20170223_124728

Kapky deště tepaly o okap jako úhozy plstěných paliček o buben. Zářivky řezaly Tamařiny opuchlé oči, když shlížela z okna třídy na šedivou oblohu. I park, úzká silnice a střechy domů byly šedivé. A sídliště bylo skryto v mlze. Říkala si, že všechno už takové zůstane napořád. Park už se nikdy nezazelená, z ulicí nebude slyšet smích a na obzoru nevyjde slunce. Ne pro ni. Její život se přestal zelenat, co ji opustila maminka. Její smích utichl ve chvíli, kdy ji odvrhl Daniel. A v sobotu večer pro ni navždy zapadlo slunce.

Když se o přestávce ploužila k Alexandřinu stolu, připomínala spíše ducha než zdravím překypující děvče. Pracovitá blondýnka systematicky uklízela pomůcky po hodině dějepisu. Smotala závěsnou mapu starověkých států Mezopotámie a uložila do pochvy, na hromádku srovnala učebnici, atlas a pracovní listy, do válečkovitého pouzdra zapnula psací potřeby.

„Můžu Vám odevzdat dílo do literární soutěže?“ pronesl mdlý hlas a podal jí deset tištěných stran. Alexandra byla prvně zaskočena jejím vzhledem. Červené tričko a džíny na ní viděla už minulý týden, vlasy ledabyle svázané gumičkou a bledý opuchlý obličej s pytli cementu pod jindy tak zářícíma očima nebyl ani nalíčen. „Ano, můžeš.“ převzala nejistě dokument. „A do jaké kategorie ho mám zařadit? Žaloba – to je název?“ Tamara shlédla na souhlas. „Je to taková úvaha.“ odpovídala tiše a bylo znát, že ji mluvení zmáhá.  „Úvaha na deset stran??? Tak to je báječné!“ „Ani bych neřekla.“ pohlédla na ni truchlícíma očima. „Omlouvám se za chyby, pokud tam budou. Neměla jsem odvahu to po sobě číst.“ Alexandra seriózně přikývla a dílo vložila k osobním dokumentům.

Diskrétně se naklonila k Tamaře: „Pokud si potřebuješ promluvit, tuto hodinu učím, ale hned tu další mám volnou. Najdeš mě v kanceláři.“ „Díky, ale není třeba. Vše potřebný, co jsem chtěla říct, jsem napsala. Už se k tomu nechci vracet.“ „Tak fajn…nezbývá mi, než těch deset stran přelouskat.“ zvolala povzbudivě. „Pomůžeš mi aspoň s touhle rourou do kabinetu dějepisu?“

Ten se nacházel v druhé budově, v křídle, kde byly třídy od primy po kvartu v patrech, malá tělocvična v suterénu. Musely projít dlouhou chodbou okolo šaten a v druhé budově vystoupat dvě etáže.

„Máte to celkem nepraktický, když celej den učíte u velkejch a pomůcky máte tady u malochů.“ Podávala jí Tamara pouzdro se závěsnou mapou a ona je s úsměvem vložila do přihrádky k ostatním do širokého dřevěného regálu. Na ostatních policích stály knihy, nové i velmi staré učebnice, tři globusy, alba s fotografiemi monumentů, soubory videí a dokumenty na discích. Naproti police stála vitrína se zkamenělinami, po zdech visely malby vývojových fází člověka od Australopitéka po Homo Sapiens Sapiens, některé repliky portrétů králů a další pomůcky k výuce.

„Vaši třídu jsem měla od primy, takže jsem se zdržovala tady. Ale dva roky zpátky mi přidělili kancelář výchovné poradkyně, tak jsem tak různě rozlétaná.“ „Se vyplatí…“ zabručela Tamara, ale prohlížela si jedno z alb fotografií památek a artefaktů ze starověkého Řecka.

„Dneska ses asi dost nudila, co?“ Začala Alexandra oklikou. „Proč?“ „Jindy se hlásíš a pomalu mi nedáš prostor… Zrovna dneska jsem se těšila, že nám povíš něco o Chamurappiho zákoníku, když jsi ho viděla v Louvru.“ „To jsem byla malá.“ zaklapla album rázně. „Ano, ale jak vypadal, si pamatuješ, ne? Chtěla jsem ti přenechat tu zvláštnost, že není napsaný na listině, ale vytesaný do kamene.“ „To už si nepamatuju. A na všechno ostatní bych nejradši zapomněla taky.“ „Oh…to by ale byla škoda, nemyslíš? Jistě máš z toho období spoustu krásných vzpomínek…“

„-A k čemu mi jsou, když jedinej člověk, kterej je se mnou sdílí, na ně už zapomněl?!“ vyjekla s brekem. Vzlykala a studem si zakrývala obličej. Ale nešlo to zastavit. Hráz sebekontroly povolila pod tíhou bolesti, ze které se jí neulevilo ani po proplakaném víkendu. Celé dopoledne se statečně držela, i když v matematice, když učitelka ohlásila na pátek další test, měla co dělat, aby nepropadla zoufalství.

„Já tu ženskou tak nenávidím!“ zajíkala se. „Už ji nechci nikdy vidět! Chci, aby zmizela z našeho života, aby v něm nikdy nebyla! Vím, že zním jak žárlivej rozmazlenej spratek, ale to vážně nemá se žárlivostí nic společnýho! Přísahám!“ „Pojď ke mně, miláčku.“ „Ne, radši půjdu, Bože, takovej trapas!“ vykročila.

„Povídám ti, pojď ke mně!“ zatarasila jí cestu a Tamara bezvládně padla na její velká prsa. Bílý bavlněný rolák byl jako polštář a její konejšivý hlas jako satén, do nějž ji halila vřelá mateřská náruč. A vůně pomerančů byla příjemná jistota, která v ní vždy navodí sounáležitost domova a kterou u ní vždy najde. Od srpnového plesu se nezměnila, možná byla jen půvabnější. Tamara ji vždy našla na svém místě, když s ní potřebovala konzultovat nějaký úkol, i když se z něj vyklubalo prosté vyprávění o novém titulu, který právě přečetla nebo představení, které se chystalo vstoupit do divadel. A Alexandra ji nikdy nevyhnala, i když byla zahlcena papíry. Jednou dokonce testy primánů opravovaly společně, protože měla Tamara dvouhodinové okno kvůli absenci vyučujícího.

A neodehnala ji ani teď. Láskyplně ji k sobě vinula. Spíše mlčela a odevzdávala jí teplo a sílu. Nechávala jí prostor k vypovídání. Z úst dívčiny se hrnula slova o překot, rozpoznatelné byly jen věty o tom, jak nenapravitelně zklamala otce a jak by nejradši zemřela.

Po nějaké době přerývavé vzlyky přešly v tichý dech a říčky slz splynuly s jejími tvářemi. Hebká blond hříva přepadávala přes Alexandřino pravé rameno a Tamara je hladila. Nejraději by se do nich zabalila, to vlasy voňely po pomerančovém šamponu. Sladkost pohladila její duši a svěžest probudila její smysly. Ležela jí na levém prsu a poslouchala uklidňující tlukot srdce, jako novorozeně přivinuté k matce. Na okamžik se vžila do role malé holčičky, která nemusí nést smutek a která nemusí vést domácnost. Na okamžik své trápení svěřila někomu mnohem zralejšímu, dospělejšímu, zkušenějšímu. Na okamžik se vžila do pocitu, jak skvělé by bylo přehodit své problémy na silnějšího, který už si s tím poradí. A který ochrání její dětský svět. Ano, na chvíli se zase stala dítětem. Holčičkou, která běží s otlučenými koleny k dospělému, ale ne pro fyzickou bolest, ale pro ujištění, že za ní ten dospělý stojí.

„Musíte si říkat, jak jsem strašně blbá…“ čechrala se jí ve vlasech a slzu uronila už jen občas. „Zrovna Vy, která jste slitá z ocele a broušená diamantem.“ Alexandra se pobaveně zasmála a vzala její tvářičku do dlaně. „To si o mně myslíš? Že jsem nezranitelná a necitlivá?“ „Ne, to ne. Ale to, čím jste prošla, Vás muselo posílit, že už Vás jen tak něco nerozhází.“ „Ale prosím tě, pořád jsem člověk. Možná mě nerozhodí zlomený nehet, nebo když mi ujede autobus před nosem, prší a já stojím bez deštníku v kaluži, kterou projede náklaďák… No,“ mlaskla, „pokud nemám zrovna bílé kalhoty – a já si ráda beru bílé kalhoty, když prší – tak ne.“ a Tamara se usmála.

„Ale když mi bylo jak tobě a pak, když máma ochrnula, myslíš, že jsem nikdy nechtěla utéct? Myslíš, že jsem si někdy v noci, když jsem nemohla usnout napětím, co bude, jsem si z vyčerpání sil nepředstavovala, že za sebou neslyšně zavřu dveře a nechám téměř nehybnou mámu a dvě neschopné sestry, ať se o sebe postarají? Ať chvíli bojuje někdo jiný, že já už toho mám plné zuby? Že jsem si nikdy neřekla, proč zrovna já? Vždyť jsem měla dávno někde být na studentských kolejích, kouřit trávu, pořádat večírky, skákat s vlnou rocku z postele do postele a někde mezi tím se trochu učit.“

„Co Vás teda přimělo zůstat? Muselo to bejt silný přesvědčení, když konkurovalo hulení, rocku a nevázanýmu sexu.“ Alexandra se usmála a odhrnula jí vlasy z obličeje. Své ruce jí položila na ramena a oči odevzdala jejím: „Byla to láska. Vzájemná láska s maminkou, která se na nás taky nevykašlala a z těžké situace po otcově smrti vytěžila maximum. Láska k tátovi, který na nás za života dřel a který nás hýčkal jako princezny. A láska k sestrám, protože kdyby byly na mém místě a nezbývalo jim nic jiného, postaraly by se o rodinu srovnatelně.

Tvoje maminka tě milovala, Tamaro, a nikdy by se za tebe nestyděla, naopak, byla by hrdá na sílu, kterou jsi v sobě objevila. Na krátký čas tě opustila, ale dohlíží na tebe z povzdálí a nedopustí, abys byla nešťastná. I když si teď myslíš, že jsi ztracená. Nic není ztracené, dokud bojuje poslední voják v poli. A tvůj táta tě nesmírně miluje také. Nevím přesně, co se mezi vámi stalo, ale jsem přesvědčena, že by nikdy neudělal nic, aby ti záměrně ublížil. Víš, on…byl tu po třídních schůzkách a docela dlouho jsme si povídali.“ pohodila vlasy, aby získala čas k rozdmýchání červeně hrnoucí se jí do tváří. „Záleží mu ta tobě.“ „Ne, nezáleží…“ „Ale ano! Jen to neumí vyjádřit tím správným způsobem. Chce pro tebe to nejlepší a zároveň si chce najít své místo v životě. Dá se říct, že jste na tom stejně, oba ztracení, hledáte si vlastní cestu, ale která půjde souvisle s cestou toho druhého z vás. Zkus se do něj trošku vcítit, je to chlap – a to už je handicap sám o sobě. Pak je to bývalý voják a policista, v obou profesích musí jít emoce stranou. A když city jednou projevil, přišel o ně s tvojí mámou. To ty ho musíš vzít za ruku a říct mu, co potřebuješ, protože on na to zřejmě sám nepřijde a pokud, tak za strašně dlouhou dobu. Bude vážit pro a proti, slučovat a analyzovat zdravým rozumem. Chlapi se nad banalitami nepozastavují, řeknou si, že rovnice je správná, protože jim vyšel výsledek. Ale že skrývá spoustu proměnných v podobě dynamiky lidských povah a vztahů, tím už se nezabývají.“

Tamara si povzdechla a shlédla. Ale už se nepotápěla v bažinách beznaděje, jako když do této místnosti vstoupila. „Hlavu vzhůru, holka!“ zatahala ji za bradičku, jak to dělává táta. „Cos vlastně tak trestuhodného provedla, že se s tebou otec nebaví?“ „Bylo toho víc a nechce se mi vo tom všem mluvit, ale tou nejsladší třešničkou na dortu bylo, když mě Karinina matka nehorázně vytočila a já na ni převrhla mísu s hnusnou polívkou.“ a Alexandra vyprskla smíchy. „Omlouvám se…“ „Byla u toho Karina, její ségra s manželem, no a táta. To se fakt nedalo. Když do mě šily celej den, už jsem jim nějak vodsekla, ale pak urazila tátu a hned na to vzala do tý svý nevymáchaný huby se třema bradama jméno maminky. A to už prostě nešlo. Mou rodinu nikdo urážet nebude. Kvůli tátovi jsem toho pak litovala, protože jsem udělala vostudu hlavně jemu. Ale teďka, jak Vám to vykládám, tak Vás můžu ubezpečit, že bych to udělala tisíckrát zas a s chutí.“ Alexandra se zasmála a vzala ji kolem ramen. „Jen si nenech sypat popel na hlavu, děvče, a pokud za něco stojí bojovat, tak je to láska k rodině. A táta brzo vychladne, neboj. Po někom musíš být takový vztekloun a něco mi šeptá, že po mamince to určitě není.“ „To ne,“ usmála se, „máma byla anděl. Táta furt říká, že jsem po babičce, jeho mámě, ale jeho to přeskočit nemohlo.“ „To ne, geny se stolicí neodejdou. Nevím sice, do jaké míry je to výchova a do jaké dědičnost, ale vy dva jste si hodně podobní.“ a vzpomněla si na Markovu direktivnost, když trval na jejím bezpečném doprovodu. A když ji z ničeho nic přirazil ke stěně chodby, aby konečně pochopila, jak je opatrnost důležitá – málem se jí znovu zamotala hlava.

„Každopádně,“ ustoupila a ovívala se rukou, „každopádně vytrvej. A řekni mu svůj názor na věc, s ochotou spolupracovat.“ zdůraznila. „Když půjdeš proti němu, narazíš. Nezapomeň, že hledá společnou cestu zrovna jako ty.“ „Hm…“ nafoukla tváře a praskla. Alexandra se usmála, to samé dělal i Marek, když mu došly argumenty.

„Teď už ale poletím, alespoň zadám práci na doma, když už dojdu na konec výuky.“ Tamara se zatvářila jako provinilé štěně. „Netrap se tím, vážím si toho, žes za mnou přišla.“ „Beztak jste to plánovala, tu mapu jste si mohla vodnýst sama.“ „Hele, ty jedna nevděčnice!“ dloubla ji do ramena a Tamara se uchechtla. „A mazej na výuku! Ti dám se tu ulejvat!“ otevřela dveře kabinetu se smíchem. „Můžu se na Vás vymluvit, že jste mě potřebovala v kabinetě? Táta mi vomluvenku nenapíše, bych mu řekla, že jsem si na něj stěžovala a zrovna u Vás.“ Alexandra se usmála: „Půjdu s tebou, stejně mám češtinu a věci mám v kanceláři. Ach, tohle to přecházení!“

Třeťáci byli propuštění pár minut před zvoněním a jako živelná masa peřejí se přelévali přes schodiště.

Alexandra s Tamarou si vyměnily pár uštěpačných poznámek, že povykují jako stádo splašeného dobytka, když tu najednou Tamaře zaskočilo. Málem narazila do Daniela, jehož nová vizáž jí práskla do očí na první pohled. Krátké černé vlasy vztyčené vzhůru a tak nějak všelijak zakroucené do stran, jako by proletěl křovím. A jeho elfí uši nabyly na špičatosti. Právě měl po tělocviku, takže z vlasů ještě kapala voda a mžikajícíma očima, které byly pod brýlemi větší, se dotazoval, proč se směje na celé kolo, plácá se o stehna jak pominutá a vůbec, řehtá se jako naprostý blázen! Alexandra si taktně zakryla ústa, aby jí neunikl úšklebek, ale Tamara v hřmotné explozi smíchu pokračovala, až se jí po tvářích koulely slzy. Daniel nakrčil velký nos a semkl rty, z nichž zmizel piercing, ale v odstátých uších měl dva černé šneky roztahující otvory na šest milimetrů. A jeho černé číro dosahovalo stovek bodů při její škodolibé radosti.

„Včil máš problém?!“ hukl na ni, protože se kamarádky kolem něj shlukly a Soňa se kurážně tiskla k jeho paži. A na jednom z ramen mu plavaly dvě oranžovo červené ryby. Tamara si otřela slzy a nadechla se. „Ne, v pohodě. Jen jsi opět nezklamal. Potřebovala jsem rozveselit, ale tys mi svým vtipem,“ zatahala ho za trčící ofinu a on ucukl, „jsi mi udělal den.“

Zavěsila se za rámě Alexandry a společně se párkrát zasmály cestou do schodů. Daniel pod nimi setrval a škaredě si je prohlížel. Pak si rukou prohrábl číro a vodu otřel do kalhot.

Tu si všiml, že i Soňa na něj nepovzbudivě zírá. „Se na mě vysrala krava, bo co?!“ hukl. „Ne, sluší ti to, jen…jen trošku kapeš.“

 

Když Tamara přišla po zkráceném úterním vyučování domů, těšila se na klid osamělého domu. Včera se jí podařilo úspěšně vyhnout otci, protože přišel pozdě večer, a když pootevřel dveře jejího pokoje, aby ji zkontroloval, dělala, že dávno spí.

Ale k jejímu překvapení přišel domů dříve. Na věšáku visel kabát a sako uniformy, proto tiše zaklapla dveře a jako myška si odložila. Po špičkách opisovala stěnu obýváku. Otec stál v kuchyni otočený zády a míchal špagety. Neslyšně dobaletila ke schodům. Od kýženého klidu pokoje ji dělilo sedmnáct schodů a podesta.

Stoupla na druhý stupeň a zaúpěla s kvílením dřeva.

„Taky tě zdravím.“ hukl Marek, když slil vodu z uvařených těstovin. „No pojď, pojď.“ ukázal prstem a nachystal jí talíř na stůl. „A s těmi schody se netrap. Kdyby ses plížila k nepříteli, zastřelil by tě už u brány, se kterou jsi tak důrazně třískla.“

Tamara se s protaženým obličejem posadila a očima bloumala po kuchyni. Tříštila pozornost na vše, jen ne na otce, aby mu nedala příležitost k rozhovoru. Hodlala symbolicky ujíst z porce a vytratit se, jak nejrychleji to půjde.

Veškerá pozornost padla na barový pult, na němž stála bohatě větvená orchidej s bohatými bílými růžově žíhanými květy. Četné kořeny přesahovaly skleněný květináč, širší, než se orchideje standardně prodávají. A majestátní tmavě zelené listy jej přepadávaly též.

Zatracená Karina! Ulevila si Tamara v duchu. Proto přišel tak brzo?! Doufám, že sem ta čůza nepřijde! Sakra, tak krásný kvítko! A jak by se tu vyjímalo! Možná bych ji dala k sobě, je tam světlo, ale nepere do vokna. Nah!

Marek jí do talíře se špagetami shrnul nakrájený salám z prkénka a vyzval ji, ať si na ně dá kečup a nastrouhá sýr.

„Nerad ti budu kazit chuť k jídlu, ale kdo ví, kdy se tu zase zjevíš.“ Spíš ty. Podívala se ostře a pak na překrásnou orchidej, po které toužila zrovna tak jako ve skrytu duše po jeho pevné náruči a uznání. „Včera jsem se díval na tvé studijní výsledky, kam přibyly nové známky a…“ hodil před ni papíry se zakroužkovanými inzeráty, „projdi si nabídky lektorů a studentů, kteří nabízejí soukromé doučování. Sama si vyber, kdy ti vyhovují termíny. Nelekej se cen ani vzdálenosti, do Brna tě klidně budu vozit, pokud to bude mít smysl.“ „Ale, tati! Nepotřebuju doučování!“ „Že ne?!“ obořil se na ni. „Ty si to neuvědomuješ, že ne?! Je konec října, milánku! A ty skoro propadáš! Proč jsi neřekla dřív, že máš problémy v matice?!“ „Tati, je to gympl, nebudu mít jedničky jak na základce.“ „A to je výmluva?! Že můžeš propadat?!“ „Nepropadám!“ „Zatím!“ Přetahovali se očima.

„Do pátku mi oznámíš výběr lektora, konec diskuze.“ „Nepotřebuju doučování, poradím si sama! Doučování je pro lenochy a zbabělce. Mám to pod kontrolou.“ „Opravdu?! Tak jinak, milánku.“ a jeho jedovatý tón jí projel naskrz. „Neměj si doučování, nos pětky, mně je to jedno. Ale jestli v pololetí propadneš a s tímto přístupem propadneš, přeřadím tě na učňák.“ „To neuděláš!“ „Proč ne? Nestačíš na gympl, uvolníš místo někomu, kdo ano. Na učňáku se nebudeš muset trápit s matikou, ne tolik. Ale ani s jazyky, možná nebudeš mít ani jeden. Dějepis jen v prváku a spousta, spousta praxe.“ „Ne, to nemůžeš!“ zakňourala při představě, že by dělala něco, co ji nebaví. Že by se trápila v oboru, ve kterém by byla levá a který by ji nezajímal, a že by jí na záda dýchala nějaká stará protivná mistrová, která si na praktikantech kompenzuje neúspěchy z vlastního ztroskotaného podnikání.

„Náhodou by to bylo nejlepší řešení!“ zvolal, jako by mu už na její budoucnosti nezáleželo. „Studium by bylo jednodušší, nemusela by ses tolik šrotit jak na gymplu. Konečně bys zapadla do vrstevnické skupiny – někteří žáci na učebních oborech bývají problémoví a ty sama začínáš být problémová. Praxi bys získala u Kariny…“ „-To nikdy!“ „No a proč ne? Ano, půjdeš na kadeřnici! Karina ti pomůže s praxí a po škole ti třeba pronajme křeslo. O uplatnění bys měla postarané. Tři roky uplynou jako voda a konečně bys byla samostatná, jak konec konců chceš, ne?“ zapíchl ji očima. Z neproniknutelného obličeje a celkového postoje čišela jízlivost nad celkovým zklamáním z dcery. Jako by už na ni dávno zanevřel. Mávnutím ruky by ji přeřadil na učiliště, zničil by její sny o vysoké škole a psaní.

„To by se ti hodilo, že?“ pohlédla se skelnýma očima. „Abych už vydělávala a odstěhovala se. Aby ses zbavil břemena a mohl začít nový život bez poskvrnky.“ „Vážně to chceš zase vytahovat?“ pohlédl s výstrahou. „Ano, chci to vytahovat! A řeknu ti, vůbec nelituju toho, co jsem v sobotu řekla nebo udělala! A udělala bych to znovu, a s potěšením! Možná tobě nevadilo, jak ze mě dělali chudáčka sirotka a jak se svezli po tobě a po maminčině památce, ale mně ano! A tím, žes tu příšernou ženskou požádal vo ruku, jsi maminčinu památku pošlapal zrovna jako vony!“

„-Skončilas?“ odpověděl tiše, ale příkazem. A jeho oči byly jako dva ledovce tyčící se z noční hladiny oceánu. Tamara si podepřela čelo a začala bezmocně vzlykat. Marek k ní posunul papíry s nabídkami doučování. „Do pátku.“

Uklidil použitý talíř, ona se v tom svém zajíkavě rýpala. Namotávala studené těstoviny na vidličku a znovu zapíchla do hromady na talíři. Mlčky sbalil orchidej do papíru a dárkové tašky. Na chladné dlažbě zanechal ledové stopy a chlad průvanu zavírajících se dveří ji přiměl k ještě silnějším slzám.

 

Alexandra Karmazínová spokojeně usedla do křesla kanceláře a upila sladké kávy. Právě se vrátila z oběda po sedmihodinovém vyučovacím maratonu různých věkových kategorií. Měla slabou hodinku na oživení si záznamů, které vedla o chlapci z tercie, který měl přijít na konzultaci spolu s rodiči. Dopřála si i čtvereček mléčné čokolády na obalení nervů.

Ale dnes měla ze sebe skvělý pocit. Výchovný problém očekávaného chlapce, který dlouhodobě řešila, začal výrazně ustupovat. Ve všech třídách úrovní učiva plnila výukový plán. V tmavě modré blůzce, která jí ladila k očím, se cítila pohodlně i v černých rozšířených kalhotách, které jí opticky zmenšily pozadí, a nejednou se usmála, když koutkem oka zahlédla jednoho z druháků, že na okamžik ztratil řeč.

Ale co jí dělalo starosti, byla úvaha, kterou jí včera odevzdala Tamara Trojanová. Zakázala si tahat práci domů a přebírat problémy studentů do svojí hlavy. Ale její práci si přečetla několikrát před spaním i dnes ráno. Z pohledu učitelky na literární dílo by ji vyhodnotila jako precizní vysokoúrovňovou práci, která bez pochyby soutěž vyhraje. Ale když se vcítila do bolesti, která poháněla Tamařina slova hněvu, obvinění celé lidské společnosti a žalobu systému, která vycházela z celkem racionálních důvodů, z moderních trendů dnešní doby, pro a proti vysokých nároků na práci, prestiž, komfort, technologie, rychlost a přesycenost, dravost, chladná sobeckost, arogance, flexibilita, povrchnost versus chudý citový život, absence času na rodinu, komunikační izolovanost.

Při čtení chlapcovy studie se jí do hlavy vkrádaly Tamařiny myšlenky a vzpomněla si, že i jeho otec byl pracovně vytížený, čas se synem si kupoval drahými dárky a přehnaným kapesným, které chlapec začal vrážet do počítačových her, až si na nich za podpory otce vypěstoval závislost. Tamara nebyla vůbec hloupá a byla velmi vnímavá. Dokázala pozorovat problémy období adolescence zvenčí. I když někdy úplně vystoupit z role nešlo a ona reagovala výbuchy vzteku nebo bezmocného pláče. Alexandra se zabrala do přemýšlení natolik, že spořádala polovinu tabulky čokolády.

Zrovna převalovala poslední čtvereček na jazyku a užívala si, jak jemně se rozplývá smíchán s horkostí kávy, když kdosi ostře dvakrát zaklepal. Trhla sebou, až jí zaskočilo a zmatečně hledala v zásuvce ubrousek. Dotyčný opět rázně zaklepal v pravidelných intervalech.

„Slečno magistro, jste přítomna?“ ozval se naléhavě mužský hlas. Alexandra vytřeštila oči, z hlasu dobyvatele okamžitě poznala Marka Trojana. A s úlekem obsáhla papíry poházený stůl, prázdný obal od čokolády, plný koš a v dřezu špinavé hrníčky za celý den!

„Ano, okamžik!“ skočila po obalu čokolády, že ho vyhodí, ale hřbetem ruky převrhla šálek se zbytkem kávy. Ten potřísnil polovinu záznamu o chlapci plus další dokumenty, klíče od sborovny a dotkl se i rohu kupky opravených testů.

„Jestli jste vytížena, tak…“ „-Ne! Nejsem!“ hledala zoufale utěrku. Když ji nepotřebuje, motá se jí pod rukou celý den, ale zrovna teď si zmizí!

Marek se za dveřmi netrpělivě rozhlížel. Přece jen muž jeho výšky v uniformě, s dárkovou taškou v ruce a dobývající se na dveře půvabné učitelky jako mlsný kocour, budil v kolemjdoucích studentech zvědavost.

Alexandra trhla dveřmi a připíchla si profesionální úsměv. Rozevláté vlasy za ní zavlály a ledabyle usedly na úzká ramena. „Omlouvám se, chystala jsem se na konzultaci.“ „To vidím.“ usmál se na ni a shlédl na rty. To jí zprvu polichotilo, naposledy nezbývalo mnoho a políbil by ji. Pustila ho dále a zastavili se za dveřmi, protože jí stále se zájmem koukal na rty. Pomyslela si, že ji váhá políbit na přivítanou a že je dobře, že si v rychlosti stihla šplíchnout voňavku. Tváře jí hořely, proto ho pozvala k již uklizenému stolu. (Nepořádek shrnula do šuplete, hadru nasáklou kávou do skříňky kuchyně a v minutě vše zářilo.)

„Takže Vy jste se chystala na konzultaci?“ uculoval se. „Ano, za půl hodiny přijdou rodiče s chlapcem, řešíme jeden problém docela dlouho, je to náročné.“ „Ano, to chápu, taky si někdy potřebuji osladit život, naprosto Vám rozumím.“ a ona se zašklebila. Markovi se zablýsklo v očích a ukázal si na rty.

Alexandra rozevřela šuple s politými papíry a vyhrabala z něj zrcátko. Málem se propadla hanbou, když v pravém koutku rtů uviděla čokoládový flek. Ten pohotově utřela, zrcátko vhodila do šuplete a usazena na místě zaujala nepřístupný postoj.

„Chtěl jste něco?!“ „Něco jsem Vám přinesl.“ „Úplatek?“ „Tak trochu.“ položil tašku na stůl. Alexandra přešla k němu, aby dárek rozbalila. „Když jste řekla, že za ty šaty nic nechcete, tak jsem se Vám je rozhodl odčinit alespoň symbolicky.“ a ona vytáhla překrásnou orchidej posetou růžovobílými plátky, a spousta dalších se teprve rozkvést chystala. „Všiml jsem si, že máte na okně orchideje, tak jsem usoudil, že je máte ráda.“ řekl měkce a něžně jí pohlédl do očí. A jí se chtělo plakat dojetím, krásnější květinu neviděla a tato pýcha exotické přírody byla jen pro ni a od něj. Raději se otočila ke dřezu, aby neviděl, jak ji svým gestem rozebral. „Zaléval jste ji?“ „Nezaléval, ale proléval.“ řekl důležitě a postavil se mírně rozkročmo s rukama překříženýma v klíně. „Manželka pěstovala orchideje, hodně jsem se od ní naučil.“ „Ano,“ uchechtla se a vylila zbytkovou vodu z obalu květináče, „to vidím.“

Pak se s úsměvem otočila: „Je to od Vás milé, děkuju. Bude se tu krásně vyjímat.“ „Podle toho jsem i vybíral, aby se Vám sem hodila.“ Bíle průhledný květináč postavila k zelenkavým a úsměvně zavrtěla hlavou. Ale už to, že si vzpomněl, že tu má orchideje a nepřinesl třeba kaktus, brala jako ohromný úspěch.

„Je opravdu nádherná.“ pozastavila se u ní na chvíli. V odlesku okna si všimla, že ušel pár kroků k ní, ale o polovinu se ve zmatku vrátil zpátky. Chtěl jí tolik říct a začít tím, že ta kytka se její kráse nevyrovná. Ale všechna slovní spojení mu přišla sentimentální a komická, že raději mlčel. Ale v jeho hlavě se myšlenky bily jedna přes druhou.

„Nebudu Vás zdržovat, slečno a odpusťte, že jsem Vás tak přepadl.“ „No, zřejmě bych si měla zvyknout.“ pousmála se a ze zásuvky kuchyňské skříňky mu nabídla čokoládové kuličky s lískovým oříškem uvnitř. On se skromně pousmál, ale po dlouhém přemlouvání si nabídl. „Když už jste vážil cestu…dáte si kávu?“ „Ne, opravdu jsem jen přijel odevzdat květinu.

Ale ještě mi povězte, ten výchovný problém…mohu Vám s ním pomoci? Tedy jako orgán.“ a Alexandra prskla smíchy. „Policejní orgán, samozřejmě!“ opravil se s hrnoucí se červení. Ona sklopila oči, aby se ukáznila. „To asi ne, je to o výchově, o správném využití volného času s dětmi, jsou tam nějaké kázeňské a prospěchové problémy…příčinou je zanedbávání a následkem závislost na počítačových hrách, internetu a virtuálním světě vůbec, kam chlapec utíkal od ignorující rodiny. Spolupracuji s psycholožkou ve speciálně pedagogické poradně.“ „Chápu. Vliv tohoto druhu médií na děti je dnes prokázaná věc. V minulosti jsem řešil ne jednu záležitost týkající se agresivity s následkem ublížení na zdraví, kdy příčinou byl Facebook. Vůbec tyhle sociální sítě bych zrušil, je to akorát ráj pro pedofily.“

„Ale no tak!“ Posadila se na hranu stolu. On stál nad ní přímo hleď z okna. „Jasně, že je to zneužitelné a nebezpečné! Kolikrát co ty děcka na sebe napráskají veřejně a do přátel si přidají lidi, které v životě neviděly…“ „-Čtrnáctiletá dívka měla přes dva tisíce přátel. A sdílela s nimi fotografie ve spodním prádle. Se dvěma tisíci přáteli, to je dva tisíce potencionálních násilníku!“ „-Ale ne, už zase?!“ „Podle očekávání se stala terčem útoků stalkera, který jí neustále vypisoval perverzní zprávy a dokonce získal i její telefonní číslo. A vyhrožoval jí, že si ji najde a deptal ji.“ „A zkusím hádat, nebyl to nikdo z Facebooku, ale někdo z jejího blízkého okolí.“ Marek přimhouřil oči přímo na ni: „Její opomíjený zakřiknutý spolužák ze třídy, kterého ani v přátelích neměla. Ale to nemění nic na tom, že dala příležitost dalším! Dělat tohle Tamara, ohnu ji přes koleno!“

„A co Vy vůbec víte, co Tamara na Facebooku dělá?“ založila ruce a vzhlédla z větší blízkosti, přičemž její sebejistota ho mírně přiváděla do rozpaků. „Pochopitelně, že to vím. Mám ji v přátelích a pravidelně sleduju její příspěvky.“ „Vy máte Facebook?“ „Služební, samozřejmě.“ zalhal. „Aha. A víte, že když Tamara publikuje příspěvky, sama si určí, kdo je uvidí? Například vesele může publikovat hanbaté fotky a Vy neuvidíte nic!“ „To teda nepublikuje! A přestaňte odporovat všemu, co řeknu, Tamara je slušné děvče, má moji důvěru a hotovo.“ napřímil se a zamračeně pohlédl z okna.

„Jen jsem chtěla říct,“ naklonila se umírněně, „že mám taky Facebook.“ „Hm…“ vydechl nosem. „Vytvořila jsem skupinu pro naši třídu, kam mi studenti píší, že budou chybět, ptají se mě na učivo během jejich absence, žádosti o rady při volbě zdrojů k práci, zda jsou ty a ony publikace vhodné a podobně. A na internetu celkově jsem našla spoustu fotografií a dokumentů, ke kterým bychom se jinak nedostali. Nebo zahraniční psychologické studie, které nebyly přeloženy do češtiny. Média sama o sobě jsou jen prostředek. Prostředek, který mnohé urychlí i naučí, ale také prostředek snadno zneužitelný. Ale tyto přívlastky jim dávají lidé. To lidé jsou dobří nebo špatní.“

„Zajisté máte pravdu, slečno magistro. Každá mince má dvě strany. Ale ta druhá má zpravidla rychlejší efekt, hlubší dopad a narůstá.“ „Nebudu se s Vámi přít, na tomto poli jste vítězem Vy. Nemám takové zkušenosti.“ „Mohu Vám půjčit nějaké publikace. Nedávno byl odstartován projekt týkající se kyberšikany a její prevence, zahrnuje i školy. I k tomu je brožurka.“ shlédl. Tu publikaci psal on. „No dobře. Ale na půjčování knih, respektive na jejich vracení jsem bordelář. Knihy skutečně čtu, i několikrát, ale zapomínám je vracet. A pak si do nich dělám i poznámky, až mi kniha zůstane, protože na ni dotyčný zapomene.“ „Vy jste mi ale vykutálená magistra!“ „A Vy jste mi naposled říkal jménem, nadporučíku.“ Chvíli se šťouchali přimhouřenýma očima s vážnou tváří, ale on nakonec polevil a úsměvně shlédl.

„To dáma nabízí tykání. Anebo věkově vysloužilý generál.“ uchechtl se a ona založila ruce s ústy dokořán. „Jste nehorázně drzý! Máte snad narážky na můj věk? Pořád jsem mladší než Vy.“ „Chlapi zrají, ženské stárnou, to je jasná věc.“ a ona výstražně kulila oči, až se zalekl, že ho jimi prokopne dveřmi. „Ale Vás se to samozřejmě netýká, Vy zrajete do krásy. –Ano, od toho plesu jste krásnější a krásnější!“ „A Vy jste vykutálený drzoun.“ A on se zasmál. Po chvíli i ona, s ním vážná dlouho nevydržela. A on si uvědomil, jak přirozeně se dal vtáhnout do hovoru s ní na vlně vlídnosti, laskavosti, rovnou do bezpečí a jistoty, které představovala její vůně, půvabný obličej a hebké zlaté vlasy, elegantní šaty i celkové vystupování, zkrátka vše, co očekával, že za dveřmi najde a našel.

„Ale teď mi povězte, Marku…“ zastrčila si vlasy za ucho, „proč je Tamara tak smutná? Po neděli přišla jako hromádka neštěstí.“ Semkl rty a zastuzeně shlédl. Na toto téma se bavit nechtěl. Chtěl se dále nechat unášet příjemnou vlnou nevinného flirtu a odejít, pamatovat si ji jako laskavou, místy svéhlavou ale i ostýchavou, veselou a překrásnou a chtěl, aby i ona si ho pamatovala zrovna tak. „Nejde jí matika, dal jsem jí ultimátum, ať si najde doučování.“ „-Ale no tak! Jste špatný lhář!“ „A Vy jste příšerná špionka!“ „Vidím Vám až do žaludku, jak jste průsvitný! No tak, co se mezi vámi stalo, že Tamara ztratila naději na budoucnost? Vždyť je úplně bezradná! Plouží se školou jako stín. A ve výuce o ní vůbec nevím, žádné detailní otázky, žádná zajímavost na doplnění, nic!“

Marek si povzdechl a zády se opřel o kuchyňskou linku, aby získal pilíře ke svému přesvědčení. Do očí se jí však bál podívat. V dobré víře, že dceři pomůže, udělal osudovou chybu, ale uvědomil si ji příliš pozdě. Ztratil její přízeň a netušil, jak ji získá zpět. To on byl bezradný, to on se ploužil jako stín. Myslel si, že má vše pod kontrolou, ale vše se mu hroutilo pod rukama.  Snažil si vštípit, že to, co udělal, bylo správné, tak to bude a přes jeho rozhodnutí nejede vlak. Nehodlal se tím zabývat. V práci řešil spoustu skutečných problémů, dříve v horách, v lesích s jednotkou obklopenou nepřáteli, kteří neznali slitování. Udělal správnou věc. Tamara si zvykne a hotovo.

Hrdě napřímil krk a stroze vysvětlil: „Přemýšlel jsem nad naším hovorem o mém vztahu se slečnou Burianovou. A měla jste pravdu – chtělo to vykrystalizovat vztahy, ujasnit role. Vytvořit Tamaře skutečný, bezpečný domov.“ Nic netušící Alexandra se najednou rozzářila. Bláhově si pomyslela, že když myslel na jejich rozhovor, že mu začalo na ní záležet a uvědomil si, že jeho povrchní aférka je nesmyslná. „Takže jste se rozešli?“ „Ne, požádal jsem ji o ruku, budeme se brát.“ řekl tvrdě bez známky veselí v hlase.

„Co?!“ vyhrkla. „Proč?! Ale vždyť to je naprostý nesmysl!“ „Nesmysl?! Vždyť jste mi to sama poradila! Jistotu a bezpečí domova – tak si příště rozmyslete, co říkáte, ženská pitomá!“ „A Vy si neseďte na uších! Vždyť Vy jste se dočista pomátl! Co to má společného s jistotou a domovem, když si vezmete ženskou, kterou nemilujete?!“

„-Tak to pozor!“ trhl rukou nekompromisně. „Neřekl jsem, že ji nemiluju. Jistě, že slečnu Burianovou miluju, jinak bych si ji nebral!“ a Alexandra zavrávorala s absencí nádechu. „Lidi se přece berou z lásky!“ podtrhoval jízlivě. Ale spíš chtěl svůj úmysl obhájit sám před sebou, ale ani to se mu nedařilo. Jak by mu potom mohla věřit ona? Založila ruce, rozčileně krabatila rty a měřila si ho tak zlostně, až se lekl, jak jí vztek zošklivil jindy půvabně laskavou tvářičku.

„Takže Vy ji milujete?!“ „Ovšem že!“ Otočila se na podpatku a vojenským krokem zamířila k orchideji. Surově ji popadla a vrazila mu ji do náruče. Nechápavě hleděl, co dělá.

„V tom případě si kytku vezměte zpět, nemůžu si ji s klidným svědomím vzít, když by po právu měla patřit Vaší snoubence!“ prskla uraženě. „Pokud jste mi chtěl opravdu jen revanšovat ty polité šaty, pošlu vám účtenku z čistírny a budeme si kvit!“ dodala s čepelemi v očích. Ale i ty jeho nabyly na ostrosti: „To klidně můžete. Ale bez ohledu na to, co jsem tu řekl, ta kytka patří Vám. Pokud ji nechcete, darujte ji nebo vyhoďte, je to Vaše rozhodnutí. Ale je pro Vás… Protože ať už s ní naložíte jakkoli, postaráte se o ni lépe, než by se kdy postarala ona.“

Průvan zamával záclonkou, rozházel dokumenty na jejím stole a bezostyšně zapráskl za Markem dveře. Alexandra nechápala nic z toho, co se stalo. Jak to, že najednou nastal tak náhlý zvrat? V jednu chvíli tu stál a promlouval k ní jako dlouholetý přítel, a v druhé vyletěl nasupeně ze dveří. Zajela do židle a s ústy dokořán byla ponechána otázkám.

 

Středa ráno byla pro Tamaru peklem. Nemohla dospat, jak kolem ní šlehaly plameny strachu ze selhání. Převalovala se a do toho ji chytly střevní potíže, že málem přišla pozdě do školy. Ale laškovala s výmluvou, že by kvůli křečím nikam nemusela. Krásně by se vyhnula Daltonu z matematiky, tedy další malé pětce, a protáhla by to do pátku, kdy ji čeká písemka. Ale táta by na ní lež okamžitě poznal, neuměla lhát o nic lépe než on. Pak se plácla do čela, ze školy se nikdy záměrně nevykrucovala, tak co teď blbne? Copak je ta matematika tak těžká? Copak není východisko?

Ze svízelné slovní úlohy, kterou právě počítala u stolku na chodbě, rozhodně nebylo. Na znalosti, které měla z minulé látky, měla navázat učivo nové, které inženýrka Jestřábová proletěla rychlostí nadzvukového letadla. Z vysvětlení v učebnici příliš moudrá nebyla a její otec už vůbec ne, proto její žádost o pomoc vždy skončila hádkou, aby si našla doučování.

Zbytek třídy seděl ve veselých skupinkách buď to ve třídě, nebo u ostatních stolečků, které byly po chodbě rozmístěné. Ale Tamara seděla daleko od všeho a ode všech, s hlavou podepřenou počítala, na kalkulačce jí to nevycházelo, škrtala a počítala znovu.

Když zvedla hlavu, aby se napila, uviděla ze schodů scházet Daniela, do kterého něco hustil Robert a za nimi smějící se dívky. Hlavu zase rychle sklopila a ještě si rozpustila vlasy, aby jí přepadly do obličeje. Místy zvedla oči zpoza ofiny, aby měla přehled o jeho krocích. Ty se přibližovaly a přibližovaly a ona se krčila k papíru. A když odsunul židli, aby si sedl, dychtivě ťukala do kalkulačky, aby ho přesvědčila, kolik má práce.

Daniel se pohodlně usadil s nohama rozkročenýma a rukama sepjatýma na břiše. Tamara úkosem rychle zkontrolovala jeho šedé bavlněné tričko s výstřihem a extra krátkými rukávy. Řekla si, že vypadá jako vždy dobře, o to méně s ním měla náladu mluvit. Ale on nepůsobil, že by překypoval slovy. Jen seděl, vláčně koukal kolem, na ni a někam do dáli, kam její představivost nedosáhla. Pořád to byl ten starý Daniel.

„-Jestli hledáš dvůr pro ten svůj kurník, tady je obsazeno.“ zavrčela a počítala dále. On ji pozoroval, pomalu mrkal a hlavou se mu honily těžko odhadnutelné myšlenky. Ale Tamařin tep zrychloval s každým jeho volným výdechem. Dneska potřebovala dostat jedničku, nebo alespoň dvojku. A nejlépe, kdyby zácvikem příklady pochopila, aby uspěla v pátečním testu. Pokud neuspěje, nenávratně spadne na nedostatečnou a otec ji přeřadí na učiliště. Sbohem psaní a jen praxe, praxe, praxe. A u Kariny. S touto myšlenkou, mlhavými rovnicemi, jejichž proměnné vířily na papíře, a s Danielovým upřeným zíráním na ni opět šly střevní křeče.

„Máte Dalton?“ „Ne, hudební výchovu.“ odsekla a vzhlédla. Zaostřila přímo na jeho vlasy. Na temeni vztyčené vzhůru a na konečcích se do jeho přirozené černě zapustila blond. Tamara se zašklebila, jako by kousla do citronu, tomuhle se ani smát nedalo. Představa, že se z něj stává metrosexuál, bylo jako scéna ze špatné grotesky. „Tý tvý peroxidce trocha zbyla, tak sis to kydl na hlavu?!“ A on ostře pohlédl. Chvíli takhle zůstal, než se otráveně vrátila k pracovnímu listu. Musel strávit hodně, i když čekal mnohem silnější palbu a hned ze začátku. Ale Tamara se teprve rozehřívala.

„Chápu, o co ti de, chceš urážet ty, co mám rád, aby ses mě zbavila.“ „Ještě abys nechápal, to ty sakra dobře znáš!“ A vrátila se k psaní.

„Asi seš eště nasraná za ten rozhovor u řeky.“ konstatoval a ona vzhlédla pohledem, zdali to skutečně myslí vážně. Dva měsíce mě ignoruje a teď – když rozhoduju vo svý budoucnosti, příde zpytovat svědomí! Teď! Nejradši by mu otloukla hlavu o stůl.

„Budeš se divit, ale ne.“ vydechla nakonec klidně. Zrak však z papíru nespustila. „Urazils mě, moji mámu i tátu. Nechals mě jít samotnou v noci domů. Ale nezlobím se, vím, pročs to udělal. Dala jsem si souvislosti dohromady, nejsem hloupá. Ale po pravdě, je mi to jedno. Je to tvůj problém, tvoje cesta nejmenšího odporu. Já mám svých starostí dost.“

„Včil u vás býváme na chemiu.“ „Nepovídej…“ prohodila otráveně, už ho měla dávno odradit. „Všim sem si Daltonovéch známek, co máte vyvěšený na nástěnce. Moc ti to nende.“ „Tobě zas nejdou jazyky a co jako?“ „Mám hezký trojky a nikdy jsem nepropadal.“

„-Danieli, co máš za problém?!“ „S tou matikou bys měla za někym zajit. Vim, jak je těžká a k tomu u Jestřábové, kdy se šecko musíš naučit sám.“ „To už není tvoje starost.“ „Ukaž, pomožu ti.“ „-Zapomeň!“ vytrhla mu papír z ruky. „Dé to sem, podivám se, čemu nerozumíš.“ „To jako jen tak? Bez vomluvy? Bez vysvětlení? Se tu po dvou měsících zjevíš, hele, a začnem bejt kámoši?!“ „Včil řeklas, že už nasraná néseš.“

„Ne na rozhovor u řeky! Ale neodpustím ti, žes mi nedůvěřoval! Žes mlžil a lhal, kryls toho hajzla! Měls mi říct na rovinu, jak se věci mají, našli bychom řešení jak se scházet, aniž bys měl problém. A o co líp – mohla jsem ti pomoct, tobě i tvojí mámě.“ „Řekla něco?“ „Do háje, copak musela něco říkat?!“ „Hlavně ju neber vážně, jo? Mama má co dělat sama se sebou.“ „Jak můžeš bejt tak necitelnej?! Jak to můžeš snášet a k tomu s vědomím, že to samý se děje i mámě?!“ udeřila ho očima. Ze svého obličeje postavil neprorazitelnou hradbu, za niž se marně snažila proniknout.

Umírnila se: „Ale jak už jsem řekla, je mi to jedno. Když nechceš pomoc, nechtěj. Dál ochraňuj člověka, co vás ničí, ale není ti to co platné, protože on stejně jednou skončí v kriminále. Buď tak, že sebereš sílu a udáš ho, anebo že zabije jednoho z vás. Ale skončí tam. A je jen na tobě jak, protože nepředpokládám, že to, co z tvojí mámy zbylo, by se mohlo ozvat. Ale ty tu sílu v sobě máš, můžeš proti němu bojovat. Už kvůli ní, ty její výpadky mi celkem naháněly strach.“

Musel pohlédnout z okna, v němž však neviděl žlutočervené koruny stromů tančící ve větru, ale mámino zubožené křehké tělo. Pamatoval si ji jako nádhernou blondýnku s hebkýma rukama. Velké smaragdové oči jen zářily v drobném dívčím obličeji. Když jí naposledy převazoval stržené strupy po popáleninách od cigaret, o kterých mluvila jako o spáleninách od žehličky, hleděly na něj zapadlé mdlé oči z tváře stařeny.

„-No vidiš, dlužim ti prachy za její nákup.“ „Ježíši, Danieli! Poslyš, já mám práci, za patnáct minut to musím vodevzdat a musím dostat dvojku, jinak jsem namydlená. Tak mě laskavě přestaň zdržovat. Přijď za mnou, až skutečně pomoct chtít budeš.“ A zalistovala v učebnici o kapitolu zpátky.

Daniel využil jejího odklonění a papír si vzal. Začal první slovní úlohou a procházel po ní postup, přičemž kroutil hlavou.

„Dobře nevím, vo co ti de, ale tím, že se budeš tvářit, že se nic neděje a pokud ano, tak je ti to srdečně jedno, nikomu nepomůžeš. Vždyť je to jako bys svou mámu třískal sám!“

Daniel na chvíli ustrnul, ale oči nechal sklopené. V jednom okamžiku se mu i zachvěla ruka. Tamara to vůbec nechápala, nedokázala si představit strach, se kterým se probouzel, odcházel z domu a ještě větší hrůzu, když se do toho domu vracel. Hluboko se ho dotýkalo každé její slovo, její razantní přístup, její jízlivé výčitky. Myslela si snad, že nikdy neměl touhu zajít na policejní stanici? Nebo když mu lékař ošetřoval rány, že se mu na jazyk nedrala pravda? Že když třídnímu učiteli ukazoval omluvenku v indexu, že bylo jednoduché pohlédnout mu do očí a stvrdit lež, která byla v kolonce napsaná? Myslela si snad, že by pravdou něco vyřešil? Že by Andrej z ničeho nic přestal a proměnil se v milujícího partnera a otčíma? Že by je požádal o odpuštění s příslibem vzorného chování? To by ho nejdřív muselo jejich odpuštění zajímat. Ale on se nestaral, jestli jim jeho zvrácené choutky nebo zuřivá nálada působí bolest – vlastně staral, čím nešťastnější a zlomenější byli, tím povyrostl na duchu. Jejich utrpění krmilo jeho chtíč a jeho osobnost nabírala na síle, aby se rozpínala a utlačovala jejich existenci.

„-Třikrát dva není pět, ale šest.“ „Co?! To tam nemám, hele!“ „Ne, a co je toto?“ „No…šestka! Ty číslice píšu stejně, blbě čteš!“ Daniel jen zavrtěl hlavou a počítal dál, zatím co si povídala sama pro sebe. Brblala, že ji jen zdržuje a že ji potopí. Ale on se od jejího tlachání vzdálil a hravě spočítal příklady, které měla špatně a které chyběly. Za chvíli jejího remcání došel až k poslednímu příkladu.

„Co tam furt čmáráš, hele!“ vytrhla mu list a propiska udělala čáru až k okraji. „Tys mi to celý přeškrtal?! Měla jsem to dobře!“ „Ale prdlajs, mělas to celý blbě! Tamaro, ty potřebuješ, aby ti někdo vysvětlil základy. Teprv až to pochopíš, můžeš se učit to, co na to navazuje. Pak máš furt kule!“ „Chápu všechno, jen jsem neměla čas se to naučit.“ „Tamaro, neblázni! Tvý slohovky dávaj za příklad i nám třeťákům, to fakt chceš vyletět kvůli posraný matice?“ „Starej se vo sebe, to ty máš problémy! Já už se nějak protluču.“ naházela pomůcky do tašky. „Pomůžu ti, naučím tě finty, pochopíš to hnedka a nemusíš to složitě počítat.“ „Zaučuj si tu svou blondýnu a mně dej laskavě pokoj!“

Zvonilo, proto rychle pádila odevzdat pracovní list. Inženýrka Jestřábová seděla ve třídě a s přihlouplým úsměvem se jí chystala dát nedostatečnou, protože neodevzdala list před zvoněním.

Ale nakonec papír převzala a zádumčivě kontrolovala výsledky. „No vida!“ vznesla překvapeně. „Konečně jste šla do sebe, slečno Trojanová. Konec konců, bylo na čase. Zatím máte vše správně.“ a Tamara vytřeštila oči. Beztak si ze mě dělá prdel! Vždyť jí musí bejt jasný, že to počítal někdo jinej, sklon písma leváka a jak je to nahrabaný! Musí poznat, že to není můj krasopis! Ale inženýrka se usmívala a malovala červené faječky k výsledkům. Mi přislíbí hezkou známku a nakonec mně s úsměvem posere, že sem to nepočítala já! Už se na to třepe, jak mi zkazí radost.

„No vidíte, jak to jde, když se chce. Místo čtení pod lavicí jste zřejmě začala dávat pozor. Jen nechápu, proč jste to nedopočítala, mohla jste mít výbornou.“ „C-co?! No…zvonilo, jo zvonilo! Nestihla sem to.“ „To je škoda. Ale i tak vás musím pochválit, potěšila jste mě, že jste konečně začala makat.“ Prej makat! Jak kretén nad tím sedím každou noc! „Ale musím Vám dát chvalitebnou, nedopočítala jste příklad.“ Dvojku! Málem to štěstím vyjekla nahlas. „To je v průměru hodnocení za celý měsíc…dobrý.“ „Jo!“ strhla ruku v pěst. „Totiž, díky!“ „Nezapomeňte ale na páteční písemku. A tady je pracovní list, ať se máte z čeho učit.“

 

Trojka! Znělo jí zvesela, když pádila po schodech. Když po nich ráno kráčela, myslela, že vedou až do nebe. Ale teď je seběhla v cuku letu, pádila do šatny a rychle na autobus. Tři předměty po Daltonu utekly rychle. V pátek tam dá stejný příklady jako na Dalton. Ty, co sem měla dobře z minula, zvládnu, a ty Danielovy se jednoduše nadrtím nazpaměť. Mohla bych mít trojku zas, tím pádem lepší čtverku výslednou. Usmívala se, když jako královna procházela kolem vrátnice. Dříve by se s trojkou styděla přijít domů, chodila by obloukem okolo ostatních lidí se strachem, že jí hanbu z tak škaredé známky přečtou na čele. Ale už není malá a už nechodí na základní školu. Aspirační laťka musela dolů.

„Tak co, hvězdo?“ Hukl na ni Daniel a hodil na zem nedopalek, který rozšlápl. Čekal na ni, než vyjde z budovy. „Co chceš?!“ přidala do kroku. „No, cos dostala?“ „Máš dvojku, nestihls vypočítat příklad. Ale jestli čekáš, že ti budu líbat ruce, tak na to zapomeň. O nic jsem se tě neprosila a prosit nebudu. Dej mi pokoj.“ Ale on se s rukama v kapsách táhl za ní dál. Sice cupitala, jak nejrychleji mohla, ale jeho dlouhým nohám stačilo pár kroků.

Do autobusu vpadla, aniž by nechala cestující vystoupit, a zalezla do nejzazšího koutu. Otočila se čelem k oknu, zády k bavícím se studentům, kteří si v párech či skupinkách přátel užívali rozptýlení po statickém sezení ve škole. A ona opět sama, vystrčena mimo dění, a úlevu z konce vyučování vůbec nepociťovala. Začínala ji děsit páteční písemka z matematiky.

A když v odlesku skla zahlédla Daniela, protočila oči. „Co, do prdele?!“ Trhla sebou. On se jednou rukou držel horní tyče a houpavá jízda s plným stavem vozu způsobovaly, že se k sobě místy tiskli. Jak byla malá, měla nos ve výši jeho hrudníku a cítila svěží vůni sálající z jeho podpaždí. Díky krátkému rukávu poznala, že je vyholený a strašně se proklínala za to, že o takových věcech přemýšlí.

„Kde máš siamský dvojče? Dneska se na tebe nelepí?“ pronesla otráveně. „Jestli myslíš Roberta, ten zdrhl z poslední hodiny dřív, kokot.“ „Myslím tu tvou porcelánovou pannu, ty idiote!“ „Soňu?“ „Lepí se jich na tebe víc?!“ šklebila se mu znechuceně do očí. „Ale čemu se divím, co se z tebe stal plejboj školy a král diskoték, začínáš v těch slepicích ztrácet přehled.“ On se zamračil, nebyl si jistý, o čem mluví. „Soňa měla ráno zubaře, tak nešla do školy vůbec.“ „Tak proto ten náhlej zájem! Kdybys ji tu měl, nezavadíš vo mně pohledem.“ „To není pravda, chcel sem za tebou zajít už dávno. Tvy známky mi dělaly starost.“ „Prosím tě, ušetři mně toho divadla!“ otočila se, že pro ni rozhovor skončil.

Ale on utrápeně hleděl do okna a pokračoval. „Zašel bych za tebou, ale ty ses dycky otočila a na chodbě dělala, že mě nevidíš. Bylas nasraná a já ti to nemoh vyčítat. A mělas ve všem pravdu, řek sem, co sem řek, abych tě od sebe odehnal. Chcel sem tě zranit, chcel sem tě nasrat, chcel sem, aby ses na mě vybodla a ignorovala mě, abys rychlejc zapomněla. Ale už to nesnesu. Nesnesu, abys kolem mě povýšenecky chodila, jako bych byl vzduch. Když ti pomožu, ani ses neusmála, jaks to dělávala dřív. A aby jedinej tvůj zájem byl, že ses mně přede všeckyma vysmála, že sem si nechal ostřihat dredy.“

Jeho trpící oči a kající se ústa pronikaly do jejího srdce jako ledové jehlice. Probodávaly jej skrz na skrz ze všech úhlů. Nenapadlo ji, že to vidí takhle. Ale copak ho vůbec nezajímá, co cítím já? Když jsem ho poprvé uviděla s ní? Pokaždé, co ji drží za ruku nebo líbá? Ty doteky a polibky měly bejt moje! Vzápětí si vyčítala, že myšlenky, které během dvou měsíců pohřbila pod promrzlou zem svého nitra, z hlíny vyklíčily jako lusky fazole, aby se pnuly k jejímu hrdlu a škrtily jej.

Jako na vysvobozenou autobus zastavil na její zastávce, tak rychle vyběhla z vozu. Protlačila se davem, ale Danielův hlas za ní pospíchal. O to víc se jí chtělo plakat a vztekle kopat do pouličních lamp, cedulí a zídek zahrad, které lemovaly chodník cesty domů.

„Tamaro, možeš prosim tě na chvilu zastavit? Chci se omluvit, nebylo fér urážet tvoju mamu a…“ „Co, do piče, nechápeš na tom, že se nezlobím na to, cos řekl?!“ trhla sebou a plamen vyšlehnutý z jejích očí ho přiškvařil k zemi. „Zranilo mě, žes mi nevěřil! Si myslíš, že bych hned běžela k tátovi a vše mu vyslepičila?! Mohli jsme na to bejt dva, mohl ses mi svěřit a časem…“ vydýchala se, aby se nerozplakala. „Časem bychom třeba našli nějakou škvíru a porazili bychom ho společně.“ „Nevíš, o čem mluvíš, Tamaro…“ odvrátil se k horizontu. „Cítíš se silně, dychtivá boje, protože je to pro tebe nový. Tehdá jsem taky byl, když to začalo… Myslíš, že jsme to bez řečí přijali? Že máma nesbalila devítiletýho kluka a nechtěla utýct? Vybrala peníze, sehnala byt několik dědin odtud. Ale on na to přišel. Vyzved mě ze školy o chvilu dřiv jak ona a ztřískal mě tak, že máma musela ve špitále řéct, že mě srazilo auto.“

Tamara zastuzeně shlédla do země. Špičkou boty šťourala v prasklé kachličce před brankou plotu jejich domu. On hleděl za špičaté střechy domků a v útržcích sledoval hrůzné obrazy na vzdorovité období, které prohráli. Ale když začali být poslušní, nic jim nechybělo. Andrej je zahrnoval pozornostmi, Daniel dostal nové kolo. Ale radši by staré a otčíma, který by se s ním projel po okolí města.

„Nemyslela jsem si, že jste se nevzepřeli. Ale tenkrát jsi byl malý a tvá maminka je čtvrteční co von. A byli jste v tom sami. Ale teď už je z tebe dospělej chlap a je tu můj táta.“ „-Sakra, Tamaro, si myslíš, že se vším poletíš za papínkem?! Tak to funguje? Odřeš si koleno a valíš za ním pofoukat?! V životě jedeš sama za sebe, co uděláš, až tu tata nebude? Proboha, vždyť si ani nevíš rady s pitomýma rovnicema! A chceš mně pomáhat s obrovským hovadem?!“ „Já se ho nebojím! Pro mě je to hlupák, křupan! Už tehdy se schovával za svaly, myslel, že mi nažene strach, ale co jsem se s ním začala bavit a on plácal jedu kravinu za druhou, pochopila jsem, že ten člověk nemá mozek. Taky kdyby ho měl, nedělá to, co dělá.“

„-Nemáš právo mluvit takhle!“ „Vždyť je to pravda!“ „Co o tom víš?! Tys s ním nevyrostla! Nestaral se o tebe, neučil tě jezdit na kole nebo zatlókat hřebíky. Ten barák sme spravili spolu, Tamaro. A všechno, co o zedničině vim, sem se naučil od něho. Je to můj otec a i když je, jaké je, nedovolim ti, abys o něm mluvila tak hnusně.“ „Tak pročs za mnou šel až sem?! S tím, co vím a s tím strachem, co o tebe budu mít, až odejdeš domů, nedokážu vedle tebe stát a nic neříkat. Nebudu nečinně přihlížet, jak tě ničí. Nesnesu to. Nemůžu bejt tvoje kamarádka a tvářit se, že se nic neděje.“

„Já ale nepřišel, abys byla moje kamarádka.“ a jí vypadla ústa z pantu, jak ledově to pronesl. „Nabídl jsem ti pomoc, helfnu ti s matikó. Tak, jak tys pomohla mamě v krámu. Tobě može bejt jedno, co dělám mimo to, jako mně sou putna tvý problémy s tatem. Chcu ti jen vysvětlit tu matiku, nic víc.“ Ohromeně smutnýma očima marně hledala v jeho kamenném obličeji něco navíc. Střípek něhy, střípek lítosti, střípek naděje a nevinné touhy, tak jako v tom obličeji ve skle autobusu. Ale on byl chladný a neústupný.

„To s mámou mi nemusíš voplácet, ber to jako maličkost za pomoc tehdá u splavu.“ „Tamaro, měj rozum!“ „Nic mi nedlužíš, Dody! Skončilo to a nemusíš se cítit provinile. Prostě si užívej v hejnu hus a mě dál ignoruj. Přežiju to!“ a práskla za sebou brankou.

Daniel zasunul ruce do kapes a šouravým krokem se vydal k domovu.

 

Když Tamara umyla po večeři nádobí a chystala se vytratit nahoru do pokoje, zavolal si ji otec skrz pootevřené dveře pracovny. S oroseným čelem přešla obývák a nesměle vkročila na práh skrovné místnůstky pod schody.

„No pojď, pojď!“ vyzval ji od širokého stolu, kde hleděl do počítače. S brýlemi na čtení vypadal jako starý přesluhující kantor, v jehož stolu vězí rákoska na nepovedené žáky. Tamara učinila krok vpřed, ale on ji pobízel tak dlouho, dokud mu nestanula po boku. Kývl na monitor a ona jen letmo mrkla a ustoupila. V hlavičce webu zahlédla logo gymnázia.

„No podívej se pořádně! Další troja! A z Daltonu, kerej můžeš opsat od ostatních!“ „Takže bys snáz překousl, že tvá dcera podvádí, než že má bronz?“ Marek si vydechl, aby zachoval klid. Sňal brýle a odložil do pouzdra. „Podívej se, já mám nervy jenom jedny a nehodlám si je zničit na tvojí matice. Vytiskl jsem ti seznam lektorů, co nabízejí doučování a ty ses na ně ani nepodívala. Místo toho si paličatě jedeš po svém. Děláš, že spíš a pod peřinou šprtáš věci, kterým nerozumíš. A ráno mizíš bez snídaně, protože zaspíš. Zítra mi nahlásíš jméno lektora, kterého sis vybrala, a já mu zavolám, a pokud možno začneš už tento víkend. Jestli si nevybereš, někoho ti vyberu sám. Mohl bych promluvit s tvojí učitelkou, zaplatil bych jí hodiny navíc. Ostatně, to by bylo nejlepší, naučí tě to tvá vyučující, aspoň budeš znát její požadavky. Ano, zítra paní inženýrce zavolám hned ráno.“ a vytáhl mobil, že si poznamená úkol.

„Ne! J-já už mám doučování!“ vyhrkla strachy, že by víkendy strávila s hloupě uculující se učitelkou, která by ji stejně učila způsobem přečti si to v knize. „Vážně? No to jsem zvědav.“ založil ruce na břicho a striktně očekával její odpověď. „Daniel…von…dneska mi pomohl s Daltonem. Dostala jsem dvojku. Nebejt jeho, mám kouli jak vyšitou. Nabídl se, že mi to vysvětlí.“ „Daniel? Netušil jsem, že se ještě přátelíte.“ „Nepřátelíme, ale tu matiku mi vysvětlí.“ uculila se, aniž by tušila, jak toho docílí.

„No, budiž!“ plácl se o stehna a vstal. „Kolik by chtěl, dvě stovky na hodinu?“ „C-co?!“ „Řekni mu, že mu dám dvě stě padesát, ale musí ti skutečně pomoct. Nebudu ho platit za povalování se v sadu s tebou v jeho klíně. Budete se učit.“ „Spolehni se.“ namotala si loknu na prst. Usmívala se jako děvčátko, právě dosáhla svého. Otec jí dá na chvíli pokoj. Pohladil ji po tváři a vydal se z pracovny.

Ale co dveře zapadly do pantů, její sladký úsměv zkameněl. Sesunula se do křesla, těžká hlava padla do dlaně. Do háje posranýho, co teď?! Nebudu se Dodyho doprošovat! Ne po tom, co sem kuchala jeho soukromí, svědomí a vůbec ho s hlavou vztyčenou poslala k šípku! Třískla do stolu.

Ale pokud nechce trávit víkendy s Jestřábovou nebo nějakým jí podobným lektorem, pokud nechce válku s otcem a přeřazení na učiliště, musí odložit hrdost. Poprvé za život sejmout korunu vznešenosti a svléct hermelín pýchy, omluvit se za své radikální názory na jeho rodinu a přestat mu zasahovat do soukromí. Poprvé v životě přiznat, že potřebuje pomoc, že potřebuje přítele. Už to nezvládne sama, všechny cesty vedou k Dodymu, který ji převede přes nebezpečnou řeku, aby mohla pokračovat dále. I on odložil hrdost a přiznal chybu. Dal všanc i riziko, že ho s ní uvidí spolužačky a okamžitě to vyzvoní Soni – nebo hůř, donese se to k Pčelákovi! Riskuje problémy, aby jí pomohl z úzkých.

To je celej Dody. Pousmála se smutně. Vždycky tu byl, stál tiše vzadu, i když vypadal, že se nestará. Ale staral. Mý výsledky na nástěnce musel luštit záměrně. A jak ví o problémech s tátou? Ví i o mé návštěvě u Simony? Ptal se na mě? Proč? Proč tedy chodí se Soňou – je to jen záplata? Záleží mu na mně?

„…Bylas nasraná a já ti to nemoh vyčítat. A mělas ve všem pravdu… Chcel sem tě zranit, abys rychlejc zapomněla. Ale už to nesnesu.“  Vzpomněla si na jeho utrápený výraz ve skle autobusu. Záleží.

 

Dlouho do noci dumala nad svým setkáním s Dodym. Poníží se, sehne hřbet a poprosí ho o pomoc. Obleče si červené tričko s vyzývavým živůtkem, natočí si vlasy a předstoupí před něj se sešitem a učebnicí jako poslušná školačka. Snese všechen výsměch, snese rýpání, neřekne ani slovo, přestože si Daniel jejího škemrání dosytnosti užije. Ale nakonec zavlaje řasami, které si zítra extra zvýrazní a pohltí ho štěněčíma očima, na jejichž dně bude čekat obojek, který mu uváže kolem krku.

Ale její plány se rozplynuly hned, jak vešla do Danielovy třídy. Všechny oči drben padly na ni, ozývalo se šeptání „to je ona“ nebo „to je ta šílená mařka z prváku“. A věta: „to je ta čůza, se kterou jel Dan busem“, putovala rovnou do ucha nabroušené Soni a přímo před Tamarou. Daniel ve třídě nebyl. Jen Soňa a dvě přepudrované krasavice, které za ní stály se založenýma rukama s nakrknutým pohledem, jako by byl Dody víc jejich přítel než Sonin.

Soňa Bojková byla o něco vyšší než Tamara. Dlouhé blond vlasy ladily s blankytně modrýma očima, až příliš zvýrazněnýma tužkou. Na ženských partiích velmi vyspěla, až se před ní Tamara cítila jako dítě. Černé tričko a džíny s dírami na kolenou měly styl a šmrnc, ale doplňky, pásek a stříbrný nápis na tričku dávaly příliš najevo, že za ně byly utraceny nehorázné peníze. Její rodiče vlastnili úspěšnou realitní kancelář v Brně, nebylo tajemstvím, že si s penězi nelámou hlavu a že svoji jedinou princeznu rozmazlují. Dočkaly se jí až po třicítce, proto ji opatrovali a hýčkali. Na jednu stranu měla vše, na co si vzpomněla, na tu druhou měl její otec pod kontrolou všechny informace, kde se zdržuje, s kým a kam půjde. Neváhal jí volat i během vyučování. Bylo jí osmnáct, ale ještě nebyla na zábavě, a aby šla s vrstevníky na pivo, neexistovalo. Doma musela být nejpozději v devět a víkendy trávila s rodiči u babičky v Rajhradě. Chození s klukem do maturity zakázáno. Přespávání u kamarádek zakázáno. A ještě v loňském roce ji otec vyzvedával ze školy. Ráno ji vozil neustále.

Přestože byla slavíkem ve zlaté kleci, byla Soňa dobrosrdečná dívka. Spravedlivá, chápající, všechny konflikty řešila inteligentními argumenty a laskavým hlasem. Ale život ve třídě ji též naučil obezřetnosti. Nesnášela lež a neodpouštěla.

Proto na Tamaru shlížela jako na malého otravného červa. Když jí kamarádky řekly, že Daniel včera odešel s nějakou dívkou, nehodlala propadat panice, jemu důvěřovala. Ale když dveřmi třídy prošla tahle malá husa, u které se Danielovi zastavil čas pokaždé, když ji zahlédl na chodbě, zaťala pěsti rozčilením. Nikdy na Daniela netlačila, nevyzvídala a nevyslýchala ho, ale když jí beze slov pomohl posbírat stránky z učebnice, kterou před tím mrštila po spolužákovi, zeptala se ho na tu holku. Ale on to uzavřel, aniž by cokoli vysvětlil. A za pár dní se mu z ničeho nic vysmála do obličeje, protože změnil účes. I když se Daniel nezmínil, Soňa vycítila, že tu malou holku zná a že nejde jen o holku odvedle.

„Hledám Daniela.“ opřela se jí Tamara do očí. „A proč by ho měla hledat cizí holka?“ Tamara protáhla obličej. Vysvětlovat svůj záměr a zrovna jí, která jí překazila vše, co si o sobě a Danielovi vysnila, neměla sebemenší náladu. A do toho ty husy za Soňou! Natahovaly krky a syčely. Papouškovaly vše, co Soňa řekla. „Nejsem cizí, jsme přátelé. A to, co mu potřebuju, je mezi náma. Tak kde je?“ rozhlédla se. Spolužačky zatajily dech, zatímco v Soni se vařila krev. Mezi náma… Tohle bylo přes příliš. „Dan dnes nemohl do školy, dostal virózu. Není tu. Ale ráda mu vyřídím vzkaz.“ Tamara zakoulela očima a otočila se, že půjde.

„Tak co bude s tím vzkazem?!“ zastavila ji Soňa. „To je dobrý, napíšu mu SMSku.“

„-Určitě mu chtěla dávat návrhy, podivé se, výstřih jak výkladní skříň!“ drcla do ní bruneta za ní. „Přesně!“ přitakala zrzka vedle. „V autobuse se na něho taky lepila!“

„-Protože jel celej národ domů, ty huso!“ bránila se Tamara.

„Soňo, má s ním úmysly!“ našeptávala zrzka. „Jo, jako ta prvačka minulej rok, jak si k němu jednou sedla na oběd!“ dodala bruneta.

Soňa mlčky mhouřila oči a bezostyšně kutala v Tamařiných očích hlouběji a hlouběji, ale ona stála pevně se založenýma rukama, nehodlala ucuknout ani shlédnout. Hrdě tyčila bradu, o to zkoumavěji si ji Soňa prohlížela. Fascinovalo ji, jakou má kuráž. Prvačky i některé druhačky obcházely starší kluky obloukem, klopily zrak a červenaly se. Ale ona měla tolik kuráže, že by Daniela vytáhla přímo ze středu dění ve třídě.

„Potřebuju doučko z matiky, slíbil mi to. Táta mu dá dvě stě pade na hodinu, to mu můžeš vzkázat.“ „To je trochu dost, nemyslíš?! Na to, že jste přátelé, měl by to Dody dělat zadarmo.“ „Táta ho má rád, dal by mu i dvakrát tolik, pokud mi pomůže.“ „Tak tvůj táta ho má rád?!“ zvolala jízlivě. Sama s ním nesmí přijít ani do vesnice, aby ho nikdo neviděl s ní a nežaloval jejímu despotickému otci. A otec holky, která se vynořila odnikud, ho má rád!

„Tady Terka je nejlepší ze třídy hned po Robertovi.“ a bruneta se samolibě usmála. Poté rudé rty jedovatě našpulila. „Pomůže ti, jestli chceš. A klidně i za stovku. Když jsi kamarádka mého přítele, co by člověk pro kamarády neudělal.“ Mého přítele… Pěnila Tamara v duchu. Byl můj přítel víc než tvůj, ty huso! Musím vodtud vypadnout!

„Dody se nabídl první, nebylo by fér vzít mu kšeft jen proto, že má sračku. Ale tu nabídku si budu pamatovat, pro všechny případy, najdu tě tady, Danko?“ „Terko!“ prskla bruneta a zrzka začala protestovat, jak je ta cizí holka příšerná.

„Těšilo mě,“ podala Soni ruku. Ta nechala ruce založené: „Nepředstavovaly jsme se.“ „Nevadí, stejně už spolu mluvit nebudem, Soňo.“ zdůraznila. Blondýnka zamrkala nad její nehoráznou drzostí a nad tím, že zná její jméno a ona její nikoli. „Jsem Tamara. Tamara Trojanová. To ať víš, vod koho máš Dodymu vyřídit vzkaz. Pozdravuj ho. A hlavně, ať se necpe suchýma rohlíkama, bude nadmutej jak koza. Tak díky, čau, čau.“ a s výsměchem v očích odešla. Nesla se hrdě jako páv s nejkrásnějšími péry okolo zmoklých slepic.

 

A ta dobrá nálada jí vydržela až do posledního zvonění. Pochopila, že jí o ní nevyprávěl vůbec nic. Ale naopak Tamaře svěřil všechno. Byla jeho důvěrnicí, společnicí, jeho spřízněnou duší. To vědomí Tamaru ohromně posílilo. Soňa byla jen holka, která se mu líbila. Ale pěkná tvářička se rychle okouká. Ale to uvnitř zůstává. A Dody měl rád Tamaru takovou, kým byla, i když mu někdy lezla na nervy. Proto nesnesl pomyšlení, že by se spolu nikdy už neměli bavit. Nesnesl její pohrdání, měl ji rád jako člověka. K čemu jsou povrchní polibky, ty může dostat kdekoli jinde. Ale naproti komu bude ležet v posteli a hodinu jí bez řečí hledět do očí? Komu bude ležet v klíně pod jabloní a naslouchat šeptajícímu větru? Koho bude držet za ruku celou noc a už pouhou přítomností jí prostoupí a ona jím? Ať si Soňa nechá jeho polibky, Tamara má mnohem víc.

Když vystupovala z autobusu a podívala se na zvonící mobil, musela se smát.

„Koukám, že poštovní holub letěl rychle.“ uchechtla se.

„Tys mi pěkně zavařila!“ zvolal Dody pobaveně. „Soňa se mnou nemluví, do toho ty slepice! Buhví co jí nakvokaly!“

„No, tak si alespoň užiješ usmiřování. A dobře ti tak, nemáš mít před přítelkyní tajnosti.“

„Tamaro, cos chcela?!“

„Slyšels, ne? Nebo je ti dvě stě pade málo?“

„Prachy si nech. Se musim fakt smát, čekal sem, že se do tří dnů ozveš. Ale bylas rychléší.“

„Jo, jo. Tak v kolik se sejdeme? Ve tři u nás?“

„Ses zbláznila, nemožu hned. O vikendu nédřív.“

„To musíš! Zítra píšu písemku, musíš mi pomoct!“

„Nemožeš ke mně, chytneš virózu.“

„To je mi u prdele, ať klidně lehnu, ale ten test musím napsat! Jinak mě tata zabije a domluví mi na doučko Jestřábovou! Prosím, Dody, seš moje jediná šance!“

„Ale, ale…“ posmíval se, „kde je to tvoje: já už se nějak protluču, starej se o sebe?“

„Ha, ha, klidně se mi posmívej, dopřeju ti to. Jen mi musíš dneska pomoct.“

„No dobře. Kde seš teďkom?“

„Jdu domů.“

„Tak se sejdem u Simony, včil na mě počké.“

 

Objednala si pomerančovou limonádu ve skle s brčkem a ze samé nudy foukala bubliny do poloprázdné sklenice. Rozpustile se smála, jaký to dělá zvuk a že občas bublinky vyletí ven. V hospodě bylo pár hostů a ona seděla vzadu v boxu. Když zahlédla přicházejícího Daniela, rozkašlala se z bublinek, které jí vylétly nosem. Polovinu obličeje měl zarudlou a nos fialový od přeražení.

„No ty vole…ses srazil s náklaďákem? Se nedivím, že ses posral…“ Daniel, který se usadil naproti, protáhl obličej a propleskl ji očima. „No, měls prej virózu, řekla ta tvoje…“ „Takhle nemožu do školy a kdybych měl cokoli inyho, přišla by mě opečovávat. Do pondělka to vybledne.“ shlédl a Simona mu přinesla pivo. Tamara chvilku bublala slámkou.

„Ale nebylo to kvůli mně, že ne?“ Potřásl hlavou, že ne. „Chjó, vždyť je to děsný! Co ho tak vytočilo?“ Dody usrkl piva a poté vytáhl pivní tácky z krabičky. Rozestavěl je a zase složil. Upínal k nim oči, ale zrak se soustředil na obrazy hluboko v jeho mysli.

„Když mně bylo osum, nechal v šopě rozbalený nářadí a plaňky na plot. Sem na svěráku pár rozřezal na kósky a hřebikama stlókl budku pro ptáky. No křivy to bylo, střecha sotva držela, ale chápeš, postavil jsem barák jako strýček. Sem si aj nakreslil plánek před tym. Sem mu to donesl, že sem postavil barák, jak stavívá on.“ usmál se na ni smutně a shlédl. „To je pěkný, hele.“ „Jo…pochválil mě. Ale když se zeptal, z čeho sem to udělal a já mu řek, že sem si pučil jeho vercajk a že sem našel pár latěk v šopě, třískl s tím o zem a mně ubalil takovó, že mi tekla červená. Prý co si mu dovoluju tupit nářadí, co má do práce a brat bez dovolení laťky nachystaný na plot. Přitom mu hromada zbyla. A já, když jsem si tedy chcel hrát na kutila, musel namlátit všecky latě. Na dešti k tomu. A když jsem nějakou zkazil, což byla asi každá třetí, jsem jednó takovó dostal přes prsty. A to jen proto, že sem chcel byt jako on. Jedinej chlapskej vzor, kerej sem kdy měl, jedinej otec. Naštěstí sem už takové zpičené nápad neměl.“ a pohrdavě si zapálil cigaretu. Chvíli mlčky hleděl do řetízkujícího piva, jako by si scénu přehrával znovu a zvolna vydechoval kouř. „On nepotřebuje důvod, Tamaro. Dřív je možná hledal, provokoval hádky, ale teď to udělá kdykoli se mu zachce. Má z toho radost.“ A kouř vydechl nosem.

„To se přece nedá vydržet!“ a klepajícíma se rukama vytáhla lehkou cigaretu, kterou na několikátý pokus podpálila sirkou. Daniel se jen pobaveně ušklíbl. Z toho, co za svůj krátký život zažil, si myslel, že už ho nic nepřekvapí. Ale Tamara byla prostě originál.

„A co tvoje máma? Je otázkou času, kdy se zhroutí.“ „Včil to doklepu do matury, a pak vypadnu. Daleko. Vezmu jakoukoli prácu kdekoli, hlavně daleko odtadyma. A máma se rozhodne, buď pude taky nebo tu zostane. Ale já ne.“ vydechl hrdě kouř s hlavou vzhůru. Najednou obdivovala, s jakou nezdolností před ní sedí. Sice měl dotlučenou polovinu obličeje, ale jeho duše byla celistvá, silná a nezdolná. Takový prostě byl. Pokaždé, co padl na kolena, vstal a pokračoval dále.

„Jak to děláš?“ vrtěla hlavou ohromeně se slzou obdivu. „Jak to můžeš snášet? Celý ty roky a nezbláznit se? Musí to být příšerná nejistota a strach nevědět, kdy udeří, co ho podráždí a…celkově, vracet se domů se strachem, jestli najdeš maminku živou…jak to, kurva, děláš?“ típla nedopalek a zkusila zapálit novou – asi na třetí sirku. Znovu se ušklíbl a zapalovačem jí podpálil.

„Včil si musiš najit něco, co tě z tech sraček dostane. Zaměstnat mozek, abys nezmagořil.“ „Barbínu?“ „Muziku, ty chytrá!“ udeřil na ni. „Pamatuješ ten ples v letě? Se mně ozvali dva borci z Bránic, dědina kósek za Střípákem. Jeden hrá na bicí a druhé na kytaru. Só o rok starší, chceli zpěváka. Tak sem si s něma párkrát zahrál a celkem nám to ladilo. Hrajou covery od Nirvany, Pantery a tydlenc známý kapely. Maj nejlevnější aparaturu a só to zelenáči, ale začit se musí, ne?“ „Páni!“ „Včil šetřim na Gibson Firebird, hrál na ňu aj Slash.“ ale Tamara tázavě zvedla obočí. „Guns N´Roses, Velvet Revolver – nic? Scott Weiland, Stone Temple Pilots, furt nic?!“ „Jó, s těma Pilotama hrál Chazínek!“ A on zvedl obočí, jestli vůbec mluví stejným jazykem. „Včil začni poslóchat hudbu a ne komerční škvár!“ „A ty začni poslouchat moderní rádio, a ne zombie, ať víš, co se kolem tebe děje.“ „Moderní rádio sem poslóchal jednó a bylo to nejhorších sedum sekund v mym životě.“ „Měls to jen poslouchat, ne u toho honit!“ vyprskla smíchy. On jen s kamennou tváří zavrtěl hlavou: „Proč já se s tebó vubec bavim…?“ „Protože beze mě nemůžeš žít!“ a popotáhla z cigarety.

„To je fakt, komu jinymu bych se tak zasmál než tobě. Anebo primánům. Děcka si kupujó v bufetu žvékačky zabaleny jako cigarety a machrujó s tym jak ty tady s tym kokinem. Sis mohla rovnó kópit ty žvejky.“ „Náhodou, jsou dobrý, hele, vanilkový a nejsou tak silný.“ „Esli chceš machrovat, kup si opravdový cigarety. Ale esli chceš udělat dojem na borce, přestaň kóřit. Normálnímu borcovi se dřiv obrátí žaludek, než by se měl vykósnót s holkó, co kóří.“ „Robertovi nevadí, že Simča kouří.“ „Řekl sem normálnímu.“ podtrhl očima.

„Hele, co jste měli s tou mařkou na záchodech? Jste ju tam fakt vohli voba?“ Ale Dody si zaťukal na čelo. „Včil mně ukaž, co potřebuješ vysvětlit.“ „To nezakecáš!“ „Za prvy je ti po tom hovno a za druhy bys to hned letěla vyzvonit Simoně.“ „Robert je mi ukradenej a po tom, co jsem viděla v létě, bych to do něj i řekla! Ale ty, Danieli? Celkem mě zamrzelo slyšet na tebe, že jedeš v buhví jakym svinstvu.“

„-Tak to pozor na fantazii!“ „Hele, nelži, že to pokaždý zůstane jen u chlastu. Myslela jsem, že ti jeho opíjení vadí, ale ty ses k němu přidal a jedeš, nechci ani vědět v čem.“ „Přiznávám, že sme párkrát víc zapařili a do toho si i šlehli, ale s tou kurvou jsem nic neměl. I když su sjetej, furt vim, co dělám, nésu kokot. A nezaplet bych se s žádnym ksindlem, snad mě trochu znáš.“

„Já vím…ale on do toho šel, že jo?“ zeptala se tiše, aby její slova nedolehla k baru. „Udělala mu to za gram trávy.“ „To jako že si dala do pusy…tam to…za drogy?“

„-Krucinálfagot, Tamaro! Když už se ptáš na dospělácký otázky, nediv se jak malý děcko! Holky ti vyhulí brko aj za štamprlu slivovice!“ „To je nechutný!“ Daniel protočil panenky a vstal.

Sebral jí sklenku zvětralé limonády. „Včil nalistuj, co potřebuješ vysvětlit. Přinesu ti novó. Nechcelas to pit, kdyžs tam naplila, že ne?!“

 

Když Tamara ráno vstala, musela si uvařit silnou kávu. S velkým hrnkem usedla za stůl, rozcuchaná v županu, a sledovala veselého Marka, jak obrací volská oka na pánvičce. Pobroukával si a jí padala hlava s mžourajícími víčky. Musela si dát facku na probrání.

„V kolik vůbec Dan odcházel? Ani jsem ho neslyšel.“ „Vo půl druhý. A prohlásil, že tak tupou hlavu v životě neviděl a že už mě nebude doučovat ani za koncert Slayer u bazénku s bublinkama a miss mokrý triko.“ Marek se jen skromně zasmál a podal jí talíř s volským okem se spálenými okraji. Zašklebila se a z ošatky vytáhla rohlík.

„A umíš to nebo ne?“ „Ale jo, už chápu učivo ze září.“ „Gratuluju, končí říjen.“ „Náhodou jsem pak vypočítala i příklady z Daltonu! Dneska píšu, tak mě nenervuj.

A vůbec, proč seš ještě doma, hele?“ „Jedu do servisu přezout gumy. To bude na celý dopoledne, tak jsem si řekl, že si udělám volno. A pak můžeme jít na voběd do restaurace, co ty na to?“ „To je dobrý, půjdu do jídelny.

Nic, povalím, ať to stihnu.“ vstala, aniž by dojedla rohlík nebo se tkla vejce, které Marek osmažil. Smutnýma očima pozoroval, jak se vzdaluje a nejen z místnosti.

V rozloučení postrádal vřelost a polibek na tvář. I když byla schopna se na něj usmát, cítil pod pokličkou bublat zášť a výčitky za jeho rozhodnutí oženit se s Karinou. Nebo to byly jeho vlastní výčitky? Pevné základy jeho přesvědčení byly podrývány hodinu od hodiny od chvíle, co spatřil paniku ve tváři Kariny, když ji žádal o ruku. A den na to vedli dlouhý rozhovor, nejdelší snad co spolu chodili. „Nech to prostě tak.“ uzavřela ostrou debatu. Bylo pro něj těžké přiznat si, že se zmýlil. Že v dobré víře udělal to nejhorší, co mohl. Doufal, že se z toho šoku Karina probere a změní názor, ale skoro po týdnu, co se neviděli, najednou ani neměl potřebu ji vidět. Ze servisu mohl jet za ní, překvapit ji nějakým romantickým gestem v práci. Ale k čemu? Udělal to několikrát před tím, ale setkal se pokaždé s výčitkami, že má zákaznice anebo že se chystá na schůzku s kamarádkou a že měl zavolat dopředu.

Proto po poledni usedl k počítači a brouzdal po internetu. Zakousl chléb se salámem a napadlo ho zkontrolovat profil na Facebooku. Hlavně ten Tamařin, ale viděl jen příspěvky týkající se hudby a jejího psaní povídek.

Všiml si, že mu přišla zpráva. A ze jména adresátky byl mile překvapen. A co líp – právě byla online.

„Zdravím, Marku.“

„Já Vás, slečno Karmazínová! Přeji dobrou chuť, jestli zrovna obědváte.“ odpověděl vzápětí.

„V příloze Vám posílám oskenovanou účtenku z čistírny a číslo účtu.“ namítla stroze a on se zamračil.

„Vy opravdu víte, jak člověka potěšit… Divím se, že jste mi ji nevrazila hned na těch třídních schůzkách.“

„Na těch třídních schůzkách jsem Vám měla vrazit facku. Celý večer jste se choval nevhodně.“

„Za to Vy jste dáma každým coulem. Hlavně s pusou od čokolády a stolem zalepeným od kafe.“

Alexandra dlouho neodepsala. Marek se smál s představou, jak vzteky špulí rty a vymýšlí, jak ho přechytračit. Bude chtít mít poslední slovo a on věděl, že se ještě hodně pobaví.

„Copak, vypadla Vám písmenka z klávesnice?“

„Mám tu studenta, jenom mě zdržujete. Už jste to zaplatil?“

„Za ty šílené cifry Vám raději koupím nové šaty. Jaké máte míry? Devadesát-šedesát-devadesát? Ale ne, kolem pasu máte víc, tak sedmdesát pět, mám pravdu?“

„Jste sprostý skunk.“

„A Vy nevděčná fiflena. Co vůbec děláte, nemáte náhodou učit?“

„Mám odučeno, jsem v počítačové učebně. Chtěla jsem Vám jen poslat tu účtenku, ať mám na víkend peníze.“

„Říkám, že Vám koupím šaty. Ale o tom víkendu je můžeme společně vybrat. Alespoň se mi v nich ukážete.“ zasmál se.

„Nikdy!“

„Tak bez nich?“ padal smíchy pod stůl.

„Jste sprostý skunk.“

„To už jste psala.“

„Nemáte náhodou chytat zloděje?“

„Mám dnes volno, byl jsem přezout auto. Chtěl jsem slečnu dceru pozvat na oběd, ale dala přednost blafům z jídelny.“

„To jste to dopracoval…“

„Taky si říkám…“ odeslal a povzdechl si. Nechtěl ji však odradit původně sentimentální náladou. V jejich pošťuchování lehkou rukou flirtu by pokračoval až do večera. „Poslyšte, dáte mi slevu, když Vám půjčím ty knížky o kyberšikaně?“

„Jenom půjčíte?“

„Tak Vy mi je, strako zlodějská, stejně nevrátíte, tak slevit byste mohla. Například že si pro ně přijdete do města.“

„A Vy, lenochu prašivá, mi k nim dáte květnatý komentář. Ty Vaše odborné IT výrazy nebudu hledat na googlu.“

„Tak za půl hoďky pod věží s hodinami?“

„Myslíte si, že mám tryskáč?!“

„Albert by pro Vás přijel, madam, ale limuzína zůstala v servisu. Ale pokud Vás rozbolí nožky, rád Vás budu poponášet.“

„Nechte si ty vtipy! Vezmu knihy a jdu.“

„No, ještě abyste letěla tím tryskáčem…“

„Jste příšerný chlap!“

„A Vy musíte mít poslední slovo!“

„Tak to si pište!“

„Odcházím…“ zasmál se.

„Běžte!“

„Vypínám internet…“

„Vypněte!“

„Ještě se půjdu vymočit.“

„!!!“

„Poslední slovo?“

„Poslední slovo!“

 

Ve stínu bílé věže, která byla dominantou starého jádra Ivančic, Marek vyčkával a obezřetně se rozhlížel okolo. Nazítří vycházel státní svátek vzniku první republiky, proto již od půlky týdne na náměstí stály obrovské atrakce, stánky se suvenýry, karamelovými lízátky, perníkovými srdci a dalšími barevnými sladkostmi, s cukrovou vatou a popcornem. Kolosy, na nichž se bily pestré barvy, lákaly návštěvníky každý jinou muzikou. Pirátská loď, velký řetízkový kolotoč, auta, houpací lavice, strašidelný hrad nebo vyhlídkové kolo přetékaly dětmi a dorostenci, kteří si užívali začínajícího slunného víkendu.

„Jste si taky nemohl vybrat rušnější místo na rande! Kdo Vás má v tom davu hledat?“ přiklapala Alexandra v tmavě červeném baloňáku a bordó kožených kozačkách. Marek si poupravil mírně rozepnutou koženou bundu, z níž koukala bílá košile. „Uvažoval jsem o nějakém romantickém zátiší při svíčkách, ale mohla byste mě nařknout z postranních úmyslů.“ „Přestaňte plácat nesmysly. Tohle jsou ty knížky?“ ukázala na publikace, které držel v ruce a bez dalšího ptaní si je vzala. Povrchně je prolistovala. „Možná z toho něco použijete v tom Vašem případu.“ a skromně shlédl, když si prohlédla druhou. „Ta je tenká, tu bych mohla projít během zítřka.“ a začetla se namátkou do jedné z kapitol. „Možná se v tom i vyznám. Je tam něco z praxe?“ „Opírá se o výsledky longitudinální studie v sedmi školách v Praze.“ „Nepovídejte. A co vyzkoumali? Kdo to napsal? Ing. Marek Trojan, PhD.  a kolekt…“ zvedla hlavu s vytřeštěnýma očima. On skromně vzhlížel k věži kláštera. „Vy jste doktor?! A publikujete knížky?!“ „Neříkal jsem, že jsem nějaký ten rok pracoval na univerzitě v Praze a přednášel i v Brně? Když člověk spolupracuje s univerzitou, občas musí i publikovat…“ „Proč jste nic neřekl? A do Tamařina evidenčního listu ani neuvedl své tituly?“ „Stoupnul bych snad ve Vašich očích, slečno magistro?“ „Jistě že ne, nesoudím lidi podle vzdělání.“ „Ale prosím Vás! Od začátku si myslíte, že jsem tupý zelený mozek.“ „Vysoká škola není dokladem inteligence.“ „Tak promiňte, že nesplňuji Vaši kvótu, slečno namyšlená!“ „Já že jsem namyšlená?! To Vy se nosíte jak…jak…jak…!“ rozhodila rukama. Jeho ostré oči ji zbavily argumentů. A dunivá hudba z atrakcí ji odnesla daleko do ohniska reje.

„Ty knížky Vám pošlu v pondělí po Tamaře.“ „Prokrista, ženská, počkejte! Nevytáhl jsem Vás do města, abych se tu s Vámi hašteřil. Pojďte!“ vzal ji za paži a zamířil ke kolotočům. „Vy jste se dočista pomátl! Vždyť tam neuslyšíme vlastního slova!“ „A to je účel, drahá slečno!“

Zatajila dech a vzteky zkřivila rty. Ale než se nadála, seděla v jednom z malých barevných autíček autodráhy. Když do něj sedala, protestovala, že se nenechá přemluvit k takové infantilnosti, ale když svírala volant a vší silou vrážela do Markova auta, blýskalo se jí v očích. Ostatní děti ji objížděly obloukem. Jednou se rozjela naplno, co baterka auta dovolila, a čelně narazila do boku Markova vozidla. Ohromně se smála, když to s tím obrovským chlapem trhlo, až skoro vypadl ven.

Ale na řetízkovém kolotoči vedl on. Seděla před ním, a když se kolotoč roztočil nejvíc, přitáhl ji silnou paží za řetěz židličky a zatočil ji několikrát dokola. Pustil ji a její nožky s křikem jen vlály, když se řetězy nad její hlavou prudce rozmotávaly. „Jste příšerný chlap!“ křičela na něj do rytmu diskotékových hitů. „Cože? Že chcete ještě?“ a pobaveně ji zamotal znova. Pod paží svírala kabelku a křečovitě se držela řetězů. Ve víru kola bez pevné půdy pod nohama se jí lehce zmocňoval strach. Ale když naznal, že začíná blednout, přitáhl si ji za konstrukci sedadla. Nohy propletl s jejíma a chytl ji za ruku s úsměvem, že se nemá čeho bát.

„…jedno se Vám musí nechat.“ navíjela si obláček cukrové vaty na prst, když seděla na zídce fontány. On stál vedle ní a o zídku se opíral. „Absolutně nechápete ženské myšlení,“ vložila růžovou sladkost do úst, „a nedokážete odhadnout, co se ženám líbí.“ „Ale Vy jste si to dnes maximálně užila.“ Alexandra oblízla prsty a zrůžověla jako chomáček vaty na špejli. „Musím přiznat, že nic tak bláznivého jsem roky nezažila.“ „Ani já ne. Promiňte mi, že jsem Vás k tomu využil, ale sakra jsem to potřeboval.“ „Proč jste neřekl Tamaře? Užil byste si to víc.“ Marek zapřel lokty o zídku a svěsil hlavu z ramen. „Prosím Vás…už vidím její obličej a slyším, jak by se mi vysmála. V patnácti letech s otcem na kolotoče…“ „No a co? Jsou tu hlavně děcka jejího věku.“ Marek potřásl hlavou.

„Víte, asi jsem šlápl vedle.“ a ona na něj se zájmem pohlédla skrz vatu. Poslouchala a s napětím uždibovala vlákno po vlákně. „Ale jak to sakra poznám? Tedy, jak člověk pozná, že se v tom druhém zmýlil? Na prvních schůzkách přece nepoznáte, že je to ten pravý pro Vaši rodinu.“ „A podle čeho jste, prosím Vás, usoudil, že je slečna Karina pravá pro Tamaru?“ „Já nevím…má mladého ducha, ráda se baví jako mladé holky, je energická, plná života a ztřeštěných nápadů…“ „Zkrátka byla větší puberťačka než Tamara.“ „Myslel jsem, že by si mohly rozumět.“ „A nenapadlo Vás hledat partnerku, která by rozuměla Vám a ne dceři?“ „Ale já chci, aby si ty dvě rozuměly! Chci, aby v ní měla Tamara oporu, a taky kamarádku.“ „To Vás šlechtí, ale co z toho, když si s ní nerozumíte Vy sám? Krom toho, nevšimla jsem si ve třídě, že by Tamara nějak extra toužila po kamarádce. Alespoň ne kamarádce svého věku a mentalitě svého věku obvykle přiměřené.“ „Myslíte si, že jsem si s Karinou nerozuměl?“ zamračil se. „No, občas je potřeba splynout i duševně, ne jen fyzicky.“ To se Marek zamračil víc.

„Nechcete vatu? Sladké Vám udělá dobře. Jste příšerně vážný! Kam se vytratil ten bláznivý kluk z kolotoče?“ „To byl jen záchvěv nostalgie ustaraného muže.“ „Nate, dejte si vatu. Jste pořád ten kluk. Vždyť ani nevíte, co chcete!“ „Jak to myslíte?“ pohlédl na ni smutně. I když seděla na zídce, pořád byla menší než on. „Co byste vlastně chtěl od budoucí partnerky?“ „Od Kariny? Klid a pokoj mezi ní a Tamarou.“ „Nemyslím od Kariny, ale od budoucí partnerky! Jaká by měla být? Což pak nemáte nějaký ideál, ke kterému směřujete? Nemáte sny o budoucí rodině? Nemyslím teď jenom Tamaru, ale další děti. Nebo jste opravdu takový idiot a jde Vám jen o sex?“ Marek úsměvně zavrtěl hlavou, že ne. Na chvíli se ztratil v houpající se pirátské lodi. V jednu chvíli stála téměř kolmo a děcka v ní křičela vzrušením.

„Copak mám na každé schůzce na dámu vybalit, že se chci oženit a mít děti? Že bych si přál kromě dcery ještě i syna? Trošku drsný způsob, jak ženu vyděsit, nemyslíte?“ „Nebojte se. Pár jich možná vyděsíte a nějaká dokonce zavolá ostrahu. Ale ta pravá se na to chytne, věřte mi.“ pousmála se povzbudivě. „A nebojte se tu Vaši krasavici poslat k šípku. Zas tak špatně nevypadáte, abyste se neseznámil s někým jiným. I podivínovi jako jste Vy, mohou ženy rozumět.“ Marek úsměvně potřásl hlavou. Ale musel si přiznat, že v jejím hlase, v jejích slovech, v celkovém projevu bylo něco, co ho povzbuzovalo.

„No tak, dojezte tu vatu!“ vrazila mu obláček namotaný na prsty přímo k ústům. Chlapecky se usmál a nesměle oblízl konečky jejích prstů. „No vidíte, už se smějete! A dokonce se i červenáte! Kdepak je ten drsný pisatel na Facebooku, který mi chtěl vybírat šaty a vidět mě bez nich?“ „Omlouvám se! Neberte ty řeči vážně!“ smál se. „Neberu, smála jsem se. Kdybych je brala vážně, nepřišla bych za Vámi. Byly nepřijatelně oplzlé!“ „Ony existují i přijatelně oplzlé řeči? Poučte mne, třeba konečně nalezneme společnou řeč.“ „Jste hrozný!“ drcla do něj se smíchem.

„A Vy chcete být unesena pirátskou lodí!“ „Na to zapomeňte, na tu ohavnost nevlezu! Před chvílí jsem dojedla!“ „Pak Vás musí odnést černý korzár!“ „Ne!“ vyjekla se smíchem. Marek ji popadl do náruče zlehka jako slaměnou panenku, až vyhodila nohy do vzduchu. „Okamžitě mě pusťte!“ smála se a jemně mu bušila do hrudi. „Černý korzár nezná slitování! Přestaňte se vzpínat, nebo Vás rozpárám hákem místo ruky.“ Řehot ji vyčerpal, sotva seběhl schůdky na chodník a donesl ji k houpající se pirátské lodi.

Napasoval ji na samý okraj, kde to nejvíce houpalo. Ostatní návštěvníci si sedli doprostřed a tloukli si na čelo, proč sedí na konci.

„Pořádně se držte lavice!“ hukl jí do ucha, když se plavidlo začínalo rozjíždět. Přes hlasitou hudbu ho však sotva slyšela. Se sílícími houpavými pohyby cítila, jak jí lítá žaludek v dutině břišní ze strany na stranu. „Jo a až budete chtít zvracet, nedělejte to, když budeme kolmo. Pak nás to strhne zpátky a Vám ten výrobek skončí na hlavě.“ „Jste nechutný hulvát!“ valila oči z bílého obličeje a urputně se držela dřeva před ní. Kdyby mohla, zapustí kořeny do podpalubí. „Co říkáte?“ usmál se nonšalantně a vzal ji kolem ramen. „Věděl jsem, že se Vám plavba bude líbit. Ty vlny bouřícího oceánu, ten vítr šlehající do tváře…“

„-Máte nějakou jizvu z války?“ „Proč?“ „Tak máte? Každý hrdina má.“ Porozepl bundu a odkryl hrudník: „Jo, tady, ale… -Jau!“ dostal pecku pěstí pod žebro. Po zbytek plavby si své poznámky odpustil.

Když spolu seděli v pohupující se lavici vyhlídkového kola, které svá ramena pozvolna tyčilo k nebi, ale tak pomalu, jak nastupovali další návštěvníci, Alexandra hleděla do dáli. Do obličeje se jí začínala vracet barva, ale nenaznačila ani střípek smilování. Provinile na ni koukal a snažil se ji vyhledat psíma očima. Čím více se nakláněl, tím více se otáčela na opačnou stranu.

Ale když stanuli na vrcholu a před nimi se rozprostřely ploché střechy původně měšťanských domů, do nichž se opíralo sklánějící se slunce, vsadil na její skryté ženské touhy a z kapsy vytáhl drobnou papírovou růži hrající červenými a fialovými odstíny. Převzala dřívko, na němž bylo poupě upevněné, a rozesmála se. „Nemyslete si, že si to pokaždé vyžehlíte květinou!“ „Jak vůbec dopadla má bílá orchidej? Skončila v koši spolu s mojí důstojností?“ Úsměvně potřásla hlavou, že ne. „Mám ji na stole, má na něm více místa. Rozkvetla další poupata.“ „Tak to jsem rád.“ usmál se vřele. „Kvůli té květině, samozřejmě. Nerad bych, abyste si na ní vybíjela zlost, zatím co já zpackal, co mohl.“ „Ale no tak! Přestaňte být k sobě tak přísný!“ „Vypadl jsem ze člunu a už se nelze nalodit zpět.“ „Ale prosím Vás, nebudete první ani poslední, kdo zruší zasnoubení. Pokud to dřív neudělá ta Vaše diva.“ „Řekněme, že už se stalo ani ne den po zásnubách.“ „Pak nechápu, co pořád řešíte…“

„Nejde o Karinu, ale o Tamaru. Jak budu vypadat po roce lamentování, že Karina je ta nejlepší macecha, kterou může mít a pro mě nejlepší partnerka, když týden po zásnubách řeknu, že je to vlastně nevyzrálá holka, která se chce jen bavit a že stát se manželkou a macechou je to poslední, co chce? A k tomu že ji vůbec nemiluju a že jsem si ji vlastně nikdy vzít nechtěl? Jak pak budu před dcerou vypadat?“ „Jako hrdina.“ řekla mu měkce do očí. „Věřte mi, ocení Vaši upřímnost.“ „Ne, ztratím poslední střípky respektu, když přiznám chybu.“ „Nebojte se, během dospívání dávno ztratila iluze o rodičovské omnipotenci, kterou si vytvořila v předškolním věku.“ „Ještě na mě vybalte definice a vážně skočím z týhle lavice.“

„Ale no tak!“ vzala ho kolem ramen a pošimrala ho růží. Odvrátil zasmušile pohled. Vrtěla mu papírkem pod nosem tak dlouho, dokud se nezačal usmívat. Květinu jí vzal i s rukou, kterou si přitáhl a políbil na hřbetě. V jejím úsměvu nalezl povzbuzení a v jejích očích vzkaz, že není takový žabař, za jakého se pokládal. Vzal ji do náruče, ale její ručku si na srdci stále přidržoval. Znamenalo to poděkování za jedinečné chvíle, které se ostýchal vyslovit.

Vzal ji i na kolotoč, kde návštěvníci místo do sedadel usedali do velkých labutí, které se točily dokola i nahoru a dolů. Prvně se s ním pokoušela přít, že pro jednou pozve ona jeho, ale v tomhle nepřistupoval na žádný kompromis. Drželi se krku otáčející se labutě, on ji (pouze z bezpečnostních důvodů) jistil něžným, ale pevným sevřením za pas a ona ukazovala na krajinu v dáli a podávala mu k výhledu komentář.  Přivinutý k ní bedlivě naslouchal, přes hlasité decibely sem tam nějaké slovo vypadlo. S bradou přes její rameno stražil ucho a rozesmával ji vtipnými komentáři. A když mu věnovala úsměv, ztrácel se v slábnoucí záři zapadajícího slunce, které se topilo v temné hladině moře.

Na závěr ji vzal na střelnici. Vzpomněl si, jaký dojem svojí střelbou tenkrát před lety udělal na mladičkou přítelkyni Tamaru. Proto zaplatil, převzal brokovnici od muže, zkušeně zkontroloval zásobník a dal povel, ať muž terčem zatočí. Alexandra se opřela o pult a sledovala jeho koncentraci. Chvíli mířil. „Teď se nelekněte,“ upozornil ji ochranitelsky, „radši si zacpěte uši, to není nic pro dámu.“ Alexandra se uchechtla, ale dopřála mu jeho roli velkého muže. Zacpala si uši.

Vypálil, nabil, vypálil, nabil a do třetice s ním pažba lehce trhla. „Není to nic pro něžný ručičky.“ mrkl na ni a odevzdal zbraň. Dvěma ranami zasáhl kroužek okolo terče a třetí ohnisko zlehka líznul. Muž mu pogratuloval a on skrovně klopil oči. Přitom mu lichotilo, že se před Alexandrou vytáhl.

„Můžete si vybrat hračku z týhle řady.“ ukázal muž na visící plyšáky nad hlavou. Nebyli to zrovna ti největší. „Tak kterýho medvěda byste chtěla, slečno?“ mrkl Marek. „Toho největšího psa.“

„To nejde, paninko, to by musel pán trefit aspoň jednou střed.“

„Tak víte co?“ usmála se. „Marku, vyberte plyšáka Tamaře. Třeba toho strakatého králíčka. Já zkusím štěstí o psa sama.“ „Cože?“ rozesmál se. „No a proč ne? Myslíte si, že mám špatnou mušku jen proto, že jsem žena?“ „Ne, to určitě ne…“ pochechtával se.

Podal jí zbraň a ona ji převzala, že zamíří. „Tady si to podepřete.“ staral se.

„Počkejte, pane, netočte s tím terčem. Přece to nebudete dámě tak ztěžovat?“

„Jen s tím zatočte! Žádné úlevy!“ bránila se. „Jak chcete.“ díval se s ní skrz mušku. „Na konci hlavně, jak je ta škvírečka, tak tím miřte.“ A ona se na něj překvapeně podívala. „Dobře, pokusím se.“ „Nevadí, když netrefíte střed, hlavně trefte terč.“ „Ano, zkusím to.“ „A netrefte pána.“

Muž roztočil kolo a ona zamířila, vypálila, nabila, vypálila, nabila a napotřetí rovněž tak bez trhnutí paže. Odložila zbraň na pult a muž překvapeně zvolal: „Třikrát čistej střed, pes je Váš, madam!“

Když si spokojeně nesla metrového psa, Marek se za ní poraženě šoural. Za ucho vláčel králíka a v druhé ruce papírové sáčky s trdelníky, lízátky a pendreky, které koupil dceři a které si nakoupila i Alexandra. Tak poníženě se dlouho necítil a navíc vedle tak krásné a inteligentní ženy to bylo hotové martyrium. Doprovázel ji k autobusové zastávce ven z centra a měl pocit, že dlážděná cesta nikdy neskončí.

„Na Vás zřejmě není lehké udělat dojem, že? Citáty slavných vojevůdců, květiny, střelba…máte to na háku.“ „Ale no tak! Copak byste si mě mohl vážit, kdybych Vám padla k nohám hned při prvním úsměvu? Předpokládám, že u té Vaší nádhery jste se vůbec snažit nemusel.“ „Prosím Vás, o Karině ani nemluvte, to ona zpracovávala mě, já v té době nikoho nechtěl.“ „Hlavně toho nelitujte, alespoň Vám to pomohlo ujasnit, co vlastně chcete.“ „To je možná fajn, ale k čemu mi to je, když mířím na nedosažitelné? Už ani ten terč netrefím.“

Alexandra se usmála a zavěsila se mu za rámě. „Můj děda byl myslivec. V deseti letech jsem skolila svého prvního kance.“ „To je dobré vědět.“ konstatoval jedovatě a ona se zahihňala. „Normálně jste mě v tom nechala vykoupat. Dívala jste se, jak se naparuju, hrála hloupoučkou a ve skrytu duše jste se mi smála. Ale dobře mi tak, patřilo mi to.“ „Omlouvám se. Ale přišlo mi to tak zábavné, nemohla jsem si pomoct.“ „Ohromně vtipné.“ ale ona se skutečně smála.

„Poslyšte, jezdíte na kole?“ obrátil se k ní po chvíli. „To jako na tom se dvěma pneumatikami, řídítky, šlapátky, brzdou a přehazovačkami?“ „Přesně tom.“ „Myslím, že jsem na tom někdy seděla.“ „Co říkáte na malý výlet, Vy, já a Tamara?“ „No…“ zastrčila vlasy za ucho, „tak někdy můžeme.“ „Ne někdy, zítra. Nejen, že je možná poslední víkend teplo, ale později by to vyšumělo a Vy se vymluvila.“ „Zítra? To ale nestihnu zhubnout do elasťáků a sehnat kolo!“ „No tak, nějaký kostitřas z mládí ve sklepě vyštracháte.“ „No dovolte?! To chcete říct, že jsem tak stará?! Vůbec, na můj věk narážíte po několikáté. Co je Vám do toho?!“ „Vůbec nic, moje milá, je mi jedno, kolik Vám je let. Máte mé sympatie i antipatie taková, jaká jste.“ „Ale není Vám to jedno…“ „Copak na čísle záleží?“ „U ženské sakra záleží. A s každým rokem mám pocit, že uběhly tři.“ „Tak schválně. Fyzicky vypadáte tak na pětadvacet, ale jsem realista. Máte dvě vysoké školy a jste učitelka, ve školství člověk stárne rychleji. Tak… Třicet pět?“ „Pozor! Dámě musíte hádat méně.“ „Třicet?“ „Třicet dva.“ shlédla. „No, skoro jsem to uhodl. Dva nebo pět, mně je to vážně jedno. Jak jsem říkal, tvářičku máte jako studentka.“ Pousmála se a ona shlédla v červeni.

Zastavili se na zastávce, zatímco obloha pozvolna zsinala. „Tak…“ najednou ztratil slova. „Tak?“ „Zítra v devět u mostu na Rénu?“ Alexandra se pousmála a on shlédl jako nezkušený školák. „Jen doufám, že jste neměla v rodině nějaké mistry světa v cyklistice, co by Vás naučili světovým rekordům.“ „To se opravdu nebojte. Na sporty jsem shnilá.“ „To bude Tamara ráda, taky tomu příliš neholduje. Pojedete spolu vzadu.“ „Opravdu nechcete jet sám s ní?“ ale oči hledaly odpověď ne. „Ne.“ potvrdil rozhodně a chytl ji něžně za prstíky pravé ruky. „Ráno tam buďte. Bude to báječný den.“

 

Daniel seděl u kulatého stolu v kuchyni Trojanových a vymýšlel příklady pro Tamaru. Celé odpoledne jí vysvětloval zanedbanou látku a ona s nevolí, že se v pátek musí učit matematiku, seděla naproti němu s hlavou podepřenou a točila s mobilním telefonem, na němž si pouštěla moderní hard rockové skladby.

„Nemáš bejt na rande, hele?“ zvedla líně víčka. „Ne.“ neodlepil se od papíru a psal dále. „Nebo na tahu s Robertem?“ „Však večer teprve začíná.“ „S tím, co sis pro mě nachystal, tu budeme do rána.“ „Nevadí, Kilián se beze mě obejde.“ „Bude tam mít lehký holky, viď?“ napřímila se zvědavě. On zvolna zvedl oči, které pod dioptrickými skly vypadaly přísnější, a potřásl pohoršeně hlavou. „Jak je to mezi ním a Simonou? Rozejdou se?“

„Na, tydlenc dvě slovní úlohy spočité, pak si dáme pauzu.“ „A povíš mi všechny drby?“ blýsklo se jí v očích. „Ne, nachystáme večeřu. Ty čísla už ti lezó na mozek.“

„-Nazdar ve spolek, mládeži!“ přikráčel Marek napříč obývákem. „Učíte se v pátek večer místo vysedávání v putyce?“

„Jeho nápad.“ ukázala Tamara na Dodyho vyčítavě.

„Máš mou pochvalu, hochu!“ mrkl Marek a Daniel červenaje shlédl s pocitem zadostiučinění. Tamara jedovatě mhouřila víčka a ostře špulila rty. Počítání se však nevyhnula.

Marek vybalil cukrátka na kuchyňskou linku. „Tady máte z poutě kokina, že jste tak vzorní a hodní.“ „Z čeho?!“ zarazila se. „Z poutě. Kolotoče, střelnice, perníky… Jsou tu do pondělka, zkuste někdy vytáhnout paty z pokoje.“ „Já bych ráda, ale to by si tenhle hnidopich nesměl vymýšlet tydle stupidní příklady!“ „Pořád můžeme říct inženýrce Jestřábové, viď Dane?“

„Co bych Vám vykládal, rákoska mívala něco do sebe…“ a Marek mu kvitoval smíchem.

Rozmrzelá Tamara změnila téma hovoru: „Cos vůbec dělal na pouti?“ „No…“ zakousl se do červeného pendreku, „přes náměstí jsem šel do kanceláře.“ „Nebyls náhodou přezout auto, hele?“ „Jo…ale večer mi zavolal Richard, že to nakonec stihnul. Mělo to být v pondělí, ale vypadl mu zákazník, tak vzal našeho draka. Hodnej kluk.“ „Richard? Ten spr…“ a Dody ji kopl pod stolem, až nadskočila. „Chci říct, Kilián?“ „Ano, dělá v servisu Drive pod tratí, chlapi z oddělení mi ho doporučili. Ty ho znáš?“ „Ne, ne… Ale ráda bych.“ přikázala očima Dodymu. On že ji kopne znovu, Tamara však uhnula a on tvrdě narazil palcem do nohy židle. Jeho tichému zaúpění se jen vysmála očima. Po celém odpoledni počítání ve stejné poloze u stejného stolu si začínali lézt na nervy jako dva hašteřiví sourozenci.

„Takže jsi nakonec šel do práce? Myslela jsem, že si bereš volno.“ „Taky že jo.“ žvýkal pendrek. „Počkej, to mi tedy vysvětli. Když jsi nebyl v kanceláři, tak proč ses cestou do kanceláře stavoval…“

„-Tamaro, přestaň tatu vyslýchat a počité. Rád bych tu tvó matiku zabalil.“ pěnil Daniel.

„Ale mě to fakt zajímá!“ „Byl jsem u Kariny. Jo, u Kariny.“ otočil se a roztržitě uklízel cukrovinky do spíže. „To s Karinou jsme šli do města, chtěla se podívat na pouť. Její bláznivej nápad, však ji znáš.“ mávl rukou nepřesvědčivě.

„Danieli, chtěl jsem se tě zeptat už včera: co se ti stalo?“ reagoval na jeho fialovějící pravou tvář. Otok splaskl po pečlivém ledování do pozdních nočních hodin, ale barva stále budila pozornost. A Markova otázka přilákala pozornost Tamary, která se očima zavěsila do Danielových a jakoby od něj očekávala, že využije příležitosti a vyloží karty na stůl.

„No…já…porval jsem se. Jednu kámošku napadl hulvát, tak jsem se jí zastal.“ shlížel na suky dřeva stolu. „Doufám, žes z něj vytřískal spodky.“ „Jo, tak nějak.“ shlédl smutněji. „Jsi čestný kluk.“ vzal ho Marek za rameno a on ustrnul vnitřní bolestí i hanbou. Kamarádka, které se zastal, byla ve skutečnosti jeho máma. A zastal znamenalo, že vypěnil, když zjistil, že si o její ruku Andrej v hádce znovu típal cigarety. Sotva Daniel začal s nadávkami, otčím ho srazil jednou ranou, že pravou stranou obličeje vzal polovinu schodiště.

Pro Tamaru bylo najednou snadné číst v jeho nepřítomných očích. Najednou chápala jeho výpadky a zahledění se do minulosti pokaždé, když se bavili o rodině. Chtěla ho obejmout, říct mu tak, že není sám. A ze všeho nejvíc chtěla vykřičet pravdu a ať táta s eskortou vtrhne do toho zatraceného domu a zavře toho zatraceného chlapa, až by zčernal.

Ale musela respektovat Danielovo přání mlčet. Jeho rodinu, jejich život a řád. Neměla právo tento stereotyp narušovat. Rozbila by Danielovo zázemí, jeho domov. I když by mohla donekonečna polemizovat nad tím, jestli je lepší domov plný strachu, násilí a ponižování, nežli domov žádný, ale tohle byla půda, na které Dan vyrostl a jediná, kterou znal. Andrej byl jediným otcem, kterého znal. Nenáviděl ho, příčilo se mu vše, kým byl a co dělal, ale přes to měl k němu vztah. Rozporuplný, vyhrocený krajnostmi, bipolární, plný neodpustitelných křivd, které spáchal na jeho duši i těle. Ale přesto v jeho dětství byly milníky, díky kterým ho měl rád. Okamžiky, pro které doufal, že se zase jednou vrátí, až to špatné skončí. A čím byl starší, tím víc chápal, že to není možné. I kdyby ten teror byl jen přechodný stav, nikdy by si nemohl Andreje vážit a už vůbec by mu nedokázal odpustit.

Pousmál se, když ucítil, jak ho Tamara hladí palcem nožky po holeni. A ona mu úsměv vrátila na znamení, že má její oporu. Z bohatého vnitřního světa se vrátil zpět k jejím vlídným očím.

„Tak mě napadlo,“ přivrátil se k němu Marek, „nejel bys zítra na kole na Templštejn? Kolegyně z práce říkala, že je tam pěkné okolí. Je to dvanáct kilometrů po silnici.“ „No…“

„-Jasně, že by jel!“ zvolala Tamara. „Do kopce po srázu, zasranej vod bláta – vy dva si budete na vejšlapu rozumět.“ „Tak to je dobře, protože ty jedeš taky.“ a ona zatajila dech. „Nejedu! Musím se učit!“ „Však na Templáku jsme za hodinu. Odpoledne se můžeš učit.“ a ona zavrčela.

„Tak co, hochu, přidáš se k naší výpravě?“ „No…nerad bych se vnucoval.“ shlížel pokorně. Ale jeho malá zjizvená dušička zaplesala.

„-Má pršet.“ namítla Tamara se založenýma rukama.

„Podívej, našel jsem si to na mapě…“ ukázal Marek na displeji telefonu. „Já bych to vzal kolem řeky a pak polňačkou, pane Trojan. Možná je to o dva, tři kiláky delší, ale je to pěknó krajinó.“ „Znáš to?“ „Jasně! Jezdívali sme tam s klukama, pod Templákem se dá sednót v takové vodácké hospodě, nebo opect buřta. Betálny je spat tam pod širákem.“ „Tak to je bezva!“ nadchl se Marek.

„Vskutku úžasné…“ podotkla Tamara otráveně.

„V devět máme sraz se zbytkem výpravy u mostu na Rénu. Ale radši přijeď k nám. Tak po půl deváté.“

„-Se zbytkem výpravy?! Už vo půl devátý?!“ durdila se Tamara. „Ano, princezno, chceš se pak ještě učit, ne?“ „A kdo je zbytek výpravy?! Jestli je to Karina, upozorňuju tě, že se na místě votáčím a šlapu domů! A ty víš, že jsem toho schopná!“ Marek smutně shlédl do jejích rozohněných očí, ale pak se pousmál a zatahal ji za bradičku: „Neboj se, takové šoky už ti připravovat nebudu. A pokud lžu, máš mé svolení z místa odjet. Daniel je mi svědkem.

Tak, půjdu ze sklepa vytáhnout kola, ať to máme na ráno nachystané. Jak tě znám, zlato, bude to hektické. Nerad bych mezi fénováním vlasů a řasenkováním dofoukával gumy.“

„Pomožu Vám, pane Trojan.“ ozval se Daniel. „Vlezprdelko.“ zamumlala Tamara nařčená, že musí jet na kole a s cizími lidmi k tomu. „Včil spočité tu ulohu. Pak ti to zkontroluju.“ ukázal přísností staršího bratra a následoval Marka do sklepa.

 

Chlad z rána donutil Tamaru obléct svetr pod větrovou bundu a dlouho kroutila hlavou nad tím, že si její otec, ale i Daniel, oblékli kraťasy. I když se na obzor zvolna šplhalo podzimní slunce, ve stínu líp u řeky byla zima. Muži stáli s koly vedle sebe a shlíželi do Markova mobilu, na němž plánovali trasu. Tamara se napjatě rozhlížela a urputně napínala mysl, kdo jen může být zbytek výpravy. Taky se otce dokola ptala, ale on ji vždy laxně odbyl a spolu s Danielem se smáli při plánování s vtípky, že budou brodit koryto řeky s koly na zádech, vyšplhají se na skálu a podobně. Tamara jejich entusiasmus pozorovala ospalýma očima. Nejraději by jim srazila hlavy o sebe a vrátila se zpět do postele. Ale to by se nedozvěděla, kdo je ten tajemný zbytek výpravy, což ji opět probralo.

„Dody, nečeká tam na přechodě Alexandra? Netušila jsem, že taky jezdí na kole. Ta kdyby s náma jela, hele! Ale při mý smůle to bude dvojice nějakých namakaných týpků vod táty z práce připravená vodšlapat až do Tater!“ Daniel tázavě vzhlédl a upravil si brýle. Chtěl se vrátit k plánování trasy, ale to už pro Marka zdánlivě přestal existovat celý svět, když cyklistka v černém elastickém úborku a těsné černé mikině mířila k nim. Ohon blond hřívy jen vlál a vřelý úsměv zářil zpoza helmy.

„Strašně se omlouvám za zpoždění, byla jsem si vyzvednout kolo u kolegyně.“ „No, píšeme Vám pozdní příchod, slečno magistro.“ uculil se Marek, který jí vyjel vstříc. „Připravená na výšlap? Namazala jste si řetěz a hlavně kolena?“ „V batohu vezu něco na posilněnou.“ „Tak to ne, žádný doping, ještě byste mě předjela.“ „To doufám, předjedu i tak.“ pohodila ofinou. „Tak kam to bude?“ „Do Krkonoš, na Sněžku – prý renovovali lanovku.“ a ona se zasmála, že mu nevěří. „Ale mezi tím se zastavíme na zříceninu hradu Templštejn.“ „To beru, sice jsem tam byla v červnu s kvartou, ale…“ „-Hlavně už mi, prosím Vás, neříkejte, kde jste byla a co všechno umíte!“ rozkázal usměvavě a ona se rozesmála. „Prostě se budete tvářit, že jste tam nikdy nebyla, ani na kole jste v životě neseděla!“ A to se smála víc. „Dobře, dobře! Budete mě muset vést na řídítkách, absolutně netuším, co se s těmi šlapadly dělá!“ „To mohu, ale jen v případě, že mi předáte ten roztomilý batůžek, to už by bylo příliš váhy na ubohá řídítka.“ „Hej!“ hodila po něm batohem úsměvně. „Začínáte mi lézt na nervy, pane doktore nadporučíku!“ „Teprve po třech minutách? Oj, to já se příště polepším.“ „Stačí, když z mého batohu nic nevytrousíte.“ „Madam, rozkaz, madam!“ zasalutoval a ona se znovu zasmála.

Marek si připevnil přilbu a nasadil cyklistické rukavice.

Tamara s Dodym zírali s pootevřenými ústy a absolutně nechápali dění okolo sebe.

„Jo a tohle je zbytek naší výpravy.“ ukázal Marek na Alexandru. „Slečnu magistru Karmazínovou jistě dobře znáte a ona vás, dva výlupky, také, proto jsem nepokládal oficiality představování za důležité. Teď pojedeme kus kolem řeky, je tam široká přírodní cesta, můžeme jet vedle sebe, tak se laskavě držte hned za námi, ne že se ztratíte někde v trávě.“ A spolu s Alexandrou nasedli na kola, přičemž okamžitě začal rozhovor otázkami na její červnový výlet do cílové destinace.

Daniel si nasadil rukavice, ale Tamara stále zírala, pomalu dýchat zapomněla. Musel jí zamávat před obličejem, aby se vrátila na zem.

„Viděls to?! To je naše třídní! A flirtuje s mým votcem!“ „Flirtování je zdravý.“ „Ha, ha, ha, experte! By mě nenapadlo, že strávim sobotu na kole s učitelkou!“ „Lepčí na kole s učitelkó než v kadeřnickým salonu, ne?“ rozjel se a ona si v rychlosti šněrovala helmu. „Teď nechápu, jaks to myslel, hele.“ „Ty nechápeš nikdy nic. A polez už, nebo nám ujedó.“

Proti proudu řeky za sebou nechali Ivančice a krátce po nepříliš frekventované silnici minuli obce Letkovice a Alexovice na druhém břehu. Před nimi se otevřela cesta lemovaná stromovou alejí, za níž se z obou stran skrývalo obdělané pole. Slabé slunce tónovalo listí od citronově světlé až po sytou žluť, kde se místy rozpíjela grepově oranžová a karmínová. Dle předchozí domluvy s Danielem Marek odbočil k polní cestě, která přešla v úzkou stezku ve stínu letitých líp za příjemného zurčení řeky. On jel první, za ním Alexandra, Tamara a na konci výpravu jistil Dody. Míjeli les a ostrůvky stromů v polích na protějším břehu křivolaké řeky.

Po drnovité cestě vyjeli z náruče mohutných kmenů podél polí, za nimiž se leskly stříšky domků a chalup obce Řeznovice, z nichž nestačila oschnout ranní rosa. Na konci obdělané plochy se stočili směrem k obci Hrubšice, odkud pokračovali po červené značce údolím řeky Jihlavy. A jak brzy zjistili, nebyli jedinými nadšenci, kteří chtěli s větrem v zádech využít možná posledního slunného víkendu v roce.

„Beztak bude pršet.“ namítala Tamara, když za sebou nechávali poslední obec Biskoupky a začínalo houstnout olesnění krajiny s mírným stoupáním. Alexandra šlapající vedle ní ji povzbuzovala, ale zůstávala skeptická. „Vy totiž neznáte tátu. Se to sice tváří jako dopolední výlet kolem řeky, ale vsadím se, že je to jen začátek. Ani bych nesázela na to, že fakt jedeme na Templštejn a nedivila bych se, kdyby se za pár hodin před náma vobjevil Karlštejn. Bejt Váma votočím to, dokávaď to jde.“ Alexandra se musela smát, její revolta byla vskutku roztomilá.

„Ale zatím je to fajn, ne?“ „Ti dva si moc podezřele rozuměj.“ kývla na muže bavící se několik metrů vepředu. „Netušila jsem, že jste si tak blízcí. Myslím ty, Daniel a Marek.“ „A já zas netušila, že můj pracovně vytíženej votec trefí do mý školy, natož že pozve mou třídní na sobotní vejlet.“ „Přiznám se, že jsem jet nechtěla, vím, jak jsou vaše společné chvíle vzácné.“ „Jsem ráda, že jste jela, vážně. A že moh jet i Dody. Sama s tátou…bylo by to divný.“ „Proč, vždyť spolu žijete sami?“ „No právě. Po cestě bychom se snědli zaživa.“

Stezka je podél řeky zavedla do rekreačního areálu Pod Templštejnem. Rozestřela jim pohled na roklinu, kde se mezi borovicemi ukrývala tmavá roubenka obehnaná světlými plaňkami. Nad ní bděly svislé sloupce strmé skály, na jejímž vrcholu čněl bor a ruiny středověkého hradu.

Blíže k řece stály opuštěné lavice vyřezané z kmene, táhnoucí se okolo nepoužívaného ohniště. O jednu z nich opřeli kola a Tamara si okamžitě sedla.

„Tak, chytráci, kde máte tu hospodu a kde máte ten hrad?“

„Hospoda je včil zavřená, je po sezóně. A hrad je tam navrchu, slepejši.“ sehnul se k ní Daniel a poukázal na pahorek. „To jako těch pár šutrů?“

„-Zrovna od tebe bych čekal hlubší projev nadšení.“ podotkl Marek, který odložil postroj a usadil se vedle Alexandry, která z batohu vytahovala svačinovou krabičku. „Viďte, slečno historičko?“ a s rafinovaným úsměvem si nabídl dva zapečené toasty.

„-Hele, nasmažila jsem ti řízky!“ prskla Tamara a Dody do ní drcnul: „Včil naval. Šnycle sem neměl, ani nevim.“

Po občerstvení a vzájemném ochutnávání Alexandra vytáhla sáček s křížalami. „A teď soutěžní otázka: Kdy a kým byl Templštějn postaven?“ a prvně nabídla sušená jablka Danielovi. „Japka nežeru.“

„-Tak podle názvu logicky řádem Templářů.“ natáhla se po sáčku Tamara. „A Templštejnů je široko daleko víc, ne?“ „Skutečně, i dochovanějších a s věrohodnějšími prameny. Zrovna o tomhle jsou dohledatelné jen spekulace.“

„No vidite, tak co nás tu zkóšite.“ pronesl Dody a všichni se zasmáli. „To aby speciálně Vám nezakrněl mozeček. Musím Vás trošku pomasírovat, vždyť Vy na ty dějiny dočista kašlete! Nate, dejte si ještě křížalu, ať to pan Trojan nevleče zpátky.“ a ten za smíchu ostatních shlédl s červenými tvářemi napěchovanými jablky.

Tamara vstala a protáhla si nohy směrem k Danielovu kolu, které neslo tachometr. „Tak schválně, jo? Včera padlo něco vo dvanácti kilometrech, tak kolik… Vosumnáct a půl?!“

„No vidíš, jak seš šikovná.“ usmál se Marek a Daniel hned argumentoval: „Nezapomeň, že sem přejížděl z domu k vám.“ „Jasně, vole, z Vídně, ne?!“

„Teda, styďte se, pane nadporučíku,“ ucukávala koutky Alexandra, „mně jste psal deset.“ „To víte, jemnost dam se musí chránit. Čím méně toho dáma ví, tím lépe pro ni a její bezúhonnost.“ a ona se zasmála jeho předstírané vážnosti. „Ale Vy tu cestu stejně znáte, takže moje rytířskost opět šla k šípku.“ „Přiznám se, že jsem si to vygooglila, těch deset se mi zdálo málo.“ „Výborně, takže jsem byl za idiota!“ a ona se pronikavě zasmála, čímž potvrdila jeho slova. Raději to nekomentoval a s potřesením hlavy se obrátil k mládeži.

„Tak hurá za historií! Ať tady slečna sečtělá vidí, že jste vedeni ke kulturně historickému povědomí o naší vlasti.“ „Nechci vypadat jako lenoch,“ namítl Daniel, „ale nahoru se s kolama nedá vylezt. Cesta je dost strmá a s kolem by tam včil někdo zahučel ze srázu.“ a podíval se na Tamaru, která do něj dloubla. „Esli chcete, běžte s holkama, já pohlidám kola. Je tam pěknej výhled, ale já už tam byl stokrát.“

„A já pohlídám Daniela!“ rozmáchla se Tamara. „A za lenocha klidně budu, šetřim nohy na zpáteční cestu.“ a vystavila tvář slunci.

„Vidíte? Výchova není vůbec jednoduchá.“ podotkl Marek teatrálně a s usměvavou blondýnečkou zamířili ke strmé skále, kde klikatou cestičkou plnou drnů, kořenů a drolícího se kamení vystoupali až ke zřícenině hradu.

 

„Stejně je to divný.“ črtala Tamara po sucích na lavici. Seděla obkročmo shrbená a odkláněla pozornost k běžící řece omílající kamení. Daniel seděl naproti ní též obkročmo, zapřen o dlaně vzadu nastavoval tvář paprskům, které se místy schovávaly za plujícími mraky. Mezi úzkým obočím se mu s rychlostí myšlenek sem tam vyrýsovala vráska. Tamara si povzdechla, protože ji zdánlivě vůbec neposlouchal. Tak se pohroužila do myšlení s ním a obdivovala hranaté rysy jeho tváře s mírně rašícími vousy pod orlím nosem a na bradě. A když jí oči klouzaly k širokému hrudníku, jemuž slušelo bílé tričko s výstřihem, z něhož lehce čpělo jeho pižmo a svěží deodorant, s povzdechem se odvrátila. I když si o Soni myslela, že je to největší husa, kterou kdy potkala, nevzala by si na svědomí smýšlet o něm jinak než o starším bratrovi.

„Já tě poslóchám.“ zamručel líně. „Jen čekám, co z tebe vypadne dál.“ „Táta a Alexandra. Ještě před tejdnem mě málem vydědil za mý protesty vůči jeho zasnoubení s Karinou a teď si notuje s ní. To jako zavolal do školy? Nebo mají na sebe číslo? Vůbec se mi to nelíbí. Víš, jak vo ní básnil po tom plese…“ „Však takový harlekýnový setkání ani nemože skončit jinak.“ „Jak to myslíš skončit?“ „Včil sem povidal, lepčí kolo s učitelkou než tvrdnót v salónu.“ „To si myslíš ty, ale já mám svý důvody. Ve škole se s nikým nebavím, ale za ní občas zajdu. A řekla jsem jí pár věcí, který bych nerada, aby se táta dozvěděl.“ „Alexandře možeš věřit, jako snad jediné učitelce tam. Kdybych měl problém, zajdu jedině za ňou.“

„Tak proč nezajdeš?“ vzhlédla opatrně a on si povzdechl. „Si mysliš, že mě to jako děcka nikdy nenapadlo? A že moja mama jednu dobu nebyla na koberečku kvůli četným absencím? Ale od tý doby, co si Andrej potykal s ředitelkou a přispěl na opravu hřiště, na kobereček nemusela.“ Zavrtěla hlavou, ale zmohla se jen na výdech. Vztek, co v ní kumuloval vůči tomu člověku, musel být zahašen.

„Pojď ke mně.“ vyzval ji něžně. „No tak, včil se o mně opři.“ Nesměle se otočila a v těsnosti jeho objetí se zapřela do jeho torza. Sevřela jeho paže, když si položil bradu na její levé rameno. Se zavřenýma očima, s tlumenou písní přerývavého dechu a bublání vody, se pohupovali za šepotu větru. Všemi póry kůže vtahovala jeho teplo a něžný dotek tváře o tvář. „Tohle mi chybělo…“ vydechla. „Jo, mně taky.“ „Ale prosím tě, máš to každej den.“ „Mýlíš se, Soňa…“ „-Dost. Nechci o ní slyšet. Prostě mlč. V tuhle chvíli jsi můj.“ a sevřela ho pevněji, jako by se ho už nechtěla vzdát. Smutným výdechem ohřál její krk a špičkou nosu se ztratil v jejích loknách. Něžně se dotkl boltce ouška a pak přehodil vlasy na opačnou stranu. Pohladil ji po šíji s tetováním, jako by se chtěl ujistit, že si ho nechala.

Pak už nerozuměla vůbec ničemu. Ale ani nechtěla rozumět. Zase to byl její Daniel, který ji svíral v náručí v sadu za soumraku. Proplétal prsty jejími loknami a laskal na temeni. Vyprávěl jí klukoviny z mládí a ona ho odměnila dívčími dolíčky. Znovu byla jeho nevinnou souputnicí neposkvrněným světem, jeho holčičkou, která k němu obdivně vzhlížela. I když znala část jeho tajemství, které tížilo jeho srdce jako nerozbitný kámen, pomáhala mu je nést. A vůbec mu nezrcadlila soucit, čehož se původně bál. V jejích očích se zračila úcta s vlnkami uznání. Ale když se do nich díval déle, než mohl unést, vzplály touhou jako dva řeřavé uhlíky.

„…takže jsi sem jezdíval?“ „Jo, s Kiliánovic klukama. A kolikrát jen s Richardem, sme sbalili škopky a přenocovali tu. V létě je to betálny.“ zadíval se na křížící se vlnky řeky. „Proč už se spolu nebavíte?“ „S Richardem? Bavíme…ale co ti mám povidat. On je skoro o šest let ode mě. Bylo jasny, že lození po stromech za chvilec skončí. Po škole šel hned to práce a pak si našel Verunu. Co včil s malym klukem.“ „Možná ho jen soudíš moc tvrdě. Zkus mu někdy říct na pívo. Bylo by to pro tebe lepší, než se do němoty opíjet s jeho nevyzrálým bratříčkem.“ „Jenom že když se s nim přestanu opíjet já, nebude mět už nikoho ze starý party. Když kolikrát vidim ten ksindl, se kterym se baví na diskotékách, obrací se mně kufr. Ale nenechám ho v tom. Mám o něj strach.“ „Myslíš ty někdy na sebe a ne furt na vostatní?“ vzhlédla k němu a on ji s úsměvem stiskl v pažích.

„Proč se furt na Richarda ptáš?“ „A proč mi ho nechceš představit?“ „Proč…?“ Na chvíli se odmlčel a stydlivě se zahleděl na rameno toku. „Kdybych ti ho představil, včil by ses do něho zamilovala. Richard má v sobě něco, z čeho kocóři padaj na prdel, aniž by chtěl. Nebo alespoň dřív to nechtěl a ani si svůj úspěch u nich neuvědomoval. Teď je všecko jinak. Co ho tu Veruna nechala a odjela do Itálie, začal chodit víc mezi lidi a…bojím se, že začne svýho šarmu využívat.“ „S tím prvním souhlasím a možná už se stalo. Ale jestli narážíš na to, že by mohl podvádět svoji holku, myslím, že jen sejčkuješ. Ale tak ty ho znáš líp…“ „Odkud ho vůbec znáš ty? Ze servisu?“

Tamara s teplem u srdce, které se z nenadání vyhrnulo, se přenesla do té vlahé letní noci, kdy tápala setmělou ulicí a neznámé světlo ji přivábilo k velkým tmavým očím, které byly po tom všem zmatku, strachu, zlomené pýchy a zoufalství jako vřelá náruč. Jako by předvídal její zklamání a čekal na ni na tom konci ulice celý život.

„Toho večera, jak jsme se pohádali u řeky, jsem ho nachytala, jak sprejuje barák kousek od naší ulice. Strašně jsem se bála, byl příšerně velikej. Ale nejspíš byl vyděšenej minimálně jako já. Znáš mě, jak se umím přihrnout, když to člověk nejmíň čeká…“ „Jo, moje roztomilá katastrofa.“ a zapřel se do jejích ramen. S teplem jeho těla myšlenka na Richarda odlétla s šuměním větru. Co by ji měl zajímat neznámý kluk a už vůbec ona jeho, o devět let mladší puberťačka. Seděla tu s Danielem, kterého zajímala a který ji vtáhl do společného rozjímání.

 

Marek vystoupal kamenitou cestou, kde na pahorku olesnění prořídlo a útlé borovice se odevzdaně kymácely po větru. Pevnou rukou vedl Alexandru, která v příkrém svahu místy lezla po čtyřech. Křovisky a létem spálenou trávou zamířili k troskám kamenné zdi, která nyní stála samostatně ukryta holými haluzemi akátů a zdivočelých ovocných stromů. Trnitou pěšinou pokračovali k ruinám valu, z něhož zbyly jen tři nízké sloupce ohlodané zubem času. Stezka byla velmi úzká a klikatila se kamením, proto Marek nepouštěl ruku svojí dámy a provázel ji nástrahami zpustlé krajiny.

Po schodech, které za staletí vytvořila příroda z nosné stěny hradu, trav a prachu, vystoupali na vrcholek. Pod nimi skrz holé stromy padal sráz. Ale před nimi se rozvinulo plátno protějších kopců, z nichž dopředu čněly ostré šedivé skály, a opadávající listnáče přecházely do výšin vždyzelených jehličnanů, které místy náhle ubyly v nažloutlé mýtiny.

Marek se rozkročil na nejvyšším hrbolu a s lokty přesahující šíři ramen pořídil několik snímků posmutnělé krajiny, kterou kalily honící se mraky. Vyfotografoval i údolí řeky a rekreační středisko, jehož stříšky se tyčily mezi posledními lístky, které se kroutily na holých větvích.

„Tak to Tamaře nakonec vyjde!“ zvolala Alexandra s pohledem na zsinalou oblohu, která na horizontu černala. „To doufám, že ne.“ hleděl zarputile do přiblíženého obrazu na displeji fotoaparátu. Zamračeně nahlédla a mezi rozmazanými větvemi rozpoznala Tamaru ležící Dodymu v náručí. „Prokrista, Marku! Musíte je špehovat?!“ „No dovolte, snad můžu mít o svojí dceři přehled.“ „Vy jste opravdu deformovaný povoláním! A to se prý stává jen učitelům!“ „Konstatoval bych, že Vy jste toho důkazem, ale stojím příliš blízko srázu.“

„-Proboha, dejte mi ten fotoaparát! Nechte je chvíli, vždyť je to krásné!“ „Pro Vás, čtenářku pokleskové literatury, možná, ale já se zaměřuju na fakta.“ „To jest?“ přimhouřila oči a založila ruce. „Ne, že bych poslouchal, co si špitají v pokoji, ale nejsem hluchej, vím, že Dan má ve škole holku.“ „Ale prosím Vás!“ rozhodila rukou. „Dan je jen kluk hledající své místo v životě. A to, co vidíte, je nevinné.“ „To, co vidím, je se vším všudy dospělý mladý muž a kdybyste je v létě viděla v sadu, neřekla byste, že trénují umělé dýchání.“

Alexandra popošla po pěšině rozhledny, k hroudě kamení, která svého času byla rohem nějaké panské místnosti, kaple nebo rytířského sálu. A dnes z jejích balvanů trčela suchá stébla.

„Poslyšte,“ šel zvolna za ní, „nejsem proti Danovi zaujatý, mám ho rád. Proto bych nerad, aby mojí dceři sliboval něco, co nemůže dodržet.“ „Dody je báječný kluk, srdečný, ochotný a snaživý. Pokaždé, když jsem s něčím potřebovala pomoct, nabídl se a vrhl se do toho s takovou až dětskou dychtivostí, iniciativou a touhou po uznání. Ten kluk to nemá jednoduché, Marku.“ „Znáte jeho rodinu?“ „Jeho otčím nikdy nebyl na třídních schůzkách. A jeho matka poslední rok taky ne. Ale vždycky se mi jevila jako slušná, laskavá, vstřícná, možná tichá až zakřiknutá…nevšiml byste si jí, ani Daniela. Nikdy s ním nebyly problémy, až na pár klukovin, ale to je normální. Nikdy jsem nebyla jeho třídní, ale co mám odpozorované za těch pár hodin, Dan dokonale, až učebnicově, splývá s průměrem.“

„Tak proč to říkáte, jako by Vás to děsilo?“ „Já nevím…nevím. Dan je něčím výjimečný, je jiný než ti ostatní kluci. Vždyť to vidíte sám, skoro hodinu jsou dole sami a jen tak tam sedí a chová ji v náručí jako malou sestru. Dvojice v tomhle věku jsou citově nestálé, přelétavé, polygamní, často experimentují, než si ustálí představu, co vlastně chtějí. A troufla bych si říct, že Dan jasno má a střídání partnerek to rozhodně není. Dan Tamaru chrání a cokoli udělá, ona k němu bude vzhlížet jak k hrdinovi, což on jako věčně nechtěné dítě vyhledává. Podle všeho si skvěle rozumí a on respektuje její věk. Možná právě proto ho nepřitahuje jako ta druhá dívka.“

„Je starší?“ „Jeho spolužačka. Soňa je též skvělá holka, velká slečna, chytrá, ambiciózní…dlouho byl do ní platonicky zamilovaný, než se konečně začali vodit za ruce. Ale řekla bych, že ti dva nemají moc společného. Proto si myslím, že je to jen výsledek tlaku okolí. Ostatní spolužáci se začali párovat, scházet, rozcházet…a oni dva pořád nic. Přestože to bylo veřejným tajemstvím, že k sobě chovají vřelé sympatie. A znáte teenagery, jak dokážou být zlomyslní. Kluk neosahává holku na třetí schůzce a už z něj udělají gaye. Holka je viděná, jak nastupuje do autobusu s jiným než svým klukem a už je z ní běhna.“ „Takže ta holka je jen další dílek puzzle, kterým Dan zapadá do nastaveného průměru intaktní společností?“ „Možná už jsem deformovaná těmi kazuistikami, ale na pohled je to vše až moc dokonalé, jako perský koberec, pod nímž je pořádně nameteno. Zrovna mě nenapadá příklad, ale někdy se mi zdá vše až moc skvělé a bezchybné, že se to bije s tím, co by bylo přirozené.“ „Narážíte na nějakou patologii?“ „Ne, ne! Raději toho nechejme! Radši myslete, že jsem bláznivá učitelka až moc pohlcená svojí prací.“ a svůj zasmušilý pohled upřela na protější les, jehož koruna byla temná, místy ozářená paprsky, které prorážela hustá mračna.

„Jak do toho všeho zapadá Tamara?“ Alexandra si s povzdechem promnula paže od chladu a přešla na opačný konec stráně, kde se bila trnitá křoviska zahlušující ovocné řady. „Tamara v něm vidí hrdinu. Není to láska jako taková, miluje ideál, který si o něm vysnila. Vzhlíží k němu a zvyšuje to její prestiž, když o ni pečuje o tři roky starší kluk, který se líbí holkám, hraje na kytaru, kouří tabák a už jen svým rebelantským zevnějškem jde proti proudu. To je taky jedna z věcí, o kterých jsem mluvila. Na jednu stranu svými výsledky a chováním splývá s davem, je tichý a nikdo o něm nic moc neví. Ale na tu druhou, když se podíváte důkladněji do řad jeho vrstevníků, jeho si všimnete okamžitě.

Třeba jeden rok jsme byli na výletě s jeho ročníkem a všichni kluci z jeho třídy hráli plážový volejbal s třídními krasavicemi, které se víc předváděly v bikinách, než se trefovaly do balónu. Pištěly na celé rekreační středisko a užívaly si, když je někdo z chlapců pleskl po zadku. A dovolily to i chlapcům nejméně oblíbeným. A víte, co dělal Dody, když tito kluci měli dovoleno obdivovat bikiny třídních krasavic při hře? Na druhém konci rybníka stavěl hrad z písku s pětiletým chlapečkem. Seděl v trávě, četl knížku a ten špunt za ním přišel, protože jeho rodiče vysedávali u stánku s pivem. Dody se ho ujal jako starší bratr a kdybyste viděl, s jakou trpělivostí nechal toho malého, ať nabírá do kyblíku a staví… Musela jsem se nenápadně přisunout s dekou, jak krásně dojemné to bylo. A to mu mohlo být kolik, čtrnáct, patnáct?“

„Věřím Vám.“ přiznal zahleděn do šedivých oblak. „Ze začátku se tak staral i o Tamaru. Věděla jste, že pro ni skočil do vody a pak jí ošetřil rozřízlou nohu a zavezl ji do nemocnice? A na kole?“ „Neuvěřitelné, však?“ pousmála se a zamířila z valu dolů. Stanula na nádvoří mezi ruinami bývalého sálu.

„Nemyslete si, není to jen o Tamaře. I z Vás je úplně paf.“ „Co to říkáte?“ sklopil oči skromně. „Pozorovala jsem vás celou cestu. Cokoli jste řekl, hltal každé slovo. Chová k Vám vřelou úctu, Marku.“ „Daniel je skvělý kluk. A to jsem mu taky řekl. A že kdybych…“ porozhlédl se po kamenech. „Zkrátka kdybych mohl ještě někdy mít syna, chtěl bych, aby byl tak čestný a srdečný jako je on.“ „Páni! Tak to muselo s klukem jako on pořádně zamávat. Podle místních klepů nikdy nepoznal otce, do osmi let vyrůstal s babičkou.“

„Tak to nechápu.“ zamračil se. „Nechápu chlapa, kterej je schopnej opustit rodinu. Není přece rodina ten top, ke kterému směřujeme? To světlo majáku? Jasně že máme nějaké cíle, kterých chceme dosáhnout v kariérním plánu a které se nám omrzí, jakmile o ně zavadíme a vytyčíme cíle nové. Ale rodina je ta jistota, která tu je pořád a nemění se.“

Alexandra zamžikala řasami, užuž se potápěla v čokoládě a v horkosti jeho vřele pronášených slov. Shlédla a vrátila se k hroudě, která představovala samostatně stojící věž. Chvíli prstem črtala po oblých kamenech zdiva a v dlani se jí drolila zvětralá hornina.

„Proto se chcete tak rychle oženit? Chybí Vám manželské pohodlí?“ „Nejde o pohodlí. Jde o společné plánování budoucnosti, budování domova, sdílení radostí i starostí…navíc jsem muž cti, jak by to vypadalo, kdybych jeden týden skoro klečel na koleni a druhý si bral prstýnek zpátky?“ „Nejste čestný ani omylem, protože nejste k sobě upřímný! Proč se toho zrušení tak bojíte? Vůbec nic jste s ní nevybudoval, tak tu není nic, o co byste přišel. Leda o sexuální výhody, které Vám z vašeho vztahu skýtají!“ „Vy vůbec nevíte, o čem mluvím! Nevíte, jaké to je po letech ztratit to, co jste vybudovala! Pak nemůžete chápat strach, že o to přijdete zas.“ „Myslíte?!“ založila ruce a zblízka se mu zapřela do očí: „Tak já Vám něco povím. Já měla dlouholetý vztah a měla jsem se i vdávat. Ale tři měsíce před svatbou jsem se chytla za koule a svatbu zrušila! Moje rodina mě potřebovala, skutečně potřebovala. A svatba s ním znamenala odstěhovat se daleko a nechat matku a sestry napospas. Myslete si, že jsem ho dost nemilovala, ale musela jsem volit mezi ním a rodinou. Tak už mi tu přestaňte vykládat o Vaší zbabělosti a o tom, co je nejlepší pro Vaši dceru.“ a dala se do kroku směrem k lesní cestě.

„A Vy toho nelitujete? Že jste toho pravého poslala k šípku a teď žijete sama? Proč jste ho nekontaktovala, když teď nemáte žádné závazky? Zřejmě to princ Vašich snů nebyl.“ Alexandra sebou trhla, cítila, jak jí tváře rudnou vztekem. Ale musela tomu drzounovi, který bez skrupulí kuchá její svědomí, přiznat, že udeřil hřebíček na hlavičku. „Máte pravdu, v jednadvaceti jsem se nechtěla vdávat. A když jsem ho před dvěma lety potkala na třídním srazu, seděl vedle mě cizí člověk. Ale co mě nesmírně užíralo, bylo, když vytáhl fotky svých malých dětiček. Povídali jsme si jako dávní přátelé a on mi o nich vyprávěl. Ano, litovala jsem toho, že jsem ho poslala k šípku. Ne pro něho samotného, ale pro tu krásnou rodinu, která mohla být moje. Smysl života, kvůli kterému Vám stojí za to vstát z postele.  Jak jste říkal, rodina je maják, ke kterému směřujeme, ale já jeho světlo minula.“

„Proč, dneska si člověk nebere první dívku, kterou pozná. Přece jste si nemyslela, že Váš spolužák je jediný chlap na světě.“ „Od Vás to tak sedí! Navlékáte prstýnek první sukni, pod kterou se dostanete, místo abyste si chvíli počkal na tu pravou!“ „Já už tu pravou našel! Ale to bych dřív zmrznul, než by mě pod tu sukni pustila!“

Zatajila dech rozčilením, jak nehorázně a bezohledně jí nastavil zrcadlo. Rozzuřila se a udeřila ho do hrudi s vypětím vzteku a zoufalství. On její ruku chytil a sevřel ji v pažích, přičemž ji strhl k sobě a vášnivě políbil.  Zkoušela ho tlouct pěstmi, kopnout ho, ale byla obklíčena jeho muskulaturou. Tiskl si ji k rameni a líbal tak procítěně, dlouze, se všemi tužbami, které v něm vyvolala už na plese a které v sobě tak dlouho dusil. Přestala se vzpínat, vzala ho kolem krku a vnímala široké dlaně, které něžně klouzaly po jejích zádech. Jeho neoblomná síla, ješitnost, neodraditelná bojovnost o její přízeň, ale také rozkoš, kterou jí působilo jeho těsné sevření a vášnivé rty, probudily její duši, která vyšla ze své tajné skrýše a v ústrety jí šla touha.

Když propustil její ústa, mírně mu zavrávorala v náruči. Stále měla zavřené oči a všemi smysly se vracela do toho neřestného okamžiku. „Jste příšerně drzý chlap.“ poznamenala posledními silami vzdoru. „A ty jsi jako tyhle nezbořitelné zdi! Jejich základy tu budou dalších pět set let. Kdy už mi konečně nabídneš tykání?“ „K čemu, prosím Vás? Dovolujete si na mě i přes formálnost našeho vztahu.“ „Prý formálnost! Myslíte si, že jsem si nevšiml, jak po mně pálíte jak po uzeném?! Jen čekám, kdy konečně odhodíte tu nabubřelou uniformitu a přestanete ze mě dělat idiota!“ „Až Vy přestanete být tak domýšlivý! Vždyť Vy mě nechcete, nevydržel byste se mnou v jedné místnosti ani minutu! Potřebujete slepici, která Vám vše odkývá! Nesnášíte ženy, které mají vlastní názor!“

„To si myslíte?“ zjihl rázem. „Myslíte si, že jsem Tamaru zplodil s nějakou hloupou husou? To má manželka vedla naši rodinu a vedla i mě. To ona udávala tempo a já si jí za to vážil. A vážil bych si i Vás, kdybyste alespoň jednou odhodila hrdost a nesoudila lidi podle jejich chyb. Kdybyste pro jednou odložila hrdost a připustila, že se Vám ten hlupák v uniformě, co si neví rady s vlastním životem, líbí. Možná nejsem princ z těch Vašich románů a neumím řečnit a pět ódy o tom, jak jste úžasná. Jsem jen obyčejnej chlap s obyčejnýma chybama, kterej Vám nabízí lásku a loajalitu.“

„Tak proč jste pořád zadaný?“ pohlédla tiše se slzami v očích. To dojalo i ty jeho. Musel je rozpustit v korunách jehličnanů. „Ani Vy nejste volná. Jste oddaná svojí práci a žijete sama. Jistěže volnost nabízí určitý komfort, a proto nemám jistotu, že byste se ho pro mě a pro mou dceru vzdala. Zrovna tak, jako nemáte jistotu Vy ve mně.“ „Trochu nefér zahánět mě do kouta na srázu dvacet kilometrů od domova, nemyslíte?“ „Zvláštní pocit, když najednou nedržíte opratě Vy, viďte? Já se na srázu cítím pokaždé, když se Vás snažím něčím zaujmout a Vy mě pokaždé lhostejně shodíte.“

Se založenýma rukama panovačně zvedla bradu a porozhlédla se po útlých kmenech. Nadějně k ní vzhlížel a jak se za ní tyčil val zříceniny, došlo mu, že tuhle ženskou neobměkčí žádné slovo, žádný polibek, nezlomí ji ani vítr, slunce ani mráz. Proto založil ruce do kapes a rozhodl se mlčky sestoupat ze svahu.

Prudce vydechla nosem a předběhla ho. Naštvaně, že ji pokořil, mu nabídla ruku: „Jsem Alexandra, přátelé mi říkají Alex. A ty?“ a Marek se uculil jako šťastný chlapeček. Nebýt jeho strniště, viděla by i dětské dolíčky. Bílé zuby mu jen zářily. „Rád tě poznávám, Alex. Jsem Marek.“ a něžně si ji přitáhl pro polibek.

Na rty mu položila ukazováček: „Teď seš na řadě ty. Nenechám ze sebe dělat blázny.“ „Tak alespoň jeden, pro motivaci.“ „Na to zapomeň. Máme už toho oba dost, o čem přemýšlet.“ a vydala se ze svahu. „Aha, takže si to ještě rozmyslíš?!“ „Záleží na tom, jak moc budeš neomalený.“ natáhla po něm ruku, když se zastavila nad převisem. On z něj seskočil a nechal si ji padnout přímo do náruče. „Takže přiznáváš,“ dotýkal se nosem o její, „že se ti má drzost líbí?“ „A tobě lichotí, když mě můžeš dobývat…“ a své rty zlehka odevzdala jeho něžnosti.

 

Pod sivou oblohou vyrazila čtveřice cyklistů se svižnými údery do pedálů. Pár kapek, které přinesl podzimní vítr, je popohnalo v sedle. Výpravu vedl Marek, který širokými rameny působil jako silná lokomotiva, která táhla tři drobné vagony. Alexandra jedoucí mu v patách neměla z jeho volby dobrý pocit. „Vezmeme to zkratkou přes les.” pronesl důležitě nad mapou v mobilu, zatímco v ní se zachvěla malá dušička po léta dávno pohřbená. Ale nehodlala před ním ani před svými studenty vybočovat z výpravy. Tamaře se nelíbilo slovo les, protože obvykle zahrnovalo kopec a bláto. Ale široko daleko by se stejně lesu nevyhnula a již při výjezdu z Templštejna bylo jasné, že domů suší nedojedou. Ale když po dvaceti minutách vítr ohýbal štíhlé jabloně při úzké silnici a za kopcem za nimi se zablesklo, začala protestovat, že to mají stočit do nejbližší vesnice. Ale Daniel jedoucí těsně za ní, uzavírající jejich výpravu, ji ubezpečoval, že její otec ví, co dělá a není třeba vyšilovat.

Serpentinami ztěžka šlapali po prudce stoupající  silnici obklopené smíšeným lesem. Vítr cloumal s jeho střechou a přivál prudký slejvák. Světlo, které místy šlehalo na černém obzoru, se přibližovalo.

„Pod kopcem je vlaková zastávka.” pronášel Marek hlasitě, zabalený v kapuci rovněž tak zabalenému zbytku výpravy. Stanuli na rozcestníku, který směřoval lesní stezkou přímo do náruče kymácejících se větví. „Je to tak dva kilometry, projedeme les a jsme tam.” Alexandra stojící vedle svého kola srostla se zemí. Pohroma valící se v jejich zádech jí připomněla dávno vytěsněnou vzpomínku, kdy s matkou a sestrami vyčkávaly za neúprosného slejváku, až se jejich otec vrátí z lesa domů.

„Marku, neblbni, blíží se bouřka…” „Právě proto. Když budeme pokračovat po silnici, chytne nás. Takhle sjedeme kopec a schováme se ve stanici.” „Ale…” „-Věr mi, máme ještě čas. Ale ne tolik, abychom ho zabíjeli tlacháním.” uzavřel nekompromisně a připevnil si helmu. Dal všem pokyn a rozjel se úzkou cestou. Alexandra si s hrůzou v očích prohlédla sklánějící se větve útlých borovic a s roztřesenýma rukama následovala náčelníka.

„Ježíši Kriste, hlavně, že mě jako děcko učil nelízt pod stromy za bouřky, hele!” prskla Tamara. Dody si vydechl, ale jeho oči působily ustaraně. „Dófám, že ví, co dělá.”

Hliněná stezka zvlněná kamením a vystouplými kořeny stačila sotva jednomu jezdci. Opisovala hřeben kopce mezi kymácejícími se jehličnany. Po krajích ji lemovaly drny vysokých trav.

Už už se blížili k sestupu, když se nad lesem strhla průtrž. Vítr šlehal provazce vody ze všech stran. Chvíli na jejich záda, v druhý moment do tváří.

Alexandře trčely vlasy ofiny z kapuce a mokré se lepily na prochladlé tváře. Zastavila se nad sestupem. Příkrá stezka se kroutila ze srázu dolů, kde vichr cloumal se stromy. Jindy mohutné bory a buky se ohýbaly jako klasy ječmene. Vytrácely se do temnoty lesa, žádné světlo mezi větvemi, žádné koleje či silnice. Jen houstnoucí les, kam dohlédla.

Nad stromy bleskla oslepující zář a v dáli udeřil hrom.

„Ne!” vyjekla. „Tam přece nemůžeme, musíme zpátky!” „Nesmíme zpátky, jedeme!” oponoval jí Marek. „Proboha, vždyť nás to tu zabije!” vyhrkly jí slzy. „Otáčím to!”

„Alexandro!” odhodil kolo do bláta. „Marku, měj rozum…” „Ty měj rozum!” sevřel její paže a zatřásl s ní. Civěly na něj oči vystrašené holčičky.

Čiré světlo ozářilo šeď lesa a v mžiku udeřila ohlušující rána. Alexandra křikla po druhé a rozplakala se. „Vraťme se na silnici…prosím…prosím…” žadonila lítostivými slovy s melodií vytrácející se v šelestu deště.

„Prokrista, tati!” švihla Tamara kolem. „Alex má pravdu! Zavalí nás strom! A když ne strom, někdo sletí ze srázu, nevidíš, jak z cesty valí voda?! Budem muset tlačit kolo vedle!”

Marek stále svíral promočenou krásku a pozoroval, jak z jejích blankytných očí proudí vodopády slz. Nečekal by od jindy tak dominantní, neústupné a živelné ženy dětskou bázlivost.

„Když se vrátíme na silnici, v tom lijáku nás smete auto nebo na nás spadne strom. Bouřka je za námi, tento úsek půjdeme krokem, poté pojedeme a vyjedeme z lesa. Je to jen kilometr. Musíme odtud pryč a jediná cesta je tam dole.”

S dalším zábleskem jí svitla vzpomínka, kdy jako děvče běžela v matčině pláštěnce a holínkami čvachtala v blátě vysokých trav. Běžela do lesa, plastové šosy pršipláště se jí lepily na holá lýtka. Otec měl být dávno doma. V takovém počasí nikdy nepracoval, naopak vždy jí kladl na srdce, ať do lesa nikdy za bouřky nechodí. V lese vyrostl, věděl, že může život dát, ale i vzít.

Běžela do potemnělého lesa, kolem padaly slabé halouzky, které neodolaly běsnění živlů. Když zahlédla obrovské nákladní auto otcovy firmy, rozzářila se. Dívčím hláskem zvolala několik slov, však už měl být dávno doma na večeři. Ale les mlčel. Klády z uvolněného postroje popadané pod korbou mlčely. Okolo nich se shlukovali muži, v nichž poznala otcovy zaměstnance. Několik mužů v černých uniformách se pokoušelo klády zvednout. Jeden z policistů ji náhle uchopil za rameno, za červeno bílou pásku jít nesměla. Teprve teď si jí všimla. Muselo se stát něco vážného, domáhala se otce. Musel se přece dozvědět, že se stala nehoda, při které bylo znehodnoceno jeho dřevo. Na několika dolních kládách zahlédla krev mísící se s blátivou vodou. Po několika okamžicích klády zvedli.

„-Alexandro, podívej se na mě!” vzal Marek její tvář do chladných dlaní. Musel křičet, aby ho slyšela přes běsnění vichru. Ale její oči se stále dívaly na hrůzu, která se stala před lety. „Alex!” Vzhlédla k němu slzavě. „Ohnisko bouřky je za námi, v lese nás nezastihne. Sjedeme kopec, schováme se na nádraží a domů pojedeme vlakem. A doma si dáme horké kakao a tomuhle se budeme jenom smát. Věříš mi?” zjihl a očima hledal odpověď v jejích. Teplo jeho upřímného pohledu ji přesvědčilo. Slabě přikývla a on stiskl její líce na znamení podpory. „Drž se za mnou, nedívej se ani nahoru, ani dolů, jen před sebe na cestu. Připravená?” a ona těžce přikývla.

Snesl své i její kolo z převisu a pomohl jí přes klouzající kameny.

„Von si dělá prdel!” hukla Tamara nesouhlasně. „My fakt jedem do lesa, když kolem šlehaj blesky?!” Daniel si pokorně vydechl a snesl jejich kola po Markově vzoru. „Ježíši, copak jsme vojáci, hele?!” „Chceš jet po silnici?! Včil s tym nemam problem. Ale kvůli slejváku je to tam nepřehledny, a neni se kam schovat. Pod lesem só pola a sady. Nejbližší dědina je tady dole.” Opřel její kolo o strom a utáhl si přezku helmy, z níž kapala voda.

Tamara pořád stála nad převisem, očekávala, že jí podá ruku rovněž tak něžně jako otec Alexandře. A nejlépe, kdyby ji vzal do náruče a snesl. Ale on nasedl na kolo. Tamara zafuněla a přidala do kroku.

Avšak uklouzla na mazlavé hlíně a spadla na záda rovnou do bláta. „Nah, do prdele!” snažila se vstát, ale uklouzla znovu. Daniel zavrtěl hlavou a jedním trhnutím paže ji postavil na nohy.

Úzkou stezkou opatrně sjížděli svah. Voda hrnula hlínu pod jejich kola. Zář nad korunami kývajících se stromů tříštila temnotu lesa. A za několik okamžiků zaburácel hrom. Dole pod kopcem se prodleva mezi světlem a ránou zdála delší. Avšak stále hustě pršelo. Tamaře ten les připadal nekonečný, její obličej byl mokrý až na krk a mokré ruce jí mrzly z chladného větru. Promočené kalhoty se lepily k nohám a třásl s ní chlad.

Z úzké stezky se napojili na silnici, která je vedla k vesnici. Před ní odbočili k vlakové zastávce. Nízkopodlažní stanice o jedné pokladně a malé čekárně byla zamčená. Proto ji objeli a zamířili rovnou na nástupiště s jednou kolejí. Za železniční stanicí vládlo závětří a pod stříškou nepršelo. Dokonce tu stála oprýskaná lavečka, na niž se Tamara okamžitě sesunula. I Alexandra, která skryla obličej v dlaních. Nemohla uvěřit, že překonala dlouhé roky krmený strach a projela lesem za urputného deště.

Ale Marek civěl do mobilu a pokoušel se zachytit signál internetu, aby zjistil příjezd vlaku. Daniel mu dal znamení, aby přešel ke dveřím stanice, vedle nich visely jízdní řády dané zastávky. Netvářil se však vesele. I Marek si povzdechl. Sňal helmu jako ostatní a usadil se mezi dámy. Pohlédl na koleje skrz sloupce vody, za nimiž neviděl nic než šeď. Ta se místy roztříštila čirým světlem a zase ztmavla.

„Špatné zprávy?” zeptala se Alexandra soudíce z jeho ustarané tváře. „Příští vlak jede až zítra v deset.”

„Co?!” vyhrkly ženy dvojhlasně. Tamara založila ruce a otřásla se zimou: „Na kole už nejedu! I kdybych tu měla chrápat, nejedu!”

„Nemůžeme tu zůstat přes noc.” pronesla Alexandra výchovně. „Jsme promočení a v noci je tak deset stupňů. Nepřichází v úvahu. Chvíli počkáme, až déšť zmírní a pojedeme.”

„To tu můžeme být do noci.” přerušil ji Marek. „Kamkoli se podíváš, je černo, mračna se jen tak neroztrhají. Už teď jste promrzlé na kost. Pojedu sám.”

„Co?!” vyhrkly podruhé. „Je to dobrých osm kilometrů, ale když šlápnu do kola, do hodiny jsem tam. A přijedu pro vás autem.”

„Zbláznil ses?!” vyjekla Alexandra. „Nemůžeš jet teď, uženeš si zápal plic! A bouřka…” „-Neboj se.” chytl ji za ruku s polo rozkazovacím tónem. „Jsem zvyklý.” a vstal.

„Pojedu s Váma, pane Trojan, kdyby náhodou…” chtěl ho jistit Daniel. „Zamítá se.” „Pojedu rychle, budu Vám stačit, jsem zvyklý na fyzickou…” „-O tom nepochybuji.”  vzal ho krátce za rameno. „Ale někdo musí pohlídat ženské. Bude lepší, když tu zůstane mužská stráž.” Daniel přikývl vděčný za důvěru, ale dělal si starosti, když měl jet sám osamělou silnicí, která místy vedla lesem.

„Buď vopatrnej, tati.” objala ho Tamara. „A doma se hnedka převlíkni do suchýho.” Povzbudivě ji štípl do tváře. S Alexandrou se rozloučil vlídnýma očima a ona ho obdarovala úsměvem. Četl z něj, že mu věří, že vše dobře dopadne. A nejen s nevydařeným výletem.

Když odjel, ženy se znovu usadily na lavečku a doplňovaly se v znepokojeném bědování. Věděly, že má pro takovéto situace výcvik, ale přece jen už není nejmladší a s jeho výjezdem jako by liják nabral na síle a blesky šlehaly jeho směrem.

Jen Daniel zůstal stát na okraji nástupiště a bohorovně hleděl kamsi do stínu zamlženého lesa. Opět působil vyrovnaně, že jeho nemůže nic na světě rozházet. A to Tamaru rozčilovalo ještě více.

Alexandra si rozpustila vlasy, i když nepředpokládala, že jí v tom vlhku a chladu oschnou. Tamara zas vstala a se založenýma rukama pochodovala po peróně sem a tam. Daniel si pro změnu sednul na lavečku a z útrob větrové bundy a kapsy mikiny vytáhl kovovou tabatěrku.

Alexandra si promnula oči a vzhlédla překvapením. Nenáviděla kuřáky, ale neměla sílu ho okřiknout. Daniel s cigaretou v ústech pohlédl na znepokojenou učitelku a natáhl tabatěrku k ní.

Tamara vyprskla smíchy: „Ty vole! Kdes to měl, v trenkách?” „Chceš?” A Tamara si přisedla z druhé strany. „No…nekouřím.” zastyděla se před učitelkou. „To máš recht, to co kóřiš, má do cigár daleko.” Tamara se zamračila a nabídla si. To už Alexandra křečovitě svírala po domácku balenou cigaretu a Daniel jí podpálil. V mžiku se zakuckala. Tamara též.

„Pomály – včil sem vam zapomněl řéct – só řízlý.” „Jak jako řízlé?” podivila se Alexandra. Ale už teď cítila na hrudi teplo, které bylo rozváděno po celém těle. Tamara se rozesmála: „Ty seš fakt ďábel, Dody! Ty dáš marjánku aj do polívky!” „Možu to zkusit…” vydechl zahleděn do houstnoucí mlhy za kolejemi.

Alexandra se opřela a uvolnila své tělo. A s dalšími tahy i proud myšlenek. „Je mi to tak trapné…” vrtěla hlavou sama nad sebou a ironicky se smála. Zároveň se jí chtělo plakat nad vzpomínkou, kterou jí předhodilo její nevědomí. Najednou si říkala, jestli vůbec plakala tenkrát, když se to stalo. Když policisté pomocí kladky odklidili opracované kmeny, její oči děvčátka zahlédly zkrvavělého muže se zpřelámanými údy. Jediné, co poznala, byly vysoké kožené boty, které otec nosíval do lesa.

Daniel seděl mezi ženami, na okraji lavice s lokty nad koleny roztažených nohou. Potáhl a vydechl k sloupcům deště: „Strach je jak rakovina. Tiše ve Vás roste a udeří, když to nejmíň čekáte. Vysává z Vás všechnu sílu a řehtá se Vám do ksichtu. Ale aj proti rakovině se dá bojovat a vyhrát. Je to dlouhej boj, ale ne nemožnej.” a znovu potáhl z tipce, jako by nic. Obě k němu významně vzhlédly, Alexandra pootevřela ústa, ale nedokázala nic říct. Vystihl to perfektně, ani se mu nemusela svěřovat. Pokryl tím vše, co cítila. A najednou, jako by se to vytrácelo s oparem nad setmělým lesem.

„Třeba tudlenc Tamara se bojí ducha beznohýho partyzána.” „-Dodane, zmlkni!” Avšak Alex vyprskla smíchy. „Včil Vám nepovidala? Je to fakt betálné příběh. Pročs to vlastně eště nenapsala jako povidku na web?” „Cekni a nemluvím s tebou!” Dodymu se jen roztáhly zorničky a otočil se k smějící se učitelce.

„Přidu k nim, všude svíčky, víno, načechraný polštáře, tadlencta mě svádí už od dveří, a když chcu utyct, začne fňukat, ať zostanu, že tam straší!”

„-Seš děsnej, Danieli Vágnere, taklenc to vůbec nebylo! Od teďkom s tebou nemluvím a basta fidli!”

Naopak Alexandra mu se slzami v očích tleskala.

 

Za hodinu a půl se dočkali Marka. Ten pustil dámy do vyhřátého auta, zatímco s Danielem na prudkém dešti upevňovali kola na nosič, který doma přimontoval ke střeše auta.

Marek se neptal, kam kdo chce zavézt, automaticky jeli k nim domů, kde se vystřídali v horkých sprchách a on jim mezitím uvařil čaj. Na zahřátí do něj cvrnkl kapku slivovice. A Tamara připravila vaječné chleby se  šunkou, sýrem a zeleninovou oblohou, kterou jí pomohla nakrájet Alexandra. Tamara nestačila koukat, s jakým zápalem krájela a jak rychle vše zvládala. Prostřít stůl, připravit nápoj a každému dát příděl. Sama toho měla plné zuby, ale učitelka se zřejmě nikdy neunaví. První dovečeřela a mlčky umyla nádobí, Tamaru samou únavou nenapadlo ji ze slušnosti zastavit, že host není nádeník. Zmohla se jen na znavený povzdech, když zakusovala třetí krajíc. Alexandra si otřela ruce a pousmála se, jak všichni tři tiše přežvykují s napěchovanými škraněmi. Říkala si, že takovou pohodu by mohla mít každý den. Co jí zemřela matka, a sestry se odstěhovaly, postrádala pocit o někoho se starat, být někomu užitečná. I Markovi chybělo kouzlo domova, které dříve spoluvytvářel se svojí ženou. Ona do něj vnášela teplo a on ji ochraňoval a hýčkal ji. A stejné teplo sálalo i z Alexandřina úsměvu. Opřená o kuchyňskou linku spokojeně pozorovala dorost, jako pyšná máma své děti.

Daniel prohodil sotva pár slov a brzy po večeři se odebral ke dveřím. Tamara ho vyprovázela, ale najednou se s ním nedokázala rozloučit. Stáli opření o zárubně a jemně se dotýkali prsty.

„Radši bych, abys tu přespal, jet na kole takhle na noc v dešti…” „Už jen kape.” „Alexandra tu taky spí.” „Alexandra je skoro v rodině.” Zamračila se: „Jak to myslíš?! Neznamená, že když mě učí, je rodina. Zajímalo by mě, jak na ni táta došel – myslíš, že mu zavolala kvůli mýmu prospěchu z matiky? Chtěla bejt s náma kvůli nějakýmu výzkumu?” Daniel se pousmál nad její dětskou naivitou. Už od prázdnin tušil, že se Markovi Alexandra líbí a že byla jen otázka času, kdy se tito dva laskaví lidé dají do kupy. Jen Tamara na to nepřijde ani, kdyby je přistihla.

„Proč se vlastně bojí bouřky?” „Jednou se zmínila, že jejího otce zabil strom. Možná při takové bouřce.” Daniel chápavě přikývl. Sám je podobných strachů plný a pere se s nimi dnes a denně.

To už mu ale ležela v náruči. „Nepustím tě tam! Nesnesu pomyšlení, že jsi v nebezpečí!” tiskla se k jeho hrudníku a objímala kolem zad. „Musim zkontrolovat mamu. Když sem vyjížděl, spala.” a klidně ji pohladil po vlasech. „Promluvím s tátou, je tu volný pokoj. Pro začátek budete bydlet tady! Táta nic nebude namítat, když mu řekneš…” „-Ne, Tamaro. Vůbec se tím nezatěžuj.” „Ale, Dody…” vzhlédla k němu slzavě. Odhrnul jí vlasy z obličeje a povzbudivě se na ni pousmál. Aby věděla, že bude v pořádku, že se nemá čeho obávat.

„Zitra se sejdem, jo? Možem eště mrknót na matiku.” „Napíšeš mi?” „Napíšu.” „A zavoláme si před spaním?” Pousmál se a naposledy ji přivinul. Chtěl, aby ho hřála její náruč celou chladnou cestu domů i ve studeném temném pokoji, kde bude ve strachu vyčkávat, zdali se  dveře otevřou nebo ne. Pak s bodavou bolestí hlavy od znavených očí usne.

 

Marek Alexandře rozestlal gauč a Tamara jí půjčila pár volných triček. Usedla do rohu a on nesměle k ní.

„Stejně si myslím, že to není dobrý nápad. Měl jsi mě zavézt domů.” „Chtěl jsem, ale pil jsem alkohol.” pokrčil rameny a sroloval rty fingovaným smutkem. Ty se pak rozlily do samolibého úsměvu, že má konečně příležitost svoji krásku poznat. „Hlavně, že máte alibi, pane vrchní komisaři.” „Chci tě mít pod dohledem.” dal jí vlasy za ucho. Z jeho něžného doteku se zapýřila. „Chovala jsem se nemožně.”

„Co se vlastně stalo?” „Nic…” shlédla a lehce si škrábala záděry na palcích. „Každá ženská se bojí bouřky, ne?” „Ty ale nejsi každá ženská. Nebojíš se ničeho.” „Tak…asi jo.” vydechla pomalu. Chvíli ji nechal uspořádat myšlenky. Najednou odložila masku tvrdé ženy, svlékla plášť utkaný z pýchy i její hlas zjemněl. Z obsahu slov zmizela direktivnost a potřeba mít převahu za každou cenu. Ale i on odložil ješitnost a začal naslouchat.

„Bylo mi asi dvanáct. Toho letního dne táta musel naložit opracované kmeny a odvézt zákazníkovi na pilu. Uprostřed parného dne se roztrhly mraky, ale ještě to neměly hotové. Museli všechny kmeny naložit a hlavně připevnit na korbu náklaďáku. Táta je upevňoval ještě s jedním kolegou. Když si mysleli, že je to hotové – buď tím deštěm, nebo nevím –  jedna z karabin se uvolnila a těžké klády se sesypaly jako domeček z karet. Když jsem tam přiběhla, zrovna je nakládali zpátky. Už tam byla i policie a…” „Tvého tátu to stálo život?” Slzavě přikývla a prohlížela krvavý záděr na palci. „Srazilo mu to vaz, vůbec netrpěl.” zvedla statečně hlavu, ale zběhlá slza ji prozradila. „Když z něj zvedli ty kmeny, byl rozdrcený k nepoznání…jindy tak vysoký a statný chlap tam ležel napasovaný v…”

„-Pssst, no tak!” přivinul si ji okamžitě. Širokou dlaní přitiskl její tvář k hrudníku a prsty smočil v jejích jemných slzách. Před kolegy i žáky vždy stanula s porcelánovou tváří, a v situacích, kdy to bylo potřeba, jí nechyběl humor. Na společenských akcích zářila optimismem, půvab vyzařoval z celé její osobnosti. Šla příkladem mnoha žákům i kolegům. A aby toho dosáhla, musela odkládat vše, co ji sužovalo, stranou. Vždy byla ochotna vyslechnout všechny a snažila se dobrat konstruktivním řešením k efektivnímu výsledku. Veškeré osobní bolístky a strádání hrnula stranou celé dlouhé roky. Nestál za ní nikdo, kdo by ji zastřešil, nestál tu pilíř, o který by se opřela ve chvílích, kdy už nevěděla jak dál. Musela jít dál sama za sebe.

Ale v ten okamžik jí přišlo přirozené schoulit se mu do náruče. Vůbec se nezdráhala, i když byli cizí, i když si ze sebe utahovali nebo spolu soupeřili. Kolikrát se přebíjeli argumenty bez ohledu na obsah sdělení, s cílem prosadit vlastní názor, své vítězství, svou převahu.

Marek si uvědomil, že není zvyklý na ženy, které mu argumentují. S Karinou vážné věci neřešil, odkývala mu vše, co chtěl. A její ženské tlachání nebral vůbec vážně, po půl minutě monologu ji přestával poslouchat. Jen se díval, jak u toho pěkně vypadá, bral to jako duševní regeneraci před skvělým sexem. Kolegyním v práci jen rozdával rozkazy a s Tamarou také dlouho nediskutoval. Když projevila protichůdný názor, porazil ji tím, že téma uzavřel posledním slovem nekompromisního rodiče.

Jen s bývalou ženou si svého času povídali i hodiny. A povídání prokládali něžnostmi. Uměla to s ním, uměla v něm probudit zájem, aby jí naslouchal. Ale také potřebu svěřit se jí. Ona jediná znala jeho vzpomínky na útrapy války a obličeje mrtvých vojáků, které nějakou dobu po návratu vídal v nejhorších snech. V manželství byli rovnocennými partnery. Dokázali najít společné řešení, i když se někdy dostali do šarvátky. Ani jeden neukazoval sílu, neponižoval druhého, nechtěl za každou cenu vyhrát. A co jí vlivem choroby ubývalo sil, ubývalo šarvátek a jejich vztah byl něžnější. Udělal by pro ni cokoli, i teď by udělal cokoli, jen aby se mu vrátila.

Při svých vzpomínkách pevně přitiskl Alexandru k sobě a skryl slzavé oči v zlatavém hedvábí její hlavy.

„Byls u ní, když se to stalo?” špitla. Z jeho nepřítomného mlčení poznala, na koho myslí. „Zrovna začal školní rok, kupoval jsem s Tamarou sešity. To odpoledne mi zavolali z nemocnice, kde ležela asi dva týdny. Bylo to nevyhnutelné, věděli jsme, že to tak jednou dopadne, už když jsem si ji bral tak…ani nám nedoporučovali mít dítě. Byl jsem proti tomu, ale ona dítě chtěla. Byla silná a statečná, přitom takový drobný andílek s tvářičkou děvčátka. Tamara se jí hodně podobá – vzhledem, ne povahou. To je celá moje máma.” Alexandra se pousmála nad tím, jak nehodlá přiznat, že je povahou celá on. Zkrátka tvrdohlavý a ješitný Marek Trojan. Ale laskavý a obětavý muž s vlídnýma očima, jejichž víčka pohladila. Opět se ztrácel ve vzpomínkách.

„Tamara si zrovna vybírala nové pouzdro a nemluvila o ničem jiném, než aby se líbilo mamince. Ani jsem neposlouchal informace, co mi říkal doktor, pozoroval jsem ji, jak švitoří mezi regály od sešitů s princeznami k pouzdrům se zvířátky. A cestou domů jsem jí koupil pořádný kopec zmrzliny. Myslela si, že je máma v lázních, jak každý rok se srdcem jezdívala. A že se brzy vrátí. Chtěl jsem jí ještě nechat jeden den krásného dětství, protože pak už byl jen smutek a už nikdy nebude taková, jako byla tehdy. Zavezl jsem ji k mojí matce a jel do nemocnice vyřídit nutnou administrativu. Další dny organizaci pohřbu…chtěl jsem Tamaru ušetřit, vlastně jsem jí to řekl až za několik dní. Teda ne já, moje matka. Já nevěděl, jak jí to mám říct, nikdy jsem neuměl řečnit nebo citlivě říkat tyto těžké věci. To uměla moje žena. A taky jsem se sám potřeboval smířit s její ztrátou. Přes den jsem jel jak robot a v noci chlastal. Takového tátu moje dcera nepotřebovala.”

„Seš jí skvělým tátou, Marku.” „Ne, to nejsem. Sotva začala dospívat, už si nevím rady. Nerozumíme si. Nechápe, že chci pro ni to nejlepší a že ji chci chránit. Nejradši bych ji tu zamknul a nikam nepouštěl, venku číhá tolik nebezpečí!” „Hlavně to, které s ní stojí u dveří, mám pravdu? A neohrožuje tolik ji, jako spíš tebe.” Marek se zamračil a odtáhl. „Zase jdeš na mě s psychologií?!” „Ne…možná trochu. Ale sám si to přiznej, bojíš se, že přestaneš být jediným mužem v jejím životě. To je úplně normální! Ale navždycky budeš její první láska, její učitel, její vzor, který ji vychoval. A vychovals ji báječně! Tamara je slušné děvče, skvěle se učí a má své zájmy a cíle. Je sice temperamentní a ne každý jí je po chuti. Bývá uzavřená. Proto bys ji neměl ještě ty zavírat před světem. Tím spíš může někomu naivně naletět.” „Nevychoval jsem ji pro nějakého floutka, který s ní bude experimentovat!” „Daniel je slušný kluk, nevystaví ji žádnému nebezpečí. A tím myslím skutečné zdraví ohrožující nebezpečí. První láskou, obavami a tím nevinně krásným si musí projít každý. Sám ho máš přece rád. A je lepší, když experimentují před tebou, než aby se scházeli někde po putykách a v křovích, zatím co by ti lhala, že jde ke kámošce.” „Nechci, aby experimentovali vůbec! A nic neříkej, jsou to jen naučené fráze z knih! Až budeš mít jednou vlastní dceru, poznáš, jak je to těžké!”

„Milý Marku, vychovala jsem dvě pubertální sestry v době, když jsem byla sama odrostlé dítě! Vím, jak je to těžké a dnes bych některé věci dělala jinak. Jen ti chci říct, že čím pevněji si ji budeš snažit připoutat, tím víc se ti vzdálí. Taky jsem sestrám vše zakazovala a zpovídala je. Nedokázala jsem k nim promluvit jinak než příkazy a zákazy. Ano, máš za ni zodpovědnost, máš o ni strach. Ale občas není na škodu upustit páru a pobavit se jako rovný s rovným. Já to nedělala, přitom my si rovny byly, proto je každá pryč a sejdeme se třikrát za rok. Neboj se dát Tamaře prostor pro vlastní názory a život vůbec, jinak ji ztratíš.”

Odvrátil pohled a poraženě povisl tváře. Rozum věděl, že má pravdu, ale copak to mohla přiznat jeho hrdost? A co potom jeho srdce, které dceru nadevše milovalo a nesneslo jedinou její slzu.

„Opravdu nemám jet domů?” zeptala se opatrně. Zase to na něj sypala, zase měla potřebu montovat se mezi ně. Ale když jí tak záleželo na Tamaře! A nesnesla, aby se trápil, cítila, jak je vše pro něj složité – úmrtí manželky, neustálé stěhování, nové zaměstnání, hypotéka, dospívající dcera a vztah, který ho ubíjí, než aby ho podpořil. Proto chtěla, aby své starosti rozložil i na ni, aby společně našli řešení a na jeho konci si mohl spokojeně vydechnout. Aby skončilo pět let temna, stresu a citové izolace. Protože si ho nedokázala představit jinak než jako milovaného a šťastného tátu veselých dětí.

„Já vím, že máš pravdu, Alex.” přiznal nakonec. „Jen to není lehký.” „Pro jednoho určitě ne. Sám máš své starosti, skutečné starosti, které zajišťují existenční podmínky vašeho domova. A taky máš právo na osobní život, seš mladej chlap. Nemůžeš se obětovat dceři, ta ti stejně jednou odroste a uteče s nějakým floutkem, ať se ti to líbí nebo ne. Snad nechceš zůstat sám jako starý zapšklý dědek?” Marek jen poraženě zavrtěl hlavou. Nepřestane a nepřestane, dokud nedosáhne svého.

To už se do obýváku šourala Tamara. Nechtělo se jí do pokoje, střílela by na ni fantazie náboji strachu a smyšlenek, jakému nebezpečí se Dody vystavuje, když se vrací domů. Bez přemýšlení si sedla mezi Alexandru a Marka, tak jako malá sedávala mezi rodiče. Přitáhla si kolena a položila na ně hlavu.

„Dan už šel?” začala Alexandra. „Mohl tu přece zůstat.”

„Je lepší, když šel.” zabručel Marek. „Každý má spát doma.” Alexandra pootevřela ústa pobouřením: „A kdo mi před chvílí kladl na srdce, ať tu zůstanu?”

Tamara jen zakoulela očima. „Prostě musel domů. Mluvil sice vo mámě, ale beztak je to kvůli ní.” a na chvíli položila čelo na kolena.

„-Sakra, co na ní vidí?! Taková tuctová blondýna! Co vůbec chlapi maj s blondýnama?! Vždyť jsou děsný!”

Marek trhl hlavou a začervenal se. Alexandra opět ústa dokořán: „No…asi bych vážně měla jít…” „Vy jste přírodní blondýna, vona je peroxidka, ne?! A vůbec se k němu nehodí!”

„Víš, zlato, asi se ti nebude líbit, co ti řeknu, ale musíš to slyšet.” a Tamara se zamračila, bylo jí jasné, co řekne. „Soňa je slušná a milá holka. A nezapomeň, že se měli rádi už dřív.” „A co má na ní rád?! Velký prsa, možná! Vždyť vona mu vůbec nerozumí, kdyby mu rozuměla, dávno by pochopila a pomohla mu s…” zarazila se. „Prostě mně řekne víc než jí a to mě zná pár měsíců.” „Ale to neznamená, že jako partnerka nesplňuje jeho kritéria, která splňovat má. Spousta žen se svěřuje přítelkyním s informacemi, které by neřekla partnerovi. Muži tak sdílní nebývají. Možná mu na ní imponuje to, že je tišší, je klidná a jedná s rozvahou. Neříká mu „vole”, netříská ho do ramene, když ji škádlí a nekouří s ním tabák smíchaný s marihuanou.”

„-A nenechá si hyzdit tělo kérkama jak trestanec.” poznamenal Marek.

Tamara jen zavrtěla hlavou.

„Zlato, opravdu bys s ním chtěla chodit? Protože vztah není jen to romanticky krásné, co prožíváš uvnitř. Je to řada kompromisů, které musíte společně činit. Máš spoustu učení a ještě budeš mít. Opravdu chceš ukrájet ze svého volného času, abys byla s ním? A každý měsíc se strachovala, jestli nejsi těhotná? No nevyvracej oči, já ti nechci zprotivit lásku. Člověk musí mít nějakou spřízněnou duši. A Dan je skvělý kluk. Jen ti říkám, že to není vždycky, jak si člověk vysní, ten druhý není vždy ideál. Partneři, kteří si rozumí, tyto věci řeší automaticky, jak vztah plyne a společně ho budují. Spousta žen otěhotní i přes antikoncepci a záleží i na partnerovi, jak se k tomu postaví. V jeho věku by to byl problém, ale ne tak dramatický jako v tvém. Dnes a denně vídám dívky tvého věku, které panikaří, když nedostanou menstruaci v den, kdy mají. A co pohlavní choroby a promiskuita? Důvěra a vzájemná věrnost partnerů? Opravdu jsi připravená na takové věci? Daniel zřejmě ano, když se vrhl do vztahu a vrhl se do něj s vyzrálou dívkou.”

„Skvělý, rovnou můžete říct, že jsem malý děcko a vona ta dospělá! Ale jak můžete vědět, že bych to nezvládla?! Jiný holky mýho věku už maj kolikátýho kluka!” „-Neříkám, že bys to nezvládla, nepochybuju o tom, že ano! Jen se ptám, jestli to vážně chceš a jestli ti za to Daniel vážně stojí. První kluk bude jenom jeden.” „Nah, copak chci na něj skočit?!” rozhodila rukama. „Chci s ním kecat vo tom, co nás baví a chci s ním chodit za ruce. A chci ho vobejmout, když to potřebuje. A myslím si, že to chce i von. Jen je mu to blbý vůči ní. Proto tu nespal. Ležel by v mý posteli, drželi bychom se za ruce, a když by ho trápily zlý sny, vobjala bych ho a usnul by mi v náručí jako už stokrát před tím. Ale jí by se to nelíbilo. A mně se zas nelíbí, že s ní se producíruje po škole buhví jak zamilovaně. Kdyby ji vopravdu miloval a splňovala by kritéria, vo kterých tu mluvíte, nechodil by přece za mnou, aby se vodil za ruce, ne? S ní může mít všecko. Podle mně se s ní dal dohromady jenom proto, že ho do toho natlačily vokolnosti. Netvrdím, že ji neměl a nemá rád, ale uspěchal to. Protože se bojí jít do něčeho novýho a neznámýho.”

Marek provinile pohlédl přes její hlavu k Alexandře. Ta ho pozorovala déle. Dceřina slova jako by vystihovala to, co sám cítil. Sice tu byl s Alexandrou, před chvílí ji objímal a odpoledne líbal. Ale pořád je zadaný. Pořád je tu Karina, kterou požádal o ruku. Prsten mu sice vrátila, ale neznamená to, že si ho jednoho dne nebude chtít nasadit. Možná až se vybouří, až se bude chtít usadit, až se blíže poznají…a Tamara potřebuje ženskou ruku. To, o čem se tu bavila s Alexandrou, by s ní sám nikdy nerozebíral a ani by ho to nenapadlo. Možná by ji upozornil na to s nechtěným těhotenstvím, jak už ji poučoval, když začala dospívat. Ale spíš ji vyděsil stylem, jakým to podal. Proto by se mu tolik neotevřela. Ale z jejich rozhovoru pochopil, že není jejich první tohoto druhu.

„Pravděpodobně má rád vás obě a každá mu dává něco, co ta druhá ne. U té první to je jistota. U té druhé vše ostatní, co si kdy přál, jen se mu zdá toto štěstí vrtkavé kvůli strachu z neznámého, možná i zakázaného.”

„-Nebo je prostě fajn mít dvě holky.” hukl Marek. „Co si budem vykládat, je to vosmnáctiletej kluk a dvě kočky naráz mu zvyšují kredit ve vrstevnické skupině.” „Jo…” shlédla Tamara. „I tak se to dá chápat.” a sklesle se zvedla.

„Dík za pokec, slečno Karmazínová, ale už zalehnu, bylo toho dneska moc.” „I já děkuju a děkuju, že jste mě tu nechali. Jen… Nemám tě vyprovodit?” Chtěla pokračovat v rozhovoru bez zaujatého otce. „Ne, to je dobrý, na přikrývku vod mámy jsem už velká.” a odporoučela se do pokoje.

Alexandra jen vrtěla hlavou a vyčítavě zírala na Marka.  „Co je? Musela znát pohled mužskýho!” „A pak se divíš, že si nerozumíte.” „Nezlob se na mě, ale přes všechny kvality, co ten kluk má, pořád je to mladej hejsek, kterej poznává a zkouší, že to nemá jen na močení. A upřímně, ze všech hodnotných úvah, které jste tu vedly, mu hlavou neprobleskla ani jedna. Praštil do toho s hezkou kočkou, protože už bylo sakra na čase. A Tamara je mladý maso, co si budeme vykládat, je hezká a kluci se po ní otáčejí. Jsem její otec, ale jsem i chlap, Tamara je prostě pěkná a ještě bude pěkná. A Dan to dobře ví. Dvě jsou lepší než jedna.” „Takhle možná uvažuješ ty a jeho spolužáci. Ale Dan ne, za tím je ještě něco víc.” „Vy ženský vždycky hledáte něco víc, ale nic víc v tom není! U chlapů, kteří se nechtějí vázat a zvlášť u těhle mladejch, rozhoduje fyzická přitažlivost.” „Aha, takže uznáváš, že vy chlapi jste měcí mozci a ke štěstí vám stačí velký prsa a malej zadek. Konečně jsi přiznal něco pravdivého.”

„-Ježíši, musíš do mě pořád rejt?!” „-Teď se vztekáš jako Tamara…” „Ano, vztekám se! Protože ty nejsi o nic lepší! Nejradši bys měla chlapa, kterej ti nebude v ničem odporovat!” rozhazoval rukama rudý v obličeji. „Ano, slečno Karmazínová! Nesnesete, když má mužskej svůj názor a nedej bože, aby byl správnej! Chcete jen…” Umlčel ho vášnivý polibek.

Sevřel ji v náruči, přitiskl pevně na rameno a hbitě bloudil v jejích horkých ústech. Nedal jí prostor se nadechnout, co kdyby měla další uštěpačné poznámky? A vše, čím ho dopálila, proměnil ve vášeň. Hladil její záda v pevném sevření, dávno si ji přesunul na klín. Možná v řečnění má převahu ona, ale v činech je pánem on, to mu potvrdilo její rozechvělé tělo. Rozplývala se pod doteky jeho velkých rukou a v sevření svalnatých paží. Na předloktích pulsovaly vystouplé žíly a jeho hrudník rezonoval rozbušeným srdcem. Seděla na jeho klíně a oči se jí jen klížily, když přes tenkou látku tepláků cítila celou délku a nadprůměrnou šířku jeho údu. Tento zbytnělý nástroj vášně byl připraven dovézt ji za hranice dávno zapomenuté blaženosti. Byla napojena všemi smysly, oddala by se mu i tělem. Ale do hlavy se jí vkrádalo vnuknutí, že je pořád ta druhá.

Vysmekla se jeho rtům a pohladila ho po tváři zhrublé rostoucími vousy. „I když jsi báječný, pořád patříš té druhé. Po tomhle víkendu budeš mít mnohé k přemýšlení.” „Nevěříš mi?” vjel jí prsty do vlasů a zklamanýma očima se vpíjel do jejích. „Věřím, ale jak jsi říkal, jsi jen muž a u mužů rozhoduje fyzická přitažlivost. Možná si to ještě rozmyslíš.” „Špatně jsi poslouchala. Řekl jsem: chlapi, kteří se nechtějí vázat. A já se chci zavázat, teď už vím, že ano.” Stiskl jí vlasy na zátylku a zapřel se do ní očima. „Jistě, proto jsi ji požádal o ruku.” „Budeš mi neustále předhazovat mé poklesky, nebo si otevřeme víno a strávíme večer, jak se u zamilovaných sluší?” „Neřekla js…” ale zbytek věty odnesl rozumu zbavující polibek. Už ji zase svíral v mohutných prackách a cloumal s jejím tělíčkem i její touhou. Chvěla se vzrušením i rozpaky, příliš dlouho nebyla o samotě s mužem, a s mužem tak silným, živelným a vášnivým snad nikdy.

On však její obavy vycítil a chtivé rty přešly v oddaný polibek na čelo. „Ale ani tak nic nebude, proto zajdu pro to víno.” Alexandra se uchechtla a uvolnila mu cestu. Přikryla se dekou až po krk a zamilovanýma  očima sledovala každý pohyb dokonalé souhry jeho svalů.

 

Ráno vstala dříve, aby uklidila pohovku. Zasněně skládala přikrývku, když vzpomínala, jak se pod ní líbali až do brzkých hodin. Pod kůží zad a boků cítila doteky jeho širokých palců. A když si vzpomněla, jak ji zalehl spolu s tmou, začervenala se. Jeho mužná vůně čpěla z polštářů, které přerovnávala a usmívala se na ně.

Pak jí přepadl ustaraný stín skutečnosti. Říkala si, že by měla přestat snít a probudit se. Myšlenka, že by tyhle něžnosti mohla prožívat denně, byla velmi lákavá, avšak zrádná. Hlásek v nejzazším koutě hlavy, pěstěný roky samoty, ji nutil pochybovat.

Domu vládl klid. Vše bylo napovrch uklizené, uspořádané, mezi několika zastaralými dekoracemi by našla i rostliny. Některé však uvadaly, nebo se krčily ve stínu, potřebovaly by více světla. Celý pokoj by potřeboval více světla. Nábytek tu byl zachovalý, ale starý, zřejmě původní.

Police kuchyňské linky a spodní skříňky s hrnci postrádaly systém. V lednici našla jen nejnutnější potraviny, chladnička samotná by potřebovala důkladněji umýt. A když chtěla vytáhnout maso z mrazáku, musela zalomcovat se zledovatělou zásuvkou. Vyňala balíček masa a silou se pokoušela zásuvku zavřít, čemuž bránil přebytečný led. Povzdechla si.

Velká kořenka, kterou objevila ve spíži, ukrývala jen pytlík s bazalkou a kari. Za to dóza byla plná zbytky kde jakého koření, které jí za celou existenci prošlo. V zákoutí pracovní desky zely drobky pečiva. Záhyby sporáku byly polité omáčkami, vařiče a digestoř poprskané olejem. Domácnost zkrátka postrádala pevnou ženskou ruku. Tamara se snažila ji vést, ale čas jí stačil jen na to nejzákladnější. Uvařit, umýt nádobí, ledabyle otřít povrch pracovní desky a věnovat se svým věcem. Nemohl jí to nikdo vyčítat, nikdo ji k pořádku nevedl, neměl kdo ji vézt. Nemohl jí nikdo vyčítat, že postrádala motivaci drhnout vše do běla, když na prvním místě muselo být studium.

Alexandra prohledávala horní kastlíky, kde neuspořádaně stály hrnky s talíři, v jiné polici talíře s pánvičkou. Kde bylo místo, tam to bez přemýšlení šupnuli. Mezi pečivem se válely tatranky, na jiném místě ve spíži ležely jiné tatranky a oplatky hned vedle cukru a mouk. Nic nemělo pevný řád, jen chaos.

To samé v koupelně, kterou navštívila ráno. Byla čistá, toaleta voňavá, ale police se prohýbaly pod sprchovými gely, šampóny – lahve plné, poloprázdné a za nimi splasklé prázdné, které nikdo nevyhodil. Mezi nimi ležel hřeben s chomáčky vlasů, na umyvadle zapomenuté odličovací tamponky. Okolo toalety se válely otevřené balíky s dámskými intimkami, pyramida toaletního papíru a čisticí prostředky, lahve do foroty nakoupené v akci.

Alexandra všem k snídani nasmažila palačinky s marmeládou a rozvařila hovězí vývar a svíčkovou. Když se suroviny vařily, vyskládala spíž a vytřela drobky pečiva a oplatek, zrnka rozsypané mouky, cukru a kávy. Skříňku s hrnci též vytřela a uspořádala nádobí tak, že ušetřila třetinu místa. To samé v polici s talíři – plytké k plytkým, hluboké k hlubokým.

Když umývala nádobí, chtivé ruce jí vklouzly pod tričko a medvědím stiskem ji přivinuly k bodrému tělu. Rozehřátý ze sprchy, do hladka oholen, z vlasů mu kapala voda. Otočil ji, přitiskl k levému rameni a vášnivě políbil. Uchopila ho za krk a za bubnování jeho srdce vychutnávala sladkost jeho polibků.

„Chtěl jsem tě ještě políbit, než se Tamara vzbudí.” „To je dobře, rovnou tě zaměstnám.” políbila ho na rty. „Ale nejdřív se najez, doufám, že máte rádi palačinky s marmeládou.” a dala se do mazání placky. „No…palačinky jo, ale s nutellou.” „Tak dneska jsou s marmeládou.” „Díky, ale my raději…” „-Miláčku! Nutella není, je tu jen jahodová marmeláda. Z prstu si ju fakt nevycucám.” uzavřela spolu s plackou, kterou pocukrovala. „V lednici je šlehačka.” „Myslíš tu s plesnivým pístem?!” Zasmušile si ji změřil. Po romantickém večeru si představoval mnohem vstřícnější ráno. Usadil se ke stolu a mlčky začal snídat.

„Doufám, že nevadí, že jsou z polohrubé mouky, hladkou jsem vyhodila. Byly v ní moli.” „Proteiny.” zabrblal. „Kdybys viděla, co jsem jed v horách v Afghánistánu, mol by ti připadal jako delikatesa.” huhlal s plnou pusou. Alexandra si zhluboka vydechla, ale pak ho s chlácholivým úsměvem pohladila ve vlasech: „Ale miláčku, dávno už nejsi v horách. I když této kuchyni vládne válečný stav.”

„Co tím chceš říct?!” „Že vám tu všechno odpadne od ruky jako Němci do krytu! -Ale  já vám to nevyčítám!” zarazila ho, když se nadechoval. „Ty jsi celý den v práci a Tamara má školu, perfektně stíhá to důležité, ale na maličkosti zkrátka není čas. Chápu to!” „Nechápu, co zas máš, je tu pořádek. A já pomáhám, abys věděla! Třeba v úterý jsem vynesl koš a naleštil si boty.” „Ještě aby ne, když jsou to TVOJE boty.” On se škaredě díval. Mlčky dožvýkal poslední sousta, která mu pod palbou nepřítele vůbec nešla přes hrdlo.

Ale nádobí po sobě umyl. Ona míchala s omáčkou a ochutnávala. Rozhodla se přidat špetku hořčice.

„A co bobkový list? Máma dávala bobkový list.” „S tím se peče maso. Ale žádný bobkový list jsem nenašla.” „Jak to, že ne?” Silou otevřel jednu z nejhornějších polic, přičemž na něj spadlo několik prázdných dóz, svačinových krabiček a nutella ve sklenici, která se pádem z dvoumetrové výšky roztříštila o dlažbu. Čokoládové máslo se rozprsklo po podlaze.

„Jé, hele! Vidíš, že máme nutellu! Podej mi nůž.” „No snad nemáš v plánu to jíst?!” „Však jsi umejvala zem!” Vzal jednu z krabiček a víčkem do ní nahrnul čokoládu.

„Proboha, ne, ne, ne!” vzala mu to. „Všechno je špatně! Takhle to nefunguje! Talíře patří k talířům, pečivo do chlebníku, pánvičky dolů k hrncům, scvrklé mrkve, odlupky po cibuli, drobky a obaly od oplatek patří do koše! Použité odličovací tampony patří do koše! A do koše patří pytel! Toaleťáky a vložky schovejte do nějaké skříňky! Chápu, že tu žijete sami, ale to neznamená, že tu musíte žít jako v kasárnách! Bože, nechci ani vidět tvoji nebo její ložnici!” „V ložnici je pořádek, ve skříních je prádlo poskládané do komínku, i Tamaru jsem to naučil.” „To je chvályhodné, ale vsadím se, že když ze šuplíku taháš trenýrky, taháš je škvírou spolu s dalšími dvěma a bez urovnání šuplík zavřeš!” „-Sakra, nebudeš mi přikazovat, jak mám zavírat šuplíky se spodním prádlem!” rozhodil rukama vztekle. Stáli naproti sobě s nevraživými pohledy v ohnisku tornáda a okolo šlehaly blesky. „Nejde jen o prádlo, blechy vás tu sežerou! V tom horším případě se tu Tamara udře! Celému domu vládne chaos, je potřeba spravit spoustu věcí, a to jsem nebyla v zahradě! Jen co jsem viděla z okna, by stromy potřebovaly prořezat.” „-K tomu se přihlásil Daniel, i půdu nám měl zrekonstruovat.” „Proboha, Marku!” rozhodila rukama a opřela se o linku zády k němu, aby upustila páru. „Zlato, nemůžeš po cizím klukovi žádat, aby se ti staral o dům.” „Udělám to s ním, on mi sežene materiál, samo sebou mu zaplatím.” Alexandra se opřela zády a zavrtěla hlavou. „To je taky špatně?” pohlédl zjihlýma očima a něžně ji uchopit za prsty pravé ruky. „Ne…” vrátila mu pohlazení.

„Poslyš, co tě to napadlo koupit rozpadající se dům s obrovskou zahradou a sadem? Je tu sedm pokojů pro dva lidi.” „-A půda, z té by byla nádherná ložnice, kdyby se spravila.” Pak se opřel vedle ní a zahleděl se na špinavé kachličky. Viděl však čokoládu očí jeho vyvolené.

„S Tamarou – s mojí Tamarou jsme vždycky snili o velkém domě se zahradou. Spali bychom v podkroví obloženým dřevem a dole by měly děti patro pro sebe. Ona by si zahradničila nebo venku psala články. Nebo knížku. Vždycky chtěla napsat knížku, ale…nestihla to.” pousmál se bolestně. „Jednou to tu spravím, i tu půdu. Jen ne teď, teď na to nemám čas. Ale jednou v práci uberu plyn a vrhnu se na to.” „Pak se modli, aby vám to tu nespadlo na hlavu, než se tak stane.” Založil ruce jako nedobytné hradby. „Proč sis nepronajal byt? Třípokojový s kuchyňským koutem by vám stačil.” „Jednou to bude Tamary, až založí rodinu.” „A ty si myslíš, že dnešní mladé generace budou chtít dřít na baráku a zahradě?! Proboha, vždyť chce jít studovat do Brna! Možná tam i zůstane – ne, ať tam zůstane! Co by dělala tady?” „Ivančice jsou sice malé město, ale je tu vše, může tu dělat cokoli.” „Tos teď nemyslel vážně, že ne? Nebo chceš, aby tvá dcera prodávala v samoobsluze nebo roznášela pivo?” „Máš dvě vysoké školy a máš tu skvělé místo. Děláš to, co jsi chtěla. Taky jsi mohla odejít do většího města. Já se mám na oddělení taky dobře. Až vystuduje, může jít ke mně.” „To ale není fér, Marku. Nemůžeš jí nalajnovat život jen proto, že nemáš svůj vlastní. Nemůžeš na ní lpět.” „Proč ne?! Je to moje dcera! Jediná, kdo mi v životě zbyl!” „Ano, ale není tvoje žena! Tu si musíš vybrat sám! Nemyslím povrchní známost, která se tu jen vyspí. Mám na mysli paní domu, která tomuhle domu vdechne duši! Která tobě vdechne duši a ty budeš mít motivaci ubrat plyn v práci a vybuduješ pro ni tu dřevem obloženou ložnici.”

Její vlídné oči pohlcovaly ty jeho. Vyplavovaly z nich zarputilost, až se do nich vlévala lítost. To, o čem mluvila, přece dávno chtěl. Představoval si to. Proto se sem nastěhoval, s Karinou chodil rok, pragmaticky naplánoval, že tu vybudují domov. Ale Karina o to nestála. Bylo jí jedno, že má nahnilé mrkve v lednici. Vlastně ji nikdy neotevřela. Jen se nechala obsluhovat. Rozhlédl se kolem, kuchyňská linka byla čistá a uspořádaná a z hrnců na sporáku báječně vonělo jídlo. A jeho dcera si mohla pospat, nemusela trávit nedělní dopoledne u plotny.

Promnul si oči, najednou nechápal, co se s jeho životem děje. Ještě nedávno se upíjel whisky k spánku, aby přestal truchlit nad ztrátou životní partnerky. Před několika dny se zasnoubil, přičemž vzápětí jeho snoubenka závazek zrušila. A teď tu stojí úplně jiná žena, dáma všech kvalit, ochotna nabídnout mu vše, co ztratil a velmi půvabná k tomu. A nahoře je  jeho dcera prožívající jeden šok za druhým kvůli jeho neschopnosti uspořádat si život. Chaos, který vládl v domě, byl pouze odrazem jeho vnitřního života, který postrádal řád a hlavně smysl. Ten viděl ve svojí dceři a ulpěl na ní tak silně, že o ni měl strach, strach že ji ztratí, že nebude v jejím životě ten první. Vlastně už několik měsíců cítil, že není, a to ho dohánělo k šílenství.

„Marku, víš vůbec, co chce Tamara jednou dělat?” „Copak patnáctileté dítě ví, co chce v budoucnu dělat?” „Tamara ano, chce být spisovatelkou.” „Ježíši, psát může, až něčím bude! Tamara půjde na vysokou!” „Ano, to půjde. Na filozofickou fakultu.” „Předpokládám, že na nějaký nenáročný obor hloubající nad smyslem života, kde získá titul za nic a skončí na úřadu práce!” „Opravdu své dceři tak málo věříš?!” založila ruce. „Soudě z výsledků z matematiky a celkového přístupu k nim mě nepřesvědčila, že bere svoji budoucnost vážně. Chce-li na vysokou do Brna, musí projít i testy z matematiky a logiky, tak to je. Tobě to říkat nemusím, máš větší přehled než já.” „Tamara to zvládne, Dody jí pomůže.” „Houby, začne randit s blondýnou a Tamařiny známky mu budou jedno.”

Popadl houbičku a dal se do stírání čokolády z kachliček. Alexandra vzala namočený hadřík a pomohla mu.

„Když vy dva jste stejní – nenecháte si pomoct ani poradit. Vlci samotáři. Ale už být sami nemusíte.” „Copak ty jsi jiná? Tvůj názor je správný názor a jediný  přípustný. Vsadím se, že kdybych vešel k tobě domů, najdu nakřivo vyvrtané police, namlácené hřebíky do popraskané zdi nebo kapající kohoutky. Když ti přestanou svítit žárovky, voláš souseda, až nesvítí skoro všechny.” „-Tak to pozor, žárovku si umím vyměnit sama! Ale obrazy nevěším. Jednou jsem zkoušela zatlouct hřebík a ten večer jsem strávila na pohotovosti. Málem jsem si kladivem rozdrtila palec.”

Marek se zasmál a posadil se k lince, houbičku hodil za sebe do dřezu. Alexandra tam odložila hadřík též a usedla vedle něj: „Když jsem se nastěhovala, koupila jsem si nádherný lustr, měděná konstrukce rozvětvená na dvě světla v průhledných půlkruhových skleněných mísách, kde se mísila písková žluť s béžovou a kávou mocca. Přišel mi ho instalovat kolega, co v té době učil fyziku. Několik měsíců mi nadbíhal, tak jsem ho pozvala na kávu a využila jeho schopností. Hodinu se s tím drbal, různě kombinoval dráty, ale lustr svítil jen velmi spoře. Když už si nevěděl rady, zadíval se na prostřední tyčinku konstrukce a povídá: „K čemu je tenhle spínač?” Otočil jím a pokoj byl ozářen čirým světlem lustru.” A Marek vyprskl smíchy. Dokonce jí i zatleskal. „Hádám, že to byla vaše poslední schůzka.” „Už mi nezavolal a ve škole se mi vyhýbal obloukem.” a on se znovu zasmál. „Nakonec odešel ze školy.” „Nedivím se, jestli takto randil s celým učitelským sborem…”

„Hej!” šťouchla ho do ramene. „Abys věděl, všechny kolegyně jsou dávno vdané.” „To abys s tím něco udělala.” „Já?” „Měla by sis najít někoho, kdo ti namlátí hřebíky do zdi a pověsí ty obrazy.” Alexandra se nadechla a přes nafouklé tváře upustila vzduch. „Najednou ti není po chuti, když ti někdo organizuje soukromí, viď?” „Nechtěla jsem ti…” „-No tak, Alex!” „Ale jen pro to, že tě mám ráda a že mám ráda Tamaru!” „A protože ti to tu není košer a chceš si to zorganizovat podle svého. Protože po tvém musí být vždycky, to víme oba.” „Možná trochu. Ale ty zase přiznej, že ve své podstatě pravdu mám a tobě by se líbilo, kdyby to tu konečně někdo dal do pořádku.” „No to sakra!” kvitoval. „Ale to by bylo k ničemu, kdyby to někdo udělal za mě, nemyslíš?” Vydechla. Musela přiznat, že měl pravdu. Změna byla pouze na něm samotném. Musel se změnit uvnitř, tu změnu musela akceptovat jeho mysl a trvale. Pak by mohl přetvářet vnější život a vztahy. Musel to dokázat sám.

Chytla ho za ruku a pousmála se. On si ji přivinul a políbil. „Děkuju.” šeptl. „Skutečně si vážím tvého zájmu o mě a Tamaru. A nad tvými radami budu přemýšlet. Jen u toho musím být sám se sebou.” „Já vím. A vím, že takové změny se nedějí tak, že ti někdo řekne chytrou větu a vše začne fungovat jak má. A neříkám, že nefungujete, fungujete skvěle. Jen byste mohli fungovat lépe a ty by ses nemusel tolik nadřít. Musíš být ze všeho unavený…” pohladila jeho tvář. „To jsem.” špitl a políbil jí dlaň. „Ale to nikoho nezajímá, musím jít dál. Musím vyřešit spoustu věcí, které před sebou hrnu.” „Kdybych mohla nějak pomoct…” „Pomáháš.” políbil ji. „Pomáháš…”

 

Když Tamara rozespale sešla do kuchyně, ručičky hodin téměř hlásaly poledne. Rozmrzele pozdravila otce sedícího za stolem a vyčetla mu, že ji nevzbudil.

„Co si dáš k snídani?” zeptala se Alexandra mile a vypnula vařiče. „A co máme?” „Palačinky.” „S nutellou?” „S marmeládou.” a Tamara nakrčila nos odporem.” „A k vobědu?” „Hovězí vývar a svíčkovou.” „Paráda, dám si voběd.” „Tak jo, rovnou se najíme všichni.”

„Počkejte, to jako myslíte vážně? Že ste vařila svíčkovou?!” „No samozřejmě. Podáš talíře, prosím?” Ale Tamara ji k jejímu překvapení objala: „Vy jste ta nejlepší učitelka! Nevím, jestli mi někdo za poslední tři roky uvařil. Vlastně v létě Dody, upekl nějaký maso. Ale děkuju!“ přimáčkla se k ní. „Měli jste mě vzbudit, uklohnila bych něco rychlýho, hele.” „Ale no tak, potřebovala ses vyspat.” Stiskla ji kolem ramen.

„Smím ochutnat?” koulela oči hladově a Alexandra jí nabídla z vařečky. „Mmm, tak ta je naprosto famózní!”

„-Tak neužírej, hele, a nalejvej! Čtyři knedlíky bych prosil.” Ženy si vyměnily výsměšné pohledy a společně prostřely stůl.

„Když už jsi zmínila Daniela,” začal Marek u polévky, „kdy přijde udělat ten vrch?” a Alexandra zavrtěla hlavou. Tamara lžící převalovala hovězí noky. „Já jen že to slíbil udělat na podzim, je podzim a nic.” „Co já vím, se ho zeptej.” procedila.

„-Kolik chceš knedlí, Tamaro?” „Asi jednu, díky.” seděla se svěšenými rameny. Když dostala plný talíř, nesměle se pustila do omáčky. Jako by při zmínce o Danielovi vyprchalo prvotní nadšení. „Dneska se s ním uvidím, potřebuju pomoct s úkolem do matiky. Tak se ho můžu zeptat.” „Nějak nenápadně.”

„-Hlavně nenápadně, náčelníku.” zopakovala Alexandra na protest. Stále byla názoru, že si má opravu domu zajistit sám a nelanařit mladého kluka. „Chutná vám ta svíčková?” „Je znamenitá.” hltal poslední knedlík. „Jsem si právě říkala, co uvařit, napadla mě ještě rajská a plněné papriky.”

„-Blééé!” „Ježíši Kriste, jen to ne!” ohrnovali nos. Alexandra opět vrtěla hlavou, ti dva byli jako přes kopírák.

„Tati, pamatuješ, jak babička vařila rajskou pokaždý, když měla blbou náladu?” „Jo, ale vytočená byla ještě víc, protože ani jeden z nás to nežral. Se vždycky vztekala, že nebude vařit pro srandu králíkům.” „Vlastně říkala, že nebude vařit do hajzlu.” „-Tamaro!” okřikl ji výchovně a Alexandra se zasmála, jak komicky u toho vypadal. Až se začervenal. „Ehm, nemusíš před hostem zobrazovat babičku v její autentické podobě.” „No co? Tys začal, tak aspoň mluv pravdu.”

„Celá babka Trojanová!” kývl na Alexandru, když ukázal na Tamaru. „Ale no tak, já bych řekla, že Tamara je celá ty.” „To teda není! Temperament zdědila po mojí matce, já jsem klidný tichý pokorný typ. Nemá ze mě ani gen.”

„Co kdybych udělala okurkový salát, dáte s…” „-Fuj!” „Ble, fujtaksl.” „Zlato, to mi nedělej, takhle kazit chuť k jídlu!” Alexandra odpověděla smíchem a pobaveně třásla hlavou.

Po obědě ji Tamara slušně vyštvala z kuchyně, úklid byl zcela na ní. Půvabnou blondýnku usadila v křesle a obsloužila kávou. Byla jí nesmírně vděčná za pomoc i za kouzla, která provedla v jejich kuchyni.

Když Alexandra oplachovala hrnky od kávy, všimla si, jak se mladá morduje se zaschlou mastnotou na sporáku. „Nechci rýpat, ale na takové hnusy je dobrý prostředek s tekutým pískem, prostředkem na nádobí to nemáš šanci umýt. A hladkou houbičkou už vůbec ne. Jen si odrovnáš nehty a záda.” „Hm…” „Do školy ti donesu to, co mám já, ušetří ti hromadu práce. Teď se na to vybodni, je to akorát ztráta času.” Tamara si povzdechla a vymáchala houbičku. Pod tekoucí vodou si všimla svých roztřepených nehtů s oloupaným lakem. Bezděčně si vybavila Soninu francouzskou manikúru s bohatým zdobením. „Asi máte pravdu.” kvitovala odevzdaně.

„To ještě nic není,” pronesl Marek do novin, zrovna četl v obýváku. „Za chvíli ti poleze do šatníku, jestli máš poskládaný spodní prádlo.” „Systém je důležitý!” ohnala se Alexandra.

Usedla na gauč vedle něj a zkoumavě si ho měřila. On ji píchl očima a noviny složil. „Copak, náčelníku, páteční novinky nezaujaly?” „Již jsem dočetl.” „Bodejď by ne, od rána neděláš nic jiného! Musíš je mít přečtené třikrát a pozpátku.” Marek přimhouřil oči a chvíli ji pozoroval. Se vztyčenou hlavou shlížel na její neproniknutelný obličej. Už se nedivil, proč je celé roky sama, každý normální chlap raději utekl, než aby od prvního dne poslouchal její komandování.

„A víš co? Ještě si vyluštím křížovku!” Z pod stolku vytáhl propisku, noviny na něj rozložil a dal se do řešení tajenky. Seděl na krajíčku pohovky, pobrukoval si a úkosem sledoval, jak se založenýma rukama poklepává nohou přes nohu a pění, že si jí vůbec nevšímá.

Za nějakou dobu se na ni veledůležitě podíval. Stále seděla jako pučmeloun. „Ty jsi učitelka češtiny?” provokoval s úsměvem. „Ano!” usmála se připravena vytasit drápy. „Pak víš, jak se nazývá nejslavnější Gogolova divadelní hra na pět.” „Marek.” Zasmušile spočítal okýnka: „Uprostřed je i.” „Pak je to Idiot.”

 

Tamara se vydala vstříc chladnému větru, který sebou přivála nepřízeň včerejší bouře. Zachumlaná v šálu a zimní bundě nechávala ošlehávat červené tváře a v duchu klela, proč nemohl Daniel přijít k nim a trval na setkání v hospodě.

Podnik, ve kterém pracovala Simona, zel prázdnotou a obsluhovala jen její kolegyně. Tamara se rozhlédla a v nejzazším boxu zahlédla vztyčené havraní vlasy zahalené v dýmu kouře.

„Sakra, zlato, proč jsi mě tahal do tak…” zarazila se, jako by se třískla do čela o dřevěný trám. Těsně vedle Daniela seděla Soňa a s jejím oslovením ”zlato” ji sjela nevraživým pohledem.

Daniel připravoval Soňu na kamarádku, která se nedávno přistěhovala, která je svéhlavá, ale velmi milá. Uvnitř explodovala, když před ni nastoupilo tohle protivné pískle, se kterým měla tu čest ve třídě, do které suverénně nakráčela, jako by veškerý Danielův volný čas měl patřit jen jí a jen ona znala všechna zapovězená zákoutí jeho mysli i srdce.

„Soni, znáš Tamaru?” „Ano, už jsem měla tu čest.” založila ruce a zapřela se do jejích očí pevných jako skála. „Nápodobně.” prskla ostřeji. „Co matika?” „Díky za optání, s Dodym na tom děláme.” a Soňa vytřeštila velké pomněnkové oči připravena se na ni vrhnout a rozsápat ji.

„-Soni, vědělas, že Tamara taky ráda čte?” snažil se jim najít společné téma. „Fakt?! A co? Adultky?” pohodila vlasy s nádechem výsměchu. Také bylo patrné, že by se Tamary nejradši zbavila. „Ne, čtu klasické romány, i zahraniční meziválečnou prózu.” „Takže povinnou četbu, vlastní čtenářské preference vyhraněné nemáš.” uzavřela a Tamara zalapala po dechu. „Mám ráda milostné romány a příběhy ze života, čtu i současné autory, třeba Nicholase Sparkse, ale ta klasika je prostě obsahově i jazykově bohatší!” „Vážně? A kolik jsi přečetla současných titulů, že můžeš usuzovat s takovou sebejistotou?!” „A co čteš ty?!” „Mystery fantasy a sci-fi.” „To si musíte s Dodym náramně rozumět!” „Takyže rozumíme!”

„-Tamara taky píše!” krotil jejich hádavé hlasy. Seděl mezi nimi jako zajíc mezi hladovými vlčicemi. „Má svůj blog, letos se účastní i školní literární soutěže.” „Opravdu? V jaké kategorii?” „Próza. Napsala jsem úvahu na deset stran.” „Proboha na jaké téma?” „Krize rodiny a úpadek systému.” trhla bradou vzhůru. Soňa zúžila oči. „Ty soutěžíš?” „Ano, v kategorii poezie. Když jsem byla v tvém věku, taky jsem psala jednoduché básničky.“

„-A psalas nádherné básničky, broučku.“ objal ji Daniel, aby z ní spadl stres. „Objednám vám něco k pití, co říkáte?“ „Nemusíš mě zvát, objednám si, až budu chtít.“

„-To mě jo.“ hukla Tamara. „Původně jsme se měli sejít venku a pak jít k nám, nemám s sebou prachy.“ „Dobře, takže třikrát kofolu.“ a odešel k baru.

Dámy zanechal sedět na lavici vedle sebe se značným rozestupem a založenýma rukama. Tamara si poklepávala nohou a očima bloudila po protější stěně s trofejemi z hodu šipkami.

Naopak Soňa na ni upřeně hleděla a neustoupila ani o mrknutí.

„Takže původně jste měli jít k vám?!“ „Jo, nechápu jeden úkol.“ „Máš to s sebou?“ „Jo. Ale vytahovat to nebudu. Vypiju kofolu a mizím. Nehodlám vám tu dělat křena.“ „Tak abys věděla, taky z tebe nejsu nadšená a nevěděla jsem, že přijdeš, řekl mi to před chvílí, než jsi došla. Prý seš jeho nejlepší kamarádka, mladší sestra. Asi by bylo moudrý spolu vycházet v dobrém.“ Pokud je u nich doma normální vosahávat prsa mladší sestry, tak asi jo. Pomyslela si Tamara uštěpačně. „Taky mi říkal, že jsi tu nová a že nemáš moc kámošů.“ „Mám furt někoho.“ „Opravdu? A koho? Třeba je znám.“ zavlála řasami. „Simonu, Roberta…“ „-Neptám se na Dodyho kámoše, ptám se na tvoje kámoše a kámošky!“ „Ty mám ve škole.“ „Fakt? A že tě pořád vidím sedět samotnou.“ „Nesnáším, když na mě někdo drmolí, když pracuju nebo píšu. Nepotřebuju mít vokolo sebe hejno hus jak někdo.“ Soňa si povzdechla, její skrytou narážku raději přešla.

„Úterý a čtvrtek je odpoledne v tělocvičně volejbal. Je tam celkem dobrá parta. Chápu, že ty puberťačky z vaší třídy nestojí za nic, taky bych si s něma neměla co říct. Stačí, co kolikrát předvádějí v jídelně nebo ve sprchách. Na volejbalu je sranda. Protáhneš tělo a poznáš super holky.“ Holky… Zašklebila se, jako by musela jíst oslizlé ropuchy. Volejbal s kvokajícíma bárbínama, co hodinu zaberou tím, že si zlomily nehet. „Promysli si to. Mít jednoho kamaráda musí být strašně smutné!“ Než jsi mi ho vzala, bylo nám veselo. „Daniel má spoustu svých zájmů. Cvičí s novou kapelou a chodí na brigády. Sama mám co dělat, abych ho o víkendu odchytla. Nemůžeš být na něm závislá. Navíc s klukem si nepopovídáš jako s kámoškou, vždyť kluci vůbec nemluví!“ S husama ne. Uchechtla se sama pro sebe. „Asi máš pravdu.“ řekla nakonec.

Daniel před ně postavil točené kofoly a sedl si mezi ně. „O čem tak horlivě diskutujete?“ „Zrovna jsem Tamaře povídala o volejbalu, jak chodíme s holkama…“ „Jo! To je super nápad.“

„Si tam jdi sám, hele. Nesportuju. Včerejší kolo mě málem zabilo.“ zabručela.

„Jezdíváš na kole?“ „Občas, když tátovi rupne v bedně.“ „Bylas s vašima?“ Tamara se nadechla, ale Daniel jí dal znamení očima, ať se o něm nezmiňuje. „Jo, s našima.“ odbyla ji. Vysvětlovat jí rodinné vztahy se jí nechtělo. Rovněž doufala, že už s ní nebude muset nikdy trávit odpoledne. Proto rychle upíjela kofolu, aby mohla co nejdříve odejít.

„Taky jezdíme s našima na kolech. A hlavně lyžovat, do Alp a tak. Ty lyžuješ?“ „Říkám, že nesportuju, nesnáším to. Maximálně si vyjedu na bruslích a sama.“ „Taky mě to moc s našima nebaví. Ale letos přemlouvám tátu, aby mě pustil s partou na silvestra. Už loni byli v Beskydech. Vypadá to, že bych mohla jet taky. Ale tebe asi nepustí, že?“ „Proč jako?!“ štěkla dotčeně, ale Soňa to uhodla. „No, já nevím… Mě teda v patnácti naši nikde nepouštěli.“ „To mně furt někam pouštěj! Třeba vo prázdninách na zábavu.“ A Daniel znovu potřásl hlavou, ať mlčí. Povzdechla si, nechápala, proč sem Soňu vlastně tahal, když se před ní nemůžou bavit o svých zážitcích a tématech, která běžně rozebírají, hádají se a usmiřují vřelou náručí. Ale dnes si mohla o teplu jeho náruče nechat zdát.

„To máš fajn. Já musím lhát, že spím u kamarádky, abych někam vyrazila. I do divadla se mnou chodí máma a táta si pro nás vždycky přijede. Je to docela trapný, když dou holky s klukama do hospody a já spěchám domů. Ale to určitě taky znáš.“ „Dřív jsme chodívaly do divadla s mámou a babčou. A táta pro nás taky přijel. Ale jinčí holky a kluci mě nezajímali.“ Soňa se zamračila.

„Poslyš a jací kluci se ti vůbec líbí?“ Tamara se zasmušila víc, do toho jí nic nebylo. „Jaký je tvůj typ?“ „To jako musím mít nějaký typ?“ „Tak třeba oči, barva vlasů, tělo… já úplně ulítávám na takových, jako je Matt Shadows z Avenged Sevenfold! Jak je svalnatý!“ a Tamara s pohledem na Daniela vyprskla smíchy. „Svalnatý…celý Dody!“ posmívala se. On se výstražně zapřel do jejích očí a pohoršeně vrtěl hlavou. Ale i Soňa se zamračila a přivinula se k němu.

„Kdo se ti teda líbí?“ „Kdo se mi líbí?“ Nafoukla tváře a splaskla. „Tak třeba Richard.“ „Kterej Richard?“ „No, kterej asi, Kilián.“ Soňa na ni chvíli zírala. Podívala se na Daniela, který se smutnýma očima pokrčil rameny. Pochopila, že to myslí vážně a vybuchla smíchy. Smála se asi minutu pištivým smíchem, což Tamaře navozovalo chuť omlátit jí hlavu o stůl. „To jako ten Robertův brácha?“ „Jo, Robertův brácha.“ „Dyť je mu snad třicet!“ „Bude mu pětadvacet.“ A Soňa se znovu zasmála její dětské naivitě.

„A co jako?!“ začala zuřit. „Co jako? Je skoro o deset let starší, to jako!“ posmívala se. „A to vadí? Zeptala ses mě, kdo se mi líbí, odpověděla jsem ti. Richard Kilián.“ „Ale zlato… Vždyť ten se nebaví s náma, natož s…“ a s úšklebkem ji shlédla jako by měla dudlík a plenku. „Se mnou se baví.“ „Opravdu? A kdy? Ne, vážně mě to zajímá, protože co vím, tak chodí do zahulenýho baru s řízkama, kterým je tak čtyřicet, obrovští chlapi ze servisu. Pátky večer hrávají kulečník a šipky. Kámoška ze třídy to říkala, jednou totiž byla v tom doupěti, nechtěli ji tam pustit. Musela škemrat u vyhazovače, ale ten jí fixou načmáral křížek na ruku, že jí nesmí nalejt. Nebylo jí osmnáct. Prý se tam scházeli příšerný individua, staří chlapi. Zábava se rozjížděla tak v jednu a představ si,“ naklonila se k ní tiše, „prý tam byl i striptýz!“ To smíchy zachraptěla Tamara: „Jasně – zahulenej pajzl, kulec, děvky a Richard, úplně ho tam vidím.“

„Včil sem ti řikal, že co Veruna odjela do Itálie, pár věcí se změnilo.“ namítl Dody.

„Ale tebe to nemusí trápit,“ pohlédla Soňa konejšivýma očima, „Richard je úplně v jiným světě.“ „Nechápu.“ „Neuraž se, seš fakt milá, ale… je ti patnáct. A on je o devět let starší.“ „Můj táta je o šest let od maminky a fungovalo jim to skvěle.“ „Fungovalo? Ale asi moc skvěle ne, když už spolu nejsou.“ vrátila jí ostře.

Tamara již neměla, co namítat. S potlačenými slzami si vydechla a vstala. Otočila se jen k Danielovi: „Zejtra ti donesu dvacku za tu kofolu. Hezký vodpoledne.“ a svižným krokem vyběhla.

Dody ji zastihl za vchodovými dveřmi. Tam cloumal vítr se vším, co mu přišlo do cesty a vláčel s sebou směs kapek a sněhových vloček.

„Sakra, zastav se!“ „Dej mi pokoj! Vrať se za tou svojí blondýnou a mě nech na pokoji!“ „Neví o tom, co se stalo tvý mámě! Nebylo by ode mě fér vysypat jí tvou rodinnou story, když se neznáte, nemyslíš?!“ „Tak proč jsi ji sem vodil? Nebo spíš, proč mně jsi psal, když tu máte rande.“ hledala odpovědi zjihlýma očima. „Soňa je moja holka a ty seš moja skoro švica. Chcel sem, abyste se poznaly. Včil jsem ti měl povědět, ale nepřišla bys.“ „Tak tos uhád!“

„Tamaro!“ uchopil ji za paži. „Fakt mi záleží na tom, abyste spolu vycházely. Navíc tobě by holčičí kámoška prospěla!“ „To jako tadlencta husa nebo její husí kámošky?! Ne, díky.“ „Tak běž na ten volejbal! Taky její holky nemusim, možeš si s něma zasportovat. Já třeba hrával fotbal a půlku manšaftu sem neznal. Ale chodil sem tam pro ten sport.“ „Nesnášíš fotbal.“ založila ruce. „Protože mi ho Andrej zprotivil. Ale to je uplně jiná story. Prostě bys měla chodit vic mezi lidi.“ „Vo charitu nestojím. Pokud se se mnou nechceš scházet, nescházej. Já tě nepotřebuju. Ty dva měsíce bez tebe mi bylo dobře!“

„Proč seš tak příšerně arogantní?! Lidi za tebó nebudó chodit a prosit se tě o přízeň.“ „Lidi mě nezajímaj a nikdy nezajímali! Všechno, vo čem se chci bavit a co mě zajímá, se bavím s tebou. Když chci tlachat vo borcích, zajdu k Sose, když se chci bavit vo škole a vo umění, zajdu za Alexandrou. Nemám potřebu rozebírat, jestli nosím puntíkovanou podprsenku místo krajkové nebo tanga místo kalhotek. Děláš, jako by ses ty vyžíval ve společnosti velký party, svěřoval se a já nevím co. Nemluvíš a straníš se lidí. Nikdo tě pořádně nezná, nikdy nekecáš jen tak. Proto nechápu, proč to chceš po mně, když to sám nesnášíš.“

„Chcel sem, aby tě vzali mezi sebe. Aby věděli, jak já, že seš super holka a ne namyšlená fiflena z Prahy, která všecky od sebe odhání. A abys včil věděla, že všecky holky nésó husy a kořeni takoví kokoti, jak si o všech tady myslíš.“ Tamara shlédla a zastyděla se. Všechny je hodila do jednoho pytle, všechny předem odsoudila, aniž by komukoli ze třídy či školy dala šanci. „Najdou se tu blbečci jako Vala od vás nebo coury jako Gábina. Ale taky hodný holky jako Simona nebo Soňa. Soňa je fakt milá holka, ona si šanci zaslouží.“ Tamara se smutně pousmála, s jakou něhou o ní mluvil. Dívala-li by se na něj déle, rozplakala by se lítostí.

„Dlužím ti omluvu, fakt jsem ti to měl řict.“ „To už je jedno…tak zítra.“ „Počkej a co ten volejbal? Možu tam jít s tebó.“ Tamara potřásla hlavou. Daniel vůbec nechápal, co prožívá. Kdyby mohla na otázku, kdo se jí líbí, odpovědět po pravdě, rozmluvila by se o něm a nezastavila se, dokud by nepochválila každý jeho vlas, jeho tvrdší rysy v dětském obličeji, jeho legrační orlí nos, který kontrastoval s jemnými rtíky. Jeho štíhlé břicho a široká ramena. Jeho náruč, jeho klidně bijící srdce, které bývalo ukolébavkou jejím slzám. Jeho vlídný hlas, ve kterém vždy našla útěchu, jeho něžná gesta i vtipy, kterým se dokázala smát i pět minut. A hlavně jeho sílu smát se s ní. Sílu vracet se domů, sílu žít. Že Richardovi věkově ani mentálně nestačila, věděla i bez Soniných narážek. Zkrátka ji napadl jako druhý kluk po Danielovi. Více o něm nepřemýšlela, jediný, kdo se rozpínal v její mysli, byl Daniel. A její potřeba pomoct mu, zachránit ho a dlouze obejmout.

Ale v jeho mysli se rozpínala Soňa a potřeba jejího ocenění v očích Tamary, kterou měl rád, ale jinak. Když byli včera na výletě, byl to rodinný výlet se vším všudy. Vůdčí táta a jeho plánování cesty, Alexandra jako pečující máma a oni dva jako velký bratr a hašteřivá sestra. Najednou to viděla jasně jako čiré sklo. Danielovi záleželo na jejím názoru na Soňu jako na názoru sestry na dívku, kterou přivedl domů.

Pyšně zvedla drobnou špičatou bradu: „Nepotřebuju baby sittera. Zvládnu to sama. Jen se mrknu do rozvrhu, jak mi to bude pasovat.“ Danielovy jemné rtíky se rozlily do jinošského úsměvu. Vděčnýma očima jí zrcadlil, že dělá správný krok. Zapojí se mezi ostatní, najde další přátele, skutečné přátele, se kterými bude jen zábava a nebude se o ně muset strachovat. A možná mezi nimi časem najde i lásku. Kluka, který nebude muset skrývat svoje city, nepotlačí je a nechá je kvést. Nebude zadaný a bude ji moct objímat a líbat do skonání světa, aniž by ohrozil její bezpečí.

 

Obývákem vládla tma, kterou rozbíjela mihotavá světla obrazů televize. Marek seděl rozložený na gauči a akční krvák byl spíše tichou kulisou pro jeho milostné textování s Alexandrou. Sotva se mu vysmekla z vášnivého sevření a zaklapla za sebou dveře, už už jí psal SMSku. Musel ji pustit brzy odpoledne, aby se nachystala na pondělní výuku a hlavně aby obhospodařila své kočky. V každé zprávě mu psala, že se loučí, ale když jí odpověděl, hned se chytla tématu a komentovala.

Musel se smát, když mu zavolala.

„Jen jsem ti chtěla dát vědět, že čtu tu tvoji knížku, kterou jsi mi dal.“

„Půjčil.“

Ale ona pokračovala, jako by nic neřekl: „Podtrhla jsem si nějaké pojmy, mám na tebe pár rozšiřujících otázek. Ale myslím si, že by se to dalo použít jako materiál pro projekt v mediální výchově. Co říkáš tomu, že bych ti domluvila přednášku?“

„Obávám se, že už jsi to za mě rozhodla.“

„Nebuď takový! Mluvíš jako uťápnutý podpantoflák, to ti nesedí. Líbíš se mi jako muž činu.“

„To bys mě musela pozvat k sobě, drahá.“

Alexandra se zamilovaně pousmála. „Přijď v pátek. Během týdne tu brožurku dočtu a optám se kolegy z mediálky co a jak. Můžeme to spolu probrat.“

„Nechci pracovat. A divím se, že ty máš náladu pracovat v tuto hodinu.“

„Ležím v posteli, už to zavírám. Jen jsem ti to chtěla říct…ale v ten pátek přijď. Uvařím ti.“

„A dřív se neutrhneš?“

„Každý den učím do čtyř, ve středu do pěti. Volitelný seminář dějepisu.“

„Ježiši Kriste, kterej aktivista má dějepis do pěti hodin a dobrovolně?!“

„Tvá dcera.“ Zahihňala se.

Marek si vydechl a promnul oči. Na okamžik se odmlčel.

„Všechno v pořádku?“ znepokojilo ji ticho.

„Jo jen… Z toho rande přišla asi za hodinu a taková přepadlá. Začínám si odělat starosti.“

„Měl jí přece vysvětlovat matiku.“

„Jo, jenže to se zavřela v pokoji, že na úkolu bude pracovat. Ani nepřišla k večeři, musel jsem dojídat zbylé amolety s marmeládou.“ postěžoval si.

„Nejspíš si od toho slibovala víc než jen doučování.“

„Myslíš, že ho miluje? V patnácti přece nemůže nikoho milovat, je to přece povrchní a proměnlivé!“

„Ale zklamání z odmítnutí bolí. Nezáleží na tom, jestli je její láska platonická nebo by ji opouštěl manžel po letech, ty prožitky jsou srovnatelně silné. Za pár let nad tím bude kroutit hlavou, ale teď v tuhle chvíli je prožívá naplno.“

„Co mám dělat, Alex? Nechci, aby byla smutná, slz už bylo dost.“

„První láskou si musí projít každý, proti tomu nic nezmůžeš. Ale poslouchej ji a více se zajímej o to, co cítí. Ne kam jde a s kým. Já vím, že to tak nemyslíš, ale zkus citlivěji volit slova, aby to neznělo jako kontrolování. V tu chvíli ti neřekne nic.“

„Musím vědět, kam jde a s kým.“

„Já vím! Ale víš, jak to myslím. Prostě s ní buď a vyslechni její názory, ať už se týkají čehokoli.“

„Mám jí říct o nás?“

„S tím raději počkej. Ještě spolu nejsme, musíš něco vyřešit.“

„Hm…“ promnul si oči podruhé. „Ráno zavolám Karině, kdy má čas.“

„Buď šetrný, ano?“

„To já jsem vždycky.“

Alexandra si jen povzdechla. Kdyby byl šetrný, jeho dcera by nezůstala celé odpoledne v pokoji. Marek byl tvrdý oříšek, ale zdálo se, že už se dostává na tu správnou cestu.

Hned po vřelém rozloučení a několika zprávách na dobrou noc vypnul televizi a s horkým kakaem vyšel vstříc Tamařinu pokoji. Stoupal po schodech a usmíval se, že ráno určitě najde zprávu od Alexandry, která se bude týkat nějakého nezávislého tématu, a pak přejdou k něžnostem. Tak jako při rozhovorech tváří v tvář. Tento víkend byl pro jejich vztah zlomový, cítil, jako by ji znal řadu let ještě více než před tím. Neustále si měli o čem povídat. A její názory nebral jako kritiku, akceptoval je a snažil se vzít si z nich ponaučení. I když na tón jejich podání nebyl zvyklý, od ženy obzvláště. Ale věci, které mu řekla, potřeboval slyšet. Nebyly pronášené se zlým úmyslem, naopak, snažila se mu pomoci z lásky k němu a jeho dceři. Ale i ona potřebovala nahlédnout do zrcadla. Oba byli silnými, vůdčími osobnostmi a oba věděli, že nebude lehké zkrotit rysy jejich povah, aby jeden neponižoval druhého a zároveň se neomezoval.

Vyzvání ke vstupu přišlo až po několikátém zaklepání. Tamara ležela v posteli a lámala si hlavu nad domácím úkolem. Přisedl k ní s povzbudivým úsměvem a podal jí kakao. Unaveně se posadila, přitáhla kolena a se zavřenýma očima usrkla z horkého šálku. Bylo velmi sladké, přidal do něj dvě lžičky cukru, jak to dělávala maminka. Na okamžik utekla do snu a představila si ji, jak sedí na posteli z druhé strany.

„Mělas říct, že se s tím morduješ celé odpoledne, ukaž mi to.“ „Začala jsem před chvílí. Odpoledne jsem to odložila a naučila se všechno ostatní.“ „Proč ti s tím Dan nepomohl?“ „Nebude za mě psát úkoly. Vysvětlil mi to a já blbec si to nenapsala. A pak sem rychle běžela domů, abych se učila na písemky.“ a provinile shlédla, nechtěla mu lhát. Ale co by mu vysvětlovala, svůj názor na jejich milostný trojúhelník projevil včera. Kéž by to tak bylo, kéž by toužil po nás obou! Měla bych alespoň nějakou šanci…ale jako malá ségra jsem vodepsaná. Tklivě vydechla zahleděna do vzduchoprázdna.

Marek pročítal její úkol. Slovní úloha působila napovrch složitě, vyžadovala dva samostatné postupy před konečným řešením. „Ten vzoreček jsi dosadila dobře, pujč mi kalkulačku.“ Tamara si povzdechla, nechtěla počítat ten protivný úkol. Chtěla padnout do polštářů a představovat si Danielovu něžnou náruč. I když jí nikdy zcela nepatřil, i když byl přítomen jen jednou částí svého já a tou druhou se ztrácel někde mezi svojí bolestí, hanbou a vzpurnou silou jít dál.

„-Máš to správně. Nerozumím, proč jsi to přeškrtala.“ „V klíči je jinej výsledek.“ „Ano, protože s tím, co ti vyšlo, musíš počítat dál, podívej.“ Naklonil se k ní vlídně a vysvětlil, jak dále postupovat a proč. Cosi dětského v ní se pousmálo, dříve se spolu takhle učívali. Nebo si otevřeli atlas a on jí vyprávěl o městech, která navštívil. Se zaujetím naslouchala každému jeho slovu.

„…takže dosadíš do trojčlenky a máš to.“ pousmál se. „Děkuju.“ „Píšete písemku?“ „V pátek jsme psali. Zítra se dozvím výsledek, trojka snad…“ shlédla zastuzeně. Byl u ní zvyklý na výborné, ojediněle chvalitebné hodnocení. Ale teď, když zase od sebe Daniela odehnala, neviděla růžově budoucí výsledky. Starou látku sice pochopila, ale přijde nová a do pololetí je daleko. Bude muset zvládnout spoustu písemek, aby si udržela alespoň čtverku. Pak ji napadlo, že pětka nebo čtverka, že je to vlastně skoro to samé. Tátu zklame tak jako tak. Vlastně ho zklamala už dávno. Přeřadí ji na učiliště i se čtverkou, na vysokou školu by se nedostala ani s trojkou, tak o co se tu vlastně snaží.

„Dopadne to dobře, učila ses. Seš šikovná holka.“ pronesl mile s jiskrou v očích. „Nejsem, nakonec stejně budu mít čtverec a ty mě pošleš na učňák.“ zachvěl se jí hlas, ale Marek se zamračil. „Měls pravdu, nestačím na gympl, je to příliš těžký! Bez doučka jsem ztracená!“ „Počkej, počkej! Jaký učňák a jaký nestačím?! Vždyť jsi nejlepší ve slohu, dějepisu a jazycích! Každý nemůže excelovat ve všem. To bys chtěla vážně moc.“ usmál se povzbudivě. „S tou matikou už se nějak popereme. A máš přece Daniela, ne? Nebo tě odmítl doučovat?“ „Ne, ne! Jen mi je trapný ho furt votravovat. Má kapelu, brigády a…“ shlédla. „Slečnu?“ Se sklopenýma očima kývla. „Podívej, když ti bude chtít pomoct, tak si na tebe čas vždycky najde. Možná se už nebudete válet pod stromem nebo si v posteli číst, ale nikdy ti neodmítne pomoc. To opravdoví přátelé nedělají. A někdy je takový věrný přítel lepší než tisíc kluků.“ „Hm…“ vydechla nosem.

Zvedl paži, aby se k němu přivinula. „A jak jsi, prosím tě, přišla na to, že tě chci přeřadit na učiliště? Vždyť by tě odtamtud vyhodili, že už všechno umíš.“ a Tamara se rozesmála. „Ale minulej tejdej jsi říkal…“ „-Minulý týden jsem plácal jeden nesmysl za druhým.“ vydechl těžce přiznání.

„Pokud již nemáš žádné úkoly, rád bych s tebou probral jistou věc.“ A její úsměv zkameněl. Vzpomněla si na jeho svatbu s Karinou. Jistě ji nehodlá oddalovat. Možná se té slávy dočkají ještě letos. Píchlo jí u srdce a schoulila se ke kolenům.

„Chci s tebou mluvit o Karině.“ A je to tady… Zavřela oči, aby neutrousily slzy. Dnešní den nemůže bejt horší, než je. „Chci, abys mi řekla všechno, co si o ní myslíš. Co cítíš a hlavně proč. Všechno.“ „To jako vážně?“ pohlédla opatrně. „Chci slyšet tvůj názor na věc, ale opravdu dospělý názor. Žádné pošklebky nad jejím stylem oblékání nebo křiklavými nehty.“ Slzy byly rázem pryč, dokonce povyrostla na duchu. Její vševědoucí otec chce slyšet její názor. „No…“ musela si dobře rozmyslet, co odpoví. Tahle šance mohla být jedinečnou příležitostí, jak se té příšerné ženské zbavit.

„Fakt jsem se snažila ji poznat a… Ze začátku nebylo snadný vidět vedle tebe jinou ženskou než maminku. Ale dokola jsem si vopakovala, že už jsi truchlil dlouho a že si zasloužíš štěstí. Furt jsem se snažila na ní najít to dobrý, co v ní vidíš ty, ale… Já si s ní nemám, co říct, tati. Mám ráda knihy a rock. Nemám potřebu se malovat jak šašek a nosit podpatky. Nechci zapadat mezi hejno hus, chci být sama sebou a je mi jedno, že se se mnou žádnej nebaví. Ale vona mi furt vnucovala svý ideály, jak se mám voblíkat, jak se mám holit buhví kde. To je prostě moje věc, já jí taky neříkám, že se voblíká jak tanečnice go go. A myslím si, že i tebe chtěla přetvářet.“ „Myslíš?“ zamračil se. „Já myslím, že jí bylo jedno, jak fungujeme.“ „Já nevím, přišels mi najednou jinej. Jako kdyby chtěla vymazat maminku a vymazat i mě. Jako by tě chtěla mít jen pro sebe. Asi si myslíš, že žárlím jako malá holka, ale…“ „Ne, pokračuj, prosím.“ chytl ji za ruku. Její droboučká dlaň se ztrácela na jeho lopatě. „Pokaždý, když jsme se bavily, mi přišlo, že mě chce vyřadit ze hry. Nějak mě ponížit…donesla mi kosmetiku a dělala chytrou, před tebou to vypadalo, že se stará. Ale kdyby se vopravdu starala, pomohla by mi s vařením nebo by si aspoň namazala rohlík, když jsem měla o prázkách bolavou nohu. Neříkám, aby kolem nás skákala, když to tu není její, ale sakra, kdyby do budoucna plánovala se sem nastěhovat, chtěla by si to tu přetvořit podle svýho, ne?“ A Marek se zamračil, bezděčně si vzpomněl na Alexandru. Takže má v plánu si to tu přetvářet a jednou se nastěhovat? To by tak ještě scházelo… Ale pak ho zahřála vzpomínka na výbornou svíčkovou a žhavé polibky pod dekou…

Tamara musela zachrchlat, aby ji začal poslouchat a přestal se uculovat jako zamilovaný student. „Ehm…takže si myslíš, že Karina s náma neplánuje budoucnost?“ „Podle mě se chce jen bavit a z tebe tahá peníze. A mě se chce zbavit, protože to vím.“ A on si zasmušile vzpomněl na jejich nákupy, kdy jeho peníze jen lítaly. Sice se mu v sexy hadříkách předvedla a svůj vděk mu oplácela tělem až do ranních hodin, ale co z toho, když si s ní nemohl promluvit o dceři? Když si byl bezradný s výchovou, na koho by se měl obracet? Karina pokaždé mávla rukou se slovy: „…no a co, vždyť je mladá! Já v jejím věku…“ nebo „Ježišmarjá, drahouši, ty to moc řešíš!“ Ano, řešil svůj ochlazující se vztah s dcerou a řešil její budoucnost. Alexandra mu za poslední dva týdny dala více rad a ještě více podpory, než Karina za rok a půl. Někdy si připadal, že má dvě pubertální dcery a Karina je ta nezvladatelnější z nich. Copak by mohl s tak nevyzrálou osobností řešit klíčové otázky výchovy a života rodiny vůbec? Které hnutí mysli mu zatemnilo mozek, že si ji chtěl vzít?

„Řeknu ti tajemství…když jsem ji požádal o ruku a druhý den k ní jel, mluvili jsme o svatbě a…rozhodli jsme se, že s tím na nějakou dobu počkáme. Unáhlil jsem se a ji vyděsil. Před rodinou ji zahnal do kouta, nic netušila, prý ji to ve snu nenapadlo. Ale myslel jsem to dobře, myslel jsem, že když bude mít ve mně jistotu, začne se chovat zodpovědně a začne brát náš vztah vážně. Ale ona o to nestojí.“ pousmál se bolestně. Přiznat před dcerou prohru ho stálo ohromné úsilí. Ale také se mu ohromně ulevilo. Tamara nejdřív překvapením koukala, jako by si slova přehrávala znovu, jestli jsou pravdivá. Ale pak se provinile zašklebila: „Dlužím ti vomluvu, tati. Ten den jsem tě měla podpořit, ale fakt jsem ti udělala ostudu. Nebylo to fér. Vím, že bys nikdy neudělal úmyslně nic, co by mi ublížilo.“ „Ne, že bych to schvaloval, ale udělalas dobře. Ta ženská, stará Burianová, je vskutku příšerná. Hloupá maloměšťačka.“ A Tamara se zasmála. I on se pousmál.

„Takže si Karinu nevezmeš?“ zeptala se opatrně. „Ne, nevezmu. Nechci ti říkat nic, dokud si s ní nepromluvím, ale zřejmě to ukončíme.“ A její zorničky se roztáhly, srdce se rozbušelo o závod. „Tento týden se chci sejít a promluvit si, jak to vidí. Ale asi nijak vážně, od té neděle mi nezavolala. Možná uvažuje stejně, chce mi dát kopačky, jen neví, jak to říct.“

„Počkat, jak od té neděle? Předevčírem jste byli na pouti!“ „Cože? Jak tě to napadlo?“ zamračil se. „No, říkals to, když ses v pátek vrátil s kokinama…“ „Aha, um… Ne, s Karinou jsem nebyl.“ „Tak proč jsi řikal, že byl, hele?“ „Proč? Protože…protože tu byl Daniel a…“ motal se a Tamara upřeně zírala, co ze sebe vymotá. „Protože tu byl Daniel a já nechtěl před váma říkat, že jsem tam byl sám.“ „Kde jako?“ „No na kolotočích.“ „Ty ses točil na kolotočích?“ „Ne! Koupil jsem tam ty kokina – sakra, o tom se bavit nechci!“ vydechl zničeně.

„Můžu teď s tebou něco probrat já? Proč s náma jela na kolo zrovna Alexandra?“ „No…“ poškrábal se ve vlasech. Na téma Alexandra chtěl navázat zlehka, ne do něj vpadnout jak do zákopu. „Volala ti? Volala, že jo.“ strachovala se o pocity a obavy, které jí svěřila. Bylo to tajemství mezi ní a Alexandrou. Chtěla to snad řešit za ni? „Ne, nevolala. Vlastně…“ „Tak jak jste se potkali? Na schůzkách?“ „Jo! Na schůzkách… Říkal jsem ti, že jsem ji pak vezl domů, protože jsem přišel pozdě. No a chtěl jsem jí zaplatit ty polité šaty z plesu. Peníze samozřejmě nechtěla, tak jsem ji pozval na kolo. Nic hloupějšího mě nenapadlo.“ A jako by mluvil o výmluvě, kterou právě ze sebe vysoukal.

„Je skvělá že?“ pousmála se. „Kdo?“ „No Alexandra! Že podrží a nic na oplátku nechce. Občas za ní chodím se záminkou, že chci něco vysvětlit, aby mě pozvala do kabinetu a my se pak bavily o knížkách nebo divadelních hrách. Probrat život a tak. Už aj ví, kdo byl Kurt Cobain, hele. Vždycky mi uvaří slabý kafe a nabídne čokoládu.“ usmála se a Marek též. „A je super učitelka, skvěle přednáší a nejlepší je s ní literatura. První hodinu probere, co chce vona, a v druhý si můžeme číst, co chceme. Jakoukoli knížku a v závěru hodiny vždycky někoho vyvolá, aby shrnul, o čem čte a co se dozvěděl. Nechápu některý kokoty, který to celý proesemeskujou. Můžeš číst fakt to, co chceš. Jeden vědátor si donesl odbornej časák a pak nám vyprávěl o přistání modulu na Marsu.“ „Pomáhá rozvíjet čtenářskou gramotnost žáků.“ „Na základce nám vrazili povinnou četbu a nauč se to.“

„Ale je dost přísná, viď?“ „Je spravedlivá. Kdo se učí a chová slušně, nemá problém. Kdo dělá bordel, vyvolá ho, nebo dá neohlášenou písemku.“ „To musí být všichni naštvaní.“ Tamara pokrčila rameny: „Pro mě jen další jednička, děják si čtu, i když nic nepíšem.“ „Ale je takový generál, nezdá se ti?“ Usmála se: „Připomíná mi babičku, ta byla taky drsná.“ „Jo.“ shlédl s úsměvem.

„Takže když si budu příště vybírat přítelkyni, má být víc od rány a má číst knížky?“ Tamara se zašklebila: „A musíš si někoho vybírat?“ a přikrčila se, jako by čekala ránu. Neměla právo rozhodovat o jeho soukromí, ale bála se, s jakým úlovkem přijde tentokrát. „Myslel jsem, že Karinu nechceš…“ „Taky že nechci! Pokud se s ní chceš rozejít, máš moji maximální podporu!“ a on úsměvně zavrtěl hlavou. „Ale…ne že bych nevěřila tvému čichu na ženy, ale…nechceš si dát chvíli pauzu?“ udělala štěněčí oči. „Docela se děsím, koho novýho si dovedeš…od Kariny aspoň vim, co čekat.“ „Hm, to je hezký…“ shlédl stranou.

„Ty mi nerozumíš!“ posadila se před něj, aby si viděli do tváří. „Chci, aby sis našel nějakou fajn ženskou, ale nemyslíš, že bychom si měli udělat trochu času na sebe? Vždyť celý prázdniny jsi pracoval i soboty! A tady doma je potřeba udělat spousta věcí, myslím chlapských věcí. Já je neudělám, sotva zvládám ty ženský věci.“ shlížela prosebnýma očima. „Tati, no tak! Vždyť jsme se nastěhovali do barabizny! Jsme tu skoro pět měsíců a nic se nehlo. Nábytek je starej po důchodcích, co tu bydleli před náma! Ani nevíš, jak jsem se styděla, když nám Dody musel spravit ten kohoutek. A co potom Alexandra! Moje třídní učitelka mě poučovala, jak drhnout dvacet let starej sporák, kterej už vydrhnout nejde! Teď si bude celej učitelskej sbor vyprávět vo tom, že je to u Trojanovejch jak za první světový!“ „Nepřeháněj. A dovol, abych ti připomněl, že máme jen jeden plat, nemohl jsem si dovolit koupit novostavbu za pět melounů!“ „Ježíši, tati, vo to přece nejde! Ale pokud to chceš spravit, stejně do toho ty melouny vrazíš, hele. A taky, když si sem nějakou ženskou dotáhneš, moc dojmu na ni neuděláš.“ „Však si to tu zařídí podle sebe.“ „Ale já nechci, aby to tu zařizovala nějaká poběhlice! Chci, abychom si to tu zařídili my dva. Je to přece náš dům, můj a tvůj. Tati, no tak! Copak někoho potřebujeme?“

„Já ano, zlatíčko.“ pohladil ji po tváři se smutným úsměvem. „Je toho na mě moc a nemůžu starosti, které bych řešil s partnerkou, řešit s dcerou. Posloucháš se vůbec? Místo, abys mě přemlouvala, abych tě pustil na nějakou diskotéku a básnila mi tu o klucích, přemýšlíš, jak bys zařídila dům.“ „A kdo jiný? Vím, že bys to jinak řešil s mámou, ale máma už tu není. Ale jsem tu já.“ „Tamaro, nejde to takhle.“ „Proč ne? Alexandra se taky starala o sestry. Nepotřebovala nikoho za zadkem.“ „A proto je ve dvaatřiceti sama. Je z ní workoholička, je zvyklá na svůj standard, je příliš náročná na muže. Možná zůstane sama bezdětná. To bys chtěla? Starat se o stárnoucího otce a pak zůstat sama?“ „Nikoho nechci, mám ráda tebe.“

„I já tebe, pojď ke mně.“ objal ji a políbil ve vlasech. Zabořila se do jeho hrudi a nechtěla se pustit. Dnes večer na ni dolehl splín. Navíc ani nevěděla, kdy naposledy si byli s otcem tak blízko. Takhle by to mělo být, tohle chtěla napořád. Žádná promlčená slova náklonnosti, žádné výčitky, příkazy a zákazy. Snad poprvé se zeptal na její názor, diskutoval jako rovný s rovnou. Měla by snad mezi ně přijít další Karina a rozdělit je?

„Omlouvám se…“ zavzlykala. „nechci, abys zůstal sám, chci, abys našel ženu, se kterou budeš šťastnej…ale ne teď. Nevzpamatovala jsem se z toho šoku s Karinou. Takovej šok už nechci nikdy zažít…“ Marek si povzdechl a pohladil po vlasech. „Zlatíčko, kdybych tak mohl udělat něco, abych ti neublížil…kohokoli přivedu, i kdyby to byla světice, stejně ti ublížím. Poraď mi, co by bylo pro tebe nejlepší?“ „Co?“ vzhlédla mu slzavě do očí. „Přiveď zpátky maminku…“ Na to už neměl, co říct. Do očí se mu vedraly slzy a hrdlo stáhly výčitky. Rok a půl udržoval volnou známost, a aniž by se s ní rozešel, už se vrhá do vztahu s jinou ženou. S dámou všech kvalit, která to s ním i dcerou myslí vážně. Pravá paní domu, manželka a matka. Věděl, že až se s ní dá dohromady, půjde jen dopředu, Alexandra už se postará, aby hleděl jen vpřed. Ale copak byl na to připravený? Byl připravený na to, aby jeho domácnost vedla jiná žena? Aby jeho dceru konejšila jiná než její matka? Spát s někým je jedna věc, ale spát vedle někoho, je věc druhá.

Tamaro, lásko moje… Vidíš, jak jsem bez tebe neschopnej? Pět let se plácám, všechno se jen nabaluje a nabaluje… Slíbil jsem ti, že se o naši holčičku postarám, že z ní vychovám slečnu všech kvalit. Že nebude strádat, že prožije šťastné dětství. A vidíš? Po pěti letech tu pláče a domáhá se matky. Protože otec selhal…

 

Ponuré pondělní ráno chytalo provazce nebeských slz, které stékaly po chodnících, mezi silnicí a obrubníky přímo do kanálů, které množství vody nestíhaly pobírat. Tvořily se kaluže zrcadlící šedé mraky. A Tamařinu pobledlou tvář s kalnýma očima, když kráčela zachumlaná v kapuci černé péřové bundy. Dnes se ani nenalíčila, nač se schovávat za řasenku, která na jejích očích vypadá jako řasenka malé sestry? Včerejší splín ji nepustil ani dnes, až se cítila provinile, že svoji špatnou náladu přenesla na otce.

Ani netušila, jako moc si její slova zaobíral, když ho prosila, aby si s nikým nezačínal. Možná kdyby jí prozradil svůj skutečný záměr a hlavně, že se jedná o Alexandru, rozzářila by se jako supernova. A možná taky ne, možná by v učitelce ztratila důvěru.

Ani ve snu ji nenapadlo přemýšlet o učitelce a o otci jako o páru. Jediný, na koho myslela, byl Dody. Viděl v ní sestru, důvěrnici, spřízněnou duši. Nemohla se od něj odtrhnout. Ale také jí sobeckost nedovolovala přihlížet, jak je šťastný s jinou dívkou. Krátce je dnes zahlédla u šaten, oni ji nikoli. Podržel jí batoh, než se upravila, pak ho něžně políbila. On se začervenal a sklopil oči. Přivinul si ji za pas a pomalu se vydali do třídy.

Když si Tamara pročítala příklad z domácí úlohy, zahleděla se skrz okno, jak těžké kapky tepají o okap. Venku bylo tak ponuro, že ve třídě museli svítit. Proto ji ze zářivek řezaly oči. Nestihly se regenerovat po pláči do noci, který pokračoval při brzkém probuzení.

Ztratila se v krůpějích zsinalého nebe natolik, že nezaregistrovala Daniela, který ji o velké přestávce přišel pozdravit (zkontrolovat po včerejšku), a který si sedl na židli před ní. Lokty se opřel o její lavici a zíral z okna s ní. Když na něj pohlédla, usmál se na povzbuzenou.

„Píšete test?“ „Ne, jen si to opakuju, kdyby mě náhodou vyvolala k tabuli na domácí úkol.“ odpověděla tiše jemně melodickým hlasem. „Ten ukol, s kerym chcelas helfnout? Su kokot…“ „-Ne! Nakonec jsme to vyřešili s tátou.“ „Fakt?“ „Jo, vysvětlil mi to. A taky jsme si pěkně povídali. O Karině a tak…“ shlédla k sešitu. Poté se podívala na rozloženou krabičku se svačinou a povzdechla si.

„Nechceš rohlík se salámem? Táta mi toho nachystal jak pro regiment.“ „Jen jez, seš ňáká hubená.“ „Vod tebe to sedí, hele.“ a nabídla mu. „Hm? Před matikou do břicha stejně nic nenasoukám.“ Nevěděl, kam se má dívat, když mu voňavým salámem mávala před obličejem. Oči by je zhltly i s krabičkou, ale hrdost křičela ne. Po chvíli popadl jeden z rohlíků, který rozbalil z alobalu. Máma mu chystala svačinu naposledy v páté třídě. Když nic nenajde doma, musí čekat až do oběda. A když v kuchyni zahlédne Andreje, mizí do školy i bez snídaně.

„Takže sváču teď u vás chystá tata?“ „Pár věcí se zřejmě změní.“ pousmála se. Avšak na dně jejího nitra stále hrál mollový tón ze včerejšího rozčarování. Nebylo snadné sedět v jeho blízkosti a bavit se jako by včerejšek neproběhl. Ale i přes bolest z deziluze jí jeho přítomnost dodávala klid a cítila potřebu o všem mu vyprávět. „Táta se asi rozejde s Karinou.“ „Kvůli Alex?“ „Nevím, možná mu promluvila do duše. Ale štve mě to. To, co jsem jí řekla, mělo zůstat mezi náma!“ „Ja myslim, že mu nemusela nic řikat.“ „Jak to myslíš?“ zamračila se. „Přes noc přece byli spolem, i odpoledne, když šlas ven.“ „Takže měla noc a den na to, aby do něj hučela, jak jsem nešťastná – super! Příště jí tak něco řeknu.“ Daniel jen potřásl hlavou a dosvačil rohlík.

„No vidíš, dlužím ti dvacku za tu kofolu, hele.“ „-Ani náhodó.“ Ale ona vytáhla peněženku z batohu. „Ale jo, přece mě nebudeš zvát.“ „Včil to zabal, chceš mě urazit?!“ „Nechci ti bejt nic dlužná.“ „V tom připadě ti dlužim milion.“ Zastavil její ruku, která z peněženky vytahovala minci. A zastavil i její slova.

Vysmekla se z jeho doteku a peněženku zavřela. „Včera sem to posral…“ „Ne! To já se chovala děsně, Soňa si vo mně musela myslet, že jsem malý děcko – vlastně jsem malý děcko! Udělala jsem vostudu tátovi při zásnubách, udělala jsem vostudu tobě před holkou a…“

„-Včil přestaň drmolit.“ zastavil ji tichým, přesto rozkazovacím způsobem. „Jaks odešla, pověděl jsem Soni o tvojí máti. Mrzelo ju, co řekla.“ „To je dobrý, vyřiď jí, ať si nedělá vrásky.“ shlédla do sešitu, aby vypadala zaneprázdněná. Už se nechtěla ke včerejšku vracet. Už se s ním nechtěla déle bavit. Chtěla si zalézt do koutku a tiše trpět. Ale při mý smůle mě ještě vyvolá z matiky!

„V pátek si deme všeci sednót.“ „Hm…“ vydechla do popsaných listů. „Neměla bys chybět.“ „Musím se učit.“ „V pátek, jasně…“ „Jo, v pátek.“ „Bude tam Soňa, Robert a Sosa – po dlouhý době má volné pátek. Chce pokecat.“ „Zajdu za ní v týdnu po škole.“ „Možná tam přinde i Richard.“ pronesl záludně a ještě záludněji se opřel úzkýma očima o její. Ona zamžikala řasami několikrát za sebou. Pootevřela ústa, ale rychle je zavřela. „To je mi jedno.“ „Tak koho mam domluvit, abys šla? Zapaříme všeci spolem.“ Stačilo by, kdybys tam byl jen ty.

„Rozmyslím si to.“ vydechla nezúčastněně, aby ho odbyla. Popadla kalkulačku a přepočítala příklad. Chvíli pozoroval její smutné oči, jak kloužou po řádcích. Už neměla v sobě ten plamen, který ho rozpaloval, když se poznali. Ten úspěšně zahasil svojí nerozhodností, nízkou sebedůvěrou v sebe sama, strachem o zdraví své i její. Vyčítal si, že jí nemohl dát víc než to, co bylo uvnitř. To, co viděla vně, patřilo Andrejovi. Pohrával si, kdy a jak se mu zachtělo. Jak by asi reagovala, kdyby přišla na celou pravdu? Jak by si ho mohla vážit, jak by ho mohla milovat, nebo se ho dotýkat, když se ho dotýká jí tak odporný člověk? Připadal by jí odporný i on sám? Sám sobě připadal.

Soňa to nikdy nezjistí. Rodiče by ji k němu nikdy na noc nepustili a on se nesmí v jejich vsi ukázat, aby místní babky nepojaly podezření, že mladá Bojková má chlapce. Jejich vztah nemá prostor, aby rostl. Brzy to nevinně krásné vyšumí a rozejdou se. Ale Tamara se mu vryla příliš hluboko pod kůži, aby se dokázali vzdát jeden druhého. Pronikla příliš do jeho vnitřního světa, aby ji z něj vyhodil jen tak bez odůvodnění. Ale dál ji pustit nemohl. Nesnesl by, aby ho začala vidět v tom světle, v jakém se vidí on sám. Vidí ho jako hrdinu, jako skálu, která odolává pěstem bezohledného tyrana. Dřív by se položil na koleje, než aby ho viděla jako zbabělce, který prohrál duši i tělo. Přitom by bylo tak zdánlivě snadné zaklapnout dveře a už se nevracet. Policie, poradny a linky bezpečí jsou dostupné a přímo křičí, aby se jim svěřil. Vždyť je přece tak jednoduché vytočit jejich číslo nebo zajít přímo do kanceláře. Podat výpověď, označit viníka. Ale když vám někdo roky mlátí hlavou o stůl, zdá se to nedosažitelně nemožné.

Tamara ho chvíli sledovala, jeho oči mířily k jejímu sešitu, ale mysl přijímala úplně jiné obrazy. Poznala to z jeho ospale nepřítomného pohledu. Ten švitořivý klučina, který přišel, byl odvát větrem jako pleva. Pocítila vinu, svůj splín přenesla i na něj. Měla by se radovat, že je šťastný a že mu Soňa pomáhá nemyslet na zvěrstva, která zažívá doma. V ten moment by si Tamara nejraději dala facku.

„Poslyš, Dody, táta se mě ptal, jestli by sis udělal čas na tu půdu.“ „Hm…“ vydechl tiše. Zaznamenal, že něco řekla, soudě z melodie jejího hlasu. Ale obsah slov byl na míle vzdálený. Hlas se vytrácel v ozvěnách a její mdlý obraz se rozpadal jako hladina řeky za ponurého deště. „Tu naši půdu. S netopejrama.“ Zdůraznila. Škubl sebou a porozhlédl se, aby se zorientoval, kde vlastně je. „Říkals, že na podzim je vyšťouráš, hele.“ „Nemožu je vyšťourat, musí odtáhnót sami. Ale v tydni se stavim na doučko a omrknu, esli už odlitli.“

„A nechceš přijít v ten pátek?“ povysunula spodní ret. „V pátek idem chlastat!“ pleskl se přes stehna a vstal. A jeho štíhlá postava se svalnatými pažemi s ním. Tamara by nejradši, aby ji v nich odnesl daleko od Soni a jejích slepic, od toho mizery Andreje, potroublého Roberta a podváděné Simony, od otce a jeho nadšení do hledání nové macechy a hlavně od matematiky, jejíž začátek oznamoval zvonek a časný příchod inženýrky Jestřábové s přihlouplým úsměvem.

 

V pátek později odpoledne pobíhal Marek Trojan z ložnice do koupelny v prvním patře, sem a tam jako pes honící ocas. Za třicet pět minut měl být na schůzce u dámy svých snů. Rudé růže odpočívaly ve vodní lázni pivní sklenice v kuchyni. On létal v rozepnuté košili a trenýrkách, nebyl s to najít vhodnou kombinaci kravaty s tmavě modrou košilí. A pokaždé, když nahlédl do zrcadla nad umyvadlem, upravoval si přerostlou kštici. Světle kaštanové vlasy přesahovaly čelo i uši. Napadlo ho, že se měl ostříhat, u perfekcionistky jako je Alexandra rozhoduje každý vlas položený nakřivo.

Tamara se ospale plížila do schodů a míchala horký šálek čaje. Vytahané triko a tepláky na ní visely, papuče se šouraly po dřevě, jak nízko zvedala nohy. Na podestě ji otec málem srazil, ale udělal pokrok – po půl hodině, co ho viděla naposledy, si oblékl kalhoty. Černé lesklé kalhoty s tenkým koženým páskem.

„Co tu postáváš?! A v teplákách?!“ divil se, když si za pochodu uvazoval citronově žlutou kravatu s modrými vzory. „A co ty se šňoříš, jak na kouzelnický číslo?“ „Nehodí se?“ zakoulel zoufale očima. „Nejen, že se nehodí, je naprosto příšerná. Kam vůbec jdeš, do divadla?“ „Ne, ne…“ utichl a na posteli, kde se válely všechny jeho kravaty, vybíral tu pravou. „Obchodní schůzka.“ utrousil. „Obchodní? Odkdy chodíš na obchodní schůzky?“ „Copak vrchní komisař nemůže uzavírat obchody?“ Tamara se zamračila a vešla do ložnice. „Ahá! Úplatek!“ rozesmála se a on pohoršeně zavrtěl hlavou. „Řekněme, že budu řešit pracovní záležitosti z kolegyní, mezioborově. Víš, o tom projektu o kyberšikaně a o studii, kterou jsem s kolegy publikoval… tak asi tohle bude předmětem jednání.“ vydechl těžce. Cítil se příšerně, že musel dceři lhát, nejde přece páchat zločin. Pak pozvedl bradu a svá slova jí stvrdil do očí, ve své podstatě budou řešit přednášku o mediální výchově. Ovšem hned poté, co Alexandru strhne do náruče a vášnivě ji políbí. Tak za hodinu, dvě snad.

Tamara si smutně sedla na okraj postele a namotávala cíp jedné z kravat na prst. Tak kolegyně… Říkala si. Nemohla si nepovšimnout pugétu, který tíhou nerozvitých poupat převážil malou sklenku, která se vylila po pracovní desce. S něhou ji vložila do vázy a říkala si, že by také chtěla dostávat takové květiny. Před dvěma týdny to byla nádherná orchidej a dnes rudé růže. Vůbec celý týden je otec nějaký veselý a o rozchodu s Karinou se již nezmínil. Rozmyslel si to? Jistě se s ní setkal a vona mu roztáhla nohy, hádka zažehnána. Tyhle ženský to uměj, zvlášť s tak osamělejma a důvěřivejma chlapama jako je táta. Nebo to skončil a našel si jinou? Na její slova nebral zřetel. Znovu se jí chtělo plakat. Nedělní splín opět vyplul napovrch. Několik dní si ho zakazovala, ale opět byl zpět. K čemu tedy to srdceryvný divadlo, že mu záleží na mým názoru? Stejně si to udělá po svým.

„Pučmelounku!“ usedl k ní a zatahal ji za bradu. Shlédla, tak ji štípl do tváře. „Netvař se, jako bych odjížděl na misi. Jdu jen na večeři, pak se vrátím a vyzvednu tě. Jen mi napiš, kde budete.“ Zasmušila se. „No jdeš s partou na to pivo, ne? Celý týden tu Daniel nemluvil o ničem jiném.“ „Nikam nejdu, je to jeho parta, ne moje! Musím se učit a basta fidli!“ „Už tě vidím, jak se od osmi do noci učíš, v pátek večer. Mazej se převlíct, hodím tě do města a pak tě vyzvednu. Ale žádnej alkohol!“ pohrozil jí bez iluze, že si to vezme k srdci. Dle očekávání protočila oči. „Dej si pivo, ale nemíchej to s ničím jiným, a trávou už vůbec ne! A ne, že si budeš brát drinky od cizích kluků, můžou ti tam něco nasypat! No nekul voči, se vohlídneš, nasype ti tam něco na spaní a už tě nenajdu.“ „Ježíši tati, nežijeme v Chicagu třicátejch let!“ „No to si jenom myslíš, holka! Drž se Daniela, nechoď nikam sama ani na záchod ne!“ „Neboj, Daniel se mnou chodí na záchody rád.“ A otec se zamračil, představil si ty nejnestoudnější aktivity, které teenageři na veřejných toaletách dělají. „Co je?!“ rozhodila rukama. „Stejně nikde nejdu, nemám náladu.“

„Jak myslíš.“ pleskl dlaněmi o hranu postele a vstal. „Já ale musím letět, jestli přijedu pozdě, zabije mě.“ Smutně se pousmála a přitáhla si kolena k sobě. „Neseď tu jako oukropek a pomoz mi alespoň vybrat kravatu.“ „A kam jdete? Do Národního divadla?!“ „Ne, jedu k ní na v… K ní, vyzvednu ji a půjdeme k ní. Do restaurace k ní – pod ní – pod jejím bytem.“ shlédl a neslyšně zaklel rty, byl vskutku špatný lhář. „Pak nemusíš mít vázanku, ne? Ta košile je pěkná i tak a když si ji trochu rozepneš…“ vstala a rozepnula dva knoflíky, které ho škrtily. Oblékl si černé sako. „Je to teda dobrý?“ Upravila mu límec a pohladila široká ramena, v saku byla ještě širší. Slušelo mu to, byla na něj hrdá, až se jí chtělo znovu plakat. Oblékala ho pro cizí ženu, zřejmě nějakou couru, která si nezaslouží jeho ušlechtilé srdce. Nedělala si iluze, že něco z toho, co jí řekl o pracovní schůzce, je pravda. A taky si nedělala iluze, že to skončí u večeře. Pokaždé, když si vyšel s Karinou a řekl, že jdou na večeři, vrátil se druhý den na oběd.

„Jsi elegán.“ pousmála se slzavýma očima. „Ale…nezapomněl jsi na náš rozhovor v neděli, že ne?“ Mlčky se dal do úklidu poházených kravat, které navlékl na ramínko a vložil jej do skříně. Skládal si slova, jako cípy barevných látek jeden přes druhý, ale nenapadla ho řeč, kterou by ji ukonejšil. Už nebyla dítě, cokoli řekne, pozná, že lže. „Ty dnes půjdeš s přáteli na pivko a já na večeři. Pak tě vyzvednu, nebo se sejdeme doma. Ale vrátím se. A o víkendu spolu strávíme čas, vyjedeme si, kamkoli budeš chtít. Můžeme jít do kina, nebo si zastřílet do lomu. Cokoli budeš chtít.“ „Opravdu?“ pohlédla se slzavýma očima. „Pak pojeďme do Prahy na hřbitov.“

 

„No hurá, včil sem tě chcel jit vyzvonit.“ vyzvedával ji Daniel v ulici za hospodou, kde ji Marek vysadil z auta. Rychlé kroky jejich stínů lízaly omítky domů a lámaly se pod lampou na rohu chodníku. „Nemusels mě vyzvedávat, dojdu do hospody i po slepu.“ „Hemži se to tam kdejakym ksindlem, nenechám tě jit samotnó.“ A otevřel dveře hospody.

Přes tuhý závan cigaret marně zachytávala vzduch. Štípal ji do očí již u vchodu a přes hluk hlasitě bavících se hostí jí vypadlo několik slov z Danielovy věty o tom, že sedí až v boxu vzadu a že už na ni všichni čekají.

„Konečně možu objednat tu rundu rumu!“ zvolal Robert namísto pozdravu. Tys mi tak chyběl… Pomyslela si. „Pojď na mou hruď!“ zvolal s přiopilým smíchem a do obličeje jí vyfoukl kouř silných cigaret. Na jeho volném tričku se mísil pot s kouřem a kolínskou, kterou pravděpodobně vyplýtval staršímu bratrovi. Na jeho hlavě seděla čepice s širokým kšiltem otočeným dozadu v černé a žluté barvě, která sytostí ladila k jeho žluto zelenému tričku. Když si kšiltovku prohlédla detailněji, všimla si netradičního materiálu týlní části. „To je korek?!“ „Pecka, co?! Megakrutopřísňácký!“ a ona vytřeštila oči, jako by dostala po hlavě příručkou spisovné češtiny. „Vždyť je to korek. Sis dělal sám? Taky si šiju sama kabelky, vyspravila jsem si i starou džínovou bundu po mámě, zalátala starýma značkama a přidala různý cvočky. Byla jsem jak punkerka z osmdesátek, hele.“ zasmála se. On nakrčil nos. „To je Vans.“ „Cože?“ „Stála sedm stovek plus kilo poštovný, limitovaná edice.“ šklebil se pohoršeně. Ona zvedla obočí, najednou mluvil cizím jazykem.

„Vůbec si ho nevšímej, mele o tom celé večer.“ šla jí vstříc Soňa. Oblečená v přiléhavém černém tričku, ještě přiléhavějších džínech se stříbrnými doplňky. Na krku jí viselo pěticentimetrové stříbrné logo luxusní značky oděvů. Tamara se zastyděla a za tričko schovala malé zlaté T, které kdysi dostala od maminky.

Posadila se na okraj, naproti Simoně, která po krátkém pozdravu upadla do snů Robertových divokých polibků, zahalených cigaretovým dýmem. Na lavici vedle Tamary seděla Soňa, která něco horlivě vyprávěla Danielovi, který vykloněn z řady pokuřoval cigaretu a očima jí dával najevo, že poslouchá, proto netřeba zdůrazňovat a parafrázovat již řečené opisem dokola. Tamara se musela pro sebe zasmát, jí dělával to samé, když ho bezduché holčičí tlachání nudilo a chtěl mít klid. Ale na rozdíl od Soni jí to došlo a zmlkla, nebo si společně četli knížku. Ale pokud se jednalo o důležité sdělení, kopla ho do kolena nebo šťouchla pod žebra, aby poslouchal a nehleděl do vzduchoprázdna. A on skutečně naslouchal.

„…taky si myslím, broučku.“ típl cigaretu, aby uzavřel téma, aniž by vnímal, o čem mluvila. „Už ses ptala Tamary na ten volejbal?“ „No vidíš!“ vyjekla nadšeně a otočila se na Tamaru.

„Ptala jsem se holek a trenérky, myslela jsem, že přijdeš!“ pousmála se. „Některý z nich jsou sice trošku fiflenky, ale jich si nevšímej, sou to holky z béčka.“ mávla rukou. „Fotřík jedné z nich zasponzoroval lavice, který si nesou od tercie s sebou. Nosánek nahoru, chápeš.“ „Měla jsem hodně učení, psali sme matiku.“ „Dody říkal! Prý jsi dostala dvojku, to je super!“ „Jo, pecka.“ vložila si do úst lehkou cigaretu, kterou se pokusila podpálit sirkami.

Daniel se musel zasmát, tohle dělával pokaždé, když ho Soniny řeči o holkách ve škole nudily.

„Fuj, ty taky kouříš?“ „Vadí ti to?“ zvedla znuděně obočí. „Nemůžeš to směrovat trošku na bok?“ „Hulí tu každej! Dody, Robert, Sosa a miliarda lidí vokolo!“ „Já ne!“ založila ruce hrdě. „Mám svoje zásady! Nikdy jsem nekouřila cigaretu a nikdy nebudu!“

„-Solnička kouří zdravě.“ vydechl Robert a přiopilá Simona se zasmála. Daniel potřásl hlavou a objal uraženou Soňu, která se k němu přivinula.

„Neříkals to náhodou i v létě?“ vzpomněla si Tamara na jejich první setkání. „Furt je to vtipný.“ „Ne, je to trapný.“ „To ty seš trapná. Máváš tu děckejma cígama u malý kofoly.“ „A co je tobě po tom?!“

„-Hej, hej, děcka!“ zakročil Daniel. Mezi nimi jiskřil střídavý proud. Tamara ho nesnášela. Nevěřila mu už na počátku a poté, co slyšela klepy o něm a o lehké holce na toaletách, bylo jí zle sedět s ním u jednoho stolu. Seděl rozložitě opřen lokty o opěradlo, v pravé ruce vyhasínající špaček cigarety, ze kterého na zem padal popel a levou rukou objímal pas Simony. Vysmál se jí očima a Simonu políbil, až se jí slepou láskou zamotala hlava. Hladová ruka hltala kůži pod jejím tričkem a nebylo mu blbé sahat jí i za výstřih.

„Jdeš na záchod?“ zeptala se Soňa. „Proč jako? Ještě se mi nechce.“ A Soňa se zamračila. Ale pak si vzpomněla, že Tamara je dívka, která vyrůstala izolovaná ve světě knížek a že zřejmě žádnou kamarádku nikdy neměla. Kdyby ano, věděla by, že Jdeš na záchod? není otázka, ale pokyn, aby se zvedla a doprovodila ji za dveře toalety, kde jí přes papundeklovou stěnu kabinek sdělí delikátní informace, které se týkají přítomných u stolu.

Naklonila se k jejímu uchu a zašeptala: „Nemusíš čůrat, chci ti něco říct o Robertovi, co mi řekla Simča. Ale nesmíš jí to říct.“ Tamara si odevzdaně povzdechla, jak by jí bylo dobře doma s horkým čajem a knihou. O drby o tom pokrytci vůbec nestála. Beztak je to něco, co jí Simona říkala v týdnu s dodatkem: „Ale nikomu to neříkej!“ A jako u tajemství předešlých se dozvěděla, že to ví i Daniel. A takhle to fungovalo i ve třídě. A třídách, které měla za sebou. Jen ne mezi ní a Danielem. Co si řekli, zůstalo mezi nimi. Tak proč by s takovou zkušeností měla mít motivaci hledat další přátele?

Daniel na ni mrkl na posilněnou. Musel tu též sedět a utužovat vztahy. Nezbývalo nic, než se odebrat na špinavé záchodky, vyslechnout žhavý drb a tvářit se nanejvýš překvapeně a pohoršeně, že o tom ještě neslyšela.

 

Marek zvolna odřídil vůz na sídliště, kde bydlela Alexandra. Vypnul motor a na okamžik se zahleděl na čelní sklo, jak na něm leží světla pouličních lamp. Silnicí vládlo šero a parčík opodál ani nebyl vidět. Byl temný a osamělý jako Tamařiny oči, když vystupovala ve městě.

Než zazvonil u dveří nejhornějšího bytu, několikrát poupravil pugét a dárkovou taštičku s vínem, aby vypadaly symetricky, upraveně a naprosto dokonale. Dávno opomenuté mravenčení v břiše ho nutilo pochybovat, zdali dokonale vypadá i on.

Pootevřel ústa, když mu otevřela nesměle usměvavá kráska v rudých přiléhavých šatech, které vystavovaly na obdiv jejich plný výstřih. Na rtech se leskla růž a rozpuštěné vlasy k němu zavanuly vůni pomerančů, která ho pohladila po tvářích a rozbrněla jeho tělo až po konečky prstů.

„Dnes budeš večeřet na chodbě?“ pronesla rafinovaně melodickým hlasem, který v sobě ukrýval příkaz, ať vejde.

Zastavil se za prahem moderně zařízeného bytu, ne příliš plošného, ale vzdušného. Hned za dveřmi si odložil na háček věšáku, pod nímž stála komoda ze světlého dřeva. Naproti nim, vpravo, vestavěná skříň a za jejím rohem barový pult a kuchyňský kout z imitace dubového dřeva. Opodál se rozléhal vkusně zařízený obývák s nízkým gaučem, poličkou s knihami a skleněným konferenčním stolkem a vlevo vedly dveře do ložnice. Některé stěny obýváku a předsíňky nesly sytě kobaltově modrý nátěr, a ty, u nichž stálo větší množství nábytku, nátěr bílý. Vše k sobě dokonale ladilo, působilo útulně a čistě. Možná lehce zračilo, že v tom bytě žije sama, ale působilo půvabným dojmem. Stejně jako její úsměv.

A z kuchyňky se linula příjemná směs vůní masa, česneku a koření. Předal jí květiny, proto ho vděčně políbila. Avšak v jeho polibku postrádala nezkrotnou vášeň z víkendu.

Na malý kuchyňský stůl vložila květiny do vázy. Stolek byl pečlivě prostřený, nechyběly ubrousky ani dvě tenké krémově bílé svíčky.

„Ještě žes přijel o chlup později, maso se teprve dopéká.“ Mlčky pozoroval, s jakou elegancí bere utěrku s chňapkou, otevírá troubu, podlévá maso šťávou a troubu vypíná. A na keramické varné desce odpočívala česneková polévka. Kuchyňku zdobily vkusné doplňky, z horní desky se spouštěly plazivé rostliny. Najednou vše působilo příliš domácky a příliš závazně.

„Omlouvám se, vezl jsem Tamaru do města.“ sklopil oči. „Vyšla si s Dodym?“ „S Dodym a jeho partou.“ „Pak se nemáš čeho bát.“ zavěsila se mu za krk. Něžně ho políbila na rty, aby se uvolnil. Krátce ji pohladil v bocích, ale zavrtěl hlavou. Tamařin večer nebylo to, co ho sužovalo.

„Víš…ještě než začneme jíst, já…chci ti něco říct.“ ustoupil o krok, ve vážnosti však nikoli. „Mělas pravdu. Mělas pravdu ve všem…s tím, abych si uspořádal život, abych se zaměřil na rekonstrukci domu a na Tamaru…prožívá první lásku – nešťastnou lásku. Má problémy ve škole, já…pět měsíců bydlíme v novém domě pod jednou střechou, v novém městě a já o ní nic nevím. Nevím, s kým se kromě Daniela stýká a ani vlastně nevím, jak to mezi nimi je. Nevím nic o svém domě – sakra cizí mladej kluk mě musel upozornit na netopýry na půdě!“ vydechl, to přiznání ho vyčerpávalo. Opřel se o linku a chvíli hledal slova na podlaze. A původní lesk v očích jeho dámy pozvolna vyhasínal.

„Jsi tak překrásná, Alexandro, tak dokonalá…vše okolo je tak dokonalé. Když jsi přišla k nám, bylo vše tak, jak by mělo být. Ale já si nejsem jistej, jestli jsem na to připravenej. A Tamara na to připravená není určitě.“ „Co se stalo, Marku? Proč mi to říkáš?“ „Jsi žena všech kvalit…“ „-Přestaň prosím…“ „-Ne, opravdu jsi dokonalá! Ale já nejsem dokonalej pro tebe.“ „-Dost Marku, to není pravda.“ „Ale je. Já…“ a jeho oči zalily slzy. Vzhlédl vzhůru, aby se nevylily jako řeka. „Pořád ji svým způsobem miluju, Alex.“ „Karinu?“ „Ne, Tamaru…“ a ona si zhluboka vydechla. Na konci její dech zakolísal. „Karinu jsem nikdy nemiloval. Nějak jsem proplouval naším vztahem a setrvačností přežíval. Nikdy jsem už nečekal, že bych mohl milovat. A pak jsem si řekl, že si na sebe s dcerou zvykly a že bychom to mohli posunout vejš. Z rozumu, vzájemné tolerance, respektu…“

„Takže si ji přece jen vezmeš…“ shlédla, odpověď znát nechtěla. „Ne, nevezmu. V úterý jsme se rozešli. Byla nejprve v šoku, ale pak jsem jí vysvětlil, že potřebuju víc, zatím co ona se vázat nechce… rozloučili jsme se v klidu.“ Ale jeho tvář byla zahalena smutkem.

„Pak nechápu tvůj záměr…“ „Myslel jsem si, že jsem připravenej na novou lásku a novej život. Ale když to tu vidím tak…mám z toho strach.“ „Proč?“ „Jsi tak nádherná, Alexandro, nastrojila ses jenom pro mě, uvařilas vynikající jídlo, ty…tolik se staráš! Ve škole dohlížíš na Tamaru, snažíš se nám pomoct, ale… Obávám se, že nejsem schopnej vrátit ti to zpět.“ „-Ale já od tebe nic nechci! Proboha, převleču se do zástěry, aby ses cítil pohodlně!“

„Právě že se cítím pohodlně.“ vzal ji něžně za paži. „Marku,“ skryla jeho líce v dlaních, „dnes večer se spolu najíme a probereme tu přednášku. Nic víc od tebe nečekám. Starám se ráda, už jsem taková. A že tu mám všechno tip top uklizené, toho si nevšímej, nudila jsem se. Marku,“ potřásla jím, aby se na ni podíval, „chápu, že je pro tebe po té tragédii těžké se na někoho navázat. A že musíš vybírat citlivě kvůli dceři. Ale společně to zvládneme. Dám ti tolik času, kolik budeš chtít.“

„A to je právě to, co nechci. Nevzpamatoval jsem se z toho za pět let. Co když se nevzpamatuju ani za dalších pět? A tys jednou naznačila, že u ženské sakra záleží na věku. Mně ne, jsi úžasná, ale chápu, jak jsi to myslela. Chceš manžela a děti. A já bych tě jen zdržoval.“ „Marku…“ rozlítostnila se. „Nechci, abys kvůli mojí nerozhodnosti ztratila šanci mít děti. Ty musíš mít děti, seš rozená máma! Starostlivá, organizovaná, empatická…“ „Děti přece můžu mít kdykoli. Stačí se zapomenout někde na diskotéce.“ „To si ale nevezmu na svědomí! Nedovolím, abys se mnou ztrácela roky a pak to řešila tímhle nebezpečným způsobem!“ „Tak mi dovol na tebe počkat. Dej mi šanci ti pomoct.“ „A jak si můžeš bejt jistá, že to dopadne dobře?“ „Protože ty mi za to stojíš.“ rozpustila se v jeho očích. O to více ho to svazovalo a nutilo o sobě pochybovat.

„Potřebuju si to urovnat. A hlavně se věnovat dceři. Nechci teď žádný vztah, ani Tamaru nebudu do ničeho takového tahat. Budeme žít sami pro sebe a… Musím ji podpořit, pořád truchlí po matce. I já se někdy rozbulím, když o ní mluví a pláče. Zítra jedeme do Prahy na hřbitov…“

„-Ale Marku, nemůžeš přece udělat takovej krok vzad! Musíš se dívat dopředu!“ „Moje přítomnost a budoucnost je moje dcera.“ „Ježiši, vždyť ti to nevyvracím! Jistě že hlavním zájmem musí být tvá dcera, ale ne jediným! A ona musí pochopit, že i v jejím zájmu je, abys žil šťastným životem, nemůže po tobě chtít, aby ses jí obětoval.“ „To ani nechce, ale momentálně je to potřeba. Zanedbával jsem ji, zanedbával jsem domov. Musí vědět, že není sama. A příští víkend dáme s Danielem do pořádku tu půdu.“

„No dobře.“ vydechla smířlivě. „Když jsi na to sám přišel, nebudu ti to vyvracet, je to opravdu potřeba. Ale při tom starání se o rodinu nezapomínej na sebe, ano? A rozhodně se neboj jít si za tím, co chceš. V profesním životě ti to jde skvěle. Neboj se ani v soukromí.“ Smutně se pousmál. „Uvidíme, co bude.“ shlédl.

„Ale děkuju, žes mi to řekl. Možná jsi to na mě vysypal poněkud stylem…“ „-Tvým?“ zvedl obočí a pousmáli se. „Jo, tak nějak. Ale děkuju, upřímnost a důvěra je základ.“

„Chápu, asi bych už měl jít…“ „Proč?“ zamračila se. „Zkazil jsem ti večer. Snažila ses a já to pohnojil.“ „Říkám, že jsem nic neočekávala! Pojď ke stolu, polévka už bude studená.“ „Ne, nezasloužím si to.“ „Nechtěj se přít! Víš, že prohraješ. Umej si ruce a sedej.“ Musel se smát. Jiná by ho dávno hnala a po tom, co řekl, nečekal, že by mu ještě někdy zavolala. Ale ona byla trpělivá a vážila si jeho vyznání, poznala, na čem je.

Usrkával polévku a s úsměvem po ní házel očkem. Když se skláněla k talíři, nabízela mu svá ňadra obtažená rudým saténem. Několikrát ho napomenula, ať se nehrbí a hlavně nesrká, ale on se musel smát. Mateřství by jí prospělo jako sůl.

A vepřová pečeně s bramborovou kaší ho nasytila natolik, že si musel lehce povolit pásek u kalhot. Mlčky sklidila ze stolu, ale těšilo ji, že mu chutnalo, a že se v jejím příbytku začal cítit dobře.

„S plným žaludkem uvidíš spoustu věcí v jiném světle. A mnou se vážně netrap, vím, co dělám.“ „Ty si vážně o mně myslíš, že jsem světec, že?“ přitáhl si ji za ruku. Opřela se o hranu stolu, on seděl na židli. Mnul její prstíky a spojoval slova v smysluplné sdělení. „Světec asi ne, ale vážím si tě. Jsi báječný člověk.“ „Pak ti musím říct něco, co jsem nikomu nikdy neřekl.“ „Marku, ne…“ „-Ano, Alex! Pokud ti opravdu za to stojím, vyslechneš si ještě tohle.

Co mi zemřela žena, plácal jsem se ode zdi ke zdi. A když jsem za necelé dva roky přišel ještě o matku, nevěděl jsem si rady už vůbec s ničím. Byl jsem zvyklý na určitý řád, jet v určitých kolejích, vše jsem si systematicky plánoval. Ale náhle se ten řád zhroutil a já nevěděl, kde začít, abych ho znovu vybudoval. Čas od času jsem chodil do baru a tam hledal na dně whisky. Chtěl jsem aspoň na chvíli zapomenout, zažít, že to, co se stalo, se stalo někomu jinému a ne mně, že přijdu domů a tam mě bude čekat usměvavá žena, se kterou zestárnu. Já ani nechtěl začínat znova, nechtěl jsem budovat nic nového. Někdy jsem měl chuť zemřít taky. Ani nevíš, kolikrát jsem proklínal osud, že jsem radši nepadl v Afghánistánu. Jaký to pak mělo smysl, že jsem přežil? Abych zažil lásku, kterou mi za krátko smrt vytrhla z náručí? Už když jsem ji poznal a řekla mi o své vrozené vadě, věděl jsem, že to nebude dlouhý život. Proto jsem si ji vzal sotva oslavila osmnáct. Byli jsme šťastní. Ale pak to bylo pryč. Než jsem se nadál, seděl jsem sám v baru a zapíjel žal. Asi osmnáct měsíců na to, jsem se cítil ještě hůř než ten den…a v tom baru jsem někoho potkal. Krásnou ženskou, elegantní, s vybranými způsoby. Byl jsem tam sám, šla najisto. Byla to prostitutka. Prodejná kurva. Ale vzdělaná, jak jsem se dozvěděl, inženýrka. Ve svém oboru by si zdaleka nevydělala tolik, tak šla touto cestou. A já jí zase vysypal svoje problémy. Já mluvil, ona poslouchala. Pak jsem ji doprovodil do bytu a tam se s ní vyspal. Jen tak. Pak jí zaplatil a odešel.“ shlédl zastuzen. Po tomhle přiznání už ho opravdu měla vykázat ze dveří.

„Nedělala jsem si iluze, žes žil pět let v celibátu.“ „Ještě hůř, nebyl jsem schopnej najít si normální ženskou, šla se mnou pro peníze. Nic víc ji na mě nezajímalo.“ „Ach, Marku, myslíš, že když se to někdy ve mně nahromadilo, že jsem neudělala něco bláznivého?“ „Ne…“ pohlédl jí do očí s důvěrou. „Netvrdím, žes všechny, které jsi pozvala k sobě, milovala, ale…“ „-S jedním jsem spala jen tak. Asi rok. Nechodili jsme spolu, vlastně jsme si dohromady neměli co říct. On potřeboval únik a já začala studovat druhou vejšku. O vztah jsem nestála a ani to nešlo. Byl ženatý.“ „Ou, nejsem si jistej, jestli chci vědět víc.“ Alex úsměvně zavrtěla hlavou: „Byl skoro o dvacet let starší, měl už dospělé děti. A sex byl dobrej. Nic víc nepřipadalo v úvahu, ani bych ho asi nesnesla.“ „Jak to skončilo?“ „Ani nevím, nějak už jsem nechtěla pokračovat, přestalo mě to naplňovat. Byla jsem mladá, dnes bych některé věci řešila jinak.“ „Ale pořád jsi dáma a já břídil.“

Posadila se mu na klín a objala kolem krku. Přivinul si ji za pas, její teplo mu dodávalo jistotu a bezpečí. A během rozhovoru s ní, prostoru, který mu dala ke zpovědi, jako by odhazoval těžké pískovcové kvádry, které táhl na svých zádech. A když ho políbila ve vlasech, které před tím úhledně urovnala na pěšinku, opět se na něj smála její plná ňadra. Měl je téměř pod bradou, nejradši by na nich usnul a nechal se konejšit vůní sladkých pomerančů až do rána. Jako by mu četla myšlenky, položila jeho hlavu na svá velká prsa a dala mu poslechnout pravidelný tlukot silného srdce, které mu mělo být tolik hledaným řádem ve světě chaosu.

„Zapomeň na minulost, tu už nezměníš. A mně je jedno, co jsi dělal nebo s kým jsi chodil.“ „Nejde na to zapomenout, ty chyby, které jsem udělal, mě dostaly tam, kde jsem teď.“ „To máš pravdu. Ale neznamená to, že když ses v minulosti dopustil chyb, že nejsi skvělým člověkem.“ A přelila ho vlnou oceánové modře, která se smísila s jeho vřelým polibkem. Brzy v něm probudila vášeň, její klenuté boky a štíhlý pas nenechaly jeho ruce v klidu. Stálo ho velké úsilí, aby se udržel, ale s touto půvabnou královnou si chtěl vychutnat každý polibek a tah jejích zvídavých prstů, které nesměle klouzaly každým svalem a každou jizvou jeho hrudníku. Mezi polibky se usmíval, byla tak netrpělivá.

„Ty víš, že za jiných okolností bych tě v náručí odnesl do ložnice. Ale nebylo by to fér.“ „Já vím.“ políbila ho oddaně. „O to víc mě láká tě dobývat.“ A pomazlila se s jeho dolním rtem. „Ty vždycky dosáhneš svého, že?“ „Nakonec ano.“ zapřela se do něj očima plnýma touhy. Nechal její smyslné rty, ať ho unášejí daleko od břehů minulosti. Na širé moře navzdory nástrahám zrádných živlů, přímo k průzračné laguně jejích jiskrných očí, nad níž zlátne slunce; zdroj života trosečníka, jehož vyvrhlo moře.

 

Večer v podniku, kde Simona pracovala, se vyvíjel zdárně pro ni, když si přiopilá užívala přízně Roberta. Líbali se a kouřili marihuanu jako o prázdninách. Mezi tím si povídala se Soňou, ojediněle s Tamarou, ale Soňa měla širokou slovní zásobu a její témata se zdála nevyčerpatelná. A když přece jen potřebovala krátkou pauzu, líbala se s Danielem, čehož k olizování využil Robert a Simona. A Tamara nevěděla, kam se má dívat. Když pohlédla před sebe, zvedal se jí žaludek, a když vedle sebe, krvácelo jí srdce.

Ale to všechno se dalo snést, dokud se ke slovu nedostal Robert a nezačal šířit svá moudra.

„Kvalitka.“ poklepal na obal DVD, který položil doprostřed stolu. Na jeho obalu se vyjímala silikonová ňadra pornoherečky a pod nimi sexuální akt. „U nás neseženeš, jen na netu. Chcou za to pětičento, ale já to dám za tři kila.“ Nadýmal se jako velkorysý světaznalý obchodník. Simona k němu vzhlížela a pohihňávala se. Daniel seděl opřený o lavici a znuděně pokuřoval. Soňa se zamračila a přitiskla se k němu.

„Děvky roztahujou nohy, a co má bejt?!“ vydechl s nezájmem. „Ale jak, ty vole! Prváci mně za to vorvou ruce!“ „Chceš to prodávat ve škole?“ popadl obal a prohlédl bezduchý popis z druhé strany. Otevřel jej a pohoršeně pohodil na stůl: „Dyť je to kopie, ty vole! Kdo si to koupí? Už v primě si to stahujou gratis.“ „Povidám, že toto nikde nestáhnou!“ A naklonil se k němu: „To je hardcore anál, nic pro slabý nátury.“ Daniel pomalu zamrkal. Nejradši by mu třískl hlavou o stůl. „Kromě toho, že porušíš zákon hned dvakrát – šíření pirátský kopie a ohrožování mravnosti nezletilých tvrdou pornografií – uděláš ze sebe akorát kokota.“ „Ale bohatýho kokota! Co máš ty za hodinu na stavbě, já budu mět za jeden disk. A čím mladší ti prasáčci budou, o to víc jim nasadím cenu.“ „Seš magor, vole, to si nikdo nekoupí, je to škvár.“ „Škvár? Tak sleduj.“ a přisunul disk Tamaře pod nos, když zrovna četla e-book na mobilu.

Ona jen protočila oči a vrátila se ke čtení. On jí disk přisunul blíže. „Si teď ukazujem, u čeho masturbujem?!“ pohlédla znuděně. Ostatní se zasmáli, jak Robert protáhl obličej. „Ne fakt, mám v mobilu jednoho zpěváka, megakrutopřísnej – líbil by se ti.“ dodala ironicky a stvrdila sarkastickým úšklebkem. „Zrovna lama jako ty by se na to měla podivat! Vsadim se, žes neviděla sex ani z vlaku.“ „Sleduju filmy natočený podle knížek Danielle Steel nebo Rosamunde Pilcher – tam se pořád někdo miluje.“ Simona vyjekla smíchy a Robert burácel na celé kolo, až se smíchem zajíkal. Tamara pomalu zamrkala a sklopila oči k mobilu. „A pak se divíš, že nesbalíš žádnýho kořeňa! Kdo by tě chtěl – vždyť seš malý děcko. Vsadím se, že sis eště loni myslela, že děcka nosí čáp!“ posmíval se.

Najednou se zastyděla, uvědomila si, že jako jediná u stolu nemá žádné zkušenosti. Robert se Simonou spolu chodili dlouhou dobu a u Daniela a Soni pohlavní život předpokládala též, když spolu chodili dva měsíce. Robert do ní šil dál a kutal v jejím vyviklaném sebevědomí. Aby toho nebylo málo, vzpomněla si na Sonina slova z neděle, když ji upozorňovala na věkový rozdíl mezi ní a Richardem.

„Táta mě poučoval dávno, jen nevidím zálibu zírat na cizí lidi, jak si to rozdávaj, toť vše.“ „Ale na to se nemáš jen dívat, holčičko.“

„-Kiliáne, sbal si to a drž hubu.“ přikázal Dody autoritativně. „Seš s tím trapnej, sám seš jak děcko. Všichni, co sme tady, vime jak to chodí v posteli, není třeba to rozebírat u lacinýho ksindlu.“

„A já myslim, že všichni ne.“ naklonil se znovu k Tamaře. „Že seš kamoška, dám ti to za sto pade.“ „Beztak jsi to čornul bráchovi, hele.“ „Alespoň se inspiruješ, co láká starší.“ Najednou významně pohlédla. Zvídavost v ní vedla ruku, aby si obal prohlédla. Robert se nadmul jako páv a vychloubal svého obchodního ducha. „Tak co povíš? Stojí to za kilo pade?“ „Stejně je to nechutný.“ šklebila se na obrázky. „Prý maj holky s čistým listem rády análek. A někteří chlapi po tom šílej, sou úzký, chápeš.“ mrkl a mlaskl vzrušením. „Maj rády co?“ „To se mě jako vážně ptáš, co je to anál?“ zvedl pobaveně obočí. „Tak to je teprv pecka, ty vole!“

„-Roberte,“ přerušila ho Soňa, které byla celá konverzace nepříjemná. Rozpaky nedávala najevo, ale neměla o nic více zkušeností než mladičká Tamara, o to více se jí jeho posměšky dotýkaly. „Všechno, co tu plácáš, není pravda. Užívaj si to jen ženský v těhle sprostých videích, protože jim za to dali nehorázné peníze.“ „Klíd, Solničko, pro tebe mám nějakou romantiku, jen samý orálek a něžný lesbičky, můžeme se domluvit.

Ale tady tohle číslo hledá divočárnu, má to v očích.“ kývl na Tamaru. „Ale nejdřiv se musiš něco naučit, abys měla chlapovi co nabidnót.“ „Za to ty jsi nabídka k nezaplacení…“ „Vsadim se, žes nikdy v ruce nedržela šprcku! Ani neviš, jak to vypada.“ „A ty snad ano?!“ „No jasně že jo, borky ze třidy to navlikaly pusó na banán – včil si to taky vyzkóšé.“ „Na banán…“ třásla hlavou. „To máš navlíkat na ptáka a ne na banán, ty idiote.“ „Proč jako, Simča bere prášky.“ „Třeba abys ju nenakazil od štětek, se kterejma vymetáš diskotéky!“

A oči všech přítomných na ni ustrnuly. Soňa se kousla do rtu, tohle bylo veřejným tajemstvím, ne tématem k diskuzi. Simona zahanbeně sklopila obličej a Robert zíral s otevřenou pusou. Najednou mu došly argumenty. Jen Daniel pocítil hrdost, jeho něžná katastrofa opět ukázala svoji sílu a zruinovala vše pokrytecké a falešné, co se jen dalo.

„Du na kofolu.“ hukla Tamara za chodu a vyrazila napříč přímo k baru.

Nejraději by se už k tomu stolu nevracela! Tolik ji ponížil a zrovna před klukem jejích snů a jeho holkou! A ona musela zostudit kamarádku, aby ho umlčela.

„Kofolu!“ hukla na barmana u výčepu a nervózně si poklepávala nehty o barový pult. Okolo se hemžili hosti v uvolněné náladě, hrnuli se k baru a strkali do ní. Sakra, abych se zdejchnula, su vodepsaná! Celej večer je v pytli, chudák Simča. Zasranej Kilián!

Když přebírala kofolu, ucítila náraz širokých zad, až se třískla o pult před ní a polila se pitím. „Co, do piče?!“ vyjekla na útočníka, div ho neudeřila. Zastavily ji velké hořko čokoládové oči, které z pobavení přešly v zastuzení. „Richard…“ Zaúpěla a zašklebila se. Zaklela na prázdno, dnes opravdu neměla den.

„Omlouvám se, krásná neznáma.“ pronesl hlubokým hlasem a zakýval se na nohou. Tlačili se na něj lidé a on se k ní téměř tiskl. „…a politá neznámá…“ nakrčil svůj velký baculatý nos se špičkou mírně zatočenou dolů, když na ni shlížel. Sahala mu sotva po ramena, přesto se od jejích uhrančivých očí nemohl odtrhnout. „To oni…“ ukázal do prostoru za sebe, „strčili do mě.“ a zavrávoral znovu. Tamara ucítila, že z něj táhne pivo, i na pohled už měl cosi upité.

„-Hej, hospodo!“ mávl rukou. „Nalej tady – jak žes říkala, že se jmenuješ?“ „Neříkala.“ a on se zamračil. Změřil si ji vážným pohledem, až se mu nad nosem vyrýsovala svislá vráska.

„Hospodo, nalej slečně – cos v tom měla, bacardi? Rum?“ „Jen kofolu.“ „Tak nalej slečně kofolu, na mě!“ „Ne, to si nevezmu.“ „Proč?“ „Kašli na to, nebyla to tvá chyba.“ „Mlč a ber, dokávaď rozdávám.“ a vtiskl jí kofolu. „Táta mi zakázal brát drinky vod cizejch kluků.“ „Nejsem cizí, řeklas mi jménem. A já bych řek, že se známe!“ rozhodil rukou a pak se zazubil široce bílým úsměvem. Pod plnými rty trčela kozí bradka a v uších dvě stříbrné náušnice. Havraní vlasy nagelované vzhůru vypadaly dokonale. Celkově vypadal dokonale. Zblízka si prohlížela jeho ne příliš široká ramena, za to mohutný hrudník a paže. Aby zamluvila zájem, s jakým si ho prohlížela, pochválila jeho černé tričko s designem černého jezdce na skateboardu ve skoku na bílém pozadí, kde červeným graffiti bylo zobrazeno logo značky. „Pěkný triko. Jezdíš?“ „Sem tam. Líbil se mi ten design.“ „To chápu.“ pobavila se. „A ty?“ „Jo, taky se mi líbí, černá ti ladí k vočím a navíc střih zbytňuje tvůj hrudník, fakt ti sedí.“ „Páni!“ rozesmál se. „Ptal sem se, jestli jezdíš, ale každopádně díky!“ Zastuzeně zastrčila vlas za ucho a ztratila zrak v útrobách podlahy.

„Pojď, prcku, než tě tu umačkaj.“ Vzal ji ochranářsky kolem ramen a procpal ji z tlačícího se davu. „Kde vůbec sedíš?“ „Až tam vzadu, jak je tvůj brácha a jeho kámoši.“ „Seš tu s mojím bratrem?! Tak to se nedivim, žes byla tak nabroušená! Co ti proved, šulin?“ „Nabízel mi pirátský porno.“ „Za kolik?“ „Tři kila, ale mně by to dal za polovičku.“ „Blbec, nemá to cenu ani dvou pětek.“ zavrtěl hlavou. „Teda, ne že bych to nějak sledoval…“ a zachrchlal.

Musela se pousmát, jak najednou působil výchovně. Připomněl jí tátu, když narazili na choulostivá témata a on by rád vedl chlípné průpovídky a dvojsmyslné vtipy jako s kolegy, ale chtěl si zachovat status rozvážného otce, kterého tyto věci nadmíru pohoršují, jako by nic z toho živočišného vzplanutí nedělal a Tamara byla ze zkumavky.

„V pohodě, každej něco podobnýho někdy viděl. Jen mi přijde trapný mávat s tím v hospodě před ksichtem druhejch, takový věci maj zůstat za dveřma pokojíčku.“ „No…“ pokýval hlavou. „neřekl bych to rozumněji. Seš chytrá holka, neznámá krásko.“ „A ty seš opilej.“ zasmála se. Zavrávoral, což ji rozesmálo víc.

Pak ji vzal znovu kolem ramen: „Tak už mě znáš z těch nejhorších stránek.“ „Takže si mě pamatuješ!“ a on rafinovaně mrkl. Shlížel úkosem a ona se v jeho velké náruči ztrácela. Ne jak u Daniela, na němž nahmatala každou kost. Richardův hrudník byl objemnější, ale tvrdý. A pod volnějším tričkem se mu vzdouvalo nakrmené bříško.

„Slavím tu narozeniny, víš? Proto su na sračky.“ „Nekecej! Tak všechno nejlepší!“ potřásla mu rukou. Využil pevného stisku a přivinul si ji, čekal polibek, ale vzepřela se mu. „Tak alespoň na tvář!“ „S cizejma se nelíbám!“ „To ti taky radil táta?“ „A taky by řek, že se chováš jak tvůj nevyzrálej bratr – a přestaň se mi smát vočima!“ zuřila. To se musel zasmát a zatleskat: „Prej smát očima – to jsem ještě neslyšel, to si zapamatuju.“ Založila ruce, chtěla odejít, ale u stolu ji čekala jeho mladší kopie.

„Tak promiň.“ pohladil ji po paži, i jeho oči zněžněly. „A nebudu tě ani líbat, taky se s cizíma nelíbám. Ani cizím nekupuju drinky.“ „Proč vlastně neslavíš s bratrem?“ To si vydechl: „No…vlastně jsem měl narozky ve středu, on mi na půl huby popřál a prohlásil, že s mejma trapnýma kámošema nezabije pátek večer.“ „Debil, místo toho ho musím zabíjet já s ním. Nechceš si ho na chvíli vodvízt, hele?“ „Nechci, jen si ho užij, hele!“ zvolal zpěvavě. Zase se jí vysmíval. „Poslyš, krásko, jak se vlastně jmenuješ?“

Ale to už se davem prodíral starostlivý Daniel. „Tamaro, krucinál, kde seš?! Co se tu sama poflakuješ?!“ „Nejsem sama, povídám si s…“ zarazila se. Promáchla rukou, vedle ní zelo prázdné místo. A Richardova ramena odváděl jeden z přátel, který mu opodál představil atraktivní blondýnu. Všichni u jeho stolu vypadaly vyspěle, věkově okolo pětatřiceti let. Kam dohlédla, seděli tam tři muži v kožených bundách a jejich elegantně načesané a nalíčené přítelkyně.

„S nikým.“ povzdechla si. „Pojď, venku je náš bubeňoš, včil vás představim.“

Bubeníkovi bylo asi devatenáct, byl to pořádný pořízek s vyholeným punkem na temeni a mluvil cigaretami nakřáplým hlasem, jako by mu bylo šedesát. Bavil se s Robertem, který kouřil na okraji chodníku a v kontextu rozhovoru o hudbě mu předváděl rapová gesta a beat box. Daniel a bubeník se jen smáli, že vůbec neví, co je to hudba. Simona kouřila vedle Roberta, zatím co do ní Soňa něco znepokojeně hustila. Tamara stála několik kroků od nich a provinile je sledovala.

„Tady seš!“ rozhodila Soňa rukama. „Neměla bys chodit sama, zlato!“ „Bylo mi blbý se vracet, strašně se vomlouvám, Simčo.“

„Kašli na to, kočko!“ mávla frivolně rukou. „Aspoň konečně zavřel hubu. Už je pod obraz, neví, co kecá.“ vydechla kouř a obrátila se k Soni. „No a co ti řekl?“ vybídla ji, ať pokračuje ve vyprávění.

Tamara si povzdechla, neměla zapotřebí poslouchat drby. Když shlédla vedle, Robert v záchvatu smíchu cosi halekal bubeníkovi a sám Daniel pokuřoval a poklidně naslouchal s občasným smíchem. Obě skupinky měly své téma, svůj svět a Tamara nepatřila a nechtěla patřit ani do jednoho.

Zahleděla se skrz výkladní skříň hospody, za níž hned u prvního stolu seděla grupa Richardových přátel. Bavil se každý s každým, připíjeli si korbely piva a páry, které seděly těsně vedle sebe, rozhodně neignorovaly ostatní zdlouhavým líbáním. To je aspoň parta…nikdo nikoho neponižuje ani nevyčleňuje. Všichni kecají se všema a všichni se smějí. A hlavně se chovaj dospěle, ne jak u nás…

Poté se rozesmátý Richard zapotácel k jedné z žen a do bujného výstřihu jí nalepil etiketu z cigaret. Její přítel ji odtrhl zubama a Richard za bujarého smíchu zatleskal, jak to bylo ohromně vtipné.

No…skoro vždycky… Opravila se. Ale musela se pousmát. Jeho bezstarostný obličej ještě více rozzářily smějící se oči; dva srpky Měsíce s jemnými vráskami okolo. Tak to má bejt, na narozeniny má mít člověk vokolo lidi, který má rád a který pro něj vykouzlej báječnej večer. Jak asi budu trávit narozky já? U jednoduchýho dortu, kterej si sama upeču. Večer přijde unavenej táta, popřeje mi, předá nějaký dárek a odejde do svýho pokoje, abych ho neviděla brečet, že vzpomíná na mámu a na moment, kdy mě přivedla na svět. A tklivě si vydechla.

Když se Richardovi přátelé bavili mezi sebou a některé páry se věnovaly samy sobě, zahleděl se před sebe. Skrz výlohu zahlédl malou tmavovlásku, jíž lampa kreslila smutné rysy v obličeji. Povzbudivě se na ni pousmál. Tamara se probrala ze snění a znejistěla, nedoufala, že je to na ni. Poté pozvedl pivo a artikuloval přípitek na zdraví. Usmála se dívčími dolíčky a pozvedla sklenici s kofolou. Chvíli se na ten krásný obrázek děvčátka zadíval. Ale do jeho očí se začalo vkrádat cosi posmutnělého. Proto pozvedla sklenici znovu a on se pousmál. Pokynul jí sklenicí a napil se.

Jeho pozornost strhl jeden z přátel, který ho odkázal na bar. Když se zvedal, Tamara na něj zamávala, ale více se neohlédl. Smál se tomu, co říkal kamarád.

Tamara si povzdechla. Ani do této party neměla přístup. Vypila kofolu a prázdnou sklenici poslala po bubeníkovi, který šel klukům pro další piva.

„Už půjdu, slíbila jsem, že budu do jedenácti doma.“ „Přijede pro tebe tata?“ ustoupil s ní Dody stranou. „Má rande, nebudu ho votravovat.“ „Pak zaplatim a doprovodim tě.“ „Ne! Bavíš se tu s kámošema…“ „Však přindu.“ „Ne, Dody, nenechávej tu Soňu samotnou. Já jsem doma za chvilku.“

„-Tak půjdeme spolu.“ přitiskla se k němu Soňa. „Dody má pravdu, nepudeš sama.“ Tamara se smutně pousmála. Pohupovali se zaklínění do náruče a jeho starostlivost mu dodávala na zralosti. Až se Tamaře zachtělo plakat.

„Včil tu počké, du zaplatit.“ a odebral se do hospody. Ohlédla se po něm, rázem se ponořil do davu. A Richardovo místo bylo stále prázdné. Celkově jeho stůl prořídl.

Když se otočila zpět, Soňa, Robert a Simona se skvěle bavili v hloučku. „Tak…ahoj.“ špitla sama pro sebe a vykročila do potemnělé ulice. Ledové ruce skryla v kapsách péřové bundy, ale aspoň že nepršelo.

Daniel se porozhlédl po kamarádech, ale tu nejdražší z nich nenašel. „Kurva, kde je Tamara?!“ Simona pokrčila rameny, ale ani Soňa nevěděla: „Nešla na záchod?“

„Včil sem ju viděl valit tam.“ kývl Robert na roh ulice a kouřil dál.

„Do prdele! To ste ju jako nechali jit samotnó?!“ „Co šílíš,“ obořila se na něj Soňa, „není mála, dom trefí…“ „-Právě že není malá!“ a dal se do vytáčení Tamařina čísla.

Jeho hovor byl však několikrát odmítnut. Jak byl zvyklý s rozmyslem zachovat klid, v ten moment s ním cloumala hrůza a všechny tři přítomné by nejraději do jednoho propleskl.

Po chvíli mu přišla SMS: „Nedělej si starosti, už jsem u domu. T.“

 

Do předsíně se vkrádalo tlumené barevné světlo televizních obrazů. Otřela si uslzené oči a šla za tátou. Rozzářila se, když ho viděla sedět na gauči v ušpiněném domácím tričku a trenýrkách. Na pravém stehně si přidržoval plechovku piva, přičemž na stole stálo balení šesti plechovek. Z nich dvě už vypil. Soudě z jeho trika, spořádal i pytlík brambůrek.

Tamara si mlčky přisedla a ulehla mu na hrudník. Objal ji a políbil ve vlasech. „Děkuju…“ špitla se zavřenýma očima. „Děkuju, žes přišel.“ „Jsem doma už přes hodinu, mohl jsem pro tebe přijet, šiško.“

„Jak to, přes hodinu?“ posadila se. „Nebo konzultace přednášky nevyšla?“ S posmutnělým úsměvem jí přehodil vlasy za rameno. „Řekněme, že tu přednášku odložíme na neurčito.“ Zamračila se. „Tati, ale jestli tu ženu miluješ, tak…“ „-Miluju přece tebe, holčičko. Ty jsi nejdůležitější. Už tě nebudu tahat do svého soukromého života. Zasvětil jsem tě do toho s Karinou a ublížil ti.“ „Karina je kráva, proto to mezi náma nefungovalo. Ale pokud máš na mušce nějakou super ženskou, sem s ní!“ Marek se pousmál a prohrábl jí vlasy znovu. „Jediná super ženská jsi ty. Na tebe se hodlám soustředit. Budeme se spolu učit, pomohu ti s matikou, aby vše nebylo jen na Danovi. A příští víkend strháme obložení, Daniel již objednal příslušenství na vyčištění.“ „Říkal mi, že tam sou hovínka netopejrů, fuj!“ „Však se taky zapojíš.“ „Maximálně vám upeču buchtu, hele.“ „Za nic jinýho by to Dody ani nedělal.“ Tamara se usmála a shlédla. Do hrudi se jí vlilo teplo, ale připomínka Soni a jejího práva na něj to teplo odplavila dál.

„Jak ses vůbec bavila?“ „Výborně!“ zabručela. „Byla jsem pátý kolo u vozu, všeci kolem se kousali, jeden borec mi chtěl prodat tvrdý porno a další opilec mě srazil a rozlil kofolu. A potom mi zadarmo dal pití a chtěl mě políbit.“ „Doufám, že jsi mu do obličeje nastříkala pepřový sprej. A pamatuješ si ještě ty chvaty, co jsem tě učil? Do rozkroku a do očí?“ „Jo, pamatuju.“ rozesmála se. „Ale nebylo třeba, Richard je milej kluk.“ „Myslíš toho ze servisu? Kdes k němu přišla?“ „Daniel se přátelí s jeho mladším bratrem – příšernej dement. Ale Richard je v pohodě.“ A s úsměvem se vrátila do okamžiku, kdy jí se zájmem hleděl do očí, když se k sobě přivinuli a on ji vyvedl z davu. Napadlo ji, jak by se jejich hovor vyvíjel, kdyby je Dody nevyrušil, až ji to zamrzelo. I když měla lepkavou kofolu za výstřihem, ten okamžik byl asi nejlepší z celého večera. Momenty, kdy se na ni Daniel alespoň podíval, by těžko spočítala na prstech jedné ruky. Do volejbalu se Soňou se jí chodit nechtělo ani to neměla v úmyslu. Simona byla podle ní ztracený případ – kdyby ji přítel podváděl a ještě by to vědělo celé město, rozsekala by ho na kostičky. Musela se hodně držet, aby to neudělala. Ale setkání s Richardem bylo opravdu příjemné. A když stála smutná venku a on pozvedl sklenici, jako by rozsvítil lucernu pro tápající pocestné.

Zapřela se do tátovy náruče a přenesla se do pocitu, kdy ji chvilku držel Richard. Jistě už leží někde pod stolem. Usmála se. Ale pamatuje si mě…pokud teda jen nešidil, aby udělal dojem. Která z těch nádher asi byla ta jeho? Ale asi žádná, pak tam najednou seděl tak sám… Kazišuk stejně jako já. Povzdechla si. Před očima znovu měla Daniela a jeho polibky se Soňou.

„Copak?“ pozvedl její bradičku Marek. „Nic, jsem jen unavená.“ „Klidně spi na mně. Na, zakryj se.“ Podal z křesla deku a zachumlal ji až po uši. Polštářem jí bylo jeho břicho. Svírala ho pevně. Byl tu jen pro ni – její táta, její první láska a jediná věrná láska, která jí zůstane na celý život.