Nepřišel. Ani příští den a ani příští týden. Tamara se mohla vzteky uškrábat, jak ji hojící se jizva pod obvazem svěděla a jak byla nervózní z ohlušujícího klidu hodinového vysedávání v zahradě. Slyšela jen cvrlikající drozdy, kosy a pěnkavy, kterým z trávy brnkali na basu poletující čmeláci. Ale to až slunce ubralo na teplotě pečení a klesalo za hrušeň. Tamara byla zvyklá na rej velkoměsta. I když do centra příliš nechodila, stačilo pootevřít okno a už slyšela šum projíždějících aut, cinkání tramvají a hlasy hemžících se obyvatel, kteří v každodenním shonu pořád někam mířili.

Když kontrola dopadla nad očekávání a lékař jí svolil, že se může začít pohybovat v krátkých vzdálenostech, oblékla se do bílého topu, který se zavazoval za krk a těsným pruhem pozvedával pevná ňadra, která pro tento model musela odložit podprsenku. Od nich se po obou stranách táhly volány, a když zafoukal vítr, odhalily její ploché bříško.  Opasek džínových kraťásků zapnula až nízko pod boky a vydala se do města.

Odpoledne toho dne, seděl Daniel v Andrejově kanceláři a zakládal faktury. Otčím a majitel firmy Nová Stavba byl celý den pracovně u Brna, proto mohl Daniel alespoň jeden den volně dýchat. Z jeho obličeje hrajícího všemi barvami ustoupil otok a splaskla obě víčka, proto po týdnu zřetelně viděl na svět. Dýchat však z plných plic úplně nemohl, zhmožděná žebra mu v tom stále bránila. Ale věděl, že se dá do pořádku rychle. V nedávné minulosti se dokázal zotavit i z daleko horších zranění.

Vyřídil jednu z telefonických objednávek a s fakturou zamířil do skladu zkontrolovat stav materiálu. Vyšel z nízkopodlažní budovy na široký dvůr, odkud se do garáží vlekly těžké stroje a kde chlapi nakládali pytle cementu na korbu nákladního auta.

Letmo zvedl oči od papíru a vytřeštil je, až ho hlava zabolela. Do otevřené brány areálu právě vstupovala drobná brunetka v tmavých brýlích, oblečená jako na diskotéku a se zájmem se rozhlížela. Dodym projel blesk úlekem. Přidal do kroku a dřív, než si jí zaměstnanci stihli všimnout, ji stiskem paže odvlekl až za roh panelové zdi areálu přilehlé k vedlejší silnici, kde nebylo riziko, aby ji náhle vracející se otčím viděl.

„Co tu, kurva, chceš?!“ „Taky tě zdravím – proboha, co se ti stalo?!“ vyjekla, když si sundala brýle. Zastínil ji širokými rameny a tlačil ke zdi. „Porval sem se v hospodě.“ „Porval?! Ty?!“ „Jo. Každé chlap dá druhymu do držky, ne?! Teď vyklop, co tu chceš.“ A vyhazoval ji očima. Ale jeho tělo zoufale volalo po její vůni. „Nepřišels za mnou.“ „Řikal sem, že hovidim, jak se mně bude chcet – nechcelo. Sbohem!“

„-Počkej!“ chytla ho za paži. „Belhala jsem se za tebou přes půl města!“ „Nesmíš sem chodit!“ „A jak tě mám asi sehnat, když nemám ani tvoje číslo, ani jméno na Facebooku, nic! Nechci tě zdržovat od práce, jen jsem tě chtěla vidět.“ „Vidělas mně – čau!“

„-Danieli!“ stiskla ho znovu. Na dotek její ruky se škaredě podíval. „Danieli…“ On se nervózně rozhlížel a poklepával nohou. „Danieli, podívej se na mě.“ žádala smutně. Zavřel oči a zdrceně vydechl. Věděl, že když se podívá pod ta nevinná víčka štěňátka, pohltí ho něha, které se mu jakživ nedostávalo a kterou bude jen těžko vracet zpět. Ale musel, už kvůli jejímu bezpečí.

„Nesmiš sem chodit.“ pronesl ustaraně. „Stréc, on…prostě nerad vidí návštěvy v pracovní době.“ „Přísahám, už sem nepřijdu, nechci ti působit těžkosti. Jen s tebou potřebuju mluvit.“ „Tady to nejde, muže se každou chvilu vrátit. Nesmí tě tu vidět.“ „Netáhla jsem se sem takovou štreku, abych šla zase domů! Beztak bys nepřišel!“ „Dobře, dobře! Za hodinu mam padla. Pamatuješ si ten most za dědinó? Jak se šlo na Rénu k hospodě?“ „Jo, pamatuju.“ kývla nedůvěřivě. „Tak mě pod ním počkej.“ „Jestli mě tam necháš čekat…“ „Přidu, slibuju! Jen už, prosim tě, val.“

Na rozloučenou ho pohladila po paži a pomalým pajdavým krokem se vydala na místo určení. Pohazovala vlasy, které skrývaly holá záda. Na rozdíl od volánu, který s lehkým vánkem odhaloval její bedra, jakoby mával Dodymu na brzkou shledanou.

 tamarawalkingaway

Seděla na drnu příkopu a pozorovala plynoucí řeku, na níž slábl třpyt zapadajícího slunce. Vrtěla se, jak měla zadek otlačený od hrbolků a do toho ještě zpocená šimrající jizva. Pod bílou kotníčkovou ponožku nejprve strčila jeden prst. Pak dva a nakonec si rozvázala botu, zahodila ponožku a škrábala se po celé délce. Blaženě vydechla, jakou úlevu jí její nehty poskytly. Avšak jen na chvilku. Čím více škrábala, tím více to svědělo.

„…náš čokl měl takové obojek,“ seběhl Dody k pláži, „takové žluté, aby na něho nešly blechy a klišťáci. Se pak tolik nedrbal.“ „Ha, ha, ha! Doufám, že máš aspoň uvěřitelnou vomluvu, proč mě tu necháváš čekat jak idiota.“ „Co já za to možu, že neumíš čekat jinak?“ „Přestaň, hele! Ani nevím, proč tu ztrácím čas!“ obula se a prudce vstala.

„-Chtělas mi něco řict…“ a prohlédl si její vršek. Myslel, že ho šálí zrak, když po důkladnějším zkoumání naznal, že nemá podprsenku. Tamara rozpačitě zastrčila pramen za ucho a popošla k řece. Ve svém outfitu se vůbec necítila příjemně a on to dobře věděl, což zase věděla ona.

„Ráno jsem byla na kontrole a už to mám dobrý. Sice mě to trošku pobolívá, ale hojí se to krásně.“ A Dody s pokorným výdechem vzhlédl k lesu. S dávkou ironie postrádal v jejím tlachání informaci o počasí.

„Taky jsem byla v redakci místního deníku a…otisknou mi to!“ poskočila šťastně. „Chápeš to? Zachovají to, jak to leží a běží a ta paní byla tak nadšená a já…“ „-Otisknou ti co?“ zvedl obočí. „No ten článek vo tobě, přeci! Když mi to schvalovala, já…úplně jsem se cítila jako publikující autor!“ a se šťastnýma očima poskočila znovu. „Ale já nechcu, abys to zveřejnila.“ „Proč?! Vždyť jsi mi říkal, že…“ „Rozmyslel jsem si to! Nebudeš o mně psat!“ „Ale Dody…“ úpěla zklamaně. „K prvnímu to otisknou, nejde to vzít zpět. Si budou myslet, že sem se zbláznila, když to stáhnu.“ „To je mi fuk! Esli chceš tolik do novin, napiš něco jinyho, ale prdel si ze mě dělat nebudeš!“ „Co to povídáš, hele? Vždyť…“ zavřela oči, aby zadržela slzy. Milovala psaní, už léta sbírala svoji práci do šuplíku. Na základní škole byla nejlepší ve slohu, a když psala, žila naplno. Tohle byla její šance. A její ztráta se jí zračila v očích.

Nedokázal předstírat tvrdost a potěšení z toho, že jí ublížil. „Tamaro, pochop mě, nechci, aby po dědině kolovalo mý méno. Ale rád by sem, abys byla publikující autorka. Zkus se zeptat, esli nejde vymazat mý méno. Dyť článek zůstane i tak betálné.“ „To ale nikdo nebude vědět, že ti chci poděkovat.“ „Ale já to budu vědět! A už mi nemusíš bejt zavázaná! Sme v pohodě, jo?“

Smutně se pousmála a objala ho kolem krku. On se zachvěl s jejím dotekem, už její blízkost mu nebyla příjemná. Před tím se jí dotknout přál, ale najednou, když to udělala ona, polil ho známý strach. Vycítila jeho nervozitu a zamračeně se stáhla. Pár kroků pokračovala po proudu.

„Škoda, že už u nás nepracuješ…“ „Není to v mý kompetenci, su jen brigoš.“ „Začátkem týdne byl u nás tvůj strýček. Táta mu prý do detailu a s horlivým nadšením vyprávěl o mém úrazu a tvém hrdinském činu.“ „Slyšel sem.“ pozvedl oči na horizont, jako na zavolanou se ozvala podlitina pod žebry, kterou mu Andrej toho večera znásobil. Rozzuřil se při pouhé zmínce o Trojanových a Daniel nechápal proč.

„-A Tamaro?“ přerušil její monolog, který neposlouchal. „Stréc, on…viděl tě?“ „Ne, ještě jsem spala.“ uculila se. „Táta mi o něm vyprávěl, prý je to moc milý pán. Taková veselá kopa…“ „-Jo, to je.“ zdůraznil afektovaně, aby toto téma ukončil. Ale v duchu si ulevil, Andrej zatím nevěděl, jak Tamara vypadá.

S rukama v kapsách se zadíval na bublající řeku, která k němu běžela přes blízký splávek. Tamara ho pozorovala v mlčení, chvílemi měla dojem, že v tomto světě není přítomen. Jeho obličej zhrubl a stal se neproniknutelným, zatímco v očích zahlédla podivně neživý pohled. Nedokázala odhadnout, v kterých končinách se nachází, ale vedle ní určitě nestál.

Jemně ho vzala za ruku a pohladila po zhmožděných kloubech. Všimla si, že má lehce popálenou dlaň a polštářky prstů. Zachvěl se za doteku její hebké kůže o jeho zhrublou, plnou nových i starých šrámů. „Bolí to moc?“ a on pokorně zavrtěl hlavou, že ne. „Už to nedělej. Co tě to vůbec popadlo se rvát?“ Lehce se jí vysmekl a s nonšalantním výrazem pokračoval proti proudu řeky. „Aspoň možu dělat machra na kocóry.“ „Nevím, jak na místní děvečky, ale na mě to rozhodně dojem nedělá!“ „A kdo řikal, že chcu dělat dojem na tebe?“ zvedl pobaveně obočí. Jak předpokládal, začínala rudnout zuřivostí. „Neboj, nebudu tě balit tak lacině jak ty mě.“ a ona zatajila dech. „-Co prosím?!“ „Sorry, ale nevoblikl by sem si vasila, aby mně prosvitaly bradavky.“ a ona zatajila dech znova. Porovnala si vršek a podél ňader si spustila sloupce vlasů. „A zabírá to?“ Zachraptěl smíchy a potřásl hlavou, že se mu snad zdá.

„Jsi sprostý křovák!“ „A ty zas sprostě vystavuješ kozy celý dědině!“ A to do něj vzteky strčila a rozeběhla se k cestě. Na strmých travnatých drnech jí klouzaly podrážky a píchlo jí v nevyléčené noze, až zasténala. Nedokázala se ani postavit.

Dody jen vrtěl hlavou, jak se v příkopu plácá a přistoupil k ní. Vzal ji do náruče. Zatajil dech z tlaku na zhmožděná žebra. Ale vynesl ji nahoru.

„Neprosila jsem se vo pomoc! A co si to dovoluješ na mě sahat?!“ Vydechl a postavil ji na zem. „Ne, ne!“ zjihla jako jehňátko, přitom ho křečovitě sevřela kolem krku. „Strašně to bolí…“ Pustil vzduch ze širokých nozder a znovu ji vzal do náručí. „Ale celó cestu tě nepotáhnu, jen kósek! Nevyhrál sem ruky v loterii! Pomažeš pěkně po svejch.“ Ona se nevinně uchechtla a zabředla do jeho svalnatých paží.

Zkratkou přes sad dokázala jít sama. Slunce před chvílí ulehlo a ptáci štěbetavě poletovali v korunách, než usedli ke spánku. Daniel ji podpíral kolem zad a povzbudivě se usmíval, jak zvládá chodit bez držení.

„Počkej, chci si chvíli vydechnout.“ zamířila ke kupě sena. Tam se zhroutila do hebkých stébel a jeho stáhla vedle sebe. Oči mu bezděčně přistály na jejím dekoltu, ale odsunul se a posadil. Na konec rozsáhlého stromořadí nebylo možné kvůli temné cloně dohlédnout. Opeření obyvatelé aleje pozvolna utichali.

„Neměla ses tak přepínat.“ „Důležité bylo dopajdat do stavebnin, pak už mi to bylo jedno.“ „Jo, protože tam byl osel, kerej tě dovalil až na židlu.“ „Tak hele! Zas tak daleko jsi mě nenesl!“ šťouchla ho pod žebro a on zaúpěl. Z podlitiny se rozjela jiskra po čarách střelného prachu do všech koutů jeho těla. V zápětí se za svoji reakci zastyděl a úkosem pohlédl do trávy. Podezřívavě poklekla a lehce mu vyhrnula tričko. Bránil se nanejvýš zahanben, ale nenechala se odbít. Jeho hrudník a břicho bylo plné fialově červených modráků, které seděly na slabších, žloutnoucích.

„Proboha, Danieli! To ses pral s celou hospodou?!“ „Normální hospodská řežba.“ stáhl si tričko a odstrčil její ruce. „Co to bylo za magora?!“ „To já, Tamaro. Provokoval jsem ho a dostal nakládačku. Ale už je mi dobře.“ „Opravdu?“ „Jo…“ pousmál se jemnými rty. „Když za mnou pokaždy přideš v todlenctom hanbatym tričku…“ „Už ho na sebe nikdy nenavleču!“ zakryla dekolt vlasy a on se dětsky zasmál. Jeho milé dolíčky ji rozesmály též.

„Vlastně jsem si říkala…když už mám nohu dobrou a nemám brigádu…není u vás místo?“ „Kde jako?!“ začal žvýkat stéblo sena. „No ve stavebninách, přeci!“ „Za prvý – nejsou to stavebniny, ale stavební firma. A za druhý – ne, není.“ „Dody! Sám jsi říkal, že potřebuju brigádu! Děsně se nudím! Umím uklízet a zvládnu i lehké papírování.“ „Tak se zepté v domově důchodců, u nás flek není.“ „Ale třeba kdyby ses u strýčka přimluvil…“ „Už sem řekl, že není!“ uzemnil ji očima. „Chlapi maj co dělat, aby si flek udrželi. Nebo chceš, aby vyhodil Pepu se třema děckama?“ „Jasně že ne…“ „-Tak vidíš.“ uzavřel. Škaredě si ho prohlížela, nelíbil se jí způsob, jakým ukončoval konverzace a hlavně, že je ukončoval on.

Chtěla by si s ním povídat o tolika věcech! Zjistit, jaký je život v městečku, co dělává po večerech a jací jsou spolužáci v její budoucí škole. Na ně obzvlášť nemívala v nových školách štěstí. Raději se soustředila na sebe a na učení. Učení…Je gymnázium těžké? Připraví mě dostatečně na vysokou? A co dějepis – kdo ho učí? Bude mě bavit výklad učitele, tak jako na poslední škole? Bála se zeptat, jistě by se jí vysmál do očí.

„Včíl odvezu to seno. Už sem to staré Kótkové řikal, pry ti mladi žerou jak svině.“ A Tamara překvapeně zvedla obočí. „Kralici. Sósedce vrhla samica – včíl sem ti povidal. Prý vám dá za to jedneho.“ „Fakt?“ rozzářila se. „Tak to budu moc ráda. Moje babička mívala koťátka – takové kuličky chundelaté, ňu, ňu.“ Dody se zarazil: „S tym ale nebudeš chrápat, ti ho da už staženyho. Enem sem jí spravil plot a dala nám takovyho macka, že sme ho měli na celé vikend. Mama ho udělala na smetaně, možu ti dat recept.“

„Na smetaně?! Zbláznil ses?! To mám jako jíst to nebohé zvíře?! Nikdy!“ „Prasa je taky nebohy zvíře a včíl sa jím láduješ.“ „Prase nejím! Ani krávu, jím jen kuřecí.“ „A kuře není nebohý zvíře?“ „To…je to užitkové zvíře. Chová se k porážce.“ „Stejně jak kralik.“ Tamara dopáleně rozhazovala rukama: „To je ale něco jinýho, hele! To… Králíček je roztomilej.“ „Šak a kuře ne? Vidělas někdy malý žluťoučký kuřátko, mělas ho v dlani a hladila po chmýří? Tak to ty baštíš, milá zlatá!“ „Ale, ale…jí se přece vykrmený kuře!“ vstala a pochodovala sem a tam. Daniel se uložil do sena a pobaveně přežvykoval stéblo. „To přerostlý vypasený kuře není už tak roztomilý a nemá ani tak žluťoučkej kožíšek!“ „A proto si zaslouží zemřít a králik žít? Protože není tak roztomilé? Celkem jsi mě zklamala, Tamaro. Čekal bych od tebe jinačí myšlení.“ a vstal, že se vydá na cestu.

Ona zoufale vymýšlela argument, zahnal ji do úzkých, odkud nemohla ven. Přitom to byla taková blbost. „Tak jsem to říct nechtěla! Vkládals mi do úst slova, který jsi chtěl slyšet a totálně mě vykolejil!“ „A myslíš, že až budeš publikující autorka, že to nikdo dělat nebude?“ a jí klesla čelist. „Každej tě nebude chválit, budou tací, kteří tě rozryjou už z principu. A o čem vlastně chceš psat? Jestli chceš dělat rozhovory a pak o nich napsat, musíš umět předvídat a pokládat otázky tak, abys směřovala odpovědi, kam chceš ty a ten dotyčnej to přitom nepoznal. Ne každej se ti bude chtět zpovidat.“ „Jak to víš?“ zamračila se. Na jeho tváři se mihl potěšený úsměv, ale vydal se k jejich domu, aby ho následovala.

„Co vlastně chceš dělat po gymplu?“ „Nevim. Včíl začnu makat u stréca na plné úvazek a pak si snad najdu něco lepčího a vypadnu z tadyma.“ „Nepůjdeš na vejšku? To je škoda, ne?“ „Hovidim, esli mě vemou.“ „No a čím chceš být?“ „Nevim, dyť ti to řikám.“ „Ale no tak!“ zavěsila se mu za rámě rozšafně. „Každej má nějakej sen, čím chce být. Já chci psát romány. Proto zkusím na žurnalistiku nebo na filozofickou na jazyky.“ „Možná…“ uculil se. „Možná něčím jo. Líbilo by se mně mit svoje rádio. Hrál bych klasickej rock a nekecal, pokud by to nebylo nutny. A občas bych sám zahrál na kytaru nebo někdy jen tak pro lidi. Jak v hospodě, akorát bez kapely, sám. Nebo s vlastní kapeló. To by mně bavilo.“ a skromně shlédl. „To je hezké.“ „Jen pitomej sen malyho caparta.“ „Ne, to neříkej! Musíš tomu věřit a pak se ti to splní!“ „To tobě se to splní.“ zastavil se naproti ní na konci sadu. Marek měl rozsvíceno v kuchyni a světlo malovalo jemné obloučky na její dětské tváři. Naopak stín výrazné čelistní kosti vrhal jeho tváři smutek. „Tobě se splní všecko, ty seš jak ten roztomilej králíček. Ale já su včíl jak to kuře…“ a ona vytřeštila oči.

„Nebudeš se zlobit, když tě nezavedu ke dveřim? Ale počkám, dokud nezapadneš. A pak pudu.“ „Děkuju.“ špitla. Postavila se na špičky, aby ho láskyplně objala. Zachvěl se, ale svůj strach tentokrát překonal. Jemně si ji přivinul a nesměle pohladil po zádech. „Je v tobě mnohem víc, než si myslíš, Danieli. A rozhodně nejsi takový křovák, jak se mi snažíš namluvit. Jsi milý kluk a někdy i rozumný.“ Vděčně jí pohlédl do očí a z čela odhrnul zbloudilý pramen vlasů. „A ty seš umíněná cácorka.“ „Ale i tak mě máš rád.“ a on se červenaje uculil. Úsměv mu vrátila. Ale její oči byly ve stínu světla prostupujícího skrz záclonu mnohem zvědavější a žádostivější, než jimi na něj pohlížela za dne. Znovu se zlehka dotknul její tváře. Za přerývavého dechu jí poskakovalo srdce, jako by mělo vyletět z hrudi. Z lícních kostí přejel po kulatých tvářích a s lehkostí vánku, sotva znatelně, se krátce dotkl jejích rtů.

„Políbíš mě?“ „Ne.“ usmál se škodolibě. Ale jeho srdce tlouklo o závod. Rukama položenýma na jeho hrudníku vyčetla, že ano. „A chtěl bys?“ „Ne. S kamoškama se nekóšu. A ani nepředpokládám, že bys to uměla jak holky z dědiny.“ a to ho naštvaně švihla přes hrudník. „Jdi se vycpat, Dody!“ prskla a vysmekla se mu.

Ale jak se rozběhla, slabou nohou klopýtla na nerovném trávníku a švihla sebou. To Daniel vyprskl smíchy. Její bíle průsvitná košilka byla zelená od trávy. Tamara však hrdě vstala, pohodila vlasy a vojenským krokem pokračovala k domu.

Rozcuchaná, umouněná od hlíny a s nazelenalými volány, za sebou vztekle práskla dveřmi.

Marek zrovna obracel topinky na pánvi, když vytřeštil oči. Ona na něho vrhla výstražný pohled, ať se neopovažuje cokoli poznamenat.

„Jste si hráli v zákopech? Mělas říct, půjčil bych ti maskáče.“ Pomyslně ho rozstřílela samopalem a běžela se umýt.

 

Podle Tamařina očekávání Dody nepřišel ani ráno pracovat a ani odpoledne pro seno. Rovněž tak druhý i třetí den. A když základy domu byly zaizolované a zeď sklepa nahozená, vyrazila nakoupit.

Po dlážděném náměstí prošla okolo zaparkovaných aut přímo do samoobsluhy. Mohla jít do supermarketu před centrem, ale renovované domky a bílá gotická věž farního kostela s hranolovitým vrcholem, na němž zlaté ručičky s černým ciferníkem udávaly čas městečku, jí v záři slunce dodávaly klid.

Do drátěného košíku naskládala nejnutnější potraviny, zeleninu s ovocem a stoupla si do fronty k pultu pokladny, za níž zároveň prodavačka vydávala pečivo. V chladicím boxu se na ni usmívaly lákavé dortíky, indiánky a sladké větrníky, když zaslechla útržek rozhovoru prodavačky se starší paní před ní.

„…ráno tudlenc eště byly, paní Kótková! Jen se po nich zaprášilo.“

Stará Kótková. Zasmála se Tamara pro sebe, když si vzpomněla na Dodyho protahovanou první slabiku. Pak se jí rozšířily zorničky vzrušením z bláznivého nápadu.

Slušně pozdravila prodavačku a zaplatila útratu. Když viděla, jak se stará paní belhá se dvěma taškami, duchapřítomně přiskočila a otevřela jí dveře.

„Ukažte, vezmu Vám ty tašky.“ „Není potřeba, děvenko.“ zasýpala pomalu a kachní chůzí protáhla své rozložité tělo zárubněmi. Pod červeným kropenatým šátkem se potila. Odložila tašky a do květované zástěry otřela pot z čela. Tamara využila jejího vydýchávání a tašky popadla. Obě byly plné po okraj, proto se pod nimi prohnula. Ale hodlala to ustát. „Odnesu Vám to až domů. Přece se v tom vedru nepovlečete! To nemáte nikoho, kdo by Vám nakoupil?“ „Kdepák, ten můj je dávno po smrti. Dvacet roků tomu bude na přes rok! A syn bývá v Brně. To víš, děvče, že mi nakópí, ale čerstvy rohlíky si mosim obstarat sama. Nemožu furt otravovat Vágnerovou nebo toho jejich kluka zlatyho, už tak pro mě dělá dost. To víš, že by mi do krámu skočil, dybych mu pověděla, ale nepovim. A teď už plav, děvče, dom si to vodnesu sama.“

„Jsem Tamara, Tamara Trojanová.“ zavlála řasami nevinně. „S tatínkem jsme se přistěhovali před prázdninami. Z Prahe.“ A v kalných očích stařeny se zalesklo. „Tož, vy ste ti noví sósedi? Tož to pojď eště kósek.“ A Tamara se vítězně usmála. Babka se jí samozřejmě vyptávala na otce, na jeho práci a na jejich život v Praze. Řekla jí, že se hodně stěhovali a že se jim v Ivančicích moc líbí. Neprozrazovala žádné pikantnosti, ale i tak stařenku uspokojila. Mohla po nedělní mši vyprávět, že potakala to nové děvče a že její otec, ten šikovný nezadaný mládenec, je bývalý profesionální voják a je náčelníkem policie České republiky pro místní útvar.

„…před dvěma týdny jsem uklouzla na splavu a rozřízla si nohu,“ začala Tamara, když kráčely po chodníku mírně do kopce na konec města. „Ale jeden chlapec, Dody mu říkají, mi pomohl a včas mě dovezl do nemocnice. Posadil mě na štangli kola a šlapal od Stříbského mlýna až do města.“ „Náš Dan?!“ vyjekla užasle i hrdě. „Daniel Vágner, má takové dredy – znáte ho?“ „To viš, že jo, dyť je to sósedovic kluk! Včíl mělas štěstí, děvče! To klučisko zlaty seslal sám Pán Bůh, to povidám porád!“ „Ano, je to hodný kluk. Proto mě velmi zarmoutilo, když jsem se doslechla, že se porval v hospodě…“ „Co to povidáš, holka nešťastná? Náš Dan že se rval? Ten by jakživ nikomu hnáty nezkřivil!“ „No…“ zastyděla se, „jen říkám, co jsem slyšela…někdy před týdnem asi.“ „V hospodě, povidáš?“ „Prý…“ „To na něho včíl řekla stará Urbánková, odjakživa jí byl trnem v oku.“ Pak se ztišila: „On je totiž, nemanželskej, viš, hřích z mládí jeho nešťastné matky. Ale copak za to može? Nepoznala sem hodnějšiho kluka, to je mi Pán Bůh svědkem.“ „A on bydlí vedle Vás?“ „Jo, tam na koncu.“ Ukázala jednopatrový domek s citrónově žlutou fasádou.

„Včíl toto je moja chalupa.“ pustila ji jednoduchým laťkovým plotem. „Vidiš, na podzim to Dan natíral a může začat zas. Na baráku je furt práca…“ stěžovala si Koutková a Tamara jí odnesla nákup do kuchyně.

„Dáš si něco k pití?“ „Ne, děkuju, poběžím domů. Táta se dnes staví z práce na voběd, tak ať je navařené.“ „Ty jsi ale šikovná dcérečka. Ten kluk náš nešťastná by se ti nelíbil?“ a ona si zastuzeně upravila vlasy. „Jakživ sem ho neviděla s děvčicó. Přitom všecko umí! Položit dlažbu, nahodit fasádu…“ „-Věřím, že je šikovnej.“ usmála se Tamara. „Ale už fakt musím, táta na mě čeká.“ Uculila se a stařenka ji vyprovodila ke dveřím.

 saddody

O sobotním brzkém odpoledni Tamara sršela samou ironií a pokřivenými úsměvy. Otcova přítelkyně Karina ji přišla pozdravit a popřát brzké zotavení. S Markem se chystali vyrazit do Brna po nákupech a hlavně do kina. Vyzvedl by ji doma v Rosicích, ale trvala na tom, že přijede autobusem a pozdraví miláčka Tamaru.

S širokým úsměvem koňských zubů ji políbila na obě tváře a předala jí dárkovou taštičku, uvnitř níž ležel malý, přesto velmi drahý krém světové značky. Tamara si utřela ruce od saponátu o zástěru a tašku přijala. Zrovna umývala nádobí po obědě, když k nim Karina – nečekaně pro ni – vpadla.

„…to je na jizvu, drahoušku. Aby se ti lépe ztratila a na sluníčku sis ji opálila.“ Pak se k ní naklonila, chtěla působit diskrétně před Markem, který se ochomýtal kolem. „A taky je dobrej na strie.“ A dívka se zamračila: „Žádný nemám.“ „Ale brzy mít budeš, dospíváš v ženu, miláčku. Musíš vědět, která kosmetika zvýrazní to krásné a naopak schová to nežádoucí. A ty dolíčky na nohách…“ zavrtěla hlavou, když si ji prohlížela zezadu. „Přečti si příbalovej leták, ten krém je opravdu užitečnej. Nechceš mít přece usměvavá stehna, že ne?“ uculila se a Tamara protáhla obličej. Karina vždy věděla, jak zahřát sebevědomí… „Dík, jste hodná.“ „Ráda pomožu, drahoušku.“ „Můžete mi pomoct s nádobím, když delší dobu stojím na tý noze, rozbolí mě.“

„Jindy, drahoušku!“ vyjekla afektovaně a pohladila ji po paži. „Zrovna včera jsem si dala udělat nový nehty, spešl kvůli dnešku. To snad chápeš.“ A Tamara vytřeštila oči na její drápy s křiklavě růžovou francouzskou manikúrou a zářivými třpytkami. „No co na ně povíš? Špicovní, co?“ Tamara jen strnule přikývla.

„Nedáme si kafe?“ rozložila se v gauči obýváku a Marek se posadil vedle ní. Tamara mu zúženýma očima naznačovala, ať s tou ženskou okamžitě vypálí. On se zatvářil jako nevinné štěňátko a pohodil ofinou s úsměvem na Karinu.

„-A ty by ses měl oholit, drahouši. Chudince Tamaře dáš pusu a úplně jí podráždíš pleť. A v tomhle věku je její pleť obzvlášť citlivá.“ A dívka protočila panenky na pokládající se šálky. „Co používáš za kosmetiku, miláčku.“ „Já?!“ lekla se. „No…mám tam krém…s aloe vera.“ „Krém! A to je přesně ono!“ rozhodila rukama důležitě. „Holky investují prachy do krému, jsou zblbý z televize! Ale nejdůležitější je čištění, miláčku! Co používáš za čistící masku? A za tonikum? A peeling?“ „Cože? No…nic já si umývám pusu vodou a mýdlem.“ „Vodou a mýdlem! To chceš mět za chvilu vrásky jak stařena?! Donesu ti parádní řadu s vitamíny A a E a uvidíš, jak budeš mět krásnou tvářičku! Ukaž se?“ prohlédla si ji z blízka. Pokřivila dlouhý nos a vyhlazené tváře: „Teda děvče, ty póry…s tím musíme něco udělat.“ „Ale já…“ „-Nemusíš se stydět, drahoušku! Všechno zařídím. Chceš se přece líbit chlapcům. Není divu, že na tebe letí takovej ksindl, co tě málem zmrzačí ve vodě. Však já jsem říkala Markovi, že se mně ten borec nezdá, hnedka jsem to věděla, co je zač!“

„-Se vší úctou, slečno Burianová, ale Daniel není žádnej ksindl, je to báječnej kluk, kterej mi pomohl z nesnází a ne jednou mě nesl, když už jsem nemohla jít dál. Vůbec ho neznáte, tak se raději zdržte útočných komentářů na jeho adresu!“

„-Tamaro!“

„Tati, promiň, ale sám jsi říkal, že máš Dodyho rád.“

A Karina pozvedla vytetovaná obočí údivem. „Ty se s tou špínou bavíš? Vždyť je tak nevychovanej!“

„No…jsem mu vděčný za oběť, kterou prokázal při tvojí záchraně, to jo…ale…“ a Karina se znechuceně dívala, co dodá. „Ale koneckonců tě na ten splav zatáhl on.“ „Přesně!“ kvitovala Karina. „Jen výčitky svědomí.“ „A…ani ta jeho mluva není příliš vhodná pro jemné mladé děvče, jako jsi ty, drahoušku.“ a jeho měkké š zasyčelo obdobně jako Karinino. Jako by naproti ní seděl cizí muž, a ne ten, který ji vychoval a kterého jediného ze všech mužů nadevše milovala.

„Zvláštní, jak pár chvilek štěstí dokáže chlapovi zatemnit mozek.“ vstala a odešla do svého pokoje.

„Tamaro! Tamaro, vrať se!“ vstal, ale ona přidala do kroku. Zvlhlé oči si otírala do rukávu.

„No tak, nech ji, drahouši…“ pohladila ho Karina po zádech. „Je v pubertě, poprvé zamilovaná. Je jasný, že reaguje přehnaně.“ „Tamara není zamilovaná, jen s někým tráví víc času než se mnou.“ a to se mu zavěsila za krk: „A tak to má být, už není malá. Musí nahánět kluky a nesedět furt doma s tatínkem.“ Marek odpověděl provinilým povzdechem. Zklamal Tamaru a dobře to věděl.

 

Když Tamara sešla schody do obýváku, zbyl po nich jen chlad a špinavé šálky od kávy. Karina se ani neobtěžovala zanést je do kuchyně, natož opláchnout. Tamara je tedy přidala k nádobí, které nestihla umýt po obědě kvůli jejímu přepadení.

Ale dnes jí v umývání nějaká síla nepřála. Nežádoucí příchozí tloukl na dveře jako o život. Vyběhla rychlostí kulového blesku a chraň Karinu nebo otce, pokud se rozhodli vrátit!

„Ty?!“ vyjekla na Daniela, který si sundával sluneční brýle. Na nájezdu uviděla starý černý Volkswagen s korbou. „Co tu chceš?! Táta není doma a já nemám čas!“ „Ne a co robíš – mastíš pekáč?!“ oplatil jí stejným tónem. Tamara se zamračila, nebyla si jistá, jestli rozuměla významu. „No, skoro. Umývám nádobí, takže de facto odmašťuju.“ a Danielovi cukly koutky. Při takových chvílích nevěděl, jestli za její neznalost může její naivita nebo hloupost. Ale ne, Tamara hloupá nebyla. Jen nevyrůstala s vrstevníky.

„Přijel sem pro to seno. Složím ho sám, nemusíš u toho bejt, esli máš tolik práce s odmašťováním.“ „Pomůžu ti, stejně potřebuju na vzduch.“

V dřevěné zahradní boudě našli kolečko a velký proutěný koš. Když Tamara podávala ze zadního rohu vidle, šlápla na hrábě a tyčkou ji praštily do hlavy. Vzteky s nimi švihla a srolovala všechno ostatní nářadí: „Do prdele, už!“

„Ty máš ale náladu dneska…“ opíral se o dvířka. „Snad nejsu příčinou tvýho rozrušení?“ „Moc si nefandi, je mi jedno, jestli tu seš nebo ne! Nasrala mě Karina. Má furt pocit, že ví, co je pro mě nejlepší, že mě zná a ohání se znalostma vo holkách mýho věku, jako by jich vychovala tucet! Táta je s ní úplně jinej! Kdybys slyšel jak…!“ ale raději se zarazila. „Zkrátka si totálně protiřečil. Ona se škaredě podívala a von hned sypal nesmysly, který chtěla slyšet. Nechápu, co to s ním je! Co je s ní, tak se z něho vytrácí to, čím býval tak jedinečnej.“ Dody převzal vidle a dal se do kroku. Myslel, že ukončila téma. Ale ona v monologu horlivě pokračovala cestou ke kupě sena. Tak tedy na kolečko naložil vidle, koš a pokorně vyrazil.

„…možná si myslíš, že žárlím – ale to není pravda! Přeju mu štěstí a nikdy jsem si nedělala iluze, že po smrti maminky zůstane sám. Strašně ho to sebralo, první měsíce jen běhal zmateně po domě a v noci spával s jejími šaty v náručí a plakal. Jsem ráda, že se z toho dostal a že si našel známost, ale proč proboha Karina?! Ona je úplnej opak maminky – ne, vona je opak každé alespoň trochu normální a milé ženské! Neusmaží ani vajíčka, ale hlavně, že má natočený vlasy! Fakt nechápu, kam dal táta rozum.“ „Tož, ono se povidá: čím rezavější střecha, tím vlhčí sklep.“ A Tamara se zamračila: „Copak je táta nějakej zedník, vždyť ani ve vlastním baráku nezatluče hřebík.“ Tentokrát byl zmatený on. Nebyl si jistý, jestli pokračovala v dvojsmyslech nebo ne.

Rázně vytáhla koš a házela do něj chomáče sena. On nabíral na vidle a ukládal je do kolečka. Nemluvili. Pracovala otočená zády a mezi výdechy z námahy zaslechl i slabé vzlykání. Když měla koš plný, otřela si uslzené tváře a vydala se k autu.

Kupu sena naložili na korbu auta a Dody ji zajistil plachtou, aby cestou neulétlo ani stébélko. Na zmenšený sedadlový prostor vzadu položil Tamařin koš a ona že odveze kolečko.

„…a rovnou pudu domů, fakt dnes nejsem ve svojí kůži.“ „Počké, ale brigáda neskončila. Kótková si to sama těžko složí.“ „Musím ještě dodělat ten pekáč.“ Dodymu opět cukly koutky. „Bude to chvila. A podíváš se na králíky. Vybereš si jedneho.“

To se Tamara rozplakala: „Ty jsi vážně surovec! Mám se ještě dívat na ty chudinky, jak…“ „-Co blbneš! Jsou živí, neboj! Živí a žraví! Dyť se teďkonc narodili, nesekne je přece hned, musí je trochu vykr…“ zarazil se, protože začala znovu natahovat. „Vezmu si je všechny!“ šudlila si oči. Dody pobaveně potřásl hlavou.

„Idu uklidit ten tragač, zatím gepni do auta.“

 

Když zabrzdil na chodníku u domu paní Koutkové, sousedka už netrpělivě přešlapovala. A v očích jí blesklo nejvíc, když ze dveří spolujezdce vystupovala mladá Trojanová od toho mladyho vojáka z Čech.

„Vezem Vám to seno, paní Kótková.“ houkl na ni Daniel. „Jen pojďte! Upekla sem cviboch z meruněk.“ „To si nedělejte škodu, vyložíme Vám to ve stodole a jedem.“

„A na posyp dáváte jen moučkový cukr nebo drobenku?“ přiblížila se k ní Tamara. „Já to totiž nikdy neodhadnu s máslem a pak se mi to lepí všude jen ne na tu buchtu.“ „Tož pojď, děvče, trochu mi v hrnku ešče zbylo.“ a Dody protočil panenky.

Nakonec se v kuchyni zdržel i on a všichni tři si dali meruňkový táč a slabou kávu. Paní Koutková se rozpovídala o původních majitelích domu, do kterého se Trojanovi nastěhovali, a také sdělila nejpikantnější informace o některých sousedech.  Tamara bedlivě naslouchala a zúčastněně přikyvovala. Dody jen vrtěl hlavou a myslel si něco o slepicích.

„…náhodou je to moc milá paní!“ bránila se Tamara, když na patro stodoly uložili poslední otep sena a úhledně je zarovnali na hromadu. Prkennou podlahu podpíraly široké trámy a ukrývala střecha. „Hlavně jí nic nevěř, jo? A už tuplem jí nic nevykládé!“ „Ale prosím tě, vždyť nic neříkám. Celou dobu mluvila ona. A z toho mála, co jsem jí řekla, mi nemůže nijak ublížit.“ „Ona ne, ale nikdy neviš, komu to řekne a kdo další to uslyší. Pak by ses mohla divit, co sou někteří lidi schopní použít proti tobě.“ „Teď přeháníš…“ položila se s výdechem do sena. Pokrčila nohy v kolenou a ruce houpala nadzvedávajícím se bříškem.

Daniel se posadil vedle ní a uzmul stéblo do úst. „Sténak je zvláštní, kolik o tobě věděla, na to, že tě viděla poprvy.“ Tamara přestala chvíli dýchat a v další vteřině zase dýchala až moc. „Viděli ste se už dřív?“ „Ivančice jsou malé město, za chvíli tu vidíš všechny.“ „Ale ty ne! Sedíš furt doma!“ „To teda nesedím! I dopoledne chodím ven. Ale když to tak vehementně potřebuješ vědět – ano. Potkala jsem ji v krámě a pomohla jí s taškama.“ Dody se nasupeně pleskl o stehna. „A předpokládám, žes s ní šla až dom.“ „No samozřejmě, kdybys viděl ty dvě napěchovaný tašky, tak…“ „-Nevykládé mi o taškách, co ti o mně řekla?!“ „Ty jsi ale domýšlivý! Proč by měla…“ „Tamaro, seš průhledná jak dno slivovice – na co ses jí vyptávala?!“ „Na nic jsem se nevyptávala.“ oponovala mu. On si nervózně poklepával nohou a shlížel přes trám dolů.

„Možná jsem jen vedla rozhovor tam, kam jsem chtěla…“ „A to jest?!“ rozmáčkl ji očima. „Neřekla mi víc, než jaký jsi zlatý kluk a jak jí pomáháš. A že tě neviděla s žádnou holkou – na to jsem se neptala, řekla mi to sama.“ „Včíl sem ti řikal, že s žádnou nechodim. A ani nechcu. S holkama je jen starost. Sou vlezlý, zvědavý a šíleně ukecaný!“

Ona seděla se svěšenými rameny a prsty navíjela suchá stébla. „Nejsem vlezlá a nehledala jsem za tím žádnou senzaci a vše, co mi řekla, jsem si nechala a nechám pro sebe. Chtěla jsem se jen o tobě něco dozvědět.“ „A proč se včíl neoptáš mě?!“ „A ty bys mi to snad řekl? Kdykoli chci o něčem mluvit, blbě se zasměješ, přehodíš téma nebo se zahledíš někam do lesa a dobrý tři minuty s tebou není řeč!“

Zamračil se. Musel si ale přiznat, že příliš hovorný nebyl. Taky na to nebyl zvyklý – doma nikoho jeho problémy a názory nezajímaly, s Robertem Kiliánem mluvili minimálně a Simona si vystačila sama.

„O tej holce jsem ti ale řekl. Nejsem na vztahy a žádná z dědiny není na vztahy. Všechny sou vychcaný coury, co chtěj jen šukat.“ „Šukat?“ podivila se jeho výrazu. A on se podivil jejímu podivení. „Jo, šukat – rodinku ste snad na základce měli, ne?!“ „Vím, co to znamená…teda ne, že bych…teoreticky.“ A Dody si otřel orosené čelo. Na střechu peklo zapadající slunce a pod ní houstnul vzduch.

„Poslyš, Danieli, všechny určitě nejsou stejné. Možná máš jen špatnou zkušenost a kvůli ní máš předsudky vůči ostatním. Třeba bys našel tu, která by ti byla věrná.“ „Myslíš sebe?“ zvedl obočí znuděně i pobaveně. „Ty bys se mnou šukal?“ zeptala se s nadějí v očích. On ty své vytřeštil, myslel, že se mu přehřál mozek a blázní. „Jsi moc pěkný a milý kluk, nevadilo by mi, kdybychom…občas…“ „Tamaro, dyť ty ani nevíš, o čem mluvíš! Dyť ti teče mliko po bradě! Navíc…šukání není pro mě. A ani pro tebe. Takovou věc nejde udělat jen tak z hecu. A pokud jsi ještě nikoho neměla, tak to platí dvojnásob. Milovat by ses měla s někým, koho doopravdy miluješ, z lásky.“ Pohlédl na ni něžně. Pak se zamyslel a jinošsky uculil.

„A ty jsi už…“ „-To vědět nepotřebuješ.“ zdůraznil. „Ale někoho miluješ, viď? Už na tom splavu jsi byl takový…záhadný.“ Daniel si namotal stéblo na ukazovák a smutně ho prohlížel. Nehleděl však do zámotku, v paměti pátral po blondýnce s blankytně modrýma očima, kterou odvál vítr začínajících prázdnin.

„Soňa. Spolužačka.“ Tamara si zklamaně povzdechla. Nikterak ji to ale nepřekvapilo, už od začátku tušila, že v jeho životě figuruje nějaká slečna. „Kromě pár SMSek a hodinách provolaných na Skypeu…“ vydechl. „Mají barák v sousední dědině, obrovskej barák. A to víš, jediná dcerunka – rodiče si ji sakra hlídaj. Na celý prázdniny ji poslali na jazykové pobyt do Anglie a já, břídil, co sestaví sotva pár vět…“ „Neozvala se ti?“ a on potřásl hlavou, že ne. „Ale je to tak lepší. Včíl bych jí zkomplikoval život.“ „Ale pokud tě má ráda, tak…“ „Nech to bejt.“ a znova se vrátil za dálavu trámu, který byl pilířem jejich patra.

Zdálo se jí, že je sklíčený, proto ho objala. „Sakra, co to děláš?!“ „Zmlkni!“ a stiskla ho pevněji. Na takové dávky něžného lidského kontaktu, nečekané k tomu, nebyl vůbec stavěný. Nesměle ji pohladil po zádech a zabředl do vůně jejích vlasů, na nichž se mísily stopy levandulového šampónu a sena. Když se oddálila, zastrčil jí pramen za ucho. Ona shlédla na piercing v jeho dolním rtu.

Jemu blesklo v očích: „Mimochodem, tu tvó nabídku si zapamatuju. Kdyby náhodó.“ mrkl rafinovaně. „Na ten nesmysl okamžitě zapomeň, ani nevím, proč jsem to plácla.“ „Se nezdáš, ty myslim, budeš pěkny kvítko! Posledně to tvý hanbatý triko, dneska mi děláš návrhy…“ vrtěl hlavou a pomlaskával.

„-Říkám, vokamžitě na to zapomeň!“ a hodila mu do očí seno. On jí nacpal chuchvalec za krk. Vyjekla a smála se, pokoušela se mu vymanit. Sevřel jí ruce za zády a cpal jí za lem trička tolik stébel, co se za něj vešlo. Řehtala se a prosila, ať ji pustí.

Vysmekla se mu a srazila ho na lopatky. V mžiku zkrotl jako beránek a přerývavě dýchal. Sténal jí do tváře, obkročmo na něm ležela a pod bradu mu nastavila svůj skvostný dekolt. Zrakem skákala z jeho očí na rty, zatím co ty jeho ulpěly jen na jejích ústech. Odhrnul sloupce jejích vlasů a levou rukou přidržel za krkem, lezly mu na nervy, jak jich bylo všude plno a jak je kolikrát sbíral i doma ze svých tílek.

„Posledně jsi mě chtěl políbit…“ zaflirtovala. On si prohlédl její tvář a s odpovědí si dal na čas, aby získal převahu. „Nechtěl.“ „A teď chceš?“ A znovu ji napínal. „Chcu ti ukázat chlupatý koule.“ a ona ho vzteky práskla přes klíční kost. On vyprskl smíchy, ale i ona. „Myslím králíky! Je vidět, na co furt myslíš, seš lehká holka!“ zvolal s nadsázkou. „Ale za to ty seš tvrdej oříšek!“ a se smíchem po něm hodila otep sena.

Zavedl ji přes zahradu zpět k domu, kde stála králíkárna se čtyřmi kotci. Využity byly jen dva horní. Představil jí rodinku se čtyřmi mladými. Chundelaté kuličky se tlačily na pletivo a Tamara jim skrz oka dávala listy pampelišky a jatelinu. Tři z mladých byli bílí s hnědými flíčky po matce a jeden, ten nejbázlivější, byl černý po otci, jen zadek měl z poloviny bílý a oříškově hnědý. Jeho tmavé oči dobrého zvířete si získaly Tamařino srdce. Jako ona nebo Daniel byl jiný než ostatní. Když ho krmila stébly a chtěla pohladit, okamžitě utekl.

Spolu s rodiči vložili maličké do přenosné ohrádky v trávě a vyčistili jejich kotce. Paní Koutková bděla nad mohutným samcem a klela pokaždé, když chtěl poskákat samici. Tamara s Dodym se smáli, jak ho stařenka žene hůlkou a neodpouští si přirovnání k některým místním mužům, kteří jsou vyhlášení kurevníci.

Nejprve do jednoho čistého kotce vložili černého samce a do druhého samici s mláďaty. Na konec si Tamara nechala černého králíčka, který se chtěl zprvu jejímu doteku vymanit, ale uplatila ho lístky jitrocele. A po chvíli mu nevadilo ani mazlení.

„S paštikó se taky tak muchluješ?“ škádlil ji Daniel a schytal dloubanec do paže.

„Šak až je vykrmim, tak vám dám, no ba.“ kývla Koutková. „A nemůžu si ho vzít už teď?“ „Ježišmarjá, děvče, dyť z teho nic nebude!“ „Ale já ho nechci jíst, chci ho jako mazlíčka, prosím!“ „Mazlíčka?!“ a Daniel vybuchl smíchy. „Takovyho plýtvání! To vám povidam, on bude věčí jak jeho tata, viš, kolik z něj bude masa? A to děvče nešťastny to chce dlachnit!“

„Tak jí ho dejte, paní Kótková, šak ona Vám tudlec zase přide vypomoct.“ „Ále, vem tě ďas aj s kralikem!“ mávla rukama a vrátila se do domu. S pajdavou chůzí bědovala nad vyhozeným masem.

Ale Daniel byl dojatý, jak se Tamara mazlila s králíčkem. Zvedala ho nad hlavu a šimrala nosem o čumák. A chlupáč vesele ňafal.

„Sim tě, polez už! Viš, kolik to zvíře má roztočů a všemožný havěti?!“ „Možná o trochu víc než ty v těch tvých dredech! Ale pan Chloupek půjde se mnou.“ A Dody se rozesmál. „Chloupek?!“ „No co je na tom? Podívej, jak mu ze zadečku trčí hnědý chloupky.“ „Jo, má tam přilepený hovno.“ Tamara ho usmažila pohledem a vložila pana Chloupka do proutěného koše. Tam mu nasbírala seno a čerstvou jetelinu. Od paní Koutkové nafasovala několik jablek a pro sebe i Dodyho zbylé kousky meruňkového táče.

Vrátili se do domu Trojanových, kde Daniel našel za boudou několik volných prken a kousek síťky. Zatím co si Tamara hrála s mazlíčkem v trávě, stloukl mu jednoduchou ohrádku s malým přenosným domečkem. A na pobyt v domě mu Tamara donesla ze sklepa vysokou bednu od jablek. Dody jen kroutil hlavou, jakživ by nepustil zvíře přes práh.

Ale když si ho Tamara chovala, pohladil ho za ušima. Chloupek se jí usadil ve výstřihu, když leželi v trávě, a nechtělo se mu dolů. Zvolna ňafal čumáčkem a přimhuřoval oči, když ve stínu jabloní zavál večerní vánek. V jednu chvíli si zívl a ukázal dvojice zoubků.

Tamara zašišlala od roztomilosti a Daniel protočil panenky. „No není slaďouškej?“ „Tož, ví, kam lehnout. Ale stejnak…nejsladší by byl na smetaně.“

 

S panem Chloupkem jako by do starého osamělého domu přihopkal život. Tamara konečně nebyla dopoledne sama a konečně se našel někdo, komu mohla hodiny a hodiny vyprávět o knihách, jejich nezlomných hrdinech a charizmatických hrdinkách, aniž by po minutě ztratil zájem nebo ji utnul smíchem. Dokonce mu i předčítala.

A když ji v podvečer v sadu viděl Daniel, musel se začít smát. Důležitě seděla u ohrádky, vášnivě předčítala a králík žral trávu a stříhal ušima. Dody se zastavil vždy za soumraku a přinesl svazek po domácku vypěstovaných mrkví nebo jablka. Navíc mu uřízl kousek haluze z jabloně, kterou na jaře pokácel u paní Koutkové. Pan Chloupek si musel obrušovat chrup.

Dřív než si však Tamara stačila všimnout, že Daniel přišel, odnesly ho stíny soumraku. Jako by mu stačilo vidět ji na zlomek chvíle, jako by se jen potřeboval ujistit, že ji tam najde, ani se neposadil a vydal se domů.

A ke konci týdne už nepřišel vůbec.

Pátečního odpoledne se dala do česání hrušek. Mohutné větve plodného stromu se začínaly prohýbat pod uzrálým ovocem a v koruně i po okolním posezení se začínaly hemžit vosy. Stála na žebříku dva metry nad zemí a do proutěného košíku sbírala nažloutlé hrušky. S plným košíkem slezla a vysypala jej do přepravky. Když naplnila druhou po okraj, pořádně si vydechla.

„Zanech nádeničení, dcero, jde se na pívo!“ zvolal usměvavý Marek. Již byl převlečen do civilního – černé košile s býlími mřížkami a krátkými rukávy, kterou měl zastrčenou pod mohutným páskem tmavých džínů. „Co ses tak vymódil?“ otřela si pot z čela. „Dnes jsem skončil v práci dřív, chci konečně strávit čas se svojí holčičkou.“ „Že pozdravuju.“ hukla a otočila se ke koši.

„Opravdu nechceš jít? Vím, kde dělají nejlepší grilovaná kolena.“ mrkl. Tamara založila ruce a zúžila oči: „Proč myslíš, že bych se nechala uplatit mastnou flákotou?!“ „Protože ji pak spláchneš černým pívečkem?“ Nafoukl rty a usmál se. Jeho psí oči byly větší a neodolatelnější než jindy.

Tamara se zasmála: „Komisař obvodního oddělení státní policie kupuje svý nezletilý dceři pívo – hustý!“

V hospůdce odvrácené hlavní silnici, se usadili v jejím dvoře na zahrádce. Pod pergolou byl příjemný chládek a její skořicové trámy s lavicemi a stoly navozovaly domáckou atmosféru.

Marek poručil vepřové koleno, které po chvíli servírka přinesla na prkýnku s bohatou zeleninovou oblohou, křenem, švestkovou marinádou a v ošatce krajíce chleba. Štíhlá blondýnka mohla na fešném Markovi oči nechat, jeho vlídné oči ji hned navrátily švitořivost po náročném týdnu mezi podnapilými padesátníky.

„Simono!“ zvolala překvapeně Tamara z druhého konce stolu. „Zdarec, kočko! Co ty tady?“ „Jsme na pívu s taťkou.“ a Simona pobaveně vytřeštila oči. „Tohle že je tvůj otec? No ty vole, takové fešák!“ a všichni se začali smát. Marek se lehce červenal a skromně klopil oči k prkénku. „Já su náká Simona!“ podala mu ruku. „Včíl Vám Tamara povi. Prej otec!“ zasmála se znovu a vrátila se do interiéru hospody.

„Danielova kamarádka, poznala jsem ji tehdy na splavu.“ „Zajímavá slečna.“ „Ale zadaná!“ ukázala na něj a napila se z třetinky černého piva.

Na jeden nádech zhltli skvěle propečené vepřové, z něhož zbyly jen kosti a kolečka okurky, kterou ani jeden nejedl. Marek dopil poslední lok a s vystrčeným bříškem zabředl do opěradla. Dnes si zakázal myslet na práci a na chmurnou minulost. Neviděl nic jiného než uculující se dolíčky spokojené dcery, napěchované jemným masem.

„Půjdu na záchod,“ řekla po jídle, „chceš objednat ještě pivko?“ Marek si s výdechem poplácal plné břicho a kývl na souhlas.

„…tak co noha?“ zvolala Simona, když pro Tamaru točila pivo. V lokále bylo prázdno. Dívka kývla, že už dobré a rozhlížela se po dřevěném zázemí baru, masivních stolech, červeně polstrovaných lavicích a pohárech získaných v turnajích v šipkách. V zadu stály dva automaty na šipky a před ním malý taneční parket. A po řadách stolů se očima vrátila k baru.

„Máte to tu hezký, hele.“ „Jo, ale su ráda, že to dneska zabalim brzo. Se divim, že néseš doma a nefintíš se.“ „Proč bych se měla fintit?!“ zamračila se Tamara. „To já jen tak povidám! Včíl máš pusinku jak dětskou prdýlku.“ a podala jí sklenici. „A u toho ohňa nebude sténě nic vidět! Hlavně se nijak nestroj, budeš stejnak smrdět.“ „Počkej, počkej, jakej voheň, hele!“ „No na splavu, špeky opečem, zahulíme a Dody zahrá na kytaru, přece! Budou tam aj děcka z dědiny. Včíl ti nepovidal?“ „No to teda nepovídal!“ rozhodila rukama. „Aha…tož…tož tě vyzvednu ja.“ „Nikam nejdu. Nikoho tam neznám a nebudu se vnucovat, kde mě nechtěj!“ „Co blbneš, šak tam budem všici, aj Bobo a s ostatníma tě seznámíme. Možná ti to Dody zapomněl řéct nebo to jen naznačil a čekal, že se dovtípíš, znáš ho, jak se dycky zahledí a zbytek hovoru si povidáš sama se sebou.“ „Hm.“ zabručela. „V devět tě vyzvednu, vem špeky a chleba. A včil leť, než tatovi klesne pěna.“

S hlavou plnou otázek a obrazů vracejících se k hovorům s Danielem se šourala ke stolu. Beztak mi neřekl schválně! Nechce mě tam! Taky co bych tam dělala, když tam budou nány z vesnice. Kurevník jeden!

„Kde to vázne, slečno?“ usmíval se Marek, který si hrál s pivním táckem. „Příště si nech natočit pivo až po debatním kroužku.“ a kývl na vyprchanou pěnu.

„Proč jsi mě sem vlastně vzal?“ „Nemůžu svoji holčičku pozvat na pivko? A strávit s ní trochu času, když se mi celý týden tak úspěšně vyhýbala?“ Tamara studem svěsila hlavu a dlaně sepjala mezi koleny. „A kdyby tě to náhodou zajímalo, kino nemělo chybu.“ „O tom nepochybuju, taky žes přijel až v jedenáct večer.“ vyčetla mu s odvráceným pohledem a on si povzdechl. „Zlatíčko…“ „Nežárlím, jasný? Ani ti nevyčítám, že máš přítelkyni, jen…musí to bejt zrovna Karina?“ pohlédla na něj zoufale. „Chápu, že seš chlap a máš svý potřeby, ale nemůžeš si, prosím tě, najít někoho, kdo mi bude míň kafrat do života?!“ „Teď dobře nechápu, co tím myslíš…“ „Sakra, tati, copak je normální, že ženská, kterou sotva známe, mi kupuje krámy na strie a já nevím co?!“ „Zlato, Karina to nemyslí zle.“ „Ne, jenom je posedlá tím mě neustále poučovat! Se děsím, kdy mi poradí, jak si mám holit rozkrok!“ „-Tamaro!“ „No, co, je to pravda!“ a napila se na kuráž. Nevypila ani polovinu a upřímností jen sršela.

„Dobrá. Uznávám, že je Karina trochu deformovaná svým povoláním, ale myslí to s tebou dobře. Kdybys měla mámu, tyhle věci s tebou probere ona. Já o kosmetice a líčení nic nevím, miláčku, tohle jsou ženské věci. Buď ráda, že se máš v tomto směru na koho obrátit. Stačilo mi s tebou vybírat…“ ztišil se a porozhlédl, „však víš, v reklamě na to slečna lije modrou tekutinu.“ „Myslíš vložky?“ zvedla znuděně obočí. „Mám z toho trauma do teď.“ „Ty?! Z čeho?! Tvůj otec nezahlásil na celou drogerii: a je to tvá velikost, miláčku, když držel v ruce tampony.“ Marek se škaredě zatvářil. „Proto to musí s tebou řešit žena.“ „Než cizí ženská tak radši ty! Ty jsi můj táta, nikoho na světě už nemám. Kdo by tím měl se mnou procházet než ty?“

Marek si povzdechl a padal do jejích očí. Nerad viděl její dětskou tvářičku zahalenou v závoji smutku. „Promluvím s Karinou, ať o intimní problematice hovoří citlivěji. A na příští výlet pojedeš s náma.“ a ona zatajila dech. „Musíte se víc poznat, chce to čas. A abys neměla pocit, že ti loudí otce, budeme trávit více času jako rodina.“ a to vytřeštila oči. Při tom slově ve spojení s Karinou se jí udělalo mdlo. To slovo jí rotovalo z ucha do ucha a do mozku jako ostře ozubené ocelové kolečko, které vší silou hodil a ono se hranami odráží od stěn a zanechává v nich řezné rány.

„-Tak co, táto,“ přišla Simona, „ještě jedno?“ a Marek úsměvně kývl. „A co ty, kofolová princezno?“ a Tamara se zamračila. Další pivko už by jí otec neporučil. „A v těch devět s tím počítej.“ „Nevíš, kde bydlím.“ „Zlato,“ zvedla pobaveně obočí, „na staré dědině ví všeci, kde bydlíš.“ mrkla a odnesla prázdné sklenice.

 2kap2

Na konci příjezdové cesty od starobylého mlýna, mezi osadou několika rybářských chatiček a bublající řekou, plápolal oheň. Silný žár, vzpínající svoji rudou hruď mezi oblými kameny ohniště, zabarvoval jantarem bujaré tváře čtyř mladých hochů a čtyř rozverných slečen. Za hustými větvemi mladých lísek šuměl proud  a tajemně hlubokými údery o kameny doprovázel struny Danielovy kytary. Při jeho jemně zabarveném hlase, když zpíval Montgomery a nebál se v širokém rozsahu přidat na důraze, posluchačům značně stoupla hladina alkoholu v krvi. Při Slavících z Madridu se tancovalo okolo praskajících polen, které drsně olizovaly jazyky plamenů a šlehaly jiskry do výše, až zdánlivě splývaly s hvězdnou oblohou.

A během Třech křížů se osazenstvo polohlasně přidalo. Daniel zavřel oči a hrál na dotek strun, které bičovaly ztvrdlou kůži polštářků jeho prstů, a zároveň utěšovaly jeho srdce svým líbezným zpěvem.

„…jen tři kříže z bílýho kamení někdo do písku poskládal. Slzy v očích měl a v ruce znamení, lodní deník, co sám do něj psal.“ S posledním akordem otevřel oči a plameny rozestřely svou stěnu, za níž seděla Tamara. Rudá zář se odrážela v jejích temných očích, na jejichž dně vězelo něco smutného. Přesto se drobné rtíky pod nimi usmály na pozdrav.

„Včíl, kdo to na chvilec veme za mě?” A kytary se ujal jeden ze známých. Vzal si lahev piva a obešel ohniště, kde seděla Simona, Tamara a Robert.

„Zdarec, Sosa, kde se flákáš?” přisedl na kmen a přiťukl si s ní, jako by Tamara vedle neseděla. „Hej, neser mě, Dody, měla sem náročné den. A v hospodě sem strávila o hodinu dýl, než bylo původně domluvený. Už se těším, až se nažeru!” „Vidlice só někde za Gábinó. Ale šecko už je zežrany, mysleli sme, že už nepřindete.”

„-Přinesla jsem špekáčky.” pronesla Tamara nesměle, přičemž na ni ulpěly jejich zraky. „A chléb s hořčicí.” „Hořtica se včil někde válí. Škopek nemáš?” „Jo, táta mi dal jedno s sebou, hele!” zalovila v batůžku vítězoslavně, ale táborníci se rozesmáli. Dody jen zavrtěl hlavou.

Robert se ze široka rozvalil a vzal Tamaru kolem ramen: „To já šlohl brašulemu vizoura. Dáš si?” přistrčil jí láhev k ústům. Odradila ji už výrazně čpící vůně. „No tak, daj si! Ať se uvolníš, seš včil jak ten pařez.” a okolí se zasmálo.

„-Kiliáne, dej jí pokoj.” zpražil ho Daniel. „Až bude mět chuť, dá si.” „Jo a ty budeš stát v první řadě, co?” „Drž hubu, Roberte, a přestaň chlastat. Začínáš se chovat jak kokot.” a s bohorovným klidem vytáhl tabatěrku a ubalil si cigaretu.

„-A kdy mi konečně představíš toho slavného bratra?” otočila Tamara. „Šak řekni Dodymu, tě veme do jeho galerie na nádru.” a se Simonou se zasmáli. Daniel mlčky vychutnával cigaretu a kouřem zahalil obraz kulatého měsíce.

„A mně nenabídneš?!” vyzvala ho Tamara. „Ne.” vydechl znovu. „Aby sis kurvila zdraví, budeš mět času dost.” a ona se zamračila. Znovu se jí ostatní smáli jako malému děcku.

Zadívala se do ohně, kolem něhož křepčily dvě blondýnky, když jejich kamarád hrál svižnou anglicky zpívanou píseň. Robert se Simonou kouřili trávu a vášnivě se líbali. Daniel se tiše ztrácel v hlubinách vesmíru zahalen štiplavým dýmem, který Tamaru chvílemi dráždil ke kašli.

„…a ten tvůj brácha…von s váma nikdy nechodí?” „Sim tě, co by s nama dělal?!” „Mohls ho vzít.” „Brácha jel do Brna za kocórem.” „Za kým?!” vyjekla překvapeně. „To jako za přítelkyní?! Tvůj brácha, ten,” a rukou naznačila, že drží sprej, „má holku?!” „Jo!” zasmál se, až mu kouř vyletěl nosem, „taky se divim, že ten mamlas má holku a takovó kundu k tomu.”

„-Spíš takovou krávu.” namítl Dody a odklepal popel do trávy. „Richard je dobré kluk, nedokážu pochopit, co na té dilině vidí.”

„Tobě se nelíbí žádná!” oponovala mu Simona. „Soňa na tebe dělá oči už rok a ty furt ne a ne se rozkejvat. Kdybys aspoň ošustil Gábinu. Kdo se má na to dívat, valí na tebe kozy celé večer.” „Jaký, prosim tě?” zvedl obočí znuděně.

Tamara si zapnula zip černé mikiny až pod krk. Jejího černého tílka s krajkou v hlubokém výstřihu si zřejmě všimli také. Kromě Daniela, ten zdánlivě ignoroval všechny její pokusy upoutat jeho pozornost a nejen její.

„…Veronika mi prostě nesedí, to je cely.” bránil se Daniel. „Richard by jí snesl modrý z nebe a ona s ním akorát vyjebává.”

„-Tak ví proč, že jo.” zasýpal smíchy Robert. „Má božskou holku s božským tělem a co si budem povidat, Richard není žádné sportovec. Musí to vykompenzovat jinak.”

„-Proto ničí fasády?” obořila se Tamara. „Právě že teď už ani ne. Jen když ho někdo nasere.” „A on…je s ní dlouho?” „S Veronikou? Jo, odjakživa.

Sosa, ty to sleduješ. Jak só dlóho spolem?” „Počké… …dva roky a čtyři měsíce.” A Dody se jemně zasmál, jaký má přehled.

„Beztak byla jeho první, on je totiž dost opožděnej v tomle.” zašklebil se Robert.

„-Za to ty vystavuješ ptáka na potkání!” rozohnil se Daniel. „A přestaň furt Tamaru ošmatlávat! Simono, dej už mu konečně, enem ho utopim ve splavu.” Robert se zatvářil kysele a sundal paži z Tamařiných ramen. Ta se cítila důležitě, přece jen si jí Daniel všímal a měl o ni starost.

„Šak neboj, holka,” pronesl Robert, „brzo zas přibude ňáky veledílo. V polovičce září Veronika jede do Itálie.” „Páni! No a Richard s ní nejede?” „Prosím!“ zachechtal se. „Přece nebude vozit dřevo do lesa!“

„-Jede tam na půl roku studovat.” vysvětlil Daniel. „V Brně studuje farmacii a žije tam u rodičů. No a na celé semestr valí až skoro na jih, prý rozšířit si obzory. Podle mě je to jen zbabělej způsob, jak se Richarda zbavit.” „Chudák Richard.” „Jo, sebralo ho to. Ale přeje jí to. Podporuje ju a proto ho néni, když može, jede za ňou. A začátkem červenca spolem byli na Krétě – šecko zacvakal. Má ve městě slušné flek v autoservisu.” Tamara se dojatě pousmála. „A mezi náma, prej až vystuduje, tak si ji vezme.” „To je hezké!” „Nenapravitelnej romantik.” usmál se Dody.

„-Debil je to!” namítl Robert. „Šak Veronika ho kopne do řitě, až dostuduje, co s takovym žabařem.” „Začínáš mě srat, Bobo.” vložil si do úst další ubalenou cigaretu a podpálil. „Richard je správnej člověk, ne jednou ti zachránil prdel. Buď rád, že ho máš.” uzavřel a více se k němu nevraceli.

„Hele, Danieli, proč jsi mi neřekl, že pořádáš táborák i s koncertem?” otočila se k němu Tamara. „Nepořádám.” vydechl s očima ztrácejícíma se v plamenech. „Holky z dědiny mi povidaly. A tobě jsem nepověděl, myslel sem, že tato nízká vesnická zábava není nic pro tebe.” „Líbí se mi, jak hraješ.” „Ale není ti tu dobře.” „Ale ne, když hraješ.” přetlačovala ho očima. Nonšalantně se pousmál a zahasil cigaretu v trávě. „Tož to abych se teho ujal, než mi to Jaróš rozladí.” a s jejím hrdým úsměvem v zádech šel vystřídat kamaráda.

Začal s kultovní rychlovkou Volare, cantare a všichni se přidali tancem a při refrénu i zpěvem. To samé i u Šenkýřky a dalších veselých písniček. Všichni, kromě Tamary. Ta jediná seděla na kmeni a ucucávala pivo. Daniel zvesela hrál a zpíval, zatím co se kolem něj vrtěla blonďatá Gábina s dlouhýma štíhlýma nohama. Vysoko nad opálenými stehny pohazovala červenou sukní a v zelených očích se jí odrážel žár. Dody se při zpěvu jemně smál, ale oči mu ne jednou bezděčně sklouzly po zlatavé kůži hladkých nohou.

Když dohrál, Gábina bez zaváhání zabrala místo vedle něj a okolo si posedaly její kamarádky.

Robert se svalil Tamaře k nohám a Simona z druhé strany na kmen. „Už netančim,” stěžoval si, „jsi mě vyřídila! Si musim nechat energii na večer!” a lokl si whisky. „S takovou tu padneš už před kópánim.”

„-Koupáním? Vždyť je tma!” smála se Tamara. „Svítí Měsíc. Víš, jak je na splavu krásně? Počké, při té romantice roztajou i ty nejzamrzlejší ledy.” a kývla přes oheň na Daniela, s jehož dredy si rozšafně pohrávala Gábina a se dvěma kamarádkami se smály pokaždé, když něco řekl. Třetí kamarádka se smála v obležení dvou chlapců a jeden z nich ji kousal do krku.

„Co je zač ta Gábina?!” čertila se Tamara. „Leze ti na nervy, co?” posmíval se Robert. „Ale mně už taky. Stejnak to nechápu, Dody neutrousí ani úsměv a vlhnou z něho šecky baby.” „To není jen o úsměvu. Je to celkově…a tak.” shlédla. „Kókám, ty bys ty gaťky taky mohla ždímat…”

„-Teď už to fakt přehání!” rozhodila rukama, když se Gábina klátila smíchy a zavěsila se Dodymu za rámě. On svíral pražec a poskromnu se usmíval.

„-Pujč mi ty vidlice!” „Chceš ju zapíchnót?” smála se Simona. „Neříkej dvakrát!”

„…tak na zdraví!” přiťukla Gábina lahví piva o jeho a její er lehce zadrnčelo. V jejím ráčkování vězelo cosi něžného i dráždivého. Nespouštěla ho z očí ani na setinu sekundy.

„Dody, dáš si špekáček?” přišla Tamara s papírovým táckem a Gábina na ni ostře pohlédla. Sjela ji pohledem blesku, který se svezl po mladé břízce, aby ji spálil.

Ale Daniel se rozzářil: „Jasné, umírám hlady! Sem s tym!” a přebral tácek.

„-No ne, naše malá kuchtička se vyznamenala!” pronesla Gábina a přátelé se zasmáli. Poté zakousla Danielovu porci. „Hm, na patnáct dobrý.” a všichni se smáli zas. Kromě Daniela. Soustředěně pozoroval Tamaru, která zahanbeně shlížela k botám a opakovaně si dávala vlasy za ucho.

„Je to sice obyčejnej buřt, ale pořád toho přinesla víc jak ty.” prohodil. Přátelé se hloupě zahihňali, ale blondýnka se nenechala vyřadit ze hry.

„Myslela jsem, že mi špekáček dáš ty.” Utrhla cíp nakrojené uzeniny a velmi pomalu otřela hořčici z tácku, který Daniel držel. Pozoroval každičký její pohyb i rafinovaný pohled. Každý mžik řas nevyzpytatelných kočičích očí. Nožičku držela mezi palcem a ukazováčkem ve vzpřímené poloze. Špičku jazyka táhla zoufale pomalu od spodu po vrchol potřísněný hořčicí. Tamara s bušícím srdcem pozorovala Dodyho, jak rozrušeně dýchá. Prohrála.

V jeho očích se však zaleskl strach. Ale ne jinošský strach z nástrah zvrácených fantazií zkušené krásky. Dostal strach ze vzpomínky, kterou v jeho mysli podnítila, a která rázem obživla.

Když si rozverným jazykem pohrávala s kouskem masa, stiskl její zápěstí a sklopil. „To máš smůlu, holka, já už svý buřty sněd. A doufám, že ty mi necháš aspoň kósek, když už mi ho Tamara opekla.” Gábina ho propálila pohledem. S protaženým obličejem odhodila maso na tácek. „Stejně je samej špek. Zeptám se Jaróša, jemu zbylo.” a odešla za kamarádem, který popíjel s Robertem a Simonou.

Daniel poprvé za večer uviděl v Tamařiných očích štěstí. Její nevinná radost mu přinesla klid. Natáhl ruku a vyzval ji, aby se posadila na kmen vedle něj.

„Tudlenc sem každymu hrál na přání. Co včíl tobě zahraju?” Zamyslela se. „Včíl jsi říkal, že skládáš. Zahraj mi něco svého.” „Ne.” „Ano.” „Ne.” snažil se nepolevit. Ale plamen v jejích očích ho pozvolna upaloval. A její úsměv utahoval smyčku kolem jeho hrdla. Podebral pražec a mlaskl: „Ale jen jednu.” „Ale jistě.”

Zahrál čtyři. Dvě svižné a dvě pomalé, zádumčivé. Se zavřenýma očima hrál a sklízel ovace překvapených posluchačů. Procítěně měnil barvu hlasu v širokém rozsahu. A v tvrdších pasážích chraplákem zabarvil melodii čistým rockem. Zvlášť u poslední skladby k němu Tamara vzhlížela. S tepnou vystouplou na levé straně krku prociťoval každičké slovo. Zpíval o skryté bolesti, temnotě a touze vše změnit. O útěku, který je nahradí mdlobou, apatií. A všechny tváře, které v něm vyvolávají stud, tu zanechá i se svým strachem. Jednoduše se od všeho oprostí a odejde.

Po této písni nemohl pokračovat dál. I kamarádi chvíli koukali, kde se v takovém suverénovi vzalo tolik zbabělých myšlenek. Teprve po chvíli se vzpamatoval Robert a spustil salvu potlesku.

„Ježkovy voči, Danieli! Vždyť to bylo úžasný, hele!” „Jen bláboly, co píšu do šuplíku.” „To není pravda! Jsou to nádherné texty.” „Ani bych neřek.” odpověděl úsečně a vypil zbytek lahve do dna.

„Proč nepoviš tatovi?” ozval se jeden z přátel. „Chystajó zábavu. S Frantem s kytaró a Elen na klávesy budó hrát na té oslavě výročí Besedního domu. Možeš duchodcum něco zahrát.” „Tak to ani hovno.”

„-Byla by to pro tebe příležitost!” usmála se Tamara. „Krásně zpíváš.” „Eště řekni, že přideš.” „Když tam budeš hrát…” „Pch, ani náhodou!” rozesmál se. „Hrajó tam polku a waltz, co bych tam dělal? A co bys tam dělala ty?” „Tancovala!” založila ruce. „Losovala tombolu, možná.”

„-Hej, Dody!” hukla na něj Simona. „Přece si to nenecháš ujít! Kdo by provedl všechny holky z dědiny, seš nejlepčí tanečník. A musíš pozvat Tamaru, je tu nová, tak ať vidí, že naša dědina žije kulturně.” a pozvedla pivo na přípitek.

„Sim tě, jakýpak holky. Loni mě ještě proháněla stará Kótková. Všecky mladý holky ze sídlišťa na takový akce nechoděj a tyhle dřeva nezatančí ani mazurku.” kývl na Gábinu v obležení dvou chlapců a Simona se uchechtla.

„Dost bylo tlachání!” vstal Robert a lehce zavrávoral. „Idem se kópat!” A děvčata vyjekla radostí. Jeden z chlapců i zatleskal. Gábina s jejími kamarádkami se smíchem vyběhly a cestou přes trávník odhazovaly kusy oblečení. To samé dva chlapci, kteří je naháněli.

Tamara se zamračila, zatímco si Robert svlékal tričko a kraťasy.

„Simčo, jak koupání? Mělas mi říct, vzala bych si plavky.” „K čemu, prosim tě?!” a přímo před jejíma vytřeštěnýma očima svlékla tílko, pod nímž neměla podprsenku. Jako Adam a Eva se s Robertem chytli za ruce a bosky běželi ke splavu.

„-Budeš je očumovat nebo mi pomožeš zahasit oheň?” vytrhl ji Daniel ze zírání. Kameny utlumil kvílející bestii a polil zvětralým pivem.

Než zvolna došli ke splavu, přátelé již stáli pod hrází a cákali po sobě. Dívky povykovaly smíchy a vyjekly pokaždé, když je někdo z chlapců plácl mokrou rukou po zadku.

Daniel zavedl Tamaru do stínu vysokého stavědla, na můstek, pod nímž se oddělovalo rameno řeky, která zvolna proudila za rybářskou osadu. Tamara sledovala její klid. Sucho minulých týdnů řeku oslabilo, proto přes ztrouchnivělá prkna hráze proudily jen čůrky vody.

Daniel odložil ručník, který u ohně vyšmátral z batohu a rozšněroval si tkaničky rozšmajdaných plátěných tenisek, které zul i s ponožkami. „Ty se budeš taky svlíkat?!” vyjekla. „Jo, zaplavem si. Je teplá noc, takových už letos nebude.” „Super, ale…to se musíš svlíkat?!” „Je to tradice, ty děcka znám nahatý od mala. Bylo by divný najednou přestat.” „Já se svlíkat nebudu.” A Daniel zachraptěl smíchy. „Prosim tě, na tebe je tak někdo zvědavé.” Otočen z boku k ní shodil oblečení a v rychlosti skočil šipku do vody. Udělal pár temp a otočil se na ni: „Voda je úžasná, jak kafe!” a odplaval vstříc Robertovi.

Chvíli máčela nohy svěšené z lávky. Gábinin uječený smích rezonoval olesněnými kopci, když ji chlapci lapali a přehazovali za hráz do vody. A Měsíc svítil na cestu Danielovi, který plaval k Robertovi a Simoně.

Tamara zafuněla a svlékla se. Rychle, než ji kdokoli stihl zpozorovat, po nohách šplouchla do vody a plavala za ním.

To jí vstříc plaval Robert. „Co včíl, děvenko, takovó krásu v Praze nemáte!” „V životě jsem neudělala nic bláznivějšího, je to hrozné!” smála se. Plavala malými tempy s rukama u těla širokým obloukem kolem něj. On se však přibližoval. „Bacha na vercajk, děvenko, prý tu plavou macatí sumci.” „Ježiš, kde?” „Tady!” a převrátil se na záda, aby nad hladinu pozvedl své mužství. Ona se úlekem nalokala vody. Robert plaval kolem a smíchy se mohl potrhat.

„Kiliáne, co zas děláš?!” připlaval Dody přísně. Tamara se zařadila za něj. „Ukazuje mi…tam to.”

„-Prej tam to!” vybuchl Robert smíchy. „Ty seš fakt ztracená!”

„Kiliáne, přestaň mi znemravňovat sestru a plav. Včil tě utopim pod splavem.” Robert se uchechtl a plaval za Simonou.

„Opovaž se otočit!” upozornila Tamara Dodyho. „Vlez mně na záda.” „Hej!” šplíchla po něm. „Ale ne, vlez mně na záda. Stojím tu. Věříš mi, ne?” Zamračila se, ale uchopila ho kolem krku. Nohama obkroužila jeho břicho a on ji levou rukou podržel za předloktí. „Podivé, jak Měsíc osvětluje hladinu pod splavem. A ty kameny, jak se v nich leskne.” ukázal za hráz. I plošná voda za nimi se leskla. Stříbrný třpyt proplétaly černé lokny zbloudilých vlnek. A zbloudilý vlas za jeho špičaté ouško, na které naléhala tváří. Brala ho kolem hrudi a užívala si dotek kůže o kůži, jak je Pán Bůh stvořil. Ani si nevšimla, že dohovořil. Že nic nenamítá, on naopak naznal velmi rychle. Pootočil hlavu, nosem ťukl o její a vydechl do jejích úst, na něž upadly jeho oči.

„Můžeš kósek plavat?”

Zavedl ji za rákosí do stinného kouta za lísky mezi lípy. Vystoupil na trávník v zátiší, za nímž se stáčela řeka k hrázi. Vytrácející se světlo na moment ukázalo jeho pevně kulaté hýždě, než je pohltil šál noci. Tamara zůstala dřepět ve vodě s hladinou sahající pod ramena.

„To tam čůráš nebo co robíš?” usedl do trávy s pokrčenýma nohama. „Si myslíš, že s tebou vlezu za keř nahá? Ha, ha, skvělej pokus, Danieli Vágnere!” On zachraptěl tlumeným smíchem a ulehl do měkkých stébel. Hlavu položil do dlaní. „Mně je to jedno, klidně tam seď. Ale až tě chytnó ledviny nebo vaječníky, nebéké.” Tamara vzteky rozhodila rukou a pár kapek dopadlo i na něj. „Tak aspoň zavři voči!”

Když víčka rozevřel, ležela na břiše tváří na hřbetech zápěstích. Otočil se na bok a pravou rukou podepřel hlavu. Levou jí rozpletl culík a její vlasy rozestřel po zádech, aby zvolna usychaly.

„Nezatáhl jsem tě sem, abych tu na tebe něco zkoušel.” „Já vím. Jen jsem nechtěla vypadat povolně, že s každým jdu hned nahá do keře.” „Vím, že nejdeš.” vískal jí ve vlasech, pod nimiž se zvolna dotkl chladného ramene. „Taky mi to zrovna nevoní. Proto dycky zalezu sem.” „Abys očumoval nahý holky?” „Ne, abych měl soukromí.” a Tamaře se roztáhly zorničky. „Ne, ne, radši mi nevykládej k čemu!” „Seš pitomá.” přestal ji hladit a obrátil pozornost k vodě.

„Nevyhledávám jejich vřeštění u splavu, toť vše. Ale esli chceš, jdi se za něma bavit.” „Nechci.” zadívala se mu rozhodně do očí. „Jsem stejnej stydlín jako ty.” „Nestydím se, jasný?!” zakabonil se. „Jen se před nima nemusím vystavovat.” „No, rozhodně se nemáš za co stydět. Ale neříkals, že je znáš nahatý odmala?!” „Jo, protože sem tě chtěl vidět nahou.” řekl vážně a ona se rozesmála. Jeho humor s kamennou tváří milovala.

Ulehl znovu na záda a jí otřásla zima. „Pojď ke mně, zahřeju tě.” A ona nakrčila nos. „Včíl za tym nic nehledé, neznamená, že když na to mysliš ty, myslim na to i já.” Zamračila se víc, ale objala jeho obnaženou hruď. Pravačkou objal její záda a ona přes jeho břicho přehodila nohu.

Pozorovala střípky světla dopadající na jeho tvář skrz listoví. Obkreslovalo ostré čelistní kosti, vystouplou bradu a orlí nos, pod nímž rašilo strniště. Ukazovákem měkce přejela kolem jemných rtů k bradě zhrublé vousy.

„Jsi moc pěkný kluk, Danieli.” „Taky nejsi k zahození.” „Hele!” bouchla ho po hrudníku. Zakašlal smíchy. „Mluvím vážně.” „Já taky.” Odhrnul jí vlasy z obličeje. Skláněla se nad ním a on laskal pramen po prameni. „Kdy ses naposled stříhala? Začíná mi to lízt na nervy.” „Nezačíná, líbí se ti to. A nestříhala jsem se od doby, co zemřela máma. Možná jen ofinu a roztřepené konečky. Ale ne víc jak dva, tři centimetry. A co ty?” Odhrnula mu z čela podrůstající vlasy ofiny. „Dredy mám věčnost. Od toho, co poprvý…” ale zarazil se. Prozradil víc, než někomu kdy chtěl. „Asi od třinácti.” „A uvažovals někdy o tom, že si je ostříháš?” „Ne.” řekl umíněným tónem a usmál se.

Ona se vrátila k pozorování jeho rtů jemnými prstíky. Piercing byl tak rebelský a vzrušující. „Co je to mezi námi za vztah, Danieli? Chvíli mi připadá, že jsem malá holka, která tě nezajímá. A jindy mě chráníš. Objevíš se ve chvílích, kdy se potřebuju cítit bezpečně. Proč to děláš?” vzala jeho tvář do šířky dlaně. On se chvíli ztrácel v hluboké temnotě jejích očí. Napadaly ho tisíce slov a přitom žádné.

„Vydržíš ty minutu zticha aspoň ve spaní?” „Ne. Prý cestuju po celý posteli a vykládám si. Hlavně o škole.” a Daniel se jemně zasmál. „A o čem se zdává tobě?” a jeho úsměv na moment zkameněl. Do očí se mu vkradl chlad nepřítomnosti.

Poté se znovu rafinovaně uculil: „O nahých holkách, přece.” „Tak to dneska budeš mít bujaré sny.” „Hlavně o tobě.” „Tůdle!  Neviděls mě a ani neuvidíš!” Pro sebe se zasmál a zavřel oči. Zaposlouchal se do zurčení vody blízkého splavu a pozvolného šustění větru.

Prudce vydechl nosem, když ucítil její prstíky na své tváři. Nevydržela to ani minutu. Otevřel oči a protočené panenky opřel do větví.

Pak se jí zadíval přes rameno a zvážněl. Ona spokojeně črtala linie jeho mimiky. „Jak moc se bojíš pavóků?” „Nebojím se pavouků. Možná těch obrovských s dlouhýma nohama, co máme v…” „-To je dobře, ten co se ti spouští na rameno, je sice tlusté, ale malé.”

„Cože?!” vyjekla, vymrštila se do kleku a rukama se oháněla ve snaze setřást pomyslného osminožce. Luna pokradmu odhalila bílou pleť jejích pevných ňader a útlý pas. Oblé boky a mladistvou jemnost klína tma omotala průsvitným závojem.

Daniel se rozesmál. Pochopila, že si z ní vystřelil a rudá studem i vzteky přehodila prameny vlasů přes své skvosty. Řehtal se na celé kolo, proto ho začala bombardovat fackami a pohlavky, které úspěšně vykryl a sevřel její zápěstí. Vzpažil i s jejíma rukama a srostl s trávou. Přerývavě mu dýchala do tváře za zurčení jejich srdcí. Uvědomili si, že na něm leží, že tisknou kůži o kůži, úd o úd.

Stěží polkl skrz napjaté hrdlo, do tak intimní situace se dostat nechtěl. Políbila ho na koutek rtů. Pustil ji a ona se vrátila k laskání jeho líce. Vzrušením sténala, při tom se sotva dotýkala rty jeho tváře. Stačilo jí cítit jeho silné srdce, jako by bilo uvnitř jejího těla. A jeho dech jako by proudil jejím.

Ale jeho rozpolcená duše se prala s návalem vzrušení, které mu působila od chvíle, co ji poznal. Polovina představující touhy a vášně normálního osmnáctiletého kluka ji chtěla sevřít v náručí a líbat do rozbřesku. Ale ta část, rozervaná bolestí a hanbou na tisíce kousků a spálená strachem na uhel ochromila jeho tělo. Neurotoxin uvolněný hrůznými vzpomínkami paralyzoval jeho svaly. Nepohnul ani koutkem rtů, ani nemrknul.

„Je ti to nepříjemné?” vdechla mu do tváře a se zavřenýma očima v duchu prosila, ať řekne ne. Ať znovu čechrá její vlasy, ať se nevinně dotkne jejích zad. Ale odpovědí byl jeho zrychlený tep.

„Jistě, že je ti to nepříjemné, nešťastně miluješ jinou holku. Nikdy si to neuvědomím. Odpusť…” a s tklivým hlasem se posadila čelem ke břehu. Přitáhla si kolena a skryla v nich zoufalý obličej. Cítila se jako malé dítě. Přestože oplývala všemi krásami dospívající dívky, nebyla schopna vzrušit muže. Tolik by chtěla být kurážná a bezostyšná jako Gábina, svádět ho svíjivým tancem, komplimenty a dvojsmyslnými řečmi. Ale nedokázala to, neuměla s ním manipulovat a ani nechtěla. Chtěla, aby se do ní zamiloval pro to, jaká byla a ne kvůli trikům.

Daniel pochopil, nad čím přemýšlí a poklekl za ni. Uhladil její vlasy a rozdělil na dva pásy hedvábných nití. Přehodil jí je přes ramena a políbil na šíji. I když něžně hladil její ramena a čelem se opíral o její záda, proklínal se za spontánnost svého těla, svoji obrannou reakci odčinit nedokázal. Věděla, že to dělá jen, aby necítila selhání.

„Chceš vědět, proč jsem ti nepověděl?” Ale ona mlčky klouzala po zvlněné hladině. „Chtěl jsem tě překvapit. Kolem sedmé u vás zazvonit a naložit tě do auta. Ale ve štyry mně Sosa napsala zdrbávací SMSku a že tě bere ona. Nemohl jsem už nic dělat, kdybych zazvonil, myslela by sis, že mě poslala ona.” „Proč si se mnou hraješ, Danieli? Nebo si to jen namlouvám? Musíš si o mně myslet, že jsem strašně blbá a zaostalá, stejně jako ost…”

„-Oni ať si myslí, co chcó.” vzal její tvář do dlaní. Díval se jí upřímně do očí. „Seš jiná, než oni, než ty laciný holky z dědiny. Seš přirozená, bez přetvářek, bez lží. Když s něčím nesouhlasíš, nejdeš se stádem. Pokud tě zrovna nepřemluví ke koupání na nuda. Pak se tu oba schováváme jak největší poserové.” Usmála se. Ale z očí jí stékaly slzy. „Nevim, co to mezi nama je. Nepoznal jsem bytost, jako seš ty. V hromadě věcí seš stejná jako já, i když si to neuvědomuješ nebo to nevíš. Vryla ses mi pod kůži a to neříkám, že bych s tebó měl nějaký úmysly. Ani nevím, jestli mám, já… Nechci ti ublížit, protože ti nemůžu dát víc. Chci tě poponášet v náručí, držet se za ruce, koupat se a pak schnout v trávě. Víc ti dát nemožu, možná ani nechci a možná se to změní. Já nevím…” selhal mu hlas, když jeho víčka dopadla jako lavina kamení a roztříštila se na krůpěje slz. Zachytila je a vyloudila posmutnělý úsměv. Letmo políbil její dlaň, ale i to ho stálo obrovskou bolest.

„Pokud ji miluješ a hodláš o ni bojovat, nebudu mezi váma stát. Stačí říct, pochopím to. A nejsem do tebe zamilovaná, aby sis nemyslel, hele!” a on se pousmál, že jí nevěří. Ale její roztomilost ho hladila po duši. „A abych pravdu řekla…taky mi vyhovuje jen chodit za ruce. Jestli chápeš, jak to myslím. Kilián měl pravdu, jsem zaostalá a ztracená, ale při představě, že by do mě někdo strkal tam to, co mi ukázal…” a otřásla se. Musel se upřímně zasmát. „Ser na něj, Sosa byla jeho první holka a není to zas tak dlouho, jen před tebou machruje. Ty sama si rozhodneš, s kým a kdy to přijde, hlavně se nenech vyhecovat ostatníma. To je to nejhorší, co možeš udělat.” „Ty ses nechal vyhecovat?” „Ne.” řekl vlídnýma očima bez sebemenšího střípku studu. „Čekám na tu pravou a ti dole to všichni dobře ví. Proto se kolem mě Gábina tak točila, byl bych její trofej. Mohl jsem ji mít dávno, kteroukoli z těch lehkejch holek. Ale včíl jsem ti povidal, není to pro mě.” „Ani pro mě ne, odhadls mě správně. Možná na tom vážně něco bude, že jsme si podobní.” A on ji políbil na čele.

Usedl vedle, přitáhl si kolena a ji vzal kolem ramen. Najednou se vytratila zvědavost a touha okem zachytit kousek nahé kůže druhého. Vytratil se ostych a předstírání něčeho, k čemu je dotlačila situace v mylné představě, že se to od nich očekává. Upřímnost a uznání vlastních nedostatků, které byly druhému přednostmi, vnesla do jejích srdcí důvěru a utvrdila pocit, že nejsou sami. Zaposlouchali se do bublání řeky, které udávalo tempo jejich volnému dechu.

„Stejně se ale nezbavím křivdy, že ty o mně víš všechno a já o tobě skoro nic.” „Co bys ráda věděla?” „Třeba něco o té dívce, které ses odevzdal.” „Žádná taková není, Tamaro. A esli narážíš na Soňu, nemá s tím nic společnyho.” „Tak proč…” „-To je moje věc. Moje tajemství. Nikdo to neví, vezmu si ho do hrobu. A kdybych ti pověděl, musel bych tě zabit.” a ona vytřeštila oči. Pousmál se a políbil ji ve vlasech. „Každé máme svy problémy, se kteryma se musime porvat. Ty se tím nezatěžuj.” „Třeba bych ti mohla pomoct, jak je to vážné?” Přerušovaně vydechl, jeho hruď mohla prasknout od hnisavého tlaku. Poprvé cítil potřebu o tom mluvit a poprvé cítil bezpečí něčí blízkosti. Ale tohle by bylo nad její chápání, vždyť to bylo i nad chápání jeho vlastní. Anebo se mohl mýlit, pomohla by mu dostat se z temnoty, v níž tápal od svých třinácti let. Z temnoty, která se stala řádem jeho života, a bez níž si své bytí představit nedokázal. Možná by ani neměnil. Avšak do té doby, než poznal Tamaru a jejího otce. Obraz dokonalé rodiny, i když neúplné. Teplo vzájemné lásky, která sršela z jejich očí. Bez zastrašování, vydírání, ponižování.

Políbil ji ve vlasech a na několik okamžiků v nich své rty zanechal. „Buď taková, jaká seš. Drž mě za ruku a nepouštěj. Tím mi pomožeš víc, než kdybych to tu s tebou kuchal.” Objala ho a políbila pod odstáté ouško. Bylo roztomile špičaté, proto ho políbila znovu. „Ať je tedy po tvém, nebudu tě nutit. Ale pamatuj si, že kdybys mi to chtěl říct nebo cokoli jinýho, tak jsem tu pro tebe.“ „Pamatuju. A ty mi naopak řikej jen to, co je opravdu nutny.“ a ona se zhluboka nadechla. Úsměv zvýraznil chlapecké dolíčky jeho tváří. „Ty bys nejradši, abychom se sešli, seděli vedle sebe a celou dobu neřekli ani slovo! To spolu vůbec nemusíme kamarádit!“ „Přátelství není o slovech. Dva lidi si rozumí nejvíc, když spolem dokážou mlčet.“ a ona zúžila oči. „Ty tvý výroky…máš z nich užitek jedině ty sám! A hned dvojnásobně!“ a on se pobaveně zasmál. Čekal, jakou teorii její rozkošná hlavinka zkonstruuje. „Poprvé z tebe dělaj chytrýho a podruhé tě omlouvaj z věcí, do kterých se ti nechce!“ „No vidíš, jak mě začínáš poznávat, ani ti nemusim sypat svůj životopis!“

Tamara zavrtěla hlavou a zamotala si vlasy do drdolu. „Začíná mi být zima, nepůjdeme?“ „Můžeme. Ale deš první.“ „Tsss! Tak aspoň zavři voči.“

Nožku smočila v chladné vodě a pozvolna se brodila bahnem. Měsíc ukázal její malý baculatý zadeček s hladkými stehny. Zaúpěla, když se smočila celá. „Je to studený!“ plavala na místě. Těsně za ní byl Dody a uculoval se. „Co je? Ty ses mi koukal na zadek, hele!“ a šplíchla po něm. „Zabékalas, myslel jsem, žes uklózla. Včíl abych moh přiskočit na pomoc.“ „Ahá!“ zvolala vůbec nepřesvědčena.

Přivinul si ji, aby se chytla kolem jeho krku. S vodou po hrudník stál, ona nikoli. Kapku na špici nosu otřel do jejího a ona mu ji úsměvně vrátila. „Odpusť, su jen chlap.“ „Jsi čuně.“ „A ty ne? Máš mě zmapovanyho centimetr po centimetru.“ „No to si piš!“ mlaskla.

Vzal ji do náruče a vyhodil do vzduchu. Pleskla sebou o hladinu a roztříštila tak zrcadlo Měsíce na střípky těkavých vlnek. Smál se, jak se plácá ve snaze popadnout dech. Začala po něm cákat, on však zmizel pod vodou. Štípl ji do zadku a s ještě bujařejším smíchem se vynořil. Pokoušela se ho doplavat a místy po něm stříkala. Chechtal se, že je daleko a její slabé kapky na něj nedosáhnou.

S hlubokým nádechem se ponořila. Připraven na vodní palbu sledoval, kde se vynoří. Lunu místy zahalovala mračna, už nebylo zdaleka tak jasně vidět jako ze začátku. A přátelé se máčeli u pláže pod splavem. Pod vodou zůstala podezřele dlouho, až ho jímal strach. Mohla se praštit o kámen či traverzu, čert ví, kdo co na dno řeky naházel.

Za jeho zády náhle vyrazila z vody a skočila mu na záda. Potopila ho, a když se zmateně vynořil, smíchy ho pocákala.

Uplavala mu, ale dohnal ji u lávky. Tam dováděli jako malé děti.

„Stačí, Dody!“ „Ne, ty přestaň první!“ Šplíchali po sobě sloupce vody. „Tak oba!“ Ale nic. „Napočítám do tří: jedna, dva, tři!“ ale také nic. Dody se po chvíli vzdal: „Dobře, mír!“ Ale ona po něm lehce šplouchla naposledy. Poslední výstřel musela mít ona.

Zapřel svaly předloktí a paže a vytáhl se nahoru. V rychlosti se osušil a natáhl trenýrky. Poté podal ruku Tamaře.

„Zapomeň!“ Nepřemluvil ji, ani když rozprostřel ručník. „Včíl tu zmrzneš. Možeš jit přes hráz, ale tam tě všeci uvidijó v celé kráse. Anebo doplav tudlenc ke břehu, ale v keřu zaručeně brósí Kilián Simonu.“ Potupně se zamračila a chytla se jeho ruky. S upřeným pohledem do jejích očí ji v mžiku vylovil a zahalil do svého ručníku. „Ale to nejde, do čeho se utřeš ty?“ „To je šumák, utři se první.“ A otočil se, aby měla soukromí k oblékání. Sám si natáhl kraťasy a zašněroval tenisky. Když naznal, že je hotová, vykročil.

„-Danieli, počkej!“ Zastavila ho a přehodila mu ručník přes ramena. Propnula špičky a políbila ho na velkém nose: „Děkuju za všechno. Teď už vím, že se nemusím ničeho bát.“ Polichoceně se usmál a ruku v ruce se vrátili k ohništi.

Simona seděla opřená zády o kmen a hladila Roberta, který jí spal v klíně.

„Tož, Sosa! Pěkně ho vyřídilas!“ „Nech bejt, Dody! Po kópání dorazil tu flašu, chvíli brečel, jak je jeho máti chuděra a nadával otcovi, jaké je hajzl. Pak usnul a chrápe celó dobu.“ Vydechla ustaraně a pohladila ho. Daniel podal Tamaře kytaru, své věci a Robertovy věci. Poklekl ke kamarádovi a poplácal ho po tváři. „Tož pojď, brácho, tady si ustlat nemožeš. Zavezu tě dom.“

Do korby černého Volkswagenu si posedali známí, kterým přislíbil odvoz do města. Přítele usadil na zadní sedadlo za řidiče, Simona ho podepřela z prostředku a Tamara že se posadí vedle ní. Dody ji vytáhl za vlasy ze dveří a napasoval na místo spolujezdce. Když startoval, liskala ho škaredými pohledy. Ty rázem zjihly, když pustil CD s rockovými baladami. Zavrtala se do sedadla a zaposlouchala se do líbezného zpěvu kytar.

I když nemusel, dovezl každého až domů. A Roberta pomáhal Simoně uložit. Samotnou ji zavezl na druhý konec městečka a znovu se vrátil do ulice staré zástavby, kde bydlela Tamara.

Vypnul motor a vychutnával si ticho, které ho obklopovalo. Tamara upadla do říše snů už na začátku jízdy a něžně oddechovala rty přivrácenými k němu. Pohladil ji po líci, ale otočila se na druhou stranu.

S povzdechem shlédl hodiny na palubní desce neúprosně hlásající čas 3.28. Dávno měl být doma. Deset minut už mě nespasí. Uložím tě jako princeznu. A pročísl jí vlasy. Ty mi za ty problémy stojíš. Protože bys pro mě udělala to samý. Pak se ironicky usmál. Ne, neudělala. Ty by ses nenechala tak ponižovat. Postavila by ses mu čelem a nenechala ho prznit tvoji důstojnost. V tobě je obrovská síla. Ty to těm maloměšťákom eště natřeš. A chlap, kerej si tě jednou vezme, bude král světa.

Uvolnil náruč a pozvolna ji položil do lůžka. Zul jí boty a přikryl až po bradu. Schoulila se do klubíčka a přikrývku objala. Políbil ji na tvář velmi dlouze leč zlehka. „To já se nemusim ničeho bát. Potkal sem anděla. Když budou na konci tvoje kukadla, jeho pěsti budou jako pírka.“ Pohladil ji a tiše se vytratil na schodiště.

„-Kampak, mladej?!“ zaskočil ho Marek. Čekal na něj před ložnicí. „Má dcera měla být o půlnoci doma. Odešla s kamarádkou. A ty vycházíš z její ložnice v…“ pohlédl na hodinky, „tři padesát jedna.“ založil ruce a mhouřil ostrý zrak. Dody se cítil provinile s obavami, že přijde o jeho důvěru. „Omlouvám se, pane Trojan. Kdybych tušil, do kdy musí bejt doma, přivezl bych ji. U Střípáku jsme s kámoši rozdělali táborák, opekli buřty a zahráli na kytaru. No a pak jsem šecky rozvezl dom. A Tamara mi cestou usnula.“ Marek pomalu mrkal a poté vyrazil ke schodům. „Pojď za mnou. No pojď!“ Chlapec, zvyklý očekávat to nejhorší, ho následoval se svěšenou hlavou až k ledničce.

Z polic vytáhl dvě chlazená piva: „Tu máš. Jistě sis pořádně nedal. Za to, že mé dceři děláš taxíka a vůbec, že na ni dáváš pozor.“ „Díky pane Trojan, ale dělám to rád. Nemožu si to vzit.“ „Jen ber. Dal bych si s tebou, ale ráno mám směnu.“ Pokorně kývl a s lahvemi se vydal k autu.

S tušením, co ho doma čeká, se vrátil ke splavu. Ulehl do korby s hořkým mokem a pozoroval probouzející se ptactvo poletující mu nad hlavou. Hemžící se hejno kosů bylo jako její nezkrotné vlasy. A dva drozdi švitořící na korbě mu připomínali její zvědavé, ale dobrosrdečné oči. A nach oblohy, která rodila nové slunce, odrážela ruměnec jejích tváří pokaždé, když ho zahlédla obnaženého. A ranní vláha snášející se z nebe jako její nevinný polibek.

2kap1