To byste mi nevěřili, co se mi stalo uplynulý pátek. I když ti, co mě znají, zřejmě ano.

Toho krásného slunného dne, kdy jaro ukázalo svá kouzla, dalo volně plynout obláčkům po azurové obloze a hmyzu třepotavě bzukotat mezi žlutí narcisů v záhoncích, nebylo příjemné jen teplé počasí. Opouštěla jsem olomouckou fakultu s příjemným pocitem, že právě uplynula poslední přednáška nejen akademického roku, ale hlavně celého mého studia. Se zápočtem v kapse a hlavou tyčící se k blankytnému nebi jsem si vykračovala jako husar.

Přednáška skončila dříve a s potěšením, že budu o dvě hodiny dřív doma, jsem zatelefonovala manželovi, jestli  v nejbližší půlhodině nejede nějaký spoj do Brna. Manžel líně zívnul zmožen právě snědeným obědem a na internetu vyčetl, že za sedm minut jede vlak. To jsem se zasmála, neboť od fakulty k Hlavnímu nádraží je to mojí chůzí minimálně deset minut plus fronta na jízdenky… Ne, vlak ne. Za dvacet minut z nádraží odjížděl Žlutý autobus nejmenované společnosti, který sice vyžadoval koupi jízdenky dopředu, ale stíhala jsem ho akorát na čas i s rezervou na svačinu. Pak už jen zbýval autobus z autobusového nádraží, o chlup levnější, ale pro mé lenivé nohy to znamenalo dalších patnáct minut pěšky.

V budově Hlavního nádraží, jsem vítězně zakoupila místenku a bez jakékoli kontroly ji založila do peněženky. Jak jsem byla zvyklá z předchozích cest, vydala jsem se asi sto metrů vlevo na zastávku E, odkud jsem vždy jezdila Žlutým autobusem. Usadila jsem se na lavečku a že v patnácti minutách, které mi zbývaly, zakousnu rohlík. Žaludek kvílel, že dávno minul řádný čas oběda.

Siestu mi však narušil manžel telefonátem, přičemž jsem ho v rychlosti ubezpečila, že už mám zakoupenou jízdenku a blížím se k němu.

Vzápětí však volal znovu, že právě publikuje článek na internetu a není si jistý nějakou větou a ať mu poradím, kde se píší čárky.

Když se mi ho podařilo setřást, uvelebila jsem se na slunci s výhledem na vysokou administrativní budovu a dlážděné nádvoří před ní, kde zprostřed tryskaly gejzíry vody. Vítr zanesl svěžest jejích kapek až ke mně a já sáhla po rohlíku.

Avšak hned po manželovi volala máma – a nutno dodat, že u ní byl manžel s dcerou na návštěvě a pokaždé, když zavolal, stála vedle něho – ptala se, kde jsem, kdy přijedu a jestli se nepůjdeme podívat do obchodu na boty. Tak jsem odložila rohlík do tašky, vysvětlila, že ani ne za deset minut jedu autobusem, přičemž mi stihla povyprávět, jak si s vnučkou užila dopoledne.

Rohlík jsem si schovala na cestu a vytáhla jsem jízdenku, abych zkontrolovala údaje. Ale sotva jsem ji vzala do ruky, opět volal manžel a vyprávěl mi něco o dalším příspěvku na internetu a jestli napsal jeho titulek dobře. Okolo jezdily tramvaje a autobusy a já ho několikrát žádala, aby větu zopakoval, neboť jsem ho špatně slyšela.

Když jsem hovor konečně utnula, zjistila jsem, že nastal čas příjezdu Žlutého autobusu. Ale on stále nikde. Uklidila jsem peněženku se svačinou a ledabyle pohlédla na jízdenku. Čas souhlasil, cílová destinace, sedadlo až vzadu…

„-Počkat! Stanoviště M!” Ale já seděla na stanovišti E. Rozhlížela jsem se kolem dokola, a všude jen hlásky otevírající abecedu. Vzpřímila jsem se jako pravítko a hledala Žlutý autobus. A po obsáhnutí celého nádraží, kam kromě dálkových autobusů přijíždějí i autobusy městské hromadné dopravy a tramvaje, jsem vlevo za administrativní budovou zahlédla žlutou střechu kýženého autobusu. Ale asi tři sta metrů ode mě! Tím směrem jsem nikdy před tím nešla, tudíž nebyl čas zjišťovat trasy chodníků a přechodů pro chodce. Autobus stál na protější straně, proto jsem přeběhla na stranu oné administrativní budovy, a že to vezmu napříč parkoviště, které mě dělilo od zastávky. Avšak plot, který odděloval parkoviště od silnice, nebyl na konci průchozí.

Běžela jsem tedy zpátky přes zastávku, na níž jsem se před tím tak vesele uvelebila a horlivě vyřizovala telefonáty. Cestou jsem přebíhala dva proudy sinice, nějaké ostrůvky a možná na mě cinkala i tramvaj. Lidem, kteří mě pozorovali ze zastávky, létala hlava jako na tenise. Přebíhala jsem sem a tam, hledala vhodný chodník, který by mě dovedl k oné zastávce, která stála mimo nádraží, zastrčená za administrativní budovou, bez přechodu pro chodce.

I když mé nohy vynaložily úsilí jako ani kdysi dávno v hodinách tělesné výchovy, autobusu jsem mohla jen mávat z dálavy.

Tak jsem se lázeňským krokem došourala na nejbližší lavečku, do odpadkového koše vhodila propásnutou jízdenku a konečně si v klidu snědla rohlík. Svítilo sluníčko, proč ne.

Samozřejmě jsem pak zavolala manželovi, že nakonec nepřijedu za hodinu, ale až tak za tři. On zaúpěl nad stovkou ležící na dně koše a vyhledal mi spoj jiný. Domů jsem se dostala v pořádku a všichni se mi po zásluze zasmáli. Čili dopadlo to dobře.

Ale jak jsem tak seděla na lavičce, mazala si rohlík čtverečkem sýra a přikusovala, zamyslela jsem se nad tím, jak je člověk zblbnutý stereotypy a automaticky dělá věci, na které je zvyklý, aniž by si ověřil jejich platnost. Že sice zaběhnutý řád opakujících se věcí nám dodává vnitřní jistotu, ale že je občas potřeba vystoupit z této ohrádky, protože ve skutečnosti nic není stejné a neopakuje se v plném rozsahu, jako se to událo před tím. Svět za ohrádkou se mění, mění se podmínky, mění se lidé, mění se příležitosti. A my musíme někdy těmto změnám přizpůsobit myšlení, abychom se nedivili a neběhali sem a tam, až nám plaňky ohrádky odnese vítr.

…a občas vypněte telefon. Nedůležité hovory mohou pokazit důležité věci ;-)