Co se červenec překlenul do srpna, prázdninové dny nabraly rychlý spád. Než se Tamara nadála, zbývaly do konce sotva dva týdny. Nedovedla si představit, že bude za pár dní sedět dennodenně v lavici s naprosto cizími lidmi a odpoledne se učit. Tiché bublání řeky vystřídá hluk z ulice. Vůni lesa vystřídá zatuchlý pach staré školní budovy a těžko větratelný odér, který se drží ve třídách, kde staticky sedí spousta studentů. A Danielovu měkkou náruč vystřídá tvrdá židle.

„…slib mi, že si na mě mezi tym učením uděláš čas. Aspoň jednou tydně.“ hladil ji ve vlasech, když mu ležela v klíně. Skončil v práci dříve, proto ji vyzvedl a šli se vykoupat ke splavu. A cestou zpět na chvíli poseděli na skále nad řekou. „Copak ty se nebudeš muset učit? Každý se musí učit!“ Pobaveně potřásl hlavou, jak roztomile vyšiluje. Skoro se jí na čele rýsovala vráska. Horlivě jmenovala předměty, které jí jdou a které méně, a do kterých se musí více učit. Mávala i rukama. Dody na ni shlížel, odhrnoval jí vlasy z obličeje a usměvavě si myslel své.

„Přeméšlim nad dalšim tetováním.“ Pronesl do větru. „Dalším? Za chvíli z tebe bude chodící galerie.“ „Na pravy rameno – dva japonsky kapry Koi, plavou za sebou dokola.“ „Jakože koloběh života?“ „Ne, jakože dvě ryby.“ „No ale nějakej význam to má, viď?“ „Jo, dvě ryby.“ A Tamara se zamračila.

„A co ty a ta tvá kérka?“ „Myslíš naše kérka? Dělám na tom.“ „V pátek by ti to Viki udělala.“ „Nám udělala. Jdeme spolu.“ a to se mračil on. Mít na sobě holčičí tetování mu za mák nevonělo. „Nemožu, idu na zábavu.“ Překvapeně se posadila. „Slíbils mi to.“ „Du s Kiliánem na zábavu. Bude diskotéka pod širákem, na starym hřišti. Zahraje DJ z brněnskýho rádia. Ne, že by mě to nějak bralo, ale Bobo mě do teho uvrtal.“ Tamara povysunula spodní ret a dokořán rozevřela štěněčí očka. Objala holá lýtka pokrčených kolen a shlédla na černé tenisky. Uvolnila se jí tkanička, proto ji mlčky rozvázala a velmi pomalu zavázala.

Daniel si povzdechl: „Možu tě tam zkusit protáhnót. Ale nebude tě to bavit, hrajó tam duc duc z rádia, každé se tam hned spere a hajzle só humus. Radši chodim do pole.“ „Nevadí.“ Utáhla uzel rázně.  „A co se na takovou zábavu voblíká? Mám si koupit nový šaty?“ „Včil ti je někdo pobleje nebo propálí cigaretó. Si vem rifle a triko.“ „S výstřihem? Nebo to bílý, průhledný? By i DJ přestal hrát, viď?“ Zasmála se. „Třeba by ti zahrál písničku na přání, třeba tu o sexy couře.“ zabručel. „Ale, tydli fidli!“ zatahala ho za nos. „Ale když ti to udělá radost, vezmu si obyčejné tričko a rifle.“ „Buď tak hodná.“ vydechl a zahleděl se za kopec. Rudnoucí obloha a ponuré stíny lesa nesly vzkaz, že se blíží čas vrátit se domů. Z očí se mu pozvolna vytrácel lesk štěstí ze společného odpoledne a přecházel v ospale nepřítomný pohled. Díval se na horizont, ale myslí byl mnohem dál.

„…tak jsme domluvení. Dáme si udělat tetovačku a pak pudeme společně na zábavu. Jo a víš, co by byla sranda? Kdyby měli v drogérii fosforující lak.“ „Cože?“ „No fosforující lak, průhlednej, co svítí ve tmě. Tudlenc mi říkala Karina, že se jí trhaly silonky, ale aby ušetřila, zalakovala si vytrhaný nitky lakem. Ale jedinej průhlednej lak, hele, měla ten fosforující. A jak na ni na diskotéce zasvítili UV světlem, tak měla potečkovaný nohy. To je, viď!“ Smála se. Dody pomalu mrkal a díval se, jak se hloupě hihňá. „Tvuj tata je zas s Karinou?“ „Jo, dal jí druhou šanci, trouba. V úterý už u nás byla.“ „Neměla by ses s ní bavit, sráží ti to body z IQ.“ a ona zatajila dech. Ale slova, kterými by ho setřela, nepřicházela. On se s bohorovným klidem zadíval do kraje.

„…a…jaký tetování si dáš po těch rybách?“ „Další ryby na druhý rameno.“ a ona se zakabonila. „Přece nebudu mět ryby jen na jednom rameni a na druhym něco inyho?!“ „To je fakt, mohlo by ti to srazit body z IQ…“ a převázala si tkaničky druhé boty.

Chvíli ji pozoroval, jak si namotává tkaničky na prsty a s úsměvem si uvědomil, že je váže dětskou mašličkou – zrovna jako on. „Povim ti něco praštěnyho.“ „Nic co povíš, není praštěné.“ utáhla smyčku. „Pokud si zrovna nechceš nechat zhyzdit tělo rybami.“ „Na internetu často prohlížím tetování a líbilo se mně jedno na hrudník, tady.“ povytáhl hluboký výstřih do písmena V. Tamara si pomyslela, jak mu černá sluší a že by ji mohl nosit častěji. Celkově mu to tričko slušelo, bylo těsnější a lemy krátkých rukávů se lehce zařezávaly do jeho svalů. „Sem, vedle srdce, si jednó nechám vytetovat iniciále té pravé. Na svitku papíru s růží dole.“ shlédl skromně. „To je moc hezký.“ „Ne, je to stupidní! Když se na mě vykašle, budu si muset vyříznout kus kůže.“ „Nebudeš, protože ta pravá se na tebe nikdy nevykašle.“ a oddaně se vpila očima do jeho vděčného úsměvu.

Vytáhla propisku z vyšívané kabelky a přisedla těsně k němu. Rozhrnula jeho výstřih a načrtla mu na hrudník svitek se dvěma písmenky. Shlížel na její vážný pohled a krčící se obočí, jak moc se soustředila.

„TT?“ pousmál se. „Jo.“ zvedla hrdě bradu. „Jo jako Tarja Turunnen, bývalá zpěvačka Nightwish? Tož to beru!“ a schytal třískanec o prsa. Chraptivě se zasmál, o to zuřila víc. „Nesnáším, jak mě zlobíš!“ „Ale já to myslím vážně, je to kočka!“ „Ne, zapomeň!“ šermovala rukama. On jí se smíchem zmáčkl zápěstí. „Jau! Pusť!“ „Ty seš ale mucha! Držím tě palcem a ukazovákem!“ smál se. „A teď malíček, divé!“ „Bolí to.“ kroutila se z jeho sevření. „A co říkáš na ohýnek?“ a začal třít prsty o její kůži. Snažil se jemně, spíš ji tření kůže o zápěstní kůstky lechtalo.

Vysmekla se mu a prsty vklouzla rovnou pod jeho tričko. Lechtala ho pod pažemi a on se s jemným smíchem svíjel na zemi. „Už nejsi takovej kabrňák, co? Malá holka tě dostala na lopatky vlastními zbraněmi!“

Lapil ji za paže tak silně a pevně, že ji nad sebe lehce nadzvedl. Zalapala po dechu, jak ji překvapil. Držel ji na dotek nosu o nos. „Nechtěj, abych použil vlastní zbraně.“ „A já ty svoje.“ shlédla mu na rty. „Vážně si myslíš, že seš pro mě ta pravá?“ „To nevím…ale bylo by cool mít iniciály na hrudníku tak skvělýho kluka.“ A on úsměvně potřásl hlavou. Prsty jí zajel do vlasů a ona se sklonila. Zavřel oči a nechal ji políbit koutek jeho rtů. Pomalu, sotva znatelně. Usmála se a prstem vedla linku jeho tváří. Ta zkrásněla usměvavými dolíčky. Obkreslila jeho jemné rtíky a obkroužila piercing uprostřed. Ten postříbřený tenký kroužek, který dráždil chtíč v jejích očích.

„Nebolí tě to? Třeba když jíš nebo…“ a políbila druhý koutek rtů. Opět velmi něžně.  Ležela mu na břiše a on ji hladil ve vlasech. Vzrušovalo ho, jak zkouší, kam je ochoten pustit ji. Dál by jí zajít nedovolil, už tak porušila pravidla, ale pořád balancovala na hranici slušnosti, respektu a dívčí nevinnosti. Chtěl, aby taková zůstala napořád. Nedotčená černotou světa, s obdivnýma očima jen pro něj. S velkým srdcem, v němž pokaždé našel útočiště.

 tad2

 

„-Tati, prosím!“ vběhla do kuchyně. „Už jsem řekl! Nikam nejdeš!“ Vytáhl z lednice krabičku se sendviči a strčil ji do brašny. „Ale já už to Dodymu slíbila!“ „Tak jsi mu neměla nic slibovat, dokud ses mě nezeptala. A vůbec, měl se prvně zeptat mě.“ „Však se ho dočkáš, za chvíli je tady!“ „No a zase půjde domů. Jak si vůbec mohl myslet, že tě pustím na diskotéku někde do pole a ještě v tomhle!“ Sjel její černé přiléhavé tričko a velmi krátkou džínovou sukýnku. „Ale tati, to se nosí! Zeptej se Kariny! Ta by mi to určitě schválila, taky chodí na zábavy.“ „Najednou je ti Karina dobrá!

A vůbec, nezdržuj mě. Jdu na noční a nehodlám se v práci stresovat, jestli jsi došla domů nebo ne.“ A vydal se vojenským krokem napříč obývákem. Oděn v uniformě si dopnul horní knoflík saka. Tamara za ním hopkala jak upípané kuře: „Do půlnoci budu doma, přísahám!“ „Tomu sama nevěříš, mladá dámo!“ „Dobře, tak v jednu…zábava stejně skončí ve dvě, kvůli nočnímu klidu. Jak přijdu domů, zavolám ti.“ Uculila se přehnaně rudými rty. A zavlála řasami, které se lepily pod nánosem řasenky, a které zvýrazňovaly široké linky. „Ne, takhle nikam nejdeš. Má dcera se nebude nikde svíjet polonahá jak nějaká lehká…

A konec diskuze!“ rozhodil rukou a zamířil do předsíně.

Prudce trhl dveřmi a za nimi stál Daniel připraven zaklepat. Marek ho propálil očima, načež se Dan jinošsky uculil.

„Daniel Vágner! Zrovna na tebe čekám!“ „Na mě?“ a Marek ho zatáhl dovnitř. Vedle něj stála Tamara v topu, který těsně obtahoval její ňadra, přičemž by přísahal, že má v podprsence vycpávky. Dolní lem trička končil pod boky, kde široký pásek držel přiléhavou džínovou sukýnku sotva do půli štíhlých stehen.

Tamara se provinile kousla do rtu lesklé třešně. „Vím, žes říkal rifle, ale nemám žádný slušný. Tak snad ti nevadí, že jsem zvolila riflovou sukni.“ a otočila se dokola. Džínsovina stahovala její malý pevný zadeček, a když pohnula nohama, z opálených stehen stoupala nemravně nahoru.

„Tak prý jdete na zábavu!“ vkročil mu Marek do výhledu a propíchl ho očima. „My jdeme na zábavu?! Jdeme přece do tetova…-jau!“ dostal ránu pod žebro.

„Říkals, že mě vezmeš sebou!“ „Tož jo…ale leť se přeslict. S holym zadkem nikam nendeš.“

 

„Nenávidím tě!“ opakovala mu celou cestu městem až k sídlišti, kde v zapadlém bloku stál tetovací salon Vikings „Deš na zábavu? Deš! Tak nemrchté, nebo tě po tetování zavedu rovnó dom.“ Vykračoval dlouhými kroky. Ona ho v poklusu dobíhala. „Všechny holky budou mět sukně, protože je nejmíň tisíc stupňů! A já mám starý rifle do pasu s dírou mezi nohama!“ „A jakej je rozdíl mezi riflema s díró nebo tim pruhem přes prdel?“ „Naaah, nenávidím tě!“

„Radši vyndé ten návrh, eště jsi mi to neukázala.“ „Ne, až tam.“ „Ukaž mi, co si dáš.“ „Co si MY dáME!“ a přitáhla k sobě těžké dveře salonu.

Ocitla se v čekárně polepené plakáty, návrhy tetování i fotografiemi spokojených zákazníků. Z pootevřených dveří se ozval syrový ženský hlas, ať si zatím sednou a počkají. Myslela starou černou koženou pohovku, na jednom místě rozpáranou. Na otlučeném stolku se líně válely magazíny o motorkách, designy tetování a piercingů a měsíčníky o novinkách death metalové hudební scény. A zpoza dveří se kromě bzučení jehly ozývaly bubny a zdivočelé kytary.

„Bože, připadám si jak u zubaře.“ poznamenala Tamara a Dody pozvedl obočí. „Tož k němu chcu chodit.“ Potřásla hlavou a z kabelky vytáhla návrh tetování. Zprvu se děsil, jaká květinka nebo králíček to bude, ale byl příjemně překvapen. Na papíře leželo černé T, jehož levé rameno se stáčelo dolů do obloučku, zatím co pravé přecházelo do vypouklého bříška písmena D. Linka se směrem dolů zužovala do ostrého cípu tak, že mu připomínala srdce. Obrázek byl velký asi jen tři na tři centimetry. Konce linek byly ozdobně zakončené a písmena vystínovaná.

„No ty vole…“ vyhrkl překvapením. „Přemejšlela jsem vo tom tvým tetování na hrudník. Nemůžu říct, jestli tam jednou budu nebo ne, nebo jestli tam opravdu být chci. A pro sichr, kdybych tam fakt nebyla, budeš mít na mě malou nenápadnou vzpomínku kdekoli jinde na těle. A já, až budu stará, zmáčknu vytahanou kůži a mezi stařeckýma skvrnama si vzpomenu na úžasnýho kluka, který mi zachránil život nejen na tom splavu.“

Pootevřel ústa, chtěl se nadechnout nad hladinou hluboké studny, než se nad ním nadobro uzavře. Něha jejích očí mu zalívala nitro teplem a vášnivá zvědavost obklopovala jeho nahé tělo. Iniciála jeho jména se na věky vryje pod její kůži a spojí se s jejím v hluboké černi. Ještě před dvěma měsíci si nedokázal připustit, že by si ho někdo mohl vážit, mít ho rád natož milovat. A ona zvěční jeho anagram na svém těle. A to bylo pro něj víc než přátelství nebo pomíjivá vášeň, která časem vyhasne.  Byl to opravdový závazek, důkaz, že ho respektuje takového, jaký je, ne pro jeho vzhled, věk nebo z principu, že se líbí i ostatním dívkám z města. Ale ona nebyla jako ony. Byly sice krásné, některé více, některé méně, jiné pekelně přitažlivé. Ale uvnitř prázdné. Nebyla jako Soňa, nedosažitelná dívka, o které si v šestnácti vysnil spoustu krásných věcí. Dívka, po které zoufale toužil, avšak klopil zrak pokaždé, když pohlédla jeho směrem. Tamara byla jako kus jeho samotného.  Jeho mladší, méně zkušené já s dívčími zlozvyky. Jen paličatější a cílevědomější.

Někdy, když usínal, říkal si, jestli by byl takový jako ona, kdyby vyrůstal s tak srdečným otcem, jako je Marek. Kdyby nechodil se strachem domů a ještě s větším strachem se nekrčil v posteli ve tmě tichého pokoje, nehypnotizoval dveře, za nimiž burácel mužský hlas, ženské výkřiky a tříštící se keramika. A, až ženské výkřiky utichly v jemné vzlyky, klika dveří se sklopila a rozšiřující se mezera mezi dveřmi a zárubněmi vpustila světlo, které oslepilo jeho oči. V ten moment v něm spálilo vše živé, nevinné a dětské, lidské a doufající, co vněm ještě zbývalo.

„-Hej, Bobe Marley, seš tu s nama?!“ Luskla mu tatérka prsty před očima. Jako by procitl z hypnózy, probudil se v tetovacím studiu. Tamara už seděla v křesle a ustrašeně k němu vzhlížela. Čisté jehly byly přichystané a nové barvy dávno otevřené.

„Tak kdo pude první?“ natáhla si korpulentní Viky rukavice. Od zápěstí po rameno se jí táhlo tetování nejrůznějších motivů. „On!“ vyhrkla Tamara vyděšeně. „Chceš se na něj dívat, jak brečí a pak si to rozmyslet?“ Na to Tamara zapadla do křesla a zbělala.

„Nebudu brečet. Toto bude mět pro mě jinší význam. Ale Tamara jde první.“ „Nevěřím ti, nedáš si to! Je to pro tebe moc holčičí.“ „Nevěříš mi? Klidně pudu první, ale jakou mám jistotu, že odtud neutečeš? Je to pade na pade.“ a ona se zamračila.

„OK, jdu první, když jsi taková máčka!“ zvedla hrdě ramena. „A kam to vůbec chcete?“ „Já na rameno. Nebo na předloktí, co myslíš?“

Daniel potřásl hlavou, že v žádném případě. „Měla bys to jak vězeňský číslo.“ „Nekecej mi do toho, hele! Starej se vo svý ryby!“ „Tys vybrala design, já vyberu místo. Věř mi.“ Přikázal jí, ať se svlékne a otočí. Zavalila ho horou protestů, ale nakonec tričko svlékla. Odhrnul jí vlasy a pohladil vprostřed šíje. „Tady.“ „Tam to nebude vidět.“ „Nepotřebuješ to vidět pořád, stačí vědět, že to tam je. A když přece, uvidíš se v zrcadle.“ „Ale já tě chci mít na očích pořád.“ „Život je dlouhej, Tamaro. Možná nastane čas, kdy už mě na očích chtít nebudeš.“ „Pak si vyříznu kus kůže.“ S povzdechem zavrtěl hlavou, ale ona to myslela vážně. Avšak nechala si poradit.

Viky položila křeslo, na nějž Tamara ulehla. Dody jí láskyplně odhrnul vlasy a v rychlosti spletl cop na stranu. Tatérka oholila světlé chmýří a vydesinfikovala kůži. Dle Dodyho pokynů natiskla motiv z přenosné fólie.

S prvním vpichem zatajila dech, opakovala si, že je to jako u odběru krve. Po dočasné bolesti přijde úleva. Ale ta nepřicházela, naopak se stupňovala ve vlnách. Stlačila víčka, z nichž ukápla slza.

Daniel jí stiskl ruku a říkal jí, jak si Viki skvěle vede a jakou část má hotovou. Ale jeho slova splývala v šelest. Měla pocit, že jí hoří celá záda a jehličky se jí zabodávají až na kost. Ležela příliš strnule a každou chvíli chtěla utéct.

V jednu chvíli necítila nic jiného, než jehlu, a v druhou chvíli, jako by se povznesla nad tělesnou schránku. Bosýma nohama kráčela v trávě a v ústrety jí šla maminka. Dlouhé bílé šaty za ní vlály a její bílý obličej se ztrácel v jasu světla. Natáhla po ní drobnou ruku a ona jí do dlaně vložila baculatou ručku tříletého dítěte. Točily se dokola a v jednu chvíli ji maminka nadzvedla nad hlavu. Třela jí nos o nosík a jediné, co viděla, byl její úsměv.

„-No, vidiš, za deset minut hotovec.“ stiskl jí ruku Daniel na povzbuzenou. Ona pomalu otvírala oči a usmála se. Došlo jí, že se jí vrátila vzpomínka z dětství. Kdykoli předtím se snažila urputně pátrat, nikdy neviděla maminčin obličej tak zřetelně. Dávno zapomněla, jak zní její smích. Pokaždé ji útržkovité děje rozlítostnily. Ale tentokrát necítila bolest ze vzpomínky, ale radost.

Viki jí ránu ošetřila a přelepila fólií. Podala jí instrukce s mastičkou a vysvětlila jí, jak bude tetování v následujících dnech vypadat, a upozornila ji, dokud se z motivu nesloupe strup, nesmí jej vystavovat slunci či jej dlouho máčet ve vodě.

Daniel si tetování užíval. Podložil si čelo rukama, zavřel oči a zasněně se usmíval. Tamara mu svinula dredy v drdol a hladila ho po přilehlé paži. Ukazovákem laskala žílu táhnoucí se předloktím až k záprstním kůstkám. Nakrčil nos, když ho pod ním polechtala. Velmi ji to pobavilo, proto to zkusila znovu.

 tad4

Zaplatili vstupné a prošli širokou bránou do oploceného areálu, kde se konala zábava. Již z počátku je vítaly stánky s alkoholem a rychlým občerstvením. Na samotném betonovém placu bývalého hřiště se hemžila snad všechna mládež z města a okolních vesnic, až si v jednu chvíli Tamara připadala stará. Teenageři přicházeli, rejdili mezi stánky, postávali ve skupinkách, kouřili a zase vystřídali další při tanci. Chytlavé dunění dance a dubstepu sálalo z vysokých reprobeden a skupiny spoře oděných dívek se před nimi svíjely. Lasery osvětlovaly taneční plochu a DJ s obřími sluchátky pokyvoval do rytmu.

Dody znuděně zamířil k nejodlehlejšímu stánku, kde koupil dvě piva v kelímku a zavedl Tamaru na mez za tanečním pódiem. Z vyvýšeniny měly výhled na taneční plochu a nízkou budovu, v níž byla zabudována sociální zařízení. A cestou míjeli keř, v němž chrastilo za doprovodu blažených vzdechů.

Když usedli do trávy, z keře vyšly dvě dívky Tamařina věku. Ta šokovaně vykulila oči a polila se pivem.

„Chcelas na zábavu, seš na zábavě.“ Ulehl do trávy a potáhl z ubalené cigarety. Schválně si odsedl a kouř směroval odvráceně od Tamary. Ta popíjela pivo a říkala si, že ji z toho dunění rozbolívá hlava. A to ty nány vesnický tancujou u repráku…by mi praskla hlava. I když, vony jsou tak sťatý, že jim je to šumák. Možná se k tomu taky dopracuju. Zahihňala se v duchu a pořádně si lokla chlazené rezavice.

„Zatancujeme si? Tady se nehledí na kroky, možná mi to i půjde, hele.“ „Možem. Ale až se zdekuje ta mateřina dole. Eště je relativně brzo, dospělí chodí kolem jedenácté.“ „Pán se cejtí!“ vysmála se mu.

Položila se vedle něj a mlsně koukala po cigaretě. „Se posereš, prosim tě.“ „Náhodou jsem už chutnala doutník, hele. Na jedné tátově akci v práci mi jeden z poručíků dal potáhnout.“ „A dobrý?“ „Jo, vanilkovej.“ „Tak se ukaž, kuřačko.“ Nabídl jí. Pobavil se už stylem, jakým cigaretu popadla. Podle očekávání se rozkašlala, když jí vtažený kouř popálil hrdlo a zaštípal v nose. Přebral cigaretu a podal jí pivo, aby se osvěžila.

„No a co! Třeba mi jde zdravý kouření!“ Daniel protáhl obličej a zadíval se do davu. „Zkus to zahlásit do mikrofónu, včil se najde někdo, na kom možeš trénovat.“ „Ježíši, Dody! Nechápeš srandu?“ „Nemám rád srandu na tohle téma, to už bys mohla vědět.“ „Copak jsem řekla něco vo tobě? A pak že já jsem vztahovačná.“

„-Tamaro, nemusíš se snažit být jako ostatní. A tím, že se budeš chvástat věcma, ze kterých máš strach, uznání druhejch nezískáš.“ „Nemám z toho strach, jasný?!“ rozhodila rukama. Pak utrhla stéblo trávy a obtočila je kolem prstu. „Mám jen strach, koho potkám. Zatím mám jen strach z lidí, které potkávám. Na plese, na splavu, ve městě, tady… Jsem moc náročná, když chci někoho, kdo mě bude mít rád, bude něžnej a vydrží nám to navždycky?“ a zoufale vydechla. „Klidně se mi začni smát, že jsem naivní, ale já nechci začínat pořád znova a zkoušet. Nechci zástupy, chci jednoho jedinýho, kterej bude chtít mě.“ Danielův pohled se ztrácel v obraze světel, který zahalil kouřem. „Nepřijde mi to směšný ani trochu. Ale nikomu jinymu to neřikej, ostatní by se ti fakt smáli.“ „Proto to říkám tobě.“ a on úsměvně potřásl hlavou. Že mu mluví přímo z duše, ale nepřiznal.

„Smím se tě na něco zeptat?“ začala provinile. Povzdechl si, jelikož neměl na výběr. „Proč Viki řekla, žes u tetování brečel a ty jí řekl, že tohle znamená něco jinýho než ty předchozí? A proč jsi pak byl úplně v pohodě?“ Úkosem ji změřil přimhouřenýma očima a párkrát potáhl, než odpověděl. Žasl, jak ostražitá a vnímavá je při každé větě, kterou pronese.

„Protože to tetování mám pro radost. Je to jako talisman pro štěstí, kterej jsi mi dala.“ „Copak ty plameny nebo toho Fightera nemáš? Sou to úžasný práce.“ „To jo, ale…nevím, jak to vysvětlit. Ty před tym jsem si dělal pro samotnej proces tetování. Víš, jak ležíš, a zavede do tebe jehlu? Říkáš si, je to jak u doktora, injekca a deš dom. Ale tech jehel je víc a víc, jako by ti rvaly kůži po celým těle. Pak se soustředíš jen na to bolavý místo, upínáš k němu všecky smysly, mozek se ji snaží přetlačit, ale ona pronikne za jeho hradby a už necítíš jen to místo, ale jako by ti navrtávaly šrouby do hlavy. Cítíš to na každým kousku těla a je to tak nekonečné a ubíjející, až to tvůj rozum vzdá. Podvolí se. A ty cítíš jakejsi druh extáze. A při tý extázi se uvolní hluboko zakořeněná bolest, bolest mnohem větší, než je hodinový píchání jehlou. Pozvolna odejde a ty se pak můžeš volně nadechnout. A ten obrázek ti zůstane jako důkaz, žes ji překonala. A pokud by se ti chtěla vrátit ve vzpomínkách, podíváš se na tetování a uvědomíš si, že už je za tebou.“ Hleděla s otevřenou pusou a naslouchala slovu po slově. „Ale každé to má jinak. Někdo si zahulí, jiné zašuká… Já mám tetování.“ Shlédl. Lehce se začervenal, svěřil se jí s tajemstvím, které nikomu jinému neřekl. „Je to krávovina.“ nadzvedl bradu hrdě a popotáhl cigaretu. Kouřem kolem sebe postavil opět ty nezdolatelné hradby.

„Viděla jsem maminku.“ špitla. „Kde jako?“ zahučel do vzduchu. „V tý extázi. Vzpomněla jsem si, jak si se mnou hraje v zahradě, když jsem byla malá. Bylo to úžasné!“ rozzářila se s lesklýma očima. „Myslela jsem si, že už si ji bez fotky nikdy nevybavím, ale najednou stála přede mnou, tančila a smála se. Cítila jsem, jak mě drží za ruku, všechno.“

Daniel na ni šibalsky pohlédl: „Takže číslo dva.“ „Si piš.“ „Sem věděl, že se ti to bude líbit.“

Po pivu sešli dolů k taneční ploše, že si zatancují. Danielovi bylo na mezi dobře, v klidu ležel, pokuřoval a vedle sebe měl zbožňovanou kamarádku, která soustavně mluvila. On ji sice neposlouchal, ale její hlas ho uklidňoval a procítěné grimasy v jejím obličejíčku ho dojímaly i bavily, když se zrovna rozčilovala nad banalitami. A za tu pohodu se jí rozhodl věnovat jeden, dva tance.

Stáli na okraji natřásajícího se davu, avšak neustále do nich někdo vrážel. Zrovna tam, kde tančili, se potácely podnapilé dívky. Dvě z nich se vrtěly ve snaze dotknout se země, ale jedna z nich ztratila kontrolu a spadla na Dodyho. Kdyby ji nezachytil, podře se o rozbitý beton. Něžně jí pomohl na nohy, ale druhá dívka se na něj obořila, co na ni, úchylák, šahá. Chňapl Tamaru za ruku a odvlekl ji na druhý konec davu.

„Tady je to mnohem lepší.“ zavěsila se mu za krk pod stromy u cihlové zídky. „Můžeme tu tančit i polku.“ Ale Daniel bručel: „Krávy jedny blbý! Mužou byt rády, že na ně nikdo nezavolá policajty, beztak nemaj ani občanku.“ „Já vím, i mě by ses nejradši zbavil…“ a on zavrčel.

Nadchla se a poskočila, když začali hrát chytlavou píseň Timber s komerčně výraznou melodií foukací harmoniky, která drancovala rádia celé léto. Dody protočil oči, ale užuž ho vlekla a vrtěla se kolem něj. Pak se pokrčila v kolenou, u nichž mávala rukama, že pere a máchá. Ve vzduchu prádlo vyždímala a vzpaženýma rukama do rytmu věšela. Rozesmál se jejím ztřeštěným nápadům. Vzal ji za ruku a protočil několikrát do kola. Pokyvoval hlavou, ale v celku byl statický, protože netušil, jak se na takovou hudbu tancuje. Podobné zábavy vždy proseděl u piva a cigaret.

„No tak holka, vrť se!“ smála se mu Tamara. „Vnímej rytmus – duc, duc, duc, jedem!“ a plácla ho po zadku. On nadskočil a dál se díval na nohy, soustředil se na kroky. Zařadila se za něj, chytla ho za boky, aby jimi zatřásla.

„-Hej, hej, co to děláš?“ polekal se a přitáhl si ji. „Musíš vrtět boky, bejby! Máš moc pěknej zadek, jen ho umět prodat!“ „Tamaro, přestaň, prosím, ano?“ pohlédl velmi vážně a ustaraně. Zamračila se a přemýšlela, co řekla špatně. Jedno velké pivo ji sice dostalo do veselé nálady, ale neotupilo ji natolik, aby volila slova, která by ho pohoršovala či ponižovala. Jemu samotnému přece taky občas uklouzne narážka na její ňadra nebo pozadí.

„Pojď ke mně.“ přivinul si ji a chytl za ruku, jako by chtěl tančit valčík. Sám sobě se smál, že vůbec nestíhá rytmus, tak ji raději dvakrát za sebou protáčel. Smála se taky a nechala ho, ať si tančí svým vlastním dřevo stylem.

Při taneční pecce Dirty Dancer v podání romantického Enriquea Iglesiase a drsnějšího Ushera, se taneční plocha zaplnila až k zídce. Dav se sem nahrnul během prvních tónů a Tamara s Dodym se ocitli v ohnisku živelné masy, kterou ozařovaly neonové paprsky. Daniel funěl vzteky, nesnášel hutný vzduch opileckých výparů a tlačenici zpocených těl, pokud nešlo o punk rock metalový koncert, ale tam by jeho nevoli vyřešilo pogo. Tamara se tiskla na něj, aby ji kumulující se zástupy neodvlekly pryč. Pevně ji svíral v pase, ve své hrudi cítil bít její srdce. Zrychlovalo s jeho dechem, jenž proudil na její krk, když se nad ní skláněl.

Protočil ji a rukama překříženýma kolem bříška ji přitáhl zpátky. Dunění basů přehlušil jeho šelestný dech, když jemně zakroužila pánví. Zadečkem se dotýkala jeho mužství a vlnila zády na jeho hrudníku. Jeho zvrácené myšlenky zbořily všechny mantinely, které jejich vztahu postavil, a vášeň roztříštila ledy, kterými zamrzlo jeho srdce po konfrontaci se životem. Sevřel ji v náručí a nosem odhrnul vlásky od jejího ouška. Za boltec jí vdechl sténavý polibek. Polštářky prstů stoupala vzhůru po zježených chloupcích na jeho krku. Přivrátila ústa a jejich výdechový proud mísil horký vzduch. Se zavřenýma očima laskala hrany jeho tváře, zatímco jeho ruce obdivovaly krásy jejího těla. Od boků a bříško vyšplhal ke košíčku podprsenky, který lehce zmáčkl. Pohlédla mu do očí s touhou, která skrývala strach. Pochopil, že právě překročil její hranici.

Objal ji kolem paží a špitl kajícná slova omluvy. „Ne, to ty vodpusť mě.“ pohladila jeho ustaranou tvář. „Vím, že bych tě neměla dráždit, ale cítím to tak. Nikomu jinému nevěřím.“ „Já ti neublížím.“ Špičkou nosu odhrnul vlásky z její tváře a oddaně políbil. Při polibku ji ochranářsky sevřel v náruči.

Po chvíli se mu s úsměvem vysmekla, a protože při další písni parket prořídl, mohl ji zase protáčet. A ona předváděla komické kreace, aby se uvolnil a neměl pocit, že ho sváděním zahání do úzkých. Zase byla tou ztřeštěnou holkou, která dobyla jeho chlapecké srdce. A její rafinované oči vsakovaly jeho mužskou oddanost.

„-No ne!“ vyjekla příchozí Gábina. „Dody Vágner!“ a zavěsila se mu na krk, jako by Tamara před ním nestála. „Co ty tady, osamělý kovboji?“ a zavlnila boky, až se zachvěl vzrušením a jeho ruce zaváhaly, jestli je sevřít nebo ne.

„-Není osamělý!“ založila Tamara ruce. „No ne, ty sis přivedl svoji rozkošnou kamarádku. Jak, že se jmenuje? Táňa, Tonička…?“ „Tamara!“ propíchla ji a jejími vlastními drápy by jí nejradši vyškrábala oči.

„-Smím prosit, slečno?“ obstoupil ji vysoký ramenatý mladík, který se vynořil z davu. Jeho šedomodré oči vypadaly vlídně, ale než stačila kývnout, odstavil ji kus od Daniela a chytil kolem pasu, zprvu velmi něžně.

„-Kde je Tamara?!“ rozhlížel se Daniel, ale v té tmě všechny dívky vypadaly stejně. „No tak, zlato, nech ji, ať si zatančí. Chvíli jsem vás pozorovala a…neber si to osobně, ale zřejmě se s tebou moc nebavila. Holky v jejím věku chtějí křepčit.“ „Tak proč chceš se mnou tancovat ty?!“ „Protože chci tančit jako dospělá.“ Její er dráždivě zadrnčelo, když nehtem přejela přes jeho rty. „Musím najít Tamaru, okamžitě.“ „Vždyť ta je přece hned tady.“ kývla vpravo. Zavěšena za krk neznámému čahounovi a smála se, když jí cosi špital do ucha. „Vidíš?“ přivinula si Gábina Dodyho. „Skvěle se baví i bez tebe. Je už velká, nemusíš jí dělat chůvu.“

Tamara ploužila s neznámým modroočkem, ale držela si přátelský odstup. A chvílemi pohazovala očima po Dodym, aby neztratila jeho blízkost. Jenomže dlouhán se rozložil na šíři jejího pohledu. Přes vysoká ramena vůbec neviděla a kolem nich tančili ostatní opojení rejem dunivé extáze. Stoupla si na špičky, aby ho přehlédla, ale on podle využil situace. Sevřel její boky a políbil na krku. „Jsi tak krásná…“ „To už by stačilo.“ Ale on ji silnou paží přitiskl k sobě a druhou rukou šmejdil pod jejím tričkem. Ztuhla strachem, neviděla nic než ostrá světla prorážející tmu nad její hlavou a neslyšela nic jiného než uši rvoucí dunění. Chvíli rejdil na chladné kůži jejích zad, myslela si, že když neprojeví žádné vzrušení, nechá ji být. Ale jeho dlouhé prsty se oplzle vkradly pod lem jejích kalhotek.

„-Dost!“ třískla ho do hrudníku. „Ty seš ale divoká!“ Násilím ji políbil a surově zmáčkl hýždě. Kousla ho do rtu, ale nemohla se mu vysmeknout. Smál se jí, jak se kroutí z jeho sevření, a čím více se chechtal a násilně šmejdil pod jejím prádlem, tím více se jí zmocňovalo zoufalství. „Dody! Dody!“ ale hulvát se smál víc a víc.

Daniel je roztrhl a vrazil drzému dlouhánovi pěstí. Přerazil mu nos, až mu z něj vytryskla krev. Ale i Dody vzdechl, křuplo mu v kloubech. Naštvaně vzal Tamaru za ruku a odvlekl ji mimo taneční plac.

„Co, to kurva bylo?!“ vyjekl na ni a ona se rozbrečela. „Seš normální natřásat se před cizim chlapem?!“ „Nena…“ „-Cože?!“ „Nenatřásala sem se!“ skřehotala mezi zajíkavými vzlyky. Chvěla se strachy, pořád na sobě cítila doteky toho prasáka. „Tančils s Gábinou a von mě požádal. Nenapadlo mě, že…“ „Tebe taky nic nenapadne! Už chápeš, proč sem nechcel, aby sis brala tu krátkó sukňu?! Nebo aby ses tak vyzývavě krótila?! Nebo abys vůbec chodila?!“ „Promiň, že ti přidělávám starosti.“ otřela slzy hrdě. „Chápu, že máš jiné zájmy.“ Chtěla odejít, ale přivinul si ji.

„-Pust mě!“ „Mlč a vzpamatuj se! Už je po všem…no tak…“ pohladil ji po vlasech, když uplakaný obličej tiskla na jeho hruď. „Ššš, už seš u mě. Už je to dobry.“ „Snažila jsem se mu vysmeknout, ale nešlo to. Byl moc velkej a silnej. Volala jsem tě.“ „Já vím, já vím…byla to moje chyba. Viděl jsem tě, jak s ním tančíš a směješ se, pak jsem tě ztratil z dohledu. A Gábina furt do mě něco lamentovala…“ „Ta zpropadená Gábina!“ ulevila si. „Bylo to příšerné, jeho ruce cítím ještě teď…chci domů, Danieli.“ „Včil pudeme. Malyho panáka na uklidnění si nedáš?“ S povzdechem přikývla.

Usadili se pod stříšku k dřevěnému stolu na lavici a přiťukli si bylinkovou pálenkou. Tamara se otřásla z hořkosti, ale linoucí se teplo jí udělalo dobře. „Ani jsem ti nepoděkovala…“ pohladila jeho zhmožděné klouby. „Není za co.“ „Ale je, jsem vážně blbá.“ „Neochránil jsem tě.“ „To jsem celá já – hlavou proti zdi a až si namelu, pochopím, že prorazit nejde.“ „Neboj, vždycky přijdu já a prorazím ji za tebe.“ a zahihňali se. Laskala jeho prsty a po chvíli on ty její. „Budu tě víc hlídat, takovej strach už nechci zažít.“ „Bál ses vo mě?“ usmála se. Přimhouřil oči, aby nemusel projevit slabost.

„Dáš si eště panáka?“ „Jo, ale teď zvu já, ty mě zveš pořád.“ protáhla umíněně. „No a co, seš holka.“ „Ale ne tvoje holka. Ještě bys za ten sponzoring moh něco chtít, hele.“ Zasmál se a s potřesením hlavy ji odkázal k baru za nimi.

Stála ve frontě a zamávala na něj. On se začervenal a očima raději bloudil po ostatních stolech.

A u jednoho z nich seděl Robert Kilián. A sám. Poklepával vypitým panákem o desku stolu a rozhlížel se kolem.

„-Jedna bylinka!“ „Ticho!“ okřikl Dody Tamaru. „Békáš jak krava v kravíně.“ „A já si od školky myslela, že kráva bučí.“ „Mlč!“ ale jeho oči směřovali k zadnímu stolu.

„Hele! To je Robert! Rober…“ „-Zmlkni, ti povídám!“ okřikl ji znovu. „Ale vždyť to je Robert! Měls s ním tady rande, ne?“ „To měl. Dokud mi ráno nenapsal, že se necejtí a že nikde nende. A teď se má čile k světu. A škopek si može ukrótit.“ „Na někoho čeká?“ „Vypadá to tak.“ „Nejspíš má rande s holkou.“ „Sosa má směnu.“ „Ne s jeho holkou, tupče. Proč by jinak nechtěl, abys šel s ním? Přemejšlej, hele.“ „Mysliš, že tu má tajny rande?“ „Se na něj podívej.

Vidíš?“ kývla na štíhlou blondýnku, která se k němu usadila. Ale více pozornosti věnoval muži, který přivedl extravagantně nalíčenou brunetu. Obě ženy byly oděny v laciných latexových oblečcích křiklavých barev. Blondýna položila na stůl leskle červenou kabelku a zavěsila se do Roberta.

Tamara s Dodym se přikrčili za páry sedící mezi nimi a Robertovým stolem. Neslyšeli však ani slovo. Daniel si důkladně měřil muže, který kamarádovi dělal společnost. Nikdy ho ve městě neviděl, natož v blízkosti Kiliánových. Jeho hrubá kůže byla přehnaně opálená a oči nezdravě zapadlé. Na hlavě měl krátce sestřižené nagelované vlasy a kolem krku tlustý zlatý řetěz. Všiml si ho, protože jeho pestrobarevná košile byla zapnutá jen na poslední knoflík a odhalovala tak hustě ochlupenou vrásčitou hruď. Daniel si netroufal odhadovat jeho věk, mohlo mu být třicet, ale i čtyřicet pět. A když se usmál neupřímným úšklebkem, v řadách zubů měl mezery. Mezi zpaskřivenými prsty se zažloutlými nehty svíral krátký nedopalek.

Po chvíli se muž a jeho bruneta zvedli. Blondýna se naklonila k Robertovi, ten ji rozpačitě políbil na rty a prsty jí smočil v bujném dekoltu. Odešla, ale zapomněla na stole kabelku, přímo před Robertem. Podivnější však bylo, že místo, aby ji upozornil, rozhlédl se kolem a vložil na klín. Seděl otočený, nebylo jasné, co s kabelkou dělá, možná ji otevřel. O nedlouho odešel i on a kabelku nechal ležet na lavici.

„Ježkovy voči!“ vydechla Tamara. „Myslíš, že na něj počká někde na záchodě?!“ „Včil deme.“ „Kam?“ „Chcelas dom, idem.“ „Teď??? Když je tu Kriminálka Las Vegas v přímym přenosu???“ „Nali teho panáka za kravatu a idem.“

 

Doma jim připravila lehké jídlo k zakousnutí a zatím co byl ve sprše, textovala tátovi, že je v pořádku doma a zdůraznila, že to stihla do půlnoci. A když byla ve sprše ona, zádumčivě si ledoval klouby a přemítal nad Robertovými známými. Proč jejich domluvu zrušil? Proč se líbal s tou blondýnou a proč jí nevrátil kabelku? Mohl na ni křiknout, doběhnout ji, zastavit… Kdo byl ten podivný muž? Podobné otázky se na něj střemhlav vrhaly a on nedokázal najít jasnou odpověď. Seděl na posteli jen v trenýrkách po tmě a barvící se ruku prohlížel na měsíčním světle, které jasně pronikalo okny.

To brzy zastínila Tamara, když vyšla z koupelny. V bílém froté županu a s mokrými vlasy, které voněly proklatě svůdně. „Namažeš mi to tetování?“ špitla. „Nedosáhnu si tam.“

Posadila se na postel před něj a odhrnula si vlasy. Odložil pytlík s ledem do misky na nočním stolku a převzal mastičku. Rozvolnila župan a ukázala mu šíji a ramena. Když nanesl první vrstvu emulze, zachvěla se. „Bolí to?“ „Ne, jen studíš.“ „Promiň, chladil jsem si ruku.“ Něžně nanášel další dvě vrstvy kapku po kapce. Ruka se mu místy třásla, její vůně sálající z rozehřáté kůže omámila jeho smysly. Odložil mastičku a spadené rukávy nadzvedl k ramenům. Políbil ji za krkem. Sotva se dotkl rty a když vzrušeně vydechla, jazykem ochutnal slanost její vláčné kůže. Sevřel ji v náručí a vdechl vůni jejích vlhkých vlasů. Byla jako lék, který ho držel při životě. Dávno propadl závislosti.

Prsty zabořila do jeho a vedla je, aby odhrnul župan z jejích vnad. Křečovitě se bránil, bolest v jeho nitru, která se ho zmocnila a která ho chtěla roztrhat na kusy, mu velela vymanit se ze sítí jejích nástrah. Ale když nechtě zavadil o pevně kulaté ňadro, stiskl jej a sténavě dýchal na její krk. Měsíční paprsky odhrnovaly župan a třpytily se na hladké kůži. Neotvíral oči, už pohled samotný ho trýznil. Avšak vedla jeho prsty, aby mu pod víčky namalovaly obraz záhybů svého těla. Plasticky, se všemi linkami a stíny dokonalosti.

Pomalu se otočila, aniž by ztrácela jeho kontakt. Nejistě kreslil v jejích zádech, čelem dopadla na jeho horká ústa, která líbala její tvářičku i vlasy, jen ne její rty. Přerývavě dýchala, chvílemi měla pocit, že se udusí přes srdce, které jí silně pulzovalo v krku. Rozechvělé ruce vedla širokým hrudníkem, okolo vztyčených bradavek po linii mezi nimi, která pokračovala jemným chmýřím až k černým chloupkům okolo pupíku. Nervozitou zatahoval břicho a s šelestným dechem nadouval žebra hmatatelné pod jeho zhrublou kůží. Přes ně se vrátila na jeho prsa a sledovala, jak se její ruce nejistě zvedají a klesají.

Její doteky byly jako šlehání jedem napuštěného biče. Čím něžněji laskala jeho kůži, tím štiplavější rána zaťala do jeho srdce. I jeho prsty na jejích zádech ustrnuly. Už neměly potřebu dál zkoumat a objevovat překrásná místa, která čekala jen na něj. A když vdechla polibek jeho rtům, silně zatlačil oči, až z jednoho ukápla slza. Ta bolest peroucí se touhy s noční můrou byla nesnesitelná.

„Miluju tě, Danieli…“ vydechla se zavřenýma očima. Přiléhala k němu a on ji po chvíli překvapení objal. „Miluju tě, jako člověka, jako tu nejšlechetnější bytost…jako svoji součást. – Ne, nic neříkej!“ položila mu prst na ústa, když se nadechoval. „Já vím, že ve mně vidíš malou holku. Nechci po tobě, aby ses snažil to opětovat nebo mi něco sliboval. Jen jsem pokládala za důležitý ti to říct. Že si tě vážím, a když řeknu, že tě mám ráda, myslím to vážně.“ Políbil ji na čele a její ruku schoval v náručí spolu s ní. „Nemožu ti to opětovat, nikomu nemožu, už nemožu… Ne se vším, co k tomu patří.“ „Ale já nic nechci, Danieli…kolíbej mě v náručí, dotýkej se mě a já se budu dotýkat tebe. Nechci s tebou spát. Je přece spousta dalších něžných…příjemnějších…co můžeme dělat.“

„Ale já nechcu, Tamaro.“ stiskl její ruku, aby ho nehladila. „Ty víš, že po tobě toužím, muselas to poznat dávno.  Ale nemožu to dělat. Nechcu. Nestojí za to těch pár trapnejch pohybů, bolest a výčitky…vzpomínky, co tě pronásledují v nejhorších snech.“ „Tys už to dělal? Zkoušel jsi to?“ „Neptej se mě, prosím.“ „Zkoušel jsi to dělat, nevyšlo to, proto máš v sobě blok – je to tak?“ „Ne! Nesmíš se mě ptát na takové věci.“ opakoval strnule se slzami v očích. Chvěl se jako ustrašený malý chlapec. Přitáhl kolena a zahleděl se do měsíčních paprsků, které prostupovaly oknem. Tak ostře jako světlo procházející skrz otevírající se dveře jeho tichého pokoje. Sílí a hltá části místnosti, dokud se v něm nevynoří postava. Černá, vysoká, rozložitá postava, která svými rameny zacpe škvíry dveří, ze kterých již není úniku.

„Miláčku…“ přehodila přes jeho chladná ramena přikrývku a zanořila se do jeho náruče. Její teplo ho vytáhlo z chladu měsíčního svitu, který ho vtáhl do pokoje, kde mráz spálil vše živé, co mu přišlo pod ruku. Pohlédl do jejích černých očí a věnoval jí úsměv. Chtěl vidět její dívčí dolíčky, které prozáří jeho šedý svět.

„Smím se tě na něco zeptat?“ „A mám vubec možnost říct ne?“ „No…nechci, aby ses urazil nebo tak, ale…po tom, cos mi řekl, jsem zmatená a mám právo se zeptat…“ „Tamaro…“ „Jsi gay?“ a on vytřeštil oči. „Nevadilo by mi to, alespoň bych věděla, na čem jsem a netlačila na tebe. Nepřestala bych se s tebou bavit, kdybys byl na kluky. Není na tom nic špatného.“ „-Pro Krista, Tamaro, zmlkni!“ „Co je? Být gay není zločin, v Praze jsem jednoho poznala a byl moc milý.“ „Nejsu teplej!“ propálil ji očima. „Neříkej to tak hnusně…“ „Tamaro! Nejsu na kluky – jak tě to, pro Boha živýho, mohlo napadnout?!“ zlobil se dotčeně. „No…“ „-Nechcu to vědět! A už se na takový krávoviny neptej, jasně že se mně líbí holky! Jen…prostě…“ zavřel těžká víčka.

Vzala jeho ruce a prohlédla plameny na jeho předloktí. „Už tě tím nebudu trápit, chtěla bych to vědět, abych tě kvůli svý nevědomosti neustále nevystavovala stresu. Ale už se ptát nebudu. Bude to, jak řekneš ty. Jen si říkám…“ pohladila plamen pravé ruky. „Říkám si, jak obrovskou bolest jsi musel překonat, když sis nechal vytetovat tak obrovské obrázky.“ A on zatajil dech. Tolik by jí to chtěl říct, vyprávět jí, vyplakat se a pak na to zapomenout jako na ošklivý sen, který nechal daleko za sebou a který už se nikdy nevrátí. Ale nebylo o čem mluvit, nebylo snu, který se stal dávno, nebylo bolesti, kterou kdysi překonal a hrdě kráčel dál vstříc novému životu. Pořád byl tím klukem, který se krčí pod vrstvou přikrývek, třese se strachy s očima upnutýma na pomalu otevírající se dveře.

Vzal ji do náruče a pohladil její holá záda. Nijak toužebně, nijak vzrušeně. Láskyplně a něžně, jako by hladil její tvář nebo vlasy. „Nechci o tom mluvit. Chci s tebou strávit příjemnou noc a ráno a možná i den, pokud mě tu necháš.“ Šťastně se usmála a objala ho jako plyšového medvídka.

Pohupoval ji v náručí, dlouho mlčel a upíral oči k pronikajícímu světlu. Jeho výraz už však nebyl vyděšený, ale zamračený a vážný, jako když k němu přistoupila prvně.

„Myslíš na Roberta, viď?“ Musel přikývnout. „I já na to musím myslet, bylo to strašně divný, ti lidi byli divní, viď? Co tam chtěli? Vždyť tomu chlapovi bylo nejmíň čtyřicet, co dělal mezi puberťákama? A ty holky, dyť to byly jasný prostitutky! Co chtěly na diskotéce pro patnáctiletý? A co chtěli od Roberta? Co tam dělali?“ „To nevím, Tamaro…“ vydechl hluboce. „Ale myslím si, že ten chlap tam prodával drogy.“

 dodyatamara

Nad ránem si Daniel míchal kávu v zahradě. S brzkou přeháňkou se ochladilo a slunce se šklebilo za mraky. Stejně jako Tamara, která si chtěla poležet do pozdních dopoledních hodin, ale v posteli jí chyběla náruč, která by ji zahřála. I venku seděla v teplákách a mikině zapnuté až ke krku. Daniel se jí posmíval, neshledával počasí tak chladné, naopak si lebedil, že už konečně přešly pařáky a že z práce nebude chodit se spálenými zády.

Pomalu napichovala míchaná vajíčka na vidličku, které ráno připravil, ale nešly jí přes vysušené hrdlo. I když žaludek kvílel hlady, plaval na hladině zbytkového alkoholu břichem vzhůru.

„No jo, pivo a becher je sviňa.“ Posmíval se jí. „Tak proč tobě nic není, ty chytráku?!“ „Roky praxe, holčičko.“ „Nejsem tvoje holčička!“ píchla ho vidličkou do oteklé ruky. On jí vzápětí vidličku vytrhl a píchanec jí oplatil. Mračila se a mnula zápěstí.

„Takhle vypadá projev lásky a respektu? Moc hezké, chudák ten, co si tě včil veme.“ „Už seš jak můj táta, ten už by se mě taky nejradši zbavil. Na truc zůstanu na vocet a basta!“ Daniel se chlapecky zasmál a posadil se na plastovou židli vedle ní. Vzal ručku, kterou poranil, a políbil. Pořád se mračila, ale když si dlaň přiložil na tvář a s úsměvem se hladil, rozesmála se. „Už teď seš moja. Včil počkam, až mi trochu povyrosteš.“ „S vajíčkama k snídani to bude brzo – ale do šířky.“ „No,“ pohlédl jí na ňadra, „neuškodilo by.“ Chtěla ho plácnout, ale chytl její ruku a vysmál se jí. „Zas tu bzučí ňáká mucha.“ „Jseš hroznej, hele! Nevydržela bych s tebou ani minutu!“ „Nemožu za to, že máš draka!“ smál se. „Ne?! A čí to byl nápad? Dáš si malyho panáka?!“ imitovala jeho akcent. „Omlouvám se, drahoušku,“ poklonil se, „může pro Vás ponížený služebník něco udělat? Například poséct tu šílenou trávu?“ Tamara přimhouřila oči: „Už měla bejt posečená.“

Nabrousil kosu a zvolna setnul přerostlá stébla trav, jetele, bodláků a lučních květů přivanutých ze sousedních sadů a zahrad. Tamara připravila oběd a poté společně trávu shrabali na jednu hromadu na výsluní.

Zelení od trávy se šli postupně osprchovat, a když si Tamara u zrcadla rozčesávala vlasy, vystoupil ze sprchového koutu s ručníkem omotaným kolem pasu. Plaše na ni pohlédl, že by mohla odejít, ale ona provokativně zahýbala obočím. Okusovala ho hladovýma očima, ve kterých viděl touhu rozkousnout lem ručníku.

„Kótková bude mět radost, včil povidala, že ta stará samica je zas v tom.“ Tamara pobaveně odložila kartáč a přitančila k němu. Z dredů za uchem mu vytáhla kudli babku. „To včil bude.“ a plácla mu bodlák na zadek. Úlekem naskočil a ona se nahlas rozesmála.

„Kams mě vubec dala trenky?“ „Přeprala je. Ale neboj, visí na šňůře, do hodiny budou suchý.“ „Vystavilas je na obdiv celý dědině?!“ „Jo, i se svejma gaťkama!“ a zahihňala se, jak rudne vzteky. „Neboj, nikdo sem nechodí. Přece nebudeš jak prase dva dny v jedněch trenkách?“ „Tomu šulinu je to jedno.“ a ona vyprskla smíchy. On nepohnul ani brvou. Tamara se musela opřít o umyvadlo, jak se kymácela smíchy. „A vubec, to mám jako hodinu chodit v ručníku?“ „Můžeš si ho sundat, jestli ti tak vadí.“ řehtala se dál.

Z jeho proklínajícího pohledu usoudila nedráždit ho více, proto zašmátrala ve skříni a vrátila se s vytahanými tepláky, které mu půjčila minule. „Příště si sem vezmi čistý věci, uvolním ti poličku.“ „Jak příště?“ zamračil se. „No až tu budeš spát.“ „Nemožu tu spávat, Tamaro.“ „Jednou jsi říkal, že normálně spáváš u kamarádů. A taky jsi říkal, že když se budu bát sama doma, tak že taky přijdeš.“ a nevinně zavlála řasami. Zavrtěl hlavou, jak nestoudně využívá jeho vlastních zbraní proti němu. Vytlačil ji za dveře koupelny a zamkl, aby se mohl obléknout.

„Sténě mi je blby vás tu vyjídat.“ začal provinile, když stála u poličky s knihami a vybírala nějaké, které by mohli zaujmout i jeho. „Prosim tě, vždyť tu celou dobu makáš.“ „Protože mě tu živíte. Nemožu tu bývat pravidelně, nende to.“ „Tak to budem střídat.“ „Co jako?!“ vyhrkl podrážděně. „No, jednou přespíš ty u nás a jednou já u vás, aby ses necítil, že nás vyjídáš.“ „Na to zapomeň.“ „No a co je na tom? Ujasnili jsme si, že činnosti jako sex odložíme na pozdějc a…“ „…neodložíme je na pozdějc, nebudem je dělat vůbec.“ „…takže můžeme koukat na filmy, koncerty, číst, pít pivo…to, co děláváš s Kiliánem.“ mlela svou. „Někdy u vás, někdy u nás.“ „K nám nepáchneš ani náhodó, seš potróblá?!“ „OK, nemusím u vás hned spát, ale pozvat na kafe bys mě mohl.“ pronesla rozkazovacím tónem. Přiblížil se a vztyčil ukazováček: „Ať tě nikdy nenapadne se ukázat v okolí našeho baráku, rozumělas?!“ fuňel vztekle. Ale v očích měl strach. „Dobře, dobře! Přestaň mi nadávat! Ale není to fér, abys věděl.“ A s knihou usedla na postel.

Mlčky četla, obracela stránky, aniž by se ohlédla k němu. Po chvíli mu vytekly nervy, vzal z knihovny knihu a usedl vedle ní, že bude taky mlčky číst. Ale užírala ho křivda vůči ní, opravdu nebylo fér, že leží v její posteli a čte její knížku poté, co snědl její jídlo, zatím co ji nechce pozvat ani na limonádu. Nechce – chtěl by, uspořádal by pro ni obrovskou hostinu, kterou by nebyla schopna pojíst. Strávili by slunný den v zahradě a večer v jeho posteli u koncertu s plechovkou piva. Ale v domě, ve kterém žil, v rodině, jíž byl členem, to bylo nemyslitelné.

„Včíl jsem říkal proč.“ „Neruš, čtu.“ „Máti by byla v pohodě, povidal sem jí o tobě. Jednó tě zahlídla v krámě.“ „Tak mě pozvi, když bude doma jen mamka.“ „Poznal by to…“ odvrátil pohled. „Mama by mu to stejnak řekla, dělal by otřesnej vyrvál.“ „Tak mě pozvi, až budou doma všichni a máš to. Táta si taky zvyknul, že za mnou chodíš a představuje si buhví co. Taky se mu to ze začátku nelíbilo. Ale postavila jsem ho před hotovou věc.“ „Tvůj tata ale není Andrej, nedovedeš si představit…“ „-Donesu mu vínko, slušně se voblíknu a udělám puppy eyes. Na mý puppy eyes skočí každej.“ „Na něj neplatí štěněčí ani jiný oči. Pohrdá vším, co je hezký a milý. Prostě to nech tak, jak to je. A aby ses necítila ukřivděně, budem se scházet mimo váš barák.“

Tamara jen zavrtěla hlavou a otočila stránku. „Jen jsem chtěla poznat tvou mámu a taky jakej máš pokojíček.“ „Zajímá tě můj pokojíček?“ usmál se. Nadzvedl paži a ona si lehla kolmo na jeho hrudník. „Normální pokoj. Mám tam postel, skříň, poličku s knihama, psací stůl a kompl. Kde byl flek, mám nalepený plagáty – AC/DC, Red Hot Chili Peppers, Metallica, Foo Fighters, hen ty Sevenfoldy, jak máš nad stolem, no a nějaké ty baby, no. Pokoj ti možu ukázat přes webku, esli chceš.“

„-Ty máš v pokojíčku počítač?!“ nadechla se. „A to říkáš až teď?! Můžeme každej večer volat přes Skype, psát si na Facebooku a Twitteru a posílat si písničky a… A posílala jsem ti odkaz na můj blog? Píšu tam svoje povídky a úvahy – to si musíš přečíst! Sakra, proč jsi to neřekl hned?!“ „No…pár důvodů včil řeklas…“ Očima ho zamáčkla do polštáře a vrhla se mezi řádky románu.

I on se začetl. Levačkou knihu nazvedl nad hlavu a pravačkou se jí vískal ve vlasech, které rozprostřela na jeho hruď. Jejich vlhkost prosakovala skrz triko a ochlazovala návaly horka, které ho přelily, když se do jejích vlasů zamotal až moc. Někdy si jen povzdechl a otočil stránku. Jindy se na sebe podívali a pousmáli se. A v jednu chvíli ho chytla za ruku a držela.

Pootevřené dveře zaskřípaly, když práh překročil unavený Marek. Dvojice chtěla vstát, ale on natáhl ruku: „Ne, ne, zůstaňte tak, jak jste. To si musím vyfotit.“ vytáhl mobil. „Jak dnešní mládež tráví čas, když nejsou rodičové doma. Jste opravdu roztomilí.“ a vyfotil si je s knihami.

„Doufám, že jsme tě nevzbudili, tati.“ „Přišel jsem až teď.“ sesunul se na okraj postele. „Měli jsme výjezd, vrátili se kolem sedmé. Na dvě hoďky jsem si schrupl na stanici, abych aspoň mohl řídit a pokračovat. Teď se najím, pořádně vyspím a ráno půjdu zas.“ „Ty můj muži zákona.“ objala ho. „Ale ať chvíli potírá zločin někdo jinej nebo ať ti lumpové jdou taky spát!“ „Ty jsi moje holčička.“ nechal se kolébat. Nechal-li by se o chlup déle, jistě by v její náruči usnul.

Daniel je pozoroval se smutným úsměvem. Ti dva zaklínění do sebe ztělesňovali pro něj to, čemu říkal dokonalý život. Když se posadili, raději shlédl, aby si jeho teskných očí nevšimli.

„Chlapče můj, jak se daří?“ a podal mu ruku na pozdrav. Daniel zaváhal, jeho oslovení ho zarazilo i potěšilo zároveň. Se sklopenýma očima si s ním potřásl. „Díky za optání, pane Trojan. Doufám, že se Vám brzy podaří případ uzavřít, aby Vám práce dovolila normální pracovní dobu a odpočinek.“ „To bych musel změnit povolání, hochu.“ usmál se. Daniel shlédl. „Ale díky. A velký díky, že ses postaral o tuhle tu cácorku.“ zatahal ji za pramínek. „Starám se o ni rád, pane Trojan. Jako by byla moje vlastní.“ Tamara si odfrkla a Marek se unaveně usmál. Po chvíli nechal párek čtenářů o samotě.

Znovu se položila na Daniela, ale on stále civěl na zavřené dveře. Zamávala mu před očima, aby se vrátil do její časové dimenze.

„Tvuj tata je stejnak nélepčí chlap.“ „Ale jo, může bejt i hůř.“ Daniel pohoršeně potřásl hlavou. Přímo se ho její poznámka dotkla, Marek pro něj představoval dokonalý příklad dokonalého otce. Neměla ani tušení, co znamená může bejt hůř. Ale zlobit se na ni nemohl. „…třeba kdyby si vzal Karinu,“ dodala, „to by mohlo bejt hůř. Ale táta jako táta je nenahraditelnej.“ „Neměj strach, do takové krajnosti, jako je sňatek s Karinou, to nedojde. Tvůj tata je rozumnej člověk. Je ten nejšlechetnější chlap.“ usmál se a shlédl. Tamara se mračila, proč tak důvěrně mluví o JEJÍM taťkovi.

„Víš, minule, jak jsem tu spal…ne, to je jedno.“ „Hele, vybal to.“ „Ne, už sem ti pověděl dost, čteme.“ „Danieli!“ sebrala mu knížku. „Už jsi to nakousnul!“ Povzdechl si a sám pro sebe zavrtěl hlavou, jak to Tamara dělá, že z něj postupně tahá vše, co doposud tutlal pod povrchem. „Jak sme byli na hůře, vzal mě kolem ramen a pověděl, že má dceru, kerou miluje nadevšechno. Ale kdyby mohl mět ještě syna, chcel by, aby byl včil jako ja.“ Tamara srolovala rty do úšklebku, ale v Danielových očích zářily hvězdy přešťastného dítěte. Poznala, že mu na této vzpomínce nesmírně záleží a že si ji vybavuje pořád dokola.

„Nevadilo by mi mít staršího bráchu, jako jsi ty.“ kňourala a položila se na něj. „Jenže kdybys byl můj vopravdickej brácha, nemohla bych tě vochmatkávat.“ zakňourala víc a paží pojala celou šíři jeho hrudníku. Smutně se pousmál a namotal pramen vlasů na ukazováček. „Kdybychom spolu vyrůstali, nepřišlo by ti to tak. Naopak by ses mě štítila, jak to u sourozenců bývá.“ usmál se s nadsázkou. „Učil bych tě lozit po stromech, jezdit na kole, na bruslách, v zimě na lyžách…učil bych tě kdejaký krávoviny a foukal odřený kolena. Chránil bych tě před hajzlama. A ty bys mi dohazovala svý kámošky.“ uculil se a ona ho štípla do tváře. „Vozil bych tě ze škole a do škole a u večeře bysme se sešli s tátou a povidali mu, co sme zažili a co nás čeká. Večer bychom si otevřeli plech, poslóchali rock a povidali o válečných filmech. A o víkendu by nás vzal na kolo nebo do kina.“ V jeho hlase i očích bylo tolik naděje, tolik víry a pozitivních vyhlídek na život. Až se Tamara zastyděla, nikdy nepřemýšlela o tak banálních věcech. Byly s ní dnes a denně, proč by o nich měla snít nebo se na ně těšit?

„Když se mě táta večer vyptává, co jsem dělala, beru to jako kontrolující výslech, proto mu odseknu, abych si mohla jít po svým. Kolo nesnáším – jsem vždycky zpocená, zablácená jak prase – protože táta vybere takovej terén jak na motocross. O rocku se s ním nebavím, protože nechápe, že doba šla dál a kytarový sóla šedesátiletejch dinosaurů pro pár nostalgických páprdů už nejsou prostě in. A o válečnejch filmech, vo válce a bezvýznamným zabíjení lidí se vodmítám bavit tuplem. Co tím chci říct…“ vydechla zastuzeně, když se prstem ztratila v jeho výstřihu. Dotýkat se jeho kůže jí dodávalo klid. Naopak ten jeho nabourávala. „Vždycky mi to přišlo jako samozřejmost. Nevážím si toho, co mám a nevážila jsem si, když jsem měla mámu. Proto teď matně lovím ve vzpomínkách a nedokážu si nic vybavit.“ „Vždyť bylas malý škvrně! Nikdo si do desíti let nepamatuje víc, než pár silných zážitků jako je trhání zubů, zlomená ruka nebo první den ve škole. A vážíš si svýho taty, co kecáš, že ne. Je jasny, že když nezažilas nic jinyho, nedokážeš si představit, jaky by to bylo bez něho.“ Položila hlavu na jeho prsa a zavřela oči. Hladil ji po schnoucích loknách a dal jí poslechnout, jak jeho srdce váhavě zrychluje.

„Můj táta tě má moc rád.“ vzhlédla a pohladila ho. „Básnil o tvým nápadu renovace půdy celej večer. Jo a mimochodem – “ a třískla ho pod žebro, až vykřikl. „To je za to, žes mi neřekl, že mi nad hlavou lítaj zablešený myši!“ „Nechcel sem tě rozčilovat – au!“ Dostal pod druhé žebro.

„Měla bys zbytečně strach, to sem nechcel.“ „Strach…“ posadila se. Nepřestala se ho dotýkat na břichu přes látku a on ji stále hladil ve vlasech. „Tak nějak jsem pochopila, že strach nevychází z tý věci, který se bojíme, ale z nás samotných. Vem si ten kapající kohoutek.“ „-Odpad.“ „Taková prkotina a já se jí děsně bála. A je to tak určitě i s lidma. Když se bojíš lidí, které potkáváš, bojíš se tak vlastně života a kvůli tomu nežiješ naplno.“

Povzdechl si. „Připomenu ti to, až budeš békat, že v kópelce leze pavók.“ „Mluvím o lidech!“ zdůraznila úsměvně. „Ale ty víš, jak to myslím, viď?“ Podebral ji za trup a lehce jako panenku si ji přesunul na hrudník. Nohy propletla s jeho a pohladila po vysokém čele. Odhrnul jí vlasy na jednu stranu a pohladil po tváři. „Myslíš si, že se tě bojím?“ „Ne, bojíš se sám sebe. Bojíš se, že bys mohl nad svým strachem zvítězit.“ „Nemáš tušení, o čem mluvíš.“ „Tak mi dokaž, že se mýlím.“ „Mám tu z tebe strhat oblečení?“ pozvedl znuděně obočí.

Za to její zakalené studny se staly kalnějšími. „Vůbec nic jsi nepochopil.“ Vysmekla se mu a pokračovala k okennímu výklenku. Promnula ztuhlé paže a ztratila se ve slunci, které pozvolna klesalo ke korunám stromů a dloužilo jejich stíny, které se přibližovaly ke kupce sena. Uběhlo sotva pár hodin, co se u jeho hrabání nasmáli. Skákali v něm jako malé děti. Trsy suchých strav si házeli za oblečení a květy bodláků zapíchávali do vlasů.

Co vstoupili do pokojíčku, jejich vztah příliš nabral na vážnosti. Litovala, že mu v noci svěřila své city. Sama nevěděla, jestli jsou skutečné. Nedokázala odhadnout, kde končila hranice snů, jaké by to asi bylo milovat ho a kde tomu opravdu tak je. Co vůbec znamená láska? Oddaně vnímat každé slovo, co řekne, starat se o něj, snažit se mu porozumět, pomoci. A vážit si jeho starostlivosti, vzhlížet k němu, když se bije za můj život a ten svůj nechává vláčet v prachu za koly povozu.

Předstoupil před ni, její výhled zastřel svýma laskavýma očima, když ukazovákem pozvedl její bradičku. Přivinul si ji v bocích a v širokých dlaních skryl jemnou tvářičku. Nosem črtl o špičku jejího, když jahodové rty nespouštěl z očí. „Pomož mi najít cestu, a já tě dovedu k tomu, po čem toužíš.“ A poslední slova unesla pára žhavých rtů, které se setkaly. Chytla ho za zápěstí a z jejího doteku vyšlehly plameny po celém jeho těle. Spálily bolest, která se hrnula z nejniternějších kořenů, aby mu připomněla, kým je a kým nikdy nebude. Ale tentokrát ne. Tentokrát laskal její rtíky, a když pochopila, že jeho krok vpřed je skutečný, propletly se jazyky. Visela mu na krku a tiskla bříško na jeho, když se krátké tričko nadzvedávalo a on neměl jinou možnost než hladit její obnažené boky. Sténavě zalapala po dechu, než ji znovu jeho ústa pohltila. Palcem nohy pohladila vnější stranu jeho lýtka, blíže tak cítila jeho vztyčený úd, který přes tepláky naléhal na její ženské partie. A když promnula jeho pevně kulatý zadeček, usmála se, že mu může půjčovat oblečení častěji.

„Co seš to za příšeru, Tamaro, to dycky dosáhneš všeho, co chceš?“ pohlédl zoufale i nakrknutě, rozjařen sám ze sebe, že ji vpouští tak hluboko do svého světa. Na druhou stranu si kvitoval, že návštěvníka svého osamělého kraje zatraceně dlouho potřeboval.

Možná se jednou dostane k jeho jádru. Proseká se trním arogance, překročí močály beznaděje, zboří hradbu nenávisti vůči světu, který sám vybudoval a probodne zkažené srdce hadu, který škrtí jeho nahou a zahanbenou duši. Hadu, co ji pokaždé rozdrtí na kusy a spojí zase dohromady, aby ji mohl pro své potěšení vidět drásat znovu a znovu. Aby s pobavením poslouchal jeho bolestné výkřiky, výkřiky které ukájejí jeho chtíč. Ne však výkřiky z bolesti krvácejících ran a pohmožděných údů. Ale utrpení jeho rozsápané duše.

 tad

Daniel neopustil jejich dům v sobotu a polibek u okna nebyl jediný, který jí věnoval. Líbáním strávili celou noc. Nevinnými doteky jeho zpocených zad, něžným klouzáním obnažených těl a třením lemů spodního prádla. Nebo jen leželi naproti sobě, drželi se za ruce a ztráceli se v hloubce věrných očí až k vřelým branám oddaného srdce. I když se chvílemi propadal do nicoty nepřítomného pohledu, pohladila jeho zhrublé rysy a vykouzlila chlapeckou měkkost jeho úsměvu. Políbil její prstíky a pojal ji do náruče, odkud se pozvolna odebírala ke snění o něm, o jeho nevinných dotecích a vášnivých polibcích.

Stejně jako předchozí noc i tu první ji probouzely záškuby v jeho pažích, když ho trápily zlé sny. Oči pod víčky rychle mžikaly, když sledovaly noční můry spředené z těch nejhorších vzpomínek, protkané nejhoršími obavami, co může následovat. V jednu chvíli ji svíral kolem hrudníku tak pevně, až se nemohla nadechnout. Otočila se, měsíční světlo dopadalo na jeho bolestí zjizvenou tvář. Proto ho, jako i předchozí noci, probudila polibkem, aby se vrátil k ní do květinového světa. Když pomalu otevřel víčka, utekl jimi pramen, který uronil nad dojetím, že něco tak čistě krásného nemůže prožívat ztracenec jako je on. Pramen, který uronil ze strachu, že o tento krásný svět brzy přijde.

Nad jeho zlými sny přemítala následující dny. Zřejmě byl už takový – tajemný, uzavřený a skutečné city psal mezi řádky. Jaké ale byly jeho skutečné city? Svíral ji v náručí, líbal, proplétal se jejími loknami, ale nic víc. Nic nevysvětloval, nic nesliboval. A již třetí den se v domě Trojanových neukázal.

Tu středu odpoledne trhala zralý červený rybíz. Nízké keříky lemovaly hranici pozemku se sousedy po levé straně. U nich se v neděli rozloučila s Danielem. Toho pohltila šeď soumraku, když se vytratil za útlými stromy sadu, stejně jako horkost žalostného polibku, která vyhasínala s každým jeho krokem směrem od ní.

Plnou misku červených kuliček vysypala ke kupě dalším do dřevěné bedny. Říkala si, co s nimi budou dělat, když jsou tak kyselé, že ani do buchet se nehodí. Tak tak udala hrušky s jablky, možná jí Daniel domluví i někoho na rybíz.

Daniel… A myšlenky plné nezodpovězených otázek tu byly znovu. Střemhlav na ni útočily a ona nebyla schopna vypořádat se ani s jednou z nich. Copak je normální, když se kluk bojí vyspat s holkou? V osumnácti?! Dobře, asi jo, taky sem se bála. Ale aby se nenechal obhospodařit jinak? Tím přece žádnej kluk nepohrdne!

Napřímila se, aby si protáhla záda a otřela zpocené vlasy z čela. Zhluboka vydechla z pohledu na lán, který měla za sebou a kus tečkovaného křoví před sebou. Vysypala misku, jíž završila druhou bednu a přitáhla si další.

V jeho vočích a strnulých pohybech nebyl panickej strach. Ten kluk zkušenosti má a sakra špatný zkušenosti. Že by mu to nevyšlo s tou Soňou? Ta proklatá Soňa! Zamotala mu hlavu, nechala se políbit a pak se mu nevozvala. A možná… Možná se s ním i vyspala a pak se mu nevozvala. A začala si s tím…čert ví, jak se jmenoval. A Dody se teď bojí novýho vztahu, bojí se, že se zklame. To by logiku dávalo.

Strčila do úst pár kuliček a znovu se zašklebila. Od domu na ni volal táta, že už přišel z práce. Rozzářila se a zamávala mu nazpět.

A s tím, že by chtěl bejt můj brácha, to taky zabil. Vždyť už ani nemůžeme bejt přátelé…ach jo, pořádně jsem to pohnojila. Ale kdyby mě nemiloval, nestaral by se vo mě a nelíbal tak krásně… Zasnila se s blaženým úsměvem. Asi to myslel tak, že by chtěl mít úplnou rodinu a hlavně tátu. Musí to mít doma strašně těžké. Nemít tátu, žít s cizím člověkem a ještě nevycházet s mámou. Nedovedu si představit, že bych po maminčině odchodu zůstala tak vosamělá jako von. Nemít tátu, tak… A s povzdechem podřepla k rybízovým kuličkám rostoucím nízko nad zemí.

Nechápu, proč mě nechce pozvat k sobě. A proč kolem toho dělá takový vokolky. Je mu vosumnáct, přece mu nebudou rodiče diktovat, s kým se může a nesmí kamarádit. Nejsem přece žádná lůza, co ho táhne do kriminálu. Naopak, co je se mnou, nekouří a čte kvalitní literaturu.

Vysypala další misku do bedny. Ach jo, fakt nevím, kdo to bude jíst. Už teď se mi kroutí žaludek.

Pak se ale ďábelsky usmála. Stará dřevěná bedna jí vnukla šibalský nápad.

 

„Včíl ti upeču cviboch, když si přindeš.“ opírala se stařenka o hůl a roh kuchyňské linky. „To nemusíte, paní Koutková.“ Opírala a obírala kuličky z trsů, které pro starou sousedku třídila k zamrazení, do lednice k blízké spotřebě a do misky s ovocem ke konzumaci. „No a kdo to bude jest? Aj marmeládu ti pošlu.“ „Podělíte syna a vnoučata. Zbyly nám ještě dvě bedny a netuším, komu je udat. Náhodou…“ nahodila psí očka, „nevíte, jestli je někdo u Vágnerů doma? Nesu plnou misku pro Daniela, myslíte, že už se vrátil z práce?“ „Včíl jsem ho viděla na zahradě s Andrejem. Pokáceli staró meruňu.“ A Tamara se záludně usmála.

Vypila limonádu, kterou jí stařenka pohostila za proprání rybízu, zdvořile se rozloučila a zamířila k Vágnerům.

Už stín vysokého štítu v ní vyvolával prapodivné pocity. A okna se zataženými žaluziemi bez květinových truhlíků, dveře bez závěsných květináčů a předzahrádka s drny trav přímo křičela, že tento dům nestojí o žádné zbloudilé pocestné. Ne, že by se Tamara vyžívala v květinových dekoracích jako její matka, ale naučila se od ní, že květiny dělají z domu domov.

Nejistě prošla brankou. Několikrát zazvonila, ale podle očekávání nikdo neotvíral. Okna byla neprodyšně zabedněná a neunikaly z nich žádné zvuky zdravého života obyvatel. Jediné slyšitelné byly rány, které se ozývaly ze zahrady. Pokáceli meruňku, Dody jistě seká haluze na polena. Napadlo ji a s miskou rybízu zbrkle vykročila do zahrady.

Obešla dům a mířila k staré dřevěné boudě, za níž se nacházel zdroj hluku. Procházela kolem lánů se zeleninou, které by potřebovaly vyplet, kolem švestek, pod nimiž se tyčila tráva a opět nikde žádné květiny. A to jsem si vyčítala, že mám jen jeden záhonek mečíků a kateřinek.

Se zatnutím sekery do polena se zastavila, jako by vrazila do mohutného kmene. Stál před ní vysoký muž, nejvyšší, jakého kdy viděla. Robustní, velmi široký v ramenech, v prsou i pevný v břiše, ne sportovně, ale z dlouhých let tvrdé manuální práce. Rozložil se před ni s výsměšným úšklebkem, jako by svůj černý upocený hrudník vystavoval na obdiv. V medvědí dlani svíral sekyru a zatínal předloktí plné žil. Pomalu mrkal úzkýma oříškovýma očima a pronikal do jejích ustrašených očí jako jed. Jako by ji paralyzoval a vysával z ní veškerou energii a nadšení, se kterým přišla. Nedokázala se odtrhnout, vytesaná na místě čekala na pohyb v jeho tváři a koutkem oka hlídala jeho napruženou paži, která mnula topůrko sekyry. Ušklíbl se koutkem rtů, jako by listoval její myšlenky a ke svému potěšení v nich našel řádky bázně.

„Ty včil budeš Tamara.“ řekl hlubokým sípavým hlasem a neskrýval tóny zvráceného potěšení. „Při…přinesla jsem vám rybíz. Myslela jsem, že to Daniel seká dřevo, jinak bych si nedovolila chodit až sem a rušit Vás…“ „Jen pojď dál, holčičko. Několikrát sem mu povidal, ať tě konečně přivede ukázat dom. Včíl se nedivim, proč tě tak dlóho schovával.“ A bez ostychu ji změřil pronikavě drzým pohledem, jako by viděl její spodní prádlo a víc. „Tož pojď dál, holčičko.“ a zasekl sekyru do špalku silou, až úlekem nadskočila.

„Copak u vás nesekáte dříví, že jsi tak lekavá?“ a s pobavením sledoval, jak roztřesenými prsty zastrkává vlasy za ucho. Jeho zhýralý pohled jí nebyl vůbec příjemný a on si to dobře uvědomoval. A vůbec neskrýval, že má z jejích rozpaků škodolibou radost.

„Je Daniel doma?“ „Jistě, že je. Ten lenoch si váli šunky, nechá stary kosti, ať šecko zastanou sami. Ale to sou dnešní mlaďoši, holčičko, u nich by ses ničeho pořádnyho nedočkala. My starší máme sic pomalé start, ale za to vime, co žensky potřebujou. Ne jak to budižkničemu nahoře. Víš, o čem mluvím, holčičko?“ vykročil a ona ukročila vzad. „Nejsem si jistá…“ třásla se. „Tak pojď.“ vykročil k domu a ona vytřeštila oči. „Chceš Daniela, ne?“ „Zvonila jsem, nikdo neotvíral. Není doma.“ „Jistě že je doma, jen zas neslyšel, má sluchátka v uších. Nebo ten parchant líná čekal, že odevřu já. Abych tu zastal šecko, když ten mladé jelen se nezmože na nic.“

Třikrát se nadechla a vydechla, než vkročila do domu. Zavedl ji do kuchyně, kde na stůl odložila misku s rybízem a vrátila se na práh místnosti. Úkosem viděla stojan na nože a za ní byla chodba se schodištěm, naproti němuž stály dveře východu. Zůstala na prahu s rukama založenýma v klíně, s nohama u sebe.

Andrej pustil vodu a bez ostychu se v dřezu opláchnul. Rochnil se a pochvaloval svěžest vody po náročné práci. Tamara se nechtěla dívat, dělalo se jí z jeho těla zle a hlavně z jeho ustavičného připomínání vlastní osoby. Bože, padesátiletej dědek chce udělat dojem na patnáctku, fakt kabrňák. Nechci vypadat před Dodyho otčímem nezdvořile, ale ještě jednou zatne ty svý smradlavý pracky a vytáhnu mobil. Nezájem.

Nutila své oči bloumat po místnosti, po okně bez závěsů a parapetu bez květin, po poličkách bez dekorací, po stole se zašlým gumovým ubrusem s kluzkým povrchem, který mívali i oni, když byla malá a při jídle vše snadno ušpinila. Po oprýskaných dřevěných židlích, jejichž záhyby nepoznaly prachovku.

A úlek ji přikoval k zemi, když přes opěradlo jedné z židlí visely světlé džíny, jejichž pravá nohavice byla rozseknutá a zmáčená krví.

„Toho si nevšímej, holčičko.“ ušklíbl se Andrej potěšen jejím vyděšeným výrazem. „Ten kluk je levej jak šavla. Neumí ani posekat pár haluzí. Nebylo to tak vážný, jak to vypadá. Je holt levej.“ zopakoval ve snaze udělat vtip. Ale Tamara se nezasmála, dokonce z jejího výrazu zmizela bázlivost. A vepsalo se do něj: Ty jsi ale idiot.

„To viš, ne, že je levák?!“ vyhrkl podrážděně. „Ano vím. Jen nevidím spojitost s tím, že je nešikovný. Leváci ovládají činnosti v levé ruce zrovna tak obratně jako pravorucí v pravé.“ „Nevidím spojitost…“ zamumlal si pro sebe a její povýšenecký tón mu utkvěl v hlavě. Zaburácel vzhůru, aby Daniel okamžitě přišel, že má návštěvu. To Tamaru utvrdilo, že zas takový silák nebude, když ztratil slova po jednom delším souvětí. Rázem si poskládala všechny představy, které si o něm udělala z Danielova vyprávění. Stál před ní prachsprostý buran. Doufala, že se co nejdříve obleče, už nevěděla, kam se má dívat.

„U vás si nejspíš potrpíte na manýry, co? Tož to promiň,“ a podal jí ruku. „Su Andrej Pčelák, Danielův strýc.“ „Vím, kdo jste velmi dobře. Jsem Tamara Trojanová.“ stála se založenýma rukama. „Těší mě, slečno Trojanová.“ pokusil se o flirt a očima jí pronikal až do žaludku. „Copak, slečinko, nepodáte si ruku s obyčejnym zedníkem nebo u vás není zvykem podat ruku na pozdrav? Hm?“ pohlédl na svoji nataženou paži, svůj obnažený hrudník a ušklíbl se jí do očí. Udělal krok blíž a ona ucítila jeho pižmo. Z chlupů na prsech mu ztékaly potůčky vody. A v jeho očích se zračila radost, že ji opět dostal do úzkých. Tamara cítila, jak její nohy zamrzají po kolena, ale tvář se rozpaluje vztekem.

„-Tamaro!“ přiskákal ke kuchyni Daniel. S hrůzou v očích pohlížel na Andreje, na ni a znovu s prosebným výrazem na něj. Andrej si ty dvě malé děti nadřazeně prohlédl, avšak ulpěl na Tamařiných očích, z nichž nezmizela hrdost, se kterou na něj nikdo jakživ nepohlédl a už teď ji nenáviděl.

„Včil ti přišla kamarádka. A ty se váliš.“ „Fašoval jsem si nohu.“ a Tamara shlédla na jeho lýtko. On se strachem sledoval Andreje. „Přinesla ti rybíz. Nechceš jí poděkovat?!“

Daniel se vzpamatoval, chytl Tamaru za ruku a odvlekl ven z domu až k plotu.

„Jau, to bolí!“ a on ji uvrhl za branku. „Do piče, Tamaro?! Co tu, do prdele chceš?!“ „Přinesla jsem…“ „-Drž hubu!“ křikl, až se zalekla. Tak rozzlobeného ho nezažila. „Si myslíš, že su blbej? Normálně přišlas špiclovat! Jasně sem ti povidal, ať tě ani nenapadne sem páchnout, a ty?! Při první příležitosti se nám narveš do baráku!“ „Nenarvala jsem se do baráku, sousedka řekla, že jsi pokácel strom a ze zahrady bylo slyšet štípání dříví, myslela jsem, že jsi to ty.“ „Mělas zavolat.“ „To by sis musel zapnout mobil! Nevěděla jsem, že v zahradě potkám jeho.“ „A pročs neodešla, když jsi mě tam nenašla?!“ „Řekl, že jsi uvnitř, tak jsem šla s ním.“ „Šla s ním!“ vyjekl. „Do prdele! Deš sama s cizím chlapem do prázdnýho domu! Ti vypl mozek bo co?!“ „Je to tvůj strýček a tys byl doma, co by se mi mohlo stát?“ „Co by se…?!“ vyhrkl, ale s ironickým výdechem jen zavrtěl hlavou.

„Teď mě dobře poslouchej: nikdy, NIKDY víc se tu neukážeš, a když řeknu nikdy, tak nikdy! Ani s rybízem, ani s buhví jakým hovnem, nikdy!“ „Taky že neukážu.“ nadzvedla bradu. „U vás doma se mi vůbec nelíbí a tvůj strýc je nevychovaný křupan.“ „Skvělý!“ a práskl jí plotem před nosem. Aniž by se otočil, zapadl do domu. Zadupala na místě a nasupeně dusala prašný chodník.

Sotva dveře zapadly do pantů, vysloužil Daniel takovou facku, že se srazil s dveřmi a upadl na zem.

„-Včil sem ti řekl, že se s tó čubkó nebudeš zahazovat! A ona má tu drzost překročit práh mojeho domu a ještě se mi smát do ksichtu!“ a kopl ho do žeber. Bránil si obličej, nevydal ani hlásku. Ale Andrej potřeboval slyšet bolestné vzdechy podřízenosti. Několikrát ho kopl do sečné rány, která znovu začala mokvat a krev prosakovala obvazem. „Ta sprostá malá kurva! A jak je hrdá! Včíl jí ukážu, že nemá byt na co hrdá! Odsekávat mně, dělat chytrou a nepodat mi ruku! Mně! Enem jí ukážu, jak se chovat!“ „Ne, nech ji bejt! Je to holka z města, přijde jí to normální, ani si neuvědomuje, co řiká. Dyť je to pitomá puberťačka.“ a se strachem si držel krvácející ránu.  „Přece se nebude váženej chlap jako ty špinit s takovym ksindlem.“ Andrej se ušklíbl na rudý pramen stékající k jeho chodidlu až na podlahu.

„Včil se podivé, jaké tu děláš bordel. To mama nebude nadšená.“ „Omlouvám se. Jen co si to převážu, uklidím to.“ „Udělé to hned, než si na tý louži někdo zláme hnáty.“ Daniel pokorně přikývl a vrávoravě se postavil.

„A až s tím budeš hotovej…počké mě v pokoji.“ přimhouřil oči dychtivě, zatím co v těch chlapcových umřelo vše hezké. „Ta noha…vypadá to, že bude ještě dlóho krvácet, nerad bych tě rozčílil tím, že něco zasviním.“ „Včíl si to uklidíš.“ stál si na svém. Poplácal chlapce po tváři a těžkopádně se vyhoupl na široké schodiště.

 

Daniel seděl nahý naproti balkonovým dveřím a sledoval světlo pronikající zataženými žaluziemi. Objímal překřížené holeně a apaticky přikyvoval všemu, co oblékající se strýc říká. Na to, co se stalo v uplynulých deseti minutách, měl jen vzpomínky v podobě stínohry. Tragického představení, které přestal vnímat ve chvíli, kdy se rozložitá ramena strýce objevila ve dveřích jeho pokoje. Od toho momentu byl pouhým divákem z nejzazšího koutu hlediště. Bez známky účasti, bez emocí. Neprojevil soucit s plačícím chlapcem ani vzrušující radost zvrhlého darebáka. Posledních deset minut se nestalo, ne jemu. On byl uzavřen ve svém světě, křehkém a nedotčeném, schovaném hluboko v jádru jeho vyprahlé duše. Stalo se to komukoli jinému, jemu ne, on tu přece nebyl. Procházel se kolem řeky s nevinným děvčetem, které k němu vzhlíželo, a on líbal její jahodové rtíky.  Jak by si ho mohla vážit, kdyby to byla pravda? Kdyby věděla, že se prodává za komfort a komfort svojí matky?

Ne, každý den svádí boj o holý život. Dříve hledal cesty, jak utéct i jeho matka. Ale pokaždé to skončilo brutálním napadením či znásilněním jednoho z nich. Dnes už šlo o jediné – přežít a dožít. Porozhlédl se po pokoji: byla to pravda. Vrstvy oblečení válející se po podlaze a stopy spermatu na jeho přikrývce toho byly důkazem.

„…nevim, co sis to teď navykl voblikat mikiny. Mysliš, že mě bavi to z tebe dostávat?!“ stěžoval si Andrej. Daniel se kousal do rtu, až krvácel, už jeho sípavý dech ho rozčiloval. Nesnesl ho ve svém pokoji, nesnesl hrubý tlak jeho doteků na svém těle. Nesnesl sám sebe. Nesnesl vlastní zbabělost. Nechal se ponížit, zase.

„Co je s tebou, chlapče?“ přisedl Andrej na postel a Daniel se odtáhl. Kumuloval mu v žilách všechen vztek za posledních pět let. Kdyby se alespoň vytratil, když bylo po všem a nesnažil se o konverzaci ve snaze zastřít lítost. Byla to opravdu lítost? Nebo jen poslední klín, který měl dorazit plazícího se pro smrt? Ale Daniel se před ním neplazil. Nenáviděl ho a Andrej to dobře věděl.

„Je to tou drzou holkou, že jo? Včíl začínáš chytat ty její manýry!“ „Můžeš už laskavě opustit můj pokoj? Rád bych tu uklidil, než se máma vrátí.“ „Tož esli se ti ta žába tolik líbí, možeme ju vzit mezi sebe. Naučím ju, jak má uspokojit chlapa, pochybuju, že o tom něco vi. Nebo si ji chceš nechat jen pro sebe? Ta tě nikdy neuspokojí, chlapče, je příliš hrdá. Nikdy nebude dělat to, co se líbí tobě.“ „-Skončils?!“ odsekl a úkosem se podíval. „S tou čubkou se jen vřítíš do neštěstí. Copak ti nestačí rodina? Nikdo tě nemože milovat víc jak vlastní rodina, to si zapamatuj. Nepotřebuješ ju. Rodina je nadevšecko. A já si ju prohlídl, je jak prkno, v tý bys žádnej oheň nezažehnul. Jen by tě využila. Ale možem ju zlomit společně, včil bych ju naučil, jak se chová ženská k chlapovi.“

„-Máš pravdu, nepotřebuju ji, je to jen hloupá žába.  A není ani hezká, je to malý děcko. Nechápu, co za mnó furt leze, já ji nehledám.“ Andrej byl překvapen, ale chlapcův hlas byl přesvědčivý. Bezcitně řekl o té dívce několik slov. Vzpomněl si i, jak ji vyhnal z domu, když je pozoroval za oknem. „Rodina je nade vše, a ona mi nikdy nedá to, co mám doma.“ „To nedá, chlapče.“ pokusil se ho pohladit, ale hrdě ucuknul a propálil ho očima tak nenávistnýma, že by v něm dokázal probudit i pocit viny.

„Rád bych se oblíkl.“ Andrej přikývl a opustil jeho pokoj.

S cvaknutím dveří do pantů se chlapec sesunul na chladnou zem. Hanba z vlastní zbabělosti se stala neúnosnou a srazila ho obličejem k zemi. Nejradši by na místě zemřel. Bolest z jeho nitra, utrpení, které dusil v sobě roky, protrhla jeho hruď a prodrala se na povrch. Tajemství hluboko pohřbené. Obrázky, které nikomu neukáže a které nikdy neodejdou. Jejich diapozitivy prohlížel znovu a znovu. Nikdy ho neopustí, sehrají mu krátký film, ten stejný jako roky před tím. Tolik si přál změnit svůj život, zarputile upínal svoji mysl k hledání východiska. Pátral uvnitř hlavy, pátral v minulosti. Kéž by se mohl změnit, očistit se z viny, kdyby mohl vzít zpět každý šlápanec vedle… Kéž by si mohl vzít všechnu tu hanbu do hrobu a už se nevrátit.

Nevěděl, kolik desítek minut na podlaze strávil. Ani jak dlouho hořelo ložní povlečení, které spálil v barelu, který měl vystrčený na balkoně. Seděl na skládací židličce, kouřil usušené lístky marihuany a hrdě hleděl do ohně. Neplakal. To dělá jen ten slaboch na podlaze. On vzepře lokty a pokaždé vstane. Vzpřímí záda, i když na ramenech nese o břemeno navíc.

THC uvolní jeho mysl a dovede ho do světa, kde je zase tím nevinným dítětem. Do světa, který si vybudoval, modeloval a přetvářel podle svých tajných přání. Do světa, kde není nechtěným dítětem a ve kterém neexistuje žádný násilník, který ho vydírá a zneužívá. Existuje jen to hezké a jeho všeobjímající panenská duše malého chlapce.

A až se THC pozvolna začne vytrácet, ten slunný svět zahalí temná mračna minulosti. Černé vzpomínky, které si vždy přál nemít. Nenosit je v sobě uzamčené. Přál si opustit svoji existenci a neohlížet se, nemuset dál bojovat, neboť bez kroku vpřed by nebyl krok vzad. Žádná minulost, která se mu neustále vracela v těch nejděsivějších snech.

Nejjednodušší bylo utéct. Nahradit bolest apatií. Odejít. Tolikrát si představoval, jak pokládá hlavu na koleje, zatímco v dáli houká vlak. Vybavil si rezonanci pražců, dusot kol a sirénu. Velmi hlučnou sirénu, která se odrazí od skal, prostoupí lesem a celým jeho tělem. Po ní nastane ticho. Duše se povznese nad utrpení těla, které bude vláčeno desítky metrů nápravou lokomotivy. Ale tím by Andrej vyhrál.

 easier-young-dody

Tamara švihla taškou o barový pult a právě večeřející Marek úlekem upustil vidličku. Zprudka otevřela lednici a vytáhla lahev piva, kterou musela načít. Sklenkou praštila o pracovní desku a plným proudem do ní vylila láhev piva.

„Brzdi, brzdi, notoriku!“ zvolal Marek. Škaredě pohlédla a deci, které se do sklenky nevlezlo, mu přenechala. „Co se stalo?“ „Nic.“ hukla do sklenky a napila se, až ztratila dech a celá se pocintala. „Píča, už!“ šudlila si pokapané tričko. „Hej, slečno Trojanová, možná jste si nevšimla, ale sedí tu jeden takový bezvýznamný skřítek, možná ho znáte… A večeří, tak laskavě přestaňte hovořit o pohlavních orgánech.“ „Ále…ty jsi taky orgán…“ „Tamaro!“ „Všichni chlapi jsou!“

Marek odložil příbor a položil sepjaté ruce na stůl připraven poslouchat. „Šla jsem k Dodymu, donýst mu rybíz. Máme toho pro regiment. Tak že se podělím. Nejdřív jsem se tam potkala s jeho votčímem – horší hovado jsem nepotkala! Jak vzhledem, tak chováním, fuj tajksl!“ a Marek vytřeštil oči. Ale ona šermovala rukama dál: „Pak přišel Dody. Čapl mě za rameno a vyrazil za plot. Sprostě mě vyhodil! Prý jsem přišla špiclovat! Já?! Von si sem chodí, jak se mu zachce! Ale už sem nepáchne, tohle posral, chlapeček!“

„Přišla jsi neohlášeně?“ „No…“ začala črtat suky na desce stolu. „Možná trošičku… Vo víkendu mi říkal, že není fér, aby tu pořád přespával a jedl. I když si to vždycky vodpracuje a napracuje dopředu. Tak jsem mu navrhla, že jednou budeme u nás a podruhý u nich. A to byl hysterickej. Prý mu votčím zakazuje se se mnou stýkat – jak kdybych byla ňáká špína, co si myslí, křupan jeden chlupatej!“ „Zlato nezlob se, ale s Andrejem jsem se viděl několikrát, vše, co jsem potřeboval, zařídil, udělal mi cenu…“ „Tati, kdybys toho chlapa viděl, jak byl nechutnej…“ „Zlato, pan Pčelák je starší člověk, nebude vypadat jako Colin Farrell.“ „Ale vo to přece nejde! A mimochodem, i padesátníci vypadaj dobře, třeba George Clooney!“ a Marek pomalu zamrkal očima.

„Dobře, nechtěla jsem tě znepokojovat, ale ten chlap sekal dříví a pak mě zatáhl domů, kde se vopláchl ve dřezu. Přede mnou! A celou dobu se na mě díval jak na kus masa, jak by mu dělalo dobře, že se na něho dívá mladá holka. Vždyť je mu nejmíň sto let – co si sakra myslí, úchylák jeden starej?!“ „Tamaro! Naděláš, vojáci i policajti chodí před sebou do půli těla pořád, bys ve společné sprše umřela!“ „A taky se na sebe tak dívaj?“ založila ruce. „I to, co měl za narážky. Podle mě je to perverzní prase!“ „Už dost, Tamaro.“ Ale ona měla před očima vzpomínku, jak se sápe ze záchodů po cizí ženě.

„A stejně se ho Dody bojí. Když mě viděl v kuchyni s Pčelákem, měls vidět smrt v jeho vočích.“ „Moc čteš, zlato…“ „A měl jizvu na noze – to je náhoda že vod sekyry a zrovna když s votčímem sekali dřevo!“ „Teď ale opravdu zacházíš do krajností, Tamaro, a zastavím tě zavčas, než přede mnou vyřkneš něco, z čeho by byly vážné důsledky. Uvědom si, že tu sedíš s mužem zákona.“ „Právě, že si to uvědomuju, tati. Ten chlap je divnej. A falešnej! Na tebe cukruje, aby měl kšeft, a přitom Dodymu zakazuje se se mnou stýkat.“ „Možná jsi něco špatně pochopila. Každý není pohostinný a nemá rád návštěvy. Nečekané návštěvy obzvlášť.“ zdůraznil. „Tobě se taky nelíbilo, když kdysi neohlášeně přišla Karina.“ „Ale pohostila jsem ji, hopsala jsem kolem ní s bolavou nohou. I Dody sem chodí nevohlášeně a já ho vždycky pozvu. Kohokoli, nemám co skrývat.“ „Takže Vágnerovi něco skrývají, paní Fletcherová?“

Tamara se s vážností nahnula přes stůl a ubrala na hlase, aby zvýšila napětí hovoru. „Ten barák stojí na konci ulice a vod sousedky je dělí docela velkej kus pozemku. Vokna sou zatažený, zabarikádovaný a nikde ani kvítko! Ani v zahradě!“ a to se Marek rozesmál. „Promiň miláčku, ale každá žena na to není. Karina taky nemá doma moc kvítek ani serepetiček – ideální žena! Daniel s Andrejem jsou šťastní chlapi.“ Tamara zasmušile založila ruce: „Máma vždycky říkala, že květiny dělají z domu domov.“ „Zlato,“ vstal, aby obešel stůl a pohladil ji po tváři, „pochop konečně, že žádná žena už nebude taková, jako bývala tvoje maminka. Nesmíš každého srovnávat, ber ho takového, jaký je a oceňuj jeho přednosti. Nesuď lidi za to, že nejsou podle tvých představ.“ Ale ona se pořád mračila. „Možná má paní Vágnerová náročnou práci, nebo na to jednoduše není. Nebo má někdo z nich alergii na květiny. Neznamená, že když nemají před domem lány lilií, jsou špatnými lidmi.“ „Na tvým místě bych před ten barák nasadila hlídku.“ „Nikdy na ně nebyla žádná stížnost. Ale až bude, věř mi, že první muž, kterého na ně nasadím, budeš ty.“ Tamara zúžila oči, ani za nic se jí nelíbilo, že s ní mluví jak s dítětem. Ani se nepokoušel zastřít, jak dobře se jejími fantaziemi baví. Vrátil se na místo, aby dokrájel poslední sousta.

Odložil použité nádobí do dřezu, ale Tamara seděla s hlavou obtěžkanou otázkami a podepřenou rukou, zatímco v druhé kroužila prázdnou sklenkou ve snaze najít na dně zbytkové pěny odpovědi. Povzdechl si a posadil se naproti ní: „Ale máš pravdu, není fér, aby tu byl a tebe nepozval ani na sodovku. Ale on s tím nic neudělá. Dokud žije v rodném domě, musí respektovat přání rodičů. A ty jako jeho kamarádka to musíš respektovat. Že tě vyhodil, nebylo zrovna slušné, ale od tebe už vůbec, když jsi tam přišla slídit. Pokud tě Daniel doposud nepozval, má k tomu zřejmě vážný důvod. Nech to na něm. Poslouchej, co ti řekne a respektuj to. Když půjdeš bezhlavě proti němu, akorát o něj přijdeš. A to by byla škoda. Sluší vám to.“ „Nechodíme spolu.“ začervenala se. „Ale jako bratr a sestra taky zrovna nejste. Viděl jsem vás v neděli v zahradě. A pokud jsi zrovna nepotřebovala umělé dýchání…“ „Ježíši, tati! Nechci vo tom mluvit, ano? Stejně to nic neznamenalo.“

Do ticha se rozlehl její mobil. Na displeji se ukázalo Danielovo jméno a jejich společná fotografie. Marek ji očima pobídl, ať hovor přijme. Stále se kabonila, napadlo ji vydusit ho a hovor nevzít. Ona mu taky kolikrát volá a on hovor nepřijímá. Když melodie ustala, Marek zakroužil očima. A když se rozdrnčela znovu, natáhl se, že hovor vezme.

„Dobře, dobře!“ vytrhla mu mobil a hovor přijala.

„To taky nemožeš vzit dřiv…“

„Neměla jsem čas. Myslíš, že sedím a čekám, až zavoláš?!“ a Marek oplachující nádobí zahýkal smíchy. „A vůbec, nejsi v pozici, abys se mnou mluvil takovým tónem.“

„Sejdeme se za půl hodiny u řeky pod mostem.“

„Zbláznil ses, hele? Za chvíli bude tma. A vůbec, proč bych měla…“

„-Za pul hodiny tam buď.“

„Tak přijď do sadu.“

„Ty seš nahluchlá?! Musim končit. Uvidime se u řeky.“ a hovor nezdvořile ukončil.

Tamara zůstala zírat na otce očima plnýma otazníků.

 

Slunce zapadlo za les, který na řeku vrhal teskný stín. A ještě tesknější pohled byl na chlapce se zavázaným lýtkem. Dřepěl na břehu a pokuřoval cigaretu. Ale tentokrát ji nezahasil, jak míval ve zvyku, když se Tamara přiblížila. Vstal, a aniž by jí pohlédl do čí, vrazil jí knížku, kterou mu v polovině prázdnin půjčila. Zahraniční novelu o dvou chlapcích z protipólových světů.

„Včil sem dočetl tu knihu. Kromě toho, že sem u ní několikrát usl a že je to z historickyho hlediska naprosté blábol, sem přeméšlel nad tym, že ti to připomíná náš vztah.“ „Opravdu?“ nadchla se, že budou text rozebírat. Ale on ji hrubě přerušil a nasadil chladnokrevný tón. „Mělas pravdu, je to jako my dva. Ti dva kluci se spolu baví jen proto, že nikoho jinyho nemají.“ „Ale…“ „V okolí nejsou žádní jiní kamarádi jim podobní, proto sou spolem, bojí se samoty. Dá se říct, že využívají jeden druhyho. Sténě jako my dva se využivame navzájem.“ „Jak tohle můžeš říct…?“ „Byl sem první, kohos tu poznala. Ukázal ti město a seznámil tě s lidma. Su jedinej, kdo s tebou byl ochotnej trávit čas.“ „Nevyužívala jsem tě!“ „Tak kolik přátel sis našla? Kolikrát bylas ve městě sama? Nebo na nějaké pařbě? Navíc nemáš kluka a tvůj tata je furt pryč. Vynahrazoval jsem ti všecko, co ti chybělo. Byl sem náhražka lidí, kerý ti chybí.“ Tamara neslyšně pohybovala rty a polykala naprázdno.

„Ale nevyčítám ti to, páč já byl eště větší sketa. Chyběla mi Soňa a okolo nebyla žádná povolná žaba, se kteró bych zabil léto.“ „Cože?!“ „Každy léto tu só skautky nebo holky z chatařský osady, letos žádná úroda. Tak mně nezbévalo, než se s tebó vodit za ruce. Pač nic jinyho s takovó žabó ani dělat nende.“ a vyrovnaně vydechl kouř po proudu řeky. Co přišla, na ni nepohlédl.

Srdce jí bušelo o závod, pořád si říkala, že nesmí propadnout hysterii. Opakovala si, že Daniel takový není, nemíní svá slova vážně. Jeho bezohlednost má jistě nějaké rozumné vysvětlení. I když uvnitř bublala a měla sto chutí vrazit mu zleva a zprava. „Nevěřím ti ani slovo, Danieli…“ „To je mi srdečně jedno. To tvý nekonečný debatování a filozofování! Místo, abys dělala něco pořádnyho!“ „Třeba kouřila trávu?! Podívej se na mě!“ a on reflexně ucukl. „No, tak! Přece se nebojíš podívat malé žábě do vočí!“ chytla ho pevně za bradu a přitáhla si ho. Podle očekávání měl červené oči a rozšířené zornice.

Ale když uviděla zarudlého modráka přes celou lícní kost a čerstvý strup v koutku jeho rtů, polekaně ho pustila. „Panebože…“ ustoupila o krok. Pohlédl na ni s takovou bolestí, že ani nemusel promluvit a v momentě zodpověděl všechny její otázky. Na okamžik hluboko v jeho úzkých očích viděla topícího se chlapce, který pokaždé, když se pokusí křičet o pomoc, mu chladná voda zalije plíce. Byl bezmocný a tak nicotný. Když ho nemilosrdná hladina pohltí, nikdo si nevšimne, že zmizel, protože si nikdo nevšiml, že existoval.

Tamara si upravila zbloudilé prameny sponkami a na jednom metru ušla několik kroků tam a zpět. Založila ruce a nohou šťourala do štěrku. Setmělo se natolik, že sotva rozpoznala tenisky a zem. A zurčící řeka se valila jako černý tér.

„Jak už sem řikal, náš vztah je postavenej na lžích, no a jelikož v pondělí začíná škola a já se setkám se Soňou, byl bych ti vděčnej, kdyby ses mi klidila z cesty.“ pronesl rozkazovacím tónem. Ale Tamara nebrala obsah jeho sdělení vážně. Znali se krátce, ale dost dlouho na to, aby se v jeho chování naučila číst. Pokaždé, když chtěl něco skrýt, postavil kolem sebe neprodyšnou hradbu, jejímiž kameny byla arogance, slepená cementem netečnosti, vztahovačnosti a útočnosti.

„To ti udělal on, že jo? Za to, že jsem k vám přišla. I tehdá ta pohmožděná ruka – to bylo, jak jsi mě po koupání na splavu vezl domů. A jak jsi mi řekl, že ses popral, když ti obličej hrál všemi barvami. To ti taky udělal on. Teď už to všechno chápu…“ promnula si čelo. „Proč se pokaždé, když jsi u nás na víkend, několik dní neukážeš. Proč mám zákaz chodit do stavebnictví i k vám. I proč jsi nechtěl, abych uvedla tvé jméno v článku pro zpravodaj. I proč jsi tak záhadný, proč ho i matku nenávidíš a proč vzhlížíš k mýmu tátovi. A proč…“

„-Včil skončilas s tím táráním?!“ přerušil ji hrubě. „K vám sem chodil enem abych měl kšeft. Chcel sem z tvyho taty vyrazit ňaky prachy. Jako fízl jich má z úplatků ulitéch až dost.“ „Tak pozor, kovboji! Do mě si šij, jak chceš, ale mýho tátu vynech. Mohl bys říct něco, co by tě mohlo mrzet.“ „Je mně u prdele, co si mysliš nebo si mysli ten tvůj fotr. Už mi oba lezete na nervy.“ „Nepovídej.“ založila ruce.

„Proč seš takovej zbabělec, Dody?! Proč nepřiznáš, co se u vás dovopravdy děje? Mně můžeš říct všechno, to přece víš!“ „Včil nechcu mit s tebó nic společnyho. Neměl sem se s tebó vůbec zahazovat, měl sem se soustředit na Soňu a to taky hodlám udělat. To je aspoň baba, ne taková vlezlá a ukecaná slepica jako seš ty.“ „Jak dlouho to u vás trvá? Hádám, že to s tou lží, že ses rval v hospodě, nebylo poprvé.“ „Ne, ty néseš slepica, ty seš magor. Jo, nemocné čovek seš, měla by ses jít léčit, ty to nemáš v palici v pořádku.“ „Aha, takže mám pravdu, trvá to dlouho. Pěsti, pohmožděné zápěstí, sekyrou proseknutý lýtko…“

„-To byla nehoda, jasný?!“ vyhrkl spontánně. Tolik se mu chtělo křičet, že je to všechno pravda, že Andrej za všechno může, za všechno jeho utrpení, za urážky, které právě vyslovil, aby si ji držel od těla, že může za jeho strach, za jeho ztracenou víru v lidi, v lásku, za ztracenou touhu po něčem tak krásném jako je milování s krásnou dívkou, které by k nohám snesl celý svět.

„Podívejme…“ založila ruce vítězně. „Takže přiznáváš, že to ostatní má na svědomí ten grázl.“ „Tamaro, di do prdele!“ rozhodil rukama. „Nemáš právo takle mluvit o mý rodině! Andrej pro mě znamená moc, udělal pro mě vše, co mám a vychoval mě v to, co jsem.“ „S tím souhlasím – ustrašenej, zakřiknutej čůráček!“

„-Zmlkni!“ strhl ji k sobě hrubým stisknutím paže. „V životě už na mě nepromluvíš, ty rozmazlená čůzo!“ „Klidně! Ale nechej si pomoct! Můj táta jistě najde řešení, pomůže ti…“ „-Neposlócháš, co sem včil řekl?! Přestaň se o mě starat. A ve škole se mi vyhýbej oblókem…“ „Jinak co? Počkáš si na mě za školou? Dáš mi lekci?“ založila ruce s vlažným pobavením. „Nebojím se tě, vím, že mě miluješ a že bys mi nikdy neublížil.“ „Tebe a milovat?! Kdes na tom byla?!“ rozesmál se jízlivě. „Seš ušmudlaný malý děcko, kerý neumí nic jinýho než vzdychat po mamince.“ „Jak se opovažuješ…“ „Ano, přesně to seš! Slabošská, ustrašená nanynka, která se nedokáže postavit na vlastní nohy! Nedomrdlý tele, co při každým menším problému sedá tatíčkovi na klín a fňuká! Už mám po krk, jak furt bulíš po každý kravině! Seš stejná, jako ten tvůj fotr – ten že byl v armádě?! Takovej sráč?! Ste ohromná dvojka, chyťte se za ruce a běžte bulet na hřbitov, třeba vám ta vaša matróna vstane z mrtvejch!“

„-Hajzle!“ třískla ho vnitřním kloubem zápěstí největší silou, jakou ze svého těla dostala. Roztrhla mu druhý koutek rtů. Zavrávoral, ale nejevil známky odporu. Neodvážil se ohlédnout, jak se za svá slova styděl. Bolela ho dříve, než je vyslovil a bolela ho i teď. Třásla se se slzami v očích, samotnou sužovalo ubližovat mu. Ale už nesnesla ten jed, jakým prskal na památku její maminky a na šlechetné srdce jejího otce. Zatnul do živého, jak očekával.

„Seš slaboch, Danieli. Zbabělec. Protože nedokážeš bojovat za ty, které máš skutečně rád. Ale když to tak chceš, je to tvůj problém. Ty zůstaneš sám. Já ne.“

Jeho těžká víčka shodila oponu. Na jazyku cítil sladkost krve, která zvolna proudila z prokousnutého rtu, a která byla hořká jeho srdci. Dávno odešla. Proč by zůstávala? Vše, čeho chtěl dosáhnout, dosáhl. Bude ho nenávidět a přestane ho vyhledávat. Jen tak zůstane v bezpečí, ona i její otec. Protože pěsti nejsou zdaleka jediné zbraně, kterými se Andrejovi daří manipulovat s četnými obyvateli města. Úplatky, zastrašování, vydírání, vykořisťování. Aby dosáhl svého, nebál se zatlačit na žádnou z pák.

Téměř všechno odhalila. Za pouhé dva a půl měsíce pokořila hranice jeho tajného světa, došla nejdál, kam kdo kdy vstoupil. Mohlo to skončit. Právě dnes a právě teď. Mohl se svěřit policejnímu náčelníkovi. Věci by se daly do pohybu a byl si jist, že by je Marek popoháněl, jak nejrychleji by to šlo. Ale ne tak rychle, aby zákon zabránil, aby Andrej ublížil Agátě nebo Tamaře. A kdyby neměl, co ztratit, možná by se neštítil i zabít. Ale Daniela ne. Nechal by ho se dívat, nechal by ho se ušpinit. A s potěšením by přihlížel, jak Daniela sžírají pocity viny, že jim nedokázal pomoci.

Nebo se mohl svěřit jen jí. Vypovídat se, vyplakat se. Schoulit se do jejího klína a nechat její prsty, ať laskají jeho tvář. Ať zahojí všechny rány, i ty neviditelné. To skutečně udělat chtěl. Ale to mohl jen, kdyby už se nemusel vrátit domů, kdyby jeho domov nikdy neexistoval. Kdyby mohl na vše zapomenout a začít od nuly. Kdyby vlna přítomnosti splavila veškeré vzpomínky a sůl by zhojila zanícené šrámy v jeho nitru. Ale v sázce bylo příliš mnoho, aby změnil svůj život. Utéct ode všeho, co miloval, bylo jednodušší než se postavit tomu, co nenáviděl.

 tad3

Tamara utíkala písečnou cestou, vztekle odkopávala kamínky a nechávala za sebou vzedmutý prach. Přes slzy neviděla, měla vztek i strach. Po paměti hledala cestu do města, orientovala se podle osvětlení domů.

Staré jednopodlažní domky s oprýskanou omítkou až na cihlu ji zavedly na křivolaký chodník. Jednosměrná silnice byla dlážděná kočičími hlavami. Ulici osvětlovaly zanesené lampy, některé blikotaly, jiné nesvítily vůbec. Míjela zapadlý bar, jehož dveří si nevšimla a příšerně se lekla, když odtamtud vyletěl chraplavý smích. Lampa, pod kterou právě procházela, vyhasínala, ale světlo se jí mlžilo slzami.

Celou ulicí se táhly domy nalepené na sobě, když tu najednou jen prázdné místo. Nízký laťkový plot s transparenty a za ním zbořeniště. Naproti, po levé straně, vysoké pletivo a za ním ještě vyšší zdivočelé keře. Najednou netušila, kde je. Pokaždé, když ji Daniel doprovázel domů, cesty si nevšímala. Všechny domy vypadaly stejně, všechny chodníky byly stejně rozbité. Proč by se měla snažit zapamatovat záchytné body, když ji Daniel pokaždé zavedl domů? Bezstarostnou a v bezpečí ji za ruku dovedl až na práh dveří a posečkal, dokud světlo v předsíni nezhaslo. Všechno to byly lži…zahrál chladnokrevnýho…ten šovinistickej prasák mu musel vyhrožovat… Sakra, proč si to nechá líbit?! Proč místo jeho uráží mě?! Ne neuráží, řekl to cíleně. Zná mě jako já znám jeho, příliš jsme se jeden druhýmu vryli pod kůži. Ví, že vím, že jsou to lži… Jsou to lži! Třískla do sloupu lampy, kterou míjela. Pozastavila se u ní a sesunula se k zemi, kde se rozplakala. Byla dezorientovaná, bez cíle. Kdyby šla s ním, dávno je doma. Připadala si, že chodí jednou ulicí dokola, jak vše bylo po tmě stejné. Polekal ji burácivý smích rozléhající se tmou. A psí štěkot z odlehlých zahrad rozbušel její srdce. Raději se zvedla a pokračovala. Jedině já se můžu ztratit v takovýhle prdeli!

Začal se zvedat vítr, který nesl ohlušující hučení. Pár metrů od ní, za pletivem, zatroubil klakson vlaku, který se záhy přehnal kolejemi. Tamara se úlekem, se srdcem mlátícím o stěny hrudníku, rozběhla do jedné z bočních ulic. Nevěděla, kam běží. Podél dvoumetrové cihlové stěny, světlo hlavní ulice nechávala za sebou. Z konce valu cosi čirého sálalo, běžela tam. Nevěděla proč, prostě běžela. A před očima jí prolétl celý vztah s Dodym. Jeho oči, když si ji prohlížel prvně a jeho oči, když na ni pohlédl naposledy. Vznešené, nadřazené, s topícím se žalem na dně.

Oprýskané cihly se zlomily v roh a tam se zastavila prudce jako o ocelovou zeď, která ji odmrštila několik kroků dozadu. Z halogenové lampy položené na silnici vystoupila vysoká postava. Mladý muž ve vojensky zelené kšiltovce, maskou přes nos a ústa a bundou se spoustou kapes, která dělala jeho ramena mohutnější. Volné khaki zelené kalhoty nízko spuštěné přepadávaly přes rozšlapané skejtové tenisky. V ruce svíral úzkou plechovku.

Zapomněla dýchat, jaký měla z něho strach, ale jeho vlídné velké hnědé oči ji z neznámého důvodu uklidňovaly. Byly jako čokoláda, která se tou tmou rozlila všude okolo ní a ona v ní nořila svoji existenci. Mohl ji okrást, zbít, znásilnit, ale jeho oči měly v sobě lék na virus celé lidské společnosti.

A před ním stálo drobné ustrašené děvče, umouněné od slz, zmatené a zmořené nekonečným blouděním. Přesto v jejích úzkých černých očích zela značná dávka kuráže zrcadlící azbestové srdce, které ji pohánělo cestou těmito setmělými ulicemi a které jí velelo stát neznámému vandalovi tváří v tvář.  A její pomalu mrkající oči…jako pozvolné mávání havraních křídel, odolné vůči ledu, odolné vůči bouři.

„Neboj se…“ ozval se hluboký hlas zkreslený průduchy ochranné masky. „Co tady děláš?!“ vyhrkla ze sebe, ale srdce jí tepalo až za ušima. Sprejer ustoupil vzad, ona vpřed, a natáhl ruku ke zdi zchátralého domu. Na úrovni přízemí dvou etážního obydlí byl vyobrazen muž v kápi natahující kostnatý pahýl ruky po překrásné blondýnce zahalené v průsvitném perleťovém šálu. Decentně odhaloval ladné křivky a zahaloval místa, která měl v paměti jen autor. Tamara neviděla nic tak precizního, nechápala, jak se mu sprejem povedlo tolik detailů a plastičnost. Na moment ji dílo ohromilo natolik, že popošla dva kroky ke zdi. Na zemi se povalovaly plechovky, spreje, skicák s návrhy a též paleta barev a štětce. Pochopila, že má tu čest s vyhlášeným street artovým umělcem, ne prachsprostým vandalem, jak o něm starší generace hovořívaly častěji.

„-Tamaro!“ ozvalo se z vedlejší ulice. Dívka na mladíka pohlédla znovu, jako by její oči byly odměnou za několika noční práci, kterou stejně bude muset odstranit, až mu na to přijdou. A poté dům zbourají, pokud do té doby nespadne sám.

„Tamaro, děvče! Jsi to ty?“ volal ustaraný Marek z konce ulice. Jejich dům byl jen o blok dál, jen ho zbytečně obcházela. Naposledy zamávala řasami a běžela otci naproti dříve, než stačil zpozorovat sprejujícího mladíka.

Ten vyšel ze světla a v ústraní stínů pozoroval zmenšující se postavičku. A vlasy za ní vlály jako havraní perutě. Nebyla místní, ještě nikdy ji tu neviděl. Byla tak nevinně něžná a přitom její oči překypovaly silou lvice. Nad těma lákavě tajemnýma očima přemýšlel dlouho do noci. Richard.