Léto se blížilo ke konci stejně jako naše rodinná dovolená v jižních Čechách. Nově vybudovaný dřevěný penzion s kamenným dlážděním a terasou, která se tyčila nad jezerem, byl naším místem odpočinku po pět srpnových dní. Takřka odtržení od reje velkoměsta, obklopeni vůní jehličnanů a líným klidem rekreačního střediska v nedaleké blízkosti, jsme s manželem a dvouletou dcerkou čerpali sílu z prosluněných dní. Z našeho sídla jsme denně vyráželi za poznáním. A po západu slunce, při posezení na balkóně se sklenkou bílého, si můj milovník sportů ne jednou posteskl, že by se chtěl vykoupat v jezeře, které se nám zdánlivě vlnilo u nohou.

Onoho večera, kdy se za zapadajícím ohnivým kotoučem tiše vlekl chladný stín, měl můj choť nápad za tisíce sluncí: „Projedeme se na šlapadle!“ S jiskrami v očích a hladce oholenou chlapeckou tváří požádal na recepci o vypůjčení šlapadla. Naše nebožátko jsme navlékli do červené záchranné vesty a její velké modré oči zářily dětskou radostí přinejmenším jako tátovy.

Pan recepční, statný chlap s dlouhými vlasy a zdivočelými vousy, nás vedl jako housata úzkou lávkou okolo terasy, na níž hosté restaurace penzionu popíjeli a příjemně se bavili. U malého mola bylo uvázané šlapadlo a líně se pohupovalo na hladině.

„Tady se vyzujte.“ Pravil náš umolousaný průvodce. „Do šlapadla zatejká.“

Nejprve své tkaničky rozšněroval můj muž, svlékl vysoké černé ponožky a pravou nohou se dotkl přídě šlapadla. To se pod jeho tíhou z části ponořilo pod hladinu. Ono plavidlo pokoušel ještě několikrát, než s roztřesenými koleny vstoupil na palubu, usedl a ani se nehnul.

Já stála na lávce akorát tak široké pro má chodidla, s nevrlým batoletem v náruči, zvědavými zraky nad hlavou a studenou vodou všude okolo. Když jsem očima vyzvala manžela, ať převezme dceru, s jeho postavením se šlapadlo zakymácelo, jako by se mělo potopit. Proto raději zůstal sedět jako přikovaný.

„My vám maličkou pohlídáme!“ zapištěl pobaveně jeden z hlasů dam, které seděly na terase a hltaly naši začínající grotesku. To mne dopálilo, proto jsem malou postavila na lávku (jednou rukou ji stále přidržovala), v mžiku se zula a vydala několik rozkazů drahé polovičce, aby se laskavě angažoval. S vypětím všech svalů a orosenými čely jsme si předali náš nejcennější poklad nad vlnící se škvírou mezi molem a plavidlem. Dcerka se však dobře bavila nevšedním zážitkem, stejně jako publikum na terase.

Ladnou nožkou jsem vstoupila na příď šlapadla a hádejte! Ponořilo se snad víc než za manžela. Jako při porodu jsem se nadechla, polkla vzduch a ve třech krocích jsem seděla vedle smějícího se manžela a dcerky.

Lodivod odvázal naši kocábku od mola, některé z podnapilých dam nám i zamávaly. Ale na mě šly s pohledem na roh útrob, kde jsem složila nohy, rozum zbavující mdloby. Visel v něm pavouk. Odporný, tlustý, sto nohatý, chlupatý pavouk a s každým okamžikem se zvětšoval. Vlezla jsem na Titanic, nad bouřlivou hladinou jsem předávala své dítě a v koutě romantického plavidla si drze visí ta bestie a spřádá sítě!

„Mám donýst nějakej papír?“ angažoval se lodivod nanejvýš znuděně. Já, bledší než šlapadlo, nazelenalá jako jeho kýl, jsem se křečovitě držela manžela a snažila se rozpustit v sedátku. Hosté pobaveně shlíželi, proto jsem jen ztuhle potřásla hlavou, ať už konečně vyrazíme.

Díky síle manželových vysportovaných lýtek jsme se brzy ocitli na širé hladině jezera. To bylo obklopeno borovými a smrkovými lesy, mezi jejichž korunami vykukovaly dřevěné chaloupky. Hladina zrcadlila stromořadí a uklánějící se slunce, které ji barvilo karmínovými kaňkami stejně jako oblaka. Veselí z restaurace k nám ani nedolehlo, více bylo slyšet občasné šplouchnutí některého ze šupinatých obyvatel jezera. Manžel na chvíli přestal šlapat, najednou jsme stanuli v samotném srdci panenské přírody.

Škoda, že jsem celou plavbu sem sledovala toho osminohého zmetka v rohu. Křečovitě jsem svírala dítě a očima rozmazávala pavouka po palubní desce. On si však vydobyl respekt pohnutím nožiček a přinutil mne zrak sklopit.

Když nepřítel přelezl k okraji, překvapila jsem ho prudkým fouknutím, které odválo jeho kostrbaté hnáty v dál.

Nevinně jsem se uculila na manžela a ten s pokorným výdechem a dcerou na klíně pokračoval ve šlapání. Projeli jsme si celou zátoku a se stmívajícím se lesem jsme se odebrali k návratu. Celou plavbu jsme dcerce popisovali malebné scenérie a ke konci došlo i na zpívání dětských písniček a střídavé pohoupávání na koleni.

Tu se z pravoboku zjevil osminohý netvor a špacíroval si to přímo na mě! Zbaběle mě sfouknout dolů! Si jistě pomyslel, ten žlutočerný ohava. Se staženým hrdlem jsem vyjekla a můj výkřik ke mně postupně doléhal v ozvěnách.

„Táto!“ třásla jsem s manželem. „Chop se iniciativy a něco s ním udělej!“ „Už jsme skoro u břehu, to vydržíš.“ Ale moje nehty, křečovitě se zarývající do jeho předloktí, nesouhlasily. Pavouk byl však příliš daleko z jeho dosahu, mimo to šlapal a svíral maličkou.

„Vyměníme si místo!“ „Nevyměníme, to vydržíš!“ Ale já byla hysterická. Cokoli na světě, jen ne pavouka!

Můj oddaný manžel si vyčerpaně vydechl a s myšlenkou na samici tura domácího mi předal dítě.  Aby měl klid, pomaličku vstal, přičemž i já se musela zvednout. Museli jsme se vyměnit tak, aby se s námi plavidlo nepřevrhlo. To jsme za hlubokého soustředění provedli na jedničku.

Pak manžel že nabere pavouka do dlaně a vyhodí toho zatraceného mizeru jednou pro vždy, aby mohl v klidu došlapat ke břehu. Tam již stál recepční penzionu a mával. Světlo lamp se odráželo v rezavých půllitrech, které motivovaly manžela ke krátkému procesu.

Ale hodit onoho černého pasažéra přes palubu nebylo jen tak. Dokonce manželovi vypadl a lovil ho na dně plavidla. Echo mého výkřiku ke mně dolehlo po druhé.

Když ho konečně chytil a zhurta vyhodil, vrtkavé plavidlo se s ním zakymácelo a on na moment ztratil balanc. A já reflexně vstala a ohnala se po něm, abych ho zachytila. Dvě a čtvrt váhy na jedné straně potopily část pravoboku a můj muž přepadl. Plácl sebou o hladinu jako dobře krmený kapr.

Když vyplaval, snažil se zhluboka popadnout dech. Jeho žraločí pohled zřel dva páry pomněnkových očí, ty větší se skrývaly za loknami batolátka s nevinnými dolíčky ve tvářích.

„No vidíš, taťko, nakonec ses přeci jen vykoupal!“