Stalo se to před čtyřmi lety, kdy jsem se svojí ženou navštívil akvapark. Zbožňoval jsem atrakce tohoto druhu a s oblibou jsem zkoušel nové a nové věci.

Výzvou byl přes třicet metrů vysoký, strmý tobogán, který však pádem do vody zdaleka nekončil. Jízda na něm byla pouhý začátek. Na tobogán navazoval široký kulatý trychtýř s dírou uprostřed. Jezdec se zde několikrát zatočil, než byl tou bestií nemilosrdně vyplivnut do hluboké vody.

Pohlédl jsem na třicetimetrový kolos se vzrušením. Neodradil mě ani protáhlý obličej manželky, která ležela na lehátku, vrtěla hlavou a myslela si něco o starém kozlovi.

A tak jsem stoupal vysoké schody. Pozorovat návštěvníky přede mnou, jak se kloužou a při pádu do trychtýře křičí o pomoc, byla skutečně zábava. Ale jen do té doby, než jsem přišel na řadu já sám.

Pohled z výšky na prudký tobogán zatvrzel můj smích. V mém břiše se hemžil rej mravenců. Nadechl jsem se, zapřel se rukama, polkl vzduch a odrazil se. Rána mojí tvrdé zadnice o ještě tvrdší rouru rozkmitala rameno tobogánu.

Byla to nejdelší jízda mého života, i když trvala několik sekund. Vřava vřískajících dítek v bazénech pode mnou splynula v šum. Mé prkenné tělo unášel proud a vymrštil jej do obrovského trychtýře. Uvnitř jsem se točil nejdříve z kraje, avšak rychle jsem se blížil ďáblovu chřtánu. Netušil jsem, co mě čeká. Možná mi i přestalo bít srdce. Nevěděl jsem, jak je voda hluboká a zdali se nedostanu pod proud a neutopím se. Nebyl bych první.

Zavřel jsem oči a s proudem vody jsem byl spláchnut jako v toaletní míse. Tak excelentní žbluňk se mi nepodařil ani po nedělním obědě.

Povedlo se mi rychle vyplavat a dostat se ke kraji bazénu. Přežil jsem. Žádný spodní proud ani žralok mne nestáhl pod vodu. Jen lačný krokodýl pozorující mě ze břehu.