Můj manžel je od dětství vášnivý sportovec. V současné době se jeho svět točí okolo florbalu, a aby můj skoro padesátiletý tatík nebyl pozadu, potí triko s ním. S dalšími přáteli jsou členem florbalového týmu a dokonce hrají v amatérské lize, která měsíčně pořádá zápasy. Proto ti naši chlapi pravidelně trénují a udržují se v kondici.

A s nimi i já s mámou. Aby můj choť nezanedbával tréninky, každý druhý čtvrtek sbalíme kufry, dceru, a na čtyři dny poctíme dědáčky návštěvou.

Onen čtvrtek, kdy pánové spěchali na sraz o osmé, jsme s mámou jako vždy absolvovaly rozcvičku s nimi. Vzpažit do skříně pro chybějící ručník, úklon v bok pro trenýrky, dřep pro tenisky, vyskočit a v poklusu natočit vodu do lahve, zatímco choť hledá klíče od auta. Sprint pro řvoucí dítě na chodbu, které chce jít trénovat též.

Se zaklapnutými dveřmi přišlo uvolnění svalů a přechod k hlavní části cvičení – příprava dcery na koupání a příjemný zvuk korku prudce vyňatého z hrdla lahve. Máma chystala sklenky, jen dcera se ne a ne hnout od dveří. Když si sotva tříleté dítě usmyslí jít s tátou a dědou hrát ”olbal” tak s ním nehne ani buldozer a sousedi ať si třeba zalijí uši voskem.

Ale úsměv na rudé kulaté tvářičce se objevil kupodivu rychle. Mezi hračkami objevila malé plastové hokejky a  lehký míček. Tak jsme se s mámou rozhodly nechat ji chvilinku si pohrát, že i pak to koupání bude bez násilí a my si aspoň vypijeme decko.

Ale to by nebyla naše živá holčička, aby nás nezapojila. Napříč obýváku se rozléhalo florbalové hřiště, pomyslné branky tvořily dveře a masivní dřevěná stěna tyčící se do stropu, šíří pokrývající téměř celou zeď. Jako první protihráč jsem nastoupila já, avšak brzy jsem dceru omrzela a na mé místo nastoupila máma. Hokejkami odpalovaly míček, který se odrážel od televizního stolku ke stěně a zpět. ¨

Avšak dcera si po chvíli vzpomněla na křivdu, kdy děda s tátou odešli a ji nechali doma, proto začala mručet, třískat hokejkou o parkety, zkrátka nastal čas dát přetažené dítě spát.

„Tak pojď, postavíme dům z kostek.” vyzvala ji babička. „Nebo vysokou věž, než máma napustí vanu.”  Dílky lego stavebnice letěly do všech světových stran. Dcera horlivě hrála „olbal”, tak proč jí babka cpe nějaké kostky?!

Napřáhla se hokejkou, udeřila do míčku, ten ťukl o roh stolku a čistou střelou letěl škvírou za stěnu z masivu. Máma zrychlila z nuly na sto v setině sekundy, avšak zaběhnutí vykutáleného míčku nezabránila.

„Alexinko, koupi, koupi!” zvolala jsem napříč předsíní směrem k obýváku. Nedostalo se mi však žádné odpovědi. Jen namáhavé funění a ranky plastu o dřevo.

Přijdu do obýváku, kde dcera poslušně skládá dům z kostek. Stála za konferenčním stolem a tiše pokládala barevné kvádříky na sebe.

Za to na babičku byl pohled! Ležela rozpláclá na podlaze, ruku až po paži ve škvíře a dolovala míček. S pnutím svalů reflexně třepotala nohama. Proto jsem se s dyšným smíchem ujišťovala, jestli neprodělala epileptický záchvat. Máma zabručela do parket něco o drzosti a neúctě k rodičům a ať se okamžitě zapojím.

Dle maminčiných pokynů jsem popadla hokejku číslo dvě a nakoukla za nábytek z druhé strany. Zahlédla jsem míček, který byl asi tři metry ode mě, z mámina pohledu za rohem skříně. Jenže! Ta kulatá potvora zabředla pod sokl komody, tudíž na něj máti nedosáhla, a nemohla ho ani pošťouchnout ke mně.

Dcera ani nedýchala, jen zpod obočí sledovala, že se něco okolo děje.

Přešli jsme k plánu B. Dávno před tím, než rodiče podél zdi postavili masivní stěnu, byl obývák průchozí do ložnice širokými dveřmi, které jsou nyní zastíněné onou skříní. Napadlo mě dostat se k míčku z ložnice. Ale! Není zeď s dveřmi zastavěná řadou skříní i z druhé strany? Dcera se ani nezkoušela pohnout.

Skříň v ložnici byla mobilnější a nebyla na zeď tak napasovaná, jako almara v obýváku. Dala se kousek posunout, abych se dostala ke dveřím, jejichž panty stály na levé straně, tudíž otvírání bylo vpravo směrem ven. Mezera mezi zdí a skříní čítala na dvacet centimetrů.

Inu, napasovala jsem své korpulentní křivky do této soutěsky, natáhla ruku a zalovila v kalných vodách. Čím více jsem otevírala dveře, tím dál se míček koulel.

„Mami, jak že bylo to zaklínadlo, co používala Saxana, aby se jí prodloužila ruka?!” křikla jsem, avšak nedostalo se mi odpovědi.

Pode dveřmi byla mezírka, kterou by teoreticky prošlo něco tenkého, co by dosáhlo na míček zaklíněný v průrvě masivu. Skočila jsem do kuchyně pro vařečku a čínské hůlky, přičemž jsem nahlédla do obýváku. Máma jen seděla u skříně a bez známky vzdoru otírala zpocené čelo. Dcera se ztrácela za plastovou skulpturou jako opar.

Poklekla jsem ve stísněném prostoru a vsunula pode dveře nejprve čínskou hůlku. Ta byla příliš krátká. A rukojeť vařečky příliš tlustá, aby se pod dveře vešla. Máma se pobaveně rozložila ve dveřích ložnice a prohodila cosi o vínu, a že za chvíli přijdou chlapi z tréninku.

„Bych chtěla vidět, jestli makali aspoň z půlky jak my!” zavrčela jsem cestou do kuchyně pro nové náčiní.

Rozhlížela jsem se po kredenci, civěla na police, police na mě, ale žádnou radu mi neposkytly. Když jsem vracela vařečku do šuplíku, na háčku visela naběračka. Její rukojeť byla delší a zahnutý žlábek na konci tak akorát pro náš nezbedný míček.

„…chce se to jen trefit.” dodala jsem v ložnici a mámu poslala do obýváku. Ta uchopila hokejku a čekala na přihrávku z druhého konce stěny.

Napasovala jsem se vkleče mezi skříň a zeď, pootevřela dveře tak na pět čísel, do škvíry vtěsnala ruku s naběračkou a se zalomeným zápěstím kvedlala do míčku tak dlouho, dokud ho skříň nepustila. Máma oběhla masiv, protože se míček hýbal jiným směrem, než bylo v plánu, ale hýbal se! Natáhla paži a prudce ho strhla k sobě, kdyby se náhodou chtěl někam zašprajcnout.

S mámou jsme usedly na gauč, s vyčerpáním jako z prvoligového zápasu, a chvíli jen tak hleděly před sebe.

„Alexinka se má nejlíp…” prohodila máma zíraje na mezeru za skříní. „Ty tu nějakou Alexinku vidíš? Já jsem si teda žádné Alexinky nevšimla…” Dcera jen úkosem zkontrolovala dění a starala se o dům, který během uplynulé hodiny několikrát změnil tvar.

„Tak si dáme to víno…” vstala máma.

Sotva to dořekla, cvakl zámek. Otevřely se dveře a do nich vpadlo pouzdro s florbalkami, dvě sportovní tašky a po nich manžel s otcem.

„Trénink zrušili…z tělocvičny zapomněli napsat, je tam nějakej box.” pravil manžel a vhodil boty do šatny. „Máme něco na jídlo?”

„Vínečko?” poukázal táta na mámu, která  nic neříkaje nalévala číše. „Vy si teda dáváte!”

„To už máte druhou, ne?” kývl manžel. „Že jste tak červené.” „Ne, miláčku, třetí.” vzala jsem ho kolem ramen. „Však právě…a kafíčko by nebylo? Mlíčko, dva cukříky.” zazubil se.

S úsměvem jsem mrkla na mámu, máma na mě, a pohladila jsem ho po vlasech jako hodného chlapce.