Román ŽENA Z UZAMČENÉHO POKOJE jsem začala psát v létě 2010, kdy jsme se s manželem (tehdy přítelem) stěhovali do nového domku. Uprostřed vnitřní rekonstrukce letitého baťovského cihláku, kdy jsme po práci a škole škrabali omítku ze zdí a stropu, kdy naším vybavením byly dvě matrace zabalené v igelitu, aby se neušpinili, a televize, kolem níž se shromažďovaly kýble s barvou, štětky a válečky, se mi v hlavě začala rodit myšlenka na delší literární útvar, než bylo několik povídek před ním. Celý sled děje a profily hlavních i vedlejších postav se dotvářely a přetvářely v průběhu následujícího psaní, ale původní osnovu jsem začala skládat zrovna tehdy.

Asi tři měsíce, než jsme opravili nynější ložnici v patře, jsme spali v obýváku s kuchyňským koutem právě na matracích, které jsme vybalili až v hotové ložnici. Kromě kuchyňské linky, lednice a televize tam nebylo nic, pokud nepočítám pracovní mrdník v rohu u televize… Za vzpomínku stojí, jak jeden víkend přijeli moji rodiče, aby táta s chotěm obložili strop podhledy. To jsme na těch dvou matračkách spali všichni čtyři s tím, že když se otočil jeden, museli se otočit všichni jako na pekáči. A pokud člověk neusnul hned po ulehnutí, neměl šanci další hodinu. Táta ulehl a hlasitě řezal dříví na zimu. Když přestal, předal pilu mámě. A když přestala chrápat máma, začala vrčet lednice…

Takže v těchto veselých dnech, uprostřed romantických prázdninových dní s dvoudenní rekonstrukcí oken a nekonečného úklidu, jsem si pro relaxování našla čas, položila notebook na kuchyňskou linku, sedla už nevím na co, a začala psát první řádky. Inspiraci k námětu jsem nacházela hlavně v životě, ve vztazích svých a vztazích blízkých, známých i neznámých. Další inspirací byly nejrůznější knihy, texty písní i filmy. V té době jsem vůbec neměla ambice ani představu o tom, že bych se mohla o své dílko dělit s širokou veřejností. Snila jsem si svůj svět nad klávesnicí počítače a odpočívala tak od pracovních a školních povinností. Počáteční kapitoly jsem dala přečíst nejlepším kamarádkám jen tak z legrace, ale dokázaly mi, že je dílo v celku čitelné. Psaní mě bavilo od základní školy – od krátkých dětských básniček, přes dorostenecké povídky až k příběhům lidí, se kterými se život nemazlí. Odjakživa mě bavilo vymýšlet vlastní svět, do něj posadit lidi a jejich příběhy, pletence vztahů i potrápit čtenáře lechtivou erotikou. Studovat v literaturách jazyk a vymýšlet vlastní obraty. Postupně se vypisovat a zdokonalovat. Ale když mi manžel řekl, že budu spisovatelka, zhluboka jsem se mu smála.

Ale během studia jsem začala zjišťovat, že to není úplně ta hlavní cesta, kterou chci jít. Román jsem psala do jara 2013. Poté jsem ho rozdělila na dva díly. Než se první díl dočkal vydání, prošel značnými úpravami, přepisy… A jistě promluvím z duše většiny začínajících autorů, když se přiznám, že když jsem pročítala koncept stále dokola, váhala jsem, jestli dílko vůbec zveřejnit. V jednu chvíli jsem si připadala, že stojím na vrcholu svých sil a v druhé, že je to naprostý blábol, který čtenářky odloží po první stránce.

Nejprve jsem dala koncept přečíst několika známým různé věkové kategorie, abych věděla, zda samotný námět vůbec zaujme. Rodinný známý Alfréd Barsch, též začínající publikující autor (žánry sci-fi, mystery, fantasy), mě lidově řečeno nakopnul, že psát neustále do šuplíku nemá smysl a že tak se nikdy nedozvím, jestli moje práce za něco stojí nebo ne. Že chodím v bludném kruhu a neposunuju se dál.

A tak jsem to zkusila. Začala jsem na různých internetových diskusních fórech a literárních serverech. Na některých si knížka našla čtenáře a já potkala milé lidi, na jiných jsem tvrdě narazila. Jedni rozrývali už jen z principu, že jsem se netrefila do jejich žánru, ale setkala jsem se i s kritikou, která poukázala na věci, které jsem neviděla, i když jsem dílo četla nespočetkrát. Také jsem získala zajímavé postřehy a názory, díky kterým jsem se posunula zase o krok dál. Jeden z nich byl: „Piš podle sebe, ne podle druhých. Když budeš psát pro to, aby ses jen zavděčovala, nebude to psaní, ale otročina.“ A tak jsem se na přelomu ledna a února 2014 rozhodla ke knižní publikaci prvního dílu. Jak to dopadlo, můžete posoudit buďto elektronickou verzi v sekci Romány, anebo knižně, přičemž odkaz na knižní e-shop najdete v sekci Eshop. Druhý díl chystám na léto, je napsaný, zrevidovaný, obohacený ilustracemi, jen nesvědomitá autorka musí dopsat diplomovou práci, aby se mohla do publikování vrhnout po hlavě :)

A co staré webové stránky? Server pod hlavičkou Naší tvorby, kde najdete další autory děl různých žánrů, netradiční dortíky nebo vkusná řezbářská díla, je stále v provozu. Ale mně, takovému ukecanému člověku, zkrátka nedostál požadavkům. Proto jsem za choťovy asistence vytvořila tyto stránky, kde jsou všechny povídky a kapitoly románu pohromadě, včetně ilustrací a v budoucnu budou přibývat nové kategorie. Také je v provozu autorská stránka na Facebooku, kde vkládám spíše oddechové, zábavné věci, témata která mne zaujala a samozřejmě i novinky z mé literární tvorby.

Na závěr bych chtěla poděkovat všem čtenářkám a čtenářům, velmi si vážím toho, že mnou sdílené myšlenky pobaví, poškádlí fantazii nebo i trochu naštvou, zkrátka že působí na emoce a vy, čtenářky a čtenáři si odnášíte prožitek. Budu ráda, když mi napíšete do komentářů sem nebo na Facebook. Pochvala vždy pohladí, ale i věcná kritika dokáže posunout o krok vpřed :)

Zde přikládám fotografie z mini autogramiády, kde jsem byla přepadena nepřipravena :) Milé čtenářky, děkuji za váš zájem :)

03    02    01