Příběh mladého člověka hledajícího své místo v životě. Navzdory nejhorším démonům, jakým člověk může čelit. A navzdory sobě samému. Příběh přátelství a lásky mezi řádky.

uvodka-web

 

 

Konečně. Pomyslela si Tamara, když zabředla do bohatě natřesených peřin s květovaným povlečením. Zaslouženě po velmi hektickém dni. Ráno absolvovala přestupové zkoušky na ivančické gymnázium, kam se dostala na čtyřletý humanitní obor. S otcem vyřizovala nezbytné úřední formality a po nich stěhování zbylého nábytku do nového domu.

Starší jednopodlažní dům s půdou stál na klidné ulici mezi ostatními rodinnými domky, které byly předávány z generace na generaci. Není divu, že zpráva o novém sousedovi, urostlém Marku Trojanovi, se rozšířila dříve, než si do nového příbytku stačil nastěhovat osobní věci. Fešný muž, který se přistěhoval sám s patnáctiletou dcerou, vyvolal v ulici nemalou pozornost.

Tamara se posadila, zastrčila dlouhé kaštanové vlasy za ucho a z vlastnoručně šité kabelky vytáhla ošuntělý notes. Nosila jej všude s sebou a zapisovala do něj různé myšlenky. Jednou z nich skládala verše, jindy vznikla krátká povídka. Od doby, kdy jí zemřela matka a s otcem se často stěhovali, popsala plnou krabici podobných notýsků. Ukryla v nich svět, do nějž nedostal pozvánku nikdo další. Jeho vládkyní byla ona sama, mohla jej budovat, přetvářet i zničit v plamenech ohně nenávisti vůči reálnému světu kdykoli se jí zachtělo.

„Náš nový dům je akorát veliký a útulný.” četla po sobě poslední zápisek. „Náš nový dům je akorát veliký a útulný? Tamaro, kolik ti je? Deset?!” Pokárala se nahlas. Poznámku tvrdošíjně přeškrtala. „Náš nový dům je cihlový a uvnitř obložený dřevem.” Pak se zadívala na starý rám okna. Vždyť je to úplně jedno, jestli je malý, velký, cihlový, panelový či dřevostavba. Je úplně stejný jako ty předchozí. Osamělý, tichý, prázdný.

„Ťuky, ťuk!” poklepal její švitořivý otec na zárubně. Jeho vysoká svalnatá postava se rozložila ve dveřích. Úsměvně ho vyzvala dále. „Koukám, že tu někdo zahálí!” pohodil krátkými kaštanovými vlasy směrem ke krabicím, které již třetí den stály netknuty pod oknem. „Vybalila jsem si jen nejnutnější. To, co je v těch krabicích, voželím.” řekla notesu.

Marek svěsil bradu několik dní neholené tváře a s rukama v kapsách se přišoural k okraji kovové postele, na nějž se usadil, a ustaraně na ni pohlédl velkýma čokoládovýma očima: „Bojíš se, že se zase odstěhujeme?” a dcera odvrátila pohled.

Povzdechl si, vždyť odpověď dávno znal. Tížila ho vina, že si musela opakovaně zvykat na nové prostředí. Jeho povolání profesionálního vojáka vyžadovalo častou změnu stanoviště, ale už nechtěl, aby za něj platila daň v hodnotě jejího dětství. Povzdechl si nad myšlenkou, že vlastně žádné neměla. V deseti letech zastala roli svojí matky v péči o domácnost. A dnes před ním sedí téměř dospělá slečna. Na dně jeho černých očí ležel stesk, jak rychle ten čas uplynul.

„Chceš říct tajemství?” šťouchl ji povzbudivě do kolena. „Odešel jsem z armády, před několika týdny.” a Tamara vzrušením zatajila dech. „Tady jsem přijal místo policisty. Nadporučík Trojan je vrchní komisař.“ nadmul hrdě vypracovanou hruď. „Povedu obvodní oddělení krajského ředitelství.” „Tati!” padla mu kolem krku. „Gratuluju! Jen doufám, že to není nebezpečné!” zamračila se přísně. „Neměj strach, miláčku. Ivančice jsou klidné městečko. Sem tam nějaká krádež u zahrádkářů, nic, kde by šlo o život. Pokud ovšem jednomu sousedovi nevyroste větší mrkev než druhému.” „To bych jim radila! A ty se nebudeš hrnout do žádných nesmyslně nebezpečných akcí! I kdyby se měli mezi sebou postřílet! Rozumíte, nadporučíku?!“ „Madam, ano, madam!“ zasalutoval. „Jsem srozuměn s rozkazy. Velím celému okresu a ty zase velíš mně.“ Tamara ho vítězně i vděčně pohladila po tváři.

„Proč ale zrovna tady? Proč jsme nezůstali v Praze? Nebo proč se nevrátíme do Kolína, vodkud pocházíme?” „Copak se ti tu nelíbí? Ve městě najdeš vše, na co si vzpomeneš. A kousek odtud je řeka a okolo ní nádherná procházka lesem. A za lesy pole, sady a vinice.” Tamara se chvíli mračila. „Je to kvůli ní, viď? Kvůli té ženské, cos poznal loni v zimě.” Další věc, za kterou se cítil provinile. Ale pět let truchlení bylo přes příliš. „Miláčku, chci, abys pochopila jednu věc…” „Vždyť to chápu!” rozhodila ruce a posléze je složila. Popošla k oknu, odkud nahlédla do rozlehlé zahrady s ovocnými stromy. Nedokázala odhadnout, kde končí jejich pozemek a začíná sousedův sad.

„Chápu to. Nejsem děcko. Jen nechci, aby tě využívala nějaká flundra, nic víc. Přeju ti štěstí, zasloužíš si to.” Marek pojal maličkou do bodré náruče. Nemohl si pomoct, její slova zněla jako fráze a z hlasu zněl zarputilý nesouhlas. V jejích smutných očích denně vídal svoji milovanou ženu. Ale musel pokračovat cestou životem. Už kvůli dceři. „Chci, abys měla s mojí budoucí partnerkou přátelské vztahy. A Karina je přátelská.“ „Je příšerně dotěrná.” „Uznávám, že je hodně hovorná a trochu zvědavá, ale je fajn, když se o tebe zajímá, viď? Život s partnerem, který má dítě, není jednoduchý.”

Dcera na něj s hrůzou pohlédla: „Nebude s námi bydlet, viď, že ne?!” Otec se rozesmál: „Toho se neboj. Prozatím.” mrkl. „Ale chtěl bych ji pozvat na oběd, jen co se tu zabydlíme. Můžeš uvařit něco výtečného.” „Uvařím koprovku.” zašklebila se a otec se znovu zasmál. „Teď si s tím nelam hlavu.” zatahal ji za hranatou bradičku a sunul se ke dveřím.

„Jo a málem bych zapomněl – zítra přijde člověk ze stavební firmy vomrknout tu navlhlou zeď u zahrady. Nejspíš se to bude muset odkopat a celé znova zaizolovat. Holt je to starý barák.” „A co z toho plyne pro mě? Krumpáč nezvednu.” „Můžeš vyvážet poloprázdná kolečka.” a Tamara na něj vyplázla jazyk. „Musím do práce, nemůžu hned první dny zahálet. Ráno to vyřídím, ale pak už to pohlídáš ty.” „Mám hlídat vopilý zedníky?”  „Nafasuješ helmu, budeš stavby vedoucí.” Pořád se mračila. „Přijde pan Pčelák, majitel firmy Nová Stavba. A přivede svého synovce, který mu vypomáhá. Jsou to slušní lidé, neměj obavy.” „No dobře, uvařím jim kávu.” Pokusila se o smířlivý tón. „Hodná holka.” a políbil ji na čele. Pokorně se usmála a usadila se na postel k deníčku.

„A zlato?” hlesl naposledy. „Udělám všechno pro to, abys tu byla šťastná.” „Já vím, tati.” usmála se nevesele. Pokynul jí a odešel.

 tamara

Slunce se šplhalo k zenitu, svými paprsky pohlcovalo azurovou oblohu, kam jen oko dohlédlo. Tamara ležela ve vysoké trávě sadu a rukou clonila štiplavé paprsky prostupující korunou jabloně. V jejím stínu bylo dopolední horko snesitelné a tráva ji chladila ze spodu. A ticho se švitořivým zpěvem drozdů na pozadí bylo hedvábím, pod kterým uvolněně odpočívala.

Tu jí na hřbetu ruky přistála beruška. Pousmála se, jak ji tento drobný tvoreček šimral, když cupital na její kůži. Dezorientovaně těkal nožičkami od kloubu palce po prsty. Povzdechla si. Připadala si stejně maličká a křehká, ztracená ve velkém světě nového prostředí a znepokojená nejistou budoucností.

Maminko…proč jsi nás zavedla na toto místo? Daleko za hranice velkoměsta, možná i světa samotného. Rozhlédla se kolem dokola. Neviděla nikoho. Jen motýla a včely poletující z květu na květ. Vždyť ani paní v krámě skoro nerozumím, když mi nabízela erteple. Pousmála se nad příhodou z rána. Časně nakoupila v samoobsluze na náměstí a poté uvařila rychlý oběd. Do zadní části zahrady šla vyhodit slupky od zeleniny do kompostu. Cestou zpět se pozastavila v srdci přírody. Spočinula v hebkých stéblech za smyčců jejich drobných obyvatel. Čerpala klid z celé této scenérie, kde se zdánlivě zastavil čas. Vládl tu všeobecný pokoj, který ji mátl, když se ho snažila rozbít otázkami, proč je tu právě ona – temperamentní, výbušná, netrpělivá, živelná. Ale vůně květů, dozrávajících jablek a blankytně modré nebe ji zbavily těla a povznesly její duši, aby se svobodně ztratila s šustěním větru. A tak přestala myslet a nechala vše volně plynout.

Na nohy ji až postavil lesk zpocených zad mladíka, který postával u domu. Zamračila se a šla k němu, držela se však blízkosti stromů. Z trapézy, na které by mohla bloudit ve spleti svalových vláken, tekl pot proudem. Seprané džíny střižené nad atletickými lýtky, opasek proklatě nízko. Za ním viselo potem promočené tílko, které z části schovávalo jeho malý, ale pevně kulatý zadek. Když popošla blíže, všimla si, že má hnědé dredy vkusně svázané širokou gumičkou. Jaký vagus. Řekla si. Ale zvědavost ji vedla oklikou od kmene za kmen, když mladík naložil poslední lopatu hlíny na kolečko a zatnul svaly širokých ramen.  Měřil asi metr pět a osmdesát, byl štíhlý, přesto oplýval širokým hrudníkem. A na něm rašily tmavé chloupky, mezi nimiž stékaly potoky potu. Na slunci se jeho zlatavá hruď leskla jako Apollonova socha.

Zíraly na něj velké hnědé oči, když tu drobnou dívku málem srazil. Najednou tu nebyl strom, za nějž by se schovala. Čekal, kdy uhne, držet plně naložený trakař na přímém slunci nebylo zrovna pohodlné. Ale Tamara stála jako solný sloup. S hlubokým výdechem kolečko položil a otřel si mokré čelo, přičemž se Tamaře zamotala hlava. Zatnul a ukázal podpaždí, přičemž odhalil šikmé břišní svaly.

„Počasíčko tak na leháro u vody, ba?” vzhlédl ke krutému kotouči. „-Slupky!” vyhrkla Tamara a kluk vytřeštil oči. „Kompost…byla jsem vyhodit…tam…” ukázala a zalapala po dechu. „Ty budeš ta nová holka z Čech, mama enem povidala, že divně mluvíte.” a nonšalantně se pousmál, přičemž se mu vprostřed dolního rtu zaleskl piercing. Kroužek s kuličkou dodal jeho chlapeckým dolíčkům mužnost, stejně jako orlí nos. „Volajó mě Dody.” natáhl atleticky svalnatou paži. „Ta…Ta…Trojanová.” a sotva se ho dotkla. On její ruku stiskl déle a zapřel se úzkýma oříškovýma očima do jejích. „Těší mě, Ta-to. Jo a doval demižon vody, zoncna rumpluje fest.” „Co, prosím?” „Helé, přinesla bys mi vodu, véď?” zanotoval výsměšně a ona se urazila. Napučeně běžela do domu a hrubě zapráskla dveře, aby neslyšela jeho neomalený smích.

V kuchyni se opláchla ledovou vodou, tak blízko ještě žádnému polonahému chlapci nestála. Žádnému dospívajícímu muži toliko krásnému jako byl Dody. Byla zvyklá na chlapiska v uniformě, když někdy zavítala k otci to práce. Ale Dody měl v sobě ještě něco navíc. A jeho zlatavá lesknoucí se hruď se ztopořenými bradavkami…

Zrovna hloubil díru u domu, když mu podávala sklenku chladivé citronády. Po pas v úzkém korytu kutal krumpáčem a užíval stínu, jenž vrhal dům. Když se skláněla, spadlo jí ramínko tílka. Jeho oči se jí hbitě zatoulaly do výstřihu.

„To je špica!” a ona rozpačitě ramínko upravila. Ošívala se a zrakem hledala únik v zahradě. To se mu naskytl výhled krásnější, když napřímila ploché bříško.

„Budeš tu ještě dlouho?!” zahleděla se do sadu s předstíraným nezájmem. „Chci jít do města.” „Na zábavu?” Zamračeně na něj pohlédla. „Na diskotéku. Ve středu maj baby vlez zadarmo.” Potupně se očima vrátila ke stromoví. „Nepustí mě tam.” „Prosím tě, dranděj tam dvanáctiletý děcka. To už ti snad bylo, ne?!” „Možná. Tobě?” „V březnu mi bylo osumnáct. Vezmu tě tam, jestli chceš.” Zavrtěla svěšenou hlavou. Tancovat neuměla, alkohol nepila a po jeho boku by jistě trhla jednu ostudu za druhou. Navíc táta by ji nepustil. „Už tě nebudu rušit vod práce. Sám se jistě těšíš, až to zabalíš.” „To máš recht!” Tamara se zamračila, opět mu nerozuměla. „Hele, dcérko, seš ty vůbec z týto planety?!” „Seš ty vůbec z týto planety?!” papouškovala jízlivě a vrátila se do domu.

O nedlouho se vrátil otec a postál venku s mladíkem. Tamara je pozorovala za háčkovanou záclonkou malého okénka v kuchyni. Zaslechla něco o nutnosti vyschnutí zdiva, než se pustí do izolace a že to potrvá několik dní. Pak se s ním domluvil na oškrabání omítky ve sklepě, v němž se držela vlhkost a plíseň. Potřásli si rukama a Dody se odebral domů.

 

Seděla na parapetu oprýskaného okna svého pokoje. V klíně svírala notýsek, měla potřebu psát. Ale do jejích myšlenek se vkrádaly obrazy sošské postavy Dodyho.

Jeho vláčná kůže jí nedala klidu ani ve sprše. V páře se příliš zadýchávala, musela se zchladit studenou. Pozorovala sloupce vody dopadat na vzrušením vzpřímené bradavky, přitom myslela na jeho mokrá záda, když lopatou odhazoval hlínu. Jeho předloktí bylo samá žíla a samý sval. Své prsty vedla ke klínu a úsměvně se zachvěla. Osmnáct…jistě je zkušený a měl spoustu dívek. Tady na vesnici se začíná brzo. Proto mě hned zval na diskotéku…teda na zábavu. Usmála se. Pak se kousla do rtu, jeho žilnatá ruka tu byla zas.

Veškeré vzrušení však opadlo, když v oblasti třísel nahmatala drobné tělísko. Nové znaménko nebo pupínek, napadlo ji. Zastavila vodu, osušila se a sáhla po zrcátku. Udělala dřep a krkolomně se sehnula, aby zahlédla černého cizopasníka. „Naaah, do hajzlu!” dupla si.

„Tati?” křikla z koupelny v patře. „Tá-tí!” „Copak, miláčku?” vydal se na starobylé dubové schodiště. Ona omotaná osuškou přivřela, aby viděl jen polovinu obličeje. „Jak se kroutí klíště?” „No…sirkou. Natřeš ho sádlem a kroutíš.” „A na jakou stranu?” „Proti hodinovým ručičkám, myslím. Máš klíště? Ukaž!” „NE!” vyjekla a zapadla do koupelny. „Totiž…ne…možná…” „Lítalas v tý vysoký trávě, viď?” „Byla jsem vyhodit slupky. Mám ho na noze. Jo, na noze.” „Však to je jedno kde, jsem tě koupal, když jsi byla malá. Nastav prcku, já jdu pro sádlo a sirku.” „Tati! Už mi nejsou dva roky! Pár věcí se změnilo!” „Prosím tě, vždyť ani nemáš prsa.” a ona se zamračila. Zachumlala se do osušky víc a pozvedla své pevné dvoječky. „No tak dobře, háklivko, donesu ti instrumenty a ty se s tím trap. Nezapomeň na dezinfekci, ano? Hygiena je důležitá, na určitých partiích obzvlášť.” „Tati! Mám ho na noze, jasný!” pištěla rudá vzteky i studem. Otec se smál. „Jen klid, však já nic…” „-Jdi už!”

„Hlavně ho neudus.” napovídal jí za dveřmi. Nervozitou se jí klepaly ruce. „A neutrhni hlavičku.” „Co já vím, co je hlava?! V Praze jsme takový bestie neměli!” „Zvykej si, tady seš v přírodě. Na kameni se klidně může vyhřívat zmije, tak dávej pozor, kudy chodíš.” a jí se zamotala hlava. Jako by se pod horou sádla dusila ona a ne přidrzlý roztoč.

„Už to máš?” „Ten parchant ne a ne se pustit!” „Dokud ti mezi nohy leze piják, je to ještě dobrý. V životě se připrav na otravnější amanty.” „Teda tati!” otevřela dveře zabalená v županu. „Promiň…mužský kolektiv…” Na sirce mu předala vykroucené klíště. „Jsem úplně hotová!” „No vidíš, právě jsi nám dospěla v ženu.”

 

Ráno ji vzbudily ostré rány kovu o kov. Zkoušela si zacpat uši polštářem, ale otřásal se celý dům. Jako by kladivem mlátil do její hlavy a ne do zdi. Hodila na sebe tričko a tepláky, a rozcuchaná v pantoflích hledala ohnisko zemětřesení.

Rozespale se protáhla ve dveřích sklepa, kde Dody, zastřen šedými mračny, odbouchával opadávající omítku. Měl sluchátka na uších, šátek na ústech a třískal kladivem do klínu. Vůbec si jí nevšiml.

„Jsi normální?!” založila ruce, když na ni pohlédl. Sňal sluchátka a kývl, ať otázku zopakuje. Myslel, že se ptá na kávu. „Jo, s cukrem a mlikem, prosim.” „Co tu chceš?! Normální lidi ještě spěj!” „Normální lidi sou dávno v práci, milostivá. Jo a k tomu kafi bych ráčil chleba, ale v krámu maj do jedenácti, tak si nedělám iluze, že to stihneš.” „Je půl vosmý!” „Co já vim, jak seš rychlá…” a nasadil sluchátka. Zanechal ji s ústy dokořán a pokračoval v ohlušujícím  rámusu.

Když omlátil čtvrtinu stěny, opláchl se od prachu v kýblu s vodou na zahradě. Tamara seděla ve stínu košaté hrušně a četla knížku. Pozorovala ho jako vetřelce, když rozevlátě přikráčel ke stolu a napil se kávy. Posadil se a zakousl chleba se salámem, který mu připravila. Jeho obnažená hruď se zvolna nadzvedávala a na lehce vyrýsovaných prsou se tyčila krupička kůže, která mu naskákala po střetu s chladnou vodou. O to víc ho Tamara propalovala pohledem, rozrušoval ji od čtení.

„To tu budeš celý den dělat randál?!” „Nedělám randál, ale pracuju. To slovo bys mohla znát, je spisovné.” „Ty umíš mluvit spisovně?!” „To jsou všechny holky z Prahe tak kyselé?” „To jsou všichni vesani tak namyšlení?!” a vrátila se k řádkům knihy. On jen vrtěl hlavou a dojídal krajíc.

„Ty fakt nemáš žádnó brigádu? Stará seš dost.” „Na co? Starám se vo dům a vařím tátovi.” „Celé den?!” zvedl obočí. „Čemu se vlastně divím? Spinkáš do oběda, něco pohóníš a papínek už je doma.” Tamara ho zasmušile pozorovala. „V Praze…pomáhala jsem tátovi s papíry a pak uklízela šatny a sprchy. Po padesáti vojácích, mňamka.” „Táta je voják?” „Velel jednomu útvaru a cvičil je. Jinde měl zas víc práce s papírováním. Chvíli učil i na Univerzitě obrany v Brně.” „Byl i v terénu?” „V Afghánistánu, třikrát po půl roce. Ale to ještě než potkal maminku.” pousmála se a shlédla. „Nevypadá na to, je to milej chlap.” „Ten nejlepší!” vzhlédla hrdě. Chlapec se pousmál s jiskrou v oku, její oddanou lásku k otci jí záviděl.

„Pomohlo by mi průběžně vynášet suť a nakládat na vozejk. Už teď je tam bílo. Tak jestli nemáš do čeho píchnót…podělím se s tebou o prachy.” „To nemusíš. Je to přece můj dům. Jen se převléknu.”

Přišla v černém tílku s výstřihem a kraťáskách, které nebyly o nic novější a čistší než tepláky, co měla před tím. A v bílých teniskách. Jen si stáhla vlasy do culíku. Dody nakrčil velký nos a prohlédl si ji, jestli to myslí vážně. Pak jí nasadil ochranné brýle. „Máš nějaké šátek nebo šnuptychl?” „Cože?” Zakoulel očima a zavázal jí nos a ústa svým vlhkým šátkem. Vznesla vlnu protestů, ale nebylo ji slyšet, čemuž se samolibě pousmál. Jediným prostředkem komunikace byly její velké oči a husté řasy. Mávala jimi jako motýlími křídly. Řekl si, že bez zvuku je to krásný obrázek.

Omlacoval stěny a ona opadanou omítku nabírala na železnou lopatku. Házela je do kýblů, které vynášela za dům k jeho vozíku, na němž stály pytle, které plnila. Vozík zamýšlel po směně odvést autem do stavebnictví k dalšímu zpracování. Když byl Dody hotov, poslal ji odpočinout si a zbylou hromadu odnosil sám a zametl sklep do posledního zrnka.

Čistá, voňavá a nezvykle usměvavá na něj čekala s večeří. „Včíl sa okópu. Kde je sprcha?” „Chceš se tu sprchovat?!” vyrazila ze sebe. Suť měl i ve vlasech a prach pokrýval jeho ramena. „I vesan se občas myje. Ale jestli je to problém, opláchnu se v sudu.” „Ne, ne! Jedna sprcha je tady dole pod schody a druhá nad nimi, vedle mýho pokoje. Ale budu radši, když půjdeš dolů, nahoře je uklizeno.“ uculila se, až zkrásněla holčičími dolíčky. „Přinesu ti čistý ručník.” a s nachovými tvářemi se řítila do šatny.

Sprchový kout po sobě svědomitě opláchl a ručník pověsil na prádelní šňůru před domem. Vrátil se do kuchyně k prostřenému stolu. Ale Tamara ho po druhé nečekala.

Zkusil zaklepat na její dveře, nesměle ho vyzvala. Zůstala však sedět na parapetu. A on se neodvážil dál jak za práh pokoje.

„Včíl idu.” „Včíl ahoj.” a oba se usmáli. „Makalas jak barevné. Včíl ti donesu chechtáky.” „To ať tě ani nenapadne!” „Zaslóžíš si je!” „Vážně ne. Jsem ráda, že jsem se přičinila a že jsem ti pomohla. Beztak to nestálo za řeč…” „To sa pleteš, těch kyblů bylo hafo. Ušetřilas mi hafo času.” Zakolísal. „Ráda, stačí říct.” usmála se zdvořile. Chvíli se rozhlížel po dívčím pokoji a usmíval se nad plakáty rockových kapel a zpěváků. Poznal v nich své oblíbence. „Nic, tak já valim. Zdarec!” Přikývla a on zavřel dveře.

Pozvolna scházel vrzající schody, míjel kuchyni, aniž by se tkl jídla. Míjel i tmavý obývák, připomínal mu jeho osamělost. Nestál o výpomoc ani stravu. Jediné, po čem toužil, byla společnost. Ta bohužel nepřesáhla míru konvence.  Podělila se s ním o práci, ale jen do výše svých povinností.

Všecko splnils, už tě nechcou. Odmakal sis svý, už tě nepotřebujou. Všici só stejní. Jako stín se mihneš kolem a…

„-Danieli, počkej!” chvátal za ním Marek ze sklepa. Chlapec pozvedl obočí a sňal sluchátka přehrávače, které si nasadil na cestu. „Musím ti poděkovat, tam dole je to super! Nečekal jsem, že to stihneš za jediný den.” „Jen jsem dělal svó prácu.” sklopil oči. „Navíc mi Tamara helfla s úklidem.” „To je dobře, jen ji zapojuj. I když jsme se v minulosti často stěhovali, ona není ten typ, co se rychle přizpůsobí a najde si kamarády. Je docela stydlivá.” „Jo, všim sem si.” usmál se a na chvíli se ztratil ve vlídném obličeji toho velkého muže. Představil si ho v uniformě poseté medailemi a odznáčky za chrabré zásluhy. Už to, že byl milujícím otcem, by Daniel ocenil nejvyšším řádem.

„Tak…“ sklopil oči provinile. „Během tydna se sem staví stréc, omrkne, jak to schne.” „Poslyš a máš zítra hodně práce? Stydím se, že na tyto chlapské práce nemám čas a nechci tě otravovat, ale…” „Klídek, jen mluvte.”

 dody

Druhý den ráno si Tamara slibovala, že si pospí, když už není potřeba nic kopat nebo mlátit. Poslední týdny byly bohaté na dynamické změny, ruch stěhování a náročná příprava ke zkouškám jí nedaly spát. Její stinný pokoj směřoval okny do zahrady, spalo se v něm opravdu příjemně a na stylové kovové posteli s tlustou matrací i pohodlně. V bílých natřesených peřinách si připadala jako panenka. Kaštanové vlasy rozprostřené na polštáři a tichý dech.

S hromem domovního zvonku otevřela oči dokořán. Jako by jí polnice zatroubila přímo do ucha. Vstala se vztyčenými chlupy na rukou a pádila ze schodů. Vztekle dupala, ten, kdo ji vyrušil, si to pekelně odskáče!

Trhla dveřmi a za nimi usměvavý Dody. Sňal sluneční brýle, s nimiž chvíli laškoval. „Tvůj tata řek, ať zeséknu trávu, pry sou v ní klíšťáky.” „Opravdu?” zastrčila pramen vlasů stydlivě. Všechna bojovná slova se ztratila na jeho jemných rtech, na něž upozorňovala rebelantská ozdoba. V chladné chodbě zima zatřásla jejími holými rameny. Prohlížel si ji, jak se krčí v černém spacím úborku a jak krupička zimy hyzdí její dekolt. Ale s jeho pohledem se cítila, jako by žádný úborek neměla. „Tak…pustíš mě do zahrady?”

Tam naopak slunce pralo na plné otáčky. Prošli se k sadu, kde jim stébla sahala po kolena. „Sekačka je v boudě.” „Leda bych ju hodil do šrotu. Tady pomože jinší vercajk.” „Jako traktor?” Dody protočil oči a zamířil k boudě se zahradnickým náčiním, která stála hned u domu. Chvíli nadával, jak na něj vše padá a jak zakopává o kbelíky, nakonec vyšel s kosou. „Enem nabrósit!” „To jako chceš srpou sekat celou zahradu?! Má nejmíň kilometr čtverečný!” To už se ale znovu hrabal v dřevěnici. Tentokrát přišel s hráběmi a brouskem. „Včíl tohle je kosa, ne srpa. A toto sou hrábě.” vrazil jí je, až zavrávorala. „Posečenó trávu shrneš na hromadu a necháš vysušit králikom.” „Nemáme králíky.” „Staré Kótkové vrhla samica, můžu ti jedného dovalit. Nabrósim vercajk, ty se zatim leť přeslict do něčeho miň…miň ospalyho.”

Ve stínu ovocných stromů se seklo příjemně. Vzduch voněl čerstvostí. Tamara se opírala o hrábě a sledovala dokonalou souhru jeho zápěstních, předloktních a pažních svalů. Kosa zlehka tančila stébly a podtínala je. Po jednotlivých úsecích Tamara nahrnula trávu na jednu hromadu, mimo sad, aby je vysušilo slunce. A večer, kdy ostrý nůž zdolal nástrahy nekontrolovaných klasů, se do sena položili.

„Jak se vlastně jmenuješ?” pohrávala si s padlým květem a on žvýkal jedno ze stébel. „Tadyma prošlo tolik borců, že si to nepamatuješ?” „Jasně, že si to pamatuju, hele! Ale přece se nejmenuješ Dody?!” posmívala se mu. „Co je to za jméno, Dody?” „Co za jméno je Tamara?!” nakrčil nos. „Jak ti vůbec říkaj?” „Tamaro.” „Aha.” zabručel otráveně. „A co tvuj tata? Musíš mět nějakó zkratku.” S výdechem zabředla do sena. Přes kulatý výstřih tílka lemovaný krajkou sledovala svoji drobnou ruku, jak pulsuje na břichu s výdechem. Stejně jako on, jen ne tak dychtivě. Vzhlédl k azurové obloze, seděl s mravenčením v břiše.

„Jsem Daniel. Dody jsem si řikal jako malé capart a od ty doby mi to zustalo.” „Daniel je hezké jméno, budu ti tak říkat.” usmála se. „Já jsem Tamara, po mamince. Co zemřela, mě táta neoslovuje. Říká mi miláčku, holčičko, zlatíčko…ale nikdy ne jménem.” „Co se mámě stalo? Musela bejt strašně mladá!” „Měla vrozenou srdeční vadu. Vlastně se neměla dožít dospělosti, natož porodit dítě. Opustila nás, když mi bylo deset.” „Musela bejt statečná.” „Jo, to byla.” Usmála se a vsedě kreslila prstem v trávě.

„Chceš říct něco praštěnýho? Někdy, když jsem unavená po těžkém dni, tak…když usínám, vidím siluetu maminky. Sklání se nade mnou, jak to dělávala, když jsem byla malá. Pak můžu v klidu usnout.” Daniel k ní významně vzhlížel. Črtal do hlíny také. „Každej máme něco, čemu věříme a co nás drží při životě.”

Na to s údivem vzhlédla ona: „Takže umíš mluvit normálně!” Zasmál se do trávy a hranatá tvář mu změkla dolíčky. „Býval sem s babkó. Mluvila takhle. Já se pár slov naučil a blbnu kdejakyho kocóra.” „Tomu náhodou rozumím! Pořvávali to na mě kluci, když jsem šla z krámu.” „Šulini.” Těžkopádně vstal, že se vydá k odchodu.

„Už jdeš?” zastoupila mu cestu, aby neodcházel. Nesahala mu ani po bradu, jak byla maličká. Zato její oči byly všude kolem něj. „Musím. Díky za výpomoc.” „Na starým baráku je toho pořád co spravovat.” Kvitoval kývnutím a vykročil.

Dlouho sledovala jeho atletická lýtka, když kráčel měkce zesečenou trávou. A ještě déle ležela v seně, na němž zlátlo zapadající slunce.

 

Během parného týdne jáma vykopaná u domu pozvolna vysychala, stejně jako sklep a Tamařina vzpomínka na Dodyho. Náhle se v jejím životě objevil, ale rychleji z něj zmizel. Byl neomalený a svým anarchistickým zevnějškem i odpudivý, přesto měl v sobě určité kouzlo. Byl cizí, jak jen kluk vyrůstající na opačném konci republiky může být. Přesto cítila, že je něco spojuje. I další týden přemýšlela, jaký význam mělo potkat ho, aby se jí zakrátko ztratil z dohledu.

Zrovna tátovi žehlila košili, když přišel domů zmožený. Přivítala ho vděčným úsměvem se stopou únavy, za dlouhým prknem obklopená hromadami prádla se ztrácela, přesto viděl jenom ji. Její spokojená tvář mu byla odměnou za každodenní blázinec.

Všeho nechala a ohřála mu večeři.

„Zvládl bych to sám!” promnul si štípající oči, když seděl za starobylým stolem ze dřeva z ještě starší třešně. „Jen jez, v lednici na tebe čeká ovocný dortík. A ušlehala jsem i šlehačku.” „Ty jsi zlatíčko.” „Já vím.“ usmála se dětskými dolíčky.

Marek krájel řízek a hltal bramborový salát. Když už nemohl, opřel se a zavřel oči. S unaveným výdechem zamručel.

„Copak?“ Pousmála se Tamara, když plnila varnou konvici vodou, aby mu uvařila kávu. Smutně nafoukl rty, praskl a odložil příbor. „Měla bys chodit nakupovat s kamarádkami a vysedávat po kafíčkách.“ „V devět večer?!“ „Nemyslím teď. Myslím celých pět let, kdy jsi kvůli mně přišla o dětství.“ „Ale tati…“ chtěla mu padnout kolem krku, ale odstrčil ji. Trhalo jí srdce, když se tak krutě obviňoval a ještě víc, když neústupně odmítal soucit a utěšování. „Je to pravda. Trvalo, než jsme se postavili na vlastní nohy. Ale budu se snažit vynahradit ti každý den, i když to už nejde vrátit zpátky.“ Tamara mu i přes jeho předstíranou tvrdost usedla na klín a pohladila ho po rašícím strništi na tváři. „Přestaň si to vyčítat, ano? Jsi ten nejlepší táta na světě. S tebou mi nic nechybělo. Stěžovala jsem si snad?“ „Ale ne…“ Tamara se na něj položila a objala kolem krku. Chvíli ji pohupoval a vzpomínal, jak ji houpával na koleni, když byla maličká.

Po chvíli promluvil hlubokým hlasem: „Vzpomínáš, jak se babička rozstonala a poručila ti uvařit domácí knedlíky?“ To vyprskla smíchy i se slzami. „Jo, bylo mi dvanáct. Byla jsem totálně neschopná!“ „To není pravda.“ „Ždrcly se mi!“ „Byly znamenité!“ schoval jí loknu za ucho. „I zelí a maso.“ „Zelí bylo málo kyselý a s masem by se daly rozbíjet vokna!“ Smála se.

„Chci, abys v sobotu uvařila něco výborného.“ Vytrhl ji ze smíchu hlubokou vážností. „Požádal jsem Karinu, aby přišla na oběd.“ Její hluboké studny zračily zoufalství. „Ne…to po mě nechtěj.“ „Miláčku, no tak. Pozval jsem ji na oběd, já už se u ní stravoval nespočetkrát.“ „Tati, prosím tě…“ vstala a s rychlou chůzí sem a tam se pokoušela najít únikovou cestu. „Tak…tak já vám uvařím! Jo! Ráno uvařím a na celej den vypadnu, třeba k řece nebo na nákupy!“ „Zlato!“ postavil se a opřel se do jejích vyděšených očí. „Chci, abyste se lépe poznaly. I Karina tě chce poznat. Vědělas, že má taky ráda romantické příběhy?“ „Čte?“ „Ne, sleduje různé telenovely a seriály. Ale to je totéž.“ „Jo, úplně…“ zavrčela a sklidila použité nádobí ze stolu.

„Tak víš co? Plán Á: společně nachystáme oběd, spolu s Karinou to sníme, dáme si kávičku a ty se pak vytratíš, kam budeš chtít.“ „No tati! Vyhazuješ mě?! Ještě řekni, že mám vyklidit pole, že chceš s tou ženskou tady v našem domě…“ „-Ne, nic takového! Tak tu zůstaň celou dobu, co tu bude, no.“ „Pořád se mi zamlouvá varianta navařit a ztratit se dřív, než přijde.“ a dala se do umývání. Otec ji zamyšleně pozoroval a chopil se utěrky.

„Plán B: aby ses necítila v přesile dospělých, pozvi si taky někoho. Třeba Daniela.“ a to sebou trhla, až jí z mokrých rukou vyklouzl hrnek do dřezu. „To už mě můžeš rovnou zavíst do hlubokýho lesa a nechat mě tam!“ „Proč, myslel jsem, že jste přátelé.“ „Ale prosím tě, dvakrát jsem tomu holobrátkovi uvařila kafe, to je celý. Je to pravěk, co tu byl naposled, ani nevím, jak zní ta jeho přiblblá přezdívka – Danny, Dada…“ pokrčila rameny na povrch ledabyle, uvnitř byla v rozpacích.

„To je škoda, protože ten hoch si na tebe pamatuje velmi dobře. Mám tě moc pozdravovat.“ A Tamara vytřeštila oči. „Dnes jsem měl cestu kolem jejich stavební firmy, zašel jsem se zeptat na ten sklep. No a potkal jsem tam Daniela. Poslední dva týdny pracoval na opravě jedné vedlejší silnice kousek před Krumlovem. S ostatními dělníky tam býval dlouho do noci, protože přes poledne se nedalo vůbec pracovat, jaké bylo horko.“ „Aha…to jsem netušila. A von teda pracuje u strýčka?“ „Jen přes prázdniny, co tak prohodil. Studuje gymnázium, teď půjde do třetího ročníku. Takže se budete potkávat i ve škole. Je to vážně milý hoch.“ „Milý?! Ten křovák je všechno, jen ne milý!“ „Ale prosím tě,“ chytl ji pobaveně za rameno, „znáš kluky, jak se před děvčaty naparují a předvádějí. Několikrát jsem s ním mluvil, je to rozumnej kluk.“ „Divně mluví.“ založila ruce umíněně. „Alespoň si díky němu rozšíříš slovní zásobu.“ „Myslíš o znásilněnou češtinu? Díky, nechci. Raději si budu celý vodpoledne číst.“ „To nepřichází v úvahu. Uvítáš Karinu a budeš se chovat jako jemná mladá slečna, jak to umíš.“ K založeným rukou přidala neurotické podupávání, nechtěla uznat porážku. „Neboj, bude to jen jedno odpoledne. Nebude to každý týden ani každý měsíc, jestli nechceš. Ale dej jí šanci. Kvůli mně, záleží mi na tom.“

S jeho psíma očima roztály ledy. „Máš ji hodně rád?“ „Karina je rozumná, zábavná…“ „-Miluješ ji?“ Nastala pomlka, během níž otec popošel k lince a zpět. Mnul si krk, jako by z něj měl vymáčknout odpověď. „Víš…tomu, co zřejmě myslíš jako lásku, člověk propadne bezhlavě, slepě, hluše, vroucně, naplno…ale hlavně jednou za život. A když o to člověk přijde, srovnává, je opatrnější, náročnější…po druhé už rozhoduje rozum, ne splašené vášně. Já…mám Karinu rád, je to velmi zajímavá žena. Ale aby se rozum zamiloval, potřebuje znát víc.“ „Karina není poslední ženská na světě. Jistě potkáš někoho lepšího.“ „Ale já nechci hledat, zlato. Nechci střídat ženské a plést ti hlavu náhodnými známostmi. Chci, aby moje partnerka byla i tvojí…zkrátka někým, kdo zastane ženské role v domácnosti a ty budeš normální patnáctiletou puberťačkou, pokud je tedy normální vhodné spojení.“ „Nevadí mi vaření a žehlení.“ „Ale mně ano. Už nechci přihlížet, jak moje holčička dospěla a stárne. Chci, abys řešila problémy, které mají dospívající dívky a nepřemýšlela, jestli v neděli uvaříš svíčkovou nebo guláš. To budeš dělat zbytek života. Musím se postavit na vlastní nohy, co nevidět se zamiluješ, a starý otec bude kůl v plotě.“

To se mu zavěsila za krk. Musela stát na špičkách. „Ty můj dědoušku, já vím, že bys mě už nejradši provdal a zbavil se mě. Říkám, zaveď mě do lesa a nech mě tam.“ „Tak dobře. Ale zavede tě tam Dody. V sobotu přijde ve dvě hodiny.“ A Tamara vytáhla vzduch až z paty. Uculil se jako klouček. „Tys mi domluvil rande?! Za mými zády?! A s tím… Sakra, nemohls pozvat někoho míň…míň odpudivýho?!“ „Bohužel tě zklamu, nepůjde o rande. Přijde se podívat na ten sklep. Jindy se stavit nemohl. A při té příležitosti jsem ho pozval na kávu a moučník. Když jsem řekl, že něco upečeš, nenechal se dlouho přemlouvat.“ „Jistě že se nenechal!“ švihla utěrkou o linku. „Proč taky, když se zadarmo nažere!“ a vyběhla z kuchyně rudá vzteky.

„Mám mu říct i na oběd?“ „NE!“

 

Líné sobotní dopoledne bylo provoněno vepřovou pečení na bylinkách, podlévanou pivem, sladkokyselým zelím a kokosovou roládou, která odpočívala v lednici. Starý cihlový dům zel čistotou, při jeho úklidu se zapojil i Marek, který dostal od dcery jasné rozkazy. Věděl, že přítomnost cizí ženy u jejich stolu bude pro ni velmi těžká, proto jí ustupoval, jak jen mohl.

Když umyla venkovní oválný stůl z bílého plastu, který tu zůstal po původních majitelích, stejně jako drtivá většina zastaralého nábytku, položila na něj květovaný ubrus po babičce. Drobné luční kvítky s olivově zeleným podkladem sice působily mírumilovně, avšak Tamara s ním trhla velmi agresivně. Když ho pokládala, střílela otce pohledem.

Stejně jako rusovlasou Karinu Burianovou, jejíž pištivý smích zatřásl horkem paralyzovanými listy pokaždé, když Marek pronesl něco vtipného. To Tamara přestala krájet, svěsila ramena a obličej. V duchu si říkala, jak se může takové bezduché ptákovině smát. A říkala si to velmi často. Otec jí musel dát kopancem znamení, aby se zasmála také.

Ale dokud mluvil Marek a ona se jen smála, bylo to v míře snesitelnosti. Když se ke slovu dostala Karina, nikdo jiný neměl šanci. Hovořila o nejžhavějších událostech, které vyslechla od zákaznic ve svém kadeřnickém salonu, když je stříhala. Pohazovala dlouhými měděnými vlasy, které byly na pohled obarvené, a vášnivě artikulovala rudými rty. Vypnutá porcelánová pleť dvaatřicetileté ženy byla bez chybičky, až na jednu – její vytetované obočí. Z něho obzvlášť Tamara nemohla spustit zrak, zkoumala, jak se barva nanesená na jejím čele natahuje a smršťuje a chvílemi jí to přišlo komické. Až se musela držet, aby nevybuchla smíchy. Ale v podstatě nedokázala pochopit, proč si někdo celé obočí vyškube, jen aby si ho mohl jehlou znovu dotvořit, a ještě za to zaplatit nehorázné peníze.

„…obočí by sis měla formovat, drahoušku, máš dvě oči a ne jedno.“ upozorňovala ji Karina na minulém setkání, když ještě žili v Praze. „Chlupy byly moderní možná za našich babiček, ale dnešního chlapce na ně sotva ulovíš. Leda bys chtěla nějakého gorilího muže.“ a její pisklavé hihňání jí znělo v uších ještě teď. Ten večer to bylo poprvé, co si otcovou žiletkou rozdrásala kotníky a lýtka do krve.

Zvlášť jí nemohla odpustit poznámku, že knírek sluší pánům, ne mladým slečnám. „Teď už chápu, proč s nikým nechodíš! Borci si myslí, že seš kluk!“ Proto si nechala v kosmetickém salonu voskem strhnout chmýří horního rtu, sotva znatelné, a týden nemohla mezi lidi, jak ji zarudlý otok bolel.

Tamara žvýkala poslední sousta druhého chodu a kroutila hlavou nad tím, jak Karina mrkala nalepenými řasami těkavěji, než bylo zdrávo. Říkala si, co na té vyumělkované bárbíně její skvělý otec vidí. Udělal by líp, kdyby si každou neděli kupoval hambatej časák a na hodinu se zavřel do koupelny. Alespoň bychom se ušetřili jejího bezduchýho kvokání. Beztak má udělaný i kozy, není možný, aby byla tak hubená, s malým zadkem a prsama, kterýma by zbourala Hradčany. A otřepala se, když se přistihla, jak civí do jejího bujného výstřihu křiklavě růžového tílka.

„…a jak se tu líbí tobě, myšičko?“ zavlála řasami na Tamaru, která málem ohluchla z jejího afektovaně měkkého š. „Ale jo, docela…“ „-Je tu nuda, že?“ dotkla se jí na ruce se smíchem. „Když mi drahoušek oznámil, že se stěhujete z Prahy sem, řekla jsem mu: krucinálfagot, seš normální? A co chuděrka Tamara? Je zvyklá na vír velkoměsta, obchody, noční život! Co bude, propánajána dělat tady?!“ „Vlastně, jsem…“ „-Ale ne, drahoušek je paličák, co řekne, to platí a přes to nejede vlak! Určitě se ti stýská po nakupování! Naštěstí je to do Brna pár kroků! Každou neděli naložím matrónu a ségru a vyrážíme nakupovat! Počkej, až uvidíš ty nákupní centra, zaručeně ožiješ! Vezmu tě s sebou, hned zítra!“ „To nebude nutné, já…“

„-Ale ano, je to báječný nápad!“ přerušil ji tentokrát otec. „Dlouho jsi nebyla mezi lidmi.“ „Nechodím mezi lidi.“ „Dám ti peníze, můžeš si koupit, cokoli budeš chtít. Nebo pojedu s tebou, taky potřebuju něco na sebe.“

„Promiň, drahouši,“ dotkla se ho Karina veledůležitě, „ale nepřichází v úvahu. Naše spanilé jízdy jsou odjakživa dámské jízdy. Budeme brouzdat butiky s nejnovější módou a cestou zpátky se stavíme ve vinárně.“

„Nemůžu pít, nebylo mi osmnáct.“ „Ale, zlato,“ mlaskla, „všechno je jednou poprvé.“ a Tamara protáhla obličej. To tvoje bylo zřejmě hodně, hodně, hodně dávno a ještě víckrát se opakovalo. S ženskou v hadrech prostitutky nikam nejedu! Musela si ulevit. „Přinesu dezert!“ hukla a sklidila použité nádobí ze stolu.

„-Dámská společnost ti jen prospěje.“ řekl Marek přísně, když v kuchyni krájela kokosovou roládu. „Seš furt zavřená doma a jedinej, s kým mluvíš, jsem já. A podle toho tvé chování vypadá.“ „Co zas máš proti mýmu chování?! Chtěls, abych uvařila – uvařila jsem. Chtěls, abych s ní seděla u jednoho stolu – seděla jsem!“ „Celej den nekomunikuješ, jen se tváříš kysele!“ „Nekomunikuju?! A jak asi, když mě ta nána pitomá nepustí ke slovu!“

„-Tamaro!“ hukl na ni zlostně a ten tón jí projel až k podlaze. Jako blesk, který spálil vše živé v ní. Jménem jí neřekl pěknou řadu let a tak nenávistným tónem nikdy. Do očí se jí vedraly slzy. Marně v jeho přísných hledala útěchu.

Po chvíli pronesl tiše, ale s důrazem: „Už nejsi dítě. Brzy zahájíš vlastní soukromý život, máš na něj plné právo jako já na ten svůj. Karina je skvělá žena a měla bys být ráda, že má o tebe zájem. Když jí budeš opovrhovat, brzy zájem ztratí a až dospěješ a uvědomíš si své vrtochy, budeš svého chování litovat.“ „Nechci s ní jet nakupovat! Nesnáším nakupování a nesnáším ženské tlachání!“ „Tak jí řekni, co ráda děláš, ať konečně najdete společné zájmy, když už teda neoceníš její snahy.“ „Ráda čtu a vona v životě nepřečetla ani jízdenku na vlak!“ „Tak ji vezmi do knihkupectví! Ano, ukaž jí knihy, které ráda čteš. Jsem si jistý, že si nějakou koupí a ráda přečte.“ „Pokud to vůbec umí…“

„-Tamaro!“ a ten jedovatý šíp jí proletěl podruhé. Uchopil ji za paže a vážně promlouval k jejím očím: „Vím, že jsi rozumná mladá dáma, vždycky jsi byla dál než tvoje vrstevnice. Proto se nad to povznes a dej Karině šanci. Čím více času spolu strávíte, tím lépe. A už o tom nechci mluvit. Je nádherný den, nehodlám ho promrhat umíněným hašteřením.“ A vyšel ven ke svojí přítelkyni. Tamara tklivě vydechla a následovala ho s nakrájenou roládou a dezertními talířky.

„-Ježiš, to já nebudu!“ vyjekla Karina a rozhodila rukama, když uviděla dezert. „Musím si hlídat figuru, stačí, když jste do mě narvali knedlu se zelím!“ Ve skutečnosti snědla tři a rvát je do ní vůbec nemuseli. A když ji Marek lichotivě ubezpečil, že má postavičku jak lusk a že jeden kousek jí vadu na kráse neudělá, spořádala polovinu talíře.

„Je to vynikající!“ otírala si kokos ze rtů. „Nic takového jsem ještě nejedla! Marmeláda s kakaovým krémem uvnitř, výborný nápad.“ „-Je to recept mojí mámy.“ řekla nepřátelsky a otec, kterého přešla chuť, ji zpražil pohledem. „No…“ zachvěla se Karina, „je skvělé, že ses ho naučila.“ „Můžu Vám ho dát, jestli Vám tak chutná.“ „Prokristapáná, drahoušku!“ vyjekla pobaveně. „Leda ruce kdybys mi k tomu dala, nesnáším pečení! V receptu si přečtu vytáhněte vál a už na mě jdou mrákoty!“ „To je škoda, máma pekla znamenitě.“

„-Netuším, co tím sleduješ,“ pronesl Marek, „ale přestaň s tím zavčasu.“ „Slečně chutnalo, tak jsem…“ „-Dost. Stačilo.“ uzavřel a všichni shlédli do svých talířů.

„…jsi opravdu šikovná.“ prolomila trapnou chvilku Karina a natáhla se pro další kousek. Tamara zbylých pár plátků zakryla sáčkem, chystala se je odnést. „Co to děláš?“ divila se nenasytná Karina. „Myslela jsem, že už nebudete. Chci pár kousků schovat kamarádovi, který každou chvíli přijde.“

„Ale, ale!“ roztáhla oči dokořán. „Tak ty už sis tu našla kluka? Nebo je z města? Doufám, že je z města, tady všem trčí sláma z bot!“ „Proto jste se ještě nevdala, že jste čekala na někoho z města?“ „Měla jsem pár vztahů. Ale nikdo nebyl ten pravý.“ a procítěně stiskla Markovo předloktí. Ten se pousmál a na oplátku pohladil její ruku.

To Tamaře došlo, že výběr zdejší lokality nebyl zdaleka tak náhodný, jak otec původně prezentoval. Nelákaly ho ani zdejší lesy, ani řeka. Marek se s Karinou intenzivně scházel téměř rok, a jelikož v jejích rodných Rosicích tak narychlo nesehnal volný byt, vzal nabídku tohoto starého domu prodávaného pod cenou. A v jejich vztahu bylo mnohem více, než Tamaře přiznal. Chtěl ji chránit před náhlými změnami, ale už se nechtěl skrývat. Nedělal nic vážnějšího, než že chtěl žít.

Proto se Tamara taktně vzdálila a nechala je v zahradě o samotě. V kuchyni se naposledy ohlédla přes záclonku. Zahlédla otce zezadu, jak Karinu bere kolem ramen. Chvíli si špitali a nakonec se políbili. A vůbec to nebyl jeden z nesmělých polibků čerstvého páru. Na Tamařiných tvářích se strhla bouře horkých slz. Byla to však jediná obrana, kterou mohla vůči trpké realitě použít.

 tamara1

Když Dody přišel obhlédnout vysychající sklep, k jeho zklamání mu otevřel Marek a Tamara ho nečekala nikde opodál. Jen nazrzlá mrkací panna, která s opovržením sledovala každý jeho krok. Zprvu šokovaně prohlížela jeho dredy stažené širokou gumičkou. Pro ni jako kadeřnici bylo naprosto nepřípustné zprznit vlasy dredy. Dredy! To jediné jí stačilo, aby si o Danielovi udělala nelichotivý obrázek. A vytahané černé tílko s ošoupanými světlými džíny, které držel masivní černý pásek s řetězy pod jeho vystouplými kyčlemi, její názor umocnily.

Dody ji slušně pozdravil, ale o jejím pohledu plném předsudků, který mu byl tak dobře znám od lidí z městečka, si myslel svoje a vysmíval se jí očima. V duchu si oddechl, když ho Marek zavedl do sklepa, užuž se bál, že slečna jehlové podpatky půjde s nimi.

Poté, co s Markem dohodli následovný postup rekonstrukce, se venku rozložitě usadil na plastovou židli. Nízko si opřel záda a roztáhl kolena. Karina, která seděla na druhém konci stolu, nevěřila vlastním očím. Překvapeně i pobouřeně ho očima vyhazovala z domu. Ale on si jí nevšímal. Založil ruce na břicho a zadíval se do zahrady. O to více ji dopalovalo, že se nesnaží zahájit rozhovor, alespoň ze slušnosti. Proložit trapné ticho, než přijde Marek. Ale chlapci ticho zjevně nevadilo. Měl bohatý vnitřní život a se ženou, kterou možná (a jak doufal) už neuvidí, neměl potřebu zahajovat konverzaci natož ji blíže poznávat.

„-Tak Vy jste ten Tamařin kamarád?!“ zapištěla zastuzena, že se musí doprošovat o slovo. „Ten co měl přijít na dezert?“ „Ne. Ale tu roládu si dám.“ nabídl si. Blahem protočil oči, když se zakousl do vanilkového korpusu s jahodovou marmeládou a čokoládovým krémem uvnitř. Karina mrkala o ještě vyšší frekvenci než při vášnivém hovoru s Tamarou.

„-Jste tedy zedník, co Markovi spravuje dům?!“ „Ne. Ale vykopal sem jamu. Cihle zafukuje někdo jiné.“ „Proč?“ „Aby jim tam znova nezateklo.“ svraštil čelo pobaveně.

Jeho frivolní tón stručných odpovědí ji dopaloval. Chtěla vyzvědět tolik věcí, kdo to je, čí je syn, co zač jsou jeho rodiče a co konkrétně má s Tamarou. Ale příliš si lámala hlavu nad tím, jak najít společnou řeč.

„Su z Rosic. Odkáď seš ty? Z Ivančic?“ „Ne. Ale včíl tu bývám.“ a ona ho rozmáčkla očima.

„-Paráda, slečno,“ přicupitala Tamara, „nabídla jste mu roládu.“ a usedla vedle Dodyho. „Jo, nabíd sem si, je betálná.“ a natáhl se pro další kousek. A další si dal usměvavý Marek, který usedl vedle Kariny, naproti dceři. Doufal, že Dodyho přítomnost rozdmýchá napjatou atmosféru.

I Tamara v to doufala, dokud ji nezačal rentgenovat očima od hlavy až k patě. Také se vyklonil ze židle, aby si prohlédl její červené tričko s potiskem stříbrné lebky se stínem v pozadí. Přečetl si i nápis Do or die na jejích ňadrech a vysmál se jí očima. Ona ty své s nádechem vykulila, ale on se vlažně vrátil k výhledu do zahrady.

„Ehm, Danieli,“ zachrchlal Marek a chlapec se způsobně posadil. Připraven naslouchat s upřímnou úctou. „Ty letos končíš školu?“ „Ne, chvála Bohu! Čeká mě to až na přes rok.“

„Čím se učíš?“ zeptala se Karina s očekáváním podřadného oboru. „Od šestky chodím na gympl.“ a ona zakmitala řasami.

„A je to těžké?“ zajímal se otec. „Tamara tam od září nastupuje taky.“ „Jak co. Já odjakživa bojuju s anglinou.“ „Tak tady máš přebornici.“ kývl na ni otec a Dody si ji opět změřil zvědavým pohledem. A opět se mu nedostal ani skřek k odpovědi.

„Včíl idu.“ práskl se o stehna a vstal. „Díky za roládu, šmakovala.“ „Už jdeš???“ vyrazila ze sebe Tamara. „Jo, s partijó valime k řece. Slunko pálí, co včíl?“ „Jdete plavat?“ „Spíš ošplichat hnáty, ale je tam super tráva a vzduch uplně jinej než tady. Nechceš jit s nama?“ a jí spadla pusa.

„-To je báječný nápad,“ vložil se do toho Marek, „ráda plaveš.“

„To jako mám vlízt do řeky, hele?“ a Dody se jemně zasmál jejím protahovaným koncovkám. „Leť se přeslict do plavek, počkám tě před barákem.“

 

Horký vzduch vlnil vzdálená zákoutí prázdné ulice. Na nebi ani mráček a na roztékajícím se asfaltu ani kousek vrhaného stínu. Obešli centrum městečka a po dlážděné silnici mířili směrem k řece. Kde skončily kočičí hlavy, začínala hliněná stezka, jejíž prach se vířil s každým Tamařiným krokem. Musela klusat, aby Dodyho dlouhým krokům stačila. Přezky batůžku, do kterého si sbalila dvoulitrovou láhev vody, dva ručníky, suché oblečení a hřeben, se jí zařezávaly do zarudlých ramen. Míjeli navezené hromady hlíny, které obklopovaly muldy a rampy, které si tu z fošen stloukli místní kluci, aby tu trénovali jízdu na skateboardech a kolech. Dnes však bylo takové vedro, že ani ptáci v korunách vysokých líp nepoletovali.

„Konečně!“ zhlédla splav a nízkou řeku hrnoucí se přes kameny. Dody pobaveně nakrčil čelo a mířil k mostu. „Říkals k řece – jsme u řeky!“ „Vidíš tu snad někoho, kdo by se tu kópal?!“ „Kam teda jdeme?“ „Ke splavu u Střípáku. Je to tak dva kiláky.“ „Cože?!“

Dody přešel široký most na druhý břeh, který byl zalesněn převážně duby a buky. Po úzké silnici míjeli hospodu ukrytou v chládku pod korunami stromů. Po pravici se jim třpytilo zlato ječmenných klasů a vlevo za stromořadím líně plynula řeka. Zpocená a uřícená Tamara popocházela několik kroků za Dodym, který kráčel sice svižně, ale z jeho výrazu a celkového postoje to vypadalo, jako by byl na vycházce a kochal se přírodou.

Tamara tiše reptala, jejich pouť se zdála nekonečná. Ale své poznámky by si byla ušetřila, kdyby věděla, co ji čeká na konci cesty. Za polem se rozléhal už jen les a úzká, po kořenech a kamenech prudce stoupající stezka. A pod nimi sráz a husté větve, přes které už ani řeku neviděla.

„Děláš si ze mě prdel?!“ zastavila se. „Dál nejdu! Máme se jít koupat k řece a ty mě vedeš do kopce do hlubokýho lesa! A řeka do kopce neteče, nejsem hloupá! Co máš za úmysly?! Budu křičet!“ a Dody se od srdce zasmál. Pak zavrtěl hlavou a šel dál. Tamara vztekle zafuněla, musela ho zase doběhnout.

„-Tak už stůj, sakra!“ zastínila mu cestu. Vlídnýma očima na ni shlížel – čím více zuřila, tím roztomilejší mu připadala. „To je zkratka.“ „Zkratka?! Ušli jsme nejmíň tisíc kilometrů!“ „Zpátky možeš jit ještě tři kiláky navíc po žhavý silnici, jestli chceš.“ Pak ji odstrčil a vyšel na vrchol kopečku.

V pár krocích vylezl na kámen vlevo, který po stranách ukrývaly halouzky akátu a šeříku. Stanul na vrcholu skály a rozhlédl se po kraji. Přírodní rozhledna nebyla příliš vysoká, přesto dohlédl na řídkou osadu chatek obývající les za řekou, za ní pole a začátek Ivančic. A na horizontu zalesněné kopce.

Tamara s údivem i vztekem, kam se ztratil, se vydrápala na skálu a dusavými kroky se prodírala slabými větvemi.

Silnou paží zastavil její rozhodnou chůzi – ještě krok a mohla se kutálet ze svahu. Klesla jí čelist, jak byla ohromena krásou přírody. Nedohlédla tak daleko, jako z petřínské rozhledny a řeka se neklikatila tolik jako Berounka, k níž s otcem jezdívali na výlety, a skály lemující její tok nebyly rovněž tak vysoké, ale i tak v sobě skrývaly zvláštní kouzlo. Možná to bylo klidem, který z jednotlivých odstínů zelené vystupoval. Možná proto, že Tamara za celé čtyři týdny poznala jen pro ni mrňavé dlážděné náměstí a zpustlou zahradu u domu.

„Ježkovy voči! Nevěděla jsem, že je to tu tak krásný!“ „Tak co, stálo těch tisíc kilometrů za to?“ Rozšířenými zorničkami obsáhla prosluněnou krajinu a vstřebávala její krásu lístek po lístku, klas po klasu, kámen po kameni. „Proč jsi to neřekl rovnou?“ „Někerý věci nestačí jen povykládat. Někerý věci musíš vidět.“ A ztratila se v jeho vážných očích. Byly jako dva lískové oříšky, tvrdé a zároveň sladké.

Nenechal ji však tápat v nich příliš dlouho. „Pojď, partija čeká.“ Vzal ji za ruku a pomohl jí seskočit z balvanu na cestičku, která směrovala z kopce.

Ze široka vykračoval podél svahu a Tamara ho dobíhala drobnými nožkami. „Nemůžu sa dočkat, až si dám škopek.“ a ona se zamračila. „U vás tomu říkáte pívo.“ zdůraznil, jako by byla nahluchlá. „Vím, co je škopek, jen mi nechutná.“ a Dody zachraptěl tlumeným smíchem. „-Ale piju víno! Jo, víno!“ vymyslela si, aby si zachránila reputaci. „Ano, jsem spíš vinař. Preferuji bílé víno. Z nich Veltlínské zelené nebo Rulandské modré.“ „To nepochybně.“ cukly mu koutky, jestli si z něj nedělá blázny. „A příležitostně piju tvrdý. Tu vašu, um…švestkovicu.“ „Myslíš slivovicu.“ „Jo, tak tu si občas dám. Třeba zejtra jedu s tátovou přítelkyní na víno.“ „-Super.“ odbyl ji ledabylým tónem s očekáváním, že ukončí toto téma, o kterém neměla ani páru, nebo že konečně zmlkne. „Uděláme si babinec, prolezeme vobchody…“ předstírala zájem. „Karina je fajn ženská.“

„-Tak proč, když jsem přišel, seděla sama venku a tys byla zamčená nahoře?!“ Jeho oči hledaly stručnou a výstižnou odpověď, která se jejímu jazyku nedostávala. Potřásl hlavou a vykročil.

Chvíli stezka opisovala břeh řeky a chalupy z druhé strany. Jejich pozemky obrůstaly živými ploty a travnaté plochy s dřevinami splývaly v prostoru lesa.

„A…“ dohnala ho, „co strýček, jak se má?“ A to se dopáleně otočil. „Tamaro, nemusíš bezduše tlachat, nebo na silu vymýšlet otázky, který tě nezajímají!“ „Ale já…“ „Nevadí mi ticho. Když nechceš mluvit, nemusíš. Někdy je lepší mlčet, než promluvit a udělat ze sebe blbca.“ „Ty si o mně myslíš, že jsem blbá?!“ „Ne, nemyslím. Právě proto ti říkám, ať mlčíš. Za chvilec tam budem, neboj.“ Založila ruce a prošpikovala ho pohledem: „Taky nejsi zrovna génius.“ „To o sobě netvrdím, ale vím, že Rulanda modrá je odrůda červenýho vína. Rulanda šedá je bíly, ktery asi myslelas. Ale v životě jsi to nepila, viď?“ zvolal a pokračoval v chůzi.

„-Takže mám podle tebe začít chlastat, aby ses se mnou normálně bavil?!“ „Ne, to ty si myslíš, že já si myslím, že s vypitýma flaškama stoupá hodnota člověka.“ „A nemyslíš?“ Vydechl, i jeho hlas ustoupil do poklidné roviny. „Věř mi, to si opravdu nemyslím. Nemusíš nikomu nic dokazovat, ani mně ani sobě. A neboj se, s pitím to rychle doženeš. V životě každýho je spousta věcí, který ještě nedělal. Nemusíš se za to stydět.“

„A co jsi ještě nedělal ty?“ A on se na ni škaredě podíval, neměl rád osobní otázky. „No tak. Jasně, že jsi nedělal hromadu věcí, ale z takových těch normálních…“ „Záleží, co je pro tebe normální. Co je normální pro mě, nemusí byt pro tebe.“ „Tak já nevím, třeba…přečetl jsi někdy nějakou knihu, kromě učebnic?“ A on vyprskl smíchy. Byla vskutku rozkošná.

„Hen už je lávka. Přejdem a svýma otázkama mužeš zahltit Sosu. Ta má taky furt potřebu kecat.“

Přešli vratký mostek na druhý břeh, nad kterým se skláněla stoletá vrba. Travnatá plocha za ní ustýlala lože mladým párům i rodinám s dětmi, které se ke splavu přišly smočit. Od trávníku pokračovala prašná cesta ke starému Stříbskému mlýnu doprovázená jednopodlažními chatkami.

Nízká, přesto široká hráz zadržovala masu líné řeky a skrz stavidlo na pravém konci ji tryskami pouštěla dále. Betonový přepad, na kterém se odvážlivci klouzali, hnal řeku korytem okolo chatařské osady až do další vsi. Uprostřed koryta bylo jedno místo tak mělké, že z hladiny trčely kameny a za zeleným porostem i rybář.

Od stavidla asi padesát metrů řeku kopírovala úzká písečná pláž přecházející v oblázky, mezi kterými děti hledaly škeble.

Ve stínu mohutného kmenu vrby seděla štíhlá dívka s blonďatými dredy, delšími než měl Daniel, avšak ne tak upravenými. A v jejím klíně polehával černovlasý mladík a hrál si se zakudlanými konečky jejích vlasů.

Dody z dáli zachrchlal, aby se vrátili do reality, a kluk – přibližně jeho věku – pohlédl proti slunci a zastínil si zrak.

„Kde sa flákaš, pičo?!“

„Pozor, Dody si vede kocóra!“ zvolala dívka chraplavým hlasem, hlubším než měl její přítel.

„-Nechte bejt a šópněte sa!“ a hrubě strčil do kamarádky, aby se posunula. Ta mu však šťouchanec oplatila dvakrát tolik. Tamara chvíli koukala, ale když naznala, že zřejmě nebude představena, způsobně poklekla vedle jejich ručníku a začala si vybalovat batůžek. Nejprve hřeben, s nímž si učesala vlasy a znovu je smotala do drdolu. Poté pití a nakonec čistě bílý ručník, který rozložila na trávu a posadila se do tureckého sedu. Trojice na ni hleděla jako na zjevení.

„Včíl, to je Tamara.“ mávl Dody rukou a přátelé se zasmáli.

„Zdarec, Sosa.“ podala jí dívka ruku. „Sosa?“ „Simona, ale tihle kokoti mi říkaj Sosa.“

„Robert Kilián.“ nahnul se k ní černovlasý mladík s velkýma hnědýma očima. „A tobě říkají jak, Bobe?!“ zvedla znuděně obočí a trojice se zasmála.

„Je to bystrá holka, Dody. Kdes ju vyhrabal?!“ „Sósedovi spravuju barák, to je jeho mladá.“

„Když už vo tom mluvíš – kdy se konečně podíváš na tu díru, už není tak vlhká.“ řekla naprosto vážně a přátelé vybuchli smíchy. Tamaru začal dopalovat hněv, nechápala, čemu se tak dlouho smějí.

„-Kurva, musím si zapálit!“ slzel Robert a vytáhl ubaleného jointa marihuany. Simona mu s radostí podpálila a potáhla si hned po něm. Tamara se rozkašlala ze silného aromatu.

Dody z kapsy vytáhl krabičku od cigaret, v níž však měl ubalené vlastní.

„Taky hulíš?!“ „Jo.“ řekl s ledovým klidem a vložil cigaretu do úst. „Ale ne, když se idu kópat. Voda je sice nízko, ale sou tam hafo ostrý kameně. A ze stavědla jedno léto parta kokotů skákala tak dlóho, dokud jeden z nich nevyplaval bachorem hore.“

„Ale Dody…“ vydechla Simona zaklíněna do Roberta. „Přestaň s tím peskováním…kópání je to poslední, co se teď chystám dělat.“

„A co se chystáš dělat, hm?“ sklonil se nad ni Robert a vášnivě políbil. Chvíli se dráždili piercingy v jazycích a smáli se tomu, jak cinká kov o kov.

Tamaře se zvedl žaludek, už z kouře trávy a tabáku se jí dělalo zle.

„Dva tédny sme makali u Krumlova, hic jak prase. Ale dneska sem se s tvým tatem domluvil co dál. Možeš bejt klidná, tvá díra schne dobře.“ a párek milenců opět vybuchl smíchy.

„Táta říkal, že jste pracovali i v noci. Jaké to je? Nikdy jsem v noci nepracovala.“

Robert se smíchem strčil do Simony: „To se zepté tady, ta maká hlavně v noci!“ „Hej!“ oplatila mu šťouchanec. „Mluv za sebe a svyho povedenyho bratříčka umělca.“

„-Tvůj bratr je malíř?“ zeptala se nadějně Tamara, přičemž skupina vyprskla smíchy. „Jo, maluje sprejem po vlakách a barákách.“ a ona se zamračila. Co taky jinýho?! Jistě má taky ty příšerný dredy a hulí to smradlavý svinstvo. Ach maminko, copak tu nejsou normální lidi?!

„Pudeš do vody?“ mrkl na ni Dody. „Tihle žabaři sou projetí.“ „Za chvilku.“ natáhla nohy a porozhlédla se po trávníku, který, co do rekreantů, prořídl. „Jak chceš.“ Klekl si mírně před skupinu, švihem prohnul záda a svlékl tílko. Přes bedra měl černým, na pět centimetrů vysokým, gotickým písmem vytetované fighter – bojovník.

„Ty pičo!“ vyhrkla Simona. „Tak to je mega!“

„T-ty máš tetování?“ drmolila Tamara. Doposud myslela, že ji už u něj nemůže nic překvapit.

„Asi třetí téden. Navrhoval sem si ho sám.“ „Byls tam, jak jsem ti řekla?“ pokračovala Sosa. „Jo, špica lokál, čistá práca.“ „Jo, to ona umí. Kókám že se ti to zhojilo betálně.“ „Svědělo to jak piča.“

„Taky máš tetování, Simono?“ zajímala se Tamara a ta jí hrdě ukázala malého pavoučka pod trojúhelníčkem bikin.

„Ideš do vody?“ kývl Dody na Tamaru. Ona zastuzeně shlédla a svlékla si tričko. Poté kraťásky. Pod nimi měla jednodílné černé plavky tři roky staré, které jí v oblasti poprsí byly malé. Dody vytřeštil oči a milenci se váleli smíchy v trávě.

„Zrovna jsem se přistěhovala, neměla jsem čas shánět plavky!“ „Však já nic neříkám…“ „Tak proč mi čumíš na prsa?!“ „Cože?“ rozesmál se Dody. „Jo, celej den mi na ně civíš, hele!“ „Prosím tě, a co bych asi tak na těch tvejch štípancích od komára viděl?!“ „Štípancích?! Mám větší prsa jak vona!“ „Jo, protože je vyzáblá, ty máš pár kilo navíc.“ „Cože?! Já že mám pár kilo navíc?!“ „Ale ne…“ „-To teda nemám! A nesuď holku za kila, když nechceš bejt souzenej za centimetry!“ a jako parní lokomotiva odsupěla ke břehu řeky.

Kamarádi se mohli smíchy umlátit. On jen zíral s ústy dokořán, chtěl říct úplně něco jiného.

„Gentleman – to se pozná!“ poplácala mu Simona po zádech.

„Hele, vole,“ začal Robert, „nevím, co chceš s tou holkou dělat, ale je fakt roztomilá. Řekl bych obtáhni ju, ale nechcu tě navštěvovat v base.“ „Drž hubu, Kiliáne. Nechcu ji obtáhnout ani nic podobnýho. A patnáct jí už bylo.“ „Ho-hó, taková zkušenost se zajíčkem…“ „Bobo!“ „Sto pro je ještě panna. Jo, taková husa musí bejt panna. A řekl bych, že ještě dlóho bude.“

„-Nechci vám kazit iluze, pánové, ale nedivila bych se, kdyby měla víc zkušeností než tudlenc Dody.“ „Starej se o sebe, Simono.“ zavrčel a zapálil si. „Jo? Tak až se budeš chtět zas ožrat ze žalu kvůli Soni, tak mně nevolej!“ „Povidám, starej se o sebe.“ „Nevím, co s tou husičkou sleduješ, ale Soňu si tím těžko vynahradíš. Vždyť je to neopeřený kuře!“ „Za prvý, Tamara je fajn kámoška ze slušný rodiny. Není jak všici ostatní v dědině. A vynahrazovat si nic nemusím, se Soňou jsem nechodil a chodit ani nebudu.“ „Proč?! Šak co je na tom? Líbíš se jí stejně jak ona tobě.“ „Blbost. Vždycky jsem byl mimo její ligu a vždycky budu.“ „K čertu, neznamená, že když je z nóbl rodiny, že musí bejt snobka. Soňa je úplně normální holka, i když má prachy a její rodiče jsou snobi.“ „Právě proto se mi tak líbí. A už buď ticho. Před Tamarou ani slovo, vyzvídala by, nemusí vědět všecko.“ „Tak pročs ji přivedl?“ Dody se nonšalantně pousmál a v černých plaveckých trenkách šel ke břehu.

Tamara seděla na placatém kameni a sledovala, jak jí bystřinná voda omývá kotníky. Bílé nohy se nořily v oblázcích a mezi prsty jí prokluzovaly jednotlivé kamínky se zrnky písku.

Na betonovém přepadu podél hráze pobíhali mládežníci a smáli se, jak na ně ze skulin dřeva metrové barikády stříká voda a jak občas někomu podjela noha a upadl na kluzkém přepadu, který byl porostlý mechem.

Tamara k nim odbíhala očima pokaždé, když některé z děvčat vyjeklo úlekem a plesklo sebou o pěticentimetrovou hladinu, která se držela na betonu, zatímco se zbytek řeky přeléval do koryta. Nabrala do dlaně kamínky a nechala je přesít drobnými prsty. Padaly do vody a vlnily Danielův obraz, který se zrcadlil na hladině.

„Schválně, jak dlouho tu ještě vydržíš stát a nic neříkat!“ „Když přinde na věc, na mlčení seš ty jak dělaná!“ „Ubezpečuju tě, že po dnešku se už nebudu zdráhat. Už je mi jedno, co si vo mně budeš myslet, stejně si myslíš svý a jenom se mi vysmíváš. A to, žes mě přivedl jako vopičku tvým kamarádům feťákům, je toho důkazem!“

Dody si s pokorným výdechem sedl na břeh, až ho voda omílala po zadek. Nabral hrst kamínků a pozvolna je pouštěl zpět do řeky.

„Sosa a Bobo jsou ti nejlepší lidi, kerý znám. Nemusíš mět strach, že by se ti posmívali nebo tě nějak ponižovali. Sou bezprostřední a rádi se bavěj. Nemaj lehkej život.“ „Tak porušovat zákon je řešení?!“ a on se jemně zasmál.

„Sosa žije s mamou a malým bráchem. Její fotr se uchlastal, když byla malá. Maká v hospodě, proto měl Robert narážky, že maká v noci. Po učňáku šla do práce, musela vydělávat. Tak je ráda, když je s Bobem a občas si šlehnó.“ Tamara se přestala máchat ve vodě. Cítila, jak se jí tváře zabarvují hanbou. „Robert je můj spolužák, je to nejchytřejší kluk z ročníku. Ajťák, počítače sou jeho. Sto pro pude na vejšku.“ a ustaraně vydechl. „Tak proč ten tón?“ „Na jaře se jeho fotr odstěhoval do Prahy. Ale u nich doma bylo dusno delší dobu. Bojím se, že začne blbnout. Zhýčkanej chlapeček, rodina jako pilíř, jeho tata byl jeho vzorem. Najednou buch a sbírej se z toho sám.“ „Proto je z jeho bratra vandal?“ a Daniel se zasmál. „Richard není vandal, je to umělec! To, co předvádí je úžasná práce!“ „Tak ať maluje obrazy a neničí veřejnej majetek.“ „Myslíš ten, co veřejnost nechala zchátrat a zrezivět? Všechno záleží na úhlu pohledu. Včil sem povidal – co je normální pro mě, nemusí bejt normální pro tebe.“ Přikývla a chvíli nechala své prsty unášet proudem. On je pozoroval a pomalu mrkal. Bylo to poprvé, co spolu mlčeli a ani jeden se necítil nervózní, ani necítil potřebu něco říct. Vše říkaly jejich myšlenky a jejich blízkost.

„…takže tetování je normální?“ usmála se povzbudivě. „Rozhodně není poslední.“ „Mně se to vždycky líbilo na druhých. Na zpěvácích a tak. Ale na mně by to asi bylo srandovní.“ „No, pokud by sis na břicho vytetovala delfínka a otěhotněla, nosila bys pěknou velrybu.“ a Tamara se rozesmála. Dody však ani trochu. „Včíl sem řikal Simoně, až bude mět kozy po kolena, nebude to pavók, ale chobotnica.“ a to Tamara padla smíchy do vody a v záchvatu plácala o břeh. On se pousmál dětsky jemnými rty, až mu vystouply dolíčky ve tvářích. Doposud neviděl nikoho se takhle upřímně smát, jeho průpovídkám obzvlášť.

„Seš satan, Dody! Podívej a jsem celá mokrá! Doufám, že tu nechytnu vyrážku, hele!“ „Klid, néseš v pražskym akvaparku.“ „No dovol! Víš, jak je to tam fajn, hele? Ty vířivky, ten relax?“ „Vířivky!“ mávl rukou. „Když vidim ty důchodce, jak tam seděj celé den, měl bych strach, že chytnu hřiba!“ a to padla do vody znovu.

„Hele, děláš to schválně, že jo?“ „No samozřejmě.“ řekl s kamennou tváří. „Chtěl sem vidět tu tvó mlíkárnu ve vodě, když už na ňu čumím celé den.“ A to ho povalila do vody. Dopáleně po něm šplíchala, ale on se jen smál.

Když přes kapky v očích neviděla, vzal ji do náruče a vběhl doprostřed koryta řeky. Pištěla, ať ji pustí, voda nebyla nejteplejší. Postavil ji na dno, stála na špičkách a nohy jí podrážel silný proud. Jemu hladina sahala do půli hrudníku, ale ona ho svírala kolem krku, aby ji neodnesla řeka. Lokty mu opírala o prsa, na nichž chladem naskákala husí kůže, a bradavky se tyčily na obdiv. Když si uvědomila jeho blízkost, přerývavě dýchala ve snaze ustálit rozbušené srdce. Jako by závodilo s řekou, kdo podemele její sebekontrolu dříve.

On ji k sobě vinul a poklidně se rozhlížel dokola. Podél protějšího břehu se rozléhal listnatý les, kterým přišli, a táhnul se až vzhůru do kopce. I stráně za travnatou plochou byly zalesněné. Občas z větvoví vykoukla stříška dřevěnice nebo v dáli zahoukal vlak. Silnice za osadou, která vedla okolo Stříbského mlýna, nebyla frekventovaná, ani pokřikování dětí ze břehu k nim nedoléhalo. Stáli v srdci přírody omývání zdrojem jejího života, neslyšeli víc než zurčení proudů ze stavidla.

„Včil ses ptala…když jsme šli sem…co jsem nedělal?“ a ona se ponořila do jeho úzkých oříškových očí. Nevydala ani hlásku, jak jí srdce tlouklo až v krku. „Už jako malé capart sem chodil kolem řeky, prolez ji přes stavědlo a kolem hráze…ale nikdy jsem nešel dál jak dva metry za břeh.“ Spokojeně se usmála, hrdě se nadmula, že toto poprvé prožil s ní. „A prošels okolo hráze na druhej břeh, jak se o to snaží ty děcka?“ „Myslím, že jo. Ale teď se to nedá, drží moc vody a proudy, co tryskaj ven, sou silný. A beton, po kerym deš, hafo klouže. Takle to vypadá jednoduše, ale není to prdel. Ty děcka celkem riskujou.“ „Chci to zkusit.“ „Ne!“ zapřel se do ní očima, ale nedovolila si nic namítat. Prozatím.

S pevným stiskem ruky ji dovedl zpět na břeh, kde se vrátili ke kamarádům.

„Divéte, co Sosa dovalila z hospody!“ mával Robert lahví vodky už z dáli. Naproti blízkého mlýna, u silnice, stála hospoda, kam Simona skočila, když si ti dva povídali na břehu. „Kdybyste aspoň dovalili škopky…“ reptal Dody a těžce usedl do trávy na slunce. Tamara se usadila naproti němu a sušila rozpuštěné vlasy. Ty rozčesala a nechala volně mírnému vánku, aby s nimi laškoval. Očkem však pokukovala po Dodyho širokém hrudníku, který vystavoval slunci. A symbolicky si lokl vodky, kterou nabídl i Tamaře. „Ne, tvrdý nepiju.“ zašklebila se. „Ale, nepovidé!“ zvedl obočí a jemně se zasmál. Věděl, že vše, co mu řekla v lese, byla lež. Aby se vyrovnala zkušenějšímu, aby byla pro něj zajímavější, vytahovala se něčím, o co sama nestála. Snadno její přehánění prohlédl, sám totiž podobné manévry často používal.

A tak kamarádi popíjeli a smáli se hrubozrnným průpovídkám, které měl Dody k jejich podnapilému stavu a jejich líbání s vystrčenými jazyky.

„-Mám po dlouhý době volnó sobotu, Dody, di do prdele!“ bránila se Simona a užívala si vášnivých polibků s Robertem. Když si z úst do úst předávali kouř z trávy, mohl si hlavu ukroutit pohoršením.

„Todlencto mám s nima furt. Se řekne dem chlastat jako grupa a oni hen to!“ Stěžoval si Dody a ubalil si cigaretu z tabáku. „Náhodou je to hezký – že mají jeden druhýho. Sou sice divní, ale jeden pro druhýho sou dokonalí.“ Dody ji chvíli zamračeně pozoroval. „A tos vyčetla v kerý ubulený limonádě?!“ „V žádný!“ Otočila se k řece a nervózně poklepávala nohou.

On se položil na měkký zelený koberec a plnými doušky vychutnával tabák. Pozoroval azurové nebe a výdechy mu maloval mraky, které se rozplývaly na křídlech ptactva. Jejich zpěv bylo to jediné, do čeho se zaposlouchal a ten klid si užíval. Nemuset komunikovat, odpovídat, vysvětlovat. Život se najednou zdál tak prostě dokonalý.

„-Tak třeba Scarlett a Rhett Butler!“ „-Kdo?!“ lekl se, až mu cigareta spadla na krk. Myslel, že její vztek odnesla řeka a ne že v ní bude hledat argumenty, s nimiž bude v tématu pokračovat. „Scarlett O´Harová – rozmazlená, marnivá, sobecká holka a Rhett Butler – arogantní prospěchář, pro prachy by prodal vlastní matku a ještě by se tím chvástal! Ale jejich příběh lásky dojímá už ňákých padesát let.“ „To jako mluvíš o někom z rodiny?“ „Nah!“ rozhodila ruce vztekle a běžela ke splavu. On se jen záškodnicky smál.

„Tys neviděl Jih proti Severu?“ divila se Simona. „Viděl, ale jí to neřikej. Chtěla by si o tom povidat.“

Tamara se posadila na zídku, která držela vodu od stavědla z druhé strany a odkláněla její úzké rameno za chatky k mlýnu. Tam oproti dřevěné hrázi voda stála. A nebyla zdaleka tak čistá jako u pláže. Vzpomněla si, jak ji Dody držel v náručí. A z toho zuřivě šplíchla v dál. Na škádlení sice byla zvyklá od táty, ale ne od cizího floutka, který pro ni nic neznamenal.

S rukama v kapsách se prošel po délce zídky, na které seděla.

„Tak co, slečno O´Harová, budem eště trucovat, nebo se naposled vykópem?“ „Proč si ze mě ustavičně střílíš?!“ „Protože mi nahráváš na smeč.“ A zlostí po něm cákla vodou.

Vydala se k přepadu pod stavidlem, cestičkou z kamene na kámen, v jejichž průrvách běžely slabé vlasy říčky a zavlažovaly plevele a trávy, které kameny prorůstaly. On se širokým krokem vydal k ní.

„Proč seš tak vztahovačná?“ „Cože?“ „Vztahovačná, sebestředná! Vždyť ty vůbec nechápeš srandu!“ „Srandu? Utahování si z druhého, tomu ty říkáš sranda? Vůbec mě nebereš vážně!“ „Za to ty sebe bereš vážně až moc!“ „Smát se na něčí účet je pod moji úroveň.“ „Copak se ti někdo směje? Normálně plkáme, šak aj do mě občas zaryjou, no a co! Je normální udělat si ze sebe občas prdel.“ „Tak si ji ze sebe dělej, ale mě nech laskavě bejt! Vůbec se nedivím, že nemáš holku – vždyť ty se neumíš chovat k holkám! Křovák jako ty nemůže s nikým chodit!“ vykřičela mu v afektu a on rázem zesmutněl. Povadlýma očima se svezl po proudu bystřiny a nechal se unášet jejími křivolakými cestami.

Tamara pochopila, že přestřelila. „Chodíš ale s někým, že jo?“ „Křovák jako já nemůže mět holku, však to řeklas.“ „Omlouvám se…ale už si ze mě neutahuj, ano? Nemám to ráda.“ „Tak dobře. Ale pořád jsi vztahovačná.“ a ona se zasmušila. „Chápu, že to máš bez mámy těžký a že eště těžší je, když tvýho tatu ulovila ta nafukovací panna. Ale tím přece život nekončí. Každej máme svůj příběh. A i když někdy od bolesti nemůžeme psát dál nebo přes slzy nevidíme na řádek, musíme ho dopsat až do konce.“ Významně k němu vzhlédla. Napadlo ji, že nebude tak prostoduchý, jak se prezentuje. „Někdy budeš muset překonat hodně věcí, aby ses posunula dál. A nejtěžší z nich je překonat sama sebe.“

To jí v hlavě probleskl poslední rok života od mezníku, kdy její otec, hrdina, její rytíř, který bojoval jen pro ni, střetl svoji nynější přítelkyni. Zrovna procházeli nákupním centrem, když v jeho volných prostorách probíhala soutěž krásy. Několik kadeřnic, kosmetiček a vizážistek propagovaly své dovednosti a tím své salony. Zapojovaly veřejnost a na závěr akce porota vybrala nejschopnější pracovnici, které byla udělena symbolická cena. Šlo zde hlavně o zviditelnění svojí značky. Marek uviděl nabídku stříhání zdarma, proto tam nastrčil Tamaru, aby jí alespoň zastřihli rozstřapené konečky, když už se nechce ostříhat. A jelikož Karina byla velmi hovorná a osamělý Marek toužil po společnosti, snadno se zapovídali. Nechala mu své telefonní číslo, dlouho se zdráhal zavolat. Ale risknul to. Sbližovali se setkání od setkání, i když Karina nebyla zdaleka taková jako jeho první žena. Taková už nebude žádná. A na Karině zbožňoval její živelnost a společenskost. Ale jeho introvertní dceři byla proti srsti.

Tamara seskočila ze zídky na přepad pod stavidlem. „Co, do prdele, děláš?!“ vyjekl Daniel. „Překonávám sama sebe.“ Už se nemohla dívat na dvanáctiletá děcka pobíhající pod hrází sem a tam. Obešla stavidlo, tryskající voda ji odtlačovala, chůze po slizkém betonu skutečně nebyla snadná. Ale ustála to. Vylezla o metr výš na přepad hráze. Ze ztrouchnivělých desek prýštily svazky nezkrotného živlu a vláčely řasy, které pokrývaly betonový přepad. Asi metr pod ním se slévaly a pokračovaly ve své pouti krajinou. Hladina v místě dopadu byla tak temná, že Tamara nedokázala odhadnout, jak je voda hluboká, natož co leží na jejím dně. Proto se lehce přidržovala hráze a ochlazována nezastavitelnými proudy mířila k protějšímu břehu.

Teenageři, kteří došli asi do poloviny, protože za ní byl proud velmi silný a povrch kluzký, na Tamaru pokřikovali. Věděli, že není místní, proto do ní nevkládali naděje, že by mohla přejít. A za zády slyšela ozvěnu Danielových slov, ať se okamžitě vrátí a že jestli se chce zabít, ať si vybere jiný den než ten, kdy ji má na starosti. Samo sebou šel za ní a příšerně u toho klel, jak mu podkluzovala chodidla.

Mladí kluci jí s výsměchem uvolnili cestu. Křečovitě se držela horní desky hráze, když jí voda zapáchající rybinou stříkala do obličeje. Bála se přeručkovat, aby neuklouzla a proud ji nesrazil dolů. Ale dostala se za pramen a za ním už ve stínu líp došla až na druhý břeh. Prodrala se vysokou trávou na pevninu a zamávala ustaranému Dodymu. Teenageři jí zatleskali a dvojsmyslně jí skládali hold. Z druhé strany měla úplně jiný pohled na svislé stěny lesa a všeobjímající blankytnou oblohu.

Posílena na duchu, že překonala strach, vykročila nazpět. Ale přeručkovat masivní proud z druhé strany se najednou zdálo těžší. Šmátrala po slepu, cákance vody jí zastíraly zrak. Pozvolna se brodila klouzavými řasami a pevně se držela desky.

Tu jí kus zpráchnivělého dřeva zůstal v ruce a proud s ní smýkl o beton. Strhl jí přes přepad, ale zachytila se hrany, o kterou si odřela lýtka a lokty. Bála se pustit, nevěděla, jak je voda hluboká a jak silný je spodní proud. Namožené prsty však sklouzly po hraně a rázem padla pod vodu. Nohama se dotkla dna, ale cosi se jí zařezalo po vnějším obvodu pravého chodidla. A řízlo ji ještě víc, když se snažila ode dna odrazit, aby se vymanila stísňující náruči řeky a odplavala ke břehu.

To už ji za paži strhl Dody a vláčel ji ke kraji. Když se postavili s hladinou u pasu, podlomila se jí namožená noha a on ji zachytil. „Seš v pohodě?“ „Nic mi není, jen jsem šlápla na ostrej kámen.“ ale bolest jí podlomila stoj znovu. „Musíme na břeh.“

Chladná voda jí působila úlevu, jakmile však měla došlápnout na břeh, zářez ji strhl na kolena. Od kotníku po konec nártu z řezné rány valila krev. „Nah, do hajzlu!“ vztekala se. „Proboha, cos dělala?!“ Vytřeštil oči Daniel. Ránu okamžitě přidržel šíří dlaně. Tamara zaúpěla, jako by ji říznul znova.

„Simono!“ křikl na kamarádku pod vrbou. „Dones vodku, rychle!“

„-Říkala jsem, že tvrdý nepiju!“ „To je na dezinfekci, ty chytrá!“

Do toho přiběhli přátelé a Simona podala Dodymu láhev. Užuž ji chtěl naklonit, když se naposledy podíval na Tamaru: „Fakt nechceš? Bude to štípat jak hajzl.“ Na popud jeho přesvědčivého tónu si lokla.

Nestačila si ani odkašlat a už jí polil ránu po celé délce a zpět. Se slabým stenem se jí vedraly slzy do očí. „-Jen křič, dělat to někdo mně, řvu jak kurva.“ „-Drž hubu, Dody!“ „No vidíš, že to umíš!“ A to schytal ránu do hrudníku.

„Furt to krvácí – dojdeš k ručníkům?“ „Určitě.“ Ale když se na nohu postavila, opět jí ostrý zub zajel pod kůži a noha zkrvavěla. „Chyť se mě kolem krku.“ a v náručí ji přenesl pod vrbu.

Přitlačil jí ručník na ránu: „Na, přidrž si to.“ A natrhal své tílko na dlouhé cáry. Ale na ni šly mdloby. „Hej, hej!“ poplácal ji po tváři, aby se probrala. Sosa ji podepřela a dala jí napít. Robert její nohu přidržel, zatím co ji Daniel zavázal.

„Musí do špitálu, rana je hluboká a možná v ní ještě něco má. Takhle nevypadá říznutí o kameň.“ „Jak ji ale chceš dostat do špitálu?!“ divil se Robert. „Je to dobrý čtyři kiláky, nemůžeš ji nést.“

Dody vyrazil ke skupině opodál: „Hej, lidi, má někdo z vás mobil? Nebo auto, ve kterým by zavezl kámošku do špitálu?“ ale všichni odmítavě kroutili hlavou. S nepořízenou se vracel i od dalších dvou skupin.

Pak zahlédl dvojici cyklistů. „Chlapi, no tak! Musím odvízt kamošku do špitálu, nebo mi tu vykrvácí!“ Muži se po sobě dívali velmi skepticky. „Tady jsou mý věci.“ vnutil jednomu z nich doklady s trochou peněz. „Zajdite si na pivo, já vám do večera kolo přivezu zpátky. Jen mi ho půjčte, ona musí do nemocnice!“ žádal zoufale.

Tamara zaúpěla bolestí, když ji s Robertem vysadili na rám horského kola. Nohy měla přehozené přes řídítka a opírala se o Dodyho. Ten ji pravačkou držel kolem pasu a levou rukou řídil. V rozpacích k němu vzhlédla: „Dělals to někdy?“ „Ne, ale všechno je jednou poprvý…“

Silnice se klikatila mírně z kopce a cestou do městečka neminuli ani vůz. Šlapal napříč centrem jako o život, všelijakými zkratkami a uličkami.

V náručí ji donesl na recepci nemocnice, odkud je slečna bez prodlení odkázala na pohotovost.

„…koupali jsme se na splavu a ona si o něco rozřízla nohu.“ vysvětloval Daniel v ordinaci, zatím co Tamara seděla na lůžku a zdravotní sestra jí stříhala amatérský obvaz. Ránu omyla desinfekcí a lékař jizvu prohlédl. Už nekrvácela tak intenzivně jako před tím. „A jak je to dlouho?“ zajímal se prošedivělý pán hlubokým hlasem. „Tak půl hodiny asi, nevim. Ale hnedka sem sedl na kolo a dovezl ji.“ „Od jakého splavu?“ „Ze Střípáku.“ „No ty brďo!“ plácl se do čela doktor. „To ale musí být láska, toho kluka si važte, slečno!“ zavtipkoval a ona se na Daniela vděčně usmála. Ten ostýchavým pohledem čistil boty.

Když lékař nohu prohmatal, kousala se do rtů bolestí. A v místě pod kotníkem vyjekla nahlas, jako by jí tam vrazil nůž. Na omak zjistil, že má pod kůží cizí tělísko.

„Nejspíš jste se řízla o konzervu nebo něco takového. A kus zubu vám tam zůstal. Musí to okamžitě ven.“ „Cože?!“

„Sestro, připravte pinzetu a šití.“ poručil. Tamara se chvěla strachy, co ji čeká.

„Udělal se tam stroupek, musím to znovu naříznout a osten vytáhnout.“ „A uspíte mě, že jo?!“ „Na nic takového není čas, musíme to okamžitě vyndat, než se ponoří hlouběji a vy dostanete otravu. Nebojte, sestra vám dá léky od bolesti.“ a Tamara zoufale pohlédla na Dodyho.

„Mladej pane, můžete už jít.“ „-Radši bych zůstal.“ řekl rozhodně a lékař svolil.

Opřel se vedle ní o lůžko a vzal do náručí. Slzavý obličej si přitiskl k hrudi, aby zákrok neviděla. Křečovitě držela jeho ruce a prsty drtila pokaždé, když jí lékař nařízl kus masa. Reflexně sebou škubla, ale nekřičela. Jen vzlykala a polykala slzy. Dody ji konejšil a laskal ve vlasech. Sám se na to trápení nemohl dívat. Během chvilky lékař vytáhl narezlý zub z krvavé rány a důkladně ji desinfikoval. Tamaře se ulevilo a při šití zabraly tlumící léky. Sestra jí ránu zavázala a než doktor vypsal zprávu, usnula Dodymu v náručí.

Vyčerpaná bolestí se nechala odnést na lůžko stacionáře, kde čekala, než si pro ni táta přijede. Daniel u ní bděl a držel za ruku. Omámená léky mžourala a sípavě řekla pár vět.

„Jednu výhodu to má…kromě toho, že jsem těm puberťákům natrhla prdel, nemusím zítra s tou slepicí Karinou na nákupy.“ A Dody se překvapeně rozesmál. I ona se pousmála. „To ty seš satan! Neuvěřitelná, tohle sem eště nezažil!“ „Ani já ne, všechno je jednou poprvý.“ „Ale dneska jsme jich zažili nezdravě moc.“ „Co víš, třeba jich ještě bude víc.“ špitla a pomalu ho pohltila čokoládovýma očima. Pocítil sladkost v ústech a zvláštní šimrání v břiše. Zachvěl se, když ho slabou rukou pohladila po tváři. „Díky, Danieli. Pomohl jsi mi a možná mi i zachránil život. A při tom ohrozil i ten svůj, i tobě to mohlo na hrázi podklouznout.“ „Třesky plesky, chtěl jsem jen zamachrovat.“ mávl rukou a ona se zasmála. „I tak jsi můj hrdina. I Rhett tvrdil, že proráží blokádu pro peníze.“ A on jí přes hlavu přehodil peřinu. Ještě slovo o té knížce a začal by být hysterický. Ale cítil se skvěle s vědomím, že byl nápomocný a že jeho snahu dokáže ocenit.

„-Miláčku!“ přiběhl vystrašený Marek do pokoje. „Byl jsem na cestě z Rosic, když sestra volala, já…“ usedl k ní na postel. „Co se stalo?“ „Já…“

„-Kópali sme se v řece.“ odpověděl Daniel. „Byly tam ostrý kameně.“ a nenápadně mrkl na Tamaru.

„Oh, zlatíčko moje malé!“ sevřel ji táta v náručí, zatímco mu přes rameno Dodymu artikulovala: děkuju.

 hug

Dostala berle a recept na léky proti bolesti. Dody chtěl vyrazit na kole zpět, ale Marek trval na tom, že ho i s kolem odveze ke splavu a zpět. Vzal rovnou Tamařiny věci, které ve zmatku zůstaly pod vrbou.

Doprovodil ji do domu, kde ji otec v náručí vynesl po schodech do pokoje. Tam ji uložil a s polibkem na tváři ji nechal s Dodym o samotě. Když se po chvíli vrátil s podnosem jídla pro dva a dvěma sklenkami džusu, mladíka v pokoji nenašel.

„…jen se rozloučil a šel. Asi nechtěl obtěžovat.“ pokrčila Tamara rameny. Z jejího hlasu vyčetl zklamání. Ale i on byl zarmoucen. „Škoda, nachystal jsem vám chleba a dole jsem mu chtěl dát vína a poděkovat mu.“ „Možná proto odešel. Je skromnej.“

„Zlato,“ posadil se k ní na postel, „nedělala jsi žádné hlouposti, že ne?“ pohlédl upřímnýma čokoládovýma očima, které byly plné obav. Pohladila ho po tváři zhrublé starostmi. „Uklouzla mi noha na splavu a spadla jsem do vody. Nebyla hluboká, jen na dně byly ostré kameny a já se řízla. Ale Dody mě okamžitě vytáhl, vodkou mi polil nohu a zavázal. Představ si čím! Roztrhal si tričko a cáry mi zafašoval ránu. A do nemocnice mě zavezl na kole!“ smála se. „Vodkou ti polil nohu?!“ utkvělo mu znepokojivě. „Nepili jsme, jo? Vodka patřila jeho kamarádům, ti se ale nekoupali. Možná si trochu lokl, ale kdyby byl vopilej, tak mě snad…“ „-Dobře, dobře! Nic mi nevysvětluj. Jsi rozumná holka – pokud ovšem nelezeš na splav.“ a ona sklopila oči studem.

Pak ji uchopil za ruku: „Chci ti jen říct, že Daniel je dobrej kluk. Věděl jsem to, už když tu pracoval a teď mi to potvrdil.“ „Je to neomalený křovák.“ „Možná jeho mluva není příkladem spisovné češtiny, ale můžeš se na něho spolehnout. I já jako otec, který mu svěřuje jedinou dceru. Co tím chci říct…kdyby sis s ním chtěla někdy vyjít ven, nebo zase k vodě, tak s tím nemám problém. Nemyslím chodit – na takové věci máš času dost!“ „-No tati! Jiný holky v mým věku…“ „To mě nezajímá. Ty jsi moje dcera.“ a ona vyvrátila oči. „Pokud tě Daniel vezme ven, nebo tě přijde navštívit, nevadí mi to. Je to správnej kluk a nebojím se svěřit mu tě na starost. I když to není zrovna jednoduché.“ zdůraznil přísně a ona sklopila oči znovu.

„A teď si odpočiň, mám ti podat léky?“ „Asi jo. Bolí mě celej člověk, jak jsem se potloukla. Na kolenách mám modráky jak jelita.“ „Dobře.“ a z krabičky vytáhl jednu z pilulek. Poslušně ji zapila a zavrtala se do peřiny. S otcovým polibkem na čele se odebrala do říše snů, kde se ztrácela v Dodyho náruči.

 

V neděli si pospala a strávila celý slunný den v zahradě ve stínu hrušně. Na nohu sice nemohla došlápnout, ale troufla si vařit. Otec ji však bez diskuzí vyhnal odpočívat, a tak dnes obědvali bramboráky.

V příjemném chládku za bzukotu včel ji občerstvoval citronádou a poháry zmrzliny. Tamara si jeho péči užívala. Znovu tu byli sami dva jen pro sebe. Žádní nápadníci, žádná práce a ani o Karině nepadlo slovo. I Marek si odpoledne s dcerou užíval a uvědomil si, že za uplynulý měsíc, co žijí v novém domě, si na sebe nevyhranili tolik času. A ani týdny před stěhováním. Hráli karty u plastového stolu, kde Tamara seděla s nataženou nohou na plastové židli. A Marek se smál pokaždé, když se vztekala kvůli prohře.

Když karmínové slunce zapadlo za košatou hrušeň, Tamara psala do poznámkového bločku své myšlenky na sled včerejších událostí. Marek již před hodinou odešel do domu, aby se podíval na pracovní záležitosti. Tamara zvedla oči od papíru, že se napije citronády a uviděla usmívajícího se Dodyho, jak s rukama v kapsách prochází sadem. V sepraném bílém tílku, džínových šortkách a kotníkových plátěných teniskách zvolna vedl svůj krok. A pod paží svíral malou hnědou věc.

„S Kiliánem a Sosou jsme byli ve štatlu na póti.“ položil před ni perníkové srdce s marcipánovými květy a nápisem Kamarádce. „V pátek přijeli šókle a zitra zas jedou. Tak sem si řek, že je škoda, že tam nemužeš byt.“ „To je hezké, děkuju moc!“ pohladila srdíčko radostně. On se posadil naproti ní a zahleděl se do sadu. Tráva pod stromy povyrostla, ale na plochách, kde značně prostupovalo slunce, byla suchá.

„…kokot, měl sem tě vzit radšejc tam.“ řekl klidným hlasem do prostoru zahrady s nepřítomným pohledem. „Myslíš, že tam bys mě uhlídal?“ usmála se škodolibě. „Sou tam i autíčka a koule, ve které tě vystřelí a nechají spadnout volným pádem?“ Zasmušile se na ni podíval a zavrtěl hlavou. „Nevyčítej si to, ano? Zvládla bych to přejít, ale v ruce mi zůstalo prkno, kterýho jsem se držela.“ „Neměl sem tě tam vubec nechat lezt. Co si teďkonc tvuj tata pomyslí?“ „Neboj, můj táta dobře ví, co má doma. A tobě je jedině vděčnej, že jsi mě tam nenechal vykrvácet. I já. Nevím, co by se mnou bylo, kdybys tam nebyl. Do tý nemocnice bych se belhala ještě teď.“ „Udělal by to každej.“ vydechl do sadu s bohorovným klidem.

„To se pleteš! Sám víš, kolik lidí jsi žádal o pomoc a nikdo neměl jak, nebo spíš nechtěl. I když se snažíš chovat neomaleně, jsi dobrý člověk, Danieli, a už o tom nebudeme mluvit.“ Pobaveně potřásl hlavou, ale jeho oči zářily skvělým pocitem ze sebe sama.

„Vím, že se nezeptáš, ale už je mi mnohem líp. Mám modráky, ale jizva se hojí, ani mi nemokvala.“ „Seš statečná holka. Opravdu.“ věnoval jí upřímný pohled. „Mně někdo řezat hnátu, zabiju ho. I v tobě je víc, než se na pohled zdá.“ Pousmála se a shlédla na srdíčko. Přes obal opisovala reliéf písmen a květů.

„Přemýšlela jsem jak ti poděkovat a… Napsala jsem o tobě.“ „O mně?!“ vyhrkl. Podala mu notes, kde na dvojstraně přečetl poutavý článek o jeho duchapřítomnosti při nehodě a jeho hrdinském obětování. Divil se, jaké v textu užívá obraty, a jak věcný a objektivní je. Přestože mu na závěr poděkovala, nemíchala do publicistického útvaru žádné emoce, jen výstižně popsala, co se stalo. Opravdu v ní bylo více, než se na první dojem zdálo.

„No ty vole…nevěděl jsem, že seš taková spisovatelka.“ „Nejsem…“ usmála se skromně a notes si přitáhla. „Ale baví mě psát, to ano. Mám v šuplíku nějaké povídky. Ale jsou to jen takové dětské…“ „Já píšu texty k písničkám.“ „Fakt?“ „Jo, ale nejde mi to, nevim, poslední dobou se nemužu naladit.“ „Hraješ na nějaký nástroj?“ „Jo, na kytaru. Babka mě nutila na klavír, ale to mě nebavilo. Občas si zabrnkám u táboráku nebo na plese v sokolovně.“ „To je super! Mám ráda muziku, řekni, až budeš něco pořádat, přijdu se podívat.“ „Když nebudeš lozit, kde nemáš…“ „Budu ta nejhodnější, slibuju.“ zavlála motýlími řasami. S uculením odvrátil pohled dříve, než se stačil ponořit do jejích pralinek. Jejich nevinná sladkost by ho pohltila na věky.

„A ten článek zkusím publikovat v místním zpravodaji.“ „To se opovaž.“ „Proč ne? Zasloužíš si to. Lidi by měli vědět jako já, že jsi v jádru dobrý člověk.“ „Je mi u prdele, co si lidi myslí, co ví a neví.“ „Dody, no tak! Třeba tím inspiruješ mladý kluky, že gentlemani nevymřeli a vůbec podnítíš lidi k tomu, aby nebyli lhostejní k neštěstí druhých.“ „Jedním článkem v novinách, kerý čtó jen babky nad hrobem?!“ „Ale právě tyhle babky to roznesou po dědině. Ale jestli ti to tak vadí nebo tě ten text uráží… Omlouvám se, chtěla jsem se ti jen odvděčit. Moc to pro mě znamenalo a říct blbý díky mi přišlo málo.“ Svěsila hlavu. Smutnýma očima črtala po srdíčku a povysunula spodní ret. Mlčela. Nezvykle dlouho mlčela.

Daniel prudce vydechl širokými nozdrami: „No tak dobře! Ale necháš to jak to je, nebudeš psat žádné hrdinské epos.“ a ona se rozzářila. Dívčí dolíčky ho rozsekaly.

„Raděj pudu.“ pleskl se o stehna a vstal. „A přijdeš zase za mnou?“ „Hovidim.“ „To znamená, že ano?“ „Možná, jak mně to vynde a jak se mně bude chcet.“ Ale jeho na povrch nedostupné chování prohlédla. Cítila, že hodlá přijít i zítra.

Natáhla ruku a jemně ho chytla za prsty. Překvapeně na ně pohlédl a ještě překvapeněji do jejích očí. Tolik vřelosti a vděku neznal. Ona se pousmála, že se nemá čeho bát.

„-Danieli!“ zvolal na něj Marek ze dveří. Pak se v nich ztratil a znovu vyběhl s lahvemi dvou archivních vín. „Danieli, počkej! Musím Tě pokárat, včera ses vypařil jak duch!“ A Dody zahanbeně shlédl. Provinile se mu bál podívat do očí. Měl hlídat jeho dceru a vrátil mu ji s rozříznutou nohou. Selhal a on má plné právo vyhnat ho z domu. „Omlouvám se, pane Trojan. A hlavně za včerejšek, já…“

„-Zachoval ses statečně! Včera jsem ti chtěl poděkovat, pomohl jsi mojí dceři a zachránil její zdraví. Nechci ani myslet, kdyby musela jít do nemocnice sama nebo…“ otřásl se. „Děkuju, chlapče.“ „Takže se nezlobíte?“ „Proč, prosím tě?“ rozesmál se a předal mu vína. „Je mi jasné, že jsi Tamaru k lezení po splavu nutit nemusel a troufl bych si říct – jak znám svoji dceru – že to mohlo být i naopak. Hlídat tohle třeštidlo je horší než třída školkařů.“

„-Tati!“

„Danieli, opravdu děkuji a u nás máš vždycky dveře otevřené.“ „Nevim, co řict, já…díky. Ste laskavej člověk, pane Trojan.“ a Marek mu vděčně podal ruku. „Moc si vážím, že ste mě nevyhnal. Tamaře bych pomoh kdykoli s čímkoli. Je sice tvrdohlavá jak mezek, ale je to dobrá holka.“ a Tamařina ústa udělala kruh. Marek se zasmál a poplácal chlapce po rameni na znamení souhlasu.

Úsečně se s ním rozloučila a on se vydal napříč sadem domů.

Tamara s Markem ho chvíli pozorovali, ten kluk do jejich srdcí vnášel zvláštní teplo, které nedokázal ani jeden z nich vysvětlit.

„Jo, tak takovej zeťák by se mi líbil.“ „Teda tati!“ „No co? Je slušnej, je na něj spoleh a je manuálně zručnej. To o dnešních floutcích říct nemůžeš.“ „Ty mi teda přeješ!“ vyčetla mu. „Si radši na tom splavu srazím vaz, než ty jeho dredy!“ Otřepala se. „A má tetování! Normálně je pokérovanej!“ „To já přece taky.“ a vyhrnul tričko. Nalevo pod pupkem měl amatérsky vytetovaný obrázek nahé ženy. „Hřích z mládí. A neříkám, že se máš hned vdávat, nebo s ním chodit, to v žádném případě! Musíš se učit, na tuhle zábavu máš času dost.“ a ona protočila panenky z jeho výchovného tónu.

„Radši mi pomoz dobelhat se do domu. Chci zjistit něco o publikování v místních novinách.“

 

Daniel zamířil domů, ale cestou se zastavil u splavu před mostem, který vedl stezku do lesa. Krátká pláž byla poskládaná z ostrých kamenů a přístup nebyl vůbec uzpůsoben ke koupání. Proto zde Daniel vždy našel klid, hlavně za soumraku. Pláž byla položena níže, na úrovni pilířů mostu.

Podřepl a za sebou nechal lahve vín. Prsty odevzdal studené řece, která zurčela směrem na Stříbský mlýn. Lehce chladné, ale jemné proudění mu připomnělo Tamařiny hebké prsty, když se ho nečekaně dotkla. A hladina, která zrcadlila smrákající se nebe, mu připomínala její hluboké oči. Byla mladá, přerostlé umíněné dítě. Byla svá, uzavřená a měla jasno v tom, co ji bavilo. A tím, jak včera zvládla bolest při ošetřování, si ho získala svojí silou. Nepropukla ani v paniku, ani v hysterický pláč. Ošklivou nehodu přijala jako výzvu a postavila se jí čelem. Nechtěl si to přiznat, ale začínal ji mít rád. Pro to, jaká byla a možná i proto, že takový chtěl být i on. A tím, s jakým respektem o něm mluvila a psala, si ho připoutala nadobro.

Do domu na konci ulice, pro svůj rozlehlý pozemek postaveného dál od sousedů, se mu vůbec nechtělo. Táhl se jako šnek, jeho srdce však běželo maraton. Pokaždé, když z onoho jednoposchoďového domu vycházel, říkal si, že je to naposledy. Dloužící se stín na tmavém chodníku mu naháněl strach. A ještě větší hrůza mu polívala záda při pomyšlení, jak vysvětlí ta dvě vína.

Chtěl proklouznout kolem kuchyně rovnou k modernímu dubovému schodišti, aby se zavřel ve svém pokoji. Ale matka, která smažila vejce, ho zahlédla.

„Miláčku!“ rozpřáhla ruce a on vyloudil láskyplný úsměv. Agáta, drobná plavovláska v šatech, které vždy přidávaly jejímu věku o generaci, ho objala. Musela si stoupnout na špičky, aby mu dosáhla na krk. „Ty můj malý velký chlapečku.“ a políbila ho. Z jejího dechu ucítil obvyklý závan rybízového moštu. „Jakpak ses měl? Byla na pouti legrace?“ „Jo, špica. Prosim tě, mohla bys ty flašky někam schovat a někomu je dat? Třeba sósedum?“ Matka vzala láhve do ruky jednu po druhé. „To sou ale drahy vína! Tos kópil? Nebo dostal?“ „To je šumák, prostě je…“

„-No, ne!“ vešel Andrej Pčelák do kuchyně. V obýváku sledoval televizi, jakmile zaslechl hlasy, přišel. Vysoký robustní padesátník s širokýma rukama, s ostrým výrazem oříškových očí a pokřivenými úzkými rty se přiblížil k Dodymu. Ten se mu bál podívat do očí.

„Neni možny, že taky někdy vlezeš dom!“

„Včil ho nechej,“ usměrňovala ho Agáta jemně, „celé téden těžce pracuje, jen ať se o víkendu baví.“ „Těžce pracuje?! To tak! Celé den profláká, zmetek!“ Zpražil chlapce nenávistnýma očima.

„Včil pojďte ke stolu.“

Muži se usadili naproti sobě, přičemž Andrej propaloval Dodyho pohledem. Ten seděl bezduše u talíře a neslyšně jedl, aby na sebe nestrhával pozornost.

„Zas vajíčka, furt vajíčka!“ stěžoval si Andrej. „Umíš ty vubec něco jinyho?! A co ty flaše tady?! To by ti šlo, jenom nasávat cely dně a válet si šunky! A staré chlap aby se tu udřel!“ třískl dlaněmi o stůl. „Tak mně odpověz, kurva! Na něco sem se ptal!“

„-Sou moje.“ hlesl Daniel. „Cos řikal?!“ „Sou moje. Dostal sem je.“ „Od koho jako? A co si to máš co brat?! Takovy drahy flaše?!“ „Dostal sem je od Marka Trojana, toho novyho sóseda, toho, jak mu izolujem…“ „-Vim, kdo to je! Kdo si mysliš, že su?! Ňaké hňup?! A proč ti to dával? Tys tam byl?

-Kurva, divé se na mě, když na tebe mluvim!“ švihl mu vidličku do talíře. Dody úlekem nadskočil, jak kov zařinčel, ale zrak nezvedl. „Jeho dcera, Tamara, si včera u řeky zranila nohu, pomohl jsem jí dostat se do špitálu. Tak mi byl vděčnej.“

„-Aha, tak proto seš cely dně v prdeli! Taháš se z tou jeho courou!“ To na něj Daniel ostře pohlédl: „Tamara není žádná coura, je to báječná holka.“

„-Viděla jsem to děvče v krámu,“ špitla Agáta, „vypadá mile.“

„Sou to lidi z Prahy, vychcaní Čecháčci! Opovaž se tam eště vlezt nebo ti zpřerážim hnáty, hajzle!“ „-Nebudeš mi nakazovat, kam mám chodit!“ vstal s hrknutím židle. „Tamara je moja kamoška a Marek je ten nejlepší chlap, keryho znám!“ vyčetl mu jízlivě. „Miluje svou dceru a ke mně se chová hezky. Dokáže ocenit snahu a vděk. Proto mě hned přijal. Měl by sis z něj vzit přiklad!“

Andrej se napřáhl a srazil Daniela jednou ranou, že druhou schytal o kuchyňskou linku. Pádem shrnul příbory z pracovní desky a žhavou pánev ze sporáku. Andrej ho vytáhl za tílko a vrazil mu z druhé strany, až mu z nosu vytryskla krev. Pak přišlápl jeho prsty ke dnu žhavé pánve se zbytkem oleje. Dody si bolestí prokousl spodní ret, vytryskly mu slzy, ale nevydal ani hlásku.

Andrej ho pustil a rudý vzteky se rozkřikl: „Já že si mám vzit z někoho přiklad?! Já?! A ještě z takovyho vychcanyho zmetka?! Viš, co je ten člověk zač? Nevíš! Byl u armády a víš, co dělá armáda za zvěrstva?!“ „Ne zdaleka takovy, jaky děláš ty nám!“ A to ho chytl za krk a práskl mu čelo o hranu pracovní desky.

Agáta vykřikla, ale strachy přimrzla k židli.

„Teď mě poslouchej, ty parchante!“ rozhazoval rukama a prskal. „Nebyt mě, tak ta tva matka, ta stará kurva, zdechnete hlady! Kdybych se vás neujal, kde byste byli, ha?! Byste jináč vyskakovali! By táhla do práce, žádny váleni v baráku! A ty, ty zmetku, na gympl si chodíš! Máš, na co prstem ukážeš! Zatím co já dřu od nevidim do nevidim, na ty vaše líny prdele! Tak si eště stěžuj! Že se máš dobře! Že sem tě vychovával jako vlastního! Když tvůj tata zdrhl zavčasu a dobře udělal! Brzo viděl, co je zač ta tvá matka! Kurva!“

„-Nebudeš urážet mou mámu!“ postavil se mu, ale rána široké pěsti ho srazila k zemi. „Tak ty budeš držkovat?!“ kopl ho do břicha. „Utrhovat se na mě?!“ kopl znovu. Poté vzal láhve a jednu po druhé s nimi švihl o podlahu těsně vedle Dodyho. Pohmožděný a zakrvácený si v klubíčku kryl hlavu a trhl sebou s ránou skla o keramiku. Červený i bílý mok se rozprskly do poloviny kuchyně a slily se v jeden. Dody uronil slzu. Ne však nad bolestí, urážkami nebo trpkým životem s tyranským otčímem. Uviděl před sebou vlídné oči pana Trojana, když mu vína podával. A s jakou důvěrou a vděkem, možná i obdivem k němu promlouval.

„A teď mě poslouchej.“ vydýchával se zuřivý Andrej. „Do toho baráku už nevkročiš, od teďka tam budu posilat chlapy. A s tou malou čubkou se už nesetkáš. A pokud tě bude nahánět ona, vysvětlím jí to osobně. A ty víš, že umím bejt přesvědčivej.“ A to v chlapci zatrnulo. „A ukliď ten bordel, prase. Člověk se s tebou nemuže ani v klidu najest.“ a odešel do obýváku.

Když byl pryč, Agáta padla s pláčem na kolena, chtěla syna obejmout. „Nesahej na mě! Nesahej!“ a s nenávistí v očích odešel do svého pokoje.

Zanechal ji smáčenou slzami a rozlitým vínem, ponořenou po krk v nevyslovených výčitkách.