Týden se překlenul přes první srpnové dny provázené parnými vedry a následnými bouřkami. Déšť spláchl prach a pomlátil zralé klasy na polích venkovanů. Pročistil vzduch a ochladil vzpomínky na Daniela. Týden po něm nebylo vidu ani slechu, nezjevil se ani za soumraku v sadu, kde na něj Tamara čekávala až do černočerné tmy.

Marek poznal, že se s ní něco děje, něco, čehož u ní nebyl zvyklý. Ale v mluvě o lásce a vztazích nebyl příliš obratný, proto se nevyptával. Neuměl nalézt ta správná slova, neuměl je zakulatit. Napadaly ho přímé otázky, hlavně na Danielův úprk z jejího pokoje uprostřed noci. Ale pokud by se zeptal přímo, byl si jistý, že mu šokovaná dcera už neřekne nikdy nic. Proto jí jen přehodil mikinu přes ramena a nechal ji čekat pod korunami usínajících stromů.

Z počátku mu psala zprávy, že na něj čeká. Pak se ozývala i přes den. Přišla jí odpověď jen na jednu jedinou, z níž čišel strach o jeho zdraví. Vzápětí odpověděl, že je v pořádku a ať si nedělá starosti. Nic víc, nic míň. Připadala si jako stíhačka, proto mu psát přestala. Vyčkávala, dokud se jí v neděli ráno sám neozval.

Vždyť spolu ani nechodíme…jsme přátelé, jasně jsme si řekli, že ani jeden z nás si nedovede představit víc…a kamarádi se nemusejí vídat každej den, ne? Táta chodíval s chlapama na pívo jen vobčas a své bývalé spolužáky z Kolína vidí snad dvakrát do roka. Dvakrát do roka! Otřepala ji představa, že by měla vidět Dodyho až za půl roku.

Dusavými kroky brázdila cestu kolem pole a vysokých líp, které ukrývaly rameno řeky. Mířila k lesní stezce do kopce, přímo ke skále, kam ji Daniel vzal poprvé.

…proč ale chce se mnou chodit za ruce? A navopak, když se ho dotknu já, stáhne se? Jako by to najednou nebyl von…všechno něžný najednou zmizí. Že by to souviselo s tím jeho tajemstvím, co si chce vzít do hrobu? Tak to ani náhodou! A rozčileně utrhla listy sklánějící se větve. Zadýchávala se horlivým stoupáním. Už to samotné ji štvalo, proč nemohl přijít normálně do sadu?! Já tomu tajemství přijdu na kloub! I kdyby mě měl pak zamordovat, vytáhnu to z něho!

S rukama v bok se zastavila na vrcholu ve snaze popadnout dech. V jednu chvíli jí přišlo směšné, že hystericky slídí po všem, co se týká Daniela. Ona mu přece také neříká vše a jeho nic z toho nezajímá.

Vyškrábala se na skálu, kde za šlahouny zdivočele rostoucího akátu seděl Daniel a pokuřoval. V tureckém sedu pozoroval krajinu a bílé obláčky na blankytné obloze. Ani se neotočil, natož aby se obtěžoval vstát a pozdravit ji, například mužnou náručí nebo polibkem, jak si Tamara představovala. Jediné, co udělal, bylo, že zahasil cigaretu.

Po nakumulovaném hněvu, který se nahromadil za celý týden jeho ignorace a který jí v tu chvíli málem vylétl ušima, si všimla jeho pravé ruky. Od hřbetu po celém předloktí ji měl zafixovanou v černomodré ortéze vázané kolem krku. Usedla vedle něj a vzala ho za prsty pohmožděné ruky. Hanbou se propadal sto sáhů pod zem.

„Co se stalo?“ pokoušela se zoufale najít jeho oči. „Nesl sem pytel cementu. Blbě sem ho chytil a škrábl sebó. Pytel mi sklouzl po ruce a zhmoždil zápěstí. Za téden by mně to měli sundat.“ Pokradmu po ní házel očkem, ale stále se bál jejich spojení. Prohlédla si jeho tvář. Pravé obočí bylo natržené, hyzdil ho hojící se strup. Pohladila ho v těch místech, ale ucukl. „To máš taky vod pytle cementu?“ „Jo. Jak sem hodil držku, spadl sem ve skladu na regál. Su knedla, no.“ Ale jejím očím takové vysvětlení nestačilo. Celý týden se záhadně neozýval a teď ani není schopen podívat se jí do očí. Jeho místy třesoucímu se hlasu nevěřila ani slovo. „Ale nesmím tahat nic těžkyho. Takže ráno podělám papíry a du dom.“ Snažil se přesvědčit optimismem spíše sám sebe. Znovu shlédla na jeho poškrábané prsty.

„Cos mi chcela? Doufám, že ne jen tak kecat.“ „Chtěla. Ale taky jsem ti chtěla dát jednu knížku. Než začneš protestovat nebo se mi vysmívat, tak mě vyslechni.“ Z ručně šité kabelky vytáhla asi dvě stě stránkovou knížku s modrým obalem a malým chlapcem v popředí. „Chlapec v pruhovaném pyžamu – děláš si ze mě prdel?!“ „Není to tak, jak vypadá! Je to z nacistického Německa, respektive z Polska, z Osvětimi.“ „Eště lepčí…“ „Ne, poslouchej mě! Je to příběh přátelství dvou devítiletých chlapců: Bruna, syna německého důstojníka a Schmuela, židovského chlapce, kterého vídá za plotem koncentračního tábora. Scházejí se každý den a rodí se mezi nimi přátelství, přestože ani jeden nemůže na stranu plotu toho druhého a svět na druhé straně není v možnostech jejich chápání. Přemýšlela jsem nad naším přátelstvím a vzpomněla jsem si na tuhle knížku. Možná by sis ji měl přečíst taky.“ „Mám rád válečný knížky a literaturu faktu. Ne červenou knihovnu.“ „Není to červená knihovna! Je to bizarní příběh přátelství – vzpomněla jsem si na to ten večer, když jsme debatovali nad tím, kam se náš vztah ubírá…někdy, třeba jako minulej tejden, jsem si připadala, jako by mezi náma stál ostnatej drát. Já…opravdu bych chtěla na tvou stranu plotu.“

„-Ale ta je nad možnosti tvýho chápání! Skvělé pokus, slečinko, ale na mě to nenahraješ. Sis myslela, že nějakym komerčním plátkem mě obměkčíš a já se ti tu rozsypu?! Slíbilas, že do mě nebudeš šťourat, ale ty to porušíš při první příležitosti!“ „Nemusíš to číst, jestli nechceš.“ natáhla se pro knihu. „-To jsem neřekl!“ Vytrhl ji zpět.

Chvíli se o knížku přetahovali, přetlačovali se očima, než se rozesmáli. „A pak že já jsem umíněný děcko!“ „Tos řekla ty.“ poukázal na ni a s nafouklými tvářemi zkontroloval počet stran. „Hovidim, esli se k temu dostanu.“ „Máš na práci jen papírování, máš teď plno času.“ řekla tónem, který přikazoval: čti.

„Ale jsem ráda, žes přiznal, že čteš. Předčil jsi má očekávání.“ „V čem? Že čtu o zohavených tělech hnijících v zákopech, mělkých hromadných hrobech a krysách požírajících maso z pahýlů amputovaných končetin zmrzačených vojáků?“ Tamara nakrčila nos, když si všechno to utrpení představila. Ale usmála se: „Nevadí. Člověk si musí rozšiřovat obzory. Tenhle žánr sice nečtu, ale klidně mi povídej o knížkách, které jsi četl.“ „Abys mi pak odvykládala Večery pod lampou? Dík, nechci.“ „A že to tak znáš!“ „Ve sklepě máme kufr plné těhle sraček po babce. Klidně ti je věnuju.“ „Ne, díky. Ale mile ráda se přijdu podívat na tvoji soukromou knihovničku.“ „Ta už je ale na druhý straně plotu.“ pohrozil jí ukazováčkem a ona si odfrkla.

„Včíl čtu sci-fi a military sci-fi. Zrovna mám rozečtenou povídku novýho autora, co vyhrál v soutěži jednoho literárně-vědeckýho časopisu. Taky je tam hlubší smysl dobra v obětování přátelství. Jen mezi oslizlýma potvorama s devíti očima, který sosákem vysávají obětem mozek.“ Tamara zamrkala rychle za sebou. Mlaskla: „Chápu, chceš mě odradit, ale já jsem náročný posluchač. A zrovna když jsme konečně našli společný téma. Pokračuj.“ „Už jsem skončil. Esli chceš vědět, o čem to je, pučim ti to.“ „Dobře. A pak si ten text rozeberem společně – báječný nápad!“ a on protočil panenky. „Nebudu nic rozebírat, knížka má dat zážitek tobě! Každej to chápe po svým a zvnitřní si to, co chce on. Esli chceš rozebírat obsah, veď si čtenářskej deník. Karmazínová se z toho udělá.“

„Kdo?“ „Magistra Alexandra Karmazínová, učí čeják a děják. Sto pro ju budete taky mět. Je hotová do knížek a do historie obzvlášť. Přečetla snad všechno o Alžbětě I., Marii Antoinettě a Sissi. Dycky chrápu v jejích hodinách, se nedá. Ona mele, mele a mele.“ a promnul si oči, už vzpomínka na ni ji unavila. Ale Tamařiny oči jen zářily. „Super! A jak známkuje? Určitě je to taková ta stará škola, co má výklad celou hodinu, ale všechno si zapamatuješ, jak poutavě to podá!“ A Daniel vytřeštil oči, s jakou rozkoší mluví o škole. „Jediný, co poutavě podá, sou její kozy. Nosí upnutý svetříky a… uh, dobrý.“ Tamara se znechuceně zašklebila. Představovala si sedmdesátiletou podsaditou paní s brýlemi. „No počkej, abys rozuměla – Alexandře je tak třicet a je to sexy bloncka. Ale je děsně ukecaná! V dějáku mi to tak nevadí, ale v češtině!“ tloukl se do čela. „O Janě Eyreový mlela celej dvouhodinovej blok a pak nás z toho zkoušela. Nechápu.“ „Tak to budu mít jedničku gratis – miluju Jane Eyreovou!“ a Daniel se plácl do čela. Oči skryl v dlani a myšlenkami se snažil teleportovat na druhý konec vesmíru mezi ufony s oslizlými sosáky.

Tamara se usmála, naznala, že vyčerpal svých dva tisíce slov, která jsou muži přidělena na den a že nabírá síly, aby zvládl vstřebat ženských sedm tisíc, aniž by se mu zavařil mozek. Nadzvedla jeho levou ruku a položila se mu do klína. Zavázanou rukou ji pohladil po vlasech a ona zavřela oči.

„Za to, že sis se mnou tak pěkně povídal, ti věnuju chvíli ticha. Budeme spolu mlčet. Schválně! Jak dlouho vydržím! Klidně mi to změř.“ „Rád bych, ale moje hodinky nemaj setinovó ručičku.“ A to ho šťouchla pod žebro. Jemně se zasmál a očima tahal esence klidu z lesní zeleně.

Mlčení mělo své výhody. Kromě toho, že k ní doléhalo příjemné bublání řeky, hladil ji na temeni hlavy. Dotýkal se i jejích vlasů zbloudilých na čele a tvářích. Vedl linku přes úzký nosík a jemné rysy okolo rtů, když se usmívala.

„Co tvůj táta?“ zeptal se hluboce. „Co s ním?“ A pak rozevřela oči dokořán: „Nabalíme mu tu blonďatou učitelku!“ A on se chlapecky rozesmál. „Možeme to zkusit. Ale teď myslím něco jinýho.“ a povzdechl si. „Viděl mě vycházet z tvyho pokoje…v ten pátek. Prvně se na mě díval, jako by mě chcel zastřelit. Sic mně poděkoval a dal škopky, myslel si svý.“ „Jen ať si myslí! Po jeho výroku, že on, já a Karina budeme trávit čas jak rodina, mi sou jeho názory u prdele. Protože ty moje už sou dávno u té jeho. Pořád do mě klavíroval, že rostu a že si brzo najdu kluka. Byly to jen alibi, aby se mohl scházet s tou ženskou. Takže mu nedlužím žádný vysvětlení, cos v mý ložnici dělal nebo nedělal.“ vydechla a posadila se. S napjatými svaly přerušovaně dýchala. Chtěla, aby její výrok vyzněl lhostejně, ale uvnitř ji to ničilo.

„Fakt je ta Karina tak hrozná?“ „Viděls, ne?!“ a v jejím rozčilení znělo zoufalství raněného dětského srdce. „Pojď ke mně.“ vzal ji kolem ramen. „Ne, nech mě bejt.“ „Mlč a poslóché.“ položil si ji znovu do klína. „Uznávám, že Karina není příliš chytrá a že mele o naprostých hovadinách, ale… Tvůj táta ji má rád a nejspíš v ní vidí něco, čím by mohla bejt prospěšná i tobě.“ „Myslí si, že by mi mohla bejt užitečná při vybírání vložek.“

Daniel mlaskl: „Tak jinak. Přestože ti Karina nerozumí, neznamená, že ti nechce porozumět. A už vubec, že tě nemá ráda. Chápu, že je naprosto mimo představy o dokonalé ženské pro tvýho tatu, že je vlezlá, netaktní a že kecá o vytrhávání obočí jako o státnicovým předmětu, ale to neznamená, že je špatné člověk. Když si naši rodiče vyberou partnera, se kterym si nerozumíme, věř mi, že pouhý nerozumění je luxus, keré si možeme přát.“ „Co ty o tom víš?“ „Víc než si myslíš.“ a zahleděl se na horizont.

Posadila se a přitáhla si kolena pod bradu. Vlál příjemný vánek zvěstující příchod chladnějšího večera. Vlál její jemné pramínky z podél obličeje daleko za ni.  Sčísl je k ostatním a přehodil přes odvrácené rameno.

„Stréc není můj stréc.“ a ona se zamračila. „Není moja rodina. Máti, ona…žije s ním. Asi deset let. Papírově je můj otčím.“ Shlédl smutně. „A tvýmu tátovi to nevadí?“ Potřásl hlavou. „Neví, že existuju. Rozešli se dřív, než mama zjistila, že je v tom. Nebylo jí o moc víc jak tobě.“ „To jako nemáš vůbec žádnýho tátu???“ „Ale jo, někde jo. A jednou ho najdu.“ řekl odhodlaně. „Cejtim, že je to dobrej chlap. Jednoho dne se setkáme, on mě veme kolem ramen a týhle zpropadený dědině ukážem prdel.“ Jeho hlas zhrubl. Mluvil tónem zoufalého vzteku a beznaděje, přičemž si Tamara uvědomila, že tak zřejmě znějí i její slova o Karině. „Někdy si představuju, že je takovej jak tvůj tata. Šikovné chlap a hodnej. Hlavně hodnej. A že mě bude mět rád jako ten tvůj tebe.“ A to jí z oka stekla slza.

„Určitě tam někde je a uvítá, že má tak úžasnýho kluka.“ „Anebo má plno svejch capartů a já bych mu jen komplikoval život…“ „To neříkej!“ vzala jeho hranatou tvář do dlaní. „Nepřestávej tomu věřit! A hlavně…zkoušels ho hledat?“ „Nemám jak, Tamaro.“ „To ti máma neřekla ani jméno?“ „Prý bylo vinnobráni a byla tma.“ „Anebo je to někdo, koho zná celá vesnice.“ Bezradně potřásl hlavou. „Máti se dycky rozbulí, když o tom začnu a ona pak…“ chtěl říct: načne láhev rybízového moštu, ale větu nedokončil. Už tak si o něm Tamara musela myslet své. Ale naslouchala mu s očima, z nichž sálalo porozumění i obdiv.

„Víš…“ zašťourala prstem v kameni. „Tak trochu jsem to tušila. Paní Koutková jednou utrousila, že jsi…no…nemanželský. Nechtěla jsem a ani jsem neměla právo se tě vyptávat, je to tvoje věc. A mezi námi to nic nemění.“ „Je vidět, že néseš z tadyma. Su ze Zbéšova, dědiny tak deset, patnáct kiláku – včíl tě tam vemu na kopák, maj betálné tobogán.“ „Když se nebudu muset koupat nahá…“ a oba se uculili.

Dody s následným povzdechem pokračoval: „Když mi bylo osum, přišli sme bývat za Andrejem. Místním to bylo těžce proti srsti a někteří to nemožou skousnout do teď. Nemyslim lidi ze sídlišťa nebo satelitu ve směru na Tetčice. Těm novejm je šumák, kdo co dělá, ale tady, ve starym centru, ví všeci o všech všecko. Žijou tu generace a generace a mladá koc s nemanželskym parchantem tu pěkně rozryje starý koleje.“ „Anebo šarmantní vdovec s patnáctiletou dcerou…“ zahihňala se.

„Od Andreje se odvrátilo hafo lidí, ale až tu vybudoval firmu z ničeho, dal místním Frantům prácu a nalil do města sponzorský dary, tihle lidi otočili a nemluví o něm jinak než o hrdinovi, co se ujal nebohé svobodné matky a jejího syna.“ Tamara naslouchala, ale nemohla si nepovšimnout skryté jízlivosti v jeho hlasu. „Jak ses vyrovnal s tím, že jste rodina?“ „Nevyrovnal.“ a Tamara si povzdechla. Deset let… Chtělo se jí brečet při představě, že by měla žít s Karinou deset let.

„Ale…“ začal si dělat záděry na palcích. Jeho hlas se třásl více a ztrácel se s jeho pohledem v dálavě. „Aby sis nemyslela že…že je strýček špatnej – není! On…ujal se nás. S mamó mu vděčíme za strašně moc. Díky němu nemusela do práce a já můžu študovat gymnázium. Máme se dobře. Včíl to auto mám od něho. Strýček je opravdu skvělej chlap.“ opakoval naučenou frázi desetiletého dítěte a sám si přikyvoval. Tamara svraštila čelo, najednou byla zmatená. Daniel se díval do dáli a jako gramofonová deska opakoval, jak je jeho strýček báječný. Jako by Daniel, kterého znala, zmizel a nastoupil místo něj jakýsi nevyzrálý, ušlápnutý a vystrašený kluk.

„No…to je fajn, že se můžete vo něj tak vopřít a že vám pomáhá…“ přitakala mu, aby konečně přestal omílat dvě věty dokola. „Třeba se v Karině mejlím a bude taky tak skvělá jak Andrej.“ Ale sama tomu nevěřila. Spíš stejně hrozná jako Andrej. Řekla si, věřila svým instinktům a věřila způsobu, jakým o něm mluvil prvně.

Pak si uvědomila, že jí Daniel odhalil značnou část svojí duše. Vlídně se pousmála a schoulila se mu do náručí. On ji pohladil a políbil na vlasy. Nosem zabředl do jejich vůně a lehce ji kolébal s tempem větru.

„Děkuju, Danieli. Tvoje zpověď pro mě moc znamená.“ „Jdi k čertu, holka zvědavá.“ a ona se rozesmála. Lechtala ho pod nosem, aby se zasmál taky. Vážný dlouho nevydržel. Sám byl rád, že se jí mohl svěřit a své břemeno alespoň z malinké části přenést ze svých zbičovaných zad a podlomených kolen na někoho, kdo mu pomůže rovně stát.

3-4

Jak přislíbili lékaři, zhmožděné zápěstí se do dalšího týdne uzdravilo a Daniel již nemusel nosit ortézu. S taháním těžkých komponentů na stavbě však měl na nějakou dobu utrum. Musel si přiznat, že mu volný čas vyhovuje, neboť poctivě cvičil na kytaru. A to mu zabralo hodně času, trvalo, než se mu do poraněné ruky navrátil cit a obratnost.

Na doporučení kontaktoval otce jednoho ze známých, který s klávesistkou a kytaristou chystal představení večera ku příležitosti jubilejního výročí založení Besedního domu, centra dění společenského a kulturní života městečka. Dodymu zněla v uších Tamařina povzbudivá slova, že vystoupit takto veřejně je pro něj skvělá příležitost. Dlouho se rozmýšlel, jestli vůbec zavolat a váhal i před zvukovou zkouškou, jestli účinkovat. Ale odtamtud odcházel s hlavou vztyčenou. I kdyby to mělo být jen o onom večeru, i kdyby mu v sále tleskala jediná živá duše, splnil by si svůj sen.

Nebyl však jediný, kdo se nechal vzkvétajícím vztahem s Tamarou ovlivnit. Některé jeho výroky byly kontroverzní, z jiných zas cítila, že si dělá blázny. Ale v jednom mu musela dát za pravdu – za ty měsíce, co Marek chodil s Karinou, jí nedala šanci poznat se navzájem. I když se oháněla nepředpojatostí, v její zášti byl zlomek žárlivosti, který vše předem odsoudil. S čímkoli Karina přišla, Tamara očekávala jen to nejhorší dříve, než promluvila.

Proto se jedno odpoledne překonala a pozvala Karinu k večeři. Ta zprvu byla velmi překvapena, ale s přijetím neotálela. Tamara Karinu a otce pohostila kuřecím masem s pikantní omáčkou v bramboráku. A na vedlejším talíři po domácku pečené hranolky, kterými se hladový náčelník nacpával, až chvílemi zapomínal dýchat. A jako sladká tečka se v troubě pekla bábovka.

„-Drahouši, neměl bys tak hltat. Uženeš si vředa.“ „Za to mně to stojí.“ polykal velká sousta a protáčel panenky blahem. „Je to vynikající! Celý den jsme byli v terénu, od ranní kávy jsem nepozřel.“

„Není fér, že vás mučej hlady, hele!“ postěžovala si Tamara. „Zkus napsat na ministerstvo: dejte tatínkovi od jedenácti do tří volno, ať v klídečku spapá předkrm i zákusek a ještě se stihne natáhnout.“ „Neříkej dvakrát, víš, že mi psaní nedělá problémy.“ „Jsi má šikovná holčička.“ Políbil ji, když se k ní naklonil. „Ten článek v místním zpravodaji byl excelentní! Jen nerozumím, proč jsi tam nenapsala Danielovo jméno.“ „Nepřál si to. Znáš ho, jak je skromnej.“ „A taky má respekt!“ zakrojil hluboko do bramborákové kapsy. „Mu dám vytrácet se z tvého pokoje uprostřed noci a pak se za tebou tajně plížit do sadu! Co si, sakra, myslí?! Snad se už trochu známe, ne?“ „Tati, hlavně si nepředstavuj bůhví co, jo? Jsme jen kamarádi.“ „Jo, já vím, dneska se tomu říká kamarád! Víš, kolik takových kamarádek otěhotnělo?!“ „Ježíši, tati!“

„-Miláčku, nevzrušuj se!“ položila jí Karina ruku na předloktí. „Tvůj tatínek se musí smířit s tím, že mu holčička vyrostla a že ho nebude tahat s sebou na rande.“ „Ale to nebylo…“ „-Ještě když sem bývala s našima, chodíval za mnou jeden kořeň. Jsem ho z pokojíku v patře poslala pro jídlo nebo víno, mrzla v erotické košilce a víš, co on?! S mým tatem nasával u fotbalu! A když se někdy přidal staré dědek…do půlnoci karbanili!“ a Tamara se zasmála.

„Nemysli si, drahouši, miláček Tamara ví, proč si kluka nevodit domů. A včíl zavři pusu, když kóšeš.“  „Za to ty vůbec nejíš! Važ si toho, takové pozvání může být poslední, viď, dcero?“ píchl jí vidličkou do ruky.

„Anebo si ty budeš vařit sám!“ oplatila mu šťouchnutí.

„Přiznám se, že jsem se hodně rozmýšlela, jestli tak narychlo přijet! Musela jsem zrušit dvě zákaznice.“ řekla důležitě. „Jak to, copak máte v salonu tak dlouho otevřené?“ „Tento týden je mimořádný, miláčku! Všechny dámy, které ke mně jezdí z Ivančic, chcou být překrásné!“ Tamara se škaredě mračila. „No ples, miláčku! Neříkej mi, že o ničem nevíš!“ vyjekla. „Proboha, nejkrásnější děvče široko daleko a ona neví o plese!“

„Můžu potvrdit.“ žvýkal Marek. „Žije tím celý oddělení.“

„Jakej ples?! Tak už kápněte božskou!“ „K výročí založení Besedního domu – ty to nevíš?“ „Co mi je po besedách…“ „Ale drahoušku! Besední dům je kulturním střediskem Ivančic! Chodíš ty vůbec mezi lidi, drahoušku? Žiješ? Já, když jsem byla v tvých letech, doma mě neviděli i tři dni!“ „Plesy mě nezajímají.“ „Ježišmarjá, holka! Seš ty vůbec holka?! Copak tě neláká se krásně učesat, obléct, nazout střevíčky a protančit celou noc?“ Tamara znuděně založila ruce. „Nejradši mám vlasy v culíku, tepláky, tenisky a metal. A tancovat neumím.“ „Tož to je škoda. My s drahoušem jdeme. A pak ti povime, jak to Dodymu s Elen a Františkem ladilo.“ „Ehm…“ poškrábala se ve vlasech, „možná bych přece jen potřebovala zastřihnout konečky…“

 

Skomírající slunce a karmínová mračna, kumulující nad věžičkou dvoupodlažního novorenesančního hotelu, tónovaly jeho renovovanou fasádu jantarem. Rohový dům na náměstí poskytoval své přízemní, secesně zdobené interiéry, kulturně žijícím obyvatelům města i okolí. Nově vybudovaná kuchyně s nerezovým příslušenstvím, bar, dvě restaurace a dva společenské sály, spolu s devatenácti komfortně zařízenými pokoji v patrech, očekávaly návštěvu slavnostně oděných hostů.

Podél vchodové strany velkého sálu, v němž bylo přichystáno stolování pro sto deset hostů, se táhla galerie s bílými sloupy a štukovanými zdmi. Stoly byly umístěny při šedých stěnách s cihlově červeným a bílým zdobením. Naproti vchodu byla zasazena okna podél celé stěny a jejich světlo bylo odráženo velkými štíhlými zrcadly v pozlacených rámech. Prostory mezi jednotlivými okny, přes něž přepadaly řasené záclony a závěsy, i volná místa mezi zrcadly, nesly malé dobové obrázky zakladatelů a majitelů Besedního domu. V čele sálu se rozprostíral samostatný, bíle štukovaný balkon a pod ním rozložené komponenty kapely. A zadní stěna sálu nesla renesanční fresku lesa a lesní panny.

Hosté pokročilého věku tančili valčík za doprovodu kláves, akustické a elektrické kytary, zatímco se mladí zahřívali alkoholovými drinky v malém sále a kuřácké restauraci s barem. Netančící páry vychutnávaly lákadla vinárny ve sklepení hotelu.

V občerstvovací přestávce si Daniel ladil kytaru, áčková struna nezněla čistě, jak by měla a během představení mu dělala drobnou neplechu. Hosté si ničehož nevšimli a tento dojem více způsobila jeho nervozita, než nepřesné prsty. Vše muselo být dokonalé.  Jeho černá košile s lesklými proužky, porozepnutá nad hrudník. Černé kalhoty a nablýskané mokasíny. I dredy měl úhledně smotané černou gumičkou do drdolu a místo kontaktních čoček pro dnešek nasadil brýle se silnými nožičkami a černými hranatými obroučkami. Pod nosem mu vyrůstal knír a celkově vypadal starší a mužnější. Ale vyspěle se vůbec necítil. Doposud zpíval druhý hlas zpěvačce, nyní měl zahájit třetí taneční blok svižnými moravskými písněmi.

Ostatní přátelé, Simona s Robertem, známí a sousedé i duo muzikantů, postávali v chumlech s poháry vína či kalíšky po domácku pálené slivovice, kterou někteří strýcové propašovali v plácačce v náprsní kapse saka. Ale Daniel podebíral pražec a ve vzduchu si opakoval akordy nadcházejících písní. Pod židličkou měl i záznam s texty, kdyby mu náhodou něco vypadlo. Několikrát se viděl, že kytaru zapne do pouzdra a vyplíží se zadním vchodem. Z roztřesené ruky mu vypadlo trsátko, proto zaklel a těžkopádně se pro něj sehnul přes tělo kytary.

Když zvedal hlavu, zahlédl drobné střevíčky, červené jako jahody, které obouvaly štíhlé nožky, na nichž se leskly tělové silonky. Jeho oči stoupaly po bohatě řasené sukni od půli stehen po štíhlý pas. Malé ruce svěšené podél klína svíraly červené psaníčko. Korzet červených šatů dával menšímu poprsí pevný tvar. Na jemném dekoltu se leskla bílá perla a holá ramena skrývaly tmavé lokny, které přidávaly vlasům na objemu. Třešňové rtíky se pousmály a černě zvýrazněné oči ho stáhly na dno zvědavosti a pohltily jeho vizáž od hlavy až k patě. Tamara.

Včíl su v hajzlu. Odložil kytaru a zvedl listy zpěvníku, v nichž na oko důležitě listoval. Trémou, která se jejími dívčími dolíčky umocňovala, zapomněl i číslo věšáku v šatně.

„Říkala jsem, že když budeš hrát, přijdu.“ „Která slepica ti to vykdákala?“ „Zkus hádat.“ a jemně se pousmáli. „Jsou tu s tatem?“ „Jo, sedí před dveřmi, u toho dlouhého stolu s tátovými kolegy z práce.“ „Nemá ona takovy dlóhy zeleny šaty s kozama ven?“ A Tamara si rozpačitě pozvedla lem korzetu. „Včíl sem viděl ňáky zerzavy potrubí.“ „Náhodou, lepší než růžová, hele. A tátovi jak to sluší.“ uculila se hrdě. Jeho bílou košili vybírala ona. „Kókám, že ste se vymódili celá familia.“ „To víš, taková událost roku…“ pohodila loknami čekajíce na kompliment týkající se jejích šatů. „Se dycky směju, jak na začátku takových akcí sou baby napucovaný jak princezny a ve dvě ráno to blije na hajzlu, make-up jim kape na kozy a vlasy máčijó v míse. Fakt krasavice.“ „A kluci nejsou jiní?!“ dala rozčileně ruce v bok. „Rozevlátý košile, poblitá kravata, sako neví kde…“ „Včíl sa vyznáš.“ a k jejímu vzteku se bohorovně vrátil k akordům. Dokonce se pro sebe usmál, obavy z neúspěchu z něj vyprchaly.

„Jdu si sednout. Třeba někdo přijde a vyzve mě k tancování.“ „Tož to abych ti zahrál ňáké betálné song!“ Zafuněla a otočila se na podpatku. „Nebo plóžák tělo na tělo?“ rozesmál se, ale to už dusala světlé parkety přímo ke stolu.

Svižné lidovky z Pomoraví vystřídaly rozvleklé pijácké a sentimentální trampské písně. V tomto setu měl Daniel prostor pro sólový projev, jak instrumentální, tak pěvecký. Jeho barvitý hlas rezonoval sálem, ani by nepotřeboval mikrofon. Jemné partie vyvažoval syrově chraplavým důrazem na slova pasáží vyžadující afektovanost. Jeho zpěv doprovázela mimika a autentický projev emocí. Uvnitř prožíval každé slovo, které zpíval, a zaplněný taneční parket je prožíval s ním.

Jen Tamara seděla shrbená u stolu a slámkou míchala zvětralou limonádu. Její stůl i stoly jej obklopující byl obsazen samými páry, které se pohupovaly do vleklého rytmu balad nebo společně křepčily. A když zahráli Jede, jede mašinka a tancující se chytli do zástupu, pleskla se do čela. Veselý Marek na ni mával, ať se přidá, proto rychle z kabelky vytáhla mobil a dělala, že píše zprávy.

„-Teda, drahouši!“ usedla Karina po odtančené polce. „Ty seš ale drak!“ Vytáhla z kabelky kapesníček a začala si otírat pot z čela a bujného dekoltu khaki zelených šatů s širokými flitry. Poté otřela i Markův z části odhalený hrudník a zapnula mu dva knoflíky bílé košile, aby jej příliš nevystavoval na obdiv pokukujícím slečnám i paním. A ani jeho černé kalhoty s širokým páskem, který zužoval jeho pas a zakasaná košile jej rozšiřovala v mohutný hrudník. Usměvavě si rozepnul knoflíky rukávů, které sroloval k loktům.

„Tady někdo tančí vo život…“ poznamenala znuděně Tamara. „Za to ty vejráš jak kakabus. Tančilas vůbec dneska?“ „Ne a ani nebudu. Chci být do půlnoci doma.“

„Ale miláčku!“ vyjekla Karina.

„Drahouši, objednej tudlenc nebožátku taky trochu vína, ať se uvolní! A hlavně ať tříhodinová práce nepřijde vniveč! Vždyť seš tak nádherná! Nevykládej, že si pro tebe nepřišel žádnej chlapec!“ „Ale jo, cosi se tu vochomejtalo. Nezájem. Vždyť ani neví, jak se jmenuju!“

Klávesistka a kytarista hráli staré rockové balady tuzemských interpretů a parket se opět zaplnil. V tomto písňovém bloku neměl Daniel roli, proto se šel občerstvit a pozdravit přátele. Simona ho okamžitě odvlekla na parket a po ní ho uzurpovala Gábina a další a další místní dívky, které se na tuto příležitost těšily celý večer. Provedl i některé ze sousedek nebo z dam, kterým vypomáhal při stavbě domu. Neunikl ani spárům ženského učitelského sboru.

Když zazněla píseň Po kalíšku, která pokaždé oznamovala přestávku, vrátil se ke zvětralé kofole, kterou si před čtyřiceti minutami odložil v malém sále. U ní podřimoval Robert a před ním prázdné panáky od tvrdého alkoholu.

„Hej, brácho.“ zatřásl s ním Daniel něžně. Robert zvedl otlačené čelo a prohlédl ho prázdnýma očima podlitýma krví. „Neprovedeš Simonu? Jindy je parket váš!“ „Nemám náladu na nic. Seru na všecko!“ „Roberte! Nechcu slyšet žádny pohřební řeči! Ty z nás to dotáhneš nejdál. Seš nejchytřejší a nejšikovnější z party i ročníku.“ „A na co, Dody?! Na co se mám hnat za titulem, když stejně zůstanu sám.“

„Roberte, o čem to mluvíš?“ „Tata si do baráku v Práglu nastěhoval tu svó kurvu.“ zhrubl mu hlas lítostí i vzteky. „Včíl není s mamó rozvedené! Tak k čemu je všechna dřina, všechna snaha se každymu zavděčit?!“ Daniel ho uchopil za předloktí: „Seš lepší jak on. S bráchem mamu podržíte. Nepotřebujete ho.“ Potřásl hlavou, že ne a vypotácel se na bar objednat další drink.

Daniel si povzdechl a vrátil se do tanečního sálu.

Jakmile muzikální pár začal hrát waltz, přísedící opět Tamaru opustili. Marek ji přemlouval, ať jde alespoň s ním, ale pokaždé ho odmítla.

A když se kolem její židle mihly lesklé, tmavě modré šaty s vlečkou, vytřeštila oči. Jejich nositelku, atraktivní blondýnku s dlouhými kadeřemi, provázel samotný Daniel. Hluboký rozparek šatů odhalil lodičky, díky kterým mu sahala po výši očí. Na jehlových podpatcích se pohybovala tak obratně, že i místy vedla, přestože byl Daniel velmi zkušený tanečník. Tamara si netroufala odhadovat její věk, vypadala velmi mladě, ale cosi jí napovídalo, že je starší než on.

Když tanec skončil, Daniel se před dámou lehce uklonil a ona zatleskala. Nabídl jí rámě a odvedl ke stolu vzadu, k mnohem starším hostům než byla ona.

Musel se vrátit za mikrofon a doprovázet několik rychlých i pomalejších písní.

„-Vidělas tu nánu blonďatou, jak kolovala s Vágnerovic klukem?!“ rozhodila Karina rukama. „Úplně nás vytlačili z parketu!“

„Nepřeháněj, zlato,“ dolil jí Marek vína. „Holt Dan si může dovolit provázet dámu po sále, má na to síly i zkušenosti. Já tančil naposled na maturitním plese.

A ty přestaň civět do toho mobilu!“ pohrozil Tamaře. „Už ať tě vidím na parketu.“ „Na ploužák netancuju, se na mě bude lepit ňákej zpocenej trouba, fuj!“

„-Ale drahoušku! Máš nádherné vlasy a šaty, žádnej trouba! Jdi si pro nejhezčího kluka v sále.“

„Nesoudím knížku podle obalu.“

„-Včíl pudeš, nebo tu hodláš vysedět díru?!“ ozval se nad ní známý hluboký hlas. Bála se vzhlédnout. Nabídl jí i ruku. A očima ji popoháněl, nechtěl zmeškat pěknou písničku. Ona shlédla a zčervenala odstínem svých šatů. Za pět vteřin se waltz tančit nenaučí. „Promiň, ale netancuju.“ otočila se zastuzeně. „Včíl co tu děláš?“ „Přišla jsem si poslechnout, jak hraješ, ne ze sebe dělat blázna.“ „Tož to je škoda. Protože já ze sebe přišel udělat blázna, abych si s tebou zatancoval.“ A ona se rázem rozplynula v jeho oříškových očích, které přes silná skla působila pokorněji a srdečněji.

Využil jejího omámení a přivinul k sobě. Pravou ruku položil na bedra a v levé sevřel její jemnou ručku. Chtěl se ztrácet v jejích očích, ale ona jimi odbíhala k ostatním tanečnicím a snažila se pochytit nějaké kroky. Bylo to však těžší, než vypadalo. Vykračovala o dobu dříve než on a ve svižnějším tempu než hráli skladbu. S každým šlápnutím na jeho špičky na ni dopadla hrst konfetů z oslav trapnosti a ostudné nešikovnosti. Připadala si příšerně neohrabaná a zároveň ostře sledovaná.

„Tamaro, zadrž chvilu, no tak.“ „Říkala jsem, že netancuju, jdu si sednout.“ „Ani náhodou. První vykračuju já, ty jdeš nohou dozadu. Nech se vést.“ Ale opět to zbabrala. „Nemá to cenu.“ „Ale má, vydrž, naučím tě to. Teď otočka.“ a protočil ji, přičemž si prohlédl její nadzvedávající se sukénku. Pak ale znovu vykročila první. Zasmál se: „Ty ráda chlapa vedeš, co? To budeš mět hafo těžký, chlapi nemaj moc rádi, když ženská vede.“ „To je mi jedno! Jsem taková, jaká jsem a kvůli nikomu se měnit nehodlám!“ a v poklusu vyběhla ze sálu.

Zastavila se na ulici. Musela se nadýchat čerstvého vzduchu. Vyplavit vztek z vlastní nešikovnosti a lítost z osamělosti. Vzhlédnout ke hvězdám a nechat se pohltit universem. Celý večer tu hrála druhé housle. Každý měl každou a jediný muž, který jí kdy patřil, její táta, tu byl s jinou ženou. Nikdy se nikde necítila tak navíc jako dnes.

Když ucítila sako, které zakrylo její ramena a chlapecké dlaně, které přejely po jejích pažích, už nebyla žádná hráz, která by její slzy zadržela.

„Nemusíš tancovat, když nechceš.“ pronesl klidně Daniel. „Jen jsem myslel, že chceš.“ „Nestojím vo charitu. Jen si jdi provázet místní děvečky a tu tvoji blondýnu. A mě dál ignoruj, buď tak laskav. Já se budu modlit, aby tenhle zatracenej večer skončil a my s tátou jeli domů.“

„Tvůj táta ale vypadá šťastně. Tancoval i s kolegyněmi z práce. Ten do půlnoci určitě nepude.“ „To už je moje věc, nějak ho přesvědčím.“ namítla umíněně a tklivě. Otočil si ji k sobě a sklonil se k ní: „Opravdu mu to chceš zkazit? Kdy byl naposled takhle veselej? Nemusíš tancovat, spousta lidí netancuje.“ „Šla bych na bar jak ostatní netancující, ale jaksi mi do občanky napsali neplatný číslo.“ a otočila se zády. Lampa rohu spící křižovatky jí dokreslovala žalostný stín.

Nečekaně ji vzal za ruku a odvlekl ji dovnitř. Vzpínala se, ale utichla, když ji zavedl do kuřácké restaurace s barem a stolním fotbálkem v rohu.

„Jaky chceš – červeny nebo modry?“ a hodil do stroje desetikorunu, aby do hracího pole vypadl míček. „Ty mi chceš dneska vážně zruinovat sebevědomí, že jo?“ „Nemel a lapni tyče. A nesmí se protáčet!“

Zprvu jí míček utíkal a než se nadála, měla ho v bráně. A než přišla na to, jak s řadami hráčů manipulovat, dala si pár vlastních gólu. Vztekala se a lomcovala s držáky, div že Daniela na druhé straně nepropíchla. Ale potřebovala svoji zuřivost vyventilovat. A také potřebovala zažít úspěch, což se přihodilo, když dala první gól. Při další hře získala správný grif a jemu šlapala na paty. A třetí hru už vyhrála.

„Ale jen o gól!“ bránil se Daniel, když se blížili k baru. „Ale, ale, pána porazila malá holka!“ chvástala se. Daniel se nadechl, ale tu chvíli slávy jí dopřál. „Smím tě pozvat na panáka?“ „Spíš bych měla pozvat já tebe, za ty pošlapaný špičky a…za všechno.“ „Hlavně se netrap. Budu tě učit, esli chceš a do začátku plesový sezóny budeš kolovat parketem.“ „Stejně jak ona?“ pozvedla smutné oči. „Kdo ona?“ „Ta blondýna, se kterou přišels do řeči. Ohromila celý sál, byla úžasná.“ Na to se Dan rozesmál: „Myslíš tu v modrych šatech? A povidali si o nás? Tož to je gól!“

„-Kdepak je můj nejoblíbenější tanečník?“ zvolala melodickým hlasem blondýnka, která si před chvílí objednala dvě sklenky bílého. Elegantně zavlála řasami výrazných modrých očí a pohodila loknou z čela. „Včíl Vás nevyzvali – no to snad ne! Vždyť jste v obležení pánů doktorů a docentů.“ Ona se nahnula a zakryla ústa: „Myslíš ty relikvie? Rozsypaly by se při první otočce.“ a jemně se zasmáli. To Tamara otevřela oči i ústa dokořán.

Co je zač?! A proč je tak blízko?! Je to snad ta jeho Soňa? Ne, to by jí nevykal. -Do prdele, musíš mu šahat na ruku?! Nestačilo ti se po něm plazit na parketu?!

„No nic, vidím, že tvá náruč tanečníka již byla zabrána.“ pousmála se vlídně na Tamaru. Ta výhružně přivírala oči. „Ráda jsem tě viděla, Danieli. Na shledanou v září.“ „Na shledanou, slečno.“ a omámen její sladkou vůní pomerančů ji sledoval odcházet.

„-Na shledanou v září.“ imitovala ji Tamara podrážděně. „Jsi ji měl přehnout na záchodě.“ „Koho?“ „No tudlenc tu! Úplně se ti nabízela.“ Ale Dan se rozesmál. Zatleskal a přidával na intenzitě. Čím více se řehtal, tím silněji ho propalovala pohledem. V jednu chvíli chtěla odejít, ale zastavil ji stiskem ruky: „To byla Alexandra, magistra Alexandra Karmazínová, moje učitelka češtiny.“ „Toto?!“ vyjekla. Chvíli lapala vzduch a rty mlaskala na prázdno. „Ale…ale… Říkals, že je to učitelka a že je ukecaná a že… že dost čte!“ „Jo, to je ona. A taky skvěle tancuje. V září mě zas bude uspávat, a co dostanu první štyru, ju budu nesnášet, ale dneska byla úžasná. Naša třída ju má od primy, byla to moje první láska a nejen moje. Každej kluk ve třídě byl do ní zamilovanej.“ „Tak co ti brání?!“ „Je jí přes třicet, možná je vdaná, co já vim. O svým soukromí nemluví.“ „Mně se nelíbí!“ odsekla, ale už z prvního dojmu na ní kromě tance obdivovala její krásu a elegantní vystupování.

Ladnými krůčky se vznášela po ústraní parketu a nesla dvě sklenky bílého. Procházela kolem stolů po levici a zdvořile kynula na mávající hosty.

Marek tančící s kolegyní se širokými kroky rozvášnil na tolik, že zády vrazil do Alexandry. Ta úlekem škobrtla o vlečku, rozlila víno, podpatek druhé nohy jí podklouzl a sesunula se k zemi.

Nebýt pohotové reakce nešikovného tanečníka, dopadla by na tvrdou podlahu. Ale Marek ji zachytil těsně nad zemí. Dopadla do bezpečné náruče jeho mohutných paží, aby mohla volným pádem pokračovat do hlubin jeho čokoládových pralinek. A on utopil svoji hanbu a veškerá slova omluvy v rozbouřeném moři jejího pohledu.

„Je mi to líto…já…nechtěl… Doufám, že jste v pořádku, slečno.“ „Díky Vám. Z nešiky se nám vyklubal chrabrý rytíř.“ věnovala mu letmý úsměv a posadila se, aby posbírala střepy. On na ni stále upřeně zíral. Jakživ neviděl krásnější ženu. A od přírody elegantní.

„Škoda toho vína.“ povzdechla si. „A škoda těch šatů.“ Pohlédla na mokrý dekolt bez ramínek a flekatý lem. On se otřepal a první zbrklost, co ho napadla, bylo vytáhnout kapesníček a začít jí ovíněný dekolt otírat. Pečlivě, od perlového náhrdelníku po bujné poprsí. Teprve až zachrchlala, uvědomil si, že lehce podebírá její ňadro a jeho odhalený pevný vrchol laská bavlněným kapesníčkem.

Nanejvýš zahanben vstal a podal jí ruku. Pohlédnout jí do očí se neodvážil, byly přísné a zračily jeho panickou chybu. „Uhradím Vám škodu za víno a hlavně za ty šaty. Prosím, odpusťte.“ „Vína je dost a šaty vyčistí v čistírně. Škoda je jen dobrého člověka.“ řekla melodií, která v jeho srdci rozezněla dávno utichlou strunu. Strunu, která rezonovala pokaždé, když se jí dotýkala slova jeho milované manželky a přestala hrát v okamžiku jejího věčného odchodu.

Než stačil cokoli odpovědět, zmizela v davu směrem ze sálu a k toaletám.

 

Tamara zaplesala, když u jejího stolu nikdo neseděl. Žádné nucené konverzace, vlezlé otázky ani povzbuzování otce, ať jde tančit. Ale Daniel s ní měl jiné plány. Když lapala po opěradle židle, stáhl ji za vlasy k sobě a odvedl na parket.

„Včíl hrajó polku, to bys mohla dat – raz dva, raz dva, počítat umíš.“ Křečovitě ho chytla kolem zad se značným odstupem. On vyvrátil oči a pevně si ji přitáhl. „Nech se vést, ano? Uvolni se, zaposlóché se do muziky, povedu tě.“ Přikývla, ale stejně vykročila dříve a šlápla mu na nohu. Prudce vydechl širokými nozdrami a přivinul ji víc. Nasadil tempo, kterému sotva stačila. Opisoval s ní široký čtverec, ale jí šly oči šejdrem. Za to nohy dělaly to, co chtěl on. „No vidíš! Když se nesoustředíš na kroky, jde ti to skvěle!“ A ona protočila panenky. S dechem na štíru nechápala, jak s ní dokáže cloumat, smát se a ještě si pobrukovat do rytmu.

Oddechla si, když písnička skončila, ještě pár kroků a podlomila by se jí kolena. Ale s prvními akordy Prý se tomu říká láska v podání jemného hlasu klávesistky Elen, jí pohlédl do očí a jejich čela se letmo dotkla. Musel se pořádně sklánět, jak byla maličká a drobná v jeho pažích. Objala ho kolem krku, chodidla poskládali střídavě vedle sebe a ploužili v těsném sevření. Když nosem črtl o její malý, věnovala mu krásný úsměv, nejkrásnější, který za ten večer viděl.

„Pověděl jsem ti včíl, jak ti to sluší?“ A ona se kousla do rtu. „Tak trochu.“ a očima naznačila shlédnutí k jeho klínu. „Ehm, to je peněženka, včil ju nenechám bez dozoru.“ „Já myslím, že si i pod dozorem dělá, co chce.“ „Seš drzá veverka.“ zúžil oči a podíval se přes ni, aby zklidnil své toužící tělo.

Prohlížela jeho dominantní čelistní kosti, které rušily jemné okolí úzkých rtů. A orlí nos, který kontrastoval s jemností jeho očí. Byl přesně, jak znělo v písni – ani jako Alain Delon a ani trochu jako Steeve McQueen. Ale měl v sobě světlo, které hřálo Tamaru pokaždé, když byli spolu. Nedokázala ten pocit pojmenovat, ale jako by tu byl od pradávna a měl tu být na věky.

„Netušila jsem, že nosíš brejle.“ „Na stavbu a do vody nosím čočky. Dneska mě z nich bolely oči.“ „To je dobře.“ a on se zamračil. „Teda, ne to, že tě bolely voči, ale že sis vzal brejle. Vypadáš chytřejší.“ A on nevěřícně potřásl hlavou. „Buď ráda, že néseš chlap a neskládáš komplimenty ženské. Včíl bys měla víno v obličeji.“ a ona se zasmála. Poté i on a znovu potřásl hlavou.

Na okamžik se schoulila na jeho hrudník a zaposlouchala se do bubnů jeho srdce. Pohladil ji po vlasech, přes něž snadno sklouzl k holým zádům. Ovanul ji chlad, který tam zavály rozpaky, ale on své prsty vedl k šíji a týlu, kde toužebně promnul její vlasy. Zamotal do nich prsty a jemně zatáhl, díky čemuž pozvedla hlavu a on se mohl ztrácet v hořko sladké čokoládě. Chuť višně jejích rtů byla na dosah, ale tentokrát nechala ona jeho, ať rozhodne o sladkém polibku. Anebo vášnivém, který jí projede jako pokaždé, když o tom četla v románech. Zavřela oči a s tou představou zasténala.

Skutečně ji políbit chtěl. Sehnul se, aby okusil ovoce, které mu nabízela. Ale dříve, než v nich smočil rty, ozvěna mu donesla známý hluboký mužský hlas, který v něm zmrazil veškerý žár. Otevřel oči a u dveří sálu viděl bodrého otčíma, který se hlasitě vítal se sousedy a připíjel na zdraví slivovicí, kterou přinesl. Nakonec přece jen přišel, i když tvrdil, že tato zábava není pro něho a že raději půjde do hospody. Do sálu přišel v rozevláté košili, která s nemotornými pohyby odhalovala značně ochlupenou hruď.

Tamara si všimla jeho ustrnulého pohledu a přísahala by, že se v něm na okamžik zaleskly slzy. Proto se otočila směrem k hlučnému chlapovi, který v obležení smějících se žen a mužů vyprávěl cosi o pálení slivovice.

„Kdo je to?“ „Nikdo.“ zakryl jí obličej a vlekl ji do hlubin davu. Doufal, že ji strýček nezpozoroval. „Co je to s tebou?“ „U repráku sem zahlíd Simonu, pojďme se tam podívat.“

Simona tam samozřejmě netančila. Chvíli strnule ploužil, ale více pozornosti věnoval skupině u dveří, na niž dohlédl mezi kývajícími se hlavami davu.

Pohladila ho po ustarané tváři. „Dody, co se stalo? Ty toho muže znáš?“ Ale on ji přehlížel. Dokázal předvídat, že se Andrej nezdrží kvůli tanci a se svými kumpány zamíří rovnou na bar. Netrvalo ani pět minut a skutečně se část skupiny odebrala ze sálu. Chvíli posečkal, poté chytl Tamaru za ruku a vlekl ji pryč.

„Výborně, čteš mi myšlenky!“ zaradovala se, když procházeli kolem toalet. „To vydržíš.“ „Zbláznil ses?! Musím se jít vykapat.“ „OK, du s tebó!“ „Je ti dobře?!“ stála mezi ním a dveřmi, do kterých byl odhodlaný vstoupit. „Nehneš se ani na krok sama. Společná chodba vede jak ke chlapům, tak k babám. Nevystavím tě nebezpečí, že si na tebe nějakej ožralec počká.“ „Ježíši, Danieli! Je to jen záchod.“ On sevřel kliku a důrazně na ni ukázal: „Po třetí to opakovat nebudu. Buď jdu s tebou, nebo si naděláš do gatěk, pokud nějaký máš.“ Prošpikovala ho pohledem a pak hrdě založila ruce. „Jak chceš, ale upozorňuju tě, prdím fakt nahlas.“ a vykročila.

V okamžiku, kdy chtěl jít za ní, silná ruka stiskla jeho pravé rameno. Trhnutím se otočil a během té sekundy mu přestalo bít srdce strachy. Zavřel oči s výdechem, když za ním stál Marek.

„Promiň, chlapče, nechtěl jsem tě vyděsit.“ „To je v pohodě, já…“ promnul si oči pod obroučkami. „Asi su přetaženej.“ „Nedivím se, zřejmě jste sál chystali celý den.“ „Vlastně už se začalo včera, ale to je jedno. Doufám, že to k něčemu bylo a hostům se líbilo.“ „Zpíváš moc hezky a dohromady vám to ladilo. Neřekl bych do tebe, že jsi tak všestranně založený. Pracuješ na stavbě, zpíváš, hraješ, tancuješ…“ „Na stavbách makám pro prachy, nic jinýho sem nesehnal. Ale po škole se tomu věnovat nechcu.“ „Mám z tebe radost, chlapče.“ položil mu ruku na rameno a řekl to tak vlídně, až Dodymu ohromením poskočilo srdce. Tahle slova jakživ neslyšel, přestože si je představoval každou noc před spaním, jak znějí z úst jeho vlastního otce. A někdy i Andreje, ale to už bylo strašně dávno.

„Poslyš, hochu,“ vzal ho Marek kolem ramen, ale místo, aby si chvíli pozornosti hrdě užíval, zachvěl jím strach. Marek naznal, že mu není příjemný dotek cizího muže, byť i přátelské objetí, proto ho pustil a poškrábal se ve vousech. „Poslyš, ta blondýnka, se kterou jsi tancoval…jak se jmenuje?“ „Jejda, pane Trojan, já dneska tancoval s tolika blondýnkama!“ zasmál se. „Myslím tu pěknou.“ červenal se jako nezkušený školák. „Všecky, kerý sem vedl, byly pěkny. A nejhezčí je stejně Vaše Tamara.“ „To jo, ale je to neopeřený kuře. Všechny ty mladý holky byly – nic proti, pro tvůj věk super úlovky. Pak jsi tancoval s důchodkyněmi, ale asi tak před hodinou a půl, dvěma jsi tančil s překrásnou dámou v dlouhých modrých šatech. Kdo to byl?“ A Daniel vytřeštil oči. Naopak jeho byly zoufalé.

„-Tak jsem tady!“ zvolala Tamara. „Stále nadržená, stále nedotčená – co s tím uděláš?“ opřela se Danovi o rameno. Marek zaúpěl. „Co je, snad neruším?!“ zašklebila se.

Než se Marek vykoktal, situaci zachránil Daniel: „Zrovna mi tvůj tata pověděl, jak ses zlepšila v tancování.“

„Co?“ vyhrkl Marek. „Ehm, jo… Jo! Bylas báječná!“ neřekl ani za mák přesvědčivě. „Poslyš, zlato, Karina už je lehce společensky unavená, měl bych ji doprovodit domů.“ „Super, jen si vezmu sako ze šatny.“ „-Ne, zadrž! Jestli tu máte rozjetou zábavu, zůstaň. Pokud tu ovšem budeš mít dozor.“ a pohlédl na Daniela. „Tati, Dody je můj kamarád, ne chůva. Víš, kolik takovejch…“

„-Nemějte starost, pane Trojan. Tamaru dovedu dom.“ „Nemusíš ji vodit domů, přijedu si pro ni, až zábava skončí.“ To se Daniel rozesmál: „Včíl je to Vaša první zábava! Dva dny byste ju neviděl. Když u nás na Moravě slavíme, enem ať to má grády! Ale jestli už je Tamara unavená…“

„-Uvázal sis mě na krk, tak se z toho nesnaž vykroutit!“

Daniel potřásl hlavou: „Hned jak skočíme s hraním, dovedu ju dom.“ „Díky, chlapče.“ a nabídl mu ruku. Daniel jí skromně potřásl. Marek políbil Tamaru a vrátil se do sálu.

„Včíl sem si tě uvázal na krk?“ nabídl jí rámě a ona hrdě přijala. „Poslóché, tvůj tata má slabost pro blondýny?“ „Táta?! Blondýny?! Ti ty výpary ze záchodů zatemnily mozek, viď?!“ On jen protočil panenky a rozhodl se promluvit s Markem o Alexandře později.

„-Dody!“ vyjekla Simona přes celé předsálí. S vyděšenou tváří se přiřítila, div je nesrazila. „Pojď!“ chytla ho za rámě a vlekla ke schodišti. Utíkal jí za patami a za ním vlála Tamara.

Prošli galerií nad velkým sálem přímo k balkonu. Tam se zhrozili. Mezi sedadly ležel sesunutý Robert. Mezi světly a stíny rozpoznal Danielovu tvář a s přiblblým úsměvem ho poplácal po obličeji. Skoro se netrefil, roztaženými zorničkami nebyl schopen zaostřit. Jeho oči byly podlité krví, a přestože byl bledý, potil se.

„Ježkovy voči, ten se ale opil!“ Lekla se Tamara. „Není ožralej, je sjetej.“ dřepěl u něj Daniel.

„Už nechtěl tancovat, ani se s nikým bavit…furt odbíhal na hajzl. Tak sem se naštvala a šla tancovat s borcama z hospody. Mohlo mně napadnót, že chodí na hajzl hulit!“ stála nad ním Simona se založenýma rukama. Byla unavená, zklamaná i rozčilená a chtělo se jí plakat. „Nechcu moralizovat, sám víš, že si po práci taky někdy šlehnu, ale toto!“

Robert povadle ležel na zemi hlavou opřenou o sklopenou divadelní židli, ale každou chvíli se zdálo, že mu zapadne dozadu. Prstem šťouchal do Danielova velkého nosu a hloupě se smál.

„Tady nemože zustat, mi nevykládé, že hulil trávu – s čím to řízl?“ Bledá Simona potřásla hlavou, že netuší. „Jestli ho někdo najde v todlenctom stavu, vyrazí ho na ulic.“ „Odvezeš ho? Danieli, prosím!“ „Nemůžu odtud, zodpovídám za aparaturu a budu hrát v příštím setu. Když to přeruším, všeci se budó divit proč a pozornost padne na Roberta.“

„-Můžu zavolat tátu, třeba ještě neodjeli.“ navrhla Tamara. „Náčelníka fízlů, ty chytrá?! A co mu řekneš?! Že se opil a voní po bylinkách?!“ „Třeba to nepozná…“ „Ne, nepozná…“ vrtěl hlavou.

„Zavolám Richardovi.“ vytáhl mobil. „Richard je v Brně, nevezme ti to.“ Ale Daniel už vytáčel jeho číslo. Chvíli trvalo, než Robertův bratr hovor přijal, pravděpodobně spal. Ale když mu ustaraný a unavený kamarád vysvětlil situaci, neváhal a přislíbil, že přijede během půl hodiny.

Tamaru mezitím zavolal Marek, aby se s ní rozloučil a hlavně ji požádal, aby posbírala Karininy osobní věci. Ta byla v tak bujaré náladě, že zapomněla na svůj make-up a neohrabanými pohyby si ho rozmazávala, natož aby si pamatovala, kde má kabelku.

Daniel pomohl Richardovi naložit bratra do auta, i když by jeho váhu zvládl unést sám. Richard byl vysoký a robustní, zatím co Robert menší a hubený. Stejné měly jen velké tmavě hnědé oči, které podtrhovaly husté řasy, a baculaté tváře. Richardovu bradu navíc zdobily krátké černé vousy. A povahově byli ještě rozdílnější. Zatím co Robert byl citově labilní, dráždivý a méně rezistentní vůči změnám, Richard se dokázal rychle přizpůsobit a zachovat chladnou hlavu, kde jeho bratr rozhodoval na základě emocí. A nebylo to jen díky jejich šestiletému věkovému rozdílu.

„Sorry, Richarde, že sem tě zburcoval. Nevěděl sem, že seš v Brně.“ Richard zavřel zadní dveře a vděčně pohlédl na Daniela: „Ne, brácho, díky moc!“ Jeho hlas zněl znaveně, ale z klidné melodie čišela upřímná vděčnost. Daniel si říkal, že tenhle kluk snad nikdy na nikoho nezvýšil hlas, nikomu neodsekl a už vůbec neodmítl pomoc. Kdyby si mohl přát bratra, přál by si, aby byl zrovna takový, jako Richard Kilián. „Měl jsem za to, že bude nélepčí, když se o něj postará někdo z rodiny. A vaša mama by nebyla dvakrát nadšená, kdybysme ho dovezli na šrot.“ „Mamka je v brněnské nemocnici.“ shlédl. „Sesypala se, mají s otcem problémy. Byl jsem tam za ní, ne za Veronikou.“ a Daniel se cítil mnohem hůř. „Richarde…“ „-Díky, Dody.“ stiskl mu rameno. „Není poprvý, co bráchu vezu dom v tomhle stavu. Nic si nevyčítej. Vyspí se z toho.“ „Kdybych mohl něco udělat…“ „-Já vím, Dody.“ Stiskl mu rameno podruhé s náznakem vlídného úsměvu a usedl do auta, jímž odvezl Simonu a bratra do rodného domu.

Tamara po nich pokukovala z rohu křižovatky a mnula si holá ramena. Otce s Karinou před chvílí odvezlo taxi směr Rosice a ona sledovala Richardova záda ve stínu lampy a drobného Daniela, jehož ustarané tváři světlo rýsovalo ostřejší rysy.

„Tady seš!“ přispěchal k ní, až Richard odjel. „Loučila jsem se s tátou. Karina má pořádnou špičku, málem spadla do záchodu.“ zasmála se. „To se naštěstí Robertovi nechcelo…“ „Jak je na tom?“ „Vyspí se z toho. Richard už ho z toho ráno vytluče. Sám moc nepije, nekouří a trávu nesnáší.“ „Ideální partie.“ mlaskla rty. „Kdy mi ho konečně představíš?“ „Včíl tu mělas byt.“ zašklebil se škodolibě a odvedl ji do sálu.

Když procházel okolo vchodu do kuřácké restaurace, koutkem oka zahlédl široká záda Andreje, který seděl v zadním boxu se sousedy a pil pivo. Oddechl si a nestrachoval se, že by ho napadlo jít do sálu tančit natož si ho poslechnout, jak zpívá.

Cokoli se mu dařilo, již odmala srážel a vysmíval se jeho talentu. Podle něj měl chlap zastat tvrdou práci, holýma rukama postavit dům, ve kterém by ho každý na slovo poslouchal. Dělat čest svému městu, fandit až za hrob místnímu fotbalovému týmu, pít jako plnokrevný Moravan a doma mít schopnou ženu, která ho pokaždé bez řečí uloží, když přijde opilý a ulehne s ním, kdy se mu zachce. Veškeré umělecky zaměřené záliby natož romantické projevy něhy byly pod jeho úroveň.

Ale pro jistotu Tamaru posadil ke stolu hned u kapely, aby na ni viděl. Spolu s muzikálním duem odehráli pět písní, v nichž zpíval druhý hlas. Poté tři, kdy zpíval hlas první a na závěr předvedl dvě své písně v doprovodu kytary.

Zvlášť u poslední chtěl mít Tamaru na očích. Začal táhlou předehrou, kdy ho František doprovázel na elektrickou kytaru. Páry ploužily zaklínění jeden do druhého do pomalé melodie rockové balady. Začínala slovy: Dej mi svůj úsměv, dej mi své jméno, děvčátko. Ukaž mi směr, kudy mám jít. Se zavřenýma očima něžně zpíval o dívce, s jejímž pohledem padá do hlubin tmy, až k jádru, odkud odchází bolest a rodí se nový život. Život, který spojil s jejím dávno před tím, než se k ní přiblížil. I když to s ní není vždy lehké, jakmile je nablízku, vše ostatní je za obzor vzdálené.

Poslední akordy dohrál do ztracena a v sále se strhl bouřlivý potlesk. Ale jediné uznání, které ho zajímalo, byly jiskry v jejích očích, když tleskala o život. Zapískala i na prsty, což ho rozesmálo i dojalo zároveň. Chtěla se mu vrhnout do náruče, ale měl jiné povinnosti. Hosty zarmoutilo, že se kapela loučí, proto skandovali o přídavek. Zahráli další tři písně, dvě rychlé a jednu baladu.

Když pořadatelé a známí hudebního páru pogratulovali a poděkovali celému triu, kapelníci společně odnosili nástroje a příslušenství do svých aut. Dva z kamarádů nabídli pomocnou ruku i Tamara, která do ruky dostala Danielovy zápisky a měla zakázáno hnout se od něj na krok.

Na parketu pokračovala diskotéka, kterou jeden z pořadatelů pouštěl do reprobeden v podobě zahraničních tanečních hitů končícího léta.

Daniela zastavili známí a neunikl pozvání na kořalku. U baru držel Tamaru pevně za ruku, i když restauraci zmapoval několikrát a strýčka v ní neviděl. Odpovídal stručně, a když dopil, vymluvil se na povinnosti vyplývající z kapely.

„Konečně! Byl tam děsnej vzduch, viď?“ „Jo, to byl.“ zastavili se v předsálí naproti toaletám. Ani zde nevynechal důkladný rozhled. Postavil se stranou, aby měl přehled o všech vchodech i východech a zároveň, aby Tamaře nebylo vidět do obličeje.

„Musíš být unavený…“ vzala jeho hrubou tvář do dlaní, „proto jsi tak přepjatý.“ „Necítím se tu dobře.“ „A nesedneme si do vinárny? Je tam mnohem větší klid. -Posloucháš mě, hele?!“ reagovala na jeho toulavé oči.

Hrklo v něm, uvědomil si, že je paranoidní. Andrej pije o život se svými věrnými a on, natož Tamara, mu jsou volní.  Jistě ho kumpáni dovedou nad ránem a svalí ho do gauče v obýváku, kde prospí dva boží dny. A poté vyhladovělý, dehydrovaný a naštvaný srazí vše a všechny, kteří mu přijdou pod ruku. Agátě vynadá, že mu včas neuvařila a Daniela zmlátí za to, že ho údajně okradl o peníze, když spal, protože není možné, aby propil takový majlant. Běžný víkend u Vágnerů.

„-Danieli, no tak! Vrať se ke mně…“ pohladila ho po tvářích i rtech rozrušeně. Jeho výpadky a zahledění jí dělaly čím dál větší starosti. Vzal její drobné prstíky a políbil je. „Nedělej si vrásky, ty moje veverko zvědavá.“ „Na nic jsem se neptala. Kam a ke komu pořád utíkáš?“ „K tomu, jak pěkný večer jsme prožili.“ pohladil ji a usmál se chlapeckými dolíčky, až vykouzlil ty její. „Zpíval jsi nádherně, Danieli. A ta poslední…před přídavkem…“ „-Líbila se ti?“ „Ano.“ „Byla o tobě. Napsal jsem ju po tom kópání na splavu.“ Rozzářila se a vděčně se mu zavěsila za krk. Hladil ji po vlasech a líbal ji v nich.

„Seš skvělá společnice, Tamaro. Nejseš jenom kamarádka, ale moje spřízněná duše. Možná to není vidět, někdy se nechovám zrovna…“ „-Ale je!“ stiskla ho. Stála na špičkách, aby na něj dosáhla. „Nikdy sem nechodil s holkou a nikdy neměl holčičí kámošku. Sosu nepočítám, ta je čuně jako borec. Včíl sem nebyl blízko tak jemné slečně, i když už tě začínám kazit a brzo budeš včíl jak to čuně.“ „Už dost.“ smála se. „Ani já neměla za blízkýho kamaráda kluka. Vlastně ani holku, když si to vezmu zpětně. Proto jsem ti ze začátku nevěřila a podezřívala tě, že ti jde jen vo jedno.“ „Tož to sme dva.“ a jemně se zasmáli.

Postavila se na paty, ale ještě dřív ukradla jemný polibek koutku jeho rtů. „Opravuju,“ usmál se, „nemyslel jsem si to, ale stále si to myslím – jsi nevyzpytatelná.“ „A ty bys neměl užívat slova delší čtyř slabik, nesedí ti to.“ a on ji polechtal pod pažemi, přičemž se zlomila v pase smíchy.

„V pohodě?“ vzal ji do náruče. Znovu se mu zavěsila za krk a začala lehce flirtovat: „Proč mě vždycky mučíš, když mě chceš políbit?“ „Nechcu tě políbit a nikdy sem nechcel.“ „Ale chtěl.“ črtla mu nosem o rty chtivě. „Nechtěl!“ uhýbal se smíchem. „Tak proč se červenáš?“ „Ne.“ a přetlačovali se, kdo uhne očima.

Tu se rozletěly dveře toalety, až práskly o zeď. Vyrazila z nich rozcuchaná žena, upravovala si sukni a ječela za sebe do chodby: „Hajzle! Seš sprosté dobytek!“ „A ty obyčejná kurva!“ oplatil jí hluboký mužský hlas. „Nejdřív mě rajcuješ a pak se cukáš?! Vrať se mamě pod sukně, krávo blbá!“ a rozložil se ve dveřích. Andrej.

Danielem proletěl blesk. Spontánně chytil Tamaru za ruku a běžel s ní k východu. Proběhli zakouřeným barem a rovnou na ulici.

„Co ti je, sakra?!“ „Jdeme dom, večer skončil.“ „Počkej, mám v šatně sako!“ „Přinesu ti ho zétra, jdeme!“ a vlekl ji nejkratší cestou k domovu. Popobíhala za ním drobnými krůčky, ale tenké podpatky se zabodávaly mezi kočičí hlavy dlážděného náměstí. Častoval ji ošklivými pohledy a popoháněl ji vpřed. Zula si střevíčky, ale to klesla v kolenou. Na následné štěrkové cestě si oteklé kotníky vybraly svou daň. Zafuněl a popadl ji do náruče. Ušli tak delší trasu v mnohem kratším čase.

Položil ji na zápraží domu a měl pocit, že odpadla i s jeho pažemi. Oba se sesunuli na schod. Dávno měla jeho sako přes ramena. Vydýchával se a mlčel. Hanbil se za to, co viděl a zároveň tomu nedokázal uvěřit, natož to pochopit.

„Zlato, kdo byl ten muž? Byl to ten samej, jak tě vyděsil svým hlučným příchodem.“ „Nevyděsil mě, jasný?! Tyhle zábavy se s množstvím chlastu postupně zvrhávaj, začínalo to být nebezpečný. A já tě nemožu hlídat na každym kroku.“ „Počkej, to mi chceš říct, že ten buran chtěl tu ženskou doopravdy znásilnit?!“ „To netvrdím, jo?! Ale zjišťovat to nehodlám a ani někoho dráždit tebou.“ „Ježíši, Dane, proč by mě chtěl někdo…“

„-Tamaro, dospěj konečně! Tady neplatí, že když seš k lidem slušná, sou slušní i oni k tobě! Takový nadržený prase nezajímá tvůj názor! Neptá se tě, jestli se ti chce nebo ne, jestli se ti líbí anebo koho miluješ! Zastraší tě, pošlape tvoji důstojnost a až se plazíš po kolenou, vezme si, co chce a nezajímá ho, jestli tě to bolí. A věř mi, fyzická bolest je jen začátek.“

Tamara hleděla s očima dokořán. Její ruce se třásly. To, co viděla, co zažila a co slyšela – zdrogovaného Roberta, pokus o znásilnění na záchodcích, za jejichž dveřmi se zvesela pilo a tancovalo. Za jejichž dveřmi stála ona s Danielem v láskyplném objetí. Konečně s ním byla chvilku o samotě a konečně jí věnoval vlídná slova, která ukrývala nejen vřelost přátelství. Schválně ho zdržovala, nechtěla se ho pustit. Zatím co jiná žena, pár kroků od nich, žena, od níž je dělily dveře, potřebovala pomoc.

„Kdo to byl?“ pohlédla s očima plnýma ustrašených slz. „Na tom nesejde, takových je na zábavách plno.“ „Kdo to byl?!“ vyjekla podruhé. Pomalu zamrkal a s jeho slovy padla víčka jako ostří gilotiny na jeho hlavu. Odpověď stejně tušila. „Můj strýc.“

„-Panebože…“ zatajila dech a dlaní přikryla ústa. Udělalo se jí mdlo. Slzy stékaly jako provazce z okapů za listopadového slejváku. „Proto jsi mě pakoval pryč…bál ses, že mi může ublížit.“ „Ne, tak to nebylo. On tu ženskou nezneužil, jasný?! Ani by žádnou… Koketovala s ním celej večer. Strýc má prudkou povahu, stejně jak všici chlapi v dědině. A pokud se mu nabízela a pak vycouvala…nevíme přece, jak to bylo.“ „Tak proč jsi zbytek večera dával pozor, aby mě neviděl?“ „Aby neviděl nás, spolu. Nepřeje si, abych se s tebou viděl.“ „Proč? Vždyť s tátou…“ „-Tamaro…“ a očima jí řekl, ať přestane myslet jako malé naivní dítě. „Patří k těm xenofobním obyvatelům, co maj vůči vám předsudky. Mladý vdovec s nezletilou dcerou, bývalé voják, přišel z velkoměsta a včíl z ničeho získal horké flek. Lidi sou svině, Tamaro, povijou ledasco.“ „Proto jsi mě tenkrát pakoval ze stavebnictví a proto se ke mně vkrádáš jako duch?! Nechceš mít problémy?!“ „Tak to není! Nechcu, abys ty měla problémy nebo tvůj tata. Aby si lidi nepovidali, že se se mnou scházíš. Nemám zrovna nélepší pověst. Ale je to jen na teď, časem to haló utichne, přistěhuje se zas někdo novej…“ „Ale já nechci čekat. Nechci se skrývat. Mám tě ráda a chci tě držet za ruku kdykoli budeme chtít. Je mi jedno, co kdo na mě poví.“ „Tamaro, tady nejseš ve velkoměstě. Ve staré zástavbě ví každé o každym i to, co včíl neudělal.“ „Takže tohle je ta tvá zbabělost, o které zpíváš? Bojíš se klepů? Bojíš se, že by se k místním slepicím doneslo, že se scházíš s holkou z Prahy a ty pak nebyl středobodem harému?!“ rozhodila ruce a vstala.

Zastavil ji, když hmatala po klice. „Je mi jedno co si kdo myslí. Ale není mi jedno tvoje bezpečí. Nesnesl bych, kdyby se ti něco stalo.“ „Takže přiznáváš úmysl tvého strýce…“ „Ne! Jen ho nechci dráždit. Jasně řekl, že nás nechce vidět spolu a já ho nebudu provokovat.“ „A kdyby mě poznal? Že nejsem žádná flundra, lehká holka z velkoměsta. A že můj táta není žádnej špion nebo zběhlej žoldák, co se tu schovává, že je úplně normální chlap, co…“ „-Tamaro, dost. Jestli se chceš se mnou vídat, respektuj moji rodinu.“

„-To je to tvý tajemství, ten důvod, proč nechceš víc? Bojíš se postavit despotickému otčímovi? Abys nepřišel o domácí komfort nebo o kapesné? Já se tě před tátou zastala i před Karinou! Myslela jsem, že jsi osobnost, ale zatím seš vystrašenej chlapeček, kterej odkýve vše, co mu nakukají!“ a práskla mu dveřmi před nosem.

„I tak se to dá chápat…“ dodal do prázdna a svěsil hlavu. S rukama v kapsách se pozvolna vydal nazpět.

 3-5

Ulehala na slzami smáčený polštář, který ji vzbudil časně z rána. Silné zážitky včerejšího večera se jí vracely ve vlnách, to krásné spláchlo to zlé a to nejhorší vybublalo na povrch. Strach v Danielových očích, když zahlédl otčíma. Hrůza, kterou zbledl v ohrožení jejího bezpečí. Tón hlasu, když odříkával ta zvláštní slova…

Proč mi to vlastně říkal? Chtěl mě zastrašit? Proč? Takové věci se přece dějí jen v těch nejhorších čtvrtích velkých měst. Kdyby se to stalo tady, rychle se to rozkřikne. Ne, tady se nic tak hrozného nemůže stát a už vůbec by si to nedovolil majitel největší firmy v okrese. Sám Dody přece říkal, že dal lidem práci a sponzoruje projekty města. Tak co pak blbnul s těmi předsudky?!

Už od samého jitra měla pocit, že se jí rozskočí hlava. Po dlouhém převalování vstala a raději sešla dolů, aby přichystala snídani. Tam už postával zívající Marek a obracel palačinky. První připálil, druhá se mu rozpadla a třetí také nevypadala vábně.

„Kolik jsi tam dal mouky, hele?“ míchala těsto v misce. „Tak dva hrnky.“ „A vajec?“ „Tam se dávají vejce?“ a Tamara protočila panenky. Raději odkázala otce ke stolu a připravila mu kávu.

„Jak to, že nespíš?“ divil se. „Nevím, nějak se mi nechce. A ty? Kdy ses vrátil?“ „Před třetí. S Karinou jsme si ještě rozdělali lahev.“ A Tamara si povzdechla, bylo jí jasné, že to nezůstalo jen u vína. Zamlkle umíchala těsto se všemi ingrediencemi, které do palačinek patří, a ujala se pánve. Pro sebe si namazala připálenou amoletu marmeládou a s úšklebkem do ní kousla.

„A jak jste se vůbec bavili s Danielem? Na parketu vám to moc slušelo.“ Ale ona se ztratila v prskajícím oleji. Ztlumil vařič na minimum a ustaraně ji vzal za rameno. „Zlato, co se děje? Pohádali jste se?“ Nadechla se, ale musela by mu vyprávět celý sled večera. A hrubé chování Andreje, o kterém měl to nejlepší mínění, by ho akorát znepokojilo.  „Ne, jen…jen jsem se špatně vyspala.

A co ty? Užil sis večírek?“ Přemohla se k úsměvu. „Jo, s kolegy jsme se bavili, poznal jsem je z jiné než z pracovní stránky. S Karinou byla taky zábava…“ a smutně se zakousl do palačinky s nutellou a cukrem, kterou mu zamotala. „Oba jsme se skvěle bavili a voba nemůžeme spát vod starostí…“ povzdechla si a přiťukli si palačinkami.

„Když jsem tančil s kolegyní, vrazil jsem do jedné ženy. Málem spadla a vína, která nesla, jí polila šaty, skleničky se roztříštily o zem, no příšerný trapas.“ a Tamara se rozesmála. „A co ona?“ „No duchapřítomně jsem přiskočil a chytl ji. A pak ji kapesníkem utřel, včetně výstřihu a…ehm.“ a to Tamara vybuchla zlomena v pase. Plácala se o stehna, živě před sebou viděla svého nesmělého otce zabraného do utírání zbloudilých kapek v záhybech jejího poprsí. „Měla je aspoň velký?“ „No páni a jak!“ rozzářil se a záhy se usměrnil. Tamara se znovu rozesmála. „Teda, ne že bych se díval…chlapi z oddělení říkali…“ shlédl do země. „Pak už jsem ji tam neviděl, nejspíš odjela domů. Taky co se zničenýma šatama, viď? A já ani neznám její jméno, nic, abych jí mohl škodu odčinit. Jistě byly drahé. Strašně mě to štve.“ zatlačil pěstí do pracovní desky.

„To, žes jí polil šaty, nebo že neznáš její jméno?“ usmála se. On se chlapecky zazubil a shlédl. „Co ti budu vykládat, byla úžasná. Nebyla naštvaná, jen lehce zklamaná. Ale nenechala si škodu nijak odčinit, prý škoda je jen dobrého člověka.“ a Tamara se pousmála. S jiskrami v očích vzhlížel, poznala, že si ji představuje. „Byla překrásná…už když s ní Daniel tančil, měla v sobě něco…“ ale pak smutně shlédl a odložil špinavý talíř do dřezu.

„Promiň, neměl bych před tebou mluvit o jiných ženách, obzvlášť když jsem zadaný muž.“ „Jen mluv. Karinu jsem sice strávila, ale beru ji spíš jako tvoji přítelkyni „na teď“. Respektuji, že s ní chodíš, ale když se rozejdete, brečet rozhodně nebudu.“ A Marek se zamračil. „Mám přecházet ze vztahu do vztahu? Každý měsíc ti sem vodit jinou macechu?“ koulel psíma očima.

Pověsila se mu na krk: „Pokud mi sem přivedeš tu krásnou neznámou, vadit mi to nebude. Jak vypadala? Pokud tančila s Dodym, už z něho vytáhnu, vo koho šlo. Jen doufám, že nemyslíš tu vesnickou couru Gábinu.“ zašklebila se a zakousla amoletu. „To doufám ne. Nebyla to holka z dědiny, byla to zralá mladá žena. Elegantní a jak vlídně promlouvala, kultivovaně. Možná ani nebyla odtud, nebyla jako…“ a ztišil se. Tamaru napadlo Karina, ale nechtěla šťourat. „Měla takové dlouhé šaty, modré. A kudrnaté blond vlasy. A voněla po sladkých pomerančích.“ zasnil se znovu. Se založenýma rukama opřený o skříňky kuchyňské linky vzpomínal na něžný úsměv neznámé blondýnky.

„No tati! Takhle jsem tě neslyšela mluvit ani vo mámě! Ty ses do té ženy zabouchl!“ „Hloupost, chodím přece s Karinou. Chci jí jen odčinit ty polité šaty.“ „Dody mi říkal, jak se jmenuje.“ zamyslela se a bolestivě pátrala v paměti. „Alena…Alice…Alexandra! Jo, Alexandra.“ „Tak Alexandra.“ pousmál se. „Jinačí jméno bych si k ní ani představit nedokázal. No a dál?“ „Co já vím, už si to nepamatuju. Prý je učitelka, má ho z češtiny a dějepisu. Až se tu ukáže, vydoluju z něho víc.“

„Ne, to ne.“ otočil se a zasmušile se dal do umývání nádobí. „Proč ne?“ „A proč ano?“ „No, třeba, abys jí vodčinil ty šaty.“ ale na dně jejích slov bylo cosi záludně povzbuzujícího.

 

Odpoledne strávila ve stínu stromů. I když slunce nepralo do jejich korun tak intenzivně jako koncem července, posezení ve stinné trávě bylo příjemné. Opřena o kmen letité jabloně četla novelu, kterou jí Daniel půjčil před několika dny. Science fiction četla poprvé a značné množství stránek pročítala s nadzvednutým obočím, přičemž některé technické termíny si musela vygooglit. Pan Chloupek polehával v ohrádce a líně okusoval mrkev, jíž si přidržoval packou.

Když se Daniel před ni postavil v celé své kráse sošského těla oděného v těsném černém tričku s výstřihem do hlubokého V, světlých džínech střižených u kolen a plátěných teniskách, svíral červené dívčí sako omotané kolem předloktí. Zahleděl se na dům a dál. Poznala ho podle tenisek, proto vlažně otočila stránku.

„Přinesl sem ti to sako…“ začal poníženě. „Ještě aby ne! Přinutil jsi mě polonahou běžet přes půl města. Bylo tvojí nepsanou povinností mi je donést. Kdyby ne, co by tomu řekli lidi?!“ připíchla ho očima ke stromu za ním a vrátila se ke čtení.

Pomalu mrkal a ona ještě pomaleji otáčela listy. Vše, co mu chtěla říct, řekla včera. Dokud se jí neomluví a neuzná, že ohlížet se na očekávání druhých na úkor vlastního štěstí je naprostá blbost, neměla potřebu mluvit dál. A to ho ničilo. Pokaždé něco říkala. Plkala, reptala, vyprávěla, řečnila, klevetila, ale nikdy nebyla zticha tak dlouhou dobu. A to byl jeho trest. Vychrlit na ni své zbabělé domněnky nebylo fér a k tomu je přibarvit tak, aby nemusel říkat skutečnou pravdu. Kdyby ji znala, pochopila by. Ale snášet soucit v jejích očích by bylo horší než to ticho. Toužil po tom, aby mu nadávala, urážela ho, vyčítala mu, aby pronášela slova, co tnou do živého, ať už záměrně nebo nevědomky, ale hlavně, aby nemlčela.

„Můj stréc…otčím…Andrej tu má hodně přátel, ale i nepřátel. A taky lidi co se mu snaží narvat do prdele. Nechci, aby ses stala středem zájmu a oni mu donášeli buhví co. A aby si to všici roznášeli mezi sebó a mezi nima se našel někdo, kdo ti ublíží.“

„Poslyš,“ vzhlédla lhostejně, „nechceš si sednout? Bolí mě z tebe za krkem.“ „Sakra, Tamaro!“ usedl k ní a přes ruce jí přehodil sako. Přes látku ji stiskl. „Stréc je mi ukradené, i kapesný nebo rodinný pohodlí. I pár facek – kvůli tobě bych se dal spráskat jak pes do krve až na kost. Ale nedopustím, aby se ti něco stalo nebo ti má špatná pověst zničila život. Nebo tvymu tatovi.“ a hledal v jejích očích zlomek pochopení. „Tamaro, no tak…je mi jedno, co by pověděli na mě, ale nechcu, abys měla problémy ve škole nebo kdekoli jinde. No tak…“

Uchopila jeho zoufalou tvář do dlaní a on se zachvěl. Zavřel oči a nechal ji chvíli číst v jeho zhrublých rysech. Když bylo teplo lidského kontaktu neúnosné, roztřesenýma rukama uchopil ty její ve snaze taktně je odstrčit, ale uchopila ho pevněji. Tentokrát ho bude hladit tak dlouho, jak bude chtít ona.

„To už nikdy neříkej, slyšíš?“ pohlédla přísně. „Nesmíš si nechat ubližovat kvůli někomu jinýmu. Nikdo ti nestojí za takovou bolest. A já bych nesnesla, kdyby ti někdo ublížil kvůli mně.“ On se letmo pousmál. Vděčně, pokorně, ale věděl své. Vzal do dlaní drobné prstíky a políbil je.

To jí oči vylítly jako na pérkách! Přes obě jeho ruce, od zápěstí přes celá předloktí do ztracena šlehal rudý oheň s modrými plameny. Vlály a klikatily se na jeho kůži sytými barvami.

„T-t-ty máš další tetování? Ježkovy voči a tak veliký!“ Vzala jeho ruce a prohlížela z vnitřních i vnějších stran. On se jen smál její dětské reakci. „Vod kdy to máš, hele?“ „Ve středu mi udělali levačku a ve štvrtek pravačku. Včerá to nebylo vidět, měl sem košulu.“ „To sis navrhl sám? Ty brďo, to je úžasný!“ „Borka, co to dělá, je fakt šikovná. Aj za rozumnó cenu. Taky ti udělá, esli chceš.“ „No, já nevím…a nebolí to moc?“ „Cítíš bolest i rozkoš zároveň. A když jednó začneš, nedokážeš přestat.“ „Pro mě to stejně není. Vypadala bych srandovně, viď?“ „Já myslím, že by ti slušelo něco malinkýho na rameno, nebo tady,“ odhrnul jí vlasy a pohladil na šíji, „za krk.“ „Tam by to ale moc bolelo. Ne, nevydržela bych to.“ A on se rozesmál: „Ty? Ty, které doktor pižlal maso tupým nožíkem? Nesmysl. Něco si navrhni, zařídím ti to.“ „A půjdeš tam se mnou?“ A on pobaven jejími dětskými obavami přikývl. „Anebo, víš co, hele? Uděláme si tetovačku spolu!“ a on zachraptěl smíchy. Tetovačkou jako malý s kamarády označovali umývatelný barevný obtisk obrázku ze žvýkaček. „Navrhnu nám stejnej obrázek.“ „Ani náhodó, do delfína ani motýla nejdu.“ „A říkám snad něco takovýho? Však to nech na mně.“ a on úsměvně potřásl hlavou.

Položila se hlavou na jeho klín a pozvedla knihu. „A vůbec, neruš, teď je to napínavý. Vesmírný kovboj je obklíčen robotickými zombie, které vyslal…“ přelistovala o pět stránek vzad, „Syndikát. Musí se prostřílet laserem ven z velitelství ke svému kluzáku. Zrovna lítají ohořelý kusy masa, nerada bych to prošvihla.“ „O to ale vůbec nejde. Počké si na konec, z pointy budeš překvapená.“ „Věřím, že bude nesmírně obohacující.“ usmála se ironicky.

Vyzval ji, aby se posadila a opřela se o něj. Roztáhl pokrčené nohy, mezi něž se opřela zády o jeho hrudník. Sčísl její vlasy a rozdělil na čtyři rovnoměrné sloupce, z nichž během okamžiku spletl cop.

„No teda!“ pohladila si vlasy, které jí přehodil přes levé rameno. „Od kdy kluci pletou copánky?“ „Každy Velikonoce pletu rócačku. A ty tvý dráty só včíl jak ty pruty.“ „Je nádherný, děkuju. Náhodou, francouzský cop neumíš?“ „Jó, rovnó čínské, ne?“ A ona se zasmála. „Nevděčná ženská!“ „Říkám, že děkuju. A neruš – čtu.“ Zapřela se o něj.

Objal ji kolem trupu a položil bradu na pravé rameno. Pevně ji stiskl a zhluboka vydechl. Ona otočila stránku knihy, kterou měla položenou na břiše. Tiše četl s ní. Stránku po stránce tučného písma v dekoltu jejího červeného tílka.

„-Nemačkáš mě, aby byly větší, že ne?“ „Ty písmena?“ a ona úsměvně zavrtěla hlavou.

Opřel se o kmen za ním a uvolnil se. Zavřel oči a naslouchal symfonii přírody. Nad jejich hlavami se občas šustla křídla popěvujících ptáku. Vánek polaskal listoví a po jeho směru se nesl bzukot poletujících včel. Králík, zmožený čerstvým vzduchem, spal s hlavou podloženou mrkví. I Daniel si lehce zdříml. S něžnou dívkou v náručí ho všechny starosti i strasti snadno přešly. Hojící se rány jako by nikdy nesužovaly jeho tělo. Padla na něj únava nejen za poslední dny. Neusínal se strachem, že se probudí do dalšího rána. Neusínal s hrůzou před očima, která se mu vracela v nočních můrách. Neprobouzely ho noční děsy. Pod svojí kůží necítil hrubý tlak metrákového chlapa, ale klidný tep překrásného stvoření. A když po čase otevřel oči, nerozplynula se. Stále tam seděla. Zapřená o jeho náruč a zabraná do literatury.

Podíval se na hodinky: „No ne, už čtyrycet sedum minut nepromluvilas. Nende na tebe bacil?“ sáhl jí na čelo. „Copak?“ založila stránku a knihu zavřela. „Neříkej, že ti moje mluvení chybí!“ Pousmála se mu do očí. Rtíky, na které shlížel, byly kouzelné. „Možem to tak dělat častějc. Si na rande vemeš knihu a já budu mět chvilu klid.“ „Anebo je ještě jedna možnost, jak mě umlčet…“ podívala se mu na rty. Za jejími zády se strhlo burácení bubnů, jehož palice málem prorazily plátno jeho hrudníku. Byla tak blízko a on byl ochoten odevzdat se jí. Kdyby ho políbila tentokrát, nebránil by se a možná by jí i polibek opětoval.

Ale ona se šibalsky usmála. Nehodlala se mu vzdát tak snadno. Před toužící rty mu postavila knihu, za niž schovala smějící se tvář.

 

Ve čtvrtek ráno si Marek míchal černou kávu. Čekal ho náročný den v terénu a papírování dlouho do večera, které tak dlouho odkládal. Proto ho potěšilo, když malá princezna sešla dolů, alespoň ji dnes uvidí, když se mu to včera ani předevčírem nepoštěstilo.

Zabalená v županu se zapřela o kuchyňskou linku a zeširoka zívla.

„Běž si lehnout, holčičko.” Potřásla hlavou a oběma namazala vánočku meruňkovou marmeládou. „Chci vočesat jabka. Tak ať začnu dřív, než bude píct slunko.”  „Ty vysoko nech na mě, ano?” „Upeču ti jablkový závin. Ale o víkendu by se měla posekat tráva. To můžeme ráno a vodpoledne půjdeme k vodě, co říkáš?” zakousla se do vánočky.

Ale Marek si povzdechl a zamíchal kávu. Sbíral vhodná slova, která však rozdmýchával lžičkou. „V sobotu nemůžu, zlato. Jedu s Karinou do Českého Krumlova do divadla s otočnou scénou.” „Oh…tak…v neděli.” „Rád bych, ale je to dvoudenní výlet. V sobotu je představení v přírodě a v neděli dopoledne prohlídka zámku a návštěva dolu, kde se těží grafit. Je mi to líto, řekla mi to až teď o víkendu. Nemohl jsem odmítnout, lístky už má několik měsíců.” „Ale jistě, žes nemohl odmítnout…” „Zlato…” „A co já?! Nechci tu bejt sama! Bojím se tu!” „Čeho, prosím tě?” zasmál se. „Všeho! V noci je všechno slyšet a jako by dole někdo chodil.” „Nikdo tu nechodí, zlato. Pořádně se zamkneš.” „K čemu mi to bude, když jsou strašidla v domě!” „Ty jsi moje malé strašidlo…” pohladil ji po tváři. „Taky se mi to nelíbilo, kdybych lístky vybíral já, vzal bych i pro tebe. A nejradši bych poslal tebe, víš, že divadla neprožívám.” „Zbavit Kariny by ses chtěl! Jen si to vyžer!” A on se smál.

„Ale zpátky k tomu, že… Že tu nemůžu bejt sama! Zblázním se strachy!” „Tak…tak řekni nějaké kamarádce.” Založila ruce a zúžila oči na ostrost čepele: „Nemám kamarádky.” „Tak…” vydechl přes zuby. „Nenapadlo mě, že to někdy řeknu – pozvi na noc Daniela.” „Ne!” „Proč ne? Válíte se v trávě jak vandráci. Pozvi ho dál, ať vidí, že máme i nábytek.” „Ježíši, tati! To mu mám jako říct, ať tu přespí?! Že táta není doma?! Víš, co si vo mně pomyslí?!” „Třeba na to čeká.” „Ha, ha, kéž by! Jeho musí člověk do všeho…” umlkla s jeho zpřísňujícím se pohledem a nevinně se uculila. „Prostě to nejde. Nepřišel by.” „No, tak budeš muset něco vymyslet. A žádné divočárny! Víš, že všechno poznám.” „Rozkaz, nadporučíku.”

 

Dopoledne očesala jablka z jejich šesti stromů a odpoledne je probírala. Nakousnutá hmyzem a naklovnutá ptáky nakrájela do ovocného salátu. Kbelíky s nahnilým a popadaným ovocem vynášela na kompost a nedotčená skládala do beden, které byly odkázány do sklepa.

Celou dobu však přemýšlela, jak Daniela nalákat domů. Byl příliš plachý a o ní měl přece jen to nejhorší mínění, že s ním má ty nejchlípnější úmysly. Ty ji v žádném případě nenapadaly, i když si nedovedla představit sobotní večer s nikým jiným než s ním. Už teď ji jímala hrůza, že v tom tisíciletém domě, kde vrže letité dřevo a fouká do komína a že tam stoprocentně straší, protože v každém domě starším padesáti let straší, bude muset zůstat sama samotinká.

„-Opovaž se s tym tahat!” křikl Daniel z poloviny sadu. Zrovna se podlamovala pod bednou s jablky, když ji vytrhl z myšlenek. Doběhl ji a přebral plastovou bednu překypující nažloutlými koulemi.

„Myslela jsem, že už nepřijdeš, když jsi mi neodepsal.” „Nemožu psat, když su v jamě po kolena v blatě.” „No jo, jo!” a nechala ho odnést bednu do sklepa.

Tu položil na zem, neboť regál byl plný beden s hruškami. „Letos se vám urodilo, kókám.” „Táta řekl, že to na podzim všecko skácí. Je to hrozné!” Vystoupali schody a vrátili se do zahrady. „Já bych to prořezal, to jo. Ale skácet ne, to je škoda.” „Škoda je dobrého člověka.” napadlo ji bezděčně a on se zamračil, tu větu slýchával deset měsíců v roce již sedm let. Ale ona nevědomky pokračovala: „Je s tím zbytečná práce a ještě horší je, co s tím! Z hrušek su nafóklá jak balón.” bručela. On se zasmál, že začíná chytat místní žargon. „Hele, nechcete jabka a hrušky?” „Máme svých ažaž. Ale možu se ti poptat v práci, esli někdo z chlapů nepotřebuje kvásek.” a ona se zamračila. „Prodáš jim jabka s hruškama a oni z teho vypálí chlast.” „OK, tak to zařiď.” a vrazila mu další bednu.

Zatím co odnosil ostatní, upekla jablkový závin s rozinkami z listového těsta. Teplý s křupavou kůrkou, lehce pocukrovaný, podávala ve stínu hrušně, za niž se ukládalo ospalé slunce. Po náročné směně i druhé šichtě u Trojanů mu sladký štrúdl bodl. A z vůně skořice vyvracel oči blahem.

„Včil jak pekla moja babka. Betálné.” „Mamka ti nepeče?” „Ale jo, dřív pekla. Ale teď…” uviděl ji spát podnapilou v ložnici za bílého dne. „Moc ju to už nebaví.” „Taky mě dokola nebaví vymýšlet, co vařit.” zakousla kousek dezertu. „Když se zeptám táty, řekne, mně je to jedno, uvař, co chceš anebo kuře na paprice. By jed furt!” Ale Daniel ji neposlouchal.

„…jo a chtěla jsem se zeptat…” zakroutila vlasy za ucho. On se vytrhl z myšlenek a zvedl tázavě obočí. „V sobotu tu bude menší párty…” a jemu zaskočilo sousto. „Tady?!” „Jo! Táta má výjezd, vrátí se pozdě večer. Tak jsem si říkala, že zapaříme. Přijde Simona s Robertem. Jestli chceš, můžeš se taky přidat.” mávla lhostejně rukou. On se zamračil: „Sosa s Kiliánem nemluví…” „No…no tak asi přijde s někým jiným! Mně je to jedno, ráda poznám nový kámoše. Ale jestli nechceš nebo máš práci…” „Ne, přidu rád.” ale nad jejími rozpaky přemýšlel až do sobotního večera.

3-3

Když mu po sedmé hodině otevřela s nesmělým úsměvem a vlasy stáčejícími se ve spirálách do hlubokého výstřihu červeného trička se stříbrným potiskem oběšeného Mickey Mouse, myslel, že ho šálí zrak. S nachovými tvářemi převzala dárkovou taštičku a igelitku, aby se mohl zout. Půjčila mu bačkory, ale když se pro ně sehnula do botníku, jeho oči bezděčně sklouzly po linii jejích zad, klenutých bocích a ustrnuly na krátkých černých kraťáskách.

Dovnitř ho vábila vůně bramboráků a hard rocková muzika světových kapel. V obývacím pokoji vládlo přítmí, v kuchyňském koutě svítila jen bodová světla. Na stole v obýváku stála porcelánová miska plná brambůrek, podlouhlý talíř se sýrovou roládou a sklenka s tyčinkami.

Ačkoli si mohl hlavu ukroutit, ostatní přátele tam sedět neviděl.

„Měl jsi pravdu, hele,“ uculila se přes barový pult. „Jsou pohádaní, nepřišli. Mělo mě to napadnout…“ a přinesla mu otevřenou láhev piva se sklenkou. Nejprve stál v středobodu gauče, křesla a stolku, netušil, že tu s ní bude sám. Když řekla slovo zapaříme, očekával, že se po rozjezdu u ní všichni čtyři odeberou do nejbližší hospody, kde budou kouřit do posledního lístku tabáku a pít do poslední kapky piva. Ale u nich doma se kouřit nesluší, ona nepije a v každém lokále by se na ni dívali jako na kofolový zájezd, pokud by ji tam ovšem pustili. Úplně ztratil slova, když si skládal fakta a jeho ticho umocňovalo vědomí, že má na sobě takový obleček, který kdyby neměla, vyjde to na stejno.

Nalila mu pivo do sklenky a usmála se, když pomalu vzpřimovala záda. Srůstal se zemí jako stoletý dub a nepohnul ani lístkem. „T-ty nepiješ?!“ „Ne, nedělá mi to dobře. Možná později. Nechceš se posadit?“ a urovnala polštáře. Ani nevěděla proč, byla to zautomatizovaná ženská činnost, ale on si to opět vyložil po svém a zaškrceně polkl. „Včil si vemu tu flašu. Ze sklinky piješ ty.“ Přiťukli si a napili se. „Ježkovy voči! Tak to je síla. Tys mě dlouho nenes do postele, viď?“ a on vyprskl, až se celý pobryndal. Zasmála se a vrátila se do kuchyně.

„Dáš si bramborovou placku? Dám ti horkej z pánvičky, za chvilku už bude.“ Daniel přikývl. Obezřetně sledoval každý její krok. Ale ona si zvesela pobroukávala. Vypnula sporák a obracečkou položila bramborák na talíř obložený kousky rajčat a červené papriky.

Ukročila vlevo, aby ze šuplíku vytáhla příbor. On její pohyby okamžitě kopíroval. „Je ti něco?“ zamračila se. „Dneska mlčíš víc, než normálně.“ „Včíl bych se zapojil, ale k tématu dáš si bramborovou placku, jsem vyčerpal své možnosti. Nemám co dodat.“ a ona ho ostře sjela pohledem.

Posadila se s talířem do tureckého sedu a Daniel též zabředl do polštářů. Zkusil zakrojit na koleni, ale nůž podkluzoval, až málem překlopil talíř. Zafuněl, hrubě odložil příbor a uchopil kus mastného žvance do ruky.

„Prosím tě, možeš rožnót? Hovno vidim.“ „Co, prosím?“ „No, rožni!“ Ona zmateně koukala na něj, na bramborák, na něj, až pak se dovtípila: „Ahá! Chtělo to víc osmažit, viď?“ S prudkým výdechem zakoulel očima, které by se, nebýt brýlí, vysypaly, a odkráčel k vypínači.

„Půjčila jsem filmy.“ podala mu DVD tituly zpod stolku. „Přemýšlela jsem, co by se ti mohlo líbit a co bych já ještě snesla.“ a napila se piva. Pobaveně zvedl obočí a přehazoval obaly pořád do kola: „Transformers? X-man? Iron man? – Děláš si ze mě prdel?!“ a odhodil filmy na pohovku. „Jaký filmy máte doma?“ „Samý nudný, to by tě nebavilo. Ale Hugh Jackman je celkem pěknej chlap…“ „Kde to máte – tady?“ a otevřel skříňku pod televizí. Poklekla k němu, ale značně znervózněla. „Slyšíš, žádný filmy tam nejsou, jen samý blbosti…“

„Ó, Bitva u Stalingradu!“ „To jsem viděla tisíckrát…pusťme si ty X-many.“ snažila se ho odehnat od rodinného archivu. O to víc v něm podnítila zvědavost. Procházel poličku s DVD tituly jeden po druhém. „Chorvatsko 2008, Vánoce 2007, Svatba Tamara a Mar…“ ztichl. Došlo mu, co na jmenovaných discích je. Jeho víčka těžce spadla, ale před tím úkosem zahlédl Tamařiny potlačované slzy. Se zastuzeným výdechem zavřel skříňku. Opřená o koleno sledovala její mezírku.

„Můžeme se na to podívat, jsou to pěkná videa…ale i po těch letech brečím jak želva.“ „Su idiot…“ „Ne, nemohls to vědět. A tu svatební jsem viděla nejmíň milionkrát. Maminka tam má moc krásné bílé šaty s perličkami na sukni. S tátou sedí u stolu a svatebčané je zvednou i s židlemi. A když je nesou na parket, táta zavrávorá a vylije mamince červené víno rovnou do klína.“ zasmála se v doprovodu trysku slz. „Prostě táta…“ Daniel jí naslouchal a očima plnýma pochopení i obdivu hladil její tvář.

Chvíli mlčeli, když do ticha pozvolna ronila slzy. Ale on už déle její smutek nevydržel a pustil v přehrávači film, který navrhovala.

Udělal si pohodlí v širokých polštářích a nechal ji, ať se natáhne přes délku pohovky. Položila mu hlavu do klína a on ji hladil po vlasech.

„Neměl bych už jít?“ špitl, když zrovna děj volně plynul. „Abys neměla problémy, až přijde táta. Kdy se vůbec vrátí?“ ale ona si dala s odpovědí na čas. Nebylo fér mu lhát a už vůbec ne chtít, aby zůstal přes noc. Ale jeho náruč byla nejbezpečnějším útočištěm. „Prý má moc papírování.“ odvětila a ponořila se do děje, který k jejímu štěstí nabral na obrátkách a vtáhl i Daniela.

Po filmu otevřeli v pořadí třetí lahev piva, ta byla již ze zdrojů, které spolu s brambůrkami a vínem přinesl v igelitce.

„Ještě jsi mi neukázal, co je v té dárkové taštičce…“ položila se na něj z boku, tváří blízko jeho. „Tak ji dones.“ Pousmála se a s radostí dítěte u vánočního stromku usedla a vybalovala taštičku. Bylo v ní červené víno, stejné vyhlášené jako bílé, které přinesl Markovi. Ale rozzářila se při pohledu na tučný zápisník s kroužkovou vazbou v kožených deskách. „Páni!“ Na víc se nezmohla. Otevřela zámek obalu a prolistovala prázdné listy. V tvrdých deskách byly kapsy a uprostřed zastrčená propiska.

„Včil jsem si všiml, že ti v tom notesu, co máš, docházijó stránky. A tady možeš otevřít vazbu a volny listy vložit.“ Pohlédla na něj se srdcem sprintujícím o život. „Nevím, co říct…už to, že sis všiml, že víš, co mám ráda…“ „Napiš nějakó srandovní povídku.“ „O tom, jak jsem se posledního června vracela od kompostu a málem mě srazil Kromaňonec s kolečky?“ pousmála se. „Třeba.“ „Co kdybych napsala písničku? Zvládl bys k tomu složit melodii?“ „A ty? Zvládla bys k melodii složit slova? Mám několik instrumentálek, ale slova, co mě napadaj, nejdou napsat, natož publikovat.“

Odložila dary a ležíce na gauči se mu zavěsila za krk. „Děkuju. Ale neměls utrácet.“ „Neutrácel. Fasovali sme to s kancelářskýma krámama. Má ho každé dělník.“ „Koženej zápisník za tři stovky?“ „Každé zaměstnanec musí reprezentovat.“ A ona úsměvně zavrtěla hlavou, jak bylo jeho tvrzení průhledné.

Očima pohladila jeho tváře a ukazováčkem vousky prorůstající nad horním rtem. Palci črtala dvě dlouhé vrásky po stranách úst a ztratila se v zarostlém důlku mezi dolním rtem a bradou. Jeho prsty se ztrácely v houští loken, které v přítmí pokoje černaly. A pohledem se rozpouštěl na jejích horkých rtech. Zlehka vzala jeho tvář do dlaně, palcem črtala kroužek v jeho rtu. Skousla ten svůj, musela se dotýkat té neřesti. Chtivý pohled jejích očí trýznil jeho mysl.

„Proč jsi mě pozvala, Tamaro?“ vzhlédl zoufale, čímž ji zbavil řeči. „Proč su tady? Je to rande?“ „Chtěl bys, aby bylo?“ „A ty?“ Najednou zaváhala. Posadila se vedle něj a promnula ochladlé paže. „Kdy přijde tvůj tata? Nevykládé, že v deset vyřizuje papíry…“ „Divil by ses, ale někdy ano. Ale máš pravdu, dnes ne.“ svěsila hlavu a začala si mačkat palce. „Jeli s Karinou do Českého Krumlova, do divadla. Vrátí se zítra večer.“ uhnula pohledem. On zhluboka vydechl. Bylo mu to jasné už, co přišel.

A zklamalo ho, že využila první příležitosti, aby s ním strávila večer a možná i noc o samotě. Domníval se, že si otázky intimity jejich vztahu vyjasnili již dávno. Ale ona chtěla to, co dívky před ní. Nespokojila se s pouhým přátelstvím. Nadešel čas odejít. Vycouvat, vzdálit se, utéct. A spálit mosty. Ale nikdy nespálí otisk, který v jeho srdci zanechala.

„Ty už odcházíš?“ vzhlédla s tklivým hlasem, když odnášel použité nádobí do kuchyně.

„Díky za jídlo.“ „Danieli, proč najednou odcházíš? Udělala jsem placky i pro ostatní, ale…“ „-Neměli vůbec přijít, je to tak?“ udeřil přísně. Stála před ním s patami u sebe a zakňučela, že ne. „Proto mi Sosa švihla s mobilem, když jsem se jí ptal, s kým přijde, když ne s Kiliánem a že su na její objev zvědavé.“ „Volals jí?“ zaúpěla. „Udělalas ze mě idiota. Celou dobu ze mě dělalas idiota! Pochop konečně, že s tebou ani s nikým jiným chodit nechci!“ „Počkej, jak jsi na to přišel?“ zmátl ji. „-Sbohem, Tamaro.“ vykročil.

„Stůj!“ skočila mu do cesty. „Není to rande, jasný?!“ „Ne?! Tak proč mě chcelas samotnýho v baráku, když je tata na noc pryč?!“ Ostrým háčkem lovil v jejích očích vysvětlení a ona se kousala do rtu. „Hm?“ ale krve by se v ní nedořezal. Založené ruce s hlavou hrdě vztyčenou napovídaly, že nic neřekne. Zklamaně si potvrdil, co tušil a vydal se ke dveřím.

Rázem rozhodila ruce a vyjekla: „Když tady všechno skřípe, rachtá a burácí!“ a on vytřeštil oči. „Každý ráno se budím, protože dole někdo chodí! Je to takovej pravidelnej tupej zvuk, jak se dřív dělaly dřevěný protézy na nohu. A na půdě zas někdo příšerně skučí – je to duch někoho zabitýho! V každým stoletým baráku někoho zabili! Na chatu jsem četla, že u jedné holky sedával na schodech malej kluk, kterýho utopila macecha ve studni!“ Zalapala po dechu, zatím co Daniel dýchat přestal.

Poté se bouřlivě rozesmál. Chlámal se a pleskal do stehna, že si musel na chvíli sednout. Tamara založila ruce a dotčeně poslouchala jeho hlasitý řehot. „Tobě se to směje, viď? Máte nově postavenej barák. Tahle barabizna zažila císaře pána! Možná se tu schovávali partyzáni a Němci je dostali, proto tu teď straší mě!“

Daniela rozbolela bránice od smíchu. Musel sejmout brýle, aby z očí otřel slzy. „Takže tys mě nalákala na pařbu a celej večer se mě snažíš přesvědčit, že je to rande, jenom proto, že se tu bojíš? Tož to je gól!“

Sedla na okraj gauče a neuroticky klepala nohou. „Proč to nevybalilas rovnó?“ „Nemohla jsem ti říct, ať přijdeš sám, hned bys mě podezříval z postranních úmyslů.“ „Mělas řéct pravdu.“ „Aby ses mi řehtal jak pominutej?!“ Jemně se zasmál a vzal ji kolem ramen. „Kdybys řekla: Dody, tata odjíždí a já se bojím sama přes noc, věřil bych ti. Neprávem jsem tě podezříval, že využíváš situace.“

„Ale víš, co je zajímavý?! Přesto, žes měl podezření, jsi přišel a vydržel tu tak dlouho, hele!“ „Normálně přespávám u kamarádů. U Simony sem chrápal stokrát. Sice s Kiliánem, ale chrápal. Aj u Kiliánů. Tys jako děcko u nikoho nespala?“ „Neměla jsem kamarády. Než jsem si stihla nějaké udělat, přestěhovali jsme se.“ Stiskl jí ramena k sobě a ona si na okamžik položila hlavu na jeho.

„A ty je znáš dlouho?“ „Odjakživa. Dycky sme byli parta, i s Richardem, než mu začaly povinnosti na střední. Lítali sme po sósedovic sadech, prolízali různý skrýše…“  „Povídej mi o tom.“ „Tak víš, co? Uklidíme tu žranicu, když už nikdo nepřijde a rožneme tu intimní atmosféru, když to teda není rande.“ „A zůstaneš přes noc? Můžeš spát u táty v ložnici, čistě jsem povlékla.“ kousla se provinile do rtu. Zasmál se a potřásl hlavou, že se natáhne na gauči.

Po sprše jemně zaťukal na její dveře. Půjčila mu své nejvytahanější triko na spaní, které mu i tak bylo krátké a našla i volné tepláky. Již ležela pod tenkou dekou v dlouhé noční košilce bez rukávů a četla novelu, kterou jí zapůjčil.

„Pak nemáš mět takovó fantazii, když to čteš před spaním…“ „Zbývá mi dvacet stránek, chci ti to co nejdřív vrátit.“ „Nespěchám na to.“

Pousmála se a publikaci odložila. Poklepala na přikrývku, aby si přisedl. „Fakt neva, že tu zůstáváš?“ Potřásl hlavou, že ne. „Psal sem mamě, nedošla odpověď, takže se po mně nikdo neshání. Stréc je v knajpě a ona už beztak o sobě nevi.“ „Danieli, nemluv tak! Jak můžeš něco takovýho o mamce říct, hele?“ „Já nemám k matce takovej vztah, jako tys měla k té svojí. Tvá máma byla anděl. Mě vychovala babka a dala mi do života všecko, co umim. Mamě na mně nikdy nezáleželo, kdyby jo, nedovolila by, aby ten člověk překročil práh našeho domu.“ Tamara objala pokrčená kolena a bedlivě naslouchala jeho zpovědi. Na okamžik si říkala, kam se podělo jeho kolovrátkové Andrej je hodný-Andrej nám moc pomohl-díky němu můžeme… 

„…Ale radši mi pověz něco o tvojí mámě.“ vyzval ji. „Včil byla tak tvrdohlavá jako ty? Musela bejt, když bojovala tak dlouho.“ „Jo, to byla.“ usmála se. „Byla redaktorkou jednoho časopisu o zahradničení. Čtení spíš pro babičky, ale prodávalo se. I do nemocnice nosila notebook a pracovala, byla nezlomná.“ „Jak vypadala?“ a Tamara mu podala fotografii z nočního stolku. „Děláš si prdel?!“ vyhrkl na podobiznu překrásné mladé ženy s dlouhými černými vlasy. Okamžitě poznal drobný obličej a rafinované oči její dcery. „Sem myslel, že seš to ty.“ „Že bych si k posteli dala vlastní portrét? Až tak ujetá nejsem.“ „Byla nádherná. A ty seš jak přes kopírák.“ „Třeba si to s tím chozením rozmyslíš.“ „Budu o tom přemýšlet.“ a úsměvně jí podal rámeček.

Položila se na bok a on si naproti podložil hlavu též. Upřímně se laskali očima a ještě upřímněji se umívali. Chvilkami odbíhal k liniím jejích vlasů a ona zavřela oči, jako by ji políbil na řasách skutečně, ne jen pohledem.

„Políbils ji někdy?“ vydechla a rozevřela studny zvědavosti dokořán. „Na jaře. Vzal sem ji na Chřestové slavnosti. Řádili sme na autech, pak sem jí vystřílel velký karamelový lízátko. A na horským kole v kabince sem jí dal pusu.“ pousmál se při vzpomínce na Soňu, která mávnutím proutku vybledla a on zesmutněl. „Asi dost neohrabaně, když už se mnó nikde nešla. Nedivím se jí. Pozvání do restaurace od Jury z áčka bylo atraktivnější.“ „Nechápu, co na ní vidíš, když je tak povrchní. Líbat se s drahým člověkem, když máš u nohou celé město, musí být nádherné!“ „Jo, to je.“ usmál se. „Byla to moje chyba. Bál jsem se ji někam pozvat a pak už bylo pozdě. Vyšumělo to. Taky co by tak skvělá holka dělala s takovym břídilem.“ „Podle mě se zbytečně podceňuješ a to je možná ten důvod. Myslela si, že nemáš zájem.“

„Co na mně vůbec vidíš, Tamaro?“ pohlédl zoufale. „Myslim… tak pěkná holka na klukovi jako su já. Proč su tady?“ „Proč…?“ nadechla se a pohladila ho po tváři. Pod jejím dotekem se zachvěl jako obvykle, jako by potlačoval bolest. „Jsi velmi vnímavý, i když se tváříš, že mě naprosto ignoruješ. Jsi chytrý a sečtělý a dvakrát si rozmyslíš, než něco řekneš. Nikdy nenecháš přátele ve štychu a o pomoci druhýmu dlouho nepřemýšlíš. A hlavně tohle je pro mě důležitý, protože jedinej člověk, koho na světě mám, je můj táta. A teď jsi to i ty, Danieli. Můžu se o tebe kdykoli opřít nebo se ozvat jen tak a ty mi nikdy neřekneš, že nemáš čas. I když je mi jasné, že kluk v tvém věku tolik atraktivní k tomu mívá v pátek večer zajímavější akce než se vodit za ruku s patnáctkou. Co tím chci říct, než mi tu usneš…“ a on ji s vděčným úsměvem pohladil. „Náš vztah je pro mě důležitější, než chození s klukem, kterej si bude užívat, dokud se mě nenabaží a nenajde si jinou. A říkám vztah, protože mezi námi je víc než kamarádství a méně než vášnivá láska. Možná něco jako věrná láska, loajální v tom smyslu, že i když budeš s někým chodit nebo já s někým budu chodit, my dva tu pro sebe vždycky budeme, protože cítím, jako bychom byli dávno před tím. Zastav mě, jestli plácám, ale takhle to vidím já. Je mi jedno, jestli spolu jednou skončíme jako pár nebo ne, chci ti být nablízku tady a teď a navěky. …a napsals mi písničku.“ usmála se. Měla co dělat, aby po svém vyznání udržela slzy. „Nebyl to lovesong.“ „Já vím a to je to úžasný! Milostný vzplanutí je v našem věku strašně pomíjivá věc. Hezoun, kterej se mi líbil včera, už se mi nelíbí za týden. Ale ty mě nikdy neomrzíš, v tvých slovech je pokaždé něco, co mě posune dál. A v tvých očích zas to, co mi připomíná domov.“

Přerývavě dýchal a očima mžikal po její tváři. Dotek jejích slov zahřál jeho zamrzlé srdce a rozpustil tolik vrstev ledu, až byl sám překvapen. A dotek její dlaně již nebyl tak těžký, jako obvykle. Na okamžik se zdál lehounký jako pírko. A on sám se vznášel nad tíhou života, která ho okovy zarostlými do masa stahovala dolů.

„Promiň, zase moc mluvím…“ „Ne, říkáš pěkný věci. Jen jsi vyčerpala téma, cítím to stejně.“ a ona se dojatě zasmála. Podrbala ho za uchem, palcem promnula lalůček a sklouzla přes krk na polštář. „Od třinácti se plácám ode zdi ke zdi. Lidi a zážitky se přede mnou mihnou jak stíny. Ale díky tobě ten šedej svět dostal barvu. Vryla ses mi pod kůži, Tamaro. A už se těžko dostaneš ven.“

„Zazpívej mi moji písničku.“ „Ani náhodou, nejsu rozezpívanej.“ a ona prskla smíchy. „Viděla jsem tvůj holej zadek, taky jak seš po krk od bláta nebo bílej od prachu. Pár falešných tónu snesu, hele.“ „Dobře. Ale něco si slíbíme.“ a zhasnul lampu na nočním stolku. „Budu zpívat tak dlouho, dokud neusneš.“ „A ty mi slib, že až usnu, neodejdeš.“ Přikývl a nadzvedl deku, aby se mu schoulila do náruče. Nosem zabředlým do jeho vůně a uchem na hrudi, v níž hrálo srdce v jednom taktu s hlasem rezonujícím přes krk v jeho nitru. Usínala pod taktovkou jeho prstů, které se proplétaly jejími vlásky.

Odhrnul je, aby políbil její malé ouško. Letmo se pousmála ze spaní a dál odfukovala do tepla jeho náruče. „To tys mi ukázala, co znamená domov.“ vdechl jí do pěšinky tmavých loken. „Děkuju, že sem s tebou dneska mohl být.“

3-2

Zdálo se jí, že ji nad ránem zlehka líbá na ústa. Ten okamžik byl tak prchlivý, že během sekundy nebylo znatelné, že se stal, a přitom tak intenzivní, že se s ním probouzela. Protáhla se odpočatá a šťastná. Dnes ji nerušilo ani klepání dole, ani kvílení pod střechou. Za okny se krátil stín a život v zahradě plynul líně jako pokaždé, když se blížilo poledne.

Protáhla se do stran, ale lůžko vedle ní bylo ustlané. Zarmouceně se otočila na jeho místo a objala polštář, na kterém spal. Stále nesl stopy jeho vůně. Dodávala jí jistotu, vědomí, kam patří. I když cítila, že její život v Ivančicích nekončí, že stojí kousek od bran nových výzev, věděla, že sem se může kdykoli vrátit. Kdykoli se ponořit do jeho náruče. On ji nikdy neodvrhne, ať už se vrátí odkudkoli s kýmkoli.

Ale na takové věci se rozhodla myslet později. Sužoval ji prázdný žaludek i touha vidět ho. Potřeba ubezpečit se, že to, co si včera řekli, je pravda a že ho za žádnou cenu nevyplašila.

Ležel zkroucený na kuchyňské dlažbě do půli těla ve skříňce pod dřezem. Oděn jen v kraťasech vyluzoval vzdechy námahy. Postavila se nad něj a očima stékala s kapičkou potu do jeho pupíku a odtud po ochlupeném podbřišku. Přeskočila mohutný pásek přímo na linii jeho poklopce. A tohle mi leželo v posteli…vědět to nány z vesnice, vyškrábou mi voči.

„-Až si utřeš sliny a pudeš přeslect gaťky, pusť, prosim tě vodu.“ Uchechtla se a zvedla páčku. „Klidně naplno.“ Po chvíli vylezl a na jeho pokyn vodu vypnula. Do dlaní jí vložil popraskané těsnění. „Co to je?“ zašklebila se, jak bylo špinavé a osliznuté. „Tvůj duch s dřevěnó nohó. Jak voda natíkala do odpadu, trubka měla špatný těsnění a voda kapala na dno skříně. Proto ten tupej zvuk. Jo a ten tvůj kvílející oběšenec na půdě… Nedolíhá vám okno. A jak duje větr do škvír, dělá to ten zvuk. Ale to sem bohužel nespravil. Bál sem se ho vůbec odevřít, aby mi klika nezostala v ruce a tabula se na mě nevysypala. Panty sou děsně zrezivělý.“ „Řeknu to tátovi…ale…ty jsi nám spravil kapající kohoutek?!“ „Vyměnil těsnění odpadu.“ „Ježkovy voči, díky! Ale…kdes vzal nový, hele?“ „Skákl sem do firmy, takový krámy se tam povalujó.“ „A nebude se strýček zlobit?“ a Danielovy rysy zhrubly nesnášenlivostí. „Nebude. Dobře ví, že mi dluží víc než tohle.“ a mlčky uklidil pracovní místo.

„Koukám, žes i uvařil!“ nadzvedla víko česnekové polévky, z níž se vypařovala vůně vařeného špeku. V troubě se peklo hovězí ve vlastní šťávě, pivu a na bylinkách. „Co k tomu?“ „Chleba a křen.“ pokrčil rameny. „Úplně se stydím…měls mě vzbudit.“ „Ty se o mě staráš furt. A o tatu. Zaslóžíš si, aby se jednó někdo postaral o tebe.“ S vděčným úsměvem mu zapadla do náruče a stiskla okolo hrudníku tak pevně, jako by ho neměla nikdy pustit.

Než se maso upeklo, do kulaté formy připravila těsto na korpus koláče. Dva hrnky cukru, dvě vejce, dva hrnky polohrubé mouky s kypřícím práškem a kelímek smetany. Po zamíchání přidala rozmačkaný banán, na jemno nasekaná lísková jádra a vanilkový cukr. Daniel se nestačil divit jejím kombinacím. Ale už nyní se těšil na vynikající dezert.

Zatímco upečený korpus chladl na lince, Daniel podával své menu. Tamara mručela blahem, jak se jí jemné maso rozpadalo na jazyku. Vytřela talíř do sucha. Ani si nepamatovala, kdy jí naposled někdo vařil, pokud nepočítala školní jídelnu. A on povyrostl na duchu, že byl užitečný. Společně uklidili nádobí a pustili se do ovocného koláče.

Z měkkého tvarohu a vanilkového cukru umíchala směs, kterou vtiskla Danielovi, ať jí potře korpus, zatím co sama krájela jablka, hrušky, jahody a švestky na drobné kostečky. V kastrolku se ohřívala rybízová poleva. On stěrkou potřel korpus, a jelikož hodně krému zbylo, začal se jím ládovat.

„Tak to ani náhodou, hele! Nebudeš užírat!“ smála se. „Korpus zašpiníš a sám si napráskáš bachor!“ Snažila se mu stěrku vytrhnout, ale se smíchem zvedl ruku a skvěle se bavil nad tím, jak šponuje špičky a vyskakuje. „Dej mi to! Musíš to tam natřít všechno!“ „Tak si to vem!“ smál se. Pokaždé, když poskočila, promáchla vzduch. „To není fér, hele!“ „Život není fér, musíš bojovat.“ „A jak asi, když ti jsem sotva po ramena?!“ „Tož…musíš chlemtat vic polivky.“

Pak mu nečekaně dupla na nohu, až zaúpěl a stěrku jí vydal. „Tož tohle nebylo fér ani náhodó!“ „Život není fér.“ „Vážíš jak malé hroch!“ protáhl prsty na noze. „Oh, chlapečka bolí nožička, pofoukáme.“ zavěsila se mu za krk. Hrál uraženého a zamračeně funěl širokými nozdrami. „Nebo namažeme kouzelnou mastičkou? Zavoláme pana doktora, předepíše meducínku. Ham.“ a nechala ho oblíznout čepel stěrky. „Eště.“ zamručel dětinsky. „No ne, tvrďáka obměkčil tvaroh.“ Přimhouřil oči, sebral jí stěrku a bohatě s ní potřel korpus tvarohem. Společně na vrchol naskládali kousky ovoce do tvaru loga jejich oblíbené metalové kapely a zalili želatinou.

Když dezert tuhl v lednici, usadila ho na pohovku a s knihou se na něj položila. Pročítala poslední stránky, ale on se cítil nesvůj. Na takové množství odpočinku nebyl zvyklý. Stačilo mu porozhlédnout se a našel by spoustu nedokonalostí, které by stály za opravu. Ale měl přísný zákaz, neboť je host a ne nádeník.

„…tak pojď aspoň ven, je tam hezky!“ „Táta řekl, ať se neválíme jak vandráci v trávě.“ „Tak se máme válet jak vandráci na gauči?“ „Ježíši, Dody! Neumíš aspoň chvilku vodpočívat?!“ „Cétim se blbě, když mě tu hostíš.“ „Hostím?! Uvařil sis sám!“ „V lednici je ale buchtík, kerym mě možeš pohostit.“ „Zapomeň.“ „Meh!“ zavrčel.

Téměř byla u konce, řádky hltala jedním dechem. Ani se o Daniela neopírala, kniha ležela na pokrčených kolenech a ona se snažila být očima co nejblíže.

„Dé mi šróbovák, aspoň utáhnu šuflíky.“ „Nechceš si vzít taky knížku? Ráda bych se dobrala konce.“ „A co mám dělat já?“ „Tak mě škrab na zádech!“ „Cože?!“ zašklebil se. „Jo, poškrabkej mě.“ „Mám okósany nehty. Svleč si triko.“ „Ha, ha, skvělý pokus, čuně.“ „Ty chceš škrabkat. Včil ať z tý námahy taky něco mám – jau!“ dostal loktem pod žebro. „Nemel a škrábej!“

 

Unavený a cestou utrmácený Marek za sebou tiše zavřel dveře. Odložil batoh na botník a shodil těžká víčka. Za vůní dřeva, které obklopovalo předsíň, ho lákal česnek a pečené hovězí. Pomyslel si, jak úžasný pocit je být zase doma. Ale ze všeho nejvíc chtěl obejmout svoji malou princeznu, kterou tu nechal napospas kvůli známosti – a jak si včera večer uvědomil – známosti zdaleka ne tolik vážné, aby za to bláznovství stála.

„-Aaaah, Dody! Jo! Jo!“ ozvalo se sténání z obýváku a Marek otevřel hrůzou oči dokořán. „Ježíši Kriste, pokračuj! Trochu níž! Přitlač! Ano! Aaaanooo!“

„Možeš laskavě přestat békat?!“ zaslechl Daniela. „Nemožu se sóstředit.“ „Je to můj jedinej orgasmus, tak mi ho dopřej! Uuuuh! Jo!“

Markovi jen naskakovaly děsivé scénáře, co ten proklatý dredatý potetovaný amant dělá jeho milované holčičce, kterou ještě nedávno choval v peřince. A on mu ještě uvolnil kvartýr! To je, jako by mu ji sám svlékl a uvázal k posteli.

„Bože, Danieli, ty tvoje ruce…“ seděla před ním v tureckém sedu se svěšenou hlavou. „Jsem hotová…“ „To já z tebe taky.“

„-Ehm hrrrm!“ zachrchlal Marek stojící za gaučem. Daniel ji přestal škrábat a usadil se způsobněji. Tamara se uculila jako děvčátko, které utrhalo pavoukovi nožičky a na závěr ho rozmázlo podpatkem. „Co tak brzy, tatínku? Myslela jsem, že budeš fárat…“  „Vyrazil jsem brzo ráno…“ shlédl. „Vařili jste něco? Mám ukrutný hlad. Jed jsem snad jen tatranku z automatu v parkovacím domě.“ „Oukej.“ a zavedla ho do kuchyně, kde ohřála hrnec polévky.

„Voní to znamenitě.“ usadil se těžce ke stolu. „Dík, ale vařil Dody. Taky spravil kapající kohoutek…“

„-Odpad…“

„Kapající odpad a zjistil, že to kvílení nahoře způsobuje křivý vokno. A taky mi pomohl upíct koláč.“ Daniel jen skromně pokukoval.

Marek zavrtěl hlavou: „Hochu, hochu, takhle se nechat komandovat…po svatbě se bez jejího svolení ani nenadechneš. Prchej zavčasu! Vím, o čem mluvím.“

„Ale tati, víš, jak to říkala máma – ty dáváš rozkazy na cvičišti a ona doma.“ Smutně se pousmál a shlédl k třešňovému dřevu. Vtáhly ho černé suky, jako rozvášněné oči jeho lásky. Dnes si přál namotat pramen jejích vlasů na prst jako už dlouho ne. Ještě jednou, jedinkrát.

„…dělám to rád, pane Trojan.“ „Vidíš, nestěžuje si.“

Marek procitl a uvědomil si, že si mezi tím povídali.  A hleděli na něj, zřejmě mu položili i otázku. „Jak říkáš, holčičko.“ „Tati, je ti dobře?“ „Jo, jen jsem ukodrcaný z cesty. Nepůjdeme si sednout ven? Proč jste tu zavření, když je tak pěkně?“

„Co sem povidal…“ zamumlal Daniel a schytal dloubanec do ramene.

„Tamaro, nebuď tak agresivní, pak s tebou nebude Dan kamarádit. Co bychom si bez něj počali – tak šikovného kluka široko daleko nenajdeš.“

Daniel povyrostl na duchu a samolibě se pousmál. Zamračila se a hrubě mu vrazila talíř s dezertem.

Seděli pod hrušní vedle sebe a neustále se škádlili. Marek trávil dvojitou porci oběda a vychutnával poklidnou atmosféru stárnoucího léta. Tamara nakrájela ovocný koláč a vytratila se do domu uvařit tátovi kávu.

„…jak jste vůbec strávili večer? Doufám, že zábavněji než já.“ povzdechl si, když přinesla kávu a oni se na sebe provinile podívali. „No tak, nenamluvíte mi, že Dan přišel chvíli přede mnou.“ zamíchal mlékovou vrstvu do kávy. „Však jsem ti říkal, ať si ho pozveš, nic na tom není.“

„Dali jsme si bramboráky, skoukli film a šli spát.“ pokrčila rameny.

„Nutila tě dívat se na X-many?“ vzhlédl unaveně na Daniela. „Zdříml sem si u toho.“

„-Hej!“ strčila do něj.

„Tamaře se tam líbí ten s těmi vysouvacími noži. Jak je zarostlej – je zblblá do vousatých chlapů.“ „Všim sem si. Že ten chlap řekl tři věty za celé film, jí nevadí, ale hlavně, že tam chodí v malym vasilu a ukazuje bicáky vyhnaný steroidama.“ „Kdo by čekal takové laciné hodnoty od čtenářky klasických románů, viď?“

„-Hele, vy dva, mám začít já?“ založila ruce otráveně. „Radši mi pověz, proč jsi tu tak brzy.“ „Nechtěl jsem být za kazišuka, neplánoval jsem to.“ „Ježíši, tati!“ On si povzdechl a podíval se na Daniela.

„Včil pudu, ať si odpočnete.“ „Ne, ne, zůstaň tu! Jakmile odejdeš, ona se zaboří do knih a na mě všechno spadne…“ a promnul si oči. „Aspoň slyším smích svojí dcery, když tu jsi.“

„Oh, tati!“ usedla mu na klín a objala kolem krku. A Daniel si jeho slov považoval.

„Porafal jsem se s Karinou. Večer, po divadle. Proto jsem ráno vyrazil a jsem doma dřív.“ „Ty a hádat se? To se mi nezdá…“ a natáhla se pro zákusek. „Pár drobných neshod máme za sebou, ale z tohohle se jen tak nedostaneme.“ „Když ses sbalil a nechal ji kodrcat se samotnou busem…“ „Však pojede se zájezdem. To já se hrkal vlakem. Ale nelituju toho.“

„Proč jste se chytli?“ „Proč?“ pohlédl smutně. „Navrhl jsem, že když pojedeme zpátky přes Prahu, vystoupím a navštívím mámu…“ „Oh, tati…“ „Nenutil jsem ji, aby šla se mnou, mohla mě počkat v kavárně nebo nějakém obchodě. A autobusem bychom pak sfoukli domů. Od půlky června jsem na hřbitově nebyl, musí pochopit, že se tam těžko dostanu.“ „Ale nepochopila…“ „Prej jsem zakletej v minulosti, a že se nediví, že jsem s žádnou ženskou nechodil tak dlouhou dobu.“ „Doufám, žes jí vpálil, že vona je taky zakletá v minulosti, protože se voblíká jako puberťácká coura!“ „Nevím, jestli jsem jí řekl zrovna tohle, ale pár věcí jsem jí vyčetl. Pak ona mně. Nabalovalo se to a nabalovalo, až jsem práskl dveřmi hotelového pokoje a dole v baru pil, dokud neusnula. A ráno jsem sed na první vlak do Prahy a navštívil maminku.“ Tamara ho pevně stiskla, aby z něj vysála napětí, které ho sužovalo.

„Vím, že má pravdu, zlato. Ale udělal jsem krok vpřed. Přestěhoval jsem se i s tebou, abych jí byl nablízku. Vzal jsem novou práci. Ty začneš chodit do nové školy. Ustoupil jsem jí ažaž, tak proč ona nemůže být shovívavá a nepochopí, když chci po dvou měsících položit kytku na hrob matce svojí dcery?“ Tamara se mu rozplakala v náručí. „Nechci ti ubližovat, miláčku. Chci, abys věděla, jak se věci mají, seš už velká. A taky chci, abys věděla, že mám tvou maminku pořád rád. A strašně lituju toho, že jsem tě tu nechal samotnou kvůli tak netolerantní a sobecké ženské. Odpusť mi to, prosím.“ a skryl vlhké oči v jejích vlasech.

I Daniel uvnitř plakal. Bylo mezi nimi pouto, kterému nerozuměl a které sám nikdy nepoznal. Pouto, po kterém toužil celý život.

 

Po dezertu se pánové odebrali na půdu, aby Daniel Markovi ukázal, kde profukuje. Prkenná podlaha skřípala pod jejich kroky. Paprsky světla se snažily prodrat dvěma střešními okny, které byly zakalené od poslední nepřízně počasí. V rohu stál starý nábytek, skrčený pod plachtou, která zšedla pod tlustou vrstvou prachu. Prošli po celé délce, která kopírovala půdorys domu, a vyhýbali se trouchnivějícím trámům.

Daniel poukázal na škvíru nedoléhajícího okna, kterou způsoboval zkorodovaný spodní pant okna. Provizorně díru vyplnil kusem starého prostěradla, které zakrývalo nepoužívaný nábytek, ale doporučil mu okno vyměnit.

„Včil sem Vám změřil obě okna. Možu to sehnat se slevou na strécovu firmu, to už se ňak udělá. Hlavně to vyměňte zavčasu, než se to na někoho vysype.“ „Díky moc, Danieli. Ani nevíš, jak si vážím tvojí pomoci. Odjakživa jsme bydleli v bytě nebo v pronajatém domě. Nevím, co mě napadlo koupit tak velký a hlavně starý dům. Netušil jsem, že budu mít tolik práce, sotva stíhám promluvit s Tamarou… A barák by chtěl zbourat a postavit znovu.“

„To nemusíte, pane Trojan. Je to dobré barák, má pevný základy. Stačí zateplit. Elektrika a odpady sou tu přece nový, ne?“ „Jo, měly by být.“

Daniel se porozhlédl po trámech do vrcholu šikmé střechy. „Taky jsem vám chcel eště něco, Tamaře sem to nepovidal. Z kapající trubky udělala ducha chromýho paragána, co by asi řekla na toto?“ a zmlkl. Marek se mračil, netušil, co myslí. „Neslyšíte to?“ a přistoupil k dřevěnému obložení. „Poslóchejte.“ Třískl do fošny a za ní se strhl zmatený šum, třepot křídel a jemné kvílení. „Ptáci?“ „Hóby ptáci, máte tam netopýry.“ „Netopýry?!“ „Celó kolonii. Jeden večer sem je pozoroval, vylítávali ze škvíry ve štítu.“ „Všiml jsem si, že večer lítají po zahradě, ale copak to nežije v lesích?“ „Než ste to tu kópil, ten barák byl dlóho vybydlenej. Přilítli na jaře, vyvedli mladý, ale nebojte, odtáhnó – tak říjen, listopad. Pak bych Vám doporučil šecky fošny strhat, protože tam bude vod nich hafo nasrany. Může jich tam bejt sto, sto padesát. A červy v trusu…déte pokoj.“ A Marek vytřeštil oči. „Strhal bych to, vyčistil a vystříkal směsí, aby se vám tu nehemžil hmyz a zafukujó se díry. Přes zimu to necháte vyschnout a na jaro se udělá nový obložení. Se strécem jsem to několikrát dělal v chatařské osadě u splavu, kdybychom to udělali spolu, máme to strhaný za víkend. Jeden člověk to neudělá. Matroš seženu, není prob…“

„-Ježiš, Danieli! Ty se mi fakt zdáš!“ a on se skromně usmál. „Najal bych si lidi…“ „Na co byste utrácel? Jak sem povidal, nezabere to zas tak dlóho. To až pak, na jaře. Sehnat novy fošny, nalakovat, namlátit…ale já už si s tym pohraju.“ „Díky, hochu.“ vzal ho vděčně za rameno. „Naplánuj, co je třeba – to bude na tobě, protože já jsem totálně ztracenej. Spácháme to spolu a já ti za to pochopitelně zaplatím.“ „To ani náhodó, pane Trojan. Stačí bohatě, když Tamara upeče ňáké štrúdl, včil budu šťastné jak blecha.“ Marek ohromeně potřásl hlavou.

Vzal ho kolem ramen: „Chlapče, ani netušíš, jak jsem ti zavázán. Hlavně kvůli dceři. Co nás její máma opustila, neměla ani pořádně čas truchlit. Musela se naučit vést domácnost a celou dobu mě držela při smyslech, protože já to nezvládal. A teď, když je starší a chápe plno věcí víc, než desetileté děvče, to na ni padá. Řekl bych, že si skutečný odchod maminky uvědomila, až když jsem začal s někým chodit. Myslel jsem, že to Tamaře prospěje a ulehčí hromadu starostí a vidíš…“ Svěsil hlavu a vykročil ke dveřím.

„Nemyslím, že je problém v tom, že ste začal s někým chodit. To je v pohodě, přece nemožete bejt sám? Podle mě jen potřebujete poznat tu pravou. Ženskou, která Vás vytáhne z tech sraček.“ Marek souhlasně pokynul a pokrčil rameny: „Ale kde takovou najít? Kdo by chtěl nostalgického vdovce s pubertální dcerou a rozpadlou barabiznou?“ „Barabiznu spravime.“ vložil ruce do kapes. „O Tamaru se nebojte, ta vám napíše i inzerát do novin, aby Vás Kariny zbavila. No a zbytek už je na Vás.“

Hochův optimistický hlas potřeboval slyšet. Když si začal s Karinou, myslel si, že ona je jeho jediná a poslední šance. Kamkoli vešel, cítil se jako pod černým smutečným krepem a proto ho ženy obcházejí obloukem. Ale i mužská část jeho známých přidala do svých slov soucitný tón a postupně ho vynechávala z chlapských aktivit, které dříve společně podnikali. Když projevil zájem jít na pivo či biliard, začali mezi sebou přehazovat překvapené pohledy. A tak chodit přestal. Kdykoli někam vešel, skupinky hovořících přátel utichly. A jejich oči zalila lítost.

Danielovy ne. Byly povzbudivě chápající, zářící pro hledání řešení, jak se z toho smutečního šálu dostat jednou pro vždy. A věděl, že díky němu to dokáže. Tamara toho byla důkazem.

Znovu ho vzal kolem ramen: „Teď mě dobře poslouchej, hochu. Vždycky jsem si přál syna. Mám báječnou dceru, kterou miluju nadevše. Ale kdybych měl ještě chlapce, přál bych si, aby byl zrovna takový jako ty. Kdybys byl můj syn, byl bych na tebe pyšný.“ a povzbudivě mu stiskl ramena.

Ale s chlapcem to zamávalo tak, že padl na Markova široká prsa. Na okamžik sevřel jeho hruď, čímž byl Marek velmi překvapen. Nedovedl si představit, kolik ran jeho slova zahojila. Kolik ledu rozpustila. A kolik nočních můr zahnala. Fyzicky tu budou pořád, ale Daniel potřeboval pocítit sílu v základech. Že už proti nim nestojí sám, že za ním stojí Marek a Tamara. S nimi začínal chápat, co znamená slovo rodina.

Daniel byl přemluven, aby zůstal i k večeři. Nejraději by se odtud nehnul ani na krok a ne tolik proto, že si uvědomoval, co ho doma po jeho návratu z víkendové absence čeká. Chtěl zůstat kvůli příjemné přátelské atmosféře, která tu panovala. Smáli se, vyprávěli si a s Tamarou se vzájemně provokovali. Necítil ve vzduchu obvyklé napětí, nikdo nebyl skoupý na slovo ze strachu, že mu přiletí facka už z principu, že promluvil. A Tamařin smích byl jako sérum, které rozpouštělo jed hluboko vsáklý v každé buňce jeho těla. Měl dovoleno ji lechtat, aby slyšel její pronikavý řehot. A ten se stupňoval s každým jeho kameňákovým vtipem.

S oběma se rozloučil vřelým objetím a slovy, ze kterých cítil, že je tu vždy vítán. Ne, jako doma, kde si poslední roky připadal jako přítěž. Čím dál častěji nacházel v matčiných očích plačtivou lítost nad vlastními chybami, ze které se mu dělalo špatně. V tu chvíli by jí vykřičel, že za jeho nešťastný život může ona. Že ona ho poslala na jatka násilníkovi, mlčky přihlíží a toleruje, jen aby se to břemeno přeneslo z jejích beder na jeho. Obětovala ho pro svůj komfort. Dokud Daniel mlčel, bylo vše v pořádku. A za tento postoj ji nenáviděl.

Rozlítostnil se jen, když ji našel v jejím pokoji opilou a zbitou. Uvědomil si, že je jen loutka tyranského loutkáře, který šponuje drátky pro svoje uspokojení. Nepřenášela svůj mučednický osud na syna, ale brala na sebe ten jeho. O ni tu nikdy nešlo. To Daniel vyčetl pokaždé z jejího zarudle opuchlého obličeje. Pak jí odpustil.

 

Když Tamara uklidila kuchyni, přisedla k tátovi na gauč a přiťukla si s jeho plechovkou piva. On zamyšleně hleděl do mobilu.

„Copak, špatné zprávy?“ „Píše mi Karina, snaží se mě kontaktovat od rána, měla strach, když jsem se naráz spakoval.“ „A cos měl dělat? Co s tak sobeckou ženskou?“ „Reagoval jsem iracionálně. Nikdy před tím jsem nic takového neudělal, nevím proč.“ „To by udělal každej!“ Marek smutně vzhlédl a potřásl hlavou. „Píše mi zprávy, že se omlouvá, že to přehnala. Prý jí šokovalo, když jsem najednou začal mluvit o tvojí mámě.“ „Šokovalo?!“ zamračila se. „Nemluvím o ní s Karinou. Neznala mě najednou tak nostalgického. Celkově s ní nemluvím o svých starostech. Nemám potřebu, chlapi to nedělají.“

„Takže se s ní nerozejdeš?“ zeptala se opatrně a on se pousmál. „To by nebylo fér, dohromady se přece nic nestalo. Vždyť se teprve ještě poznáváme.“ a Tamara se škaredě zamračila.

Vzal ji kolem ramen a stiskl: „Radši mi pověz o tobě a o Danielovi. Fakt jste se jen koukali na film a jedli bramboráky?“ Ona se začervenala a zasmála se nad jeho pronikavě zvědavým pohledem. „Bohužel, jen film a bramboráky. Povídali jsme si dlouho do noci a on spal u mě. Ale jen spal!“ podrtrhla. „To nebyla ani pusa?“ „Teda tati!“ „No, co? Takovýho kluka bychom v domě potřebovali.“ „Zase mě chceš provdat za hrnec zlata?“ „Ten kluk je hrnec zlata.“ „Jenže jsme přátelé. A ani jeden z nás na tom nechce nic měnit.“

„Ani jeden z vás?“ vzhlédl kuriózně a ona se začervenala. Objala polštář, aby si v rozpacích nedrápala záděry. „Daniel je zvláštní kluk. Je velmi plachý. A myslím si, že v sobě nosí velkou bolest, proto je opatrný.“ „Ztroskotal mu vztah s nějakou dívkou?“ „To si nejsem tak jistá. Ano, je tu nějaká Soňa, o které mluví a je z ní paf, ale řekla bych, že příčinou je jeho rodina.“

Marek se překvapeně napřímil připraven poslouchat. „U nich se něco děje, cejtím to už delší dobu.“ „Co myslíš?“ „Nevím. Ale docela se mě dotklo, jak mluvil o svojí matce. S takovou záští, nevím…“ „Dospívající děti mívají často rozporuplné vztahy s rodiči, to je normální. Ale ten jeho strýček je dobrej chlap.“ „No…“ a před očima se jí mihl obraz hromotluka, který se vypotácel z toalet hotelu za rozzuřenou ženou. „Andrej není jeho strýc. Je jeho pěstoun. Je přítelem jeho matky. Daniel pravého otce nikdy nepoznal.“ „Oh.“ zarazil se Marek a chvíli mlčel. Vzpomněl si, jak dojatě ho chlapec objal, když mu vyznal slova pýchy a vděku. Pak uviděl všechny jeho pohledy pokaždé, když objal dceru. Nejednou se v Danielových očích zaleskly slzy zdravé závisti a přání, i když si myslel, že ho Marek nevidí.

„Možná má špatné vztahy s matkou, protože nemůže překousnout jejího druha. To se taky často stává. Přitom mi pan Pčelák přijde jako chlapisko do nepohody.“ „Já bych řekla, že z něj Dody má strach.“