snazsi_je_utect

Když Tamara procházela onými tajemnými uličkami za prvního zářijového pondělí, domy jí vůbec nepřipadaly tak nestvůrné jako toho večera, kdy na ni Dody zanevřel. Z rána se sice táhl kradmý chlad, ale v dáli se probouzelo slunce. Některé z oken letitých domků nesly odkvétající truhlíky s muškáty nebo se před nimi rozléhala předzahrádka s udržovaným trávníkem. A psiska baskervilská, která vila oné bezměsíčné noci, pochrupkávala v útulných boudách. Tamara zvolna vykračovala zkratkou vedoucí k autobusové zastávce, odkud se měla přemístit na druhý konec města, ke gymnáziu na Lánech, za renovovanou sídlištní zástavbou, na rozhraní ulic s rodinnými domky.

Dříve než vkročila do ulice, která by ji zavedla přímo k zastávce, zavítala do slepé uličky, kde střetla vandala, který svým vzrůstem působil velmi agresivně, avšak něžnýma očima prozrazoval pravou povahu jeho duše. Na denním světle vypadal jeho obraz ještě propracovaněji a mohla ocenit kombinaci výrazných, místy i zářivých barev. Pracovní místo bylo uklizené, nepovalovala se tu ani jedna prázdná plechovka a nepoletoval tu ani jeden kousek papíru. Celkově jí to zátiší dodávalo pozitivní energii. No a co, tý zbořenině to jedině prospělo. Vůbec, všem barákům z ulice by to prospělo. I tomu našemu. Zahihňala se. To by táta pukl vzteky, kdyby ráno našel takovouhle fasádu. A Karina by určitě omdlela. Zahihňala se záludněji, ale smích brzy přešel. Musela se vydat do školy.

Do nové školy, rozlehlé patrové budovy s nedávno renovovanou fasádou citronově žluté barvy a šikmou cihlově červenou střechou, a s přilehlým revitalizovaným sportovním hřištěm. Přes nízkou cihlovou vrátnici, široký vchod o dvou těžkých prosklených dveřích, protékala vlna studentů pokřikujících jeden na druhého z rozšafné radosti, že vidí známé tváře. Tamara stála opodál a posečkala, až se horlivý dav nahrne dovnitř. Mezitím byla svědkem mnoha pokryteckých i méně falešných shledání dívek, které se v hloučcích objímaly a líbaly na lících. Přesně taková shledání zažívala s Karinou. O víkendu u nich přespala, a nejen, že se nechávala obskakovat při podávání jídel a kávy a do svých přeslazených řečiček zabalovala uštěpačné poznámky na její poctivě kalorickou kuchyni, celý večer ji s číší vína naznačovala, že by bylo vhodné se vzdálit. Než se seznamovat s takovými holkami, raději prošla okolo nich, přestože si ji zkoumavě prohlížely a některé z nich ji na půl úst pozdravily. Nikdy neměla přítelkyně. O ta pevná dětská pouta přišla dávno, když se začali stěhovat. A pak už jí připadalo zbytečné se na těch několik měsíců někomu otevírat, stejně jako krabice s méně potřebnými věcmi. Dvě poslední krabice, které schovávala ve skříni, v ní udržovaly plamínek naděje, že se odtud vytratí. Ale čím více sledovala, jak se vztah Marka a Kariny prohlubuje, tento plamínek tiše skomíral.

Ale nakonec si úsměvem dodala odvahu a vykročila vstříc novým výzvám. Zahřála ji myšlenka, že potká Daniela. Samozřejmě bude hrát uraženou, dokud se jí neomluví za ta zraňující slova. Ale ve skrytu duše mu je odpustila. Vytušila, že je řekl jen, aby ji od sebe držel dál pro její vlastní bezpečí. Dobře si vzpomněla na jeho vystrašený pohled, když otčíma zahlédl v sálu plesu a jak ji vlekl pryč poté, co otčím obtěžoval tu ženu na toaletách. Stejná hrůza čišela z jeho očí, když Tamara přišla do jejich domu. Ne, Dody jí nechtěl ublížit, aby ji ranil. Ublížil jí, aby ji ochránil. Nedělal přece nic jiného celé dva měsíce, než že ji ochraňoval. I když s nonšalantním úsměvem plácal prázdná slova, jako by mu bylo vše srdečně jedno. Jeho gesta ho vždy prozradila. Všechno bude dobré, Dody nevydrží dělat, že se neznáme. Jakmile mě uvidí, přijde za mnou a vše mi vysvětlí. Najdeme společné řešení, jak se stýkat, aniž by měl problémy.

Prošla dlouhou chodbou, kde stěny nesly malby Muchových replik a verše, jejichž písmo nebyla s to přečíst. Vystoupala mohutné schodiště, aby v labyrintu chodeb prvního podlaží našla svoji třídu. Po pravé straně letmo zahlédla interaktivní tabuli, naproti níž stály tři řady školních lavic ze světlého dřeva. V nich již uvolněně seděli studenti a studentky, hloučkující se do štěbetajících skupinek. Tamara brzy pochopila, že tato třída se zná z minulých let a ti, co sem přišli po letošních přijímacích zkouškách, sedí různě rozstrkaní na okraji u skříní nebo u oken. A jedno takové místo u nejzazšího okna bylo stvořeno přímo pro ni. Byla to jediná volná lavice, žádný soused a před ní chlapec vrkající s dívkami z lavice před ním. Hodně světla a květiny na parapetu. A hlavně bez souseda. Upínala se k němu tak vehementně, že nesledovala podlahu úzké uličky. Jeden z hochů k nohám lavice pohodil batoh. Tamara hypnotizující místo vzadu si ho nevšimla. Nabrala ho špicí, ale škobrtla o jeho tíhu a pevný tvar. Pleskla sebou o linoleum a ve snaze zachytit se, shrnula lavici před sebou. A po tupém hrknutí se rozlehla exploze smíchu. Všichni s pobavením sledovali, jak vzpíná otlučená kolena, a jak se snaží vymanit z přezek batohu. Dívky si šuškaly, co je to za ušmudlané nemehlo a chlapci namítali, že kdyby nebyla tak nemotorná, ušla by. Tamara hrdě vstala, trhla hlavou a pramen vlasů jí odvlál z očí za rameno. Aniž by se ohlédla, pokračovala ke kýženému místu. Tam vytáhla lahev s pitím, blok a propisku a shlédla z okna, z něhož dohlédla na stromy blízkého parčíku.

Protáhla obličej, když si uvědomila, že na ni kluk sedící před ní upřeně zírá. Houpal se na židli a velkýma šedomodrýma očima ji hltal s pobaveným zájmem. Ji však urážel pouhým dechem, páchl po cigaretách, jako by vyšel ze čtvrté cenové. „Chceš něco, hele?“ pokývala hlavou podrážděně. „Seš tu nová, co?“ „Vypadám, že jsem vodtud?!“ a on se s pobavením usmál jejím protahovaným koncovkám. „Ne, to fakt nevypadáš. Su Jura Vala.“ poškrábal se v černém ježku. „To jako vážně?“ zasmála se zpěvavě. Ale on se zamračil. Podrážděně se otočil, protože Tamara ne a ne se přestat smát. Když naznala, že si nedělá legraci, skromně se utišila a přitáhla si blok. Odepnula kožené vázání, ale dříve, než notes otevřela, pohladila jeho vazbu. Ach Danieli…jak můžeš vydržet tak dlouho se nevozvat? Vždyť i po práci skoro za tmy jsi přišel do sadu, pod záminkou, že neseš panu Chloupkovi mrkev, jen abys mě na chvilku viděl. Dal sis stejnou tetovačku – vryl ses mi pod kůži a já tobě, vzpomínáš? A i když jsi mě tak urazil, zklamal a ponížil, napsals tátovi, jestli jsem v pořádku dorazila domů a von mě šel hledat. To bys přece nedělal, kdyby ti na mně nezáleželo…

„-Máš tu volné flek?“ pohodila věcmi drobná černovláska, a taška s metalistickou mikinou těžce upadla na lavici. Dívčino rovné mikádo zdobil růžový pruh v popředí, zastrčený za uchem, které zdobily tři kroužky chirurgické oceli. „Jo, klidně si sedni.“ Odstranila batoh ze sousedské židle a dívka si těžkopádně sedla. „Su Hanka. A ty budeš šprtka.“ A Tamara se urazila. „Sotva zvonilo a ty už si zapisuješ.“ kývla úsměvně na její notes. „Ne…“ usmála se, „Jsem Tamara a dělám si poznámky pro sebe. Píšu povídky, víš?“ „Tož to su ráda, že sem si sem sedla. Já nesesmolím ani SMSku.“ Tamara cukla koutky do úsměvu a vrátila se k tomu, co napsala naposledy.

O nedlouho přišla třídní učitelka a uvítala hromadně pětadvacet žáků. Dvaatřicetiletá, uhlazeně oblečená blondýnka s vlasy upjatě staženými do culíku si upravila brýle a s vlídným úsměvem se porozhlédla po třídě. „Je báječné vidět známé tváře s vědomím, že hodláte ve studiu pokračovat.“ pronesla a její hlas byl zabarven takovou melodií, jako by přednášela sonet. „A také tu vítám nové tváře,“ sňala úzké brýle, „a že jich přibylo. Je jedině dobře, že nám to tu oživí noví přátelé. Jmenuji se magistra Alexandra Karmazínová. Jsem třídní učitelka a rovněž vás budu vyučovat český jazyk a dějepis.“

„-Tož to jsme rádi, slečno.“ pronesl Jirka, který seděl před Tamarou, a většina třídy se zasmála. „Pane Valo…“ přiblížila se Alexandra chůzí, která budila dojem vznášejícího se obláčku. „Zrovna na Vás jsem se těšila! A také Vás již v prvních minutách zaúkoluji.“ „Cokoli máte na srdci, slečno profesorko.“ pronesl pobaveně a třída se opět zasmála jeho nešikovnému flirtování. „Na vrátnici si vyžádejte smetáček, lopatku a zameťte nedopalky, které jste Vy a Vaši přátelé z céčka naházeli u vchodu.“ přikázala a zdvořilým úsměvem svým slovům ulomila hrot. To se třída mohla smíchy potrhat. Jirka zbledl, zezelenal a pak se prudce začervenal. „Ale pokud nechcete přijít o můj výklad, klidně můžete jít zametat až po zvonění. Z řad přihlížejících se jistě vynoří někdo, kdo Vám s chutí pomůže.“ Rudý jako rak vystřelil ze třídy a smích spolužáků k němu doléhal až na schodech.

Alexandra se spokojeně porozhlédla po třídě. Přirozenou autoritou budila respekt i u těch zdánlivě nejdrsnějších frajerů. Nejstarší jádro skupiny vedla od primy. Věděli, co mohou od ní čekat a totéž přímé jednání vyžadovala i od ostatních. Znala svoji třídu, dokázala se naladit na stejnou vlnu jako oni a při hodnocení jejich prací dokázala zohlednit vlivy rodinného zázemí, pokud v nich docházelo k razantním změnám. Ke svým žákům přistupovala citlivě a velmi vnímavě, avšak jednala s nimi jako s dospělými. A nově příchozí spolužáky vždy přesvědčila, že ten laskavý úsměv patří jen těm pracovitým a poctivě studujícím, zatímco otevřený nezájem flákačů se tvrdě podepíše na jejich hodnocení. Stejně jako vysoká absence v hodinách. Byla přísná ve známkování, ale spravedlivá, a lidská v záležitostech, které přesahovaly rámec výuky. Možná i pro to, že na škole zastávala funkci výchovné poradkyně. Svým barvitým výkladem a kreativními úkoly dokázala mnohému naučit. A v její široké náruči, na velkých prsou, našli útočiště všichni, které sužovaly i neškolní problémy. Její osobnost byla kladně přijímána anebo s nevolí odmítána těmi, kteří se s jejími nekompromisními pedagogickými praktikami nehodlali smířit, kteří nedokázali pochopit, že Alexandra bere svoji práci na gymnáziu jako přípravu studentů na vysokou školu a závěrečné čtyři roky je intenzivně připravuje na maturitu a přijímací zkoušky, a že jim zkrátka nezbývá nic jiného než se aktivně zapojovat. Ale v celku na všechny působila mile a zajímavě. Svým elegantním vystupováním a zároveň ochotným až obětavým postojem k pomáhající profesi, melodicky uklidňujícím hlasem a svěží vůní po sladkých pomerančích si získávala obdiv hodný dámy.

Kromě Tamary, tu doposud nijak neoslovila. „…hovořím sotva deset minut a už mě ignorujete. Co budete dělat při dvouhodinových výkladech dějepravy?“ pousmála se Alexandra, ale z jejích očí čišela přísnost dovolávající se kázně. „Ne, já…“ zazmatkovala Tamara, která se na chvíli ztratila mezi řádky svého snění o Dodym. Zavřela notes. „Prosím, co jste říkala?“ zatvářila se provinile. „Nic. Ptala jsem se Vás.“ „Mně?!“ „No ano, Vás.“ „Tak…počkejte, z dějepisu si pamatuju docela dost, jen mi to musí po prázdninách naskočit…“ „Vskutku?“ sledovala ji Alexandra pobaveně. Její nervozita a snaha vymluvit se ze situace, o které neměla ani páru, jí připadala velmi roztomilá. Tamara prosebně tápala očima po tvářích spolužáků, aby jí napověděli, co po ní učitelka chce. „Ano…“ „Dobře, že to vím. Hned ve středu si Vás vyzkouším. Ale nyní mi postačí Vaše jméno.“ „Mý jméno?!“ A to už třída nedokázala zadržovat smích. „Ano, Vaše jméno. Abych Vám to vysvětlila…kdybyste tak zamilovaně nekoukala do toho krásného notýsku, věděla byste, že ta otravná učitelka chce po nových studentech, aby se představili, jako v první třídě.“ A mlaskla. „Víte, potrpím si na zdvořilost a nerada bych po Vás pokřikovala hej, Vy tam vzadu v tom červeném triku. Poněkud dehonestující, nemyslíte?“ Tamara pootevřela ústa, s jakou sebejistotou a elegancí k ní promlouvá a jak každý ve třídě hltá její slova do poslední hlásky. „Tamara Trojanová…“ kuňkla, že jí sotva rozuměla. Ale rozhodla se ji více netrápit. Byla poslední studentkou, která se nepředstavila. Zatvářila se jako nevinné štěňátko, které pánovi počůralo škrpál a nyní čeká krutý postih.

A právě její provinilé velké oči Alexandru zdržely, když se užuž odvracela ke studijním záležitostem. „Poslyšte,“ řekla mírným hlasem skloněna k ní, „neviděly jsme se už? Během prázdnin, myslím…“ A Tamara se s úšklebkem začervenala: „Jak, že se jmenujete, slečno profesorko?“ Ve tváři mladé ženy se rozlil úsměv do bílých zubů, jako by mluvila s malou holčičkou. „Alexandra Karmazínová. A už vím přesně, kde jsem vás viděla. Jste ta půvabná kamarádka Dodyho Vágnera, není-liž pravda?“ pousmála se a do jejího nitra vniklo teplo. Přesto v očích děvčete bylo ještě něco povědomého. Možná něco v tom provinilém pohledu vlídných čokoládových očí. Toho večera se taky v jedněch takových topila, nořila se do jejich tajuplného světa a ochutnávala jejich sladkost. Ale nebyly to oči děvčete, nýbrž urostlého a velmi vzhledného muže, který ji strhl do mohutné náruče poté, co jí podrazil nohy. Chvíli ji svíral v muskulaturních pažích a jemně kořeněná vůně, která vycházela z rozhalenky mohutného torza, pronikala do jejího těla všemi smysly. Zrakem se vpíjel do nevyzpytatelných vln rozbouřené modře, sluchem vnímala provinile hluboké tóny jeho hlasu, dotekem vláčné kůže jejích zad a šíje rozehříval její srdce a s chutí se topila ve sladkých pralinkách. Ty nemohla vyhnat z hlavy několik následujících dní a už vůbec se nedokázala zbavit příjemně vzrušujícího pocitu mravenčení v břiše, které její vzpomínání vyvolávalo. Ale pracovní zápřah posledních dvou týdnů, kdy s kolegy plánovali rámcový průběh začínajícího školního roku, její touhy zatlačil hluboko na pozadí. Tak jako pokaždé, kdy v posledních letech střetla nějakého zajímavého muže. Ale příliš přemýšlela nad svojí profesí a hlavně nad závazky k rodině, nad svojí vytížeností, že když si to přebrala zdravým rozumem, naznala, že bláhový románek by jí akorát překážel. Ale že v ní po měsíci ožijí vzpomínky na muže, kterého viděla na zlomek chvíle a který jí zničil oblíbené šaty, že v ní pouhá shoda očí studentky s jeho odkryje měsíc potlačované touhy, to by ji jakživ nenapadlo.

Zatímco se jí tváře tónovaly nachem, ty Tamařiny se rozpalovaly dušeným vztekem. V hlavě jí utkvěl líbezný tón u Dodyho Vágnera, a do očí jí práskla vzpomínka, jak Daniel prováděl elegantní krásku, na které mohl celý sál oči nechat, včetně jejího stydlivého otce, který o ní básnil ještě několik dní. A vlastně ani Daniel nijak neskrýval sympatie k jejímu kouzlu. „Jo, byla jsem tam s ním.“ hukla Tamara a přivřela oči jako obezřetná kočka číhající u myší díry. „Jenom s ním?“ „Jo, jenom s ním!“ Vlezlá učitelka ji začínala štvát. Přes žárlivost přehlédla, že se Alexandra vůbec neptá na Dodyho. Zajímal ji zralý muž, pohybující se v dívčině blízkosti. Ale řešit své osobní záležitosti před nastraženýma ušima třídy nehodlala.

Omluvně se pousmála a vrátila se dopředu k tabuli. „Jelikož tu nechceme strávit půl dne, přejdu k organizačním záležitostem, které nás letos čekají a neminou…“ V tu ránu se Tamara přikrčila za spolužačky a znovu otevřela notes. Roztomilá kamarádka Dodyho Vágnera… Imitovala si v hlavě její hlas a nelibě se tvářila. Sakra, co vod něho chce?! Je to stará pixla proti němu. A vůbec není tak sexy, jako byla na plese. Nevím, co si vod toho vybledlýho svetříku slibuje…a co vod osumnáctiletýho kluka!

Zvonek ji vysvobodil z myšlenek, které ji sužovaly. Ani se nerozloučila s přísedící, věci měla dávno sbalené před koncem hodiny. Věděla, že dnes takto končí všichni a že je velmi pravděpodobné, že Daniela střetne někde v chumlu na chodbě, u šaten nebo spíše v rohu někde stranou ode všech. Chvilkami se zastavovala, aby se porozhlédla kolem. Zoufale pátrala v davu po hubeném čahounovi s dredy, ale bezvýsledně. Také ji popadaly děsivé myšlenky na jeho rodinné zázemí a kladla si otázky, zdali vůbec přišel, respektive zdali byl stavu přijít. Svíralo se jí hrdlo s pomyšlením, že příčinou jeho opakovaných zranění byl jejich vztah. Po několik dní si vyčítala svoji neomalenou zvědavost. Měla ho poslechnout. Měla se s ním scházet tajně a nestrkat nos do soukromí jejich rodiny. Vzápětí s ní začal cloumat vztek, že jí nevěřil a neprozradil jí svá tajemství, když o to žádala. Tolik by mu chtěla pomoct, vyřešit jeho problémy jednou pro vždy. Pomoci mu zahájit nový, bezstarostný a bezpečný život, který mu právem náleží. Aby z jeho očí zmizel strach a bolest z jeho tváře pokaždé, když se ho dotkne. Aby dokázal klidně spát, aniž by ho děsily noční přízraky. A aby směl milovat tu, kterou milovat chtěl. A Tamara byla přesvědčena, že miluje ji. Všechna jeho gesta zrcadlila prohlubující se lásku upevňujícího se vztahu. Vyhnala si z hlavy všechna bodavá či výsměšná slova, důležité bylo jeho jednání. A to vždy bylo něžné a ochranitelské.

Cestou ze školy okolo parčíku upínala svoji mysl na Danielovu přítomnost. A upínala ji tak silně, že ho skutečně spatřila. Seděl na lavičce po boku drobné blondýnky. Držel ji za ruku a jinošsky se usmíval všemu, co říkala. A když mluvil on, ona k němu vzhlížela. Vzal ji za obě ruce, které si stiskla v klíně a on je políbil. A pak se opět smáli. Už to nebyl kluk s věčně nepřítomným pohledem. V jeho očích zářilo slunce. Po chvíli ji vzal za ruku a vykročili k zastávce, jíž posléze míjel autobus.

A Tamaře se zhroutil její malý křehký svět, v nějž věřila poslední dva měsíce, svět, jehož středobodem byl Daniel. To díky němu si tu tak rychle zvykla, díky němu byla bolest z tátova vztahu snesitelnější. Věřila v lepší zítřky a věřila v jeho gesta, která vyvracovala prázdná slova. Ale nyní se její představa roztříštila na střípky nezodpověditelných otázek. Zklamaly ji její instinkty, její víra, její naděje. Mluvil o Soni, že se na ni chce zaměřit, a první den školy už se drží za ruce! Tamara právě procitla ze svého snu. Daniel nebyl takovým člověkem, jakého si vysnila. Nepasoval do obleku, který mu ušila ze svých romantických ideálů. A její vystřízlivění bylo trpké, hořké a uvnitř vysušující.

20170221_164850

Pokaždé, když se Daniel a Soňa procházeli chodbami školy, skleněnými tabulemi prostupovalo slunce. Slabé paprsky stékaly po jejích pramenech do půli zad. Danielovy prsty se mezi nimi často ztrácely. Vinuly se pravidelnými cestičkami nebo je s chlapeckou radostí rozcuchal a ledabyle převrhl přes její malinký kulatý obličej. A když je znovu upravil, čekaly na něj dvě čiré studánky, které mu s oddanou zamilovaností odpustily všechny legrácky. Často kolem nich vířily spolužačky, které s předstíraným zájmem o Soňu skládaly obdiv Dodymu. A ten byl zase středobodem chlapců, kteří neskrývali své sympatie k Soni. Více si do jejich vztahu zasahovat nedovolili. I když měli někteří z nich pocit, že o novém páru vědí všechno a že všemu rozumí. Ale do jejich nevinného světa neviděl nikdo. Nikoho z nich nepotřebovali. Přestože všude, kam se o přestávkách pohnuli, je obklopoval rej štěbetajících spolužaček, které škádlili rozverní spolužáci. Všichni chtěli být středem zájmu, všichni chtěli mít vztah jako Dody a Soňa. Všichni chtěli být jako Dody a Soňa.

Tamara brzy zjistila, že mají třídu o patro výš. Občas je střetávala, když se v houfu předvádějících se spolužaček přesouvali do jiných učeben. Někdy ho zahlédla postávat samotného u šaten a pokaždé měla nutkání ho pozdravit a odměnit sladkým úsměvem, který míval tolik rád. Jindy si zase představovala, že kolem něj nápadně projde a záměrně ho bude ignorovat. Spere ho pohledem a hrdě ho mine, jako by byl vzduch. Dá mu najevo, že pro ni nic neznamená. Ale dříve než se odhodlala vykročit, vrátila se Soňa a ruku v ruce se odebrali na oběd. Přehlédl on ji, zkrátka prošel kolem davu, ale pozornost upínal na svoji krásnou přítelkyni. A ji zanechal v slzách.

Často ho pozorovala z dáli, když se Soňou čekali ve frontě u kantýny. Něžně jako vrabčáčci se hašteřili, kdo zaplatí párek v rohlíku. On by pro ni vykoupil celé hladové okno a ona si paličatě stála za svým, že si útratu zaplatí sama, neboť ji neustále někam zve a není to fér. A když už vypadalo, že ho přesvědčila, rozcuchal jí vlasy a bleskurychle vysypal drobné na pult školnici, která obsluhovala u výdejního okýnka. S kroky mimo dav nadzvedl párky nad hlavu a zlobil malou Soňu, aby si pro svačinu vyskočila. Ale ona měla své metody, po kterých zjihl jako beránek. Přivinula se k němu a na špičkách ho políbila. Nejen že jí vydal oba párky, sklonil se k ní a políbil ty něžné rtíky. Její zlatou hlavičku si přitiskl na rameno a laskal. Pousmál se, protože na jejích rtech pokaždé nalezl šťastný úsměv. Vzal ji kolem pasu a zaklínění do sebe vykročili napříč chodbou.

A s každým jejich krokem se do Tamařina srdce zabodlo kopí. Absolutně nechápala, co se to děje. Co se dělo dva měsíce před tím a co se děje teď. Kde nastal ten zvrat? Před dvěma týdny se takhle zamilovaně vodil s ní. To jí měly patřit jeho polibky a nevinné škádlení. Kdy začal být přelétavý? A kdy přestal milovat ji a začal milovat Soňu? Vždyť ji provázel po škole, jako by spolu chodili dlouhé měsíce. Bylo snad v jeho chování něco, co přehlédla? Tamara se rozhodla nevycházet ze třídy. Sladkosti z bufetu si odpustila, a přestože měla svačinu z domu, hladověla. Neměla náladu pozřít nic, veškerá svěžest zeleniny a slanost vláčného sýru se v jejích ústech měnila v popel. Ztrácela motivaci učit se, přestala psát. Ta pochmurná slova beznaděje nedokázala po sobě číst.

A doma ji přestalo bavit uklízet. Dalším důvodem byly čím dál častější návštěvy Kariny, která se roztahovala v jejich domě. S ničím jí nepomohla, neboť se vymlouvala na oteklé nohy a bolavá záda ze salonu. A Marek ji omlouval, chudinka přece stála celý den na nohou. Starala se o ostatní, proto si zaslouží, aby se staral taky někdo o ni. Co jí šlo velmi dobře – kromě hlučného smíchu, když s ní Marek laškoval na gauči – bylo povzbuzovat Tamaru při vaření. „Nedávej tam tolik mouky, omáčka by měla být řidší… …kdybys tak zamilovaně nekoukala, nebylo by to tolik kořeněné! …Marku, z jejího věčně utrápeného obličeje mě přešla chuť k jídlu!“ Přitom sama nikdy nic nepřipravila ani nepřinesla. Jen jednou, ovocný koláč bez ovoce s tlustou vrstvou kyselého želé. Přestože se s ním pyšnila celé odpoledne, i Marek se zdvořile omluvil, že je již sytý a ochutnání dezertu odložil na neurčito.

Ale vrcholem všeho bylo, když se Tamara v neděli ráno rozhodla prát a v koši se špinavým prádlem našla Karininy tanga kalhotky. Právě tyto hebké krajky dostaly dámy do ostré šarvátky. „…už jsem nějak překousla, že se tu rozvalujete a nehnete ani prstem! Ale svoje nechutné spodky si laskavě berte domů!“ Mrštila po ní prádlo. „No promiň, mladá dámo!“ vyjekla Karina v kuchyni. „Ty kalhotky jsem si koupila ve Vídni a stály tolik, kolik jsi v životě neviděla!“ „To je mi jedno! V našem prádelním koši se válet nebudou! Jen se tu přiživujete a já nejsem Vaše služka!“ „Já že se přiživuju?!“ rozhodila afektovaně rukama. „A kdo ti minulý týden přinesl vlasovou kosmetiku za tisíce?!“ „Tu si se vší úctou strčte do zadele!“ a Karinin zatajený dech slyšel až Marek do ložnice a znepokojeně vyšel na schodiště. „Jsi tak nevděčná! Já bych se pro tebe rozdala! Pro tvého otce dělám první poslední a ty se na mě jen celé dny kysele díváš! Vyhazuješ mě z domu sotva přijdu!“ „Tak sem nechoďte, když Vás ve svém vlastním domě tolik obtěžuju!“ „Je to dům tvého otce!“ „Aha, takže si na něj děláte nároky? Nejradši byste mě poslala do internátu na druhej konec republiky! Ale řeknu Vám: klidně! Mně tím neublížíte, to Vás by tu blechy sežraly! Nepohnete ani nehtem, ani to pitomý kafe si sama neuvaříte!“ „Já jsem pracující žena, drahoušku! Ale na to seš příliš malá, abys věděla, co je to práce, stát celé dny na nohou a vést salon se zaměstnanci!“ „Možná nemám se zaměstnáním zkušenosti, ale vím, že moje máma po dlouhých přesčasech přišla domů, poklidila celý dům, dokud se neleskl, uvařila, zkontrolovala mi úkoly a nikdy si na nic neztěžovala! A z posledních sil vyloudila úsměv, aby nám bylo líp.“ „No, a taky jak to s ní dopadlo!“ prskla jedovatě a Tamara vytřeštila oči.

„-Hej, holky!“ seběhl Marek schody. „Přece se nebudete v tak krásný den dohadovat.“ „To tvá dcera má záchvat puberty.“ založila vítězně ruce a očima přetlačovala ty Tamařiny, které sice cítily prohru, ale nehodlaly se vzdát bez posledního výstřelu. „Musíš se trochu kontrolovat, drahoušku! Chápu, že s tebou cloumají hormony, ale zlato! Je mi vážně smutno hádat se s tebou tak ošklivě.“ Zakňourala a Marek ji k sobě přivinul. Ani on nechtěl, aby se ty dvě hádaly, chtěl pro Tamaru vykouzlit láskyplný domov. „-Co tu plácáte za nesmysly?! Nikomu by se nelíbilo sbírat po Vás nemravný prádlo!“

„Tamaro,“ přiostřil Marek, „co za malichernost je to tentokrát?!“ a ona s bezmocnýma očima pootevřela ústa. Malichernost… …jistě, cokoli si myslím, cítím, dříve než to vyslovím, je to malichernost. Nepodstatné hlouposti náladové puberťačky, která pracovně vytíženému náčelníkovi, který se denně potýká s vážnými důsledky zločinu, jen ztrpčuje život. Zhluboka se nadechla, aby velmi pomalu promluvila: „Nechci, aby házela svý hadry do našeho prádelníku, když tu nebydlí. Nejsem její služka.“ „Ale miláčku, já mám u Kariny taky své věci. To je normální, že když spolu dva chodí, mají u sebe věci.“ „Jo?!“ zatřásl se jí hlas, urputně se pokoušela zadržet slzy. „V tom případě si ty její spodky per sám!“ a vztekle utekla do pokoje. Marek chtěl běžet za ní, zasáhlo ho, že Tamara nedokáže respektovat jeho štěstí. Proč nevidí, jak je Karina laskavá? Jak je zábavná a půvabná? A činorodá? Tolikrát Tamaře nabízela, aby si vyrazily do města, na kosmetiku či wellness. Tolik se přece snažila! Kdyby nebyla tak tvrdohlavá, byla by stejně šťastná, jako je on.

Chtěl jí všechno vysvětlit, ale Karinina ruka ho zadržela. „Prochází těžkým obdobím. Hormony s ní cloumaj a navíc ten její…“ zašklebila se. „Už sem přece nechodí.“ „Ne, to nechodí.“ sklopil víčka. „Nikdy jsem toho Vágnerovic floutka neměla v lásce. Ale nikdo mě tu neposlouchal…nedivila bych se, kdyby ji jen využil a pak ji nechal.“ „Proboha, co to povídáš?! Tamara a Daniel?!“ „Prokristapána, drahouši! Není už malá holka! A dnešní kluci jdou na věc rychle! Než se holka nadechne, má ho tam!“ „C-co jako?! Kde?!“ vytřeštil oči. „Ale drahouši…“ pohladila ho konejšivě jako malého chlapce. „Nezatěžuj se tím. Však ona už se s tím popere.“ Marek si zhluboka povzdechl a s bolestí v očích vzhlédl ke dveřím dceřina pokoje. Jeho ruka objímala úzký pas jeho přítelkyně a čichem vnímal výrazně svůdnou vůni. Ale jeho srdce klepalo na dveře s úmyslem svoji holčičku obejmout. Ale Karina už se postarala, aby na to myslel později. Tamara už je přece velká holka a musí si uvědomit, že žije ve světě dospělých. Taky jednou bude mít přítele, milence, manžela, děti. To je život.

Avšak v tomhle světě, příliš reálném a přitom zmateném s absencí slušnosti a něhy, se jí vůbec nelíbilo. Proplakala celý den zavřená v pokoji, jako už ne dlouhé týdny před tím. Naposledy se schoulila do Danielovy náruče a on ji hladil po vlasech. Pokaždé, když jí bylo smutno, odložil hrdost a přivinul si ji. Nastavil hrudník, aby se na něj mohla vyplakat. A on se na nic neptal, ani se jí nevysmíval. Plakala tak dlouho, dokud potřebovala a pak ji rozesmál. Danielova náruč… Teprve teď jí chyběl. Teprve teď pocítila, že je pryč. Měla v něm skutečného přítele, oporu. A teď tu ležela po tmě a tiskla peřinu. Křečovitě držela cípy, div je neroztrhla. Ta hořká, škrtící úzkost byla nesnesitelná. Prázdnota ji tížila jako olovo. Od očí podlitých krví se tupé střepy zabodávaly do spánků její hlavy, už nedokázala na nic myslet. Vzlykala na prázdno, i slzy prohrály svůj boj. Cítila, jak jí hoří tváře, přitom se třásla zimou. Myslela, že za ní táta přijde. Že ji zaplaví výčitkami, dá jí přednášku, že už je dospělá a nekompromisně uzavře slovy, že má právo na soukromí. Ale že přijde. Že jí vynadá za urážky, které mu jistě Karina barvitě vylíčila, že jí zatrhne televizi a strhne kapesné. Ale že přijde. Radši by se vzdala všech příjemných maličkostí, dřela třikrát tolik, i ty sprosté kalhotky by přeprala – a v rukách! Jen aby táta přišel. Aby se posadil na postel a vzal ji za ruku, jako to dělával v období, kdy máma zemřela. Neuměl ji utěšit slovy, nedokázal jí nikdy vysvětlit nic, co se vztahů týkalo. Žádná prázdná konejšivá slova ho nikdy nenapadala. Za to jeho náruč byla vždy vřelá a pevná. A paže silné jako nezbouratelné pilíře domova. S ním se pokaždé cítila bezpečně. A nedokázala vyřešit záhadu, proč by měly tyto pilíře s jejím dospíváním padnout. Proč by mělo padnout celé tohle útočiště. Věděla, že její otec pohřbil srdce v hrobě. Ale netušila, že se z něj stane tak necitelný člověk.

Vrchol nepojmenovatelné potupy přišel ve chvíli, když ze sousední ložnice vyšly blažené vzdechy. A k nim se přidaly i tupé rány kovové postele o zeď. Nejprve zalapala po dechu a posadila se, aby jasněji slyšela. Napadlo ji, že blouzní ze samého hladu a žízně. Ale Karina si svoji slastnou cestu na vrchol bez pardónu užívala a čím více si Tamara tiskla polštář na uši, tím hlasitěji sténala. Křičela Markovo jméno. S každou hláskou bodla nůž do Tamařina srdce a s každým úderem o zeď stekl proud slz z jejích pálících očí. Zarývala nehty do napnuté látky, až si působila záděry. Tohle už nebylo o hře, kdo je tu dospělý nebo pán domu. Tohle bylo o slušnosti. A z té neměla Karina ani kapku. Pokud by k ní táta nebo i ona cítili úctu, se svými radovánkami by se odebrali do Karinina bytu, kde žije sama. Ale tohle by Tamara nějak překousla, poslední týdny tu Karina trávila noci často a Tamara nepředpokládala, že vedle skládají domino. Ale mohla být potichu. Už pro svůj vlastní stud, že ji mohla slyšet celá ulice. Ale Karina byla mrcha bez skrupulí a Tamara brzy pochopila, že její přehnané upozorňování na orgasmus bylo vzkazem. Tamara ji ráno urazila. Poukázala na holou pravdu, a sice že je líná pomáhat, zatímco se v jejich domě nechává vydržovat. A to Tamara nevěděla o nehorázných útratách, které za ni Marek nechává dvakrát týdně ve vyhlášených brněnských podnicích. A ty luxusní kalhotky z Vídně, co stály tolik, kolik Tamara v životě neviděla? Pár sladkých lichotek, orální sex v autě a o několik párů bylo postaráno.

Její operní árie byla zakončena s noblesou, ale Tamara už neplakala. Seděla rovně, žádný polštář na uších. Karina jí svou komedií vyhlásila válku. Z neznámého důvodu v Markově dceři cítila od počátku konkurenci, přímé ohrožení jejího komfortu, který z jejího vztahu vyplýval. Od začátku v ní viděla nepřítele. Nejprve ji nenápadně zesměšňovala a její sražené sebevědomí chtěla ovládat. Před Markem pochopitelně hrála starostlivou, obětavou a štědrou macechu. A když místy hrála ne příliš přesvědčivě, vyvážila to skvělým sexem. A tak se Marek smířil s její povahou odrostlé rozhazovačné puberťačky, která se nechá hýčkat za vzrušující pozlátka, kterými ho s potěšením zahrnovala. Ale Marek k tomu přistupoval prakticky: lepší tato žena, než žádná žena a lepší tato macecha, než žádná žena, která by byla Tamaře vzorem i oporou. A byl si jist, že tak pracovně vytížený muž a hlavně sebe litující se, zubožená troska, jak ho Karina v hádkách nazývala, by si stejně nikoho jiného nenašel a tak krásná žena je více, než si kdy mohl přát.

Ale kdo se s tím nehodlal smířit, byla Tamara. Věděla, že její otec má mnohem na víc. Je chytrý, pracovitý, zodpovědný, čestný, starostlivý a velmi líbivý. Jen nesmělý, skromný a jeho sebesystém je poznamenaný ztrátou životní lásky, jeho pomocnice, souputnice, kamarádky a matky jeho nejdražšího pokladu, jeho spřízněné duše. Provázela ho životem, pomáhala mu vyrovnat se z otřesných zážitků z války, kde po jeho boku padla spousta přátel; bratrů, manželů a otců. Činila jeho dny zářivějšími a z toho mu ji někdo vzal. Nedokázal pochopit proč, proč ona, proč jejich rodina, proč Tamara…ale na to bylo zbytečné se ptát.

I pro Tamaru. Proto tyto myšlenky, jako vždy, odložila na jindy. S Karinou se rozhodla hrát její falešnou hru. Vyčkávala se zataženými drápy připravena je vytasit při sebemenší chybě. Ale na okamžik její bojovnost musela změnit kolej. Její duševní nepřítomnost ve škole začínala otevírat vrátka problémům, které se na sebe nabalovaly ve vrstvách. Excelovala sice v jazycích a humanitních vědách, ale v matematice a předmětech, které počty vyžadovaly, začínala selhávat. V září své špatné známky brala sportovně a selhání přikládala na bedra obvyklému pomalému startu po prázdninách a indispozicím ze samoty. Ale druhý týden v říjnu jí začal dělat starosti. Dávno zahájili novou učební látku, a když neuchopila tu starou, stěží zvládne obtížnější věci na ni navazující. Opakovaný neúspěch ji rozhodil natolik, že začala chybovat i při početních úkonech, které dříve hravě zvládala.

Například ve fyzice počítala veličinu síly pomocí vzorečku. Jak měl starý profesor ve zvyku, na procvičení pokaždé někoho vyvolal k tabuli, aby úloze přišel na kloub. A tak Tamara stála před širokou tabulí a do nejvyšších řádků tísnila číslice. Místy je umazávala a fixou dopsala nové. A když naznala, že původní zápis byl správný, smazala je znovu. Ze zadních lavic slyšela polohlasné námitky nevole, kterou projevovaly ty dívky, které početní postup bezhlavě opisovaly. A chlapci v předních lavicích se jí vysmívali. Šuškali si posměšky, na půl úst, aby nedolehly k nedoslýchavému profesorovi, ale dostatečně zřetelně, aby dolehly k Tamaře. Z nervozity a zahanbení jí vypnul mozek a zaposlouchala se do jedovatých hlasů za ní. V lavici by takový příklad hravě vypočítala, ale před tabulí cítila všechny oči osazenstva, které jí vidí až na morek kostí. Už se necítila tak sebejistě jako před týdnem, kdy hrdě předčítala svoji esej v hodině anglického jazyka, v němž válcovala premianty na všech frontách. A v dějepise jí nebylo stydno zvednout ruku, když znala odpověď a při odpovídání se ještě porozhlédla po nic nevědoucích tvářích, aby dala najevo převahu. Spíš Alexandře bylo trapné vyvolávat jen ji, pokaždé posečkala, jestli se nepřihlásí někdo další. Občas se někteří našli, ale i ti postupně ztráceli motivaci. A teď si to Tamara odskáče. Najednou nebyla tak sebejistá, najednou neměla tak široká ramena. Nejradši by se na místě rozpustila.

„No tak, slečno Trojanová, vykraťte čitatele a pojedeme dál.“ povzbuzoval ji stařík mdlým hlasem. Pan docent před důchodem přednášel na fakultě v Brně a nyní měl poloviční úvazek na gymnáziu v rodných Ivančicích. Jeho hodiny byly opravdu jako vysokoškolské přednášky a Tamara je měla ráda, i když polovině věcí nebyla s to porozumět. Jako jedna z mála brala jeho zápal do výuky vážně, proto ho nechtěla zklamat takovými hrubkami a ukázat před třídou, že je úplně blbá. Jenomže kdyby tak věděla, který z těch dvou je čitatel, vždycky se jí pletly. Profesor naléhal, ale ona trousila zoufalým pohledem po umyvadle, do kterého pomyslně skákala a nechala se odnést útrobami až za oceán.

Hřmotná veselost za jejími zády začínala nabírat na obrátkách, až to zkrátka nevydržela a s blesky v očích se obořila na uštěpačného spolužáka: „Máš problém?!“ „Vždyť je to úplně jednoduchý! Máš tam štyrycet osum a sto dvacet!“ mával propiskou. „Tak si to pojď vypočítat, když je to tak snadný, ty chytrolíne!“

„Slečno Trojanová,“ pobavil se bělovlasý gentleman, „pan Němec nemůže jít počítat, když jste vyvolaná Vy. A Vy, pane Němec, poraďte slečně, čím to má vykrátit, když už se tu tak chvástáte.“ „No dvanácti, čím asi…“ utrousil namyšleně a Tamara otráveně zamrkala. Jistě že dvanácti, takové úkony počítala nekonečno krát.

Půl minuty před zvoněním vystřelila ze třídy. Dusila se tam. Arogance spolužáků jí otravovala vzduch. A zrcadla, která jí dnes nastavili, stísnili prostor natolik, že drtil její lebeční švy. Chtělo se jí běžet, sprintovat, nenávratně se ubírat do neznáma, ale těžké okovy jí svazovaly nohy. Nebylo úniku. Čekala ji volná hodina, během níž v jejich třídě probíhala výuka jiných studentů. Avšak vzdalovat se nechystala a na oběd do společné jídelny už vůbec ne. Všude možně po škole se může pohybovat Daniel se Soňou a ty dvě hrdličky byly poslední, které dnes chtěla vidět. A doma bude sama. Pokud už nebude doma táta, ale v tom případě se po něm bude sápat Karina. Při té myšlence měla najednou chuť vrátit se do třídy.

Nakonec zakotvila pod schody u pracovního stolečku. Na širokém parapetu za ní stály zelené rostliny a z okna dohlédla na zlátnoucí a červenající se listoví. Po dlouhé době vytáhla notýsek a pohladila jej. Už ani nevěděla, jak zněl poslední zápis. A možná to tak bude lepší. Vytrhla jej. I tři zápisky před ním. Už se nehodlala utápět v tom, že byla naivní a naletěla rytířskému chování janka, který nevěděl, co vlastně chce. Začala psát stránku zcela novou.

„-Smím ukojit svoji zvědavost a přisednout?“ zazněla melodie jako předčítání románu Jane Austenové. A vůně pomerančů jako by ji zabalila do hedvábí. Vlídnost, která čišela z klidné hladiny blankytných studánek, nešla odmítnout. Alexandra se posadila na okraj židle a s rovnými zády položila ruce, nikoli lokty, na stůl. Její vlasy dnes byly rozpuštěné jako tenkrát na plese. A pohled na její přirozeně zdravou a hladkou pleť s laskavým úsměvem Tamaru uklidňoval. Dávno zapomněla, že na ni tehdy žárlila kvůli tanci s Dodym. Už tehdy ji obdivovala a v jejích hodinách se cítila bezpečně. Brzy jí dokázala, že svou pedagogickou činnost provádí srdcem a že jí záleží na výsledcích. A že není radno si s ní zahrávat nečistými snahami její požadavky obejít. Ale to se Tamary netýkalo. Její předměty zbožňovala a poslední měsíc a půl byly jedny z mála, na které se svědomitě připravovala.

„Všimla jsem si, že moc pěkně píšeš. Líbí se mi jazyk, který užíváš, je vidět že máš načteno.“ „Jo, ráda čtu.“ usmála se Tamara a sklopila oči k notýsku. „A tvá esej o Shakespearovi koluje po kabinetech doposud. Jak jsi rozebrala charaktery postav, motivy jejich jednání a vůbec celou kompozici díla…“ „Překvapuje mě, že ten dlouhý sloh vůbec někdo četl. Mám ráda Romea a Julii, divadelní zpracování jsem viděla několikrát.“ „Opravdu? Navštěvuješ ráda divadla?“ rozzářila se Alexandra. „Spíš muzikály. S mámou jsme je obrážely, byla jsem sice malá, ale bavilo mě to. Bídníci, Oliver Twist, Hrabě Monte Christo nebo Dracula! Toho jsme viděly dvakrát a myslím si, že to byl nejlepší muzikál, který jsem viděla.“ „Souhlasím! Já na něm byla dokonce třikrát, mám doma i CD nahrávku s písničkami.“ „To já taky! Táta z toho vždycky šílí.“ zasmála se a poté zklamaně shlédla, čehož si Alex nemohla nevšimnout. Na okamžik se mlčky zahleděla na černou kůži notesu. „A pověz mi,“ přilákala její pozornost, „měli jste štěstí na Hůlku? Myslím v Draculovi.“ „Jo, napoprvé ano. To s námi byla i babička.“ „Já na něj nikdy neměla štěstí. Pokaždé ho alternovali, ale i tak to byl úžasný zážitek.“ „No vidíte, já zas nikdy nenarazila na Lucku Bílou, má takový osobitý hlas, chtěla bych ji slyšet živě v nějakém muzikálu.“ „Můžu se podívat na nabídku – abys rozuměla, naše gymnázium má možnost zajistit určitý počet lístků do brněnských divadel. Ale i do Prahy byla možnost jeden rok. Zjistím ti, co se letos bude hrát, a můžete s mamkou jít.“

Tamara na ni vzhlédla smutnýma očima a po chvíli se přinutila k vděčnému úsměvu. Nesnášela dokola opakovat tu hroznou věc. Proto se raději od nových lidí distancovala. S tou větou všechnu bolest prožívala znovu a znovu. Ale jí by to měla říct, dříve nebo později se to dozví z třídních schůzek. Tak ať to nepříjemné máma zemřela a formální to je mi líto s následnými gesty konvenčního soucitu a rychlý odchod má za sebou. Avšak Alexandra neudělala ani jedno z toho. V jejích očích se sice mísila lítost, ale upřímně kývla a tlumeným hlasem pronesla: „Chápu.“ A tím Tamaru dostala. Řekla to stručně, přesvědčivě a bez sentimentu. Jako by opravdu chápala, jakou bolest Tamara cítí. „…jen mi pověz…ten pár, který byl s tebou na plese…domnívala jsem se, že to byli tvoji rodiče. Však víš, vysoký tmavovlasý muž…“ „-Jo, to byl můj táta. A ta zrzka je Karina, jeho přítelkyně.“ „Aha, čili tvoje macecha…“ „Ne, ona není moje nic.“ přidala důrazu. „Je to jen jeho přítelkyně, lépe řečeno – milenka. Protože tak příšerná osoba nemůže mít žádné přátele, pokud tedy nejsou zrovna tak zkažení jako ona.“ „Pro děti je vždycky těžké smířit se se skutečností, že si rodič přivedl nového partnera. Ale i pro rodiče a partnery.“ „To sotva! Jí je to absolutně jedno…ale to máte fuk, stejnak cokoli řeknu, budu vypadat jako žárlivá tatínkova holčička.“

Alexandra se zády opřela o opěradlo židle a očima o její: „Zkus to.“ „To byste musela vidět…je tu spoustu maličkostí…zkrátka ho využívá!“ vyhrkla a rozhodila rukama. Alexandra byla ochotna poslouchat, využila tedy jediné možnosti se vypovídat. A bylo jí v tu chvíli jedno, co si učitelka pomyslí, když se jí to nebude líbit, neměla se ptát. „Poslední dobou je u nás nasáčkovaná furt! Neuvaří, neumyje po sobě ani hrnek! Kdyby aspoň tátovi přežehlila košile do práce. Nebo mu nachystala večeři, ale ona nic!“ „Možná se tak dohodli, on je hostem u ní a ona u něj. Nebo si stanovili jiný kompromis, jak to vyvažují…“ „Je úplně jasný, jakej kompromis! Protože s takovou ženskou se ani nic jinýho nedá, bejt chlap, taky ju přehnu, ale nechám tak!“ a Alex vytřeštila oči. Zamžikala řasami, co za nestoudnost z té jemné dívky vylétlo, ale nastartovaná Tamara beze studu pokračovala: „Podívejte, mně je vážně jedno, že s někým je, nemám mu to za zlý. Mou maminku miloval a nikdy ji nepodvedl. A smutek držel strašně dlouho. Po tom všem, čím si prošel, má právo na štěstí. Ale toto?! Když u nás je, myslíte si, že nachystá večeři? Houby, nechá se obskakovat mnou! Tamarko, drahoušku, když už chystáš sobě, dva rohlíky tě nezabijou. – Prdlajs rohlíky! V pátek jsem uvařila segedínský guláš, jako že na druhej den na voběd, abych se mohla v sobotu od rána učit. Počítala jsem, že si táta hladovej z práce večer dá. Ale ráno tam bylo na dně a z chleba zbyla patka! Kdyby byla ženská, jak se patří, řekla by: udělám něco jednoduchýho a segedín bude na voběd. A myslíte, že pro něj něco udělala?!“

„-Anebo by si to tatínek mohl nachystat sám…“ přerušila ji důrazně a Tamara zalapala po dechu. Chvíli artikulovala na prázdno, než jí do žil začal proudit vztek. Myslela, že když se Alexandra zeptala, že je jejím spojencem. Ale že začne brojit proti milovanému tátovi? Tamara okamžitě zaujala ochranářský postoj. „Tamaro, abys mě nepochopila zle, s tím, co jsi řekla, máš naprostou pravdu. Bez pochyby žena zvyklá vést domácnost nebo žena trošku inteligentní, když u někoho často tráví čas a vidí, že se o ni starají… Nebo jinak, chození se svobodným mládencem je úplně jiné než s mužem, který má rodinu. Je jasné, že se očekává, že alespoň částečně zastane roli hospodyně, chceš-li paní domu. Pokud ovšem ona s tvým otcem a vlastně i s tebou, pokud zamýšlí dojít tak daleko, jestli vůbec stojí o to stát se součástí vaší rodiny. Z toho sice plynou určité povinnosti, ale také plno krásných věcí, pokud vzniknou rodinná pouta. Možná jsou s tvým otcem domluvení, že nechtějí nic vážného, nebo ona neplánuje se zavázat.“ „Kéž byste měla pravdu, paní profesorko. Bych jí koupila flašku nejlepšího vína, kdyby tátu pustila k vodě!“ a Alex se zasmála její upřímnosti. „Nemyslím to zle, chudák táta, ale ona je vážně děsná. A možná s tím vázáním máte pravdu, vona skutečně není rodinnej typ. Taky která žena po třicítce je svobodná, aniž by měla vážnej vztah?“ Alexandra shlédla a zastuzeně pohodila vlasy na stranu. „Každé to není dáno…“ utrousila. „Jenže vona týden co týden obráží diskotéky. A na tom plese jak se ztřískala! Táta ji musel taxíkem doprovodit, sama by domů nedojela. A takhle je to pořád, i u nás, dokud teče – nasává jak houba! Tak řekněte, kdyby stála vo rodinu, kdyby se měla starat vo mimino, to by takhle asi nešlo…“ „No, dobrá, řekněme, že v tomhle máš pravdu. Ale to nemění nic na tom, že by si táta mohl ukrojit ten krajíc sám.“ „Ježíši, to ne! By se pořezal!“ „Aha,“ napřímila se s důvtipem, „nejen, žes přejala roli jeho manželky, taky mamánek je z něho!“ A Tamara se zakabonila. „Tvůj táta je táta a ty jsi jeho dcera. Ano, pomáhej mu, ale ne na úkor svého studia a volného času! Pořád jsi patnáctiletá slečna, měla bys mluvit o chlapcích a ne o segedínském guláši!“ „Já vím, ale…“ „A co tvoje studium? Začátky na gymnáziu jsou vždy tvrdé a naše škola je opravdu náročná. A chceš jít na vysokou, viď? I v přijímačkách na humanitní vědy budeš muset zvládnout matematiku.“ To se dívka zamračila víc, pochopila, že pedagogická rada je jedna velká drbárna. „Taťka se o mě stará jinak. Nemá to snadné s jedním platem a hypotékou.“ „To jistě nemá. Ale nemůže po tobě chtít, abys zanedbávala školu jen proto, abys mu vyžehlila košile. Vždyť si to může udělat sám nebo občas. A proč nechodí na obědy do kantýny v práci?“ „Ježíši, ty blafy, malý porce k tomu, se nenají, chudá…“ zarazil ji její přísný pohled. „Dobře! Dobře! Mlčím. Sama chodím na vobědy ve škole.“ „Tak vidíš.“

Tamara chvíli hleděla stranou z okna. Přemýšlela nad tím, jestli opravdu neměla zůstat se skupinou a proč tu vlastně sedí a kuchá své pocity. Proč propírá své soukromí s cizí osobou a učitelkou k tomu? To vážně byla tak zoufalá, že si nedokázala poradit sama? Alexandra pohodlně seděla s rukama na břiše, nohou přes nohu. S pomalým mrkáním čekala, s čím dalším dívka vyrukuje. „Kdybyste ho viděla, jak ho to zasáhlo… V tý době mi to nedocházelo, ale jak si to beru zpětně, muselo to být pro něj strašné. Nejdřív máma a dva roky na to babička… Táta má jen mě a já jeho. Nevykašlu se na něj.“ „To po tobě nikdo nechce. Jen si stanovte hranice, kam bude sahat samostatnost jednoho, aniž by omezovala druhého.“ „-Nechcete jít učit?!“ „Ne, mám volnou hodinu.“ usmála se vítězně. Tamara zaúpěla a ztratila se s větrem v měděných listech. „Chápu, že když jste na světě zbyli sami, máš nutkání ho ochraňovat a naopak. Ale není malé dítě. Co má vůbec za povolání?“ Tamara nadmula hruď jako lvice hrdá na svá lvíčata: „Táta je vedoucí obvodního oddělení krajského ředitelství policie České republiky. Má hodnost nadporučíka.“ „Ou, to zní vznešeně. Vsadím se, že s takovým přídomkem si ten chleba zvládne nejen ukrojit, ale také namazat.“ „Vopeče si i topinky.“ zavrčela. „Ale jednou dělal palačinky a nedal do nich vajíčka. Z mouky a mlíka uplácal hromádku a z ní tenkou placku po celý pánvi, a nechal tak. Vodmáčela jsem to dva dny, pak jsem to vzdala a pánvičku vyhodila.“ Alexandra se jemně zasmála. Toho muže, který jí polil šaty a pak z nich nešikovně víno stíral, si hravě představila v líčené situaci. „To jsou muži. V situacích, které jsou pro nás samozřejmostí, se nám jeví jako malé děti. Ale nemůžeš ho chránit na každém kroku, v práci také musí spoléhat sám na sebe a k tomu musí akce naplánovat tak, aby neohrozil jak kolegy, tak civilisty.“ „Nah, nepřipomínejte mi to! Ty jeho výjezdy – ta nejistota mě zabíjí pokaždý, kdy přešvihne o minutu návrat domů! Nejradši bych byla pořád s ním.“ „A všechny zločince spoutala, eventuelně postřílela za něj.“

„-Vy se vážně bavíte, že?!“ vyjekla. „Říkáte si: malá rozmazlená holka závislá na tatínkovi a nemůžete se dočkat, až to roztroubíte po škole!“ Sbalila si věci. „Nechápu, proč se tu s Váma bavím, má mi bejt líp, ale je mi hůř a hůř.“ Vstala s hrknutím židle. „Na shledanou na češtině.“

„Sednout!“ chytla ji za ruku a odkázala na místo. „Jasně, že je ti hůř, vždyť jsme se ani nedostaly k jádru problému! Čekalas, že mi tu v kostce povíš, co se děje, já ti dám chytrou radu a vše bude fungovat jako dřív?! To se pleteš, takhle to nefunguje. Lidi chodí na terapie měsíce, i roky, než jsou schopni změnit způsob myšlení.“ „Podle Vás potřebuju terapii? Cvokaře?!“ „Ne, ty potřebuješ truchlit.“ „Co, prosím?!“ „Potřebuješ si projít tím, co se stalo mamince, rozloučit se, vyplakat se a postupně se navracet do života normální mladé dívky se všemi radostmi i starostmi, které tento věk obnáší.“ „Mám se sesypat a pak začít blbnout po diskotékách? Fajn rada, magistro.“ Alexandra si zhluboka vydechla. V prvé řadě tyto záležitosti jakožto výchovná poradkyně řešívala v kanceláři za zavřenými dveřmi zpravidla po několikátém sezení. Ale na chodbě nebylo živáčka, všichni studenti byli ve třídách. A hlavně tu bylo riziko, že Tamara by k ní sama od sebe nepřišla.

„Když už si tu povídáme mezi čtyřma očima,“ pohodila vlasy a ubrala na hlase, „ne jako studentka a učitelka, ale jako dvě ženské, které se jednoduše střetly na chodbě a začaly si povídat o divadlech…povím ti něco o sobě. Chápu moc dobře, jak ti je.“ „-Tsss, to sotva!“ „Neskač mi do řeči.“ podtrhla ostrýma očima. „Nemyslím: chápu jak ti je,“ zakňourala pateticky, „ale chápu, jak ti je. Když ti zemřela máma, tvůj otec se sesypal. A tys ze dne na den musela zastat její roli, aby vaše domácnost běžela dál. Kolik ti bylo?“ „Deset.“ hlesla. „Příliš těžké břímě na tak malé dítě. Ze dne na den se z tebe stala žena.“ „Nedramatizujte to, babička mi pomáhala…“ „Opravdu? Spíš bych řekla, že na tebe přenesla úzkost spojenou s ochranitelským komplexem vázaným na tvého otce. A když zemřela i ona, plně jsi převzala otěže. Smutek zatlačila do pozadí, protože tu byly tisíce důležitějších věcí, které nesnesly odkladu. Řekla sis, že je máma někde na dovolené nebo že šla nakoupit, ale že se vrátí, proto na ni budeš myslet později. Ale jak se ta Karina začala objevovat po otcově boku, došlo ti, že už se nikdy nevrátí.“ Tamara jen hleděla před sebe a matně si snažila vybavit tvář maminky. Od toho dne, kdy se nechala tetovat, se jí to nepodařilo. Když se o to pokoušela, bylo jí do pláče, proto zavčasu přestala.

„Teď ti něco povím a spoléhám, že to zůstane mezi námi.“ sepjala ruce a položila před sebe. „Jsem nejstarší ze tří sester. Máma pracovala ve státní správě a táta byl dřevař. Když mi bylo třináct, nakládal kmeny na korbu náklaďáku a s kolegou je upevnil. Ale vázání selhalo a kmeny mu srazily vaz. Nám se sestrami se zhroutil svět, ale maminku jsem nikdy plakat neviděla. Ustála to, navíc začala dělat účetnictví na soukromo, aby nám nic nechybělo. Každé dokonce šetřila na vysokou školu a podporovala nás ve vzdělávání. Nebyly jsme nijak bohaté, ale nestrádaly jsme a na to, jak se máma musela ohánět, jsme si žily v luxusu. Sestry byly lenivé a marnivé, ale mně vždycky říkala, že to někam dotáhnu.“ pousmála se a shlédla. S pomlkou si vydechla a zavřela oči, aby mohla pokračovat. „Týden před přijímačkami ji zasáhla mozková příhoda a ochrnula na pravou polovinu těla. Místo vysoké jsem šla do práce, protože jedna sestra končila základku a druhá byla na střední. Co mi našetřila, padlo na chod domácnosti, protože jsem pracovala jen na částečný úvazek, abych se o ni mohla starat. Na úspory sester jsem nechtěla sahat, aby alespoň ony měly do začátku, už tak mrchtaly, že se nemají dobře, jako když domácnost vedla máma, že si ulívám peníze bokem a tak dále. Mámino postižení se na chvíli zlepšilo, ale po roce progredovalo, zasáhly ji další mrtvice a posledních osm měsíců jen ležela, přičemž vyžadovala celodenní péči. Starší ze sester se vdala do Olomouce a mladší využila svoji část dědictví na cestu do zahraničí. Já vystudovala dvě vysoké školy, pořídila útulný byt. Je mi dvaatřicet, nemám rodinu ani přátele, každou noc brečím do polštáře a nikdo nechápe proč, když už je to taková doba.“ „Litujete, že jste se nezachovala sobecky jako Vaše sestry?“ zeptala se tiše s přítomným pochopením pro její bolest. „Ne, nelituju. Udělala jsem pro maminku maximum a lékaři mi řekli, že jsem jí prodloužila život. Někde v ústavu by zemřela daleko dříve. Dělala jsem to ráda. Přestože zdravotní péče nebyla nejlevnější a živit dvě rozmazlené sestry už vůbec ne. Přestože jsem se mohla i vdát. Rozložit své břímě na jeho ramena, s jeho platem bych si nemusela dělat starosti, jestli zaplatit účty, koupit sestrám zimní boty nebo sobě vložky. Ale nešlo to. Pak už jsem v tom jela sama. Přestože ráda a dobrovolně…ani nevíš, kolikrát jsem chtěla mít někoho, s kým bych se o to podělila. Nemusel by platit, stačilo by, aby mě vyslechl.

Promluv si s otcem, Tamaro.“ přivrátila se k ní z ničeho nic. „Promluv si s ním, ať tě vyslechne a ty vyslechni jeho. Až budeš někde sama na studentských kolejích a on ve spárech nějaké flundry stovky kilometrů daleko, pak už si těžko promluvíte.“ Tamara se jen s povzdechem zmohla na hluboké „Hm.“ Nafoukla tváře a praskla, což s nepřítomným pohledem opakovala. „Zkouším to, ale pokaždé se pohádáme.“ „Neříkám vysypat na něj vše, co ti na Karině vadí, od vlasových konečků po pedikúru.“ „Na kadeřnici má konečky pěkně zničený od věčnýho kulmování, lakování a na nohách má francouz…“ Pochopila Alexandřinu zprávu, že tohle je naprosto bezpředmětné a že touto cestou se nikam nedoberou. „Zkrátka, jak jsem řekla. Pokud je do ní zaláskovaný a pomáhá mu vypořádat se se životem, tak ho nech, ty mu to stejně nevymluvíš. Řekni mu, že když se osamostatnil v tomhle, tak ať se osamostatní i v jiných věcech. A ty se o něj přestaň bát.“ „Když já si myslím, že je pořád zamilovanej do mámy. Když se blíží nějaký výročí nebo jedeme na hřbitov, tak brečí. Ne přede mnou, ale červený voči ho pokaždý prozradí. Vlastně ani nevím, proč s Karinou je – nebo nechci to vědět, nechce se mi věřit, že je tak mělký a je s ní jen kvůli živočišnýmu pudu. Jistě ji má rád. A hodně se snaží. Chce vážný vztah, chce úplný domov, úplnou rodinu…chce, abych se měla na koho vobrátit s ženskými problémy. To všecko je krásný, taky bych si to přála. Jen jediná drobnost, která do toho vysněnýho světa nezapadá, je Karina.“ „Nech to na tátovi.“ „Chtěla bych, aby si našel hodnou a laskavou ženu, co mu bude rozumět a která ho z toho skutečně dostane. Poslední dobou mi přijde, že je víc ve stresu. Chci, aby měl doma pohodlí a…“ „-Tamaro.“ a očima přidala vykřičník. „Nech jeho, ať si najde, koho uzná za vhodné.“ „Toho se právě bojím.“ Alexandra položila hebkou ruku s dlouhými kostnatými prsty na její předloktí. Tamara se zdráhala, přišlo jí to celé zvláštní, a že má blízko k cizí ženě a učitelce k tomu, ji dočista mátlo. Už ani nevěděla, kdy se tak naposled někomu otevřela. Ale nelitovala, že to udělala. Bude se jí teď vyhýbat? Rozhlásí to po škole? Bude s ní jednat jako s miminem? Ne, tato sofistikovaná žena jí pomůže nést její kříž a možná jí i poradí, jak jej jednou odhodit. Proto položila drobnou ručku na její a vděčně se usmála. Alexandra ji stiskla víc, že nemá vůbec za co děkovat.

„Vlastně jsem tě oslovila z úplně jiných důvodu… -Tě…omlouvám se, nedošlo mi, že ti celou dobu tykám, přitom studentům vykáme.“ „Jen to ne, když jste mi vykla poprvý, vosypala mě kopřivka až na zadek.“ Alexandra úsměvně zavrtěla hlavou. „Na gymnáziu roky funguje školní časopis. Je nezávislý na učitelích, vede ho redakce složená z řad studentstva. Kromě studijních aktualit publikují články, povídky a básničky studentů. Pošli jim něco z tvojí práce.“ „Já?!“ „Ano. Líbila se mi tvoje práce, cos psala za úkol i slovní spojení, jaká volíš v testech…si pak říkám, že ty testy dělám mírné, když studenti pomalu napíší skripta.“ Tamara se skromně usmála. „Píšu odjakživa. Pomáhá mi to…zkrátka ze všeho. Mám svůj blog, kde strkám povídky.“ „Ráda si přečtu, dej mi adresu.“ „To vopravdu?“ „No samozřejmě.“ podtrhla rozhodně. „Můžu to přečíst a něco z toho necháme otisknout do časopisu. Jo a ještě jedna věc – udivilo mě, že ses nepřihlásila do literární soutěže.“ „No, poslední dobou jsem nepsala. Nebyla nálada ani čas. Učení je vopravdu náročný.“ „To ti schvaluju, jen se uč. A pak řekni tátovi, ať si dá k večeři chleba a salám a ty něco sesmol. Na odevzdání máš sotva dva týdny.“ Tamara se zapřela o sedátko a s výdechem z nosu vydala odevzdané „Chmmm.“

„Teď už ale vážně musím.“ podívala se na hodinky a poplácala dívku po předloktí. „Bude zvonit a já jsem v primě na druhém konci budovy.“ „Češtinu?“ „Dějepis, dvouhodinovku.“ „Že se nestydíte, chudáčci malí, takhle po vobědě…“ vrtěla hlavou s nadsázkou a obě vstaly. „A co máš ty?“ „Biologii a pak Fr…“

Trhla hlavou směrem ke schodišti. Stál pod ním Daniel a upřeně ji sledoval. Musel přijít s hordou studentů, která se zvoněním sešla shora. Nebo tam stál ještě déle? Šedé tričko s hlubokým výstřihem a ruce schované v kapsách bílých plátěných kalhot s lokty od těla. Když mu došlo, že si všimla jeho zírání, němě pootevřel ústa, ruce zvolna vytáhl a svěsil podél těla včetně povolených pěstí. Stál tak na šest metrů od ní vytesaný do mramoru a jediné, co se v něm hnulo, byla lehce mrkající víčka provinilých očí. Tamara plácala rty na prázdno. Neviděla ho věčnost. Najednou si vzpomněla, že to jemu jedinému se svěřovala, jemu jedinému plakala v náručí. Ale také se od plic smála jeho hrubozrnným vtipům, a když chytla záchvat, byla k nezastavení. Zachránil jí život. Mlčeli spolu, pracovali spolu, usínali spolu. Pod kůží měla vyrytý jeho anagram, rovněž tak jako on její. Sice říkal, že možná přijde čas, kdy ho nebude chtít mít na očích, ale teď ten čas rozhodně nenastal. Chtěla konečně utnout to hluché místo, to záměrné míjení se ve škole a dívání se skrz druhého.

Ale Soňa byla rychlejší. S poskokem vyšla z toalet u schodiště a polibkem strhla veškerou jeho pozornost. A zaklínění jeden do druhého byli uneseni vlnou davu.

„No…ještě chvíli a začnu se červenat.“ poznamenala Alexandra, která celou dobu sledovala jejich zoufale promlčené pohledy a na jejíž přítomnost Tamara zapomněla. „Ti dva k sobě odjakživa patřili, dávno se povídalo, že by spolu měli chodit. Konečně si k sobě našli cestu po takové době…“ „Zvláštní, že zrovna teď.“ namítla jízlivě a poskládala si věci do batohu. „Jak jste se vlastně s Danielem poznali?“ „Nepoznali.“ přehodila batoh přes rameno a odešla do třídy.

20170221_170530

Cestou domů přemýšlela nad Danielem, a čím déle si vybavovala jeho pokorné oči, tím silněji ji popadal vztek. Za dveře svého pokoje mrštila batohem a sama padla na postel. Strhla polštáře s dekorativními plyšáky a rozhodila je po pokoji. A přehoz, který tím pokrčila, měla sto chutí rozcupovat. Zmuchlala jej a vrhla jím na opačnou stranu. Štvala ji Danielova zbabělost na ni promluvit, dopaloval ji dvojí metr pravidla, proč Soňa – neustále usměvavá, klidná, s obličejem světice, která mu snad na nic nikdy neřekla ne a nikdy se nerozzuřila – proč ona s ním smí být a Tamara ne a nejvíc ze všeho ji rozčílilo, že ji to rozčiluje! Proč jednoduše nešel dál? Proč si stoupnul pět metrů před ni, aby si ho všimla? Chtěl snad, aby si ho všimla? Aby jí dal najevo, že nezapomněl? Nebo si naschvál stoupnul na viditelné místo, aby měl jistotu, že uvidí jeho polibek se Soňou? Proč?! Když je do ní zabouchnutej, může mu bejt jedno, co si o něm myslím. A mně přece taky!

Vzteklá, aniž by věděla, jestli víc na něj nebo na sebe, se vrhla do domácích úkolů. Od nich často odbíhala k jeho očím, které opět zbouraly zdi vzpomínkám na léto hluboko zazděným. Bezděčně pátrala v jeho gestech, úsměvech i slovech, po náznacích, jestli ji opravdu miloval nebo jestli se již v té době scházel se Soňou. Dělal ze mě idiota…že je v Anglii a že se mu nevozývá…museli být v kontaktu. Z útržkovitých vzpomínek mísících se s představami a matematickými vzorečky, nad kterými si pod lampičkou lámala hlavu, jí šly oči šejdrem. Ze sezení na dřevěné židli u stolu v rohu pokoje jí tvrdla záda a tlačil zadek. Přesedávala z jedné půlky na druhou jako kvočna, ale kloudné řešení nevyseděla – ani, co dál s Danielem, ani co se slovní úlohou. Tuto sice počítat nemusela, byl to úkol navíc. Ne že by milovala počty a složité logické úlohy, ale milovala za ně dostávat body z nuly, čili plusové body, které by jí dopomohly k lepšímu průměru. Pochopila, že na písemkách body nenažene. A tak tu seděla po desáté večer s pálícíma očima a ztuhlým krkem.

Vyrušilo ji dvojité strohé zaklepání. Protočila oči a vyzvala otce dále, aniž by se odtrhla od úkolu. „Myslel jsem, že už spíš…“ „Dělám úkoly.“ odsekla do sešitu. Marek zůstal stát ve dveřích opřený o kliku a smutně pozoroval její záda. „Jedla jsi vůbec něco?“ „Jogurt.“ Všiml si, že počítá na kalkulačce: „Máš úkol do matiky?“ Tamara pro sebe zafuněla, na tohle vážně neměla náladu ani energii. Chtěla sebou švihnout do peřin a spát. „Díval jsem se na tvé známky na internetu – v té matice bys měla zabrat.“ A to tam ještě není koule z poslední písemky… Pomyslela si. „A taky jsem dostala jedničku s pochvalou na esej.“ „To je pěkné, ale s básničkou se na vysokou nedostaneš. Na přijímačkách budou složité logické úlohy.“ „Ježíši, tati! Sotva jsem začala gympl.“ „Je lepší být připravený, nikdy nevíš, kdy tvou základnu napadne nepřítel, proto je jistější spát se zbraní pod polštářem.“ „OK, jestli dostanu další flastr, ustřelím učitelce hlavu.“ Marek se jemně zasmál a shlédl. „Ale i tak se to budeš muset naučit. Můžu ti s něčím pomoct?“ S tím, co bych fakt potřebovala, mi pomoct nechceš. Zanořila se do čísel. „Vypočítám tenhle příklad a půjdu spát.“ Marek vložil ruce do kapes a pozoroval ji, jak pracuje s neskrývaným nezájmem o něho. Sebejistě ťukala čísla do kalkulačky a výsledek opsala. Pokývala si hlavou, že jí vyšla kontrola. Najednou si připadal přebytečný, jeho holčička ho nepotřebovala. S nejastnostmi v učební látce za ním vždy chodila, aby našli společné řešení. Teď, kdyby se nepodíval na internet, nemá o její úspěšnosti žádný přehled.

Ale škola nebyla jediným jejím světem, který se mu vzdaloval. Už za ním neposkakovala, aby mu převyprávěla kapitoly právě přečtené knihy. Už nekopírovala každý jeho krok jako pokaždé, když škemrala, aby ji vzal do zahraničí na koncert některé z jejích oblíbených kapel. A když jejím dětským očím nakonec polevil, dlouho do noci seděla u jeho postele a plná vzrušení snila nahlas, jaké to asi bude, až své potetované a uřvané miláčky uvidí. Už se nesvíjela smíchy v křesle, když s kamennou tváří komentoval milostné seriály, které sledovala. A také už mu nesedávala na klín pokaždé, když ji trápil stesk po mamince. Málo kdy své hoře vyslovila nahlas, ale i když to udělala, nikdy jí nebyl schopen zodpovědět její nezodpověditelné otázky ani nenacházel ta pravá konejšivá slova. Zpravidla nenacházel žádná slova. Ale i tak ji záhadným způsobem pro něj pokaždé utěšil. Ale tyto prázdniny se něco změnilo. Jejím bavičem, ochráncem a utěšitelem se stal někdo jiný. Ale to by ještě překousl, kdyby o něj tak náhle a nevysvětlitelně nepřišla. O Danielovi neřekla ani slovo od poslední srpnové středy, co šla domů sama – poprvé za prázdniny. Od toho dne příliš nemluvila a více se zavírala do pokoje. Marek se jí nikdy nezeptal, ale sám si vydedukoval, že něco v jejím životě skončilo a to něco byl vztah s Danielem. A to zamrzelo i Marka, musel si přiznat, že mu ten kluk přirostl k srdci. A jeho holčičku jako by opustila duše. Ale už jí nemohl říct, aby se mu posadila na klín a vyplakala se. Už nemohl sedět u její postele a držet ji za ruku, jako to dělával, když ji jako malou sužovaly horečky. A nedokázal své přímočaré otázky zaobalit tak, aby se nestáhla do sebe a nepřetrhala ta pavučinová vlákna důvěry, která mezi nimi přetrvávala.

„-Když jsme u toho střílení…“ napadlo ho a Tamara sebou škubla. Zabrala se do kontroly příkladu natolik, že se podvědomě smířila s tím, že táta dávno odešel. Zapomněla, kde skončila, musela začít od začátku a svoji nevoli mu dala patřičně najevo. „Kousek odtud je opuštěná pískovna. Říkal jsem si, jestli si tam někdy nepůjdeme zastřílet vzduchovkou. Loni v létě ti to celkem šlo. Pamatuješ, jak jsi zmáčkla spoušť, pažba sebou cukla a…“ „-Tati, vopravdu bych to chtěla dopočítat a jít spát.“ řekla důrazně s vypjetím všech sil. Markův úsměv ustrnul a povadl zklamáním. Ta vzpomínka mu vždy připomněla začátky jeho romantického chození s Tamarou, kdy ji učil střílet, a zbraň sebou pokaždé s výstřelem trhla a cvrnkla ji do nosíku, malého pršáčku, který poté laskal a snadno skončil na jejích rtech. „Tak…“ hledal slova na podlaze. „Ať se ti to podaří. Dobrou noc.“ Posečkal na odpověď, ale žádná se mu nedostala. Tamara se místo ní kousla do rtu, nechtěla být na otce tak odtažitá. Stejně jako on chtěla říct úplně jiná slova. Chtěla ho obejmout. Ale mezi nimi stála příliš mohutná kra, která dala mrznout jejich srdcím, sotva se přiblížili.

Když ráno zazvonil budík, zaúpěla bolestí, která se vyhrnula z jejího čela. Usnula na propisce u stolu v křivé poloze tak nešťastně, že zpočátku sotva hnula krkem. A první, co uviděla, byl sešit do matematiky. V tu ránu začala hlasitě klít a bědovat, jestli jí ten příšerný předmět vůbec stojí za to. Musela vynechat snídani, protože se dlouho sprchovala, aby probudila smysly i ztuhlé svaly a napnula otlačenou kůži. Ale vycházela s příjemným pocitem, že úkol dokončila a se správným výsledkem.

Za něj hned zpočátku hodiny sklidila vavříny v podobě dvou bodů z nuly. Díky nim se po konečném sečtení a zprůměrování Tamara dostala na výslednou známku tři. Na základní škole trojku jakživ neměla, což ji sráželo na duchu, nicméně vypadalo to lépe než čtverka. A od ní už je snadné sklouznout k nedostatečné, čehož se Tamara děsila. K jejímu štěstí byla inženýrka Jestřábová lehce nepořádná, více pomalá a ze všeho nejvíc neustále zmatená. Známky z testů vkládala do internetového hodnotícího systému s výrazným opožděním, proto když Marek pronesl výrok: v té matice bys měla zabrat, myslel, že má horší dvojku. Inženýrka Jestřábová na gymnáziu učila, protože byla manželkou zástupce ředitelky, tudíž nepotřebovala ani pedagogické vzdělání. A tento nedostatek se promítal do jejího způsobu vyučování. Vyzvala studenty, ať si přečtou teorii v učebnici a poté, ten nejbystřejší, který látku pochopil, problematiku vysvětlil spolužákům. Většinou to byl jeden a týž kluk, kterému to sice bleskurychle zapalovalo, ale neuměl se snížit na úroveň nechápajících kolegů o nic míň než paní inženýrka. A tak ti, kteří podstatu věci nezachytili z jeho výkladu, byli ztraceni. A Tamara mezi nimi.

Tamara si hrdě prohlížela hodnocení úkolu v sešitě a spokojeně si pobrukovala. Ona a dvě dívky, zbytkem třídy označované jako šprtky, byly jediné, kdo úkol navíc vypočítaly. Ale Tamara byla za toto označení ráda, jen ať si puknou závistí, ty dva bodíky už jí nikdo nevezme.

„Hej!“ otočil se k ní a spolusedící Jirka Vala, který seděl před nimi. Frivolně se zhoupnul na židli a opřel se loktem o jejich lavici. Tamara zafuněla, protože ji přes nos práskl tuhý odér z cigaret. Fujtajksl! Dody taky kouřil, ale nikdy nesmrděl jak putyka. Dokonce krásně voněl. Čert aby toho zpropadenýho Valu!

„Yo, kočky, nemáte dvě učebnice?“ a udělal rukou gesto, jako by rapoval. „Nemáš?!“ zaútočila Tamara. „Sem zabudol…Tak máte nebo ne? Vám pučim příště.“

„Tak mu ju puč, než začne dělat smutný oči.“ pobídla ji sousedka Hanka. Tamara se zamračila, ale učebnici mu podala. Jirkova ruka učebnici doslova zhltla a nalistovala stránku, kterou určila vyučující. Třída se místo čtení začala hlučně bavit a jediný prostředek u utišení, který inženýrku napadl, bylo s pošetilým úsměvem procházet lavici od lavice a kontrolovat, jestli mají všichni požadované pomůcky. Tamara s podepřenou hlavou luštila zadání úlohy z Hančiny učebnice, zatím co Hanka se pokoušela o náčrtek trojúhelníku dle uvedených parametrů.

„Vy nemáte učebnici, slečno Trojanová?“ řekla učitelka pošetilým tónem, který donutil Tamaru ostře zvednout obočí. „A z čeho asi čtu?“ „Tak slečna Krátká nemá učebnici.“ „Šak to je moje knížka.“ zabručela syrovým chraplákem, který si vypěstovala dlouhodobým kouřením. „Tak slečna Trojanová nemá učebnici.“ „Mám učebnici, pracuju na úkolu, copak nevidíte?“

Otočený Jirka Vala se pohupoval za zorným polem učitelky a byl jak pěna.

„Každý musíte mít svoji učebnici.“ „Proč?! Pracovat se dá i s jednou, na tom přece nezáleží.“ „Takže nemáte pomůcky.“ „Jasně že mám, vždyť tu učebnici držím!“ „Ale to je učebnice slečny Krátké. Každý máte mít svoji. Vy jste dnes nepřipravena, píši Vám nula ze dvou bodů.“ a s přihlouplým úsměvem doplachtila ke stolu.

Tamara zůstala zírat s pusou dokořán, zprvu nepochopila, co se stalo. Až frivolní výraz Jirky s ostře posmívajícíma se očima ji stáhl do reality. A Jestřábová si tu malou pětku skutečně zapsala. Celou noc dřela, chladně odbyla otce, spala shrbená na stole, aby získala dva plusové body. A ty ztratila máchnutím kouzelného proutku jen proto, že chtěla pomoci spolužákovi a je natolik čestná, že je jí proti srsti žalovat. Kdyby měl špetku slušnosti v těle, přiznal by se a učebnici by jí vrátil. Ale sobecky mlčel a ještě se s ní chtěl bavit jako by se nechumelilo.

„-Zmlkni, Valo!“ prskla přes zuby, ale její vztek dolehl až k učitelce u tabule. Tamara by mu nejradši vyškrábala oči a tu zpropadenou učebnici mu narvala do krku. Po zvonění vyletěla z místa jako roj podrážděných včel. „Hej, Tamaro, něco sis tu zabudla!“ podal jí Jirka učebnici s dávkou flirtu. Tamara mu ji vyrvala skoro i se zápěstím. „Co se čílíš?!“ „Co?! Kvůli tobě jsem dostala nulu ze dvou, ty kokote! Ses nemoh vozvat?!“ „Proč? Tys neměla učebnicu.“ A jeho tři kamarádi se rozesmáli. Tamara zatajila dech a z roztažených očí jí vyšlehly plameny. Napřáhla ruku a Jirka se přikrčil. Její prst se zastavil těsně u jeho oka: „Naposledy, cos vode mě viděl pomoc, srabe!“ a vyletěla ze dveří. Ale Jirkovi to nedalo a se skupinkou vysmívajících se borečků ji dohnali na chodbě.

„Šak sou to pitomý dva body, co děláš?!“ „Pitomý?!“ zastavila se rudá vzteky. „Ty příklady sem počítala do noci a všechno šlo do prdele kvůli tvý zbabělosti! Snesu všechno, jen ne zbabělost!“ Hulákala na celou chodbu. Skupinka okolo Jirky se spiklenecky smála i on se skvěle bavil.

A Daniel se zastavil pod schody, jako by do něj udeřil blesk. Její pištivý hlas k němu dolehl i přes rej studentů, kteří se přesouvali z učeben. Soňa ho chytla za rámě, aby pokračovali dále, že to není jejich věc, ale skupinka spolužaček okolo nich zakotvila též, nýbrž v jejich hádce viděla senzaci.

„Aha, slečno odvážná, taks měla řict, žes tu knížku pučila mně!“ předběhl ji Jirka s výsměchem. „Říká ti něco loajalita a kolegialita?!“ „Ne, ale nula ze dvou jo!“ rozběhl se ke schodům a Tamara po něm zuřivě vrhla učebnici. Jirka uhnul a prokličkoval mezi studenty, kteří šli po schodech v ústrety. Knížka povolila v lepené vazbě a uvolněné stránky padly Danielovi k nohám. Tamaru přemohla chvilková závrať, když po svém groteskním výstupu před třetinou školy bude muset pokleknout právě před ním a sbírat vypadané stránky nenáviděného předmětu.

Ale dříve, než se probrala z výpadku, stál u ní Daniel a s něžnýma očima jí podával sesbírané listy. Ustrašeně na něj pohlédla. Po tom všem stresu, křivdě a neutěšeném výsměchu okolí, stál na konci on a vlídně ji pobízel, ať stránky přebere. Spolužačky z jeho třídy kvokaly jedna přes druhou, zatímco Soňa stanula v ohnisku jejich pošklebků. Zprvu byla nesvá, protože přesně netušila, co se Dodymu honí hlavou, ale pocítila nesmírnou hrdost, že té nebohé dívce, která byla otloukána v uličce hanby, bez zaváhání pomohl. On jediný se jí neposmíval ani neprohodil žádnou z rýpavých poznámek. Zúčastněným úsměvem jako by řekl: „rozumím ti“ a Tamara měla neutišitelnou touhu padnout na jeho široký hrudník. Toužila, aby ji sevřel ve svých atleticky silných pažích a ona se mohla v bezpečí jeho náruče vyplakat jako malá holčička.

Užuž se slzy draly napovrch, proto zkřivila rty a stránky mu beze slov vytrhla z ruky. Dopadla na ni tíha ponížení nejen za dnešek, ale za celé týdny, co ji veřejně ponižoval na chodbách cukrováním se Soňou. Rázně vykročila, přičemž batohem zavadila o jeho paži a slzavě utekla ze schodů.

„Příšerné!“ vyjekla jedna ze Soniných kamarádek.

„Ty vole,“ kývl Robert na šourajícího se Daniela, „se divim, že tě ta bestie nerozcupovala na kusy.“ „Drž hubu, Kiliáne.“

„Zlato, kdo byla ta holčina?“ promluvila Soňa vlídně, avšak s dávkou znepokojení. Daniel ji bez vysvětlení vzal kolem pasu a vydali se do učebny.

20170221_165356

Tamara šla domů pěšky a kopala do všech kamínků a patníků, které míjela. Bublala v ní zmařená snaha nespravedlivou učitelkou, která byla šťastná, že se mohla ukojit nad její prohrou. Vysmívající se obličej Jury Valy by nejradši rozdrápala do krve, stejně jako pobavené pohledy přihlížejících. Ale se vzpomínkou na Daniela ji bodlo u srdce. Byla nucena přijmout pomoc právě od něj. Proč, do prdele, nešel dál?! Proč udělal takový gesto, abych mu byla zavázaná?! Aby mi to při první příležitosti vmetl do vočí?! Aby se měl s tím svým kurníkem čemu smát?! A vzteky kopla do lampy, kterou míjela. Vítr jí házel vlasy do obličeje, které se lepily na uslzené tváře, a ona je zuřivě odhazovala.

Míjela hospodu, v níž pracovala Simona, a právě ona psala na nízkou tabuli před dveřmi dnešní nabídku piv. „Neskočíš na jedno? Vypadáš, že bys to potřebovala.“ prohlédla si ji. „Možná aj dvě.“ „Díky, Simčo, ale při mé dnešní smůle by přišla kontrola a odvezla mě na stanici.“ To se Simona zasmála: „By fotřík čuměl, kdyby tě přivedli v želízkách.“ „Jo, to asi jo.“ zasmála se. „Ani na kofču neskočíš? Nikdo tam není, před chvílí jsem otevřela. Možem splknout.“ Tamara pokrčila rameny a nechala se zavést do lokálu.

Usadila se ke stolu u baru a Simona jí donesla kofolu. Celá žíznivá se napila a nezvykle jí projel žár a uvolnil smysly. „Páni! Nová příchuť?“ „Řízla sem ju rumem, ať se včil zregeneruješ.“ Tamara se zahihňala a s chutí se napila znova. „Tak kdo tě nasral?“ zapálila si cigaretu a naplno vydechla kouř. „Tolik rumu nemáš. Přijde mi, že mě štvou všichni a všechno a už ani nevim proč.“ Simona jí solidárně nabídla cigaretu z krabičky a ona se zamračila. „Sou to lehký slimky, neublíží ani nepomůžou. Ale pro ten pocit…“ Tamara si povzdechla a jednu z tenkých cigaret vytáhla. Když jí Simona podpálila, rozkašlala se. „Musiš pomáli, to není havana.“ „Neměla bych vubec.“ „Ale prd…“

Se třetí cigaretou už neměla prsty v tak křečovité poloze a šlukovala jako zkušený kuřák. „…taky na tebe Dodan sere, co?“ a Tamara se nechápavě zamračila. „Co mu začla škola, se tu nezastaví. Ale s Kiliánem, to jo, to by chlastali do mrtva furt.“ „Cože?! S Robertem?!“ Vyjekla. „Jo, nemá čas, ale protože je furt s tou holkou, hele.“ „Možná tak ve škole. Ale ona na víkendy jezdí k babce do Rajhradu a s kým myslíš, že o víkendech kalí?!“ „Kalí? Se mi nechce věřit.“ „Počké, ty o ničem nevíš?“ zamračila se Simona. „Já myslela, že jo, seš jeho pravá ruka.“ „Jo, vím!“ nechtěla se nechat zahanbit, že ji poslal k vodě. Ale vrtalo jí hlavou, proč o tom neřekl přátelům. Že by to nebylo definitivní? „Dlouho jsem ho neviděla, mám hodně učení.“ prohlásila ledabyle. „A jak říkáš, ty jeho pitky s Robertem…“ „Kéž by jenom pitky.“ a Tamara se zakuckala kouřem. „Tudlenc sem k nim po šichtě šla na dízu a Kilián zas červený oči, no zhulili se jak dobytci. Mu seděla na klíně jakási kurva, no špína napohled a hulila s ním, prej kamoška. Řikam mu, co to je za ksindl a on, co držkuju, že to je kamoška. Mi v životě tak nevynadal a to sme spolem hafo dlóho a hafo sme se porafali, ale todlenc to bylo děsný. Jak bych já seděla na klíně někomu cizímu a já byla nevěrná.“ a hlas jí zhrubl. Na okamžik se ztratila ve sklenici piva a několikrát potáhla, než znovu, s hlavou vztyčenou, pronesla: „Nevim, esli ti to Dody řek, ale pry se pak po tý díze rozneslo, že mu ta děvka vyhulila na hajzlech a on se tím ještě chlubil. Pak mi barmanka, kamoška, řekla, že viděla oba kluky, jak si ju vedou bokem, Robert i Dody. Ale Dan mi odpřísáhl, že by se té špíny nedotkl, ani kdyby byl buhví jak na sračky. Ale pak sem z něj dostala, že za Kiliána ručit nemože, ale že u toho nebyl a ať se zeptám jeho, že si myslí, že je to kec. Ale podle mě mi jenom nechcel ublížit pravdou.“

Tamara zírala s ústy dokořán. Představa, že měl pletky s nějakou lehkou holkou, na špinavých záchodech a zaráz s Robertem k tomu, jí drásala nitro na cucky. Ale ne, Daniel takový není…tolikrát jsem chtěla přejít k intimnostem a on mě pokaždý odstrčil. Pokaždý měl v očích strach. Ne, není takový. Ale jaký ve skutečnosti byl? První zářijové pondělí, v parku s cizí dívkou v náručí, zboural veškeré představy o tom, jak ho viděla doposud.

„-Fakt ti nic neřek?“ naléhala Simona. „Podívej, já…já fakt nevím. Přiznám se, že co začal chodit se Soňou, jsme spolu nemluvili. Ve škole má voči jen pro ni a vodpoledne se musím učit, takže…“ „Tamaro…“ vzala ji za ruku a pohledem zoufalých očí jí zaškrtila srdce. „Chtěla bych ti pomoct, ale vopravdu se mi nic nedoneslo. Víš, že nikam nechodím. Ale vím, že Daniel je správnej kluk a taky nesmělej, tohle by neudělal. A určitě by zadržel i Roberta.“ „Zadržel…“ pousmála se ironicky, ale vytryskly jí slzy. „Copak ho musí zadržet kamoš, aby mě nepodvedl?!“ „Tak jsem to nemyslela! Prostě…nejlepší fakt bude, když si promluvíš s Robertem, tyhle domněnky nikam nevedou.“ „A zeptáš se Dodyho? Tobě řekne pravdu, vždycky s tebou jednal zpříma.“ „No…to bych zrovna netvrdila. A abych byla upřímná, nebavíme se spolu a já ani nemám zájem se s ním bavit.“ „Taky se k tobě zachoval jak čurák, co?!“ „No…neřekla bych to líp.“ povzdechla si. „Ale to jeho vodění se za ručičky se Soňou neber vubec vážně. Jak sem ho k tomu celó dobu kopala, tak su proti. Mi to teď přide jak něco, co všichni očekávali a nemohlo dopadnout jinak, protože by to celó školu obrátilo bachorem hore. Ale sou jen lepčí kamarádi, však ho znáš.“ „No, kolikrát ty francouzáky u šaten…ale je to jeho věc. Momentálně mám jiný problémy, který musím co nejdřív vyřešit. Von ať si v klídečku plní očekávání druhejch, aby na sebe nestahoval pozornost a nevybočoval, ale pořád tu bude někdo, kdo bude znát pravdu. Ale když nestojí vo pomoc, jeho mínus, já mám plno úkolů, kerý musím zvládnout sama za sebe.“

Toho podvečera bral Marek schody chodby gymnázia po třech. Zrovna dnes ho zdrželo jednání na Územním odboru v Brně, zrovna dnes, když se konaly třídní schůzky a slíbil Tamaře, že na ně půjde. Ona ho sice s úsměvem ujišťovala, že vůbec nemusí spěchat a buhví jaký bude na dálnici chaos, tak ať raději jede rovnou domů. Ale on pohlédl do jejích lišáckých očí a zatahal ji za bradičku, že klidně zruší schůzku i s generálem, jen aby se konečně podíval do zapovězených listin jejího hodnocení.

První kabinet, kam letěl, byla samozřejmě matematika. Ale už setmělá chodba napovídala, že se zasekne o zamčené dveře. Za nimi seděl i kolega z fyziky, chemie a zeměpisu, čímž měl tyto předměty vyřešené. Nadával si sám pro sebe, že do konce hovorových hodin zbývá pět minut, tak proč tu nejsou? On by posečkal i pět minut po. S povzdechem pohlédl na kus papíru, na který si nechal od Tamary nadiktovat jednotlivé předměty, jména vyučujících a stručný popis, kde jejich dveře najde. Byl dezorientovaný a přemýšlel, jak Tamaře vysvětlí, že kvůli práci zmeškal tak zásadní věc. Papírek úhledně složil a zahanbeně se vydal zpět.

Na konci dlouhé chodby spatřil dveře její třídy, které byly pootevřené, a vycházelo z nich světlo. Rozběhl se jako přes minové pole. S lokty u těla sprintoval napříč chodbou. Trhl za kliku, vpadl do dveří a nečekaně škobrtl o nešikovně vyvýšený práh. Klopýtl, ale balanc vyvážil.

„Strašně se omlouvám, paní magistro, byl jsem odvelen do Br…“ spolkl si jazyk. Alexandra dělala pořádek v administrativě, když kdosi vyrval dveře skoro i s panty a málem sroloval lavice. Pohodila natočenou loknou ofiny a zkoumavě si ho prohlédla. Dorazil dvě minuty před koncem třídních schůzek, přesně, jak očekávala. V rozevláté služební košili a povolené kravatě, přesně, jak si ho pamatovala. Usmála se na něj jako na nemotorného chlapce a vykročila k němu. Vlasy za ní zavlály a přinesly k němu sladkou vůni pomerančů. Nespouštěla ho z očí, on ty své však několikrát sklopil. Když si uvědomil, že bezděčně pošilhává po její bílé blůzce, jejíž knoflíčky na poprsí měly co dělat, aby nepukly, rozhlédl se po třídě a zalitoval, že to stihnul.

„Ráda Vás zase vidím, pane nadporučíku. Jmenuji se Alexandra Karmazínová, jsem Tamařina třídní.“ podala mu ruku a její hlas balil jeho srdce do hedvábí. „Věděla jsem, že to stihnete. I když v takový sankce hodný čas…“ „Já…nadporučík – komisař Trojan. Marek…otec Tamary.“ blekotal překotně. „Ale to asi víte…“ shlédl. „A já se těšila, že mi tu zasalutujete, když jste sem vpadl jako k nepříteli.“ „No…prvně jsem se dobýval u paní inženýrky z matiky a…když jsem viděl světlo ve třídě, řekl jsem si, že alespoň na něco se vyptám, když jsem to Tamaře slíbil.“ „Divím se, že Vás vůbec pustili přes vrátnici.“ „Nejsem nedochvilný a sám nesnáším, když někdo přijde pozdě. Jen jsem nečekal, že mě ve čtyři povolají do Brna.“ Vysvětloval zdrceně. „Nepřišel jste pozdě, zbývaly Vám dvě minuty.“ usmála se. „Znamená to tedy, že si mě vezmete? –Totiž, že mě ještě vezmete…“ Rudý jako kreveta šeptem zaklel do tabule, ale učitelka se skvěle bavila. Po náročném dni se studenty, administrativou a ještě náročnějším odpolednem s jejich rodiči, bylo zakončení s tímto roztomilým ňoumou třešničkou na dortu. „Vezmu si Vás, ale do kabinetu. Paní uklízečka tu chce uklidit, tak ať ji nezdržujeme. Vezmete mi pár věcí?“ Podala mu třídní knihu, sešity se známkami k jejím předmětům, blok s poznámkami k chování studentů, učebnice a různé další materiály a podklady, které se týkaly akcí školy. Alexandra přidávala další a další a komisař se pod nimi prohnul v kolenech. Na vrchol položila malovaný hrneček s podšálkem. Sama nesla jen klíče a vlála zlehka jako volány její červené sukně šikmo střižené nad koleny. Volány, které tancovaly do rytmu jejích klenutých boků, s nimiž koketoval její boubelatý zadeček, jenž v lehké rudé látce zářil jako jablko. „Přidejte do kroku, pane nadporučíku.“ otočila se záhy a zhasla. „Nebo nás tu zamknou.“ Zamknula dveře a vedla ho po schodech dolů ke kabinetu. On, šarže, muž zvyklý vést a poradit si v každé situaci, byl vedle této dominantní a nebesky krásné ženy naprosto bezradný.

Když odemykala kabinet, věnovala mu úsměv a vpustila ho dovnitř. „Dáte si kávu? Já si musím dát kávu, nebo Vám tu usnu v přímém přenosu.“ „Jsem na chrápající kolegy zvyklý…“ řekl polohlasně zahleděn do tmy parku za oknem. Přeměřila si ho zúženýma očima. Stál rovně, přímo hleď, paty u sebe a na předloktích stále nesl dokumenty. „Nebolí Vás záda?“ převzala dokumenty. „Stojíte tu, jako kdybyste spolknul pravítko.“ „Promiňte…a nejen za to.“ shlédl zklamaně.

Z varné konvice se vyhrnula pára a cvakla pojistka. Alexandra zalila dva dětsky malované šálky, položila na stůl a nabídla mu místo k sezení. Pořád se cítil provinile za ty zničené šaty, ale přítomnost v této malé, leč barevné místnosti mu dodávala klid. Stůl stál uprostřed před oknem, na němž stály tři bohatě rozkvetlé orchideje. Po levici mu visela polička s knihami a květináči s plazivými rostlinami. Po pravici stála skříňka a dřez zabudované do komplexu miniaturní kuchyňské linky. Veškerý nábytek byl z dubového dřeva. Doplňky tvořila keramika a obrázky malované dětmi. Stejně jako hrneček, který si se smutným úsměvem prohlížel. Rozpoznal na něm květinu a dva hlavonožce, větší z nich měl dlouhé žluté vlasy a menší hnědé, zřejmě holčička. Má děti… Pomyslel si a smutně semkl rty. Jistěže tak báječná žena je vdaná a má děti, taková žena by měla mít nejméně pět dětí. A já, naprostý břídil, který si nevydedukuje, že ona je ta dáma z plesu. Měl jsem se víc zajímat o Tamařino studium, pak by mi to došlo. Možná to Tamara i říkala, ale já ji neposlouchal…mohl jsem přijít s pugétem růží, ale takhle si mě zařadí do škatulky „nezodpovědný rodič“ a nikdy si reputaci nenapravím. Takové ženy nezapomínají.

„Jestli myslíte na ty šaty, tak se tím netrapte.“ ulehčila mu. Vypadal jako ztracená hromádka neštěstí. „Chtěl jsem Vám je uhradit, ale Vy jste tak rychle zmizela a já musel brzy domů. A když jsem se o Vás pokoušel něco zjistit u mladých, dívali se na mě jak na starého nadrženého jelena.“ Jemně se zasmála a upila kávy. „Raději bych nechtěla vědět, co si myslela Tamara, když jsem na ni hned první den vybalila, že ji odněkud znám.“ „To se zase nebojte, kdyby to bylo něco hodně špatného, neostýchala by se Vám to vmést do obličeje. Poslední dobou je upřímnost sama.“ „Všimla jsem si.“ Uzavřela rázně a přešla k Tamařiným výsledkům.

„Jelikož je pozdě, tak si odpustím tradiční pedagogický sendvič chválím – kárám – chválím, a přejdu rovnou k problémům. Jistě Vás též znepokojují výsledky z matematiky, ostatně proto jste k paní inženýrce zamířil jako k první. Poprosila jsem ji, aby mi tu nechala známkovací blok k nahlédnutí. Na internetu je jen polovina známek.“ a pravítkem sjela na konec abecedy. „C-co znamenají ty malé čtverky a pětky?!“ zděsil se. „To jsou známky z Daltonu. Každý týden ve středu dopoledne probíhá takzvaný Dalton. Je to jistá forma výuky, kdy studenti dostanou pracovní list a plní úkoly samostatně, ale i kolektivně, vyhledávají informace s dopomocí učebnice, internetu a podobně. A když list odevzdají, dostanou malou známku. Tři známky se zprůměrují v jednu velkou, která se započítává do klasifikace. Mezi Daltonové předměty prváků patří český jazyk, matematika a biologie. A celkem mě udivilo, že má Tamara tak zlé známky z úkolů, které může od někoho opsat, když si to povíme narovinu. Co jiného taky spolupráce je, že?“ „Má dcera a spolupracovat? Neblázněte. Tamara si vždy razila vlastní cestu a dokázala si poradit.“ „A to je další věc, o které bych s Vámi chtěla mluvit. Dovolím si říct, že ji třída nepřijímá. A i kdyby přijímala, Tamara nepřijímá ji. Je jí to jedno. Chápu, že je těžké začlenit se do dříve utuženého kolektivu, ale ona se nebaví ani s tou, vedle které sedí. Při testech si všichni nenápadně radí a Tamara si zakrývá papír, aby od ní nikdo nic neopsal. A na Dalton sedává sama na chodbě, zatím co jsou všichni ve třídě. I v jazycích sedí sama. Musí být strašně osamělá.“ „Tamara byla osamělá odmalička. Často jsme se stěhovali a pak jí zemřela matka a…myslím si, že dřív stála o společnost, ale teď už je tak obrněná, že nikoho nepotřebuje. Má svůj svět ve psaní a nikdo se mu nevyrovná.“ „A četl jste někdy něco z toho, co napsala?“ „No…“ zamračil se. „Píše povídky, takové dětské…líbil se jí jeden zpěvák, tak napsala jednoduchý romantický příběh o sobě a o něm, bylo to roztomilé.“ pousmál se s ruměncem ve tvářích. Alex hleděla s přísně nadzvednutým obočím. „Četl jste něco z její tvorby za poslední rok?“ a on usvědčeně potřásl hlavou, že ne. „Píše povídky, některé humorné, některé satirické…a některé hodně humorné, které jsou v jádru voláním o pomoc.“ A Marek těžce zavřel oči.

„Píše tam o mně, že jo? Víte, je to přes rok, co jsem se seznámil se ženou, která pochází z Rosic. Proto jsem se vlastně přistěhoval, abychom nedojížděli a neskrývali se po hotelích jako nějací nevěrníci. Ale Tamara to jako nevěru bere, bohužel. Nedokáže pochopit…“ „-Myslíte, že je to o tom, že Tamara je nevyzrálá žárlivá majetnická holka, upnutá na otce?“ „Ne, jen jí chybí máma. A já to chápu, sám vím, jak je samota ubíjející. Proto jsem chtěl posunout můj vztah dál, Tamaře ten ženský vzor opravdu chybí.“ „Je šlechetné, že se ohlížíte na dceru a máte pravdu, že by děti měly mít dva rodiče a je úplně jedno jak jsou staré. Ale nenapadlo Vás někdy ji posuzovat jako dospělou a ne dítě?“ „Tamara je ještě dítě a pořád trpí ztrátou matky.“ „Docela ji podceňujete, pane nadporučíku. Jistě, že jí chybí maminka a ta jí bude chybět do konce života. Nikdy na ni nepřestane vzpomínat. Ale myslím si, že je natolik dospělá, že chápe, že Vy nezůstanete sám a že ani nemá právo to po Vás chtít, to nemá nikdo. Podle mě se bojí toho konkrétního vztahu, protože si není jistá, kam bude směřovat. Možná se bojí s tou ženou, tedy Vaší přítelkyní, citově svázat, aby ji zase neztratila. To, co Tamara potřebuje, je jistota. Jistota domova, jistota lidí v něm. Žádné stěhování. Ale důvěru v domov a jeho pevné vztahy. Pak se může navázat i na lidi v okolí. Proč nemá motivaci budovat nová přátelství? Podvědomě počítá s tím, možná má i strach, že se v blízké době s přítelkyní rozejdete a přestěhujete se jinam.“ Marek shlížel a črtal prstem po barevném uchu hrníčku. Ale nápoje se doposud nedotknul. Bylo velmi náročné a sužující slyšet cizí osobu mluvit o niterných problémech jeho dcery, kterých si sám nevšiml. Jako by mávnutím proutku zmizela ta malá holčička, které foukal odřená kolena a která mu večer sedávala na klíně a s jiskrami v očkách žádala, aby jí vyprávěl příběhy z války. Kdy nastala ta změna? Přišla ze dne na den? Nebo postupně, ale on si ničeho nevšiml? Jak dlouho byl vůbec nepřítomný a kam se jeho holčička poděla?

„Nechci Vám radit, co máte dělat, pane nadporučíku. Jen Vám říkám, jak danou problematiku vidím, co by výchovný poradce s psychologickým vzděláním. A pokud Vás to uklidní, Tamara není jediná. Přichází sem spousta dětí z rozvedených rodin, které se přistěhovali s matkou z jiné vesnice nebo města. Přišli o domov, o rodiče, který v něm byl dennodenně a teď tam není, o přátele z místní školy…a to děti na obou stupních vzdělávání. Možná máte pravdu, že Tamara je v jistých věcech dítě a musí se s ní zacházet citlivě. Ale na druhou stranu je velmi inteligentní, tvůrčí a pokaždé s chladnou hlavou najde řešení. Pokud ovšem nehází po spolužákovi učebnicí přes celou chodbu.“ Markův rudý obličej klesl do dlaně, která promnula unavené čelo pod ofinou kaštanových vlasů. „Tamara je vzteklina po babičce Trojanové. Snese hodně, ale když pohár přeteče, lítají třísky. Je mi to tak trapné!“ „Nic si z toho nedělejte, ten hajzlík si to zasloužil.“ Marek k ní vzhlédl očima dobrého psa, na jejichž dně ležela žádost o pomoc v bezradné situaci. „Neřeknu Vám, co máte dělat. Sám víte nejlíp, kam Váš soukromý život směřuje. A ať už má určitý směr, nebo se jím dáte jen tak vláčet, to už je ostatně Vaše věc, ale Tamara by s tím měla být srozuměna. Promluvte si otevřeně. Mluvte s ní jako s dospělou. Jednak to ocení a jednak snáze pochopí určité věci. A hlavně ji ujistěte, že Vy při ní budete bez ohledu na vaše přítelkyně. A že váš společný domov bude navždy místem, kde najde klid a podporu. A nechte i ji, ať Vám řekne svůj názor na celou tuhle věc, možná budete překvapený.“ Marek se přes ni zahleděl do setmělého parku a s výdechem pronesl jen odevzdané: „Hm.“

„Jsem to ale příšera!“ rozhodila vlasy rukou a podepřela si čelo. „Měl jste náročný den a já Vám to vysypala na hlavu jako popel. Ani kafe jste si v klidu nevypil.“ „To s tím nemá nic společného. Z terénu jsem si zvykl pít kávu studenou. Sotva zalejete hrnek, už drnčí telefon, musíte na výjezd, odvelí Vás na druhý konec republiky, střílí Vám u hlavy…“ „…kolem Vás pokřikují žáci, kolegyně mají potřebu klevetit, zvoní…“ usadila se pohodlně do polstrované židle nohu přes nohu se sepjatýma rukama na břiše. Pousmála se, seděl rovněž tak uvolněně, jen měl rozkročené nohy. Úsměvně se divila, jak se tak obrovský chlap poskládal k tak malému stolu tak malé kanceláře. Chvíli se na sebe mlčky dívali unavenýma očima a čerpali sílu z příjemného ladění domácké atmosféry. Pohledem do jeho velkých pralinek se snažila uhodnout, o čem právě přemýšlí. Ale jeho výraz byl tak neproniknutelný a pokaždé, když se zanořila hlouběji do čokolády, zahořela horkostí, jako by okusila griotku uvnitř.

„Vy učitelé jste taky takoví vojáci, mám pravdu?“ Vydechl příjemně unaven. „Nesnáším násilí, ale některým by prospěl zimní pobyt v ruských zákopech. Ve čtvrťáku učím celý rok druhou světovou válku a mám opravdu hodně autentického materiálu z koncentračních táborů a lazaretů. I ti největší frajírci a flákači odcházejí zelení.“ a zlomyslně se jí blýsklo v očích. On jen úsměvně cukl koutky a pomyslel si, že přestože je výborná teoretička, nemá tušení, o čem mluví. „Povězte mi, nadporučíku, proč jste se dal k armádě. Proč vůbec člověk jde k armádě? Opravdu to nebezpečí stojí za ty peníze? Pro pár okamžiků slávy zanechat nešťastnou celou rodinu?“ Marek se napil kávy, aby získal čas na odpověď. Právě měl šanci napravit si pošramocenou pověst. „Pro některé možná ano, to Vám nevyvracím. Potkal jsem spoustu kariéristů, ale to Vy jistě také. Já osobně šel do armády…“ zatočil šálkem a chvíli pozoroval, jak se v něm vlní zbytek kávy. „Můj dědeček v roce čtyřicet tři bojoval v první československé samostatné brigádě, která se podílela na osvobození Kyjeva a získal jeden ze čtyř Řádů rudého praporu a medaili za chrabrost. Přitom to byl velmi skromný a čestný chlap.“ usmál se skrovně, ale v očích se mu leskla hrdost. „Nevěděla jsem, že máte slavné předky, pane nadporučíku.“ „Jsem na to nesmírně hrdý, ale někdy je to člověku ke škodě, protože musí dostát svému jménu, a to je někdy těžké. Ale i tak jsem do toho šel. Byl jsem z ročníku nejlepší na sporty, bavila mě práce s počítači a zároveň jsem chtěl udělat něco víc. Skloubil jsem to a šel na Univerzitu obrany. Vždycky jsem se ale viděl v něčem víc než sedět v kanceláři. V něčem skutečně smysluplném, prospěšném pro svět, pro ten dobrý svět, pomoct někomu k lepšímu životu, ke svobodě. Možná si říkáte, co by mi mělo být po pastevcích někde v chatrčích a v horách tisíce kilometrů odtud, ale terorismus je problémem po celém světě. Nikdy nevíte, kdy udeří i tady u nás, nechci Vás děsit, ale lepší je být připravený a zlo vymýtit už v zárodku. Ale ne, nedívejte se na mě takhle…povím Vám něco o statečnosti a o mužích i ženách, kteří denně stojí tváří v tvář tomuto zlu. Hrdlořezům, kteří neznají slitování a neplatí pro ně žádná úcta k nepříteli, k padlým, žádný kodex, nic. Povím Vám o pevných přátelstvích – bratrstvích, která v těch horách vznikají. Pouta oddanosti k vojákům, k vlasti…“ díval se jí do očí hrdě, ohromeně a s obdivem. „Všechny ohromné věci jsou prosté a většinu z nich lze vyjádřit jednotlivými slovy: svoboda, spravedlnost, čest, oddanost, soucit a naděje.“ a očima jí předal klíč k branám svého srdce. Alexandra pootevřela ústa údivem. Urputně potlačovala horkost, kterou pumpovalo její závodící srdce. Nehodlala dát najevo ani střípek vzrušení.

„Citujete mi tu Churchilla, pane nadporučíku?“ Unaveně se pousmál a shlédl. „Na Vás si člověk jen tak nepřijde, viďte?“ „Upřímně, vždycky jsem si myslela, že vojáci jsou hloupí – nebo většina z nich. Ale pokud to berete takhle a vím, že pár takových mužů se ještě najde, pak jsou to muži cti. A ty nesmírně obdivuji.“ „Ale jako student bych u maturity neobstál…“ „Blázníte? Neprošel byste první pololetní zkouškou.“ a on úsměvně potřásl hlavou, jak s ním mává, jak se jí zachce.

Vstala a sklidila prázdné šálky do dřezu, které opláchla. S láskou vymývala dna a prsty klouzala v záhybech. Pocítila jemně kořeněnou vůni mohutného těla stojícího za ní. Z radiátoru sňal utěrku, aby osušil umyté nádobí. U posledního hrníčku se zastavil a prohlédl si jej. Konečně se mu naskytla příležitost zeptat se. „Jsou rozkošné…určitě jako to dítko, které je malovalo.“ Alexandra se vlídně usmála a hrneček přebrala: „Ptáte se mě, jestli mám děti, pane nadporučíku?“ „Vy si to vážně užíváte, že ano?“ klesl rameny bezradně. „Není fér, že ženy se smí ptát na všechno zpříma a muži nikoli.“ „Tak se zeptejte.“ přešla ke stolu, aby urovnala věci do řady. I tak se ostýchal položit otázku narovinu. „Ty hrnečky…malovaly je Vaše děti?“ „Ano.“ usmála se hrdě, zatímco jeho oči klesly. Chvíli ho nechala bloumat, než dodala: „Chlapec a děvče, kteří ke mně chodili na konzultace. Stejně jako tyhle všechny obrázky a keramiku. Sbírám je od praxe.“ usmála se a on se zamračil. Teď už nerozuměl vůbec ničemu. „Takže vy sama nemáte děti…“ „To je ale už moc přímých otázek najednou, pane nadporučíku, dámě by se z nich mohla zamotat hlava.“ a vložila osobní věci do kabelky. Dlouho nepoznal tak inteligentní a zároveň rafinovanou ženu. Na lehké vlně flirtu s ním vířila tam, kam chtěla ona a on si připadal naprosto vyřízený. Ale příjemně vyřízený. I když si potvrdil, že to se ženami neumí, tak ho cosi v jejím melodickém hlase uklidňovalo.

Vstal, protože naznal, že se chystá odejít. Galantně jí pomohl do kabátku a ona mu poděkovala vřelým úsměvem. „Dovolíte mi ještě jednu vlezlou otázku? Přijede pro Vás někdo nebo jedete vozem? Ptám se teď opravdu z důvodů Vaší bezpečnosti.“ „Nemoc z povolání, komisaři? Jedu tak, jak mě nohy ponesou. Bydlím na sídlišti kousek odtud.“ „Pak mi dovolte Vás doprovodit domů.“ Alexandra se kousla do rtu. Stál mírně rozkročen v celé kráse šíře svých ramen, rukou v dlani podél pasu. A měl ji doprovodit domů. „No…to nevím, není to vhodné. Co když je manžel doma a děti ještě nespí?“ pokusila se o lehký vtip. „To nevadí. Vaše sbírka motýlů mě nezajímá, zajímá mě Vaše bezpečí.“ a do jeho hlasu se vkradl rozkazovací, neústupný tón, který v něm před tím nebyl. „To já Vás zdržel, nemohu Vás nechat jít samotnou po tmě v těhle končinách. Ne že by tahle část byla Divoký západ, ale příležitostí nabízí plno. Nepustím Vás odtud, pokud nepřislíbíte, že se necháte odvést.“ a tvrdohlavě se rozložil ve dveřích. Jeho rozhodnost a starostlivost ji přivedly do rozpaků a nenapadl ji jediný argument, kterým by se mohla vymluvit. Nezbývalo nic jiného, než cudně kývnout.

Zapnula si pás a zabředla do sedadla spolujezdce. Jak tak sledovala pomalu mihotající se světla lamp okolo rozjíždějícího se vozu, byla nesmírně šťastná, že nemusí utíkat chladnými ulicemi, kde nepotká živáčka ani za dne, a že může pohodlně odpočívat ve vyhřívaném sedadle. „Klidně spěte.“ pousmál se Marek od volantu. „Tamara v autě usne do deseti minut. A v přihrádce jsou ubrousky, kdyby se Vám též zachtělo slintat na sklo.“ „Jste příšerný mužský!“ zasmála se. „Říká se to. A Vy jste učitelka.“ „Ano, a co jako?!“ zamračila se nechápavě. On se rozesmál a užíval si její neurotické posunky, které apelovaly, ať okamžitě vysvětlí význam jeho narážky. Už neseděla v sedle tak sebejistě. „Učitelka…diagnóza sama o sobě.“

Když zastavil u jejího vchodu a zatáhl ruční brzdu, stále na něj kroutila hlavou. Ale rozesmál ji. Poprvé zalitovala, že bydlí tak blízko práce. Než si stačila odepnout pás a pobrat věci, otevřel dveře její strany a nabídl jí ruku. Když vystoupila, zabouchl dveře a zamknul, což ji znepokojilo. „Co to děláte?“ „Když jsem řekl, že Vás doprovodím, nemyslel jsem tím, že vás vyhodím na chodníku, aby Vás v tmavém průchodu někdo přepadl. Jdeme.“ pronesl direktivně. „Chcete jít nahoru?! Ale… To nejde! Manžel jistě…“ „Slečno Karmazínová,“ vzal ji za paže a vychovatelsky jí pohlédl do očí. Musel se snížit a vydat velké úsilí, aby se na něj podívala a aby ji přesvědčil. „Nezvu se k Vám domů. I když mi vaše fantazie lichotí, jde mi skutečně jen o Vaše bezpečí. Klidně si myslete, že jsem nemocný, ale dokud jste se mnou, jste pod mojí ochranou a tu nezlomíte ani Vy sama.“ V jeho pažích mírně zavrávorala, tak důrazně s ní doposud nemluvil žádný muž a z tak ušlechtilých důvodů už vůbec ne. Když poznal, že mu začíná důvěřovat, pustil ji a vlídně se usmál.

Odemkla hlavní vchod, rozsvítila chudé světlo u schránek a posléze prošli dalšími dveřmi do chodby, kde stál výtah a schody. „Výtah nejede už slušnou řádku měsíců. A já bydlím až nahoře. Pořád chcete jít se mnou?“ vystoupla na první schod, aby byla stejně vysoká. „Sedm pater a sedm příležitostí, odkud by se na Vás mohl vrhnout nějaký násilník.“ „Přeháníte!“ zasmála se. „Myslíte?“

Zhaslo světlo. Strhl ji ze schodku a přitlačil ke stěně. Zakryl jí ústa velkou rukou, až jí skoro dusil i nos. Vytřeštila oči, najednou nechápala, co dělá. Měsíční světlo pronikající okny nasadilo jeho milému obličeji chladnokrevné rysy. A její srdce tlouklo o závod, jeho mohutná hruď skoro drtila její hrudník a drobné ruce jí svázal jednou svojí. Nemohla se hnout. Pokoušela se cosi zamumlat a mžikala u toho řasami. S potěšením sledoval, jak je bezbranná a jak by jí v mžiku holýma prackama rozlousknul lebku, kdyby chtěl. A tu zvrácenost jí dal pocítit, čímž ji vyděsil ještě víc.

„Už u schránek by se mohl vynořit a Vy byste ho neviděla.“ promluvil tiše. „Nikdo by Vám nepomohl, i kdyby Vás slyšeli, lidi jsou ignoranti. Nestihla byste vytáhnout ani klíče, ani mobil, abyste se dovolala.“ říkal s dávkou výsměchu. „Co byste v takové situaci udělala? No tak?“ namáčkl se na ni víc, až to bolelo. Modlila se, ať přestane. „Okamžitě byste mě kopla vší silou do rozkroku. Ale ze všeho nejdřív, než jsem Vám paralyzoval ruce, jste mě měla píchnout do očí, je to praktičtější než sprej. Nehty zmáčknout ušní lalůčky, dupnout na nohu, neváhat, útočit na hlavu a rozkrok.“ a v jejích očích viděl vztek, s jakým si to představuje. „Za tu chvilku, co si tu povídáme, byste byla znásilněná a možná i mrtvá. Nepodceňujte to.“ Natáhl se po vypínači a za jasného světla se vydal po schodech. Alexandra se málem sesunula úlevou, poskočilo jí srdce strachy, až se na chvíli zastavilo. Musela se opřít o zeď a zesumírovat si, co se stalo, co jí říkal a co by se mohlo stát. Sice je otcem její studentky, je milý, je policista, ale pořád je to cizí člověk a ona ho vede na práh svého bytu, ve kterém kromě čtyř koček nikdo nežije. A ze sousedů by jí opravdu nikdo nepomohl, staříci vedle jsou hluší a dole ani neví, kdo bydlí.

„Výtečně, pane nadporučíku, teď se budu bát chodit domů! Ani vycházet nebudu, protože i ráno je tma!“ „Tahle čtvrť není pro mladou ženu, která žije sama.“ „Pořídím si pepřový sprej.“ prskla. „Drtivá většina žen,“ otočil se a stoupal schody zády, „tedy žen, které byly přepadené a které u sebe nosily sprej, jej nestihly vytáhnout z obrovské kabelky plné šminek, neboť – hádejte co? Útok nečekaly.“ Zamračila se. „To je tu takový počet znásilněných?“ „Nejde o statistiku…jde o příležitost. Člověk, který si Vás může vyhlídnout, nemusí být z ulice ani z města ne. A naopak může to být někdo, koho dlouhé roky znáte.“ „Co mám tedy dělat? Odejít do kláštera?“ „Ne, pro Bůh, to by bylo plýtvání! Pořiďte si psa.“ „Nikdy!“ „Seženu Vám krásného vlčáka.“ „Ne, žádnou obludu!“ „Osobně ho vycvičím. Bude s Vámi chodit do práce, v kabinetě ani ve třídách o něm nebudete vědět. A o velké a obědové přestávce ho necháte protáhnout nohy v parku.“ Alexandra se zastavila nahoře u dveří svého bytu a vydýchávala se. A u toho Marka zkoumala pohledem. „Potřebujete snad udat štěně?“ napíchla ho očima a on zoufale vydechl. „Vás na té psychologii učili i telepatii? Byste místo mě mohla vyslýchat svědky, nechcete? Dostanete jednou tolik.“ „S Vámi nebudu pracovat ani za milion. Vyděsil jste mě k smrti, a to Vám neodpustím.“ „Kdybych Vám to řekl u kávy, těžko byste mi uvěřila. Jak tomu říkáte – prožitkové učení? Nechci, abyste svoji bezpečnost brala na lehkou váhu.“ „A Vy jste mi chtěl sáhnout na zadek.“ „Přiznám se, už v té třídě mě to lákalo. Hádám, že proto jste mi naložila tolik věcí.“

Chvíli se přetlačovali pohledem, až Alexandra vyprskla smíchy. I on se chlapecky zasmál. „Promiňte.“ dala si ruku před ústa a rozšafně zastrčila klíč do zámku. Chytla se kliky a vydýchávala nával vzrušení. Ale smích brzy přešel ve vděčné úsměvy. Laskala ho očima, ale on ty své klopil k zemi. Ten, že ji před chvílí vyděsil k smrti? Dobrý vtip.

„Opravdu bych Vás ráda pozvala dál, ale…“ „-Manžel je doma a děti ještě nespí.“ pousmál se chápavě. „A to moje taky ne. Po dnešku mám hodně, o čem přemýšlet. Přestat proplouvat životem, na okamžik odsunout práci a pořádně se zabrat do vztahů. Prací můžu mít nespočet, ale dceru mám jen jednu.“ Nespustili se z očí, co chytla kliku. Pohladila ho po paži: „Jste správný chlap, Marku. Nenechte si Tamaru utéct.“ z jejího hlasu čišela moudrost, oddanost a něha. Jemnost pomerančové dužiny, jemnost lučních kvítků zlátnoucích na slunci, jemnost křišťálové hladiny za úplňku. Vzal její ruce a promnul štíhlé prstíky. Byly tak tenké, až si říkal, že by musela mít prsten dětské velikosti, aby jí nesklouzl. Pak s úsměvem zavrtěl hlavou, proč ho napadla zrovna taková pitomost. A ona nechala své prsty proplouvat jeho širokými dlaněmi.

„Jak jsem řekl, po dnešku mám, o čem přemýšlet. A jsem Vám za všechno vděčný, jste opravdu člověk na svém místě.“ „A Vy na tom svém. Přemýšlel jste o kurzu sebeobrany pro osamělé ženy?“ „Přihlásila byste se?“ „Byla bych první, kdo by Vám nakopal zadek.“ přimhouřila oči a jemně se zasmáli. Vzal její tvářičku do dlaně a hladil polštářkem palce. Jeho kloubem minul její smyslné rty. Zavřela oči a ponořila se do nitra, odkud mohla vnímat hebkost jeho doteku. „Jste výjimečná žena, Alexandro, vskutku výjimečná. A já mám skutečně o čem přemýšlet.“ Otevřela oči dokořán. Vzplála v ní dávno uhašená naděje. Pomalu se smiřovala s tím, že zůstane sama. Že nikdy nepozná lásku, o které čítávala v románech. Ale tento výjimečný muž, lehce tajuplný, ale čestný, jí do nitra zavál neznámý žár.

Když za sebou zabouchla dveře, opřela se o ně a sesunula na podlahu. Dotkla se místa, kde se jí dotýkal a se zavřenýma očima se přenesla do toho okamžiku. A se vzpomínkou na hrubý moment, kdy ji přimáčkl ke zdi, se s červení ve tváři kousla do rtu.

Marek chvíli posečkal za zavřenými dveřmi. Spokojeně si vydechl. Naráz byl plný energie, a tak se vrhl po schodech. Dlouho si se ženou tak dlouze nepovídal a o opravdu smysluplných věcech. Líbilo se mu, že ho se zájmem vyslechla. I její vtípky a snahy ho pokořit. Líbilo se mu, že projevila svůj vlastní názor, i když stál v opozici jeho. Vážil si toho, že ji mohl jako dámu doprovodit a jako od dámy zase odejít.

Když přišel domů, Tamara seděla na gauči a učila se ze sešitu. Automaticky ho pozdravila, jak byla zabraná do studia a on odvlekl své zmořené tělo k ledničce. Těšil se na talíř s řízky nebo krabičku, v níž by ležela nějaká masová omáčka. A k ní by spořádal celý váleček knedlíku. Ale zíraly na něj jen prázdné police. „Hele, ty nemáš hlad?“ houkl na ni podrážděně. Sám hlady umíral. „Teď? Je skoro deset. Večeřela jsem.“ „A z oběda nic nezbylo?“ „Žádnej voběd nebyl.“ řekla úsečně do sešitu. „Psals mi, že jedeš do Brna a já byla v jídelně.“ „Hm…“ zakabonil se do lednice. „Si vem rohlík se salámem.“ Něco neurčitého zabrblal a vytáhl váleček salámu. Posledních pár dní jídla nepřibývalo a dokonce vymizely teplé večeře.

Posadil se vedle ní a na koleni pižlal lovecký salám. Nepravidelné obdélníčky skládal na rohlík a při kousnutí mu popadaly do klína. Sesbíral je, ofoukal od chlupů a jedl dál. Tamara se tak tak držela, ale zařekla se, že na něj bude tvrdá. Jen ať si poradí. „Jo a došlo mlíko, hele.“ řekla. „Nebylas nakoupit?“ „Jo, ale jen rohlíky a to nejnutnější. Nebudu se tahat s kartonem mlík, když můžeme zajet do supermarketu autem.“ „Hm.“ povzdechl si. „To tě držely v Brně tak dlouho?“ „Ne, vrátil jsem se před sedmou.“ „No a proč došels domů v deset, hele?“ „Nemyslíš, že bych měl vyslýchat já tebe za tu úrodu v matice?!“ udeřil a ona se shrbila a zahanbeně sklopil uši. „Máš štěstí, že už na to nemám dneska sílu.“ „Takže jsi to stihnul?“ zašklebila se. „Bohužel pro tebe ano. Mělas mi říct, že máš problémy.“ „Nemám problémy, jasný?! Je to jen kvůli prázdninám…dva měsíce jsem na to nešáhla, tak to trvá, než se do toho dostanu.“ „Je půlka října, za chvilku bude pololetí! To chceš propadnout?“ „V pololetí to neva…“ ale přikrčila se, protože ji mačkal očima. „Nebudu se rozčilovat. Seženeme doučování nebo na to mrkneme spolu, možná si něco pamatuju.“ a Tamara protočila oči děsem. Přikrčila se však za sešitem, aby ji neviděl. „Jinak jsem stihl jen dějepis a češtinu a tam exceluješ, nebylo třeba rozebírat.“ „Tak proč jsi přišel tak pozdě?!“ nakrčila čelo. „Zavezl jsem Alex…magistru Karmazínovou domů, byla již tma.“ a Tamara zhluboka zatajila dech. Odhodila sešit na kolena. „Nekecej! A jakej má barák? Má přítele? Domácí zvířata? Jistě je to malej přízemní domeček se starobylým nábytkem a jsou tam samé stylové doplňky – renovovaný šicí stroj, sádelník, kukačky…“ hrnula na něj. „A má obrovskou knihovnu jak tenhle obejvák a sou tam všecky klasiky červený knihovny a historický spisy!“ „-Zadrž!“ smál se. „Bydlí na sídlišti za gymplem. Má byt až nahoře a ne – uvnitř jsem nebyl!“ „Taks ji přehnul u výtahu, ty kaňoure?“ drcla ho do paže se smíchem. „Ty…“ Vyvedla ho z míry. „Jsi vulgární! Jak tohle můžeš říct?“ mával rukama. „Ale je třída, co.“ „Je to velmi milá učitelka.“ shlédl. „A jestli na něco narážíš, dobře víš, že se mi blondýnky nelíbí.“ „Ale ne jednou se ti na gatích udělala boule, viď?“ „Tamaro! Jak perverzně a obscénně mluvíš se svým otcem!“ a ona se smála do sešitu. Nad stránkami jen vyčnívaly veselé půlměsíčky. On byl rudý až na zadku a překotně se snažil změnit téma. To se mu nedařilo, proto mlčky dojedl rohlík. Tamara se chvilkami uchechtla, ale jeho ledový pohled snadno zmrazil její škodolibé veselí.

A za dvacet minut už jen v tichosti četla, aniž by na něj pohlédla. Úkosem ji sledoval a s povzdechem pro sebe přemýšlel, jak krásné bylo slyšet její smích. Sice to bylo naprosto nemístné, ale s chlapama v práci se přece dvojsmyslně baví pořád. Alexandra měla pravdu, pořád s ní jedná jako s dítětem. A Tamaru to očividně dopalovalo i mrzelo. „Můžu si aspoň zapnout televizi?“ pronesl tiše. „Vypnu zvuk.“ Tamara přitakala řádkům, že může. Ledabyle přepínal kanály a přehrával si sled dnešního večera. Přemýšlel nad Alexandřinými slovy a pátral v paměti, jestli mu někdy dala Tamara najevo podporu ve vztazích jako takových a zároveň projevila nevoli konkrétně ke Karině. Ale jejich hádek a stěžování si jedna na druhou bylo v poslední době tolik, že mu to splývalo v jeden rozmazaný obraz. Jeho unavená mysl se nezmohla na nic, jen zírat na střídající se obrázky. Na chvíli sledoval němé klipy na hudebním kanále. U některých popových hvězdiček mu to ani nevadilo. Zvuk by jen uškodil jejich kráse. A pomyslel si, že je to tak i s Karinou. Má vše až příliš dokonalé a příliš dokonale to se svými přednostmi umí, že už ho ani nemá čím překvapit. Leda když mluví o něčem, čemu nerozumí, ale zní to, jako by vystudovala Karlovu Univerzitu. A o tom to taky trochu je – prodat postoj, že si myslím, že to vím a že vypadám, že to vím. Ale když se pak člověk dostane pod ten oslnivě diamantový povrch, zjistí, že neměl vůbec začít kopat. To Alexandra dobře ví, co říká a postavila by do latě rotu vojáků. Kdyby taková ženská vedla válku, Němci by kapitulovali do jediného dne – zasmál se pro sebe.

Všiml si, že hraje Tamařina oblíbená kapela a zapnul zvuk. „Hele, hrajou ti tvý opičáci.“ ale ona spala se sešitem na nose. Vypnul televizi a sešit odložil. Spala schoulená v klubíčku a objímala polštář. Odhrnul jí vlasy z čela, aby viděl něžné rysy jejího obličeje, které se ve spánku podobaly matce dvakrát více. Ty moje malé koťátko… Pohladil ji znovu. Prý už nejsi dítě…vždyť jsi tak křehká a bezbranná! A proč jsi mi neřekla nic o matice a o spolužácích? Jak je možné, že tě nepřijímají, vždyť jsi tak veselé a půvabné děvčátko!

Pak se zamyslel nad slovy vnitřního hlasu a uvnitř zaplakal. Vždyť před ním ležela mladá slečna. Krásná a tajuplná, kterou vlastně ani neznal. Nevěděl přesně, co se v ní odehrává. Proč mu přestala vařit, proč mu odsekává, proč se mu nesvěřuje? Proč hatí všechny navrhované aktivity, které dříve společně podnikali a teď odmítá pouhou myšlenku na ně? Proč už sem nechodí Daniel? Ten zpropadený kluk si sem chodil jak domů, pomáhal tu, opravil spoustu kosmetických vad, na které Marek neměl čas a za které nechtěl žádné peníze. A touhle dobou už spolu měli čistit a opravovat štít po netopýrech. Proč se jim vetřel do života, aby dal Markovi pocítit, jaké by to bylo mít tak ušlechtilého syna, a vzápětí se vypařil s ranní rosou v sadu? Proč prozářil život jeho holčičky, aby ji uvrhl do hlubší temnoty?

Marek vzal Tamaru do náruče a opatrně ji odnesl do pokoje. Něžně ji uložil na levý bok a přikryl až po krk. Láskyplně sčísl vlásky dozadu a vzpomněl si na první den, kdy ji vypravoval do školky, protože byla její máma na krátko v nemocnici. Pamatoval si, jak česal její dlouhé vlasy a pořád z nich nějaký drát trčel. Vzal klasickou černou gumičku, proplétal její elektrizující vlasy, ale ne a ne je zkrotit. A tehdy tříletá Tamara plakala a škubala sebou, jak ji gumička tahá. Jak jí prsty česal vlasy ze šíje, všiml si jejího malého tetování. Zprvu byl šokován, jeho holčička a tetování?! Posvítil si na ně mobilem, aby zřetelně přečetl písmenka. Zlatíčko moje malé… Povzdechl si. Jak jsi mi vzdálená. Já blbec nevidím dál jak za svůj pracovní stůl. Jak jsem si mohl nevšimnout, že máš tetování? A proč jsi mi neřekla, že se chystáš k takovému kroku? Ale nemám ti co vyčítat, já se tě taky nikdy neptal, jestli se chceš stěhovat. Neptal jsem se tě, jestli chceš chodit do té které školy. A neptal jsem se tě na Karinu. Co bys vlastně chtěla? A jak poznám, že vycházíš z racionálního úsudku a ne ze žárlivosti? Co bude pro tebe nejlepší? Mám být zase sám? Zkoušet poznávat nové ženy? Být pokaždé s jinou?

Pak si vybavil vzpomínku na Alexandru. Ten okamžik, kdy měl v dlani její hebkou tvář. Vůně pomerančů byla tak neobvyklá a lákavá. A její oči zářily jen pro něj. A ženské křivky jejího těla mu dnes v noci nedají spát. S nesmělým úsměvem sklopil oči a políbil Tamaru ve vlasech, že se vzdálí. Ale ona ho ve spaní chytla za předloktí a přivinula si ho. K jeho překvapení naráz ležela schoulená v jeho náruči a odfukovala. Marek si dojatě povzdech. Tak přece jsi mě nepřestala mít ráda. Pořád jsi moje malá holčička, i když jsi velká slečna. Co pro tebe mám udělat, abys byla zase šťastná?

V uších mu zazněla slova Alexandry, když seděli v kabinetu u kávy: „Podle mě se bojí toho konkrétního vztahu, protože si není jistá, kam bude směřovat. Možná se bojí s tou ženou citově svázat, aby ji zase neztratila. To, co Tamara potřebuje, je jistota. Jistota domova, jistota lidí v něm. Žádné stěhování. Ale důvěru v domov a jeho pevné vztahy.“ Na to si povzdechl znovu a bolestněji. Navzdory vřelým pocitům, které v něm Alexandra vyvolala, navzdory vzrušení i bezpečí, které mu evokoval její hlas, navzdory faktu, že poprvé od úmrtí choti se cítil se ženou duševně skvěle, svobodně a sám sebou, musel si uvědomit, kam patří.

Jsi tak báječná, Alexandro… Tak kultivovaná, vyzrálá a zároveň něžná, empatická, tak pekelně nádherná a…ale kde mám jistotu já, že by to mohlo fungovat? Vždyť o tobě nic nevím. Možná jsi zadaná, jen jsi mi to nechtěla říkat a kazit kouzlo momentu. Ani nevím, jestli bys chtěla ty mě. Vždyť nerozumím vlastní dceři, jistě si říkáš, jak bych mohl rozumět tobě. Jsi zvyklá vést, to jsem poznal už na tom plese. Máme hodně protichůdných názorů, které by v budoucnu mohly dělat zle. Ne, není tu šance. A Karina je jistota. Znám ji déle než rok, je tak předvídatelná, nemá mě čím ohromit ani překvapit. A pokud jí budu plnit její vrtochy, budu mít doma klid. To na tebe by žádná pozlátka neplatila. Ty bys mi každou šlápotu vedle okamžitě vytmavila. Ale kdo ví, třeba by následovalo krásný usmiřování. Anebo by se nabalovaly další a další problémy a náš vztah by skončil rozčarováním. A pro Tamaru by to byl příšerný stres, kdyby její otec chodil s třídní učitelkou. Rychle by se to rozkřiklo, a to už by se s ní nebavil vůbec nikdo. Ano, potřebuje jistotu. Karinu už zná, je na ni zvyklá a ví, co od ní čekat. A když upevníme vztahy a ujasníme si rodinné role, vytvoříme domov, po kterém Tamara tolik touží.

V pátek Tamara prožila krátký školní den. Ranní dvojhodinovka tělesné výchovy, biologie a dvojhodinovka francouzštiny. Žádné zkoušení, žádné testy, vše plynulo na lehké vlně pohody spolu s předzvěstí víkendu. Nad hlavou se jí zubatělo sluníčko, dávno nosila džínovou bundu a lehký svetřík. Cestou domů se rozhodla vystoupit dříve a zajít do samoobsluhy na náměstí, aby koupila nějaké chybějící potraviny. Popadla malý košík a očima bloumala po regálech, co je potřeba. A u toho dumala nad tím, co zítra uvaří. Po sáčcích navážila kořenovou zeleninu a přešla uličkou k chladicímu boxu pro mléko.

Koutkem oka si všimla, že po ní pokukuje drobná blondýnečka. Tamara si řekla, že vypadá jak stará mladá. Postavičku měla jako děvčátko, sama Tamara byla mnohem vyspělejší. Ale v obličeji působila strhaná. Nebyla nalíčená, vlasy ledabyle sepnuté sponou. Bílý rolák na jejím drobném beztvarém tělíčku visel stejně jako zašlé džíny. Tamara se na ni ze zdvořilosti pousmála, ale ve skutečnosti čekala, že na ni žena přestane zírat. Žena jí úsměv vrátila drobnými rtíky a dětské dolíčky rázem omladily její tvář. Stála u polic s alkoholem a v ruce svírala jednu z nejlacinějších lahví červeného vína. Tamara se vrátila k mléčným výrobkům naproti a do košíku vložila plátkový sýr. Dopálilo ji, když se žena přiblížila a prohlížela si ji s daleko hlubším zájmem. V zelených očích se sotva viditelnými řasami a obočím nebylo nic zlého a její dominantní nos až komicky hyzdil dívčí obličej, ale i tak Tamaře přišla dotěrná. Pořád v drobné ruce svírala těžkou litrovou lahev. Vypadalo to, jako by ji měla každou chvíli upustit.

Co, do háje zelenýho, chceš?! Říkala si Tamara a čekala, kdy na ni ženská konečně promluví, nebo jí alespoň uhne z cesty. Zúžila oči a zapíchla se do jejích, ale ty jako by jí říkaly: nemáš se čeho bát, já ti neublížím.

Z ničeho nic její slabá ručka podlehla pod tíhou lahve a upustila ji. Zahanbeně podřepla a zakryla ústa rukou jako malé dítě, které se leklo toho, co provedlo, a očekává sankci od dospělých. Lahodný mok se rozprskl napříč uličkou a střepy dolétly až k Tamařiným nohám. Ta neváhala podřepnout a střepy poskládala na stranu. Žena stále nehybně dřepěla a dívala se, co provedla. „Dojdu pro paní prodavačku, ať nám půjčí hadr. A na ty střepy nesahejte.“ Zavelela, protože žena byla naprosto vyvedená z míry. Prodavačka nametala střepy na lopatku a Tamara máčela několik hader, ale víno jako by se vsáklo a z podlahy se vynořilo nové.

„Je mi to líto…“ hlesla blondýna do dlaně. „Zaplatím Vám to…promiňte…“ „Nic se neděje, slečno Vágnerová.“ pronesla stará prodavačka smířlivě a Tamara na blondýnu vytřeštila oči, až zapomněla utírat. Agáta si jejího náhlého zájmu všimla a dostala se do mnohem větších rozpaků. Ten úsměv a ten velkej nos! Ježíši, že mě to netrklo hned! Dovtípila se Tamara. Agáta se letmo usmála, aby Tamara přestala zírat. Prodavačka se odkolébala k pultu a zanechala obě ženy v podřepu.

„Strašně se ti omlouvám, Tamaro, su neschopná.“ „Víte, jak se jmenuju?!“ „Každé na dědině vi, jak se menuje to mily děvče z Prahy. A já tě znám z fotek myho chlapečka. Včil mi o tobě furt povidá.“ „Vo mně?! To sotva, ste si mě spletla!“ „Nespletla, Tamaro. Seš Tamara, ne?“ „Jo…“ „Znám tě z fotek myho chlapečka. Povidal mi o tobě.“ „Ráda Vás poznávám, Danielova mámo.“ podala jí ruku, ale svíral ji prazvláštní pocit. Agáta měla v očích takový nepřítomný pohled, jako někdy míval Dody, jen děsivě slabomyslný. „Ráda tě poznávám, Tamaro. Seš Tamara, že? Znám tě z fotek myho chlapečka…“ „-Ste v pořádku, paní Vágnerová?!“ Její oči už se ani nedívaly na ni a nezdravě pobledla. Tamara shlédla na slabou ruku, kterou tiskla, když jí zrak ulpěl na krvavé skvrně, která potřísnila bělostný svetr přes celé předloktí. Zamžikala řasami a na moment zbledla i ona. „Podívej, polila jsem si i svetr.“ Zahihňala se lehkovážně. Ale to nebylo červené víno, byla to krev a rukáv rudnul rychleji a rychleji. Tamara sňala šál z krku, přiložila na ránu a začala jím ruku omotávat. „Ale…co to děláš?! To nemožeš!“ Chtěla jí v tom zabránit, ale Tamara si přísně stála na svém. Napadlo ji, že ta žena zřejmě nechápe, co se okolo ní děje. Byla ponořená ve svém světě, už co se na ni prvně usmála. Stejně jako její ruka musela krvácet dříve, než lahev upustila. Říznout se nemohla, lahev letěla přímo na zem. „Pořádně si to přidržte, zaplatím nákup a půjdeme k nám.“ „K vám?! Proč?! To ne, ne!“ bránila se s hrůzou v očích. „To není nutné! Musim domů…musim, protože…přinde můj chlapeček a bude mit hlad. Chodí na gymnázium a pokaždé, když přinde, má hlad.“ „Dody přece chodí na vobědy do jídelny! Nemluvte nesmysly a pojďte!“ „Musim domů, musim. Už jsem dlouho pryč.“

Ale Tamara jí nesmlouvavě pomohla vstát, v rychlosti uhradila oba nákupy a během chvíle ji odvedla domů. Posadila ji v kuchyni a z horní skříňky podala lékárničku. Roztržitá Agáta se neustále ošívala a dokola opakovala monotónním hlasem, že musí jít, že nechce obtěžovat. Když chtěla Tamara odhrnout svetr, Agátě uklouzlo zaúpění, protože rána začala zasychat a látka se přilepila k porušené kůži. Nezbývalo než rukáv rozstřihnout. Snažila se velmi opatrně, i když s pohledem na prsty umazané krví jí přelíval mráz po zádech. Postupovala velice pomalu a Agáta rozechvěně držela ruku nataženou na stole. Zadržovala slzy, ale již se nebránila. Cítila, že je v bezpečí. Držela se velmi statečně, když jí Tamara desinfekcí otírala zaschlou krev a přípravek stříkala přímo na ránu.

Všimla si, že se rozkrvácel stržený strup připomínající popálenou kůži. Rudý vřed, uprostřed něhož byl vypálený drobný žlábek. „Stejně byste s tím měla jít k doktorovi. Mohlo by to zas krvácet.“ „Ráno sem vařila…prskl na mě olej, jak sem míchala cibulu, su gramla.“ shlížela poníženě. I její hlas byl bez šťávy, místy musela Tamara hodně stražit uši, aby jí rozuměla. „Strašně se ti omlouvám…jsem příšerná, takle obtěžovat kamarádku svyho chlapečka.“ „Co to povídáte, ráda pomůžu.“ Zalepila jí ránu a zavázala. „To doma nebyl nikdo, kdo by Vám pomohl? Měla jste jet do nemocnice hned.“ „Chlapeček je ve škole přeci. Nesmím ho rušit. Chodí na gymnázium, víš? Je to moc chytré kluk, ten můj chlapeček.“ říkala s nadšením a hleděla kamsi za Tamaru. Ta se jen mračila a dvěma svorkami upevnila konec obvazu. „Má třídu nade mnou.

Poslyšte, a vo Soni Vám nevyprávěl? Když Vám řek vo mně, musel i vo ní.“ „Jaké Soni? Kdo je Soňa?“ „Jeho holka. Copak nevíte, že chodí se Soňou? Takovou votravně milou blonckou…“ „Ze Soňou? Ale hloupost, on přece chodí s Tamarou! Viděla jsem ji na fotkách, je to moc hezké děvče.“ usmála se, ale její pohled byl prázdný, až se jí Tamara začala bát. Pochopila, že s ní nebude rozumná řeč. Připomínala jí jednu starou vzdálenou tetu, která trpěla Alzheimerovou chorobou. Ale blondýnka v těle nevyvinutého dítěte působila jako její vrstevnice. A ne matka osmnáctiletého čahouna. Tamara si též nemohla nepovšimnout blednoucích monoklů na kostnatém zápěstí. A její malé ruce působily drsně jako ruce stařeny, která celý život drhla prádlo na valše. Vždyť přece nepracuje, v baráku je špína a zahrada je hotová džungle, tak proč?! Vrtalo jí hlavou.

„Poslouchejte, paní Vágnerová.“ začala vážně a pomalu, jí přímo do očí. „Můj táta je policista na vysokém místě, může Vám i Dodymu pomoct.“ „Policista? Dodymu? Ale to bude nějaký omyl, můj chlapeček nic neproved. Daniel je zlaty dítě. Snad se zas nepral, protože se mu posmívali? Ale on za to nemože, to já mu zapomněla dat čisty oblečení a svačinu. Daniel je zlaté kluk a moc chytré, jednou pude na gymnázium.“ Pokyvovala hlavou věrohodně. Tamara nechápajíce tyčila obočí, už neměla motivaci promluvit. Buď je ta žena naprostý blázen, nebo si dělá blázny z ní, aby nemusela přiznat, že je obětí domácího násilí. Usmívala se a hleděla jí přes rameno, jako by mluvila s někým, kdo stojí za Tamarou.

„Jo, Daniel je zlaté kluk…“ začala znovu pošetile, až Tamaře začínala lézt na nervy. „Snad byste na něho kvůli tomu oknu nevolala policistu? Znáte kluky, jen si tak hrajou. Nerozbili ho schválně. Máte pravdu, že Ríša neměl nosit balon do třídy a ten muj rošťák se hned k němu přidat, ale znáte přece kluky…“ mluvila vlídně, jako by se zasekla v nějaké dávné vzpomínce, kdy orodovala za klukoviny svého syna. „Ríša? Kdo je Ríša?“

Když však zajel klíč do zámku a bouchly dveře, trhla sebou, jako by ji tvrdě spící polili ledovou vodou. „Co je to? Co je to?“ „Uklidněte se,“ chytla ji za ruku, „to je táta, přišel z práce. „Tvůj táta? Sbohem, Tamaro a díky za všecko.“ špitla nakloněna k ní, popadla tašku a se sklopenýma očima proběhla kolem Marka. Neslyšné „na shledanou“ ho donutilo otočit se, ale těžké dveře mu zakryly výhled. Dlouze mrkal, jako by kolem něj proletěl přízrak, mylná představa, kterou mu zprostředkovalo přepracované vědomí.

„Nemusela tak utéct, nevadí mi, když si přivedeš kamarádku.“ „To není moje kamarádka, ale Dodyho máma, potkala jsem ji v krámě.“ „Máma?!“ vyhrkl. „Vždyť vypadá mladší jak ty!“ „Pěkně děkuju!“ zabručela se založenýma rukama. „Měla ho v šestnácti, může bejt jak Karina.“ Marek překvapeně hleděl ke dveřím a nebyl s to chápat.

„Mimochodem, že ji zmiňuješ – na zítřek si nic neplánuj.“ a Tamara se přikrčila jako by měla schytat palicí po hlavě. „Jdeme na večeři k její matce. Bude tam i její sestra s manželem.“ „To mi nedělej, prosím! Klidně běž, ale já…já…musím se učit!“ začala zoufale smlouvat. „To budeš, povinně celý den. A večer se půjdeme odreagovat.“ „Nebudu se soustředit, budu v křeči celý vodpoledne!“ „A taky se konečně podíváme na tu tvou matiku.“ „Z tý nepíšem!“ odpověděla bleskově. „Tím líp, máš čas na pochopení, a aby se ti to uleželo. Takže žádný spinkání dlouho, vstaneš dřív, naučíš se, co musíš a vletíme na to. A večer návštěva.“ „A co když to nestihnu…“ „Nevymýšlej! Musíme utužovat rodinné vztahy, tak si obleč nejpěknější šaty a vyrazíme.“

Nemohla uvěřit, že skutečně sedí v autě zaparkovaném před domem Karininy rodiny. Skrz okno zoufale hleděla na třípatrovou vilu s vedlejší garáží pro tři auta, na vilu se špičatou střechou, která vrhala děsivý stín těch nejhorších chvil, které v tomto domě Tamara očekávala. „Ne, nejdu! Počkám v autě!“ „Tamaro, nechovej se jako malý děcko!“ šeptal rázně Marek, který ji tahal ze dveří spolujezdce.

Prošli úzkým chodníčkem okolo nízko střižených keříků a tújek, tvarovaných do geometrických ornamentů, podobně jako odkvétající květinové záhonky. Na masivních dveřích skořicové barvy viselo velké srdce umělecky spletené z kořenů a do něj po levém boku vpletené růžové umělé kvítko. A na zemi, podél cihlové zdi vilky, stála lucerna a dvě vydlabané halloweenské dýně. A na parapetu přízemního okna stál květináč, v němž byly zapíchnuté dýňky keramické.

„No ne!“ otevřela žena nadměrně kyprých tvarů, výrazně nalíčená blondýna v cihlově oranžové luxusní halence, která jejímu beztvarému tělu podtrhovala velká ňadra, a lehce odhalovala prosvítající černou podprsenku. Zrovna jako ty dýně, co tu má. Uchechtla se Tamara krčící se za Markem. Ten ženě podal růži a dárkovou taštičku s vínem. Ona jej rozšafně strhla na svou hruď a políbila na obě líce. Do dveří se nahrnula Karina a vášnivě ho políbila. A za jejími zády vykukovala přepudrovaná blondýna, oblečena rovněž vyzývavě a křiklavě a vedle ní vysoký blonďák s přehnaně opálenou pletí. Ze směsice vůní, která se linula z haly, se Tamaře motala hlava, a to ještě nepřekročila práh domu, jak na ni otec posunky naléhal.

„Tak tohle je to nebožátko churavé?“ zvolala Karinina matka nejvyššími tóny. „Pojď ke mně, drahoušku a netvař se tak smutně! Tady u nás ti bude dobře, holčičko! Na všecko zlé zapomeneš!“ a stiskla ji v mamutí náruči, až Tamaře lezly oči z důlků. „Ráda Vás poznávám, paní Burianová.“ vysypala ze sebe na otcův přísný pokyn. „Jsi tak milá, holčičko.“ tiskla ji k sobě. „Ale nemusíš hrát hrdinku, víme, co tě potkalo, jsi tak statečná! Ach, jak je mi tě líto, drahoušku!“ zmáčkla ji naposledy. Ale Tamara z jejího tónu i přes vřelá slova cítila chlad.

„Já jsem Milena,“ přistoupila blondýna a našpulila kolagenové rty na polibek. „ale říkej mi Milko, jako mátina se švicou.“ „Těší mě, Milko.“ „Ach, holčičko!“ strhla ji rázem k sobě. „Teprve včera nám Karča vyprávěla, co se stalo tvojí mámě, muselo to být tak strašné! Jak jste to vůbec mohli přežít! Já nemět naši maminu, umřela bych! Málem mi puklo srdce, když nám to vyprávěla.“ Přežila a myslela si, že mě už nic horšího nepotká… Pomyslela si Tamara, když pomalu mrkala přihlížejíce jejímu melodramatu. …no, to jsem netušila, co mě čeká dnes večer. Fakt výbornej nápad, tati, clap, clap to you. Pohlédla na něj ostře, když se vítal s Karininým švagrem. Zaregistroval ji koutkem oka, shlédl a rozhovor s blonďákem taktně utnul.

Prošli chodbou, která byla vylíčená pastelově purpurovou, a vzhůru vedly světlé masivní schody. Už první trakt schodiště Tamaře práskl do očí a utvrdil ji, že v tomto domě se nebude cítit dobře. Na té světlounké zdi, pod níž vedly světlé schody, visel obraz noční krajiny lesa s hlubokou černí vody, zarámován ve starobylém oprýskaném rámu. Obraz dominoval schodišti posetému kýčovitými serepetičkami jako vrchol nevkusu, který by se Trojanovým nehodil ani na půdu, pomyslela si. Radši bych si nechala barák potagovat vod Richarda, než tuhle hrůzu! Zasmála se pro sebe a pokračovala s hostiteli do obýváku.

Brzy zjistila, že hala a kousek schodiště byly opravdu jen vstupními místnostmi k tomu, co čekalo dále. Široká místnost byla studiově rozdělena na tři části. Za barovým pultem vlevo od dveří byla do půdorysu písmene U zabudována moderní kuchyně s bílými skříňkami a nerezovými spotřebiči, včetně třídimenzové lednice, kávovarem, domácí píckou na chléb, mikrovlnnou troubou s programem na grilování, elektrickou troubou, myčkou a vše bylo tak dokonale čisto skvoucí, že Tamara pochybovala, že v té blyštící se kuchyni někdo někdy vařil. Z kuchyňského koutu se táhl dlouhý oválný stůl, který byl již prostřený zepterovskými nerez příbory a číšemi na víno, které se zeleně květovanými talířky ostře kontrastovaly. Stejně jako moderní krémová sedačka u tyrkysové zdi, na níž visel široký obraz ponuřejší než ten na schodišti. To byla část obýváku za jídelním stolem, kde u sedačky stál pěkný skleněný konferenční stolek a naproti němu domácí studio s LCD televizí, poličkami s knihami, před nimiž stály suvenýry z cest – repliky Big Benu, typické anglické telefonní budky, sádrová zmenšenina athénského Akropolis, holandský mlýn a další včetně mušlí a kamenů. A kde se nevlezly suvenýry, hořely barevné svíčky. Na konci obýváku bylo obrovské francouzské okno jako vchod do zahrady, zahalen do dlouhých záclon až na zem, které dávno vyšly z módy. A v pravé části trojlístkového půdorysu stála moderní komoda s knihovnou a v rohu psací stůl z třešňového dřeva prokládán ebenovými ornamenty, jako odcizený z klasicistně zařízeného zámku. Se dvěma šuplátky na psací desce, kde chyběl už jen kalamář s husím brkem, a se dvěma sloupky oblých šuplíků po stranách až na zem, kde byly nohy stolu zakončeny vyřezávanými listy a pozlacenými hlavami exotických zvířat připomínající koloniální styl.

Tamara zapadla do rohu vanilkové sedačky s povzdechem, jestli není lepší být chudák a mít vkusně zařízenou chatrč, než být nabubřelý snob bez estetického cítění. Ale čemu se mohla divit, stačilo jí prohlédnout si kruhovité náušnice paní Burianové s černými cingrlátky až na ramena, čtyři zlaté řetízky okolo krku a baculaté prsty poseté širokými prsteny, a bylo jí jasné, kdo má tyto násilnosti na svědomí. Podepřela si hlavu o polštář, protože fistule vysokých tónů tří žen byla jako šrouby navrtávající její lebku. A do toho hluboký smích překřikujících se mužů jako rány kladiva o klín. Uvolnila se a do měkké sedačky odevzdala své tělo ve snaze představovat si něco hezkého, aby jí pobyt v tomhle nevkusném domě utekl. Natáhla si nohy pod stůl a omylem kopla do proutěného košíku, z něhož se ozvalo lekavé zakňučení. Tamara se sehnula a na růžové pelesti ležela černá krátkosrstá čivava s růžovou pentlí kolem krku. Tamaře se zamotaly oči a padla hlavou do opěradla. Tohle se neděje…je to jen noční můra…tak groteskně příšerné místo nemůže existovat!

„Ale drahoušku!“ vyjekla Karina, až se i fenka v košíku zavrtěla. „Snad nám tu neusneš, miláčku.“ Dospělí stáli nad ní okolo stolku a nemohli přestat s vítáním. „Tamara se celý den učila, je utahaná.“ bránil ji Marek mile. „Proto to musíme pořádně oslavit, ať přijde na jiné myšlenky! Pořád jen myslí na školu!“ Řekla, jako by škola byla něco odsouzení hodného. A její matka všem nalila víno. Marek skromně odmítl a upozornil Karinu, ať i s naléváním Tamaře brzdí. „Ale drahouši! Furt s ní jednáš jak s dítětem! Pak si má udržet nějakýho kluka!

Neboj, zlatíčko,“ obrátila se k Tamaře se sklenicí, „dneska budeš velká holka.“ a vzala do ruky její vlasy. „Ach, miláčku! Co jsem ti říkala o těch konečcích? Musíme je zase zastřihnout. Bože, vždyť to máš jak slámu!“ zašklebila se a všichni se zasmáli. „Používáš tu kosmetiku, co jsem ti koupila?“ „Ne.“ vstala vedle ní, aby byla větší. „Ne?!“ zalapala po dechu dotčeně. „Nemám čas trávit dvě hodiny dvakrát denně v koupelně.“ Všichni dotčeně pohlédli, jak ostře ta droboučká dívka odsekla. Marek ji udeřil očima vyžadujícíma ospravedlnění. Ale Tamařiny oči přešly do ofenzivy, že si za svým chováním stojí.

Situaci zachránila Milka, která dívku vzala kolem ramen: „Nic si z toho nedělej, zlato, ségra je workoholička. Sotva mě pozdraví, nejdřív mi prohlídne všechny chlupy na hlavě. Je pošahaná.“ „-Su jen zklamaná z toho, že všechny moje snahy vysvětlit ti, jak o sebe pečovat, byly k ničemu! Proto u miláčka Tamary musím začít zavčasu, dokud je ještě mladičká a tvárná! Pokud dospěje v neudržovanou knihomolku, které je jedno, jak vypadá, bude pozdě!“ a muži se zasmáli rozkošnému hašteření žen, které naprosto postrádá význam. Mladičká a tvárná… Měřila si ji Tamara okem mířícím pistolí na nepřátelského vojáka. Rovnou mohla říct: dokud je malý děcko. Vona mě nemůže nechat si to tu vodsedět, rozloučit se a jít dom. Vona do mě bude rejt, aby se natřásala před těma slepicema jak krocan. A krocan patří na pekáč.

„Proč myslíte, že knihomolka musí být neudržovaná?“ „No tak zlatíčko!“ rozhodila ruce pobaveně. „Je vidět, žes nikdy nebyla v salonu.“ „Znám jednu, která je překrásná. Má zdravé blond vlasy a pleť jak dětskou prdýlku, nepotřebuje žádný make-upy, pudry, tvářenky a tuny krémům proti vráskám. A myslím, že je o rok dva starší než Vy.“ řekla nevinným dětským hlasem a očima jí zračila výsměch, nad jejím dušeným vztekem. „A kdybyste viděla její nehty! Tak krásně pěstěné ruce jsem neviděla – žádné gelovky s kýčovitými flitry. Elegantní francouzská manikúra na vlastních nehtech. Celkově je to překrásná dáma, jak zvenku, tak uvnitř. Táta ji zná, viď, tati?“ Marek stojící mezi oštěpy ostrých očí žen ztratil na okamžik řeč a mžikavě pohlédl do protaženého obličeje své přítelkyně. Zračil mu žádost okamžitého ukáznění dcery, která je vychytralá natolik, že se nebojí použít Karininu taktiku proti ní samotné. „Ostatně, Vy ji taky znáte.“ pousmála se hloupoučce. „Vzpomínáte na tu dámu v modrých šatech, jak ji na plese vedl Daniel? Patřil jim celý parket a s jakou grácií se nesla!“ „Na plese tančila spousta ženskejch v rádoby hezkejch šatech!“ prskla. „To ano.“ uchechtla se při vzpomínce na její khaki zelené s flitry a nevkusně hlubokým výstřihem, hlubším než bylo vykrojení na zádech. Že by si je voblíkla navopak? Uculovala se. „Ale ta slečna, tu si z plesu pamatuje každý. Tedy každý, kdo odcházel alespoň částečně střízlivý.“

„-Co kdybys našim hostům ukázala dům?“ obrátila se nadšeně Karina k matce. Ta si zlostně měřila Tamaru. Velké zelené oči v kulatém obličeji se dvěma bradami jí dávaly výstrahu, aby se přestala chovat tak nevycválaně. Ale Tamara vztyčila svou hranatou bradičku vzhůru bez sebemenší známky studu. Dámský kolektiv se odebral ke schodišti a zanechal muže hovořit o samotě. Karinin švagr pracoval jako programátor a Marek si tak povzpomínal na studentská léta. Kromě toho mu pověděl o projektu České policie, který se dotýkal kyberšikany. Přesto stražil uši k pootevřeným dveřím a modlil se, aby mu nedonesly ozvěnu Tamařiných uštěpačných poznámek.

Paní domu hrdě prováděla prostory, v nichž se bily starožitnosti s moderními serepetičkami. Ponurá krajina visela v každém patře pastelově fialového schodiště a dámy se rozplývaly nad novými dekoracemi, či chlupatou předložkou na toaletě. Burianová je provedla každým pokojem a každou koupelnou. Tamara se držela na ocase výpravy a do ložnice, která vypadala jako obří pokojíček pro panenky, ani nevkročila. Na míru vyrobený bílý nábytek; skříň a vedle ní starobylý houpací koník a proutěný kočárek s porcelánovou panenkou, postel s růžovoučkým přehozem a plyšáky, komoda se zrcadlem a dekorativním džbánem s miskou na vodu jako na zámku, což Tamaře evokovalo myšlenku, zdali má pod postelí i nočník.

Vedle ložnice se rozléhala koupelna.Ta byla vybudovaná jako wellness se širokou masážní vanou zapuštěnou do země, na vyvýšené podestě za zataženou prosklenou stěnou. Na třech schodech, před vanou, stály dva sloupy s černou mozaikou. Dlažba byla hrubá, béžová, připomínala přírodní kameny. A všude v rozích stály palmy a na policích orchideje. Tamara se užasle rozhlížela, tato místnost vůbec nezapadala do chaosu, který vládl celému domu. Přišla si jako někde v lázních. „Původně tu byl balkón,“ začala se nadouvat Burianová, když si všimla, jak ohromená Tamara je, „ale na jaře jsem si od architekta nechala navrhnout tuhle úžasnou koupelku.“ „Musím uznat, že se povedla.“

„-I drahouš z ní byl unešenej!“ začala se vytahovat Karina. „Hlavně z masážního programu vířivky.“ „Spíš masérky!“ vyjekla Milka a spolu s matkou se zlomyslně zasmály.„V to nepochybuju,“ upravovala si vlasy, „vůbec se mu odtud nechtělo. Prý by odtud nikdy neodcházel, jak tu o něj bylo postarané, ale břemeno je břemeno.“

„-Tak odtud si dovlekl tu plíseň.“ shlédla Tamara na nehty. Ženy trhly hlavami a šípy očí zamířily do jediného bodu. Ale Tamara bohorovně dýchala a zkoumala své prsty. „Říkala jsem, že to má z wellness, ale nechtěl mi věřit. Říkám mu: že tam vůbec lezeš, když tam vidím ty důchodce sedící celý den, bála bych se, že chytnu hřiba.“ a dle očekávání jako na mávnutí taktovkou trojice zatajila dech a zejména paní Burianovou vytáčel její nevinný pohled. Tamara se uvnitř smála a napadlo ji, že kdyby stál Daniel vedle ní, s hrdostí by si s ní plácnul, při jak vhodné příležitosti jeho slova použila.

„Dámy?“ objevila se ve dveřích Markova ramena. „Mohly byste na chvíli dolů?“ „Stýská se ti?“ zavěsila se na něj Karina kňouravě. On se jí oddaně zahleděl do očí a pohladil po tváři, kterou se zájmem prohlédl. Poté se rozhlédl po komplexu: „Jejda, to je ta nová koupelna, jak jste si nechala vybudovat? To vypadá úžasně!“ Tamara se musela otočit a nenápadně se vytratit na chodbu, aby se smíchy mohla plácnout o stehno a otřít slzy. Měla však věnovat více pozornosti Markovu láskyplnému objetí nafučené Kariny, když hromadně scházeli ze schodů. Na pohled vypadalo jako utěšování uražené pýchy, ale v hloubi skrývalo mnohem víc.

Tamara se tu poprvé cítila dobře. Věděla, že je bystřejší než Karina a že ve většině slovních přestřelek ji dokáže porazit. A když se nebude ohlížet na slušnost, ostatně jako se doposud neohlížela Karina, s elegancí ji porazí na všech frontách. Posedali si ke stolu, z jehož čela šlehaly blesky od Karininy matky a od Kariny samotné, která jí seděla po pravici. Vedle ní švagr a sestra. Po levici Burianové, naproti Kariny, seděl Marek a švitořivá Tamara. Před každým ležela šunková rolka s krabí pomazánkou a v drobném nerezovém pohárku štamprle slivovice.

„…ještě než si připijeme na to, jak jsme se tu sešli,“ ujal se Marek slova, když záhy povstal, „chci Vám poděkovat za pozvání, paní Burianová a za dokonalou péči hostitelky.“ a matróna se nadmula jako vykrmená slepice sedící na vejcích, jak se Tamaře na moment jevila.

„-Na nejlepší hostitelku v dědině!“ pozvedl zeť svoji několikátou číši a všichni povstali, aby si přiťukli.

„-Ale než si přiťukneme…“ přerušil Marek hosty a Tamara se zašklebila, proč najednou dělá takové okázalosti. Obešel čelo stolu přímo ke Karině, kde odložil přípitek. Vzal ji za ruce a oddaně jí pohlédl do očí. „Má drahá Karino, krásko… Již přes rok mi stojíš po boku jako opora. Nikdy jsem ti nepoděkoval za pomoc, díky které jsem se dostal z toho černého období. To díky tvému nápadu jsme se s dcerou přestěhovali do tak krásného a čistého prostředí a díky tobě jsme šťastnější. A svůj vděk a náklonnost ti neumím vyjádřit jinak než…než…“ vytáhl z kapsy kalhot krabičku a z ní prstýnek z bílého zlata, jemuž dominoval blyštivý kamínek. „Vezmeš si mě?“ pohlédl jí do očí tak odevzdaně a něžně, až se jí zmocnil strach.

A Tamarou projelo ledové ostří, které rozmetalo kousky její duše po všech těch nevkusných dekoracích, které měla v druhou chvíli chuť roztřískat. A když zalapala po dechu, shlukly se zase dohromady, aby je otcova otázka rotující jí v hlavě rozřezávala na kousky znovu a znovu. A ty kousky se vznítily a na prach spálily její vyhlídky na budoucnost a život vůbec.

„Ach…ach, drahouši!“ vyjekla zaskočeně Karina. Tentokrát své překvapení nehrála. „Ale…vždyť se sotva známe! Sotva ses tu usadil a…a…úplně jsi mi vyrazil dech!“ pohodila vlasy zmateně a její rodina včetně Marka pozvedla obočí. Tohle zdaleka nebyla odpověď, kterou očekával.

Koktající dceru přerušila matka, když chytla Marka za rámě: „Ale jaképak sotva se známe! Na poznávání budete mět dost času v manželství! Věř mi, drahá, já si oba manžely brala do půl roku od seznámení. Mám pravdu, zeti?“ uculila se na něj lichotivým úsměvem a on shlédl. Alespoň někdo ho v této místnosti podporoval v jeho šlechetném kroku, i když z chladné vypočítavosti. Nemiloval Karinu a neočekával, že ona miluje jeho. Ale co očekával, byla úcta, kterou choval on k ní. Měl ji upřímně rád a respektoval ji včetně chyb, které měla. Hledal v ní oporu sobě i jeho dceři a na oplátku byl ochoten starat se o ni, být jí věrný a doprovázet ji na cestě životem. Taková byla jeho představa o manželství. Co pochoval srdce v hrobě, vzdal se myšlenky, že by se mohl znovu vášnivě zamilovat. „To, co Tamara potřebuje, je jistota. Jistota domova, jistota lidí v něm…důvěra v domov a jeho pevné vztahy.“ Šrotovalo mu v hlavě s bledou vzpomínkou na Alexandřin něžný hlas. Právě tato slova byla hnacím motorem, který ho včera zavedl do zlatnictví, a který ho přiměl vstát ze židle. A právě teď, když na něj Karina pohlížela jako ustrašená holčička na exotického pavouka, se marně pokoušel ta kouzelná slova vybavit. Tentokrát mu nepomohla. V jeho očích se zaleskla deziluze, vystřízlivění. Karina nestála o vážný vztah, společný rodinný život a povinnosti. Nechovala k němu úctu. Jen mu pochlebovala, aby si udržela prestiž, která jí ze vztahu s ním skýtala. Chtěla jen brát, ale dávat nikoli.

„Chápu, že jsem tě tak přepadl, za což se omlouvám. Ale už nejsem nejmladší a má dcera potřebuje stálost rodiny. A ty už do naší rodiny skoro patříš.“ Nebylo rozpoznatelné, kdo byl při jeho slovech o rodině zelenější, zda Karina nebo Tamara, přesto se nevzdával nadějí. „Tak co mi odpovíš?“ vyzýval ji očima. „No…no…“ hledala záchranu ve tvářích příbuzných. Pak se zeširoka usmála: „No, asi jo!“ a Marek se s úlevou pousmál.

„Gratuluju, holčičko!“ vyjekla Burianová. Snoubenci stvrdili svůj slib navléknutím prstenu a něžným polibkem. Na okamžik si Marek řekl, že se zmýlil. Přece jen to na ni vybalil nečekaně a přede všemi k tomu. Ale v tom právě viděl to kouzlo momentu. Po polibku ho Karina objala a nenápadně mu zašeptala: „Díky, drahouši, ale ještě si o tom promluvíme, ano?“ a její úsměv zmírnil dojem rozkazu. Marek s ústy dokořán zamrkal, ale to už se na něj pověsila potencionální tchýně a po ní Karinina sestra s chotěm. Tamara zůstala sedět s nezúčastněným pohledem, urputně se snažila vybavit tvář maminky, nebo alespoň scénu z videa jejich svatby či společné dovolené. Ale otcova bezohledná slova smazala všechny snímky. Svým rozhodnutím smaže pásky jejich minulého života a nevloží do kamery nové. Ode dneška nastane jen tma.

Když se Marek posadil na místo, dotkl se její chladné ruky, avšak trhnutím ucukla. Pohlédla na něj ostře, s takovou jízlivostí, nenávistí a pocitem zrady, jako skolené zvíře, jehož tělo sice umírá, ale jeho hrdost nikoli.

„Tak na vás, hrdličky!“ pozvedla Burianová číšku k přípitku a v duchu si mnula ruce. Lepší partii si pro svoji přelétavou a nevybouřenou dceru nemohla přát. A s drzou Tamarou si hlavu nedělala, však už si s ní nějak poradí. „Tamaro, drahoušku,“ obrátila se k jejímu nepřítomnému pohledu, „copak nepřipiješ na štěstí svého otce? Vždyť je úžasné, že budeš mít konečně ženskou oporu v rodině!“

„-Mami, prosím tě, nech ji bejt, musí ten šok vstřebat.“ okřikla ji Karina, která by sama nejradši toto téma opustila a už se k němu nikdy nevracela. S představou, že by se měla stát kontrolovanou manželkou, strhanou hospodyní a náhradní matkou vzpurné puberťačky (a možná i matkou dalších dětí, které by po ní Marek chtěl), se jí mlžil zrak.

„Ráda bych, ale alkohol nepiju.“ odsekla Tamara. Olizováním plechového kalíšku by tu hořkost v ústech jen umocnila. „Měla bys být na svého otce hrdá! To ho ani neobejmeš a nepopřeješ mu štěstí?!“ dorážela Burianová. Její vzdorovité chování během návštěvy jí hodlala vrátit i s úroky. „Musím na záchod, z toho připíjení se mi udělalo mdlo.“ pronesla otráveně a hrubě hrkla se židlí. „Ty seš ale nevychovaná! No, ještě že budeš součástí rodiny, my už tě dostaneme na správnou cestu!“ ale Tamara jí odpověděla prásknutím dveří.

„Teda Marku!“ obořila se na něj Burianová. „Chápu, žes jí dost od smrti matky povoloval, ale to musí přestat! Teď bude mít rodinu novou a musí se přizpůsobit.“ „Omlouvám se, paní Burianová, ale co jsme se přistěhovali, prožívá jednu zátěž za druhou. Přechod na gymnázium je náročný, nový kolektiv…“ „Ale Marku, život je plný změn! Ať si zvyká, už není děcko!“

„-Mami, no tak.“ okřikla ji Milka. „Vzpomeň si, jak ses rozváděla s otcem, bylo nám jak jí. A dělaly jsme ti horší naschvály. Však ona z toho vyroste.“ Burianová chvíli reptala, ale nakonec na naléhání dcer opustila téma. S jejich pomocí podávala polévku a zbytek mísy uložila doprostřed stolu. Milka se vyptávala Marka na funkci komisaře, do toho se zapojoval i její manžel. Poté se Marek ptal na jejich čerstvé manželství a oni s nadšením vyprávěli vtipné historky a trapasy, než se manžel konečně vyslovil. Karina se jen křečovitě smála, aby zastřela paniku. A Burianová neustále upozorňovala, jaká je to nehoráznost, že Tamara doposud nepřišla ke stolu, když začíná podávat hlavní jídlo.

Dívka dřepěla v zákoutí za rohem garáže v mezírce před živým plotem. Kouřila druhou z lehkých cigaret a střídavě hleděla na kočičí hlavy a do černé stěny listoví, kterou jiskra tipce matně osvětlovala. Kouření ještě před dvěma týdny nesnášela, ale jak se zdálo, vše, co nesnášela, se stalo součástí jejího života. A to, co milovala, smetl vítr osudu spolu s její naivitou a vírou v lidi. Za jiných okolností by si zdraví neničila, ale zdánlivě na jejím zdraví nikomu nezáleželo. Máma s babičkou byly mrtvé, Daniel ji jen využil ke zkrácení dlouhých letních večerů a z otce se stal cizinec, který začal nový život bez ní. Odložil ji do krabice spolu s máminými věcmi a vyhodil. Bral ji jako postradatelnou věc, chladný předmět jako ony. Začne novou kapitolu nové knihy, založí novou rodinu v novém domě s novou ženou, která sice nestojí za nic, ale roztáhne mu nohy, kdykoli si zamane, což zřejmě ten cizinec klade na první místo. Už to nebyl její táta, ten zemřel v jeden den s mámou. A nejradši by zemřela i ona. Nemohla utéct, nemohla nikoho požádat o pomoc. Nemohla proti tomu bojovat. Už ani nemohla plakat. Slzy usychaly s každým potáhnutím nikotinu, stejně jako její srdce.

Když se vrátila, ze stolu bylo sklizené, jen na jejím místě stál talíř a mísa s vystydlou polévkou. Všichni se bujaře bavili a popíjeli. Když míjela otce, na okamžik zmlkl a smutně shlédl. Vycítil, že jí ublížil a že tohle jen tak nespraví. Ale pořád byl věrný přesvědčení, že v závěru učinil správné rozhodnutí.

„No to je dost!“ prohodila Burianová uštěpačně. „U vás je ve zvyku jest jídlo studené?!“ Tamara ji sprala pohledem a pustila se do polévky. Ta jí nešla přes ústa, plaval v ní neidentifikovatelný bůček a celkově zapáchala. Ale rozhodla se to sníst. Poté rychle druhé a doufala, že pak její otec bude trochu solidární a konečně se odeberou domů. Anebo alespoň bude volná zábava a ona se bude moct zašít do temného kouta zahrady, kde jí budou dělat společnost zbylé cigarety.

„…a jak to víš, že má Kiliánová novej bourák?“ zaposlouchala se do rozhovoru Milky a Kariny. „Tož vidim, ne? S nim přijela do salónu minulé téden.“ „Karča má pravdu.“ zapojila se matróna a pohazovala nerezovou číší vína. „Maruna ju viděla parkovat na náměstí. Holt ten její staré kurevník jí musel zacpat hubu, aby přestala vyskakovat s rozvodem. By přišel na buben.“ a neomaleně se s Karinou zasmály. Tamara si je ostře změřila a představovala si Roberta a jeho zoufalé opíjení a starostlivost Richarda, který pro něj ochotně přijel, když se tenkrát zkouřil marihuanou. Jeho laskavé oči pod maskou vandala, který bezohledně ničí fasády domů. Čím větší soucit cítila s těmito kluky, kterým se rozpadala rodina, tím rychleji narůstal vztek vůči těmto ženštinám.

„Paní Kiliánová je přece právnička, mohla si to koupit sama.“ ozvala se Tamara od talíře. „Ale, zlato…“ zavrtěla Karina hlavou, jako by mluvila s dítětem. „Je vidět, že vůbec neznáš lidi.“ prskla Burianová. „Starej Kilián si našel o dvacet let mladší rajdu, urazil pýchu starý Kiliánový. Na krku jí zostanou ti dva parchanti, proto z něj bude chtět vytřískat co nejvíc rozvodem. Klasickej případ.“ „Mluvíte ze své vlastní zkušenosti, paní Burianová?“ A to se na ni obořila s prásknutím pěstí do stolu: „Ty mladá huso, ty nevíš, co je život! Nevíš, co to je, když tě opustí manžel a když ti děcka řvou hlady! Vodírala jsem toho hajzla a su na to hrdá! A lituju jen toho, že sem si nemohla dovolit lepšího právníka a nedostala z něj víc!“ Všichni s jejím burácením zmlkli a Tamara shlédla do talíře.

Trapnou situaci zachránil rozšafný zeť: „Ale maminko, neděste nám Marka, nebo si to rozmyslí.“ a ostatní se nuceně usmáli. Jen Tamara s Burianovou si přehazovaly ostré pohledy.

Pak se vrátila k talíři s vidinou, že tento příšerný večer jednou skončí. Věděla, že v tomto duchu, kdy do ní Burianová šťourala, bude pokračovat i nadále, ale jednou skončí. Zavře se do pokoje a bude v něm plakat do skonání sil a ještě déle. Ale teď musela aspoň chvíli nést hlavu zpříma. Ženské plkaly o svatbě a Milka s nadšením vzpomínala, jak krásné šaty v ten den měla. Marek pookřál, když se Karina začala zapojovat do plánování. Neztrácel naději, že se jednou dokáže vžít do role manželky a vychovatelky.

„…a Tamara vám půjde za družičku!“ zaplesala Milka. „Karča jí nechá vyčesat vlasy vzhůru a nechá zaplést bílé perličky, jak jsem to měla já! Budeš překrásná!“ „Promiňte,“ odložila lžíci Tamara, „ale já se té svatby neúčastním.“

„Cože?!“ vyhrkla Burianová.

„Zlato…“ „Ne, tati. Je to tvoje rozhodnutí, ne moje. Nemůžeš mě donutit tam jít a už vůbec, abych jako pokrytec byla za družičku. Je mi líto, ale snad to chápeš.“ Chápal.

Ale Burianová to brala jako urážku vlastní osoby: „Tak ty nepřijdeš! To jakože ti nevoní moje dcera?! Moje rodina?! To jakože náma pohrdáš?! Pohrdáš mnou?!“ „To jste řekla Vy, paní Burianová.“ „Ty jeden fracku!“

„-Promluvíme si o tom doma.“ řekl rázně Marek.

Ale Burianová byla k nezastavení: „Že se nestydíš, pohrdat mnou u mýho stolu v mým domě! A na co vůbec seš hrdá?! Ničehos v životě nedosáhla!“ „Nevysoudila jsem si sice barák s kýčovitým nábytkem, ale za to jsem hrdá, že jsem převzala domácnost po mamince a u toho úspěšně zvládala školu. A jsem hrdá, že mi publikovali článek v ivančickém zpravodaji a brzy mi otisknou povídku ve školním časopise. Jen se smějte, ale já teprve začínám a dokážu vše, co budu chtít, a to aniž bych se před někým ponižovala, lhala nebo vydírala!“ „Ty jedna sprostá holko! Přijdeš si sem, celej večer blbě čumíš a u myho stolu si mě dovolíš osočit lhářkou a vyděračkou!“ „Nic z toho jsem o Vás neřekla, ale je známo, že si každý z výroku bere to, co je mu blízké.“

„-Ty smrade!“ vstala s tupým hrknutím židle a Karina ji chytla za ruku. Takhle rozčilenou viděla matku naposledy snad u zmiňovaného rozvodu s otcem. „Za to se mi omluvíš! A tady dceři pogratuluješ, jak se sluší! A na tu svatbu pudeš, to ti garantuju, holčičko, a uvidí to celý Rosice!“ „Dík nechci, nebudu si kazit den blbým čuměním a osočováním.“ „Hanba ti, ty spratku! Nejradši bych ti vrazila pár facek! Co zkazil tvůj měkkej otec, brzo napravím, neboj! Ty ještě budeš sekat latinu! Co si o sobě myslíš, ty spratku rozmazlenej! Ta tvá matka tě teda naučila manýrům! Doufám, že to vidí a obrací se v hrobě! Hanba!“

Zuřivost zalila dívce oči krví. Urážku své osoby přešla, ale že se ta rozteklá maloměšťačka obula do jejího otce a na to urazila maminku, podepsala svůj epitaf. Popadla mísu s polévkou. Jedním máchnutím ji chrstla na rozzuřenou matrónu. Ale jako by to neudělala ona, ona jen přihlížela na nepříčetnou divu, která hází mísou zas a znova. A s neskrývaným potěšením se usmívá, jak z kulatého obličeje zlomyslné ženy stékají potoky zeleniny a bůčku.

20170223_125002

Ani nevěděla jak, ocitla se na okraji gauče s hlavou svěšenou a rukama zanořenýma v klíně. Z cesty domů si příliš nepamatovala, jen světla a stíny pouličních lamp a otcovo hlasité mlčení.

Mlčky odložil bundu na opěradlo křesla, kam se váhavě posadil. Tamara cítila, jaký smutek a zklamání z něj sálá. S chladnou hlavou se snažil poskládat vhodná slova, vhodnou formulku, kterou by začal. Tamaře bylo jedno, čím začne, hlavně ať začne. Jeho mlčení a zrcadlo, v němž jí zračil, jak hluboce ho zklamala, bylo nesnesitelné. Ještě chvíli by mlčel a ona by začala křičet.

Seděl na okraji křesla přivrácen k ní, avšak shlížel na ruce, které skryl v klíně. Několikrát se nadechnul, než doopravdy začal. Tamara kajícně vzhlédla se slzami v očích. „Chápu, že…že jsem ti to měl říct.“ začal tiše. „Měl jsem být taktní a připravit tě dopředu. Uznávám, že to nebylo vůči tobě fér. Chtěl jsem jen využít příležitosti, že je pohromadě její rodina a moje rodina a při tom okamžiku jsem chtěl stmelit naše vztahy. To, že jsem narazil na rozčarování vás obou, už je věc druhá. Chtěl jsem se jen přestat plácat, chtěl jsem ujasnit role nás tří, vykrystalizovat naše vzájemné vztahy. Moje dobrá víra se obrátila proti mně a hned ve dvou vlnách. Ale už to nemůžu vzít zpět.“ „Takže si ji vezmeš…?“ špitla slzavě. Marek na ni zlostně pohlédl, že ještě neskončil a ať okamžitě přestane kňourat nad nesmysly. „Jak jsem řekl,“ přitvrdil na hlase, „nebylo fér tě tak zaskočit. Ale to tě neopravňuje k tomu, abys ty, moje dcera, zapomněla, co je slušnost, úcta, náklonnost, sounáležitost, pochopení a láska k rodině! Ale jak jsi mi dokázala, ty ke mně necítíš ani jedno!“ „Ale tati…“ rozplakala se. Důraz jeho slov byl jako záškuby lana spouštějící její rakev do temného hrobu. „Snažil jsem se k tobě být shovívavý a jít cestou nejschůdnější pro nás oba! Chtěl jsem pro tebe nový domov, zázemí, jistotu! Snažil jsem se jednat s tebou jako s dospělou, ale dneska jsi mě přesvědčila, že jsi jen malé, rozmazlené děcko! Měl jsem o tobě představu, že jsi inteligentní mladá dáma, ale tu jsi dneska svým neomaleným chováním zničila!“ „Ta stará pixla do mě šila!“ „Taks jí neměla dávat příležitost! Už cos překročila práh, ses tvářila kysele! Už prvním pohledem ses ukázala, jak sprostý spratek jsi! Hluboce jsi mě zklamala, mě i svoji matku! Takhle jsme tě nevychovali!“ „Ale, tati, vždyť přece…“ „-Žádné ale! A přestaň brečet! To sis měla rozmyslet dřív, než jsi zostudila svoje rodiče! Než ses předvedla jako nějaký fracek z ulice! Ani nevíš, jak mě mrzí, jak jsem se v tobě zmýlil!“ rozhodil ruce a vydal se ke schodům.

Tamara ho následovala krok sun krok. Z velkých očí stékaly potoky slz, najednou chtěla vrátit čas k okamžiku, kdy vystupovala před tím strašným domem. Pro jednou by odložila hrdost, usmívala by se, slušně pozdravila a ze zdvořilosti by odkývala vše, co by jí ty hrozné ženské řekly. Spolkla by všechny skryté urážky a srdečně by objala Karinu, co by otcovu nastávající. Když si to na okamžik představila, nebylo to tak těžké. Proč to nemohla udělat před pár hodinami? Proč nemohla spolknout pýchu a provést to tak jednoduše, jak jí přehrála její představivost? Tolik si přála vrátit čas, lusknutím prstu se tam vrátit a zahrát vše z role poslušné dcery, aby ji pak otec objal a řekl jí, jak je na ni hrdý. Ale on mlčky stoupal schody a jeho vztyčená ramena naznačovala, jak ho její vzlyky urážejí.

„A ještě něco.“ otočil se chladně „Nepředpokládám, že ti tvá hrdost dovolí se Karinině rodině omluvit. Proto se hned z rána vrátím do jejich domu a pokusím se tě omluvit a vinu přiřknout horečce a nachlazení, což bude důvod, proč mě nedoprovodíš. A pak pojedu ke Karině, na oběd mě nečekej.“ a znovu se otočil s nezájmem o její názor. Tamaře se brekem zachvěly rty.

„Tati, počkej!“ vydalo její přiškrcené hrdlo a vyběhla schody po dvou. „Tatínku! Dej mi chvilku! Chci k tomu taky něco říct!“ zastavila ho stiskem ruky. Ale on se na ni nepodíval. „Nic na světě tě nemůže obhájit před tím, jak lehkovážně jsi brala moji péči a lásku. Zklamalas mě, Tamaro. Nejsi ta, za kterou jsem tě pokládal.“

Její stisk povolil. Vysmekl se jí a práskl za sebou dveřmi ložnice. „Tati!“ třískla do dřeva, „Tati, prosím! Nech si to vysvětlit!“ zalomcovala klikou, ale bylo zamčeno. Sesunula se k zemi, zoufale mlátila na dveře a zajíkavě ho zapřísahala, prosila, dožadovala se jeho přízně. Ale on ji krutě ponechal chladné náruči setmělé chodby. „…půjdu tam s tebou…“ slábl jí hlas. „Vomluvím se, řeknu vše, co budeš chtít…půjdu i na vaši svatbu. Jen mě neopouštěj! Tatínku…“ bouchla slabě odřenými klouby. „Koupím jí cokoli z kapesného, budu milá…půjdu vám za družičku…tati…tati…“ ztrácelo se v tmách.

Opřena o postel pozorovala zsinalou oblohu začínajícího dne. Na podlaze proplakala celou noc. Jazyk se jí lepil na patro a oči pálily suchem. Ruce se chvěly pod tíhou odřenin. Jako námořník potápějící se lodi přihlížela, jak její kajutu zalívá chladná voda otcova netečného srdce. Zběsile mlátila na dveře, chtěla ven z temnoty, do které ji uvrhl. Nedal jí šanci cokoli vysvětlit. Jak nicotná a zbytečná se cítila, jak moc bolelo sledovat jiskry v jeho očích, když té ženě navlékal snubní prsten. To byla vážně tak sobecká, že mu nedokázala přát štěstí? Přes vlastní sebestřednost nedokázala ocenit jeho šlechetný úmysl vykouzlit úplnou rodinu? Přes vlastní žárlivost a předpojatost neviděla Karininy kvality, kterých si Marek cení nejvýše, jak jen muž dokáže? Odpovědí jí bylo prásknutí dveří časně z rána. Odešel. A celý den bude oslavovat zásnuby v náruči svojí vyvolené. Žádné ohledy, žádné dovolování. On je přece dospělý, je otec, nemusí se nikoho na nic ptát, ani se ze svých činů zodpovídat. On může udělat cokoli, aniž by mu někdo později řekl, že dotyčného zklamal. Že někoho zranil, pokořil, urazil, zostudil. On může, je otec. A jeho dcera musí mlčet, i kdyby se z té křivdy měla zalknout vzteky.

Tato nespravedlnost jí vložila do ruky notes a propisku. Křečovitým úchopem čárala písmena, která se jí vrývala do srdce. Psala žalobu na život. Protože kdyby za něco stál, nikdy by nedopustil, aby tu dříve tak laskavé a veselé děvče sedělo na chladné zemi a volilo jedovatá slova plná nenávisti, záště a pichlavé jízlivosti. Psala žalobu na osud, který chladnokrevnou rukou vyrval ze života tak šlechetnou a dobrosrdečnou ženu, jakou byla její matka. Kdyby ten, kdo jej řídí, nebyl vyslán z plamenů pekel, nikdy nedopustí, že by tak báječná osobnost opustila tento svět a nezavál by jí do cesty zrůdy, jako byla Karina nebo stará Burianová. Neukájel by se nad jejím utrpením a svůj zvrácený smích by nezračil v očích těch dvou falešných, vypočítavých, hrabivých a bezcitných kreatur. Psala žalobu na lásku, kdyby nějaká na světě existovala, neobrátila by otcovo srdce v tupý kámen a nedopustila by, aby s ní tak bezohledně zacházel. Vznesla žalobu na systém, na celou lidskou společnost, proč se nestará, proč nemiluje, proč nedokáže spolknout pýchu svých sobeckých potřeb a ohlížet se na druhé? Kdyby se každý staral, nikdo by nemusel lkát. Kdyby každý skutečně miloval, opravdu vroucně, věrně, oddaně, nesobecky miloval, nikdo by nemusel lhát a podvádět. A kdyby každý uměl naslouchat, dokázal odsunout svůj chtíč, na okamžik zastřít svoji hrdost, přestal se drát masožravě dopředu a zanechávat za sebou kosti padlých, nastal by den, kdy by nikdo nezemřel.