Před tím, než jdu spát, rád čítávám knihy. Na tom ale není nic neobvyklého, každý za život přečetl nějakou knihu. Neobvyklý je však zážitek, který mne postihl jednoho letního večera.

Bylo mi asi patnáct roků, když jsem to léto četl druhý díl Harryho Pottera. Příběh chlapce, který se takřka přes noc stal hrdinou, mne naprosto uchvátil. Věděl jsem, že druhý den brzy vstávám, ale ponořil jsem se do děje natolik, že nešlo odtrhnout oči od řádku. S každou obrácenou stránkou jsem koukl na hodiny, které mne neúprosně nutily spát. Avšak má zvídavost a touha prožívat děj spolu s hrdinou byla silnější.

Hodiny alarmovaly čas 23:56. Hrdina právě procházel temnou chodbou, kterou se linul zatuchlý odér sklepení. Já seděl pod dekou a napětím ani nedýchal. Poté mne ovanul chladný vánek. Jakoby zavál Baziliškův těžký dech až do mého pokoje. Vítr práskl okenicemi. S úlekem jsem vstal a okno zavřel.

Avšak dole jsem zaslechl šramot.  Zpod postele jsem vytáhl baterku a kráčel po dubových schodech dolů. Hluk se ozýval ze sklepa. Kráčel jsem po kamenných schodech sklepení a cítil, jak mě vtahuje zkažený vzduch do svojí hluboké náruče. Se sporým světlem baterky jsem pokračoval dlouhou chodbou. Celou dobu jsem měl pocit, jako bych byl sledován. Jako sklepní krysa hladovým zrakem hada.

Náhodně jsem posvítil do postranní chodby, abych našel zdroj rámusu. Světlo baterky se odrazilo v obrovském hadím oku. Nestvůra otevřela tlamu a vymrštila se po mém drobném těle. Uhnul jsem v poslední chvíli. Přišel jsem však o baterku. Vzpamatoval jsem se a běžel chodbou dál. Neviděl jsem, kam běžím, věděl jsem jediné – že mi je v patách dvacetimetrová slizká příšera a má hlad.

Na konci cesty jsem uviděl světlo. To však patřilo okýnku vysoko nad zemí. Byl jsem v pasti. Bestie otvírala tlamu.

Náhle ji oslepila zář vycházejícího slunce. Zvíře zařvalo.

Zoufalý výkřik se náhle proměnil ve zvonek budíku. Nemilosrdně ukazoval čas 6:22. V ten moment jsem zařval já.