Ruce smočil ve vodě, již vrhal příliv na písečnou pláž. Ani jeho bosé nohy neunikly vlhku, které pohlcovalo jeho chodidla v mokrém písku. Stejně jako pocity viny, které okupovaly jeho svědomí.

Rozhlédl se kolem. Neviděl však zlatavou pláž, kterou vídával doma. Neprocházel se po čistém písku a neprocházel se s ní. Byla nenávratně pryč.

A okolo se povalovaly plastové lahve, rezavé konzervy zamotané v chaluhách, jež vyvrhlo moře. Místo vůně borovic se pláží táhl odér vyplavených ryb. Jako by se díval na obraz vlastní duše.

„Nikdy si neodpustím, že jsem neudělal dost,“ zahleděl se na obzor.

Přítel naslouchal. „Udělal jsi vše, co jsi mohl. I lékaři. Bylo pozdě. Nádor se příliš rozšířil.“

„K čemu ale ty roky boje? Bolesti a probdělých nocí?“ V jeho očích se leskla zář zapadajícího slunce. „K čemu mi je sláva a bohatství, když mi to nejcennější vzala ta nemoc? Proč?“

Přítel neznal odpověď. Nikdo ji neznal. „Možná proto, aby tě to dovedlo sem. I když nevím, co na tomhle Bohem zapomenutém místě chceš dělat. Do Haiti už bylo nalito tolik peněz, ale bez výsledku.“

„Možná proto. Ti lidi nepotřebují charitu, potřebují byznys.“ Sebral zmačkanou láhev a pohlédl na desítky jí podobné. „Možná bych o něčem věděl…“

A vydali se cestou, kde mu vysvětlil svůj plán. Pořád cítil bolest nad ztrátou lásky. Ale za obzorem viděl nový cíl. Pořád měl prázdné srdce. Ale už neměl prázdné ruce.